CzechFolks.com PLUS

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Nedávno se mi ve zdejší hospodě U Pramene svěřil můj bohatý známý, že z přepychového domu, který si tu před dvěma léty postavil, teď po rozvodu v podstatě využívá jen malou, útulnou pracovnu, která mu je zároveň jídelnou i ložnicí. Zbytek usedlosti pro svůj život vlastně ani nepotřebuje.

Lesní chata, kterou si zde pořídil a vydržoval spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 – 3. 2. 1997) patří k těm prvním přesto, že by si populární autor, dvakráte navržený na Nobelovu cenu za literaturu, mohl dovolit sídlo onačení. Ale proč by to dělal? Neměl zapotřebí dávat okázalým způsobem života najevo svoji výjimečnost a ani to nedělal. Přesto… nebo právě proto… jsou jeho povídky tak zajímavé, jedinečné, neokázalé a ze života. Když jsem tu Bohumila Hrabala v předvečer jeho životního jubilea navštívil s žádostí o rozhovor, seděl u elektrických akumulačních kamen a zahříval si nemocné klouby, které v sychravém únorovém počasí o sobě dávaly znát víc, než kdy jindy. První kontakt byl poznamenán Hrabalovou tvrdostí, místy přecházející až do agresivity. Správně jsem však odhadl, že se jedná o ochranný krunýř nebo štít, kterým po způsobu starých rytířů chrání svoje staré tělo a křehkou duši před průnikem cizího meče. Za maskou „bojovníka“ jsem však uhlídal Hrabalovu ryzí osobnost s puncem plachosti.

„Nesmíte se na mne hněvat,“ omlouval se později pan Hrabal. „Dovedu být někdy i zlý. Už neznám tu míru zdvořilosti, jisté plachosti a cudnosti, jakou jsem měl dříve. I když i dříve moje podstata byla někdy taková, že jsem rád vstupoval na tenký led. Pro spisovatele je těžké si přiznat, že dosáhl jistého vrcholu i té prázdnoty. A v této fázi se teď nacházím. Moje tendence je nyní už sestupná. Jsem stařec a nemám, kromě malých esejí, už důvod psát. Na větší knížku se už necítím.“ Zeptal jsem se: Proč? „Protože už nemám dostatečný důvod k psaní,“ bez rozmýšlení odpověděl můj hostitel. „Mám ten dojem, že co jsem udělat měl, to jsem udělal. A moje nebesa jsou usmířena. Víte, teď je pro mne nejdůležitější, že nemám pocit, že jsem žil nadarmo.“

Hovor se pak v příjemně vytopené místnosti točil kolem všeličehož. Pan Hrabal se rozpovídal o své kerské chatě, do které každou volnou chvíli utíká z Prahy, o milovaných kočkách, jenž sem jezdí krmit, o oblíbeném kocouru Cassiovi, který se tu už dlouho neukázal, i o panu režiséru Menzelovi, se kterým za pěkného počasí chodívali kerským polesím a diskutovali spolu o finální podobě filmového scénáře, který pak čtyřikrát, pětkrát a někdy i šestkrát přepisovali, až se nakonec přece jen ustálil do té podoby, podle níž bylo možno natočit film. Když jsem v závěru setkání nenápadně stočil řeč na rodiče a manželku, Bohumil Hrabal se nadlouho odmlčel, ale pak odpovědět odmítl. „Nezlobte se. To už stačí!“ řekl důrazně, a svolil jen k pořízení několika snímků, které jsou od té doby vzácným pokladem v mém soukromém fotografickém archívu.

Od té doby kdykoliv do Kerska zajedu, vždy se jdu alespoň zvenčí podívat na útulnou, ale neokázalou Hrabalovu chatu. Dovnitř jít nelze, protože obydlí už dávno změnilo svého majitele a ani Hrabalovým příbuzným už nepatří. Škoda. Rád bych se tam v životě ještě alespoň jednou podíval stejně tak, jako bych se rád podíval do chalupy, ve které žila moje dobrá a moudrá babička. Ale ani jedno, ani druhé už nejde.

I když…Možná se letos, v roce 15. výročí spisovatelova tragického úmrtí přece jen osmělím, zazvoním u vrátek a požádám nového majitele o laskavost. Od Jana Řehounka vím, že takových zájemců by se našlo víc než dost. Proto můžeme litovat, že v bývalé Hrabalově kerské chatě není alespoň malé muzeum, které by připomínalo našeho velkého spisovatele, dobu a místo, kde rád žil a tvořil. Jsem přesvědčen o tom, že genius loci z této lesní chaty ještě neodešel, a tak by se ještě dalo leccos  zachránit.

***

Vladimír Cícha

Pábitel neumírá

(B. Hrabal + 3.2.1997)

Myslitelé a filosofové vyvádí jej z fakulty právní
do skutečného života
Aby jej zhodnotil a prožil mnohonásobně za nás
Aby na ulicích a v hospodách moudrosti filosofů ověřoval
Aby jazyk český umocnil další dimenzí, magickou silou slova
Aby mnohému z nás pomohl nalézt perličky v hloubi duše
perličky slov, nálad a pocitů
abstraktní i skutečnou cenu obyčejného života
Aby založil magickou burzu s akciemi pábení
Aby jinak objevil půvab kapičky rosy
i závodního motocyklu
nádheru života a častou pošetilost smrti
Aby mílovými kroky ubíral se českou literaturou
stříbrnou nití imaginace spojuje klasiku s modernou
Aby neschopnost opustit psací stroj Perkeo
ohnula jej k několika neblahým úplatkům moci
Aby se však vyznal ze všeho se střízlivou přesvědčivostí
ač ne hrdina, přece ne zbabělec…
Milovník magických pláten Jacksona Pollocka
Do svých hostinců vcházel v kabátě z čiré originality výrazu
majitel absolutního sluchu pro řeč hovorovou
Aby pak jednoho dne
padaje prostorem
usmíval se možná spokojeně
zatímco nakrmení holoubci
v protipohybu vzlétali vyděšeně k nebi
Zazněla smuteční hudba, vážná slova
Odešla duše do nekonečného všehomíra?
Nevím … vím jen, že skončil se život
Ale že pábitel neumírá …

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová