CzechFolks.com PLUS

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Novou lásku k Evičce Palečkové z 8. B jsem pojal tak, aby nemohla být nešťastná jako ta předchozí. Mazaně jsem ji nepozval ani na rande či jinam, takže nic netušila a nemohla mi proto dát košem, což by určitě udělala, neboť mě přehlížela jako družstevní lány. Miloval jsem si ji jen tak pro sebe, abych nevyšel ze cviku pro případ, kdyby se objevila nějaká další soudružka. To ale předpokládalo vypudit z mysli selhavší ruštinářku a to nebylo jednoduché. Vzdálenost více než 200 kilometrů z Liberce do Plzně ani zklamání, které pro mne znamenala, nesehrálo osudovou roli, takže jsem po ní tesknil. Abych se toho zbavil, postoupil jsem léčbu. Vycházela z poznatku, který jsem vyčetl v knihách, že každé požití alkoholu až o sobě člověk neví, nenávratně zlikviduje 20 – 20 000 mozkových buněk.

„Ožreu se, řekl jsem si, „trefím se do těch zamilovaných buněk a bude po stesku. Vznikne klid a mír na duši a budu zas vesel.“

Taková léčba určitě vede k úspěchu i v mnohem komplikovanějších případech. Celý týden po požití lahve rumu a pěti piv (abych dodržel pitnej režim) mně bylo tak strašlivě zle, že jsem po azbučce ani nevzdechl, což vím spolehlivě. Při vzdychání z lásky se člověk nedáví.

Jenomže když maminka za několik dní vařila svíčkovou, můj organizmus zavětřil, že to voní jak blázen. Jelikož svíčkovou miluju rovněž a žaludek prochází láskou, nastala recidiva. Melancholie se zas vrátila, a to v daleko větší síle, než tomu bylo před léčbou, neboť jsem tesknil i po jiných pokrmech, jako je knedlo, vepřo, zelo, kachna či husa se zelím a bramborovým knedlíkem, segedýňský guláš, a dalších pochutinách. Ty umožňují obžerství, pročež se je tělo zdráhá vydat. Zkrátka a dobře zjistil jsem, že trefit se napoprvé do mozkových buněk, jež způsobují komplikace citového vztahu je složitější, nežli se na první pohled jeví. Že léčit nešťastnou lásku alkoholem sice lze, ale jen za účasti dlouhodobého nasávání, tudíž nadstandardně a draze, což naráží na problém financování. Že je to bez funkce v KSČ, kam mě ti parchanti tehdy nechtěli přijmout ani za člena, dokonce nemožné. Chtělo to něco radikálnějšího, a tak jsem přemýšlel, kterak a čím se šikovně praštit do hlavy a vyrazit z ní ten bezcennej, platonickej sajrajt, když už je mi na prd.

V deváté třídě došlo k události, která ve svém důsledku znamenala radikální změnu mého postoje k životu. Odstavili nás totiž od původního soudruha učitele dílen, kterého nahradila soudružka. Kdo čeká novou lásku, hluboce se mýlí. Do ní se nedokázal zamilovat ani ten blbeček Kumprecht, kterej jinak miloval i soudruha prezidenta Novotného, jak byla pitomá. Dokud jsme měli soudruha, vyráběly se kromě holubice míru, spartakiádních krychlí a jiných komunistických výdobytků i užitečné věcičky. To se například vzal 8 milimetrů silný drát, který se párkrát ohnul, z jedný strany se vrazil do vysoustružené rukojeti, jež byla k dostání v želeřázství a byl háček na kvrdlání roštěm u kamen. Nebo se propojením té samé rukojeti akorát do ruky s mazaně pozohýbaným plechem vytvořila lopatka na smetí. Soudruh to oznámkoval, na konci roku se to doneslo domů a maminka ty věci, aby každému mohla předvést, jak jsem šikovnej, používala, dokud jsme měli kamna nebo smetí. Nástupem soudružky se všechno z gruntu změnilo:

„Dneska se, milé děti, naučíme roubovat,“ zahájila hned první hodinu. „K řezu použijeme ostrý roubovací nůž. Řez vedeme šikmo, zásadně jedním tahem… Kozderka, přestaň se šťárat v nose… Žádné několikeré šmidlání sem a tam … Jauvaj… Řeznou ránu pečlivě vymyjeme kysličníkem a prst ovážeme sterilním obvazem…“  Nebo při další hodině:

„Jauvaj…Opatrně vyjmeme šroubovák z dlaně, tržnou ránu pečlivě vymyjeme kysličníkem, pak přelepíme leukoplastí se sterilním polštářkem.“     

Postupně jsme se seznamovali s postupy, kterak ošetřit hřbet ruky po divokém nájezdu rašple, oční víčko po zásahu hřebíku, ucho po zářezu lupínkové pilky, palec, po střetu s kladívkem a s jinými, soudružkou názorně předváděnými operacemi. Návrh Ivana Horkého, aby si majzlíkem pošramocený prst, protože soudružka skučela jako šakal, počurala, byl oceněn poznámkou:

„Váš syn je drzý. Při zatloukání hřebíku v rámci výkladu nové látky se adolescentně šklebil, a když jsem se takto vyrušena praštila do prstu, doporučoval mi, abych si ho pomočila, aniž vzal na vědomí snubní prsten,“ což pan Horký v hospodě U Poplužníka, kde mu žákajdu spolužák pravidelně předkládal, protože tam byl mírnější, okomentoval slovy: „Proboha, snad ta kráva nechce, aby jí ho pochcal Ivan?“

Pošmourný po celou dobu úrazy soudružky tajně dokumentoval fotoaparátem Microma, a když měl za úkol na chodbě před sborovnou obnovit školní nástěnku, umístil na ní ty  fotografie, které však byly tehdejší cenzurou školy zabaveny. Jenomže on to nevzdal, a protože měl negativy, tak ty fotky spolu s otcem zvětšili a poslali do celostátní fotosoutěže o řemeslné činnosti v Čechách.

A „Zlaté české ručičky“ (tak se ten rozsáhlý cyklus jmenoval), získaly zvláštní cenu poroty.

Pokračování

***

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Absolína:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-absolin/