CzechFolks.com PLUS

Vzpomínka na Frgála

Při psaní příběhů Domy s geniem loci bych nerad zapomenul, že duch místa může sídlit nejen v konkrétním domě, ale rovněž v ulici nebo i v celé čtvrti.

Jako malý kluk jsem ještě zažil starý dobrý Karlín. Rád vzpomínám na proslavenou hospodu U Zábranských. Tam jsme s otcem po většinou vyhraném zápase pražské Sparty pokaždé z Letné docházeli za jeho přáteli, mezi které patřil nejen slovutný pan Drobný, ale i tehdy známí hráči Kvašňák, Mráz, Vojta, Tichý, Migas, Pospíchal, Jurkanin a impozantní brankář Antonín Kramerius. K Zábranským jsem chodil rád. I proto, že zde pro mne byla k mání osvěžující limonáda a k ní chutný párek s chlebem a hořčicí. U chlapců mého věku však byly ceněny fotky s autogramy slavných fotbalistů a k těm jsem se U Zábranských dostal měrou vrchovatou.

Pracovně jsem řadu let pobýval v Dejvicích poblíž „Kulaťáku “a později si zamiloval i Smíchov, kde v areálu tiskárny Libertas ve Štefánikově ulici sídlila redakce deníku Expres. Pak jsem žil na jednom pražském sídlišti, ale moderní zástavba mé duši už tolik nesvědčila. Zato v pražské čtvrti Košíře, do které jsem se dostal náhodou, mi bylo dáno všemi smysly zachytávat poslední odlesky neúprosně mizející atmosféry zašlých časů. Dodnes zde obdivuji malou, ještě klasickými dlažebními kostkami vydlážděnou uličku jako z pohádky. Starokošířská se krčí mezi činžovními domy z období První republiky v sousedství frekventovaných tříd Plzeňská a Vrchlického. Zvláštní barvu a vůni jí poskytovalo několik charakteristických dominant. K rozhodujícím patřily tři vzájemně se lišící hostince, ve kterých se každý večer scházely party štamgastů, kteří zde udávali tón. Na začátku ulice, po levé straně ve směru chůze od zastávky tramvají k bývalému prvorepublikovému kinu Lido, stojí restaurace U Zvonu. Dobře tu vaří a k tomu přímo z tanku čepují jako křen ostrou Plzeňskou dvanáctku. Uprostřed Starokošířské dávala o sobě znát valašská literární vinárna U Frgála. O té se zmíním později. Na konci nedlouhé ulice udávala tón lidová hospoda – nevím přesně jaké cenové kategorie – U Popelky. Do obyčejných půllitrů zde točili lacinou starosmíchovskou desítku, do džbánků nalévali nakyslé víno, dovezené sem bůhví odkud a do tlustých lisovaných štamprlí destiláty nevalné chuti, po kterých se našinec snadno opil.

Ale přesto se zde každý host díky štamgastům v čele s bývalým armádním plukovníkem, vysloužilým boxerem, druhdy slavnou filmovou herečkou a slepým harmonikářem v jedinečné atmosféře cítil dobře.

Co z toho přežilo do dnešních dnů? Jen restaurace U zvonu. „Frgál“ byl v polovině srpna 2008 nečekaně uzavřen a zamilované dvojice si ke svým hrám a vyznáním lásky brzy našly jiné místo. Noví nájemci zavedenou vinárnu kvapně přestylizovali na „Svijanskou krčmu“, kterou noví štamgasti stejně kvapně „přestylizovali“ na obyčejnou putyku. Později vzala za své i putyka. Od té doby jsou všechny železné rolety pro potencionální návštěvníky staženy. Také U Popelky se změnil nájemce. Nutno přiznat, že sem přinesl tolik potřebný kapitál. Celou hospodu nechal vymalovat, dovezl sem nový nábytek, dva velkoplošné televizory, hrací automat, nainstaloval moderní zářivkové osvětlení a v neposlední řadě zde otevřel kuchyni, díky níž se tu dá dobře poobědvat. Panuje tady řád a pořádek, a navíc – jako medaile, druhdy udělovaná za věrnost císaři – zde každou středu obsluhují mladé šenkýřky nahoře bez. Ale… Ale už to tu, alespoň pro mne, není ono. Udatného plukovníka tankového vojska v motolské nemocnici přemohla rakovina, bývalý slavný boxer na přechodu pro chodce dostal knokaut od načinčané blondýnky v zánovním mercedesu, slepý harmonikář se s družkou odstěhoval na venkov, stárnoucí filmovou divu i přes její odpor nakonec přece jen došikovali do beřkovické protialkoholní léčebny a také genius loci zde vzal za své. Nebo se snad přestěhoval o kus dál do jiné hospody, jako skálopevní štamgasti?

Ve svém vyprávění se od Popelky raději vrátím zpět. Nejen po Starokošířské ulici, ale i v čase. Do období, kdy stylová vinárna U Frgála zářila jako světla na Eiffelovce a zažívala zlaté časy jako slavný pařížský kabaret Moulin Rouge na Boulevardu de Clichy ve čtvrti Pigalle. K Frgálovi jsem poprvé přišel v lednu roku 2005. Ve výčepu, jako jičínský patriot Rumcajs, trůnil fousatý Jaroslav Vejvoda a hosty mezi stolky s úsměvem na rtech obsluhovala jeho půvabná choť Alenka.

V sousední místnosti právě dávali „Zastávku Pavla Veselého“, což byl komorní recitál na pokračování, tentokráte věnovaný životu a dílu spisovatele Oty Pavla. Ve druhé polovině pořadu Otu vystřídal astrolog Petr Messany, věštící ztichlým hostům tehdy ještě růžovou budoucnost. Přitom všem šenkovali znamenité moravské bílé i červené, urodivší se na slunných stráních vinohradů ing. Zdeňka Goliáše ve Vracově. K vínu si každý host mohl poručit tradiční valašské koláče zvané frgály nebo čerstvý sýr, dovážený sem ze slovenské jizby. A kdo měl chuť na pivko, posloužili mu řízným skvělým nebo tmavým mokem, poctivě uvařeným v černohorském pivovaru. Jen kuřáci zde neměli na růžích ustláno, když si chtěli zakouřit, byli bez pardonu vykázáni na ulici před vinárnu. Díky tomuto opatření, tehdy ještě z moci úřední v zákoně nezakotvenému, bylo U Frgála čisto, voňavo a pěkně útulno. Během týdne zde na dobře naladěný klavír preludoval pro dívky i vdané paní nadmíru přitažlivý mládenec Jakub Přibyl, aby pokaždé na výslovné přání štamgastů své vystoupení slavnostně a za vokální podpory přítomných zakončil evergreenem „Yesterday“ od slavné skupiny Beatles. Oh, nejen Paul McCartney, ale i my zde každý večer vzpomínali na včerejšek, neboť i pro mnohé z nás byla včerejší láska snadnou hrou.

Kulturně společenským vrcholem týdne stylové vinárny uprostřed Starokošířské ulice byl pátek. V pátek zde bylo pěkně veselo. Mladí, ale i již zavedení básníci tu při tlumeném světle dávali v plen plody, narodivší se z obcování s vrtošivou paní Múzou, spisovatelé zde křtili ještě tiskařskou černí libě vonící novinky a výtvarníci se s jistým ostychem nakonec přece jen pochlubili novými obrazy nebo studiemi. K tomu pokaždé vyhrávala jiná muzika. Pokaždé jiná, ale vždy výborná. Střídali se tu různé hudební, literární a umělecké žánry a na věku, pohlaví, sociálním postavení, politické příslušnosti a náboženském vyznání pramálo záleželo. Neřešila se tu ani aktuální výše konta v bance, ani modré knížky, druhdy získané od armády ne jinak než protekcí. Seznam osobností, které se tu zastavily – někdy jen tak při cestě, ale častěji ve stále kratších intervalech – by byl delší než výčet pověstných 95 tezí od Luthera, které náboženský reformátor kdysi ve své horlivosti přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu. Sám jsem tu za pouhé tři roky existence „Frgála“ potkal charizmatického režiséra Zdeňka Trošku, módní návrhářku Janu Piarovou, akademickou malířku Inku Delevovou, legendárního zpěváka Richarda Adama, šansoniérku Janu Rychterovou, mezzosopranistku Editu Adlerovou, sympatickou spisovatelku Jaroslavu Pechovou, básnířku Petru Haasovou, respektovaného žurnalistu Jiřího Müllera, nejmenšího českého herce Jiřího Krytináře, slavného tanečníka Vlastimila Harapese, bratra spisovatele Oty Pavla Huga, který zde pokřtil svoji básnickou prvotinu „Vrátil jsem čas“, uhrančivého astrologa Petra Messanyho, vynikající recitátory Mirjam Kantorkovou a Jiřího Brože, světově proslulého spisovatele Arnošta Lustiga, jenž ani zde nezkazil žádnou legraci a každého familiérně a na počkání oslovoval „ty bejku“, divadelní a filmovou star Oldřicha Velena, kterého proslavil populární TV seriál „Slovácko sa súdí“, houslistku Věru Eretovou, mnohonásobnou mistryni Československa i Evropy v moderní gymnastice Irenu Staňkovou a v neposlední řadě i rozvážného básníka a novináře Milana Dubského, který si u návštěvníků (nejen svými básněmi, ale i svým gentlemanským chováním) získal neformální respekt.

Pokud mne paměť neklame, jednou sem ve společnosti Jitky Stošické, sestry a blízké spolupracovnice vydavatele internetových Pozitivních novin Pavla Loužeckého, překvapivě zavítali i milí přátelé z ciziny – renomovaná spisovatelka Blanka Kubešová s manželem Arnoštem (ze Švýcarska) a vždy elegantní šéfredaktor Václav R. Židek z Kolína nad Rýnem. Jak říkám, společnost zde byla přepestrá, ale všichni kumštýři se tu spolu – i pohromadě s ostatními hosty – ve vždy zaplněné literární vinárničce snášeli dobře. Žili spolu v míru, v úctě a nadto se vzájemně inspirovali k novým tvůrčím činům. A tak se ptám? Kdeže je těm starým dobrým časům konec, pane Vančuro? Myslíte, že se ještě někdy vrátí? Moc bych si to přál, neboť takových, boží milostí poznamenaných míst je v Praze pohříchu málo. A také je mi líto zdejšího genia loci. Jako tulák bezcílně bloudí po ulici a neví, kam by hlavu složil.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc