Comments on: Vladimír Cícha: Důchodová úvaha

By: Lada Krivanek

Lada Krivanek — Tue, 25 Oct 2011 15:26:14 +0000

Milý pane Cícho,
díky za velice optimistický a milý článek poránu. Fandím Vám, že se Vám to podařilo “vystoupit z kola pokroku a veškerého budování” již v 55. Holt tu je svoboda rozhodování. Proto tu máme také hojnost občanů (zvláště některých těch nověpřišlých “viditelných menšin”, kteří mi připomínají ty “nepřizpůsobivé” doma), kteří se ani nikdy do toho “kola” nesnažili nastoupit. Svojí šikovností dostanou na dávkach kolikrát víc než “obyčejný” pracující člověk, neřku-li penzista (také jako doma).
Protože jsem také od přírody trochu líný (manželka by podotkla že ne jenom trochu) a mám moře zálib a koníčků, tak když jsem ve svých ranných třicátých letech otevřel byznys, tak jsem si již hned plánoval vystoupit z toho “kola” jak dosáhnu čtyřicítky. Bohužel se mi to díky okolnostem (a manželce) nepoštěstilo. Protože nejsem rozený byznysman, tak mi po 5-6 letech byznys přestal přinášet kolik by bylo třeba, a musel jsem už najímat lidi jen když bylo třeba, a už jsem si ani nemohl žít “na velké noze” (i když předtím jsem si na ní také moc nežil). Manželka asi správně pro mne rozhodla, že by bylo záhodno vstoupit do toho “kola” zase jako “obyčejný” člověk a začít zase makat. Takže v zájmu rodiny jsem do toho “kola” vstoupil (práce ve výzkumu mne vždy bavila), a já mohl přispět do státní kasy na daních ještě pěknými pár sty tisíci, z čehož mi nyní stát a provincie dají těch pár šupů měsíčně. Nestěžuji si, protože při prodeji každého baráku se vždy něco vydělalo (ale také stačilo rozfrcat). Bohužel když si jeden chce vyhodit “z kopejtka” a třeba courat po Evropě, tak si musí už sáhnout na tu trochu ušetřených peněz.
Nadruhou stranu když si představím, že bych musel být v předčasné penzi doma jen s manželkou ještě léta navíc, tak to bych snad raději i přesluhoval Pořád bylo a je třeba dělat něco na každém baráku, na zahradě, na autě, atd. Samozřejmě kdo to odskáče je chudák důchodce. Místo aby si užíval radostí a zaslouženého “nicnedělání”, tak musí hned skočit sem či tam, a opravit třeba když voda teče kdy nemá, nebo neteče když má, atd., atd. Když ještě k tomu přibyde vnouček či dva, tak má senior o svůj “volný” čas postaráno až do aleluja.
Srdečně zdraví a pěkný “zlatý věk” přeje Láďa K.

By: Josef Absolín

Josef Absolín — Tue, 25 Oct 2011 07:28:39 +0000

Vážený pane Cícho,

myslím, že největší lidskou devízou, kterou můžeme závidět jiným tvorům nežli je člověk, je umění žít. Dělat to, co nás baví a přináší nám radost a naopak nedělat co dělat nechceme, dokázat se radovat z maličkostí, což si bohužel často uvědomujeme, až když jsme staří. Pokud to dokážeme zvládnout dříve, třeba i předčasným odchodem do penze, jde o ono “vystoupení z bludného kruhu všednosti” a je to jednoznačně plus. Občas se podaří radost ze života, tak jak plyne posílit až člověk žasne.Před dvěma měsíci jsme si z útulku pořídili šestiměsíční štěňátko drsnosrstého jezevčíka. Vyvádí takové skopičiny, že nás společně s manželkou snad tisíckrát za den rozesměje. Kašleme na bohatství i na problémy, které nás pronásledují, jsme rádi, že pro nás je a my že tu jsme pro něho.

By: Milan Richtermoc

Milan Richtermoc — Tue, 25 Oct 2011 05:10:09 +0000

Vážený pane Cícho,
to je geniálně (tohle slovo, vědom si jeho obsahu, používám výjimečně) popsaná skutečnost a upřímné pocity, která se – dříve či později – dotknou snad každého z nás. Myslím, že člověk o bytí v kolotoči každodenního života a o případném vystoupení z kola (z kruhu) ven uvažuje během celého dospělého bytí. Čím starší, tím více. Klade si otázky a hledá odpovědi. Nedávno jsem na toto téma diskutoval s Petrou (Haasovou) v jejím moderním bytě, situovaném ve strarobylé části na okraji Prahy. Petra (bohem nadaná básnířka – jen kdyby více psala – jejíhož názoru si vážím) je o generaci mladší. Některé věci a jevy pochopitelně chápe jinak, jiné kupodivu podobně, i když ke svým závěrům dospěla jinou cestou než já.
Po studiu filosofie, děl klasiků a veden vlastními zkušenostmi jsem na sklonku svého života dospěl k soukromé definici o smyslu života obyčejného (i neobyčejného člověka). Je celkem prostá, ale raději ji něchtějte číst, neb nedává důvod k fanfárám a moc nezapadá, stejně tak, jako některé Vaše úvahy, do obecné a ze všech stran nám vnucované představy. Na druhé straně je můj závěr pro mne osvobozením.
Nesmírně si vážím lidí, kteří mají odvahu a dokáží včas vyjít z kola ven a malovat si v písku své vlastní kruhy. Vím, že jsou nakonec bohatě odměněni. Jinak než penězi a materiálními statky. Jsou šťastni víc, než boháči v mercedesu, zaparkovaném před honosnou vilou, situované v dobré čtvrti velkoměsta.
Shodou okolností právě včera, vyzvedaje z hornopočernického skladu Mail Step malou zásilku knih a časopisů, jsem na jednoho takového boháče narazil. Mně na na naložení zásilky stačil kufr mého malého renaulta. Jemu pomalu nestačil kamión. Ptal se mne, kam s tím jedu a co dnes dělám? Prozradil jsem mu to. Nebylo to nic oslnivého. Prosté drobnosti mého každodenního života. Drobnosti, kterých si ovšem vážím a bez kterých bych už nedovedl být šťasten. A při kávě – myslím, že v upřímném hnuté mysli – se pan padnikatel nechal slyšet, že mi závidí! Věřil jsem mu to. Byl už očividně unavený kolotočem svého života. Svoji práci skoro nenáviděl stejně tak jako atributy svého úspěchu: Audi Q 7 i mladou “kočku” na předním sedadle. Měl svůj sen. Jeho splnění vyžadovalo vystoupení z kola ven. Prozradil mi, že takto už dál žít nechce. Sbírá odvahu k čínu. K ostrému střihu, jak říkají filmaři.
Setkání s tímto příjemným, i když trochu nafoukaným velkoobchodníkem bylo pro mne zjevením stejně tak, jako Váš příspěvek, naservírovaný mi k ranní kávě. Moc Vám za něj děkuji.
(M)