CzechFolks.com PLUS

No a co vy, ještě vás to stále baví?

Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Čtěte více ZDE »

Lidé většinou na platonickou lásku nevěří, nebo o ní pochybují. Domnívají se, že každá láska časem dospěje k naplnění. Možná tomu tak ve většině případů je, ale také tomu tak být nemusí. Pro některé je taková láska opomíjená a vysmívaná. Jisté ovšem je, že lidé se domnívají, že je v menšině. Ani v literatuře nezaujímá významné místo. Pro jiné je to ovšem láska vzácná, výjimečná, neobvyklá, nepomlouvaná, opětovaná hodná obdivu.

Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. Čtěte více ZDE »

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Čtěte více ZDE »

V poslední době v anketách o tom, jaké je nejkrásnější, nepříjemnější a k životu nejvhodnější město na světě, posuzováno z mnoha hledisek, ocitl se Vancouver na čelním, ve zprávě, kterou jsem četl naposled, dokonce na prvním místě. Před časem umístila se i Praha výborně na jednom z předních míst. Stejně tak jsem slyšel několikrát od Kanaďanů, kteří v Praze nějaký čas pobyli (od jednoho docela nedávno), že nejkrásnějším městem na světě je právě ona.

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Čtěte více ZDE »

Českou kulturní scénu opustily dvě pozoruhodné osobnosti – Václav Havel a Josef Škvorecký. Nemám v úmyslu pokoušet se zde o zhodnocení jejich významu, to rád přenechám lidem povolanějším a chytřejším, jen nemohu odolat pokušení zamyslet se nad jejich přínosem české novodobé společnosti.

Škvorecký a Havel byli rozdílní tvůrci, první spisovatel, druhý dramatik, i rozdílné osobnosti. Jedno však měli společné, oba se angažovali ve věcech veřejných a tím zanechali své stopy i na české scéně politické. Když zemřel Václav Havel, byl vyhlášen státní smutek, inu odešel bývalý prezident. Nad smrtí Škvoreckého truchlili jen jeho přátelé a ctitelé, inu odešel jen skvělý spisovatel a velký člověk. Čtěte více ZDE »

Osud člověka, o němž vám chci vyprávět, je velmi pozoruhodný, atypický. V obci Psáry na jihovýchod od Prahy postavil pro svou rodinku pěkný dům s velkou zahradou Luděk Horký (*1950).

Léta býval lyžařským instruktorem a v roce 1986 chtěl zabránit nehodě, která by postihla jeho svěřenkyně. Došlo k nejhoršímu: sám byl zle postižen, takže od té doby střídal jednu nemocnici za druhou, stejně tak rehabilitační a jiné zdravotní ústavy včetně lázní. Je doživotně invalidní, ale se svými bolestmi, strádáním a nabytím znova určitých sil se postupně vyrovnával.

Čtěte více ZDE »

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”).  Čtěte více ZDE »

Předpovědí počasí předali nám naši předkové snad tisíce. Ačkoliv měly praktický význam, jsou většinou formulovány poeticky. Já se však pamatuji i na drobná pozorování mého tatínka, která se osvědčovala i v průběhu dne, a ta byla v projevu jen stručná. Tak na příklad, hezké počasí se dalo očekávat, pokud byl večer západ slunce nachový, pokud ráno bylo v trávě hodně rosy, nebo také stoupal-li kouř z komína rovně vzhůru. Pokud byl západ slunce žlutavý, věštilo to vítr. Déšť se dal očekávat, pokud v noci měl měsíc kolem sebe kolo, či ráno mlha stoupala vzhůru, nebo, když bylo vidět v dálce jasný obzor. A před bouřku vždy ptáci ztichli ve svých hnízdech. Dokonce v naší zahradě , směrem západním, bylo v rohu nad fialovým bezem místo, kde se říkalo “v kozím rohu”. Jak tam se zatmělo, určitě přišel silný déšť. Čtěte více ZDE »

Chata uprostřed borových lesů

Kerské polesí nedaleko polabského Nymburka má zvláštní, neopakovatelnou atmosféru, kterou ve svých knížkách popsal spisovatel JUDr. Bohumil Hrabal stejně dobře, jako později ve svých filmech „namaloval“ režisér Jiří Menzel.

Mezi vzrostlými borovicemi zde najdete obydlí prostá a funkční, stejně jako honosná sídla, jejichž hlavním účelem je nenechat nikoho na pochybách, jak tučné konto v bance jejich majitel vlastní a jak významnému společenskému postavení se, a nejen ve svém okolí, těší. Čtěte více ZDE »

Před pěti lety zbouraný „rodný“ domek slavných Kocourkovských učitelů stával v Rychnově nad Kněžnou kousek nad zastávkou ČD. V něm na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde na privátě, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských čili KOCOURKOVŠTÍ UČITELÉ. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Byl jsem odjakživa dítko zvídavé a tato vlastnost mi vydržela po celý produktivní život až do současného kmetského věku. Díky panu profesoru Kuchyňkovi, který mi ve Vinohradské fakultní nemocnici před více než dvaceti lety nahradil šedě zakalené čočky v obou očích novými, je můj zrak jediným z mých čidel, jež funguje naprosto perfektně.

Tento zázrak moderní lékařské vědy mi tedy umožňuje ukájet svou zvídavost i v tomto kmetském věku, takže toho pilně využívám. A co vidím? No, jistě nic víc než všichni ostatní, ale nutí mne o viděném více a jaksi rozdílně přemýšlet. Mám totiž na mysli tak zvané bederní kalhoty, oblíbené jak u dívek i mladých paní, tak i mezi adolescenty poháněné k životu testosteronem.

Čtěte více ZDE »

V posledních dnech víří hladinu zájmu dva dokumenty: SOPA (Stop Online Piracy Act) a ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). O co v nich kráčí, napovídá již samotný název, pokud jste se s nimi dosud nesetkali, doporučuju to rychle napravit. V souvislosti s nimi jsem narazil i na inspirativní text od Paola Coelha My thoughts on S.O.P.A.

Přivedlo mě to k rozjímání o myšlence, v čem vlastně tkví motiv umělcovy tvorby?

Čtěte více ZDE »

Když bylo mé dceři asi deset let, dala jsem jí památníček. Nechala si tam vepsat věnování několika spolužaček a učitelů a potom mi ho dala do práce. Bylo to v době velké slávy Golden Kids a dalších jejích idolů. Někteří jezdili účinkovat do ostravské televize.„Prosím, nech mi je podepsat a také další, kteří k vám přijedou!“

Po pravdě musím přiznat, že ty podpisy tam přibývaly tak, jak jsem si vzpomněla. Přesto jsou na stránkách podpisy a fotografie mnoha umělců a nejvzácnější jsou od těch, jejichž ruka už péro nikdy neuchopí.Hned na druhé stránce je fotografie velmi vzácná a na další podpis s ní související.

V dubnu 1969 účinkovali u nás dva umělci. Cestou do studia jsem se pro ně zastavila v hotelu Imperiál. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, dobře tedy.

Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, takže i ty běžné lásky se mně taky žádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na čele své jméno naštěstí napsané nenosím, takže moje blonďatá hlava některým slečnám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.

Skutečný problém nastal až v tanečních.

Taneční mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici někoho, na kom by mohl demonstrovat příkladné společenské chování vzorného tanečníka. Samozřejmě jsem mu musel utkvět v oku právě já.

Čtěte více ZDE »

Narozen v Poličce roku 1938, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Spojen s autory neoficiální skupiny Konfrontace a hnutím radikálního informelu, které spojovalo rozhodné odmítání umělecké konvence a tehdejší ideologie ve výtvarném vyjádření.

Raná Sionova tvorba ve strukturálních plochách a barevných tónech se vyznačovala mocnou expresívní citlivostí. Tematicky zaměřená na archetypální krajiny a symboly – ve vztahu k Zemi. V půli šedesátých let se na podkladě obrazů dějin, biblických podobenství a dějů současného světa začal zabývat základní existencí. Jeho apokalyptické vize získaly malířskou imaginací na iluzívnosti. Vědomě je tříštil do zlomků rozbitých obrazců dějů: zpodobněná monstra a fantaskní vegetativní bytosti vyjadřovaly hřích a zlo. Od počátku dalšího desetiletí umělec pod vlivem nové figurace začal zobrazovat existenciální situace v jejich absurditě. Hledat smysl života jedince, čelícího totalitní moci v běhu světa, životních pádech a zápasech, odhalující pravdu v labyrintu opakujících se dějů, v nichž se přežívá. Čtěte více ZDE »

V dílech amerického spisovatele H. Millera jsem nejednou nalezl odkaz na tu či onu knihu. Jednou z nich jsou dva silné svazky slavného, byť dneska poněkud kontraverzního díla O. Spenglera Úpadek západu (The Decline of the West). Je to dílo obsáhlé, náročné a přiznám, že jsem je nepročetl celé. Ale, bohužel, současný stav věcí mi alespoň jeho název až příliš často připomíná.

Zrovna včera. V těchto dnech rok co rok  na břehu Pacifiku v Západním Vancouveru (jedna z nejbohatších čtvrtí v celé Kanadě) ve stanovený den zaplál ohromný táborák a po vodách oceánu proplulo kolem cca dvacet až třicet barevně osvětlených lodí, což ve večerní tmě byla romantická podívaná. Ač alkohol se v blízkém stánku nečepoval, k dostání byla káva a horká čokoláda.

Čtěte více ZDE »

Dne 31.ledna 2012 tomu bude padesát let, co zemřel náš největší komik, Vlasta Burian. Narodil se  9. dubna 1891 v Liberci  v rodině Antonína a Marie Burianových jako Josef  Vlastimil Burian.

Otec Antonín byl krejčí, vlastenec a  ochotník a to bylo dobré ovzduší pro rozvoj  hereckého talentu malého Vlastimila. Když se rodina přestěhovala z Liberce do Prahy, našel tu Vlastimilův talent mnohá uplatnění.

Herectví Vlasty Buriana spočívalo v  improvizaci, humoru a satiře. Jako vynikající komik zvládal bravurně nejrůznější role všemožných charakterů. Čtěte více ZDE »

Prohlášení:
Veškeré příběhy „z osudů dobrého pěšáka“ jsou pravdou a nic než pravdou. K tomu nám dopomáhej jejich autor, který je notorický lhář.

Feministka zahájila výslech záludnou otázkou:

„Líbali jste se?“

„No, …“

„Takže líbali,“ nečekala na odpověď, zatímco já jsem, abych zblbnul ten detektor lži, který si přivezla, myslel vší silou na ten nepříjemný blemt z někdejší pusy od Milušky Hnízdové, což se vyplatilo, neboť další doraz zněl:

„A jakpak ti to líbání chutnalo?“

Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Avšak jsou i milenky, přítelkyně mužů, jejichž postavení není třeba skrývat a naopak je ceněno, někdy dokonce vysoce ceněno. Nejsou to vztahy na zapřenou, nikoho nepodvádějí, jsou čestné, i když jejich stálost není a ani nemůže být zaručena.  

Jen ještě o některých z této kategorie.

Alfred Nobel a Bertha von Suttner

Jméno Alfreda Nobela je známé díky ceně, která je každoročně udělována v oblasti medicíny, ekonomie, literatury či za přispění ke světovému míru. Alfred měl vynalézání přímo v genech, v jeho rodině byli vynálezci po několik generací. Čtěte více ZDE »

Venku bylo od samého rána vedro. Horký vzduch se tetelil nad silnicí, klokani a ovce líně ležely ve stínu blahovičníků. Když je den, kdy se psi perou o místo ve stínku a vrabci padají vedrem ze stromů na zem, je nejlépe jít do klimatizované hospody a v ní si s kamarády trpce postěžovat na zatracené horko, na politiku a na ženský. Proto jsem s radostí před nechutným pařákem utekl k pípě a šumu klimatizace, která přivedla člověka zpátky k životu.

V mojí hospodě U Rudého Klokana už darnou chvíli seděl kamarád Pepa. Znuděně upíjel z půllitříku přechlazené pivo, odháněl dotěrné mouchy a byl očividně rád, když mě viděl vejít. Alespoň bude mít možnost nudu nahradit konverzací. S Pepčou si vždycky dobře pokecáme a jen málokdy spolu nesouhlasíme. Je to kamarád na život a na smrt.

Čtěte více ZDE »

Tento propagační slogan vymyslel jeden z našich nejúspěšnějších podnikatelů, Tomáš Baťa, a proměnil v zásadu, již jeho prodejny na celém světě ctily a důsledně dodržovaly.

Čekal jsem tedy, že i ty velké obchodní řetězce, které k nám po roce ´89 vtrhly a způsobily tak bankroty stovek malých obchodníků, se budou chovat podobně. Zejména při vstupu do neznámého prostředí, teritoria, jehož obyvatele, kteří je do té doby znali jen z vyprávění, chtěli proměnit ze spotřebitelů v zákazníky.

Nu, zpočátku se tak skutečně dělo. Tedy nemyslím, že bychom se byli stali jejich pány, ale přece jen se snažily různým způsobem, často takřka i různými reklamními triky, lidi přilákat. Čtěte více ZDE »

Nově objevený obraz známého malíře je hlavním exponátem výstavy TVÁŘ LEONARDA DA VINCI / PŘÍBĚH RYTÍŘSKÉHO ŘÁDU TEMPLÁŘŮ. K letošnímu 700. výročí od rozpuštění templářského řádu je otevřena na zámku Zbiroh – do 18. března 2012.

VZNIK

Po rytířích Božího hrobu a johanitech vznikl jako třetí právě Rytířský řád templářů.

S hlubokou vírou v srdci (pro mariánský kult), na koních v bílých pláštích s červeným křížem, s mečem a štítem plnili templáři úlohu průvodců i ochránců poutníků po Svaté zemi.

Čtěte více ZDE »

Chvála kyslíku

Já si snad nedám pokoj, a tak další desítku chvál zahajuji v hájemství další nepříliš oblíbené vědy – chemie. Tato sestra fyziky mi není tak blízká, v následujících řádcích to bude asi znát a chválení samotné bude možná trochu kratší. Samozřejmě by si obě jmenované vědy zasloužily samostatné chvály, ale to bych se asi už opravdu uchválil, a tak z nich mohu pouze vyzobávat nejchvályhodnější zrníčka. Tedy dle mého názoru, který nikomu nevnucuji, takže si kdokoliv může vychválit v těchto vědách své favorizované oblasti či vědce.

Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Už po několik let, pokud se vydáme do Evropy, používáme jedině holandskou leteckou společnost KLM (dnes též Delta) a to z nejednoho důvodu. Na příklad pohodlný a časově příhodný (jen letos tomu bylo malinko jinak) přestup na přehledném letišti v Amsterodamu, během letu velmi dobrý servis a jídlo, dokonce ještě k němu či po něm možno dostat alkoholické nápoje, učiní-li to pasažérovi cestu příjemnější.

Docela bezděčně jsem jednou večer vzal z knihovny jednu z cestopisných knížek K.Čapka, Obrázky z Holandska. Po chvíli čtení pojednou jsem si připomněl těch pár cest se společností KLM. Čtěte více ZDE »

Někdy v roce 1967 jsme natáčeli publicistický film o Ostravě. Bylo v něm mnoho budovatelských úspěchů, proto tam musela být Nová huť a Vítkovice, potom něco málo o kultuře a také o tenkrát ještě velmi mladém Domě kultury.

Na výrobu filmu nám obvykle přidělili deset filmovacích dnů a pracovali jsme i v sobotu. Tenkrát byly ještě povinně pracovní. Ke konci posledního filmovacího dne se dostalo na pořad natáčení, které jsme neměli plánované. Už ani nevím, kdo přišel s nápadem, že na Šídlovci v Hrabové – pohybovali jsme se tam někde kolem – žije nějaký starý pán – amatérský polyglot. Možná že nám ten tip dali v Domě kultury, protože tam právě zavedli konverzační kroužky cizích jazyků.

Čtěte více ZDE »

Je to nespravedlivé, uvažuji vždycky, když přijde řeč na lyžování. Otázky typu „jak to, že nelyžuješ, když jsi z hor?“ jsou na denním pořádku a já vím, že se svou teorií navždy nevystačím. Pokaždé, když pronesu své výmluvné „nevidím nic vzrušujícího hnát se bezhlavě z kopce na dvou úzkých prkýnkách, když netuším, co mě dole čeká a kolik stromů mě cestou potká“, se totiž většina lyžařů zatváří agresivně.

Takže.

Skutečnost je úplně jiná.

Samozřejmě, že jsem na střední škole prošla lyžařským výcvikem. Ve svých šestnácti jsem od rodičů k Vánocům dostala lyže a obrovské umělohmotné lyžáky, o kterých jsem zjistila hned vzápětí, že v nich neujdu ani krok, aniž bych si nějak neublížila. Čtěte více ZDE »

Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, musím vás však upozornit, že to byly ty šťastnější chvíle mého dětství. Když přišly první kontakty s ostatními dětmi, nastaly automaticky i daleko krušnější chvíle.

Dodnes slyším posměšné: „Žibřide! Žibřide! Ty nechutný nežite!“

A to nebyly zdaleka ty nejhorší, o tom se nemá ani cenu příliš rozepisovat, protože jistě každý z vás má svoji fantasii a docela si to zkusil ve svém duchu sám. No jen se přiznejte, že je to tak. Jenomže žít s tímto závažím je mnohem složitější, to vám mohu říci.

Čtěte více ZDE »