CzechFolks.com PLUS

Bývá zvykem, že se rodiče starají o výchovu svého dítěte, ale v mém případě, ač rodiče se také starali vzorně, největší vliv na mě měl dědeček a Karlička Janečková, o té bude zmínka později. Dědeček v první válce světové nejdříve bojoval v armádě rakousko-uherské, pak přeběhl do ruského zajetí a posléze se stal legionářem a když ta šlamastika skončila, vrátil se s kolegy legionáři přes Vladivostok domů, do právě se rodící republiky československé. O tom, že si svojí účast na světovém konfliktu nevymyslel, svědčila patrná jizva po průstřelu na jeho levé ruce. Onen první veliký konflikt dvacátého století mu tak připomínal navždy ochrnutý malíček. K přesvědčivému důkazu patřila i jeho uniforma s několika stužkami vyznamenání. Visela ve skříni v pokoji se zasklenou knihovnou a pianinem v bytě v ulici U libeňského pivovaru č.13 v Praze Libni. Ten byl jen přes chodbu od našeho bytu.

Jednou mi dědeček ukázal i jakýsi kříž uložený v malé krabičce vystlané sametem a přitom mi vyprávěl o svých zážitcích; nejraději jsem tomu naslouchal za sychravých zimních podvečerů, když z amerických stáložárných kamen sálalo do pokoje příjemné teplo.

Dědeček sledoval průběh druhé světové války, obdivoval maršála Stalina, nemaje tušení o tom, co později na toho člověka povýšeného na generalissima vyjde najevo. Otec, který nikdy nebyl vojákem, dědečkovi v jeho názorech neodporoval, uznával jeho vojenskou zkušenost, jen občas poznamenal: -Ať tak či onak… jen to snad nás zachrání, že těch Rusů je tolik!-

Z jara na sklonku války došlo k několika náletům na vysočanské závody Českomoravská Kolben Daněk, a když bylo po všem, vyšli jsme z krytu ve sklepě domu, s jinými obyvateli vystoupili na vršek Na háječku a z něj se dívali na bombami zasažený závod a průmyslový konglomerát. Oranžově doutnal na temném pozadí oblohy a ve vzduchu byl cítit spálený materiál. Vdechoval jsem to s požitkem jako nějakou drogu a měl jsem přitom rozčilující pocit svědectví významné události. A pak pod svahem pod námi projel vlak a do pachu spálenin továrny mísil se pach kouře z lokomotivy a já jsem se ještě naposledy zadíval na to dílo zkázy, na to fantastické divadlo. Konečně jsem se otočil, abych následoval rodiče. A v tom okamžiku jsem uviděl takovou hezkou paní, seděla na svahu a dívala se k hořícímu závodu, měla černé šaty a vypadala jako vdova a mně se v tu chvíli naskytla zneklidňující podívaná, to, co jsem zahlédl pod okrajem jejích šatů, zůstalo mi ještě dlouho v paměti. Dokonce jsem se zastavil, ale máti mě vzala za ramínko a postrkovala mě po svahu nahoru za otcem, šel jsem poslušně a jako lunatik, jako v transu, devastovaný tušením čehosi nejasného a tajemného… -Za jistých okolností mohli jsme být ve válce a takhle by možná vypadaly Praha, Brno, Pardubice …- pravil otec cestou domů. -Ano … pan president asi nakonec rozhodl správně- souhlasila máti.

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Čas malinko pokročil, bylo teplé jaro, začínal se květen a jednu sobotu najednou bylo rušno, z rozhlasu zněly prosby o pomoc a pak dokonce i výstřely … a to všechno uvedlo dědečka do ráže. Vyšel se mnou do ulic a na Primátorské v Libni jsme viděli, jak lidé strhávají německé nápisy a reklamní štíty a bílou barvou všechna ta německá slova zamazávají …v oknech se objevily československé vlajky, všude bylo rušno a nervozita. Muži s majzlíky a kladivy na štaflích, s kbelíky barev, a když jsem se podíval na dědečka, zdálo se mi, že jeho tvář hoří vzrušením, nutkáním pustit se také do té demolice.

A rozhlas dál vysílal svoje prosby, v ulicích se vrstvily barikády z dlažebních kostek, z veteše, z knihoven bez literatury, starých pohovek. Když jsme se konečně vrátili domů, hlavně proto že jsem měl hlad, máti se na dědečka obořila: -No tohle, zbláznili jste se, kde se to motáte, když je revoluce? Jako by sis války už dost neužil!- kárala svého otce bývalého legionáře, a jak to povídala, viděl jsem oknem našeho přízemního bytu, jak pan Švitorka ze třetího patra spěchá ulicí s puškou v ruce, v klopě trikoloru, připomínala trochu dědečkova vyznamenání … a z rozhlasu dále znělo volání o pomoc, vzrušený hlas oznamoval, že od Benešova se ku Praze blíží německé tanky … A pak jsem zaslechl cosi o Vlasovcích a byl jsem z toho zmatený, měl jsem za to, že se jedná o nějaké lidi s dlouhými vlasy…

Na barikádách se začalo střílet, byli mrtví a ranění, to už se mluvilo a Pražském povstání a snad den od jeho začátku přišli do našeho domu tři němečtí vojáci a odvedli pana Kociána, kterého jsem pak už nikdy neviděl. A jeho žena, krásná paní Kociánová, jmenovala se Soňa, plakala a dokonce uhodila jednoho vojáka pěstičkou do ramene, až se jí z tizianových kadeří malinko svezl elegantní klobouček. Voják stroze řekl: -Nochmal und … meine Dame!- a výmluvně pohnul puškou. … Dědeček pak trval na tom, že taky půjde na barikády, dožadoval se klíčů od sklepa, kam do uhlí zahrabal kvér, když začala okupace, v době heydrichiády se několikrát snažil uložit pušku jinak, ale neudělal to v obavách, že právě v tu chvíli, v ten kritický moment, mohli do domu a sklepa vejít němečtí vojáci konající prohlídku … Máti mu podávala klíče od sklepa a volala dramaticky: -Jen jdi, jdi, jestli chceš celou rodinu přivést do neštěstí, ten kvér už měl bejt dávno ve Vltavě!-

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Za pár dní, jednoho slunného rána, místo německých tanků objevily se na náměstí dr.Holého tanky Rudé armády, zaprášení vojáci s automaty, někteří s láhvemi čiré tekutiny v rukách, ženy plakaly a házely na ně kytice bezu, bylo jaro …A den nebo dva nato mě dědeček vodil ulicemi, a když jsme se nachomejtli do blízkosti ruských vojáků, volal na ně: -Spasíbo, spasíbo molodci! Zdrávstvujtě!- a salutoval jim k slídovému štítku svojí čepice. Někteří se na dědečka usmáli, jiní na něho hleděli nechápavě …já se pak jsem se zájmem díval na jejich samopaly a buben zásobníku na nich mne fascinoval…

(Z dosud nepublikovaného vlastního samizdatu…)

***

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová  

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/