CzechFolks.com PLUS

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

E

Erb

Původně, tvrdí někteří, ho používali v železe zakovaní zbrojní mužové. Brnění si byla docela podobná a jen prostřednictví erbu včas poznali, koho praštit po hlavě a kdo je spolubojovník. Občas stejně nastaly situace, kdy se, erb neerb, pomlátili všichni navzájem a my se časem v učebnicích dějepisu dočetli, že bitva dopadla vlastně nerozhodně a nezbylo než v dohledném čase vyhlásit další.

Erbovní znamení se později stala symboly šlechtických rodů, symboly jejich tradic a nezřídka závazků ke zbytkům společnosti. Koncem první světové války se s tituly a spolu s predikáty erby daly získat za patřičný poplatek do císařské pokladny, a tak vznikaly docela směšné situace. Třeba majitel textilky nebyl již Franta Novák, ale Franc Nowak z Auespreswurstu a to, uznejte, znělo hned lépe a vznešeněji.

Nejraději erby objevuji na starobylých stavbách. Nemusí jít právě o významné gotické sídlo, stačí polozapomenutá a polozřícená venkovská tvrz s opukovou plastikou nad vstupní branou. Reliéf se zvolna, vlivem deště větru i vandalů, srovnává s povrchem kamene, rysy a symboly vytrácí, občas nezbývá než odhadovat, co původně představoval, komu náležel.

Naše cesty jsou většinou bez předchozí přípravy, prostě někam vyrazíme, stačí jen  hrubé určení směru. Když je někde hezky, alespoň pro nás, auto zastaví a vše další je jen otázkou náhody, náhody, která přináší nesmírná překvapení. Dovolí poznat místa, která by na mapě  patrně nezaujala a která bychom asi nikdy neviděli. Přivede nás třeba právě ke staré krásné stavbě s tajemným erbovním znamením na stěně. Netušíme, před čím to vlastně stojíme, komu erb patřil, o čem by rád vyprávěl. Doma pak kvapíme ke knihovně, s chorobnou zvědavostí se probíráme všemožnou literaturou a přímo zuřivě zjišťujeme, co jsme to vlastně spatřili. Nezřídka dochází k poznání poněkud šokujícímu. V představách starobylá tvrz je ve skutečnosti dvě stovky stará sýpka, dávno opuštěný mlýn zase romantický lovecký zámeček. Ale to jistě, dávno zapomenutým kameníkem vytesaný, velmi krásný erb říkal. Naše chyba, že jsme jeho řeči neporozuměli…

F

Fotografie

Jméno pochází z řeckého kresliti světlem a plně ji vystihuje. Nestačí však jen kresliti, je třeba, a to hlavně, umět se dívat a také trochu chodit. Kdysi, je to již dávno, začátkem zimy rozvážně kráčím po tehdejším mostě Prvního máje. V místech, kde přetíná Střelecký ostrov, stojí opřen o zábradlí starý pán a kamsi jakoby zasněně hledí. Po chodníku proběhlo několik zpěněných tvůrců s těmi nejdražšími fotoaparáty zavěšenými na krcích. Spěchali a ten starý pán stále jakoby zasněně hleděl. Byl to Josef Sudek a pozoroval v nejméně vhodném období kvetoucí kaštany.

Podobné jsou procházky po boku Franty Dostála. V zástupu cválajících mistrů se jen tak mimochodem zastaví, z brašny vyloví omšelý obstarožní kinofilmový fotoaparát, jen tak mimochodem cvakne závěrka a na světě je další snímek z kategorie nezapomenutelných. Mistři zatím odešli do intelektuální kavárny, kde řeší zásadní otázku, zda tu nejlepší fotografii vytvoří Canonem, nebo Nikonem.

Nad fotkami Františka  Dostála mi došlo, že na aparátu zase tolik nezáleží, že skutečně jde jen a jen o umění dívat se. Konečně, nevím o nikom, kdo by v Národní galerii předstoupil před Růžencovou slavnost a začal řešit zásadní otázku, jakou značku štětců či barev tenkrát Albrecht Dürer použil, nezajímá se ani o druh stromu, na jehož dřevě dílo vzniklo.

Musím  přiznat, že já se k fotografování dostal poněkud neobvyklým způsobem. V osmé třídě základní školy nám vyměnili učitele výtvarné výchovy. Vzdělávat nás přišel akademický malíř Jiří Novák a doma propukla panika…“Ten náš trouba nakonec propadne ještě z kreslení…“, usoudila prozíravě matka a šla do školy sondovat možný vývoj věcí příštích.

„Klid,“ pravil akademický malíř. „U mě horší známka než dvojka neexistuje,  copak někdo může za to, že nedovede kreslít? Základ je přece alespoň v minimálním talentu a ten se prostě naučit nedá.“ Od té památné chvíle jsem pochopitelně nosil z kreslení dvojky a jednou si malíř nad mým dílem povzdechl: „Člověče, kreslíš jako prase, ale dívat se umíš. Asi by to chtělo začít fotit.“ Alespoň slova jednoho z mnoha pedagogů že padla na úrodnou půdu…

G

Galerie

Galerie se stala pojmem jasně ukazujícím, co vše může skrývat jediné obyčejné slovo. Kdysi šlo o stavbu či místnost určenou ke shromažďování obvykle uměleckých předmětů, kam v pokoře a tichém obdivu vstupovala uměnímilovná veřejnost toužící po dalším poznání. Za galerii možno považovat i obrazárnu, ale tam byste soubor, řekněme, starobylých a pomalovaných mlýnků na kávu opravdu hledali jen stěží.

Neměl jsem a nemám rád galerie, kterými vás poklusem žene průvodce a odhání od nejzajímavějších exponátů s vysvětlením, že přede dveřmi již čeká další skupina. Průvodce, když na to přijde, dokáže stoprocentně znechutit i nejhlubší zážitek. Téměř dokonalosti dosáhl jeden, který na začátku prohlídky pravil, že mluvit bude anglicky, sekl pohledem ke skupině poněkud nejistých domorodců a sdělil jim, že je to stejně nezajímá. A jakoby nechápal, proč zvyšuji hlas, když mu vysvětluji, že když mě něco nezajímá, nejdu se na to patrně, za slušné vstupné, podívat. Nevím přesně, kde je hranice mezi zvýšeným hlasem a řevem, já údajně byl ve druhé části. Znám však i druhou kategorii průvodců. Ta sice vyhovuje mně, ale v šílenství uvádí návštěvu, která zašla, hlavně aby později mohla ve vybrané společnosti říkat, kde všude byla. Průvodce ze zmíněné druhé kategorie je sám fanda a brzy odhalí spřízněnou duši. Zapomene i s duší na čas, zaplétají se do stále hlubších úvah a teorií, prohlídka se protahuje mnohdy i na dvojnásobný čas a slabší jedinci jí končí skokem z okna.

Nápisy galerie se ale za posledních dvacet let objevují leckde. Objevil jsem jednu nesoucí jméno Fance Kafky a neuváženě, jsa zvědav, vstoupil. Na pultě a několika omšelých policích bylo k vidění něco druhů triček s portrétem spisovatelovým, prosklená skřínka nabízela  Zámek. Na dotaz kdo že je takový Franc Kafka, prodávající osoba vytřeštila zraky a spustila jazykem poněkud měkce znějícím, že aná tolko pradává…

Ale třeba bude ještě hůř. Praha je přece všech Čechů ráj, a tak jsem uprostřed města narazil na ještě zajímavější galerii. Byla přeplněna chlupatými čepicemi jaké by maršál Buďonyj záviděl, našly se i matrošky s barevně vyvedenými pohledy na metropoli…

H

Houby

Potměšilí lesní skřítci, kteří se obyčejně ukazují každému, jen mně ne. Celý národ již dávno propadl jejich mámení, říká se docela, že v severských zemích sběr hub zavedli právě Češi, a tak nemohu v žádném případě přece zůstat stranou. Nepočítám se ale k podivínům ochotným vyrážet do lesa v čase, kdy já, slušný a spořádaný člověk po návratu z restaurace, uléhám ke spánku. Co pamatuji, houbu s nožičkami jsem neviděl, a tak přece neutečou a nějaká přehlédnutá počká i na mě. Za nejvhodnější čas k hledání hub považuji nedělní odpoledne. Aktivní houbaři se již od soboty stačili vyčerpat, halekající zástupy značně prořídly a to je čas pro nás, pravé a nefalšované znalce a odborníky. Od  lesních snaživců se odlišuji i oděvem. Snaživec vyráží, bez ohledu na teplotu, zahalen jako družka beduínova, na hlavě se přizdobí kulichem. k naprosté dokonalosti chybí již jen gumové rukavice, to však nahrazuje líbezným odérem několika druhů repelentů, jeden přece určitě zabere. Já, který nečetl o záludných a zlých klíšťatech, mám kraťasy, tričko s krátkým rukávem a sandály. Po lesích slídím od dětských let, ale obětí klíštěte agresora jsem se dosud nestal.

Neb jsem nebývale skromný, radost z nálezu ochotně přenechávám ženě a dítku. Žena se konečně narodila v hájovně, a tak má přednostní právo. Kráčím důstojně dva kroky za nimi, nesu košík,  třímám nůž. Nemám ovšem ten pravý, mykologický, co je vybaven i důmyslným štětečkem, nejdu přece malovat zátiší s lesními velikány, ale na houby. Oběma sběratelkám s nevšední ochotou dovoluji nálezy přinášet a  klást je k mým sandálům, pilně čistím, ukládám do proutěného košíku a udílím mnohé moudré rady, které stejně nikdo plně neocení.

Oceněn bývám ale při kuchyňské úpravě. Klasickou smaženici u nás nevedeme, škoda vajec i hub. Když ale v koši máme bedly či masáky… Ty řízečky… Vrcholným číslem je pak houbový ovar, krmě tak jednoduchá, že se o technologický postup s ochotou sobě vlastní podělím. Z polévkové kostky připravte vývar a do vroucího vložte na větší kostky nakrájené houby. Ne však poddoubníky, ale výhradně tvrdé druhy. Uvařte, vyjměte a podávejte s hořčicí, křenem a kusem poctivého chleba. Kdo by snad zbylý vývar vylil, je zločinec. Dá se z něho vytvořit polévka nemající ve světě konkurenci.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek