CzechFolks.com PLUS

Českou kulturní scénu opustily dvě pozoruhodné osobnosti – Václav Havel a Josef Škvorecký. Nemám v úmyslu pokoušet se zde o zhodnocení jejich významu, to rád přenechám lidem povolanějším a chytřejším, jen nemohu odolat pokušení zamyslet se nad jejich přínosem české novodobé společnosti.

Škvorecký a Havel byli rozdílní tvůrci, první spisovatel, druhý dramatik, i rozdílné osobnosti. Jedno však měli společné, oba se angažovali ve věcech veřejných a tím zanechali své stopy i na české scéně politické. Když zemřel Václav Havel, byl vyhlášen státní smutek, inu odešel bývalý prezident. Nad smrtí Škvoreckého truchlili jen jeho přátelé a ctitelé, inu odešel jen skvělý spisovatel a velký člověk. To je pochopitelné. Mne však k zamyšlení zaujala jedna podstatná rozdílnost mezi nimi – Škvorecký odešel do exilu a Havel zůstal v Praze. Jaký vliv měla tato skutečnost na jejich život a dílo? Jak se promítla do průběhu nedávné české historie? V dějinách neexistuje kdyby, troufnu si ale tvrdit, že kdyby Škvorecký zůstal doma, prezidentem by se zřejmě nestal, a kdyby Havel odešel do exilu, profesorem by se asi také nestal, ale exilové nakladatelství by možná založil. Byly to dvě rozdílné osobnosti – Škvorecký byl svou podstatou tvor umělecký a Havel spíše tvor politický.

Škvorecký nejevil zájem účastnit se aktivně politického života, politika se však nevyhýbala jemu. Dospíval za protektorátu, kdy nebylo možno vysokoškolsky studovat. Vydání jeho prvního románu „Zbabělci“ v roce 1958 (deset let po napsání) bylo politickým skandálem, který stál autora místo zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura. Jeho literární tvorba byla plodná – povídky, romány, filmové scénáře atd. V roce 1969 byl pozván do USA přednášet, a když sledoval vývoj v okupovaném Československu, rozhodl se zůstat s manželkou Zdenou v exilu. Usadili se v kanadském Torontu, kde se Zdenou založili exilové nakladatelství Publishers 68. Hlavním organizátorem byla Zdena, ale bez Josefa by toto vydavatelství asi nevzniklo. Za dobu své existence vydali Škvorečtí 227 knih. To je úctyhodný kus vlastenecké práce. V době, kdy jejich vlast byla převálcována nechutnou normalizací, pomáhali Škvorečtí udržovat kontinuitu české kultury. Snad bude tato jejich obětavá práce jednou po zásluze doceněna. Vedle toho Škvorecký propagoval českou literaturu ve světě a jeho romány byly přeloženy do mnoha jazyků. Nezávislý spisovatel to nemá nikdy lehké, obzvláště v exilu, a to, že Škvorecký dosáhl světové proslulosti, je obdivuhodné. Obzvláště s jeho jménem, které je pro cizince těžko vyslovitelné a zapamatovatelné. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. V tomto směru měli jeho literární kolegové Hostovký či Kundera oproti němu znatelnou výhodu.

Václav Havel se vedle své tvorby dramatické angažoval politicky již v šedesátých létech. Upozornil na sebe skvělým projevem na sjezdu spisovatelů v roce 1967. V době normalizace stal se vůdčí osobností českého disentu, což vedlo až k prezidentskému křeslu na hradě českých králů. Havel působil nejen literárně, ale také formuloval mnohé filosofické a ideologické postoje českého disentu. V roce 1975 i on založil vydavatelství literárních textů, samizdatovou Edici Petlici. Z jeho popudu vzniklo i nezávislé občanské hnutí Charta 77. Pokud se Havlovy činnosti politické týče, zůstává zde mnoho nezodpovězených otázek. V šedesátých letech stál rozhodně na straně protikomunistické, v roce 1977 mu už nevadilo stýkat se s komunisty. Z 217 signatářů Charty, kteří ji v roce 1977 podepsali, 156 byli bývalí komunisté. Zde si dovolím podotknout, že termín „bývalý komunista“ je poněkud zmatečný. Na komunistech mi nevadí tolik členství v jejich straně jako zrůdný způsob jejich myšlení, které už stálo životy milionů nevinných lidí po celém světě. Odhodit stranickou legitimaci je snadné, lze se ale snadno zbavit té mentální poruchy, jakou komunistické myšlení nejspíše je? A navíc, za bývalého komunistu by bylo možno považovat člověka, který se o své vůli s komunistickou stranou rozešel. Ti, kteří byli ze strany při čistkách vyloučeni, nejsou sice legálně aktivními členy, sami v sobě však komunistickou náležitost nepřerušili. To Havlovo bratříčkování se s komunisty se zatraceně nevyplatilo, jak vidíme ještě 20 let po mírném převratu v mezích zákona. Možná se jednou dozvíme, zdali zde šlo u Havla jen o politickou naivitu či o jiný a neodpustitelný záměr.

U obou těchto představitelů nacházíme společné rysy jako oddanost a službu národní věci.

Je tedy zajímavé zamyslet se nad tím, jak se jim dařilo toto poslání plnit za diametrálně odlišných podmínek. Škvoreckého přínos české kultuře je nesporný a nezanedbatelný. Havlova činnost disidentská i jeho hry pomáhaly udržovat Československo na mapě světa. Na tu činnost disidentskou můžeme se dnes dívat jen jako na scénu z jeho absurdních her. Nechci úděl signatářů zlehčovat, ale jasné je, že na zániku komunistického režimu neměl český disent valný podíl. Změna byla skoro vynucena a asi také dobře připravena Kremlem. Po převratu nebyl disent schopen nabídnout žádné státotvorné ideály. Havlova vznosná hesla o lásce a pravdě a „Nejsme jako oni“ způsobila více škody než dobra. A Klausova „černá čára za minulostí“ jen dokreslila jalovost českého alternativního myšlení. Já vím, s odstupem času je snadné stavět se kriticky k činům oněch dramatických dní koncem roku 1989, jenže následný marast české politiky sám dává odpověď o neúčinnosti domácího odboje.

Posledním bodem mého zamyšlení je vztah domova a exilu. Jak po roce 48 tak i po roce 68 odcházeli z vlasti nejen sociální emigranti, ale i vlastenečtí exulanti. Mnoho jich obětavě pracovalo na národním poli, jako zmíněný Josef Škvorecký. Po převratu byla většina z nás připravena vrátit se do vlasti a nabídnout své služby ve prospěch rodící se demokratické společnosti. Jak vím, většina těchto nabídek dopadla na hluché ucho. Chartisté měli o exil zájem jen potud, pokud je finančně podporoval, potom ten zájem zcela opadl. Znal jsem obětavého člověka v Sydney, který pilně podporoval Havla za dob totality, zasloužil se o inscenace jeho her v Austrálii, po převratu se k němu už Havel neznal. Z exilových osobností uplatnil se v české politice jen Pavel Tigrid, s kterým byl Havel v kontaktu již od šedesátých let. Dva emigranti, kteří se v Čechách v devadesátých létech politicky uplatnili, Egon Lánský a Jan Kavan, nikdy mezi exilové špičky nepatřili. Také by bylo zajímavé vědět, proč se tolika českým disidentům nepříčilo stýkat se s komunisty, ale exil jim pod nos nešel. Možná to bude tím, že většina exulantů by trvala na řádné demokratické přeměně a ten post-komunistický neřád by nebyla ochotna tolerovat. Ostatně když sleduji reakce českých občanů na případ skupiny bratří Mašínových a vidím, že většina národa vidí v těchto hrdinských chlapcích vrahouny, ale komunisty v parlamentu trpí, tak mne napadá, že se komunistům dílo zdařilo – poničit české myšlení. Hádám, že očista od marxistického nánosu bude trvat několik generací, pokud se ji kdy podaří uskutečnit.

Tak k takovému zamyšlení mne odchod Havla a Škvoreckého dovedl. Neočekávám, že bude se mnou každý souhlasit, to by ani nebylo zdravé, ale nastínil jsem několik otázek, nad kterými stojí za to se zamyslet. Jak ukazuje případ Škvoreckého, je možné žít v cizině a být přitom dobrým a užitečným vlastencem. Ústřední otázkou zůstává, jaký ideál své budoucnosti český národ ve své většině vzývá. Pokud se spokojí s naříkavým čecháčkovstvím, tedy nadáváním po hospodách a morálním šlendriánem, tak tam exulanti budou jezdit jen navštěvovat své rodiny a přátele. Jestliže se však ve většině lidí probudí touha po svobodném a důstojném životě, pak spolupráce domova s exilem bude nejen možná ale i žádoucí. Historicky nazíráno náš národ má hluboké kulturní tradice, lásku ku vzdělání a zdravé sociální cítění, bylo by proto škoda, aby nějak trapně zahynul na úbytě.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Jaroslava Kovaříčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/jaroslav-kovaricek/

Originální koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková