CzechFolks.com PLUS

Byl jsem odjakživa dítko zvídavé a tato vlastnost mi vydržela po celý produktivní život až do současného kmetského věku. Díky panu profesoru Kuchyňkovi, který mi ve Vinohradské fakultní nemocnici před více než dvaceti lety nahradil šedě zakalené čočky v obou očích novými, je můj zrak jediným z mých čidel, jež funguje naprosto perfektně.

Tento zázrak moderní lékařské vědy mi tedy umožňuje ukájet svou zvídavost i v tomto kmetském věku, takže toho pilně využívám. A co vidím? No, jistě nic víc než všichni ostatní, ale nutí mne o viděném více a jaksi rozdílně přemýšlet. Mám totiž na mysli tak zvané bederní kalhoty, oblíbené jak u dívek i mladých paní, tak i mezi adolescenty poháněné k životu testosteronem.

Ač vím, že být mezi mládeží „in“ vyžaduje dnes určité oběti jak finanční tak i co do pohodlí a i když se jejich nositelky tomuto imperativu poddávají, nemyslím, že jim vždy vyhovuje. Snad v tom vidí i určitou dráždivost, ale v tomto ohledu se s účinkem minisukének rozhodně nemohou srovnávat. Proto tuto bisexuální část oblečení, zkrácenou nahoře od pasu až k zipu poklopce, či v případě jeho absence, tak tři prsty nad mons veneris, nepokládám za dobré dílo arbitrů elegance.

Oč kratší nahoře, o to jsou delší dole a navíc je, zejména kluci, nosí s rozkrokem až mezi koleny. Po pár týdnech si je prošlapou tak, že připomínají spíše dva mopy chuchelského stájníka, než kus ošacení. Říkám jim sloní kalhoty, a kdo se v zoo podívá na toho mastodonta zezadu, pochopí proč.

Nad tím módním jevem si snad libují ti, u nichž obnažený dámský pupíček vzbuzuje různé luzné představy, ale nemyslím, že samotné jejich nositelky se v nich cítí dobře. Neptal jsem se jich, ale když mnohdy vidím mezi pasem kalhot a spodním okrajem kraťoučkého trička husí kůži, soudím, že se nemýlím. Jenže ono se asi té módě nedá vzdorovat, aniž by se nositelka nevyloučila ze svého kolektivu, jehož regule pro ni znamenají víc než rady a soudy rodičů. To raději oželí i nějaký ten trapas.

Viděl jsem jeden loni zjara v tramvaji, kdy přistoupila jedna velmi mladá maminka s kojencem uloženým na prsou v indiánském vaku. Jak se posadila a posunula na sedadle trochu dozadu, vyjukl na všechny pasažéry za ní její opálený zadeček. No, tedy ne celý, ale dobrá polovina obou polovin, což představovalo značnou část toho osmahlého celku, postrádajícího dokonce i ty obvyklé tři mašle, kterým se, nevím proč, říká tanga. Lidé, tedy alespoň ti v mém zorném poli, odvrátili diskrétně své zraky jinam a bylo chvíli ticho, když se náhle ozval tenký dětský hlásek, a jak jsem později zjistil, chlapecký: „Mamíí, ploc na nás ta pani vystukuje pudelku!“

V tu chvíli byl vzduch plný potlačovaného smíchu, až jedna stařenka vstala, naklonila se k té nic netušící exhibionistce a prozradila jí důvod toho veselí. A co mne překvapilo nejvíc? Ta žena se ani nepohnula, jen za sebe hodila jakýsi šátek či plenu a pronesla, sice ne na celé kolo, ale dost hlasitě, abychom to slyšeli my na okolních asi deseti sedadlech: “Tak ať s nedívaj, sprosťáci!“

Takže se nedivte, že mi tenhle módní trend nepadl do oka. A to nejen proto, že se mi to jeví jako nevkusné, ale v chladný měsících taky značně riskantní. Mám totiž dvě vnučky a nerad bych je viděl s omrzlými pupíky, rampouchy u nosů a perspektivou na zánět ovarií s následnou infertilitou.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Ťopky:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-topka/

Článek byl otištěn ve spolupráci s Pražským zpravodajem