CzechFolks.com PLUS

Sleduji všechny kroky, které vedou ke změnám v naší polistopadové společnosti, postupně začínám – asi jako mnoho jiných spoluobčanů – nazírat na vývoj mnohem střízlivěji, než tomu bylo ještě před lety. Čtu například „Úvahy o revoluci v Evropě“, které napsal Ralf Gustav Dahrendorf (1929-2009), německo-britský politolog a filozof, evropský komisař pro vnější vztahy a obchod, ale také pro výzkum, vědu a vzdělávání. Byl  známým teoretikem sociálních tříd a konfliktů a zejména pak kritikem marxismu.

Tento pán nebyl vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říkal: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“

Tři generace potrvá, než v naší zemi budou opravdu demokratické poměry, spravedlnost a svoboda, ale zejména prosperující hospodářství  (vždyť jsme za první republiky patřili mezi prvních deset nejvyspělejších zemí!) – a s nimi všechna očekávání o změnách morálky a chování, zdeformovaných minulými režimy. Kolik jen politiků, ekonomů a lidí vzdělaných musí během té doby u nás vyrůst, aby všechna ta pnutí a napětí mohla být obrácena ve veřejný prospěch!

Nacházím k tomu další citáty, aniž by jejich autoři tušili, že jakýsi – byť významný politolog něco podobného pronesl. Například zpěvák a textař Jan Hubert, který spolu s jiným muzikálovým libretistou Lou Fanánkem Hagenem byli u toho, když u nás v Česku řádil punk (čili nic na světě nebrat vážně, všechno je velká švanda) zapěl: Všechno bude zase dobrý, /smiřme se s osudem. / Všechno bude zase dobrý, / jenom my už nebudem…

Mnozí pamětníci si na to vzpomenou, anebo na článek ve Studentských listech, kdy tehdy v něm stálo (autora jsem si nepoznamenal): „Pravdu nehledej v týhle zkurvený době, /pravdu nehledej, nežli jen sám v sobě!“

Nu – a po dlouholetém pobytu v USA, kam v roce 1970 emigroval, se vrátil Karel Kovanda (*1944) a jeho názory se s těmi předchozími shodují. Opět vzpomínám, jak ještě v listopadu 1968 (také v době „zkurvené“) byl předsedou akčního výboru studentské stávky, ještě na jaře ho vysokoškoláci zvolili za předsedu svého svazu a pak po něm slehla země. Musel se setsakramentsky otáčet, když jako absolvent naší zemědělské univerzity získal v roce 1975 doktorát na MIT (Massachusetts Institute of Technology), mohl vyučovat politologii, za deset let získal na kalifornské univerzitě titul MBA (Master of  Business Administration), neboli absolvent univerzity zaměřené především na management. Vrátil se jako novinář, překladatel a tlumočník, avšak záhy ho Jiří Dienstbier (1937-2011) přijal do státních služeb na ministerstvu zahraničních věcí, byl odpovědný za vztahy s Evropou a Severní Amerikou, až posléze v druhé vládě Václava Klause (*1941), která vznikla po volbách v roce 1996, vedl přístupová jednání s NATO.

Uvádím ho zde proto, že jeho zahraniční zkušenosti nebralo mnoho našich lidí tehdy příliš vážně. Například říkal: Zásadou investování soukromníka – občana by mělo být rozložení mezi akcie, obligace a zlato. Nikdy nesázet jen na jednu kartu! Mockrát jsem si na jeho slova vzpomněl v následujících letech, kdy rázem přicházely stovky – tisíce lidí o své úspory, které vložili jen do jednoho z mnoha postupně krachujících bankovních domů.

Byl jsem už několik let v důchodu, ale aktivně jsem si vylepšoval životní úroveň, zejména jsem nacházel smysluplnou práci, kterou někdo od mne  vyžadoval. Tehdy nás bylo v Československé republice kolem 4 miliónů důchodců, z nichž 32 % pobíralo důchod do 1500 Kč, 42 % do 2000 Kč, 26 % nad 2000 Kč a zbývajících 2 % nad 3000 Kčs. Patřil jsem do těch 42 %, takže jsem musel počítat opravdu s každou vynaloženou korunou.

V deníku z té doby mám napsáno: „Zašel jsem se džbánkem pro pivo, ale oni zde čepují jen 12stupňového velkopopovického Kozla – půl litr za 7,20 Kč! Desítku prý vůbec nevedou. Začal jsem pít sodovku a minerálku. Snad to vydržím…“. Jak vidět, vydržel jsem. Vrátil jsem se však před lety  přece jenom  k pivu – také vyráběném v Plzeňském Prazdroji –  opravdu – za 7,50 Kč půl litru. Ostatní piva jsou až trojnásobně dražší. Teď čekám, kdy zdraží i to moje dnešní „levné pivo“?!

Ale neměl bych zapomenout na ty své vedlejší příjmy. Ty mi pomohl zajistit nový fenomén v našich podmínkách – vznik vědeckotechnických nebo obchodních či technologických  parků, také se jim říkalo podnikatelské inkubátory. Přijeli s ním a s dokumentárním filmem dva mí dobří přátelé – oba z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Českém vysokém učení technickém v Praze – Miloš Vystyd a Jiří Beneš, můj dávný spolužák a dlouholetý kamarád. Hned po listopadu 1989 (oba už jsou na pravdě Boží) navštívili spolu Berlín a jedno takové technologické centrum prohlédli.

Konala se velká prezentace v tehdejším Výzkumném ústavu vědeckotechnického rozvoje, s oběma jsem udělal hned rozhovor pro Lidové noviny, vyšel už v květnu 1990 a bylo to vůbec poprvé, kdy se u nás o této zcela nové tématice psalo. Rozhovor končil mementem, že jsme svědky úniku našich chytrých mozků do zahraničí, a že tady zakládáním těchto institucí a inovačních firem se jim nabízí velká příležitost. Dnes se píše o tom, jak odcházejí za hranice hledat lepší existenci naši lékaři a naproti  tomu se rovněž píše, že mnoho čerstvě vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí nemůže sehnat zaměstnání. Takže i ti posléze odcházejí do ciziny.

Celých deset let ještě v důchodu - jsem řídil časopis Inovační podnikání, který jsem založil a vychází dosud – nyní už beze mne. Jde o jednu velkou historii nezměrného úsilí o založení Asociace inovačního podnikání, která působí na vládní politiku ve výzkumu, vývoji a inovacích, soustřeďuje nejen ona inovační centra, ale také technické univerzity a další podobné subjekty, pečuje o další jejich vývoj, organizuje soutěže (například o Cenu Inovace roku), dále to jsou společné výstavy, zahraniční prezentace, články, katalogy.

Chtě nechtě jsem za deset let v roce 1999 skončil, ale kontakty udržuji neustále. Ani si neumíte, přátelé, představit, jak jsem si oddechl, když jsem konečně přestal rok co rok vyplňovat formuláře a studovat pokyny k vyplnění daňového přiznání fyzických osob, další povinností bylo podobné martýrium na obvodní pobočce Všeobecně zdravotní pojišťovny (tam chtěli přehled za rok o příjmech a výdajích ze samostatně výdělečné činnosti a úhrnu záloh na pojistné). Uf! Jak jsem se tenkrát osvobodil!

Píše se rok 2012  a mezi mnoha letošními „pf“ jsem hned několikrát obdržel známý sonet číslo 66 od Wiliama Shakespeara (1563-1616) – po kolikáté už?! Tento rovněž kdysi mladý  talentovaný autor se jasnozřivě vyjádřil prakticky ke všem dobám, které kdy lidstvo žilo.

Zdalipak je vám známo, přátelé moji, že u nás byl tento sonet přeložen (podle mých dokladů) celkem 13krát! Poprvé J. V. Sládkem (1883) a po něm Jaroslavem Vrchlickým (hned dvakrát a pokaždé jinak – 1896 a 1904), Janem Vladislavem (1964), E. A. Saudkem (1975), Zdeňkem Hronem (1986), Martinem Hilským (1992), Miroslav Mackem (1996), Pavlem Švejnarem (2007) a naposledy Zdenkou Bergrovou (krátce před svou smrtí v 2008). Poslední (nikoli chronologicky, protože letopočet mi chybí) byl Miroslav Kromiš.

Prosím, nedivte se mně, jako autoru encyklopedie Co víme o smrti (vyšla v roce 2006), že myslím ve svých 85 letech na ty dny poslední. Protože jsem se osobně velmi blízko poznal s kolegyní a celoživotní přítelkyní již z mládí – Zdeňkou Bergrovou (1923-2008), českou básnířkou a překladatelkou (zejména francouzských „prokletých básníků“ a mnoha ruských klasiků – Puškina nebo Jesenina, také ukrajinského Tarase Ševčenka, za něhož dostala Ukrajinský řád umění), která však překládala i z angličtiny a její překlady naproti tomu překládali naši esperantisté, tak dávám přednost jejímu překladu slavného sonetu. Zní:

Malé vysvětlení: Za Zdenkou smutní její celoživotní partner akademický malíř Věroslav Bergr, tak jsem pochopil i její poslední dvojverší. A pro srovnání jsem si nechal citace, jak znějí tyto závěrečné sloky u jiných shora uvedených překladatelů:

A ještě pro jazykozpytce – v němčině mají tento překlad:
All dessen müde, wär ich längst gegangen -
Allein die Liebe hält mich hier gefangen.

Zatímco anglický Shakespearův originál zní takto:

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Takže – Boží požehnání Vám všem, kteří jste mi napsali a jimž teprve nyní mohu takto poděkovat.

* * *

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/