By: Lada Krivanek

Lada Krivanek — Fri, 06 Jan 2012 12:49:35 +0000

Milý pane Vladimíre,
souhlasím s Vaší chválou sněhu, ale všeho s mírou Jako malý kluk jsem miloval pohled na pocukrované malostranské střechy. Když se Praha oděla na pár dní do bělostného roucha, to byla poezie. Po roce 1948 jsme se odstěhovali na okraj Prahy, a já byl rád, že sníh zůstával celou zimu a my mohli denně sáňkovat či lyžovat, k čemuž bohatě stačilo těch 20 cm. Uběhlo pár let a sníh mne začal nechávat chladným, zvláště když jsem v tom marastu musel tlačit kočárek do jeslí.
Když jsme počátkem listopadu ’68 přišli z Paříže do Montrealu v letním oblečení, tak jsme poznali nejen zimu, ale i sníh. Za týden přijel sv.Martin na bílém koni a nadělil nám hned přes půl metru, byl to šok. Lidé nechali na ulicích tisíce aut a odjížděli metrem. Zvykli jsme si, že pokaždé napadne těch 20-30 cm. Jednou však bylo město mrtvé asi čtyři dny, když napadlo pomalu dva metry. Policie rozvážela lidi na motorových saních do útulků ve školách a v kostelech. Chodili jsme po sněhu pod kterým byla auta, kde občas ze sněhu čouhaly antény. Přesto mám zimu raději než naše vlhká vedra od dubna pomalu do října. Do -20 je to paráda, ale také jsme zažili -45 (s vlhkostí a větrem -65), což už bylo dost nepříjemné. Na začátku zimy se rád dávám z okna jak nám čistí vjezd do garáže a já si odházím jen cestu k autu. Na konci dlouhé zimy, kdy máme po stranách naházené dvoumetrové hromady, se již však těším na první týden jara, po němž hned přijdou třicítky a ta bílá “pohádka” mizí před očima.
Srdečně zdraví ze zmrzlého Montrealu Láďa K.

Comments on: Vladimír Vondráček: Chvála lecčeho (77)

By: Lada Krivanek