CzechFolks.com PLUS

Možná je to paní Martou Urbanovou a jejími příspěvky. Možná proto, abych některé věci, mně připisované, uvedl na pravou míru. Možná kvůli svatému Valentýnovi, který – nevím proč – se poněkud nešťastně slaví v únoru. Tedy v měsíci, který má u nás s mileneckou láskou málo společného.

Stačí se podívat ven: Za okny vládne arktický mráz, ke kterému se jako v Beethovenově symfonii rázně a bez varování přidává vítr a sněžení. Pokud nezmrzneme, tak v té slotě dozajista zapadneme sněhem a rozplyneme se. Tak, že nás zjara už nenajdou. Možná proto je třeba, pěkně v teple a dokud  je čas, uctívat kult sv. Valentýna. A předmětu své touhy v příjemné starokošířské vinárničce U Frgála s kytkou žlutých růží v ruce, se zásnubním prstýnkem v kapse a s láhví nefalšovaného šampaňského na stole, za decentního doprovodu slepého harmonikáře, jehož šanson alespoň na chvilku překryje všechny pozemské starosti, mile pošeptat: Lásko, miluji Tě! Možná, že do máje, kterému vévodí z globálního světa neimportovaný český ideál lásky – básník Mácha – prostě nevydržíme. Možná, že do máje nevydrží ani naše láska.

Ve své úvaze bych se rád vrátil k paní Martě Urbanové a volně navázal na její slova. Autorka nás na stránkách CF Plus na pokračování zásobuje kouzelnými příběhy o ještě kouzelnějších milenkách, k nimž jako třešničku na beztak již chutném dortu přidala úvahu o platonické lásce. Rád bych přispěl. A vyjádřil se k ní. Ovšem pouze proto, abych do pověstného mlýna trošku přihodil i mužské hledisko, které (jak doufám), další povolaní mužští autoři našeho magazínu (např. panové Absolín, Cícha, Dubský, Kovařík, Vondráček, Zářecký, Židek etc.) z výše svého nadhledu a zkušeností opraví, doplní nebo rozšíří.

Zdá se, že s definicí pojmu platonická láska problém nemáme. Jedná se o lásku prostou smyslných žádostí, o lásku neerotickou, duševní, chcete-li o lásku toliko formální a nedotaženou. Jinými slovy – teoretickou. O lásku bez výsledků (a potažmo i bez následků; alespoň bez těch hmatatelných). Původ tohoto označení mi zůstal utajen. Proč se vlastně říká: Platonická láska? Podle čeho nebo podle koho? Je to snad dle slavného filosofa Platóna (427-346 př. n. l.), Sókratova žáka a učitele Aristotela? Pokud se z přednášek slovutného profesora Holzra pamatuji, Platón byl zastáncem názoru, že věci (jevy a vztahy) jsou pouze stíny idejí. Skutečnost podle něj nelze pravdivě uchopit. Přesněji řečeno – ne jinak než rozumem. Dovozeno do konce: Je tedy Platonická láska podle Platóna pouze stínem lásky skutečné?

Samotný Platón nám k pochopení problému berličky nenabízí. Ve svých názorech na lásku byl skoupý. Jeho slova, jak to u filosofů být má a také je, však mají váhu. Například tvrdil, že láska je nejstarší a nejušlechtilejší božstvo. Láska je prazdrojem ctností! Říkal, že muž a žena jsou dvě poloviny, které spějí k tomu, aby vytvořily celek. A také, že nikdo neví, co je láska. A přece se jí mnozí obdivují stejně tak, jak se jí skoro všichni bojí. Jakoby uznávali, že vedle smrti může být největším zlem. Ale ona – podle Platóna – třeba je největším dobrem. Nechci se řeckého filosofa nijak dotknout, ale pod vlivem jeho názorů mám jisté pochybnosti o tom, zda při svém zaneprázdnění vůbec měl na nějakou mileneckou lásku čas, nebo zda mu bylo dáno se ženou svých snů prožít kus života? Prameny o tom taktně mlčí. Dovozuji, že ne. Jinak by na toto téma asi zapěl jinou písničku. I bez doprovodu slepého harmonikáře.

Po vzoru paní Urbanové bych i já mohl na důkaz svých tvrzení o platonické lásce snášet mnoho názorů, definic a doporučení stran uznávaných velikánů: Od Sienkiewicze, přes Puškina až třeba k Sandové. Poučili bychom se i od mistrů jiných druhů umění. Třeba u Mozarta, Beethovena, van Gogha nebo u oscarového režiséra Romana Polanského. Cenným zdrojem zkušeností pro nás jsou i poznatky, zprostředkované v této oblasti na slovo vzatými autoritami, počínaje Casanovou a doktorem Plzákem konče. Co bychom se dozvěděli?

Především něco o lásce. Pro pořádek připomínám, že zde hovoříme pouze o jedné z jejích mnoha podob a nezahalených tváří – o lásce milostné, o lásce mezi ženou a mužem. Zkušenosti ukazují, že takto vymezená láska je věčným tajemstvím, které se člověku rozluštit asi nepodaří stejně tak, jako se mu nepovede rozklíčovat tajemství zrození člověka, tajemství jeho smrti, potažmo tajemství pozemského i posmrtného života. Domnívám se, že je to proto, že Stvořitel to tak zařídil. Ne z plezíru a už vůbec ne ze zlé vůle, ale jednoduše z dobrého důvodu, dobře znaje výsledný produkt své vlastní tvorby – člověka!

Ale vraťme se zpět k lásce zvláštního druhu – k lásce platonické. Je vůbec možná? Puškin soudí, že je vzorem vysokého mravního charakteru. Naproti tomu Sienkiewicz se domnívá, že je nesmyslem. Oba umělci asi mají s platonickou láskou své zkušenosti a podle nich o ní smýšlejí. Puškina jeho zkušenost stála život. Sienkiewicz z toho možná vyvázl o něco lépe, neboť byl vyslyšen. Jako učebnicový příklad platonické lásky se často uvádí Goethova láska k jeho poslední milence – k baronce Ulrice z Levetzova. Už proto, že podle mínění mnohých tato láska nemohla být naplněna jinak než pouze platonicky. „Láskou bez výsledků“ měla být především proto, že oba zamilované dělil značný věkový rozdíl. Ale je byť i citelný věkový rozdíl v milenecké lásce opravdu nepřekonatelnou překážkou? Odvolávám se na Stendhala, soudícího, že láska nezná stáří. Věkový rozdíl tedy lásce na překážku není. A nebyl ani v Goethově případě. U něj zvlášť, neboť kníže básníků byl přes svůj zralý věk po stránce duševní i tělesné neobyčejně čilý a mohoucí, na což mu po komplexní prohlídce bylo vystaveno certifikované lékařské dobrozdání. Tento vztah bych tedy označil ne za lásku platonickou (za lásku praktikovanou pouze v rovině duševní, za lásku bez výsledku), ale za lásku osudovou. K podobnému závěru mne vede dochovaná intimní korespondence mezi oběma milenci, kterou téměř devadesátiletá Ulrika den před smrtí nestačila (nebo nechtěla, nebo z nějakého důvodu nemohla) v celém rozsahu spálit. K této podobě lásky bych se rád vrátil v samostatném příspěvku.

Položme si otázku, jaká milenecká láska mezi ženou a mužem je láskou nejlepší, nejtoužebnější, očekávanou? Je to první láska, velká láska, nesmrtelná láska, příležitostná láska, vyprošená láska, žebrácká láska, platonická láska či snad osudová láska? Ne. Řekl bych, že jako jeden muž svorně usilujeme o většinou nedostupný ideál – o lásku opětovanou! O lásku vzájemnou, lásku harmonickou, lásku souznící, libozvučnou. O lásku naplněnou a dost možná, že i o lásku věčnou. Z tohoto úhlu pohledu se ptám. Může být platonická láska láskou naplněnou? A je tím, oč usilujeme navzdory všelijakým protivenstvím, navzdory soubojům na kordy či pistole, při kterých často šlo život?

Co dodat závěrem? Při snaze proniknout do podstaty platonické lásky jsem se pustil na tenký led. To každopádně. Uznávám však, že každá hra má svá pravidla, jenž se mají dodržovat. Má je i platonická láska. Kdybych ji přirovnal k hudbě, jedná se o dané (starodávné) téma, vyšlé z pera velkého kompozitora, které se věky díky mnoha povolaným autorům i nadšeným amatérům rozvinulo do mnoha roztodivných variací. Někdy krásných, jindy nepodařených. Individuální pojetí platonické lásky má svá individuální pravidla. A jejich porušení se po zásluze trestá.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová