CzechFolks.com PLUS

Typickým příkladem návratů k láskám  je Hrubínova poetická kresba lásky v Romanci pro křídlovku. Co vede učitele Františka vrátit se po třiceti letech, na stará kolena, do míst, kde prožil své první citové vzplanutí? Co ho tam táhne po životě prožitém s jinou ženou, po provdaných a ženatých dětech, po navenek spokojeném životě? Proč touží po dívce od kolotoče, po Terině, nerozvinutém kvítku? Proč se pouští za vůní, která teď ke stáru náhle zavanula nevysvětlitelnou silou, neodolatelným voláním mladých let. Co si od Teriny slibuje? Co bude číst při setkání v její tváři, která šla jinou cestou, kterou poznamenaly vějířky vrásek? Přestože František nezná odpověď, rozhodne se a jde.

A není sám, komu ke stáru zavane ta vůně do jeho chřípí, není sám, kdo ve stáří čeká, kdo zvedne telefon, kdo sedne za volant, na bicykl nebo se vydá pěšky tam, odkud ta vůně přichází.

Jeden z nich mi poslal dopis. Milenky jsou všeobecně známé, ale co ty bezejmenné? Které se stávají naší součástí a nikdo o nich neví a mnohdy ani ta, které se to týká. Čtu jednou, dvakrát. Milostný dopis po třiceti létech. Vracím si tu dobu, ten večer v hotelu Pupp v Karlových Varech. A maně si vybavuji přepychové prostředí a slova. Slova se tolik nevybavují. Zřejmě v nich nebyl žádný příslib, zřejmě jej moje srdce nevnímalo. A všechno, co z toho pastelového obrázku ve mně zůstalo, jsou kontury toho večera v honosném impozantním hotelu…

Jiný zvedl telefon jednoho večera, kdy vůně se líně ploužily krajinou v těch místech, kudy mě tenkrát před léty vodil a dovolával se mých vzpomínek. Poslouchala jsem mlčky, neboť to nebyly moje vzpomínky, nebyla to moje místa, o kterých vyprávěl. Vodil mě neznámou krajinou a říkal věty, které jsem předtím neslyšela. Stěží jsem si vybavovala jeho jméno. Ano, byl to ten chlapec, který chodil do školy stejnou ulicí jako já. Že by se mohl do mě zamilovat, tomu jsem tenkrát nevěřila. Ani když jeho matka došla za mojí paní bytnou a prosila ji, aby se mnou promluvila, ať jejího syna neodmítám, že mu hrozí vyhazov ze školy. Kde láska není, tam se jí nedoprosíš. Co po létech, po celém životě, do telefonu odpovědět? Jen tolik, že láska je spletitá věc a člověk jí za celý život stěží porozumí.

A pak jsem zavolala já. Mé studentské lásce, z níž jsem čerpala plné čtyři roky.

 Malovala jsem si ji, snila o ní, nadbíhala jsem jí, mé jediné lásce ze školních lavic. Byla to láska letmých doteků, bez jediného polibku, láska nevinná, platonická, láska stisku rukou v přítmí kina.  Dali jsme si schůzku v hospodě na vesnické návsi. Zaparkovala jsem před hospodou a on nikde. Najednou vedle mne seskočil z kola nějaký stařík a volal na celé kolo: „Já blbec! Já jsem byl ale pěknej blbec!“ Poznala jsem ho. V hospodě bylo prázdno a on se mně celou dobu omlouval, jak byl hloupý, že si mě nevzal. Jediné pozitivum naší schůzky bylo, že mě přemlouval, ať se jedu podívat do Ameriky. Ani nevím proč, řekla jsem, že o tom budu přemýšlet, podívala jsem se na hodinky a že už pojedu domů. Jeho přemlouvání, ať ještě zůstanu, jsem brala jen jako věty ze slušnosti. Vždyť zase brzy přijedu, myslela jsem si, ale neřekla. Sedla jsem do auta a odjela. Poté přišel od něho dopis. Dopis, který měl přijít před lety, za dob studií. Byl to dopis milý, hřejivý a zároveň poslední. Vzápětí odesilatele postihl infarkt a zemřel.

A v tomto případě nevolal nikdo. V domově důchodů se konal koncert. Této příležitosti jsem využila k návštěvě svého spolužáka, který tam, poté co oslepl, skončil. Naše přátelství trvalo od našich čtrnácti let. Setkávání nahodilé, z mé strany prosté všech nadějí, tlachání kamarádské tak, jak jsme procházeli životním lánem každý ve své brázdě. Od recepce jsem vystoupala do poschodí a ubírala se dlouhou bílou chodbou k posledním dveřím. Otevřela jsem je a stanula v prostorném pokoji, v němž stály v každém z protějších rohů dvě postele. Nikde nikdo, jen slunce na podlaze a ticho. Tu se na posteli u dveří posadila na lůžku postava. Poznala jsem ho a řekla: „Ahoj.“ Spolužák se postavil, stál v těsné mé blízkosti a otázal se: „Kdo to je?“ Teprve potom jsem si uvědomila jeho nevidomé oči a řekla jsem své jméno. Co přišlo potom, jsem nečekala. Uslyšela jsem radostný výkřik a ucítila jsem objetí zoufalých a potřebných rukou: „Pánbůh mě vyslyšel, vyslyšel mé modlitby. Dobrý bože, už jsem nedoufal, ale přesto jsem věřil…“ Tak a podobně si vyléval srdce do mých vlasů,  tak a podobně mě svíral v objetí a slzy mu tekly po tváři. „Kdybys byla se mnou, všechno by bylo jiné,“ vzlykal a já jsem si najednou vybavila ty roky, v nichž mně posílal vánoční pozdravy, na které jsem neodpovídala, a ani teď jsem nechtěla slyšet věty, z nichž se draly ven jeho stesky a vzpomínky. Když jsem odcházela z domova důchodců, nemohla jsem mu slíbit, že se vrátím, ale ani jsem si nemohla uvědomit, že neopětovná láska je to nejhorší, co může člověka potkat.

***

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/