CzechFolks.com PLUS

Tak  začíná předposlední verš nádherné básně, jednoho z “lyrických zázraků” (jak Václav Černý Horovy básně nazval)  Josefa Hory, Zahrada:

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Chtěli bychom zapomenout televizní záznamy násilí, kterého se dopouštěla (a dopouští) na mužích, ženách i dětech policie v půl tuctu zemí severní Afriky, aby umlčela vzdor a hněv, který se nahromadil v srdcích milionů obyčejných lidí a jen čekal na jiskru, která by zažehla očistný oheň. Tou jiskrou se stala smrt tuniského Jana Palacha, Muhammada Bouaziziho. Bouazizi po dokončení školy nemohl najít zaměstnání. Opatřil si stánek a prodával ovoce. Policie mu to zakázala a jeden z policistů ho údajně udeřil do tváře. Muhammad se začátkem roku, který právě skončil, rozhodl zemřít. Na protest proti režimu, který jemu (a milionům jeho spoluobčanů) vzal lidskou důstojnost. Stejně jako Jan Palach, a po něm druhý Čech, Jan Zajíc. Volil stejnou smrt jako dva čeští Janové. Smrt (jednu z nejbolestnějších a nejpotupnějších), k níž byly před sty lety odsuzováni kacíři (Jan Hus), smrt upálením. Jiskra z plamene, v kterém umíral, zažehla pochodeň protestu, který mění tvář arabského světa.      

Revoluci, kterou pochodeň v Tunisu roznítila, zdánlivě nikdo neorganizoval, neviděli jsme řečnické tribuny a neslyšeli plamenné hecování mas. Poprvé v dějinách jednu z hlavních rolí v šíření revolučního dění hrála sociální media.

Z Tunisu plamen přeskočil do Alžíru, kde příklad tuniského hrdiny následoval ve smrti upálením Mohsen Bouterfit. Pak přišel na řadu Egypt, Jemen, Libye, Syrie… Ze světové scény zmizeli Hosni Mubarak, Moammar Gáddafy (a ovšem v jiné, nerevoluční souvislosti, ve skoro frajerské ukázce americké vojenské vyspělosti, Osama bin Laden a Anwar al-Awlaki). Nikdo (pokud vím) neví, jak tato revoluce skončí. Po mém soudu, je nejvýznamnější epizodou (vedle pokračující výměny stráží nad osudem světa – ústup USA a nástup Číny, Indie, Brazilie..). Jedním ze zastavení na dlouhé cestě, která začala našimi předky v jeskyni, prodírala se (jak jsem se to jednou pokusil pro sebe sesumírovat) “peřejemi nenávisti, mocenských choutek jedinců, rodů a kmenů. mordováním ve jménu národa, vlasti, olejových polí, či víry v jednoho nebo druhého boha”, cestě, o níž doufáme, že ”nás zavede do pokojných zítřků hodných toho, co je v nás nejlepšího”.

Vzpomínáme okamžiků, které bychom chtěli zapomenout, ale vzpomínáme je, poněvadž nám připomínají někoho, kdo nám byl blízký. Minulý rok nám torontským vzal přátele, kteří obohatili náš život.

První, Antonín Kubálek, klasický pianista, zemřel 19.ledna v Praze. S kanadskou ikonou, Glen Gouldem nahrál Korngoldovu Druhou klavírní sonátu. Celkem nahrál víc než dva tucty skladeb kanadských skladatelů a 11 cedéček, získal Národní cenu za nejlepší provedení Bachova Koncertu v D, první cenu za nejlepší provedení Lisztovy Sonáty v B a dvakrát byl navržen na Juno cenu. Učil na Královské konzervatoři hudby v Torontu, na Torontské univerzitě a na York univerzitě. Osud mu dopřál, aby byl svědkem prvních výrazných koncertních úspěchů dcery Karoliny, na stejném hudebním nástroji, kterým se sám proslavil.

6.února v Torontu zemřel herec a režisér Pavel Král. Doma se vyučil ‘špatným soustružníkem’, byl odsouzen na 10 let pro zločin napomáhání ke špionáži, dopracoval se do funkce umělecko-technického šéfa spojených souborů Rokoka a Městských divadel, po invazi odešel do Toronta, kde byl dvacet roků srdcem i duší Nového divadla, vystoupil v 55 rolích a 26 her režíroval.    

8. února v Torontu zemřela Blanka Rohnová, jedna z nejvýznamnějších krajanských pracovnic v Kanadě. Řadu let byla předsedkyní Dámského odboru Českého a Slovenského sdružení v Kanadě a dvě volební období předsedkyní mateřské organizace, během nichž se zvlášť zasloužila o sbírku pro oběti povodní v České republice. 

11. července zemřel v Nymburku herec, režisér (a podnikatel) Adolf Toman. Do Kanady ho vyštvala – jako tolik jiných – srpnová invaze spřátelených vojsk.

Byl iniciátorem založení torontského Nového divadla, které tolik obohatilo život krajanů v Kanadě. Mezi nejzajímavější inscenace jeho éry byla Daňkova hra Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (v něm jako host hrál Jiří Voskovec), Gogolova Ženitba (s Václavem Postráneckým) a premiéry hry Josefa Škvoreckého Bůh do domu a Havlova Pokoušení. Jako ředitel a spolumajitel Limelight Dinner Theatre zanechal výraznou stopu i na kanadské scéně. Když zemřel, členka Nového divadla, Zorka Borovjáková, zapálila dvě svíčky, “jednu za Čechy a druhou za Kanadu.”  

8. září zemřel v Torontu Jan Waldauf, po mém soudu největší Sokol své generace, organizátor skvělých sletů v Torontu, ve Vídni, v Curychu, redaktor Sokolského Věstníku (všeobecně považovaného za nejlepší sokolský časopis) a autor monumentální třídílné historie (1822 stran) “Sokol malé dějiny velké myšlenky”. 

Říjen: sluší se, abych se alespoň několika slovy zmínil o smrti Steve Jobse, kterého někdo nazval pionýrem osobní počítačové revoluce, inovátora a podnikatele, který možná  ovlivnil běh světa víc, než kterýkoli politik. Konečně, co bych si sám bez počítače počal? Za zmínku stojí, že Steve Jobs je biologicky arabský Američan s kořeny v Syrii, jehož rodiče se nevzali, poněvadž tatínek maminky (Steveovy) byl tvrdý konzervativec, a z nějakého důvodu (asi náboženského – peníze to být nemohly: Stevův tatínek, Abdul Fattah “John” Jandali, by velmi bohatý, vlastnil velké plochy včetně vesnic) svatbu nedovolil. Tak rodiče dali Stevea adoptovat americkou manželskou dvojicí. A když se nakonec vzali, už bylo pozdě.

18. prosince zemřeli tři lidé, každý na jiném kontinentě, jejichž životy (jakkoli odlišné skoro ve všem, v čem se životy mohou lišit) se v mém mozku dotýkají. Když ničím jiným, pak  dnem smrti (i když severokoreánský diktátor Kim Jong II snad umřel již 17. prosince, jeho smrt byla oznámena o den později). Ti druzí dva byli Václav Havel a Josef Hynek. Kim Jong II, jeden z posledních diktátorů. které jsme zdědili po minulém století, byl zvlášť nechutný vzorek člověčenství. Zmiňuji se o něm hlavně proto, že je skvělým případem zmanipulovatelnosti mas i ve věku, kdy je nemožné zastavit šíření informací. A snad i toho, jak některá kanadská a americká media (či spíš těch několik málo, na které jsem se podíval, reagovala na jeho smrt – a jak reagovala na smrt Havlovu. Kim Jong obrovskou většinu svého národa živil hladem a strachem (všechen státní příjem šel na armádu, zbraně, včetně nukleárních, a přepychový život diktátorovy rodiny – nástupnický syn zemřelého, Kim Jong Un se jen tak v řeči zmínil, že má ve svém vinném sklepě10 000 láhví vína). Mnohé ze svých poddaných dal mučit a popravit. Když umřel, celá země se otřásala kvílením truchlícího národa. Bylo to kvílení jen otráveným plodem strachu? Nebo je možno masy zhypnotizovat do té míry, že své žalářníky a vrahy vidí jako bohy? Ale je tu snad i  něco jiného: touha nějak vyplnit prázdnotu v nás, umocnit se ztotožněním se s někým mocným nebo slavným (politikem, hokejistou, hercem, zpěvákem) nebo s organizací, zemí, zaměstnavatelem.

Torontský Star přinesl po jeho smrti na první stránce velkou fotografii Kima Jonga II spolu s velkým článkem, pokračujícím na další straně. Článek (docela skrovný) o smrti Václava Havla byl na straně 10. Na CNN  jsem o Havlovi nezahlédl ani zmínku (což neznamená, že o něm nemluvili, když jsem se nedíval), zatím co smrt severokoreánského diktátora a vlastnosti jeho nástupce byly přemílány k zpitomění. Ale samozřejmě: Václav Havel byl penzista a Kim Jong jeden ze dvou nejnebezpečnějších lidí na světě.

Dlouhý život mne naučil hodnotit lidi víc podle toho, jak žili svůj život, než podle výsledků jejich práce, které zvlášť v politice se vyznačují neobyčejnou křehkostí. V minulém století dva mocenské kolosy si prorokovaly dlouhý život: Hitlerova tisíciletá Třetí říše; Sovětský svaz zřejmě počítaly s vládou nad světem až do konce času. Ten první kolos přežil deset roků; ten druhý málo přes sedmdesát. O nic lépe nedopadl ani stát, životní dílo hlavně T.G. Masaryka, srovnávaný s nejvyspělejším státem antického Řecka, který mimochodem a ironicky zanikl v době, kdy v jeho čele stál Václav Havel. 

S Václavem Havlem jsem se setkal (více méně nepřímo a striktně formálně) jen jednou. Tehdejší prezident ČSR přijel v únoru 1990 do Toronta, aby oslovil exil a vyzvedl si čestný doktorát York Univerzity. Setkání s ním se konalo v Convocation hall Torontské University. Já jsem setkání předsedal (do funkce mne prakticky dosadil Havlův přítel, profesor Torontské Univerzity, Gordon H. Skilling). Byla to zajímavá událost. Tak zajímavá, že se jí ještě o rok později v sérii článků o slovenské otázce v Reflexu zabýval Josef Klíma. V pátém článku série (vyšel 11. června 1991) píše, že v únoru 1990 přiletěla do Toronta “československá reprezentace v čele s prezidentem Havlem. Dušan Toth je na palubě s ním…V Kanadě vystupuje jako člen sboru prezidentových konzultantů.” (Dušan Toth, torontský slovenský luteránský farář, v té době byl generálním tajemníkem Světového Kongresu Slováků, organizace propagující samostatný slovenský stát, založené ‘uranovým králem’ Štefanem Romanem). Toth byl, podle vlastních slov, jedním z iniciátorů Havlovy torontské návštěvy.

Den před konáním setkání na univerzitě (na jehož organizaci se podíleli i zástupci ontarijské a kanadské vlády) mi začaly chodit zprávy od přátel, že dostali z Prahy telegram, jímž jsou prezidentem Havlem zváni na schůzku v katedrále Štefana Romana v pondělí 19. února od 12 do 6 hodin, tedy prakticky na celou dobu, kterou prezident Havel měl strávit na setkání s krajany na Torontské Univerzitě. Zavolal jsem Tothovi (v domnění, že on byl autorem telegramu), že jestliže toto pozvání nebude okamžitě zrušeno a původní program potvrzen, nechci mít s celou věcí nic společného. To se stalo, původní místo schůzky bylo potvrzeno. Ale…Havel přišel na univerzitu, kde na něj čekalo několik tisíc krajanů a kanadští hodnostáři, s velikým zpožděním. Dlouho jsem se domníval, že přišel pozdě, poněvadž jezdil s torontskými policisty po městě na motorce. To sice dělal taky, ale hlavní důvod jeho zpoždění (a na to jsem přišel teprve loni, když jsem znovu Klímův článek pročítal) byla Havlova schůzka s Tothem v Romanově katedrále. V době, na kterou zval vybrané krajany telegram z Prahy. V době, na kterou byla programována jeho řeč na Torontské univerzitě. …Tu řeč nakonec (po projevech zástupců krajanských organizací, včetně Totha) pronesl. Jak celou záležitost viděl – po víc než ročním odstupu – Josef Klíma?: “Viděl jsem kazetu z celé slavnosti a je to dost trapná podívaná. A jen vtipem dr. Čermáka, moderátora celé show, neskončila ještě trapněji” (Tu chválu si nezasloužím: řekl jsem sice - když přítomní krajané se snažili Totha donutit, aby svůj projev skončil - že jsem se s ním dohodl, že bude mluvit “osm hodin”. Ale to mi jen nějak neplánovaně vyletělo z pusy).   

Josef Klíma pokračuje : “Slovák Ján Adam, biskup synody Sion z  USA, píše prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje před Slováky typu Dušana Totha, Čech dr. Čermák v citovaném Věstníku (Věstník Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě) zase s hořkostí připomíná jednu pasáž z Havlova torontského projevu:” Proto musíme oddělit v českých zemích vědomí české státnosti od státnosti československé, a tím posílit národní vědomí a podvědomí obou našich národů, českého i slovenského. Bylo by skvělé, kdyby pokud možno, měly oba naše národy ve světě vlastní národní organizace a struktury, alespoň ve sféře kulturní a politické…”  Napsal jsem tehdy také, že uskutečněním tohoto konceptu by rozdělení Československa bylo pouhou formalitou. Josef Klíma tuto část svého článku uzavřel otázkou: “Zůstalo to pozdní volání, pozdní varování bez ozvěny?”

Slovenská otázka (včetně likvidace zbrojního průmyslu) nebyla jediná, v níž jsem se nedokázal ztotožnit s Havlovým řešením. Nemohl jsem souhlasit ani s rozsahem jeho prezidentské amnestie, ani s jeho postojem vůči komunistům. Myslím si totiž, že spravedlnost je stejně nepostradatelnou hodnotou jako odpouštění. Trochu jsem jeho postoji začal rozumět teprve nedávno, když jsem viděl záznam aktu, při němž se členové ‘nové vlády’ představovali svému údajnému odpůrci, prezidentu Gustavu Husákovi, když jsem viděl Václava Havla přísahat věrnost  Československé socialistické republice a dozvěděl se něco o roli, kterou v jeho politickém životě hrál přední komunistický funkcionář Čalfa. V posledních dvou letech jejího života mi bylo líto Havlovy první ženy Olgy. Vážím si ale jeho skoro drzé odvahy, s kterou (zatím co tolik jiných mlčelo) režim ve svých esejích kritizoval (stejně si vážím Vaculíkova dopisu 2 000 slov, Škvoreckého Zbabělců a autorů desítek knih, které vyšly v nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých, 68 Publishers i jinde). Byl po mém soudu nejvýraznějším českým politickým hlasem své generace a tím, že se dovedl zviditelňovat, zviditelňoval i svoji zemi. A nejvíc si u něho cením toho, že nikdy jsem v jeho hlase nezaslechl ani ozvěnu nenávisti, že v  jeho očích jsem zahlédl pokoru člověka, který zvídavě četl v knize života a naučil se vidět život (i sebe) v nelichotivé nahotě. 

Josef Hynek (třetí z těch tří, kteří zemřeli 18. prosince) se narodil v roce 1915 v Malém Spakově na Volyni. Jako chlapec se s rodinou přestěhoval na Slovensko, kde zůstal i po odjezdu – v roku 1937  – své rodiny do Kanady, aby pomohl bránit svou vlast. Začal u protileteckých kanonýrů v Praze. Po Mnichovu, v lednu 1939, následoval svoji rodinu do Kanady, kde se oženil. V roce 1941 se hlásil do čs. armády v Anglii. Nebyl přijat, poněvadž ženaté muže s dětmi do Anglie neposílali. Vstoupil do kanadské armády, kde sloužil jako instruktor ve výcvikových střediscích. V roce 1999 byl povýšen na plukovníka čs. armády ve výslužbě. Na pohřbu se sním rozloučila jeho dcera Janet Hillen. Vzpomínala na krásné dětství, na modlitby a nábožné písně (mezi nimi ‘Pán Bůh je láska’), které své děti Josef Hynek učil česky, na Československý baptistický kostel v Torontu, kam chodili na mši a v sobotu do školy, kde je učili “tak krásní lidé jako George Tabok a Jerry Skála”, na soboty. kdy se poslouchala opera (Josef Hynek zvlášť miloval Rusalčinu árii, Měsíčku na nebi hlubokém. Janet vzpomínala na víru obou rodičů, která obohacovala každý okamžik života rodiny, ale také na otcovy koníčky (zahradničení, fotografování, amatérská astronomie, volejbal, šachy… Mně zvlášť zaujal jeho mistrný popis čs. legií v první světové válce: “Stojí za zmínku, že československé armády první světové války, složené z Čechů, kteří po tisíc roků byli pod vládou habsburské dynastie rakousko-maďarského impéria a Slováků, kteří po tisíc roků žili pod botou maďarských lordů, byly schopny organizovat – mimo území své země – armádu, která pochodovala přes ruské impérium, plavila se Tichým, Atlantickým a Indickým oceánem, Východočínským a Středozemním mořem, přesunula se přes U.S.A a Kanadu – výkon, jakým se nemůže pochlubit armáda žádného jiného národa.”

Stalo se mnohé v roce 2011, na co bychom chtěli zapomenout. Ale také mnohé, na co chceme vzpomínat, včetně dětských úsměvů, rozkvetlých třešní a životů  těch několika, o kterých jsem se zmínil, a zástupů jiných, s nimiž nám bylo dopřáno prožít několik vteřin věčnosti.

***

Josef Čermák: And alas, time is the master…

So begins the second last verse of a magnificent poem, one of the ‘lyrical miracles’ (as Václav Černý called Hora’s poem) of Josef Hora , The garden:

And alas, time is the master. It is already building for us its tent,
and in the tent, what shall we recall? And what shall we forget?

What of the year, which just closed the gate after itself, shall we recall and what shall we forget? There is much we would like to forget. For example, the enviromental catastrophes in different parts of the world,  the hurricane Irena in the northeast part of the U.S.A (45 dead and losses around 7.3 milliards of dollars); the earthquakes and tsunami, which hit the north Japan, caused the death of 15 000 people and badly damaged the Fukushima nuclear power station. Or the economic crisis, which shook Europe, pinned Greece to the ropes and threateningly stares at the windows of a number of other states.

We would like to forget the television recordings of the violence the police had unleashed (and is still unleashing) on men, women and children in half a dozen countries of the north Africa, to silence the defiance and anger, accumulated in the hearts of the ordinary people, awaiting a spark, which would ignite a cleansing fire. The death of the Tunisian Jan Palach, Muhammad Bouazizi was destined to become that spark. After finishing school, Bouazizi tried to find a job and failed. He bought himself a stall and started to sell fruit. The police prohibited it and a policeman allegedly struck his face. At the beginning of the year which just ended, Muhammad decided to die. In protest against a regime, which took away from him (and millions of others) human dignity. As Jan Palach did, and after him another Czech, Jan Zajíc. He chose the same death as the two Czech Jans. A death (one of the most painful and most ignominious), to which those in power – many centuries ago – used to sentence heretics (such as Jan Hus), the death of burning to death. The spark from the flame, in which he found death, ignited the torch of protest which is changing the face of the Arab world. 

Nobody seemed to be organizing  the revolution, kindled by that torch in Tunis, we didn’t see any platforms, from which the orators would inflame the masses. For the first time in the human history,  the social media played a leading role in spreading the revolt. From Tunis the flame jumped to Algiers, where Mohsen  Bouterfit followed the example of the Tunisian heroes in burning himself to death. After the Algiers came Egypt, Jemen, Libya, Syria..Hosni Mubarak, Moammar Gadaphi (and of course, in another, non-revolutionary connection, in an almost masher’s display of the American military power, Osama bin Laden and Anwar al-Awlaki) disappeared from the world scene. No one – as far as I know – has a clue, how this revolution might end. In my view, it is the most significant event ( beside the ongoing change of guards of the human destiny – a retreat of the USA and the coming of China, India and Brasil…} of our time. It is one of the stops on the road, which started with our predecessors in caves,  squeezed its way (as i once tried to figure it out) “through the rapids of hatred, power lust of individuals, clans and tribes, murdering escapades in the name of the nation, country, oilfields, or faith in one god or another”, a road which we hope will “take us to peaceful tomorrows, worthy of what best in us.”

We recall occasions, we would like to forget, but remember them, because they remind us of someone we had loved. Last year stole from us, Torontonians, a number of friends who enriched our lives.

The first of them, Antonín Kubálek, a classical pianist, died on January 19, in Prague. With the Canadian icon, Glen Gould, Kubalek recorded Korngold’s Second Piano Sonata. In all, he recorded more than two dozen compositions of Canadian composers and 11 CDs, won the National prize for the best performance of Bach’s Concert in D, the first prize for the best rendition of Liszt’s Sonata in B, and was twice nominated for the Juno award. He taught at the Royal Conservatory of Music in Toronto, at the University of Toronto and the York University. The fate was good to him: it allowed him to witness the first concert successes of his daughter, Karolina, playing the same musical instrument, which made him famous, the piano.

Pavel Král, an actor and director, died in Toronto, on February 6th. Back in Czechoslovakia, he served out as a “bad turner”; was sentenced to 10 years in jail for “helping espionage”; attained the position of the artistic-technical director at the merged theatre groups Rokoko and Municipal Theatres in Prague; after the invasion of the armies of the Warsaw Pact emigrated to Toronto, where – for twenty years – he was the heart and soul of the New Theatre, appearing in 55 plays, and directing 26.

Blanca Rohn, one of the most distinguished volunteers in the Czechoslovak community in Canada, died on February 8, in Toronto. For a number of years, she served as the president of the Women’s Council of the Czech and Slovak Association of Canada; and for two terms as the president of the maternal organization, doing a particularly outstanding job as the chair of a committee collecting funds and clothing for the victims of the floods in the Czech Republic. She was a woman of rare integrity and ability.

On July 11, we lost an actor, director (and entrepreneur) Adolf Toman, who died in Nymburk in the Czech Republic. He was driven away from his homeland – as so many others – by the August invasion of ‘friendly forces’. In Toronto, Toman initiated the establishment of “New Theatre”, which enriched the lie of a large number of people in the Czech and Slovak community in Canada. Among the most interesting productions of his era were Danek’s play Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (Forty Villains and One Innocent ), with guest appearance of Jiří (George) Voskovec, Gogol’s The Wedding (with Václav Postránecký), and two world first nights, Škvorecký’s Host do domu (God Comes Visiting) and Havel’s Pokoušení (Temptation). As the director and a co-owner of the Limelight Dinner Theatre, Toman also influenced the English Canadian theatre. When he died, a member of the New Theatre, Zorka Borovjáková, lit two candles, “one for the Czech Republic, the other for Canada”.

 On September 8, Toronto lost Jan Waldauf, in my view the greatest ‘Sokol’ of his generation, the organizer of brilliant Sokol Festivals - in Toronto, Vienna, Curych, the editor and most distinguished writer of the Sokol Věstník (considered by many the best Sokol periodical in the world), and the author of the monumental (three volumes, 1822 pages) chronicle of the Sokol movement, Sokol malé dějiny  velké myšlenky (Sokol  a little history of a great idea).

October: it seems to me fitting to write a few words about the death of Steve Jobs, described as ‘the pioneer of the personal computer revolution’, an innovator and entrepreneur, who probably affected the world more profoundly than any politician. Where would I be without a computer? It maybe worth mentioning that Jobs was biologically an Arab-American with roots in Syria, whose parents didn’t marry, because the father of Steve’s mother was a hard-boiled conservative and for some reason (probably religion – it couldn’t have been money, because Steve’s father, Abdul Fattah “John” Jandal, was very rich – he owned large tracts of land with villages and all) wouldn’t allow it. So Steve’s parents arranged his adoption by an American couple. They finally did marry, but then it was too late.

Three people died on December 18, each on a different continent, who - even though as different as three people can be - somehow connect in my brain. There is, of course, the same date of death (even though the North Korean dictator probably died a day earlier, his death was announced on the 18th). The other two were Václav Havel and Josef Hynek. Kim Jong II, one of the last dictators we inherited from the last century, was a particularly nasty specimen of mankind. I mention him mainly because he is a an excellent example of  the degrading manipulation of the masses even in an age, when stopping the flow of information would seem almost impossible. And perhaps also to show, how differently some American and Canadian media (or rather the media I had a chance to see), reported his death - and how they reported the death of Václav Havel. Kim Jong II fed his people with hunger and fear (all revenue was spent on the army, weapons (especially the development of nuclear capability) and the luxurious life of the dictator’s family – Kim Jong II’s successor, Kim Jong -un, mentioned in passing, that his wine cellar featured 10 000 bottles of wine). He was responsible for the torture and execution of countless citizens of the country he ruled. When he died, the whole country shook with the howling of the mourning nation. Was the howling simply a poisoned fruit of fear? Or being hypnotized that they see their jailers and murderers as gods? There is possibly also something else: a desire to somehow fill the emptiness in our souls, to amplify ourselves by identification with someone powerful or famous (a politician, hockey player, actor, singer), an organization, country, employer. After Kim Jong II’s death, the Toronto Star published on the first page his large photograph together with a long article, continued on the next page. The article (quite modest) about  the death of Václav Havel appeared on page 10. I didn’t  see any mention of Havel’s death on the CNN (perhaps I was watching at the wrong time), while Kim Jong II’s death and the peculiarities of his successor were discussed to the point of nausea. I understand, of course, that Havel was a retired politician and Kim Jong II one of the two most dangerous men in the world. But even so…A long life taught me to value people according to how they live their life rather than by their achievements, which – particularly in the political sphere – are extremely fragile. In the last century two powerful empires expected to last forever: Hitler’s Third Reich was to last one thousand years; The Soviet Union expected to expand its reach and rule until the end of time. Hitler’s empire lasted some ten years; the Soviet Union a little over seventy. Come to think of it, that was also the fate of a state, the crowning achievement of T.G. Masaryk, (compared to the noblest of the city states of the ancient Greece), which, ironically, was dismembered around the time, when it was presided over by Václav Havel. 

I met Václav Havel (more or less indirectly and strictly formally) only once. The then president of Czechoslovakia visited Toronto in February 1990 to deliver a major speech to the exile Czech and Slovak Community and collect his honorary doctorate from the York University. The event took place at the Convocation Hall of the University of Toronto. I had the honor to chair it (I was practically installed by Havel’s friend, a professor of the University of Toronto, Gordon H. Skilling). It was a fascinating occasion. So fascinating that more than a year later Josef Klíma devoted to it considerable space in his series of articles dealing with the Slovak issue, in the Czech periodical Reflex. In the fifth article (which was published on June 11, 1991), Klíma writes that in February 1990 there arrived in Toronto ” A Czechoslovak representation headed by president Havel. Dušan Toth arrives with him…In Canada, he presents himself as a member of the Committee of consultants.”  (Dušan Toth, a Toronto Slovak Lutheran pastor, held at that time the position of the Secretary-General of the Slovak World Congress, an organization promoting an independent Slovak state, founded by the ‘uranium king’, Štefan Roman). Toth was-according to his own words – one of the initiators of Havel’s Toronto visit. A few days before Havel’s appearance at the university (the planning committee included officials of the federal as well as the Ontario governments), I began to get messages from friends that they have received a telegram from Prague inviting them to meet with president Havel in the Stefan Roman cathedral on Monday, February 19, from 12:00 to 6:00 p.m., that is almost exactly the time, president Havel was expected to spend with the Czech and Slovak community at the University of Toronto. I called Toth (who, I thought, was the sender of the telegram) and told him that if the invitation wasn’t immediately cancelled, and the original program confirmed, I’d wash my hands off the whole project. Within a couple of hours, the original plan was confirmed. But…Havel arrived at the Convocation hall, where several thousand people waited for him, with considerable delay. For a long time I thought that he came so late because he was riding a motorcycle with the Toronto police. Apparently he did that, too, but the main reason for his delay was (and it came to me only last year when I was rereading Klima’s article) his visit with Toth at the Roman’s cathedral. A visit which took place at the time indicated in the telegram from Prague. At the time he was supposed to be delivering his speech at the University. The speech which he eventually (after the speeches of the representatives of various organizations, including Toth), delivered.. How did the event  – more than a year after it occurred -  see Josef Klima? “I saw the film of the whole ceremony and it is a rather embarrassing spectacle. And only thanks to the wit of Dr. Čermák, the moderator of the whole show, it didn’t end even more embarrassingly”. (I don’t deserve that praise: it is true that I said – when the audience tried to force Toth to end his speech – that I made a deal with him, that he could speak “eight hours”. But that just came out of my mouth without any planning. Josef Klima continues: “The Slovak, Ján Adam, the bishop of the U.S.A Sion synod warns (in a letter to president Havel ) against Slovaks of  the Toth’s type, the Czech, Dr. Čermák, in the already quoted Bulletin (Bulletin of the Czech and Slovak Association  of Canada), on his part, bitterly recalls one passage from Havel’s Toronto speech: “That is why in the Czech lands we must separate the consciousness of the Czech statehood from consciousness of the Czechoslovak statehood and thus strengthen the national awareness and self-confidence of both nations: the Czechs and the Slovak…It would be wonderful if each of our nations had its own national organizations and structures, at least in the cultural and political spheres…” I also wrote, that if this concept should be realized, the future division of Czechoslovakia would be just a formality. Josef Klima ends this part of his article with a question: “Did this late call, this late warning, remain without echo?”

The Slovak question (including the liquidation of the armament industry in Slovakia) was not the only one in which I was unable to endorse Havel’s solution. I could not agree with the extent of his amnesty, nor with his stand on communism. I believe that justice is just as indispensible as forgiveness. I began to understand his stand only quite recently when I saw a film record of the members of his new government presenting themselves to their alleged foe, president Gustav Husák, when I saw Václav Havel swear allegiance to the Czechoslovak socialist republic and learned a little more about the role played in his political life by a leading communist functionary, Čalfa. In the last two years of her life, I felt sorry for his first wife, Olga. But I do appreciate the almost insolent courage of his criticism of the regime in his essays and elsewhere (while so many others kept silent) – (I value equally Vaculík’s letter of 2 000 words, Skvorecky’s The Cowards and the authors of the books published in Zdena and Josef Skvorecky publishing house, 68 Publishers, and elsewhere). Havel’s was - in my view – the most distinctive Czech political voice of his generation and by his ability to make himself visible, achieved visibility for his country. What I particularly appreciate is the absence of even an echo of hate in his voice and the humility I saw in his eyes, the humility of a man who read diligently in the book of life and saw life (and himself} in unflattering nakedness

Josef Hynek (the third of the three who died on December 18) was born in 1915 in Maly Pakov in Volhynia. As a boy, he moved with his family to Slovakia, where he remained even after his family emigrated – in 1937 – to Canada, because he wanted to defend his country, Czechoslovakia, against Hitler’s Germany. His first  assignment was with the anti-aircraft artillery in Prague. After the Munich conference he followed his family to Canada where he soon married. In 1941 he tried to join the Czechoslovak army in England, but was rejected, because married men with children living in Canada were not accepted. He joined the Canadian army, serving as an instructor in the training centers. In 1999 he was promoted to the rank of colonel in the Czechoslovak army. Retired. At his funeral, the eulogy was delivered by his daughter, Janet Hillen. She recalled her lovely childhood, the prayers and religious songs (such as  God is love) which Josef Hynek taught his children in Czech, the Czechoslovak Baptist Church in Toronto where they went to mass and, on Saturday, to the Czech language school, where they were taught by “such beautiful people as George Tabok and Jerry Skála”, the Saturdays at home, dedicated to listening to the opera (Josef Hynek particularly loved Rusalka’s  ‘Moon” aria). Janet recalled the deep faith of her parents, which enriched every moment of their lives, and her father’s many hobbies (gardening, photography, amateur astronomy, volleyball, chess. I was always moved by his masterly description of the Czechoslovak legions in the First World War: ” It is worthwhile to notice, that the Czechoslovak armies of the First World War, composed of Czechs, who for 300 years have been under the rulership of the Habsburg dynasty of the Austro-Hungarian empire, and the Slovaks, who for one thousand years have been under the heel of the Hungarian Lords, were able to organize outside of their country an army, that marched right across the Russian empire, sailed the Pacific, Atlantic and Indian Oceans, the East China and Mediterranean Seas, moved right across the U.S.A. and Canada – a feat that no other army of any other nation has ever accomplished.”

Many things happened in the year 2011 we’d like to forget. But there is also much we want to remember, the smiles on the children’s faces, the cherry trees in May, the lives of the few I mentioned, and the host of those with whom we were privileged to share a few seconds of eternity.

***