Tomáš Zářecký: Umělec vs. řemeslník
01.02.2012
V posledních dnech víří hladinu zájmu dva dokumenty: SOPA (Stop Online Piracy Act) a ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). O co v nich kráčí, napovídá již samotný název, pokud jste se s nimi dosud nesetkali, doporučuju to rychle napravit. V souvislosti s nimi jsem narazil i na inspirativní text od Paola Coelha My thoughts on S.O.P.A.
Přivedlo mě to k rozjímání o myšlence, v čem vlastně tkví motiv umělcovy tvorby?
Umělec vs. řemeslník
Představte si, že jste sochař, spisovatel, malíř nebo třeba zpěvák. Budete o sobě tvrdit, že jste umělci? Asi ano. Vaše sochy, knihy, obrazy či skladby budete považovat za umělecká díla. Za umění. Proč by ne, namítnete, to je přece logické! Jenže co vás vedlo k tomu tvořit? Touha vydělat peníze? Zbohatnout? Potom nejste opravdoví umělci. Pouze řemeslníci.
Beze sporu vám nechybí talent, možná vytváříte i velmi hodnotná díla, nicméně kupředu vás žene vidina zisku. Chcete svůj produkt jen co nejlépe prodat a na jeho dalším osudu už vám nezáleží. Klidně ať vaši sochu někdo rozbije na tisíc kousků, když vám za ni předtím vysází tučnou odměnu. Co byste měli z toho, kdyby stála zadarmo vystavená v parku pro obdiv kolemjdoucích, kteří vám nedají ani korunu?
A přesně v tom se skrývá rozdíl mezi umělcem a řemeslníkem. Umělce nemůže při tvorbě motivovat touha po zisku. On tesá, píše, maluje, zpívá kvůli té činnosti a produktu samému. Chce seznámit svět s něčím, co se zrodilo v něm a co považuje za důležité sdělit ostatním lidem. Myšlenka, poselství, vzkaz či varování… může se pod tím skrývat cokoliv, nazvěme to proto souhrnně ideou. Idea zahrnuje zrovna tak filosofický text o poznání světa jako zamilovanou romanci fiktivních postav. Pod pojmem ideje nalezneme i dobrodružný příběh bez vyšších literárních ambicí. Svůj účel plní tím, že přináší lidem odpočinutí. A po čem toužíte víc? Aby váš román ležel v šuplíku, kde ho budou obdivovat pouze částečky prachu, nebo aby se s ním seznámil co nejširší okruh čtenářů, vyprávěl o něm dalším a nezadržitelně se šířil jako lavina – jakoukoliv cestou?
V tom spatřuju rozdíl mezi umělcem a zručným řemeslníkem s obchodním talentem.
Peníze nejsou špatné, ale…
Možná si teď řeknete: On se akorát dělá, ale když mu nabídnou peníze, zachová se úplně stejně. Pozor! Nikdy jsem netvrdil, že je špatné, pokud je umělec odměňován. Jen, že se nesmí jednat o motiv jeho konání. Jsem rád, pokud dostanu za knížku či článek zaplaceno (aspoň trochu). Neodmítnu, pokud mi někdo nabídne honorář. Ale dělám to s vidinou zbohatnutí? Proč potom přes tři roky publikuju zadarmo? Proč jsem napsal přes sto fejetonů a esejí, za něž jsem neutržil ani korunu? Z lásky k umění a k psaní, protože netoužím být bohatý, ale čtený.
Možná vás napadlo, jestli nakonec už nejsem bohatý, když tohle píšu? Ani náhodou. A neskrývá se proto za tím pocit ukřivděnosti, pocit zneuznání? Proboha proč? Měl bych být snad naštvaný, že jsem si nepostavil honosnou vilu, v garáži neparkuji luxusní sporťák a mé knihy si nevysloužily nálepku bestsellerů? Ne. Ke štěstí mi stačí tužka a papír a to, že mi píšou vzkazy cizí lidé, kterým se mé počiny líbí. Co víc si přát? Jedině to, aby jejich počet rostl – jakýmkoliv způsobem.
Než vykročíte na uměleckou dráhu, počítejte s tím, že pravděpodobně budete muset vzít i práci k tomu. Mít zaměstnání, protože tvůrčí činnost, to není povolání, nýbrž poslání. Vidina, že budu psát romány a jinak se válet, sice patří k hezkým, leč málo reálným snům. Kromě toho pokud umělec bude závislý pouze na příjmech ze svých děl, hrozí mu ohromné nebezpečí – že ztratí tvůrčí svobodu, která je přeci nejdůležitější.
Pirátění uměleckých děl
Nelegální kopie a šíření filmů, písniček, knih a spousty dalšího přes internet… jak se zachová člověk, který si něco z toho stáhne? Napadají mě tři možnosti:
- Dílo stáhne a použije (zhlédne film, poslechne písničku…), ale pouze díky skutečnosti, že k němu získal přístup zadarmo. Sám by si ho nikdy nekoupil, kdyby za něj měl platit, ztratil by zájem. Tím pádem zde vzniká pouze škoda morální ve vztahu k umělci, ale bude opravdový umělec žehrat na to, že se mezi lidmi šíří idea, kterou jim toužil předat?
- Dílo stáhne a použije. Kdyby neměl tu možnost, uvažoval by o jeho koupi, pravděpodobně by si ho i koupil, pokud by mu cena přišla adekvátní očekávání a jeho možnostem. Zde tedy vzniká hmotná škoda.
- Dílo stáhne, použije a tohle/další si už koupí. Vezměte si třeba knížku. Zkoušeli jste si číst špatně naskenované pdf o čtyři sta stranách z obrazovky? Hrůza. Třeba vás ale těch padesát stránek zaujme natolik, že si zbytek budete chtít přečíst pohodlně. Nebo usoudíte, že tenhle autor je dobrý a příště si knížku od něj rovnou koupíte. To samé, pokud narazíte na neznámého interpreta, poslechnete si od něj pár písniček, osloví vás – a hle, začnete se pídit po celé jeho diskografii. „Pirátění“ může přivést umělce
v povědomí mnoha lidí, kteří by se o jeho tvorbě jinak nikdy nedozvěděli. Kdo si dnes koupí „na zkoušku“ CD za 400,- korun s tím, že ho buď zaujme, nebo skončí v koši?
Závěrem bych vzpomenul na chvíle, kdy jsem dokončil svůj první román. Jako noční můra mě tehdy děsila představa, že něco, na čem jsem dřel dva a půl roku, někdo vezme, nafotí a hodí na internet, kde se k tomu každý dostane. Jen tak. A já? Co já? Do dnešních dnů jsem na žádnou pirátskou verzi svých knih nenarazil. Úleva? Ne. Je mi to líto. Přál bych si, aby 15 minus byla „pirátěna“, aby se šířila jako mor, protože by to znamenalo jediné – že ji lidé čtou, že je zajímá. A troufnu si tvrdit, že by se zvýšil i prodej papírové verze.
Chápete?
***
Ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl a koláž v anotaci Marie Zieglerová
Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Tomáše Zářeckého:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/tomas-zarecky/
Vaše úvaha je pane Zářecký zajímavá. Ve svém zápalu se však (přes panující mrazivé počasí) mimoděk dostáváte na tenký led. Domnívám se, že nelze redukovat rozdíl mezi uměním a řemeslem, potažmo umělcem a řemeslníkem toliko na motiv, při kterém hrají stěžejní roli peníze. Za všechny bych posloužil příkladem malíře Renoira, který byl již za svého života ctěn (mj. důstojník Řádu Čestné legie), jeho díla se prodávala za neuvěřitelně vysoké ceny, soukromí sběratelé i ředitelé prestižních světových galerií měli touhu mít ve svých sbírkách alespoň jednoho Renoira, a ne proto, že to byla finančně dobrá investice (i když pochopitelně byla). Jeho obrazy, řemeslně dobře provedené, ale současně mající něco navíc, se nehodily mezi ty, které bylo možné nabízet na jarmarcích. Přitom Auguste Renoir v mládí jako zručný řemeslník maloval dekorace na porcelánové talíře. Nejdříve malé kvítky, pak portréty Marie-Antoinety, a když se to naučil, směl malovat i andělíčky a Venuše. Měl tu práci rád, byl v řemesle dobrý a slušně si tím vydělával na živobytí. A nebýt toho, že díky Angičanům a jejich vynálezu strojové reprodukce obrazů a maleb, se dostal na dlažbu, asi by se nikdy malířem v pravém smyslu slova nestal. Sám Renoir se ve svém životopise nebojí přiznat, že byl přinucen stát se umělcem proti své vůli (tak jako B. Hrabal se proti své vůli stal spisovatelem). A už jako slavný umělec doznal, že nikdy neměl jinou ctižádost než vydělávat si peníze malováním. Na jedné straně se stal dělníkem malířství, na straně druhé výjimečným umělcem. Posledních 10 let jeho tvorby bylo motivováno snahou zajistit po své smrti pohodlný život svým 3 synům. Po smrti (3. prosince 1919) v ateliéru na statku v Les Collettes zanechal 720 uměleckých děl (obrazů, skic, kreseb a plastik). Umění vs. řemeslo.
Musím končit, neb vzbudím nevoli Vaší, čtenářů i pana Žídka. Chtěl jsem naznačit, že umění vs. řemeslo nelze redukovat na jeden ukazatel. Budu rád, když při své inteligenci a zvídavosti svůj příspěvek rozšíříte i o další hlediska.
(M)
Ano, úvaha to sice zajímavá je, ale pan Zářecký vůbec nebere na zřetel Copyright Law, ktere chrání jak umělce, tak řemeslníky, před nezákonnou činností pirátů. Copyright Law se v civilizovaných zemích bere vážně a za nedodržování tohoto zákona se tvrdě platí. I když chápu pohnutky pana Zářeckého, zásadně nesouhlasím s porušováním Copyright Law, zrovna tak jako spořádaný občan nemohu souhlasit s porušováním jakýhkoliv zákonů.
Myslim, ze komentar M.Richtermoce je znamenitym doplnkem k zajimave uvaze autora pana Zareckeho.
S pozdravem obema panum
Vladimir Cicha
Přečetl jsem si ten článek pozorně a myslím, že vím kam autor míří. Jistě, dar tvořivosti je větší hodnotou než mamon. Umělec tvoří nejen z potřeby vyjádřit se, ale hlavně chce také obohatit druhé o estetický prožitek. Jenže ono to není tak jednoduché. Franz Kafka se stal jedním z nejuznávanějších spisovatelů 20. století a přitom psal vlastně jen pro sebe a přál si, aby po jeho smrti bylo jeho dílo spáleno.
Rozhodující je ovšem výsledek. Jak a proč to autor stvořil není rozhodující. V Japonsku dávných dob bylo zvykem básníků haiku, že stalo-li se jejich jméno proslulé, tak si ho změnili. Putovali po celé zemi a své básně nejen přednášeli, ale inspirovali k tvorbě i své posluchače. Inu, to byly jiné doby.
Wagner byl dosti odpudivý člověk, hanebný antisemita; svému dobrodinci Wiesendonckovi odlpoudil maželku atd. Nelze však popřít, že byl skladatelem geniálním. To musím přiznát i já, přestože mne jeho opery nikdy nenadchly.
Umělec má nejen nárok na odměnu, ale také potřebu živit sebe, případně i svoji rodinu. Pokud umělec daruje své dílo veřejnosti je to zcela jiné, než když je mu ukradeno. Před pár lety jsem natočil CD BARKarola – hudba pro psy. Zaregistroval jsem to s jednou Internetovou firmou v Americe, která slíbila prodej. Ano, prodali dvě CD, takže jsem nepokryl ani náklady, album je však k dostání všemožně po světě a já z toho nevidím ani cent. Mně o peníze nejde, já je nepotřebuji, jsem zajištěn, ale podporuji některé užitečné projekty (např. postavení školy ve jedné vesnici v Burmě) a ty peníze bych takto rád použil. Jsem sice spokojen s tím, že moje hudba přináší potěšení psům (komponovat pro lidi už se mi nechce, když tak občas zaslechnu co se dnes mezi lidem poslouchá), ale nemám pražádnou radost z té krádeže. Pochybuji, že lidé, kteří kradou, jsou šlechetní a štědří. Takže ochrana autorských práv je žádoucí.
I já dělám hodně věcí pro naši komunitu bez nároku na platbu, je to však mé rozhodnutí, ne následek krádeže. A o to jde.
Pustím (samozřejmě grátis!) uzdu své fantazii a připojím svůj názor. Zdá se, že bohužel už zcela ZA VŠÍM je třeba vidět “proklatě viditelnou” ruku trhu. Svět a lidská společnost se už – opět bohužel – jistě po staletí vyvíjí tak, že se nebetyčně protěžují hodnoty materiální na úkor těch duchovních a výsledkem je značně deformovaný žebříček lidských hodnot. Jen tak je možné, že na výrobku více vydělá prodejce než výrobce, nakladatel a vydavatel než autor atd… Dokonce myslím, že populární “celebrita” (nikoliv osobnost) dostane za pronesený slogan v reklamě (třeba jen svým hlasem) větší homorář, něž autor textíku! A samozřejmě vše zaplatí spotřebitelé, z nichž mnozí to ani netuší. C’est la vie! Tož asi tak …
Všechny zdraví V.V.
Zodpovědnost autora za myšlenku, kterou vypustí do světa, mě nutí reagovat:
Pane Richtermoci, děkuji za zajímavý postřeh a doplnění (jakožto i všem ostatním přispěvatelům do diskuze). Pokud se budeme zaobírat obsahem pojmu „umělec“, narazíme na mnoho možných hodnocení a kritérií, podle kterých ho naplňovat, mnoho způsobů uchopení, pohledů a názorových proudů. Jak správně píšete, zaměřil jsem se na motiv. Motiv jako jeden kousek z celého koláče. Jak lze chápat pojem umělec/umění vezmeme-li jako kritérium motivaci a pozici myšlenky vs. finanční odměny v hierarchii motivů. Moje chyba, že jsem to takto neuvedl a nezdůraznil. Můžeme použít tento pojem v různých „hrách“, přičemž se bude plnit rozdílným obsahem. Já ve hře „motivace“ předložil tezi k diskuzi, že zde za umělce vystupuje ten, kdo primárně tvoří s motivem ideje, sekundárně např. peněz (slávy, moci…). Ale pokud bychom zvolili hru „kritika“, mohli bychom najednou zjistit, že totožný subjekt, který v předchozí hře odpovídal pojmu umělec (dle uvedené teze a kritérií) v této hře vytvořil umělecky méně hodnotný produkt než řemeslník (nechápat doslovně), resp. že by jeho výtvor vůbec nenaplnil stanovená kritéria a jeho autor by tak nemohl být označen za umělce… co potom? Ukazuje to, že obsah tohoto pojmu sestává z mnoha dílčích kroků a výsledek nebude zřejmě nikdy úplný ani jednoznačný. Já se bohužel zaměřil pouze na jeden aspekt. Lze pak oprávněně namítat, zda to mělo vůbec smysl? Na druhou stranu jsem nesliboval více.
Autorská práva. Nenapadám jejich podstatu. Ani nevelebím krádeže. To v článku nikde není. Pouze jsem naznačil, že nad problémem pirátství je možné se zamýšlet z více úhlů. Že ne všechno plodí jen negativa. Nicméně se ale na problematiku podívejme trochu širší perspektivou. Otázka stojí, kam až lze zajít při vymáhání jednoho práva v omezování práv jiných? Boj proti internetovým/počítačovým pirátům se může obrátit proti každému uživateli. Může dojít k ohrožení/omezení svobody internetu. Tomu je třeba věnovat pozornost. Aby se nestalo, že… V zájmu ochrany autorských práv (jelikož pirátství nebude vymýceno), se budou zavádět další a stále přísnější opatření. Jednoho dne najednou nebude žádné datové médium v bezpečí, každé bude moct být „zkontrolováno“, zabaveno… ve jménu zákona. Což v dnešní době, kdy se život značnou měrou ocitá ve virtuální rovině, představuje strašné nebezpečí. Nebezpečí zničení soukromí a nového rozměru kontroly jednotlivců, resp. společnosti. Sci-fi? Možná. A možná ne.
Rád bych nabídl k úvaze další námět. Jak kamarádi, tak řada cizích lidí – napsali mi o tom maily a vzkazy – si půjčili moji knížku z knihovny. (Zajímavé, že se mezi nimi našli i tací, co si ji potom koupili – navzdory tomu, že už ji přečetli.) Zobecněno, knihovna XY koupí jeden výtisk knihy AB a přečte si ho 100 lidí. Legálně. Osoba C si koupí tentýž výtisk, nafotí ho a rozšíří ho mezi 100 lidí. Nelegálně. Já jako autor dostanu v obou případech zaplacený jeden výtisk. Lidé v knihovně musí platit poplatek za půjčování. Mohou si část z něj (danou výpočtem) nárokovat autoři? Netuším, dosud jsem to nezjišťoval, ani mě to nikdy nenapadlo. Jestli ne, měl bych se v takovém případě asi cítit stejně poškozený. Přišel jsem přece o zisk.
Tím se dostáváme k otázce, koho chrání Copyright Law? V žádném případě nezpochybňuju, co napsal pan Kolařík. Ano, umělce. Ale dovolím si provokovat: Koho hlavně chrání? Domnívám se, že odpověď nabízí ve svém komentáři (s kterým mohu jen souhlasit) pan Vondráček. Také si kladu otázku, jak je možné, že vydělá víc nakladatel a vydavatel než autor… Vždyť to nejcennější na knize je přeci myšlenka, ta tvoří obsah. Papír, desky, obálka, grafická úprava… všechno může být vyměněno, vše je jen formou.
Poznámku na závěr. Přemýšlel jsem, jak na duševní vlastnictví nahlížely jednotlivé dějinné epochy a regiony. Když se dnešníma očima podíváme na vrcholný středověk, dobu klášterů a mnichů opisujících ve skriptoriích knihu za knihou, asi se neubráníme úsměvu. Byl to jediný způsob, jak uchovat a zároveň šířit vědomosti. Naše dnešní společnost tak paradoxně vyrostla na pirátění neuvěřitelných rozměrů…
Omlouvám se za rozsah, ale v jednom příspěvku jsem reagoval na více samostatných. S pozdravem ToZa
Milý pane Zářecký,
když už spolu nemůžeme posedět třeba ve starokošířské literární vinárničce U Frgála, tak alespoň skrze CF Plus si můžeme v diskusi vyměnit (my dva i ostatní kolegové) názory. Srovnat si úhly pohledů a vysvětlit případné nejasnosti. A můžeme společně hledat a možná i nalézat cestu, vedoucí k cíli, i když cíl bude často v dáli a ještě k tomu zamlžený. Věřím, že v naší diskusi budeme pokračovat i napříště.
Srdečně (M)