ve svých 21 letech jsem narazil na “štěstí” v podobě staršího kamaráda. Necítil jsem se v té době nejlíp, zžírala mne příšerná skepse když mi řekl něco, čemu věřím a vždycky se mi to vyplatilo. Řekl mi, že když už člověk nečeká od života vůbec nic dobrého, z čistajasna “ho navštíví” něco tak nádherného, že se nestačí divit. Co k tomu dodat?
Snad jenOM to, že není třeba plakat nad křivdami, které člověka potkají. Jsou zkušeností, kterou lze v dalším žití fantasticky zúročit ve svůj prospěch, což je další má víra, která mě (zatím ještě) nikdy nezklamala.
Proto jsem velmi rád, že se paní Martě Urbanové podařilo vybřednout z její depky za účasti další fungující moudrosti: POMOZ SI SÁM A BŮH TI POMŮŽE !