CzechFolks.com PLUS

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”). Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany (byl tehdy starostou Bernu) se na konferenci, která v roce 1648 skončila v Míru Westfálském podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska¨(Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost – a kdo je může blamovat?); její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club ( Sonjin tatínek a její manžel “se lišili skoro ve všem, ale oba byli vizionáři, oba chtěli změnit svět”). 

To první setkání s romancí nic společného nemělo: Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Jednou, pár let před válkou( to Sonja byla velmi mladičká), Tomáš (tehdy také hodně mladý), přijel na jednání se Sonjiným tatínkem (ale páni, kteří přijeli na jednání s tatínkem, tehdy Sonju moc nezajímali), a poněvadž  vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. A Sonja ho oprašovala a při tom oprašování si uvědomila, že ten pěkný mladý muž, kterého oprašuje, je ten mladý pán, který přijel na jednání s tatínkem. Ale opravdu se poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.

Začátky nebyly lehké. V roce 1946 většina Evropy i Asie se jen pomalu vzpamatovávala ze zpustošení druhou světovou válkou; čs. vláda, ovládaná komunisty, znárodňovala Baťovy podniky v Československu; soudní spor o vlastnictví Baťových podniků ve světě, vedený v několika zemích mezi Tomášem a jeho maminkou na jedné straně a nevlastním bratrem zakladatele Baťovy firmy, Janem Baťou, na druhé straně, se teprve naplno rozbíhal. Tomáš byl šťastný, že vedle sebe měl ženu tak unikátních vlastnosti, jakou byla Sonja, která plně sdílela jeho sen dobudovat Baťovu výrobní a prodejní síť světově a v Kanadě vytvořit novou organizaci kolem batavského střediska. Byla si vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 v letecké nehodě, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, “jednou z jeho starostí (jak to Sonja v jednom interview formulovala), bylo, aby svého otce nezklamal”.  Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu. Při oslavě 100. výročí založení Baťovy obuvnické organizace v Praze v květnu 1994, se Tomáš přihlásil k odkazu svého otce (nemám po ruce český originál, překládám z anglického textu): “Služba je samotným životem obchodu. Ekonomický výkon je důležitý – bez něho nemůžeme přežít, ale není jedinou zodpovědností dnešního obchodního dění. Skutečným úkolem obchodní činnosti je odevzdat službu výrobou a prodejem produktů, které uspokojují potřeby a požadavky společnosti a současně být – spolu s komunitou a vládními orgány – organizací pečující o blaho občanů.” (Touto pasáží bylo předznamenáno i zahájení série přednášek, nesoucích Tomášovo jméno, o Zodpovědném kapitalismu, organizované společně Schulich School of Business, York University  v Torontu a Universitou Tomáše Bati ve Zlíně, v  Art Gallery of Ontario 19.února 2010, ). Tomáš a Baťova rodina viděla obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva na celém světě.

Jako člen ředitelské rady a více prezidentka Bata Shoe Company Sonja byla integrální partnerkou ve všech Tomášových významných rozhodnutích. Jejich kanceláře sousedily a Tomáš moudře spoléhal na Sonjinu mimořádnou inteligenci (v době, kdy ženy nebyly obecně považovány za dostatečně pokročilé ve svém vývoji, aby muži brali jejich ekonomické názory vážně), ale i na její profesionální expertizu, její fascinaci obuví včetně historie vývoje bot v různých zemích a také na její porozumění vlivu západní průmyslové výroby (včetně výroby Baťových závodů) na lokální výrobu. Něco, v čem klíčila idea budoucího muzea obuvi.

Tomášův přístup k podnikání (“kapitalista se sociálním svědomí”) byl jednou z příčin (byl také mladý, pěkný, měl hezké chování), proč Sonja v Tomášovi našla ‘zalíbení’ (krásné slovo s biblickou ozvěnou). Od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět. Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl uskutečnit sen Tomášova otce – obout každého muže, ženu a dítě na světě – nemalým přínosem. Ačkoliv celý společný život dělali společná obchodní rozhodnutí (a Tomáš své nápady, myšlenky a řešení problémů zkoušel na Sonje), jejich manželství slavně přetrvalo (Tomáš to přisuzoval tomu, že nemísili lásku s obchodem). A spolu prožili okamžiky tak velkolepé, jakým bylo ku příkladu triumfální přivítání ve Zlíně po pádu komunizmu.

Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.

Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council (kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement (v této organizaci dosud zastává funkci čestné předsedkyně pro Evropu (mimořádně se pro tuto prganizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionů členů), zastávala funkci Trustee (neznám opravdu přiléhavý český termín) Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, je zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu. Její zájem o věci vojenské má kořeny v jejím rodném Švýcarsku, kde mladí lidé považují za povinnost (“v demokracii občané mají nejen práva, ale také povinnosti”) sloužit v armádě, i když jejich země neplánuje válečná tažení ani neočekává přepadení (i Hitler respektoval její neutralitu), ale hraje roli strážkyně pořádku v zemi a zachránkyně životů i majetku v oblastech ohrožených přírodními katastrofami. Imponuje jí výchovný systém Royal Military College, nejen pro zdůrazňování pojmu cti, ale i pro výměnu rolí (studenti se učí jeden den rozkazy dávat, a druhý den přijímat. Sonja vidí – z vojenského, ale také hospodářského hlediska – obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti  možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.

Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovoří o školství ( viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických - pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. 

Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClkure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit (Sonja si počtem nebyla jistá a také se s úsměvem zmínila, že jeden známý jí dal na vědomí, že on má skutečný doktorát). Co sama ve své práci považuje za nejdůležitější? Zasévat semínka, pečovat o ně, aby vzklíčila a uchytila se a pak dát příležitost jiným. Jedním z jejích nejúspěšnějších rozsévačských počinů byla už zmíněná organizace Junior Achievement, která jí dělá velkou radost. A aby si někdo nemyslel, že duševní zahradnická práce je vždycky snadná, připomene vám, že je často nesnadné rozsévat semínka i ve vlastní rodině.

Například Bata Shoe Museum. Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Museum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Napadlo mi, jak obrovská to musela být práce: najít pozemek v samém středu Toronta, zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí, a chod muzea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama@Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Řídí je Bata Shoe Museum Foundation založená v roce 1979. Oficiální účel muzea? Leták muzea ho popisuje takto: “The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili.”

Sonja nevidí Museum čistě jako majetek její rodiny. V jakési mystické formě Museum patří všem, kdož se zasloužili o jeho vybudování a jeho každodenní běh (dlouhá léta jednou dobrovolnou průvodkyní byla Hana Pelnářová), všem, kteří přicházejí, aby se poučili nebo potěšili touto skvělou sbírkou předmětů prozaicky nezbytných (nepochybně pomáhaly vyhrát válečné bitvy i zápasy v kopané či hokeji, ale i baletní soutěže) ale i dovršujících krásu ženské nohy ve věčné hře Evy s Adamem.

Sonja (a v tom byl jejím mentorem Tomáš) odmítá žít v minulosti: každý z nás prohrál i vyhrál pár bitev, každý z nás poznal bolest i radost, štěstí i zoufalství. To krásné  a dobré v nás přežívá, to ošklivé a nedobré nezměníme. Minulost nezměníme,  a jestliže se do ní vracíme, plýtváme energií i časem. A vždycky je něco před námi, nový cíl, další možnost zasít semínko a pomáhat mu klíčit. Velká většina – pokud se toho dožije – po osmdesátce už nemá energii na další výboje. To ovšem neplatí o Sonje. Určila si ještě jeden úkol. Odkoupila od Batovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy , kde plánuje vybudovat průmyslové a rezidenční středisko. Dlouho se zdálo, že problémy jako třeba přísun vody projekt znemožní. Ale oblastní i městské úřady jí vyšly vstříc, Sonja dala dohromady plánovací team a mezi pracovními návštěvami v torontském Museu a cestami do Evropy nebo do Indie dává tvář svému možná největšímu projektu.

Sonjinou představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém /myslím/  Wolker napsal, že je “muška jenom zlatá”) je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem.  Miluje přírodu (“příroda je zázrak“), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář vesmíru, ale věří (“náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka”) že v nádheře vesmíru a v tajemství života je skryt účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnosti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu, chránit naši planetu …a nikdy se nepoddat. Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly. Ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle. Málem jsem zapomněl dodat, že Sonja a Tomáš vychovali tři děti (Sonja: “Měli jsme pomoc”). V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).

* * *

 Josef Čermák: Sonja Bata

(Shortly before Christmas 2011 I had the privilege to interview Sonja Bata. The article that follows is a result of that interview)

The story of Sonja Wettstein and Thomas Bata is one of the finest fairy-tales of the twentieth, and the first few years of the twenty-first, century, one of the most notable renditions of the old story about two young people who met (a boy meets a girl) shortly before the outbreak of the Second World War. Thomas, a good looking young man, the son of a ninth generation Moravian cobbler, who dared to found an enterprise destined to become the largest family business emporium in the world, with a network of more than 4,700 retail stores and 60 shoe-production facilities in over 30 countries; Sonja, from a historical Swiss family, a sparkling attractive student of architecture at the Swiss Federal Institute of Technology in Zurich. The family is rather historical (Sonja rightly describes it as “second to none”); one of Sonja’s ancient predecessors on her father’s side, the mayor of Bern, succeeded in convincing the Habsburg contingent at the conference leading to the Peace of Westphalia to formally recognize the Swiss independence (Switzerland declared its independence many years earlier, but the Habsburgs refused to accept it – and who can blame them?). Sonja’s father, George Wettstein - then a young lawyer - worked in Paris for the lawyer defending a Jewish officer in the French army, Albert Dreyfus, who was convicted of treason in camera by a French court-martial and sentenced to degradation and deportation for life; later – with an article about exchange of prisoners – influenced the decision of the Red Cross organization to extend its agenda to the welfare of prisoners of war; and in 1943 founded in his City a branch of the Rotary Club (Sonja’s father and her husband “were very different people, but both were visionaries, both wanted to change the world”).

Their first meeting had nothing to do with romance: Sonja’s father, a distinguished lawyer, represented Bata’s interests in the world and whenever any member of the Bata family came to Switzerland, they would stay at Sonja parents’ home. A few years before the war (Sonja was still a child) Thomas (a young man then) came to Switzerland for a meeting with her father (at that time men visiting her father were not of major interest fo Sonja), and because close to the family residence was a nice little hill for tobogganing, Thomas decided to have some fun. He did: he turned up. Sonja was directed to brush his jacket. As she brushed him, she realized that the man, whose jacket she was brushing, was the young man who arrived earlier to meet her father. But they didn’t become familiar with each other until after the war when Thomas came for a visit from Canada, where he moved with a group of employees from the Bata enterprise base in Zlin in the spring of 1939 and lay the foundation for developing a major factory in a place in the Eastern Ontariom which was to bear the Bata name, Batawa. Sonja and Thomas married in 1946. They settled in Toronto. So started a remarkable odyssey of the Czech-Swiss immigrant couple in a country which Thomas chose because – in his eyes – Canada was a land offering a blend of European business culture and American more lively entrepreneurial spirit.

The beginnings were not easy. In 1946 most of Europe and Asia were only slowly emerging from the devastation of the Second World War; the Czechoslovak government, dominated by the Communists, was nationalizing Bata properties in Czechoslovakia; the lawsuits about the ownership of Bata’s companies, between Thomas and his mother on the one hand, and the founder’s step-brother, Jan Bata, on the other, were in full swing. Thomas was lucky to have on his side a woman of such unique qualities, who shared his dream to complete the Bata’s production and retail net worldwide, and to create in Canada a new organization around the Batawa centre. Sonja was aware how much her husband wanted to be a worthy successor of his father. Although he lost him to a plane crash in 1932 when he was only 17, he thought of him often and saw in him an example (“His worry in life” /as Sonja put it/ “is that he might not live up to his father’s goals, that he might fail his father”). Thomas identified himself with his father’s idea of ‘responsible capitalisms’. At the celebration of the 100th anniversary of the founding of the Bata organization i Prague in May, 1994, Thomas proclaimed his adherence to his father’s philosophical legacy: “Service is the life of business. Economic performance is important – without it we cannot survive, but it is not the only responsibility of today’s business activity. The real task of business activity is to deliver service by production and sale of products satisfying the needs and demands of the society and at the same time be an organization which – together with the community and government organs – contributes to the well-being of the citizens.” {This passage also served as a motto at the inauguration of the Series of Thomas J. Bata Lectures on Responsible capitalisms, organized jointly by the Schulich School of Business, York university in Toronto and Tomáš Baťa University in Zlín, at the Art Gallery of Ontario on February 19, 2010). Thomas and his family saw business and enterprise as a public undertaking to contribute – by creating economic advancement – to the affluence of people in the whole world.

As a member of the board of directors and Vice-President of the Bata Shoe Company, Sonja was an integral partner in all Thomas’ significant decisions. Their offices were next to each other and Thomas wisely relied on Sonja’s extraordinary intelligence (at a time when women were not considered sufficiently advanced in their development to have their economic views taken by men seriously), as well as her professional expertise, her fascination with shoes, including the history of their development in various countries and her understanding of the influence of the western mass- production {including Bata’s) on the local production. Was that the beginning of the Bata shoe museum?

Thomas’ business philosophy (‘a capitalist with a social conscience’] was one of the reasons (of course he was also a good-looking young man with nice manners) why she became fond of him. Even as a young girl she admired people with a purpose, and Thomas wanted to make the world better. Her instinct for fashion changes and a considerable entrepreneur talent were a real contribution to their joint goal to realize Thomas father’s dream to put shoes on the feet of every man, woman and child in the world. Although during their married life they made business decisions together, and Thomas tested his ideas and solutions on her, their marriage survived gloriously (Thomas’ s explanation was that they never mixed love and business).Together, they experienced  magnificent events, such as the triumphal welcome they received in Zlín after the fall of communism.

Both had strong social conscience, Sonja was (and is) convinced, that the citizens of the democratic countries have a moral duty to use their talents and time in the service of their communities, and although her successes in business are remarkable (she served – in addition to Bata Shoe Company – on the board of great companies such as Alcan Aluminum Limited, Canada Trust and Canadian Commercial Corporation), they pale in comparison with her achievements in the realm of philanthropy.

Sonja’s achievements in the fields of education, health care and environment  have few – if any equals. She chaired the National Design Council (there her contribution was especially significant – she helped to expand the range of materials used in making various products: for example at that time furniture was made from oak wood); she chaired (and then served as honorary chair) the World Wildlife Fund Canada (an organization for which she has a soft spot in her heart); she also chaired the Governor’s Council, North York General Hospital and The Council for Business and Arts Canada. She is the founding chair of the Bata Shoe Museum in Toronto, served as chair of Junior Achievement and presently serves as the organization’s honorary chair for Europe (she is particularly proud of the Junior Achievement’s success in Russia, where it has 500,000 members), served as trustee of the Art Gallery of Toronto, on the advisory Council of the Shastri Indo-Canadian Institute founded by the then Governor-General of Canada, Roland Michener to facilitate exchange of professors between India and Canada), the Council for Canadian Unity an the Canadian Club of Toronto. She sits on the Girl Guides World Finance Committee, she is a founding member of the Toronto French School and served as governor of York University. Since 1989 she served as an honorary Captain in the Canadian Navy (she also christened one of its ships) and on the board of the Military College in Kingston. Her interest in the military has roots in her native Switzerland, where young people consider service in the Swiss army as a duty (“in democracy the citizens have not only rights, they also have duties”), even though their country neither plans attacking other countries, nor does it anticipate being attacked by them (even Hitler largely respected the Suiss neutrality). The Swiss army is the guardian of law and order and does much good work in the event of natural disasters. Sonja admires the approach at the Military Academy in Kingston which stresses the code of honor, and teaches the students to learn to give orders one day and receive them themselves the next. Sonja sees – not only from the military point of view, but also the economic perspective - the enormous importance of the arctic region as possibly the future main business route on the American continent.

You realize the scale of her interests, when you hear her talking about our (and not only on this continent) educational system. In her view the system fails to pay attention  to the economic needs. She saw – especially in the countries ruled until recently by communist regimes – the passivity of young people in shaping their own destinies. Too often do they expect the government to find jobs for them, instead of looking around and seeking opportunity for the use of their talents and their energy. She feels that in the future there will be fewer jobs available and the individual initiative will be more and more important.

Sonja saw the world from many angels: the world of the poor who find it hard to maneuver their lives to a hospitable plateau; as well as the world of the rich and powerful. She met with presidents and world leaders, and has received almost all the honors the world has to offer, including: Officer of the Order of Canada; the Shoe Person of the Year (1985); Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award; Canadian Business Hall of Fame; CESSO Award for International Development; BNai Brith Humanitarian Award; and Silver Medal of the United Nations Environmental Program (1982). She also collected – from Canadian and American universities – seven or eight honorary doctorates (she isn’t quite sure about the number and also playfully mentioned, how one acquaintance reminded her that he had a ‘real’ doctorate). Which of her activities means the most to her? “To sow seeds, see them sprout, and then let others take over”. One of her most successful and satisfying sowing acts is the already mentioned Junior Achievement organization. But no one should think that this activity is always easy. Sonja will tell you that it is sometimes difficult even in your own family.

For example, the Bata Shoe Museum. Sonja has begun with collecting shoes all over the world in 1940s and by 1970s the area, where they were stored, was overflowing. Solution? Why not a shoe museum? And why not the Bata Shoe Museum? But she had hard time convincing her family that a Bata Shoe Museum was – as the future proved – an fantastic idea. But Sonja doesn’t give uo easily and thanks to her ability to win even lost battles, Toronto is enriched by a unique jewel. It occurred to me what a huge effort was required to find a suitable piece of land in the very centre of the city, to secure financing for purchasing it, for erection of the building, for purchase of shoes made through the centuries in almost every region of the world, to secure the operation of the museum not for a month or a year, but for a very long time. Bata Shoe Museum (designed by a leading firm of architects, Moryama@Teshima) was officially opened in 1995. It is managed by the Bata Shoe Museum Foundation established in1979. The stated purpose of the museum? A leaflet published by the Museum puts it this way: “The Bata Shoe Museum is examining the extent to which shoes, more than any other personal item, mirror the way of life, culture and customs of people who wore them.”

Sonja doesn’t see the Museum as the property of just her family. In some mystic way, the Museum belongs to all who participated in its building and who are securing its smooth everyday operation (for many years one of the voluntary guides was Hana Pelnářová), to all who come to learn and to enjoy this splendid collection of items, prosaically essential (in helping to win war battles and soccer and hockey matches but also ballet competitions) and also adding to the beauty of the woman’s leg in the eternal game of Eve with Adam.

Sonja (in this she learned much from Thomas) refuses to live in the past: each of us lost and won some battles, each of us experienced pain and joy, happiness and despair. The beautiful and good remains in us; we cannot change the ugly and bad. We cannot change the past and by returning to it, we just waste our energy and time. And there i always something ahead of us, a new goal, another opportunity to sow a seed and help it to sprout. A great majority of us – if we live that long – after we reach 80, simply don’t have the energy for new adventures. That doesn’t apply to Sonja. She set for herself a new goal. In 2005 she founded the Batawa Development Corporation and bought from the Bata Shoe Company 1,600 acres (they weren’t cheap), where she plans to develop an industrial and residential centre. For years it looked as if problems- such as for example – the water supply to the area, would kill the project. But lately, the local and district authorities decided to cooperate, Sonja put together a planning team and between working visits to the Toronto Museum and trips to Europe or India, she is providing leadership to realize her possibly largest project.

Sonja’s idea of happiness – apart from the fragile personal romantic happiness, described by a Czech poet (I believe it was Wolker) as “a golden little fly”, is to be useful, plan new projects, improve your neighborhood, help people. She loves nature (“nature is a miracle”), a thousand times, watching the night sky, she experienced the feeling how insignificant, face to face with the universe, everyone of us is, but she feels (“religion is the most intimate personal matter of every human being”) that  in the splendor of the universe and the mystery of life dwells a purpose beyond our understanding (in this Sonja is in a good company: Einstein, Churchill}. Each of us has a duty to serve life, protect our planet… and never give in. A magnificent human being, Sonja Bata. The wealth and name of the Bata family may have helped. But the spark was (and is) Sonja’s. Hers is also the philosophy of life and steadiness of purpose. Perhaps I should add that Sonja and Thomas Bata brought up three children (Sonja: “we had some help”). In 2001, Sonja and Thomas handed the chairmanship of the family concern to their son, Thomas George Bata.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/