přiznám se, že mne osud ošidil. Nikoli jako pana Horníčka o špenát, jehož chuť mu neumožnil poznat, ale o poměrně rozsáhlé množství existující poezie. Ano jsem barbar, který nedokáže vychutnat lyrické verše o krásnu. Nemám patrně potřebnou představivost, takže pokud jde o krásu krajiny, duše či ženského těla nelze mi ji vyjádřit slovy a musí mi být naservírována v podobě obrázku, fotografie či videa, abych se kochal.
Naproti tomu epická poezie například Françoise Villona nebo dokonce hororová poezie byť i v podobě lyrické Kytice, jakož i některá (na stránkách CF+ nepublikovatelná) díla od Jaroslava Vrchlického i jiných klasiků (které jak jsem zjistil, současné učitelky neznají a pak chtěj kvalitně učit češtinu???), mě oslovují obstojně, aniž mi musí být kresleny, fotografovány či filmovány i když rozhodně takové zvýrazňující prostředky nejsou na škodu a někdy až trknou. Trkly mě nejen publikované světlé verše pana Eduarda Světlíka, ale i obrázky pana Františka Kratochvíla, které nejsou jen frkem. Pokud jde o nové územní rozdělení bývalého Československa, tam se dokonce stydím. Já totiž s výjimkou 1 roku vojny ve Slotě, 3 let v Romburku žiju celý svůj život v Nečase a přesto jsem si nové územní dělení státu vůbec neuvědomil. Proto Vám oběma děkuji a přeji ostatním:

JEN HOUŠŤ A VĚTŠÍ KAPKY PODOBNÝCH PŘÍSPĚVKŮ.