CzechFolks.com PLUS

Osud člověka, o němž vám chci vyprávět, je velmi pozoruhodný, atypický. V obci Psáry na jihovýchod od Prahy postavil pro svou rodinku pěkný dům s velkou zahradou Luděk Horký (*1950).

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Jakési geny po jeho dědečkovi a tatínkovi – rodinných písmácích – v sobě objevil rovněž a ve volných chvílích se pokoušel literárně tvořit. Nejprve pohádky a kratší příběhy, až nakonec sepsal svůj životní příběh, vytiskl na své počítačové tiskárně, opatřil kroužkovanou vazbou a nesmírně tím potěšil rodinu, přátele a známé.

Na první straně byl titulek Co jsem prožil díky svému úrazu a na zadní straně podobně vyvedený titulek Kam jsem se podíval díky svému úrazu. A právě ta popisovaná místa mu natolik učarovala, že o každém z nich napsal novou knihu. Tak vznikly Mé vzpomínky na Kladruby a okolí, Malá procházka Vlašimskem, Ještěd a Mimoň s jejich okolím, Lázně Kundratice a jejich okolí, Slapy a jejich okolí, Třebutičky zachycené slovem i obrazem (součást obce Polepy na Litoměřicku).

Mám dnes v ruce jeho novou knihu Za poznáním Sedlčanskem, kterou jsem si od něho poctivě koupil, protože mne chytla za srdce. Vždyť všechna ta popisovaná místa s jejími příběhy, událostmi a zážitky, jsem kdysi dávno poznával se svými třemi dětmi. Trávili jsme jedny školní prázdniny na pravém břehu Vltavy v rekreační chatové osadě Častoboř, která se nachází na samém začátku vodní nádrže či jezera Slapy.

Odtud jsme podnikali výlety do celého širého okolí – samozřejmě kromě koupání ve dnech, kdy počasí lákalo spíše k procházkám. Teď všechna místa se svou romantikou, čistotou, malebnou krásou a bohatou historií opěvuje náš literární samouk Luděk Horký ve své nové a půvabné knížce. Aspoň některá z nich vyjmenuji, protože těch vltavských pamětníků a turistů je mezi námi mnoho: Příčovy se zříceninou větrného mlýna, vodní tvrz Křepenice, rybník Musík, potok Mastník, Z Cholína na Zrůbek, Hříměždice, Tancibudka, Kamýk nad Vltavou, Zvírotice, Stehlíkův mlýn, Skrýšov, Svatý Jan, Solopysky – všechno krásná česká a starodávná jména až po Sedlčany, které celému svému okolí vévodí.

Knížku doprovázejí originální snímky samotného autora textu, také mapky, turistická značení. Tady jsem zvýšil svou pozornost, jako dávný ctitel našeho prvního prezidenta Osvoboditele. Protože na řídce zalesněném vrcholu s pěkným rozhledem (417 metrů nad mořem) mají Památník T. G. Masaryka. Vrchol se jmenuje Šiberný a škoda, přeškoda, že tady jsem nikdy nebyl. Památník s deskou, na níž je rovněž zajímavý nápis: „Odtud pozoroval dne 3. IX.1922 l. cvičení našich vojsk prezident Osvoboditel ČSR T. G. Masaryk“. Devadesát let uplynulo od té události a sedlčanští turisté okamžitě po listopadové revoluce v roce 1989 památník obnovili, za velkou upoutávku jim posloužil samorost z větví jehličnanu.

Na 112 stránkách této velmi čtivé knížky jsem napočítal 220 barevných ilustrací, snímků, které dokazují fotoreportérskou profesionalitu autora. A mezi dvě – dnes již legendární – postavičky z filmu Jiřího Menzela Vesničko má středisková, jehož děj se odehrává v sedlčanské obci Křepenice. Náhodně zachycená dvojice připomíná řidiče náklaďáku Pávka (Júlia Satinského) a jeho závozníka Otíka (Jánoše Bána). Film byl úspěšný od svého zrodu v roce 1985.

Za některými fotografickými úlovky musel jejich autor jezdit několikrát podle počasí, zatím jeho nemocná žena ho vždy netrpělivě vyhlížela dlouhé hodiny. Luděk se jí teď odměnil: vybudoval ve svém domě saunu. Po uklidňujícím zábalu ze sauny si každý ještě může sám přidat masáž Siatsu celé páteře na specielní podložce. Na zahradě pak má krytý plavecký bazének, v němž od dubna do listopadu překonává denně svůj rekord v uplavání jednoho štafetového úseku vzdálenosti (36 km) kanálu La Manche. Letos se mu podařilo v průběhu jeho plavecké sezóny dokonce uplavat 58 km. Bazének již využívá od prvopočátku výstavby rodinného domku na konci Psár a na pokraji lesa. Tady bych Luďka Horkého jen malou odbočkou doplnil, že prvním plavcem přes kanál La Mance by Angličan již v roce 1875. Překonání průlivu z Doveru do Calais (350 km) mu trvalo 21 hodin a 45 minut. V roce 1923 to již byla Američanka, která plavala opačným směrem 14 hodin a 39 minut. Z českých pokořitelů si nejvíce pamatujeme Františka Venclovského, desátým byl sportovní redaktor Stanislav Bartůšek a posléze v letech 2006 – 2007 Yvetta Hlaváčová.

Vraťme se proto na Sedlčansko a vlastně domů do Psár, odkud pochází náš přemožitel vzdálenosti světoznámého kanálu – ovšem ve svém plaveckém bazénku štafetovým způsobem. Je to veskrze skromný člověk, jemuž knížky připravuje vydavatelství Powerprint Praha, odkud si je v batohu na zádech sám odváží.

Pro své zdraví a zdraví své rodiny, svých vnoučat a také pro vzájemnou pohodu je Luděk Horký obětovat nejen množství času, ale i úspor ze svého invalidního důchodu. O jeho příkladu se měla zajímat už dávno naše televize, pro niž je ochoten připravit dokument, který by nejen zaujal, ale hlavně pomohl tisícům stejně postižených pacientů a lidem v naší zemi.

Nic lepšího si na závěr svého povídání nemohu vybrat, než motto jeho knížky: Čím větší moudrosti jsi nabyl, tím pokornější je tvá mysl. Čím více dobroty sídlí v tvém srdci, tím máš více lásky pro druhé.

Takoví lidé mezi námi žijí ve společnosti, která už je dávno nemocná také proto, že podobné příklady často přehlíží a pro současná média nejsou ani trochu zajímavá. Jak se však všichni hluboce mýlí!

* * *

Fotografie pro CzechFolks.com © Luděk Horký

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/