CzechFolks.com PLUS

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

CH

Chalupa

Když, mnohými kupodivu oplakávaný , komunistický režim odešel za Marxem a jemu podobnými, říkalo se, že s ním zhynul i jeden typicky český jev, chalupaření. Lidé prý budou cestovat za hranice, zmizela i jedna z hlavních příčin chalupaření, vnitřní emigrace. Cest do cizích zemí se časem mnozí nabažili, jiní to nejkrásnější stále hledali v Čechách a důvody k vnitřní emigraci raději nekomentovat. Chalupaření přežilo, ba nabralo na intenzitě. Díky za to, bez onoho fenoménu bychom již dávno přišli o podstatnou část památek lidové architektury, staré lidové stavby bychom obdivovali převážně ve skanzenech…
Vznikají zbrusu nové chalupy, snaží se co nejvíce napodobovat ty původní, ale cti dbalý chalupář nemůže přebývat v mladší sta let.
Známý lékař na chalupu přesídlil dokonce trvale a probudila se v něm dokonce i nebývalá zručnost. Zvládl časem i hliněnou omítku, rekonstrukce starobylé prkenné podlahy byla hračkou. Jediné, s čím měl stále problémy, bylo spárování mezer mezi trámy, mazanice ne a ne držet, kde by měla.
Kráčíme jednou mezi překrásnými chalupami nedaleko hradu Houska, tiše obdivujeme estetické cítění i zručnost předků. U poslední chalupy vesnice stojí poctivé dřevěné lešení, na něm vousatý chlapík a vesle spáruje.

 „To je docela snadný,“ chechtá se. „Musíte zatloukat kolíčky do zpola zaschlé mazanice, pak to držet prostě musí…“
Vypráví, že se původně živil něčím docela jiným, ale časem se naučil rekonstruovat dřevěnice, práce ho uživí a hlavně strašně baví. Divíme se převelice, že tak snadno prozrazuje neznámě tajemné finty řemesla.
„Prosím vás, co je na tom tajemného? Naučili se to ti před námi, přišel jsem si na to já, napadlo by to časem i vás… No a nakonec; ta vaše chalupa si přece zaslouží, aby k něčemu vypadala…“
A mně tehdy došlo jak je krásné, že se stále najdou lidé, pro které je hezky vypadající cizí chalupa důležitější než jejich vlastní výrobní tajemství.

I

Itálie

Země s teplým mořem, do které se po silnici dostaneme nejrychleji. Obstarožnímu tělu týdenní povalování na písečné pláži prospěje, a tak mne tam rok co rok vyvážejí. S urputností sobě vlastní trvám na povalování v často opovrhovaném Bilione. Tuším, že voda je tam stejně slaná jako na Rivieře a hlavně; ty ušetřené hodiny za volantem… Miluji však cestovatele, kteří nad mou oblíbenou destinací ohrnují nos a jedou se přehrabovat pískem o pár stovek kilometrů dál, když na severu Itálie se užije tolik zábavy.

Třeba loni. Osud nás potrestal, patrně jsem na dálnici překročil povolenou rychlost, a v rámci plážového servisu umístil vedle vznešeně se tvářící české rodiny. Netuším sice, jak se její vznešenost porovnávala s celodenním požíráním zásob prokazatelně opatřených na ranním švédském stole, ale horší, mnohem horší byla neustálá snaha o navazování družebních vztahů. Problém byl i ten, že mi žena rezolutně zapověděla použití nejúčinnější zbraně, kterou jistě tušíte. Trpěl jsem a strádal, nechce se mi nasazovat společenský výraz, když si chci číst, nebo když dokonce, i to se občas stane, přemýšlím, měním se pak zvolna v zpustlého zálesáka bez sebemenší znalosti jemných mravů., jsou i tací, co by řekli, že v hulváta. Osud se ale nakonec neprojevil jako takový velký neřád a podal mi pomocnou ruku.

Dáma v růžových miniplavečkách se zvedla z lehátka, pokynula k mužíčkovi a otázala se, zda také nepůjdeme na drink. Duše má dosáhla v tom okamžiku něčeho jako nirvány, začala jásat a křepčit. Ve tváři ten nejvlídnější výraz, široký úsměv a vysvětlující odpověď dorazila sama:

„To je mi skutečně moc a moc líto. Opravdu bychom velmi rádi, ale skutečně nemůžeme. Jdeme se totiž právě něčeho napít…“Stal jsem se blbcem a zajistil rodině klid. Od okolojdoucího černocha jsem z té radosti koupil ten nejnemožnější froté ručník s barevně a možná i umělecky vyvedenou mapou Itálie, naší slečně doběhl pro dvojitou zmrzlinu a všichni jsme se spokojeně odebrali napít drinku.

J

Jižní Čechy

Neznám člověka, který by při vyslovení pojmu jižní Čechy alespoň trochu nezjihl, nezasnil se a nevzpomněl na třeba jedinou krátkou zastávku na hrázi kteréhokoli ze snad stovek rybníků. Vodní plochy, od louží na návsích až po skutečné giganty, meandry řek i potoků, nekonečné louky, neodmyslitelné podzimní mlhy a nečekaně milí lidé, to vše jsou jižní Čechy, podle pana Ladislava Stehlíka zamyšlené. Občas se nutně naskytne otázka, o čem asi právě ta příjemná krajina uvažuje.

Vleču se prašnou polní cestou a chápu básnickou licenci žízeň jako trám. Všimli jste si někdy, snad matematické úměry, že čím větší žízeň, tím vzdálenější i nejbližší hospoda? Šlapu dál a kdesi vpředu se proti šmolce oblohy, zčásti chráněná stínem staré jabloně, rýsuje silueta božích muk, kapličce podobné té, která na Vyšehradě chrání hrob Karla Čapka. Ve stínu není jen venkovským kameníkem upravený pískovcový blok, vedle něho vidím z hrubých fošen přitesanou jednoduchou lavičku, obyčejnou, jen tak bez opěradla. V zátiší, přímo idylickém, sedí stará babka. Popis lidového kroje, fěrtochu, holubičky a kapsáře s pokroutkami pro vnoučata nečekejte, babička byla veskrze moderní. Sportovní kalhoty i boty naznačovaly, že by mohla, kdyby chtěla, pro pírko přes plot skočit. Nechtěla, byla z těch, které se místo skoku do výše raději dají s neznámým pocestným do řeči.

Probrali jsme celé široké okolí, během malé chvíle jsem důvěrně znal všechny z nedaleké vesnice do třetího kolena, věděl jsem i, že babička na lavičce pod jabloní vysedává každý den, bez ohledu na počasí nebo roční období již dlouhých padesát let. Nejen, že věděl, ale snad i chápal.

„Jo, je tady moc hezky. Jeden rybník, támhle vidíš druhej, ty pole třeba. Nemají snad ani konec, kdo ví, kam až se táhnou… Támhle vepředu bývají vidět i hory, Novohradské jim říkají. A tady, jak koukáme na ten lesík, tak hned za ním je rybník, takovej docela velikej… Jo tady u nás je moc krásně, tady je dobře žít celej život… A to si představ, jak krásně by tu bylo, nehyzdit to ti kašpaři z politiky… Až půjdeš okolo toho lesíka, podívej se na ten velikej rybník. Jsou tam kapři. A kolik politiků by se v něm dalo utopit…

K

Karlovy Vary

To město musí upoutat snad každého, kdo ho jen jedinkrát navštíví. Vždyť i dvorní rada Goethe se nechal slyšet, že by mohl žít pouze ve Výmaru, Římě, nebo Karlových Varech, později je Corbusier označil, ohromen spoustou secesních staveb, za město tisíce šlehačkových dortů. Kdyby měl švýcarský architekt možnost vidět ostudný hotel Thermal, který je, krom své šerednosti, slavný dokonalou likvidací vzdušného proudění údolím říčky Teplá, možná by volil méně obdivná slova.

Karlovy Vary mne uchvátily již v dětství, jezdili jsme tam na chvíli každý rok. Nezaměnitelná vůně oplatek, zmrzliny i minerální vody byla časem překonána ještě nezaměnitelnější vůní Becherovky, v důvěrných chvílích jsme jí přezdívali Becheryho léčivá voda a s vážnými tvářemi prohlašovali, že kudy teče, tudy léčí. Kolonáda plná půvabných pacientek, byl na ně libý pohled i z terasy nad Mlýnskou kolonádou, tehdy budovatelsky hrdě zvanou Československo sovětského  přátelství. Na lavičce před kolonádou jsem často, sleduje ony půvabné pacientky, uvažoval, zda bych neměl přátelství s každým kamarádem potvrdit stavbou z kamene, záhy mi došlo, že by to nejspíše byl nesmysl podobný tak často a důrazně připomínaným kamaráčoftem s CCCP.

Po létech mne Vary přilákaly znovu. Kolonáda již zase byla Mlýnská, jen ten Thermál se nezměnil. Kráčím kolem moderní kolonády, kol Vřídla, kde asi je ta stará ze dřeva, směřuji k hotelu Pupp; dlouhé roky se červenal pod nápisem Moskva.

Kroky vedou kolem kavárny Elefant, kávu tam často popíjel a snad i jedny narozeniny oslavil kníže básníků, Johan Volfang Goethe. Vždy jsem se, cestou okolo také u slona stavoval a namlouval si, že jde o projev úcty k nesmrtelnému básníkovi. Usedám tedy ke stolku, s výrazem světáka objednávám kapucino. Zda Johan Volfang kouřil, netuším, nevyvracím to a rozvážně plním dýmku anglickým tabákem. Kdyby kouřil, jistě, že anglický tabák. Modrý dým lehce stoupá ke stropu, kapucino v šálku od nedalekého Mosera pomaličku ubývá, sluší se zaplatit. Činím tak, aby servírka v minisukni viděla, že patřím k lepší společnosti, přidávám k cifře na účtence pár korun a s výrazem člověka velkého světa opouštím útulnou kavárnu. Cestou proti proudu říčky Teplá chvilku počítám, hlava se mění v kalkulačku. Výsledek je jednoznačný. Právě jsem probendil nejméně měsíční domácí zásobu kávy…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek