CzechFolks.com PLUS

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Výuka dílen se odehrávala po obědě, tudíž s plnými žaludky pokud šlo o jedince, kteří se stravovali doma, což bylo výjimkou, nebo s podrážděnými vnitřnostmi ze školní jídelny. Dělo se tak mimo školní budovu v bývalé truhlárně pana Kotrče, kterou mu komunisti znárodnili, protože nedostatečně truchlil, když umřel soudruh Gottwald. Ačkoli jako jediný měl v ulici Borový Vrch v budově truhlárny výlohu, vůbec v ní nevytvořil tryznu, zatímco ostatní tu tryznu vytvářeli na úkor oken svých rodinných domků. My jsme truchlili nejlíp ze všech zásluhou starší – starší sestry, které v té době bylo 14 let, a fandila KSČ, zatímco když jí bylo dvacet, tak mi doporučila knihu Zbabělci od Škvoreckého, což svědčilo o tom, že už dostala rozum, i když jen částečně, jelikož zůstala ženou.

Tryznu v nepřítomnosti rodičů vyaranžovala v okně místnosti, kterou jsme nepoužívali. Jednalo se totiž o prostory bývalého obrovského záchodu se samospádem po odsunutých Němcích a nešlo v nich zlikvidovat smrad, který se ambiciózně linul přímo ze senkrovny navzdory dvěma dubovým deklům (šlo o hajzl dvojsedadlový), později (po jeho odstranění) navzdory překladu a betonu. Místnost se v zájmu ovzduší úzkostlivě uzavírala a ukládal se tam toliko bordel, který nikdo nepotřeboval, pročež tam ségra dala toho Gottwalda, kterého nejprve zasklila do rámu po Hitlerovi, vkusně to ozdobila černou stuhou, jako že je mrtvej, a šoupla dovnitř okna, jež bylo dvojité. aby to nezasmradilo celou ulici Borový Vrch. Pod obrazem, nad obrazem, vedle obrazu i za obrazem vše vystlala mechem, kapradím, srpem, kladivem, rudou látkou, dubovejma ratolestma, bukvicema, smrkovejma šiškama a jinými vhodnými proprietami, jelikož jako jediná z rodiny měla výtvarné vlohy.

Když to uviděl otec, vynadal jí, ale její výtvor si odstranit netroufal, neboť se venku před oknem srocovaly davy a byl vyhlášen státní smutek. Sebral z něj jenom pár metálů s hákenkrajtzem i se stuhami, jež byly rozprostřeny na sametovém polštářku a včetně těch dalších, co jsme měli po Němcích na půdě, je před námi dětmi někam uschoval. Ségra pak nosila frňák nahoru, neboť nám přišel dopis, ve kterém stálo:

„Za skvělé vokno, nejlepčí v ulici při příležitosti slavnostního úmrtí soudruha Klementa Gottwalda, děkuje Uliční výbor a místní organizace KSČ.“

Protože soudružka učitelka byla nedochvilná a Ivan Horký s Pošmourným si vždycky, když nedorazila do 13:00, mysleli, že výuka odpadla a nebyli již k nalezení, předala někomu z žáků před obědem klíče, abychom měli jistotu, že dorazí. Truhlárnu přitom musela škola dovybavit, neboť se tam nevyrábělo pouze ze dřeva, takže zakoupila pilníky, pilky na železo, gumové palice na ohýbání plechu a jiné nářadí, kterým jsme se pak před výukou bavili.

Palici, letící v rámci takové zábavy zepředu, jsem uhnul úskočně, takže těsně minula mou hlavu. Palici letící v té samé chvíli zleva, bezděčně, aniž se mě to dotklo, no a tu zprava, co mě trefila do spánku, o té vím toliko z doslechu.

Probíral jsem se pomalu a postupně. Ze všeho nejdřív jsem si uvědomil vlhkost, aniž jsem tušil, že mokrá je moje hlava, kterou mi někdo polil. Já totiž v té chvíli netušil ani tu hlavu. Potom jsem uslyšel hlasy, aniž jsem si uvědomoval, že jsou lidské, neboť jsem nevěděl, kdo jsem, čí jsem, proč jsem, že mám maminku, tatínka, dvě ségry, že jsem ve školních dílnách, že ležím na zemi, co je to zem, jakož i další věci, které je v životě dobré vědět.

„Podívejte se, soudružko učitelko, jak divně koulí očima!“ pravil ten první hlas.

„To bude určitě proto, že koupil palicí do palice,“ oznamoval druhý.

„Prd snese,“ usoudil třetí.

„Já jsem to říkala, že ukáznění chlapci po sobě palicemi neházejí. Že jsou na ohýbání plechu.“

„Chlejstněte na něj ještě kbelík vody.“

„Už se probírá.“

„Jarkovský, svou nekázní jsi zranil spolužáka. Proto ho teďka odvedeš k jeho rodičům. A za trest se jim přiznáš, cos provedl. Další si spolu vyřídíme zítra ve škole.“

Všechno, co jsem následně prožíval, bylo objevné. V té době jsme již nebydleli v Pavlovicích, ale na opačné straně Liberce v Harcově. Maminka přitom usoudila, že by bylo blbý, abych v samém závěru měnil školu, a tak jsem dojížděl. Po rozvodu sice rodiče nějaký čas žili v rozděleném rodinném domku, ale vůbec spolu nemluvili, což po čase shledali jako nevhodné, ačkoli nevhodné to rozhodně nebylo. Tvrzení psychiatrů a psychologů, že děti v rozvrácených manželstvích trpí, je pěkná pitomost. Mně to naopak vyhovovalo.

„Tady máš peníze na obědy,“ řekla mi maminka večer, „Budu chtít vidět lístky, takže ne, že je probendíš za blbosti! “

„Tady máš peníze na obědy,“ opakoval ráno i tatínek, aniž ho zajímalo, zdali je potřebuji. „Budu chtít vidět lístky, takž, ne, že je utratíš za cigarety.“

A já jsem mlčel, protože neochota domluvit se nebyl můj, ale jejich problém. Já se domluvit dokázal. To se opakovalo téměř u všech mých tehdejších výdajů a občas jsem to i podpořil. Třeba když jsem chtěl jít do kina. To jsem si oběma o peníze řekl, aby mou touhu po kultuře nespravedlivě neodnášel pouze jeden rodič. Když se provalilo, že platí dvakrát, dostal jsem pár facek, rodinný domek raději prodali a pořídili si každý svůj byt, abych nebyl ve styku s oběma najednou.

Jarkovský věděl, kde maminka pracuje, chytil mě pod paží, chvíli mě dřel na stanici autobusu, ale poměrně snadno a brzy mě opět rozchodil. Ale nic víc. Správně však předpokládal, že když dojíždím, budu mít měsíční žákovskou jízdenku, jelikož pravil: „Kde máš ty vole glajzlístek. Nebudu platit jízdenku ještě i za tebe, když už se s tebou musím tahat.“ Potom mě chvíli šacoval, a já se smál, protože mě to lechtalo.

Jízda autobusem se mi moc líbila, stejně tak jako když jsme z něj na „Šalďáku“ vystoupili. Cesta směrem k podloubí nad Moskevskou ulicí se mi jevila báječná, což vyvolalo střet zájmů. Jarkovský se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Fyzicky na mě neměl a jeho zájmem bylo předat mě co nejrychleji mamince, což by se rozhodně nestalo, kdyby to nestihl v pracovní době na pracovišti ve středu města, neboť netušil, kde v Harcově bydlíme a ze mě by to nedostal, protože jsem netušil Harcov ani maminku. Proti jeho úsilí jsem se vzpouzel. Úplně všechno, co jsem spatřil, se mi totiž jevilo velmi zajímavé. Zajímaly mě dlažební kostky, tramvajové koleje, popelnice, veřejné záchodky a jejich pisoáry, dopravní značky, výkladní skříně, zboží v nich, kanalizace a jiné a jiné věci, se kterými jsem se usiloval seznámit.

Když mne dovlekl do Moskevské ulice, zaradoval jsem se. Mezi několika ženami, které kráčely proti nám a živě mezi sebou diskutovaly, jsem totiž rozeznal jednu, která mi připadala velmi povědomá. Radost, která se zračila úsměvem na mé tváři, byla však pouze dočasná.

„Co se tak blbě šklebíš? Neumíš pozdravit?“

Po dobře mířené facce jsem se válel po zemi podruhé, zatímco Jarkovský maminku seznamoval s tím, že to toho dne není poprvé.

Pokračování

***

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Absolína:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-absolin/