NEBYLO BY TO POPRVÉ, CO ČESKÝ PARLAMENT SCHVÁLIL TAKOVOU PRASÁRNU. JEDNÉ Z NICH JSEM SE VĚNOVAL VE SVÉ PRVOTINĚ „ALTERNATIVNÍ ŽALOBA“, ZE KTERÉ KOPÍRUJI:

„Odpůrce reprezentuje sílu, která krátce po událostech v listopadu 1989 sama o sobě prohlásila, že je mnohem mravnější, schopnější a bezúhonnější nežli svržená totalitní moc. Sílu, kterou do té doby nikdo neznal, pročež se jí dostalo maximální podpory voličů. Právě a paradoxně pro skutečnost, že ji nikdo neznal, jež rozhodla…“.
„Vznáším námitku!“ vztyčil se zástupce vlády Arnošt Klaka. „To není dokazování, to je politický projev.“
„Pan odpůrce má skvělý postřeh,“ usmál se Jonatán,
„Absence dobrého mravu vládnoucí moci, to je skutečně politický projev. Proto musí i důkaz existence nemravnosti vyznít podobně….“
„Námitka se zamítá!“ vyštěkl soudce,“ pokračujte, pane navrhovateli!“
„Část této síly připravila pro volby v r. 1992 proslulou předvolební krmi, obsahující tyto, bohužel pouze, slovní chody:

- Příslib dodržování demokratických principů.
- Příslib maximální podpory začínajícím podnikatelům.
- Závazek vyvést zemi, co nejrychleji z ekonomické krize.

Krmí na bázi pusté rétoriky se současné koalici podařilo získat parlamentní většinu a vládu nad zemí. Již první chod se však nekoná. Žalovaná moc schvaluje zákon vytvářející doslova feudální nerovnost mezi občany. Původní verzi trestního zákona, „o hanobení republiky.“ Podle ní nemá být chráněn jenom symbol státu, jak jest ve slušných zemích zvykem, ale i členové vlády a parlamentu. Na důkaz „demokratického přístupu“ k zákonodárství měli tou feudální výsadou disponovat ti, co zákon schválili.
„Míru závažnosti předloženého důkazu lze odvodit z historie. Rovněž i smutně proslulý císař Zikmund „jen“ nedodržel příslib, poskytnutý mistru Janu Husovi. Mohl přitom být motivován hrozbou represí ze strany mocné katolické církve. Podobná motivace současných poslanců a ministrů nehrozí. Těm se jen zachtělo skromných privilegií. Tak trochu na někdejší úrovni její výsosti královny Velké Británie.“
Soudci Melicharovi, který o té nechutné záležitosti věděl ze sbírky zákonů, proběhlo hlavou jak je možné, že to jen zaregistroval a že ho to jinak ponechalo v klidu? Vždyť oni, proboha usilovali o možnost trestně stíhat veškerou, tedy i odůvodněnou kritiku! A jak je možné, že to ponechalo v klidu rovněž i opozici a veřejné mínění? V podstatě shodná myšlenka proletěla i hlavou zapisovatelky paní Marcely. Jemnější pohlaví ji však uložilo do paměti v podobě nezodpovězené otázky: „Co jsme to za národ, že si necháme takhle neuvěřitelně nasrat na hlavu?“
CO K TOMU DODAT? SNAD JENOM TO, ŽE SI KLADU STEJNOU OTÁZKU JAKO TA SOUDNÍ ZAPISOVATELKA.
DÍKY ZA VÁŠ PŘÍSPĚVEK
J.A.