CzechFolks.com PLUS

Hey, True blue, is it me and you
Is it mum and dad, is it a Cockatoo
Is it standin’ by your mate when she’s in a fight
Or just vegemite
True-ue-ue blue…

- charakteristicky zabarvený hlas australského country zpěváka Johna Williamsona zazní z ničeho nic do éteru a okolí se udiveně rozhlíží.  Připomínkou, kým jsme v Austrálii, není nikdo jiný, než má čechoaustralská maličkost.  Zalovím provinile v kapse pro svůj „vlastenecky“ vyzvánějící mobil.  V Praze mi zní jako uvítací melodie Smetanova Vltava.  Tož v Melbourne – True-ue-ue blue…

Čtěte více ZDE »

Zná ji celý svět. Zpěvačku, šansoniérku, něžnou plavovlásku s jedinečným přednesem lyrických písní. Celine Dion. Málokdo dnes ví, že na jejím místě mohla dnes stát naše Lenka Filipová.

Psal se rok 1988, když dostala československá frankofonní interpretka nabídku, aby reprezentovala Švýcarsko na soutěži Eurovize s francouzskou písničkou „Neodcházej ode mne“. Krátce předtím, než měla odlétat, jí bylo ale účinkování zakázáno a s písničkou určenou pro Lenku Filipovou nakonec vystoupila náhradnice – tehdy ještě nepříliš známá Celine Dion. A mezinárodní soutěž vyhrála. Uplynulo dvacet let, a jak už to v životě dle jeho tajemných zákonů chodí, si Celine Dion vybrala, aniž by ji dřív znala, právě Lenku Filipovou jako hostující zpěvačku pro svoji megashow v pražské O2 aréně. Čtěte více ZDE »

Začátkem října se v Senátu uskutečnila konference Migrace a česká společnost. Šlo o první pokus shrnout problémy související s migrací – příchodem nových migrantů do ČR, a emigrací – odchodem ze země. Konference se zúčastnili krajané z celého světa. Přinášíme dnes referát, se kterým vystoupila vydavatelka a šéfredaktorka krajanského časopisu Čechoaustralan – Barbara Semenov.

Vážené dámy, vážení pánové!

Již druhý den zde hovoříme o nesmírně obsáhlém tématu migrace. A já si v této souvislosti vzpomínám na nádhernou scénu z filmu Jamese Camerona „Titanic“, Čtěte více ZDE »

Není třeba glorifikovat Václava Havla. Nebyl, jak je ostatně známo, žádný „svatoušek“. Ostatně kdo z velikánů tohoto světa je. Tato nálepka se k velkým mužům vlastně nehodí. Velcí mužové jsou velcí tím, že dokážou přes své lidské slabosti a nedostatky být výjimečnými a posunout svět o krok či dva dopředu. O tom, že právě to se podařilo Václavu Havlovi, nemůže být pochybnosti.

Je proto na místě si uvědomit, co znamenal, a vyzvednout jej v pietních aktech jako jednoho z nejvýznamnějších v naší historii. Tak jako nikdo z nás nemůže být jako někdo jiný, ani Václav Havel nemůže být přirovnáván k Masarykovi a neměl by být srovnáván s Benešem, případně s Klausem.

Čtěte více ZDE »

Slovutný pane Vyslanče!
S velikým zájmem četl jsem několikráte Váš projev, který jste učinil na dotaz p. red. Sísovi a též byl otištěn v Národních Listech dne 16. prosince m. r.
Zcela jasně jste vystihnul poměry v naší republice a vedení našeho státu.
Na jedné straně bují hrozná korupce a dokazují ji zjištěné zpronevěřené miliardy. Na druhé straně vymáhají se daně tak krutým a bezohledným způsobem u jednotlivých poplatníků, že nemine dne, aby nebylo pár sebevražd.
Smutno je, že i legionáři, kteří v litici válečné se bili a nebáli se smrti, jsou dnešním hospodářským životem pod tíhou bezohledných, na mnoze přehnaných povinností také doháněni k odejití dobrovolně z tohoto pekla utrpení. Nemohou si vydělati tolik, aby rodinu uživili. Právě konaný soupis ukrytých majetků v cizině je toho dokladem, že ti velcí utekli a chudina zůstala.
Jak se vůči samostatnému průmyslu, obchodu a živnostem postupuje a význam jeho chápe, je nejlepší ukázka jednání jednoho z předních průmyslníků: Čtěte více ZDE »

„Napište také něco pro nás. Vím, do kostela nechodíte, ale začínal jste tady, na kůru. Jste přece věřící, ne?“
Janáček: „V to co věřím já, vy asi nevěříte.“
„Je třeba už myslet nejen na tělo, ale i na duši.“

…

Janáček: „Napíšu jim mši. Ale ta bude jiná než všechny ostatní. Já jim ukážu, jak se má mluvit s Pánem Bohem. Vysoké stromy budou svíce…“

(z filmu „Lev s bílou hřívou“)

Nevidím nic podivínského na chování jednoho z našich největších hudebních géniů, jehož hudba byla o duši i o těle, skladatele, který věřil v hodnoty člověka z masa a kostí, člověka s tlukoucím srdcem, Čtěte více ZDE »

S velkou rozpačitostí se odhodlávám k recenzi právě zhlédnutého filmu „Lidice“. Nerada píšu kritická hodnocení, ale po přečtení názorů jiných recenzentů zjišťuji, že nejsem sama, komu se „Lidice“ nelíbily. Hlavní důvod spočívá v tom, že příběh tak nepředstavitelně strašný ke mně mohl vždy promlouvat pouze přes emoce a představivost. Sterilně umělecký a v podstatě nezaujatý film mne tak k mému velkému zklamání vůbec neoslovil.

Tragédie Lidic, ač nikterak osobní, je léta mojí srdeční záležitostí – jako středoškolačka jsem absolvovala vzpomínkové pochody z Prahy do Lidic, jako vysokoškolačka provedla pietním územím stovky turistů z celého světa, jako televizní novinářka natočila reportáže z červnových Lidic a jako spisovatelka mnohokrát prožívala v hrůzných obrazech vyhlazení Lidic, představitelné pouze v té nejhorší noční můře, Čtěte více ZDE »

Sedíme, jako ostatní milovníci divadla před návštěvou světově slavné divadelní čtvrti, v módním bistru na Broadwayi, když se na mne s určitou obavou obrátí newyorský přítel mé sestry, právník z Páté Avenue, s otázkou, zda na nás nebude Shakespearův jazyk v dramatu „Kupec benátský“ příliš náročný. Sestra jen zdvihne obočí a potřese hlavou. Ví, jak si přítel v této chvíli naběhl. Odložím vidličku s právě nabodnutou lahůdkou a začnu deklamovat s vášní sobě vlastní: „Signior Antonio, many times and oft on the Rialto, you have rated me about my moneys and my usances. Still have I borne it with a patient shrug,…“, jsem k nezastavení…

„I guess that answers my question (- řekl bych, odpověď je vyčerpávající)“, míní přítel, zatímco sestra jen mávne rukou: Čtěte více ZDE »

Lamentace a zas jen lamentace nad stavem České republiky slyším jak od krajanů v zahraničí, tak od občanů žijících v Čechách. Uvažuji, zda jim vyvracím jejich negativní názory na základě čechofilství, z kterého mne viní, či z nadhledu, který mi skýtá možnost žít a pohybovat se volně mezi dvěma rozdílnými světy. Nemohu ovšem předstírat, že nevidím věci, o nichž mnozí Češi ve světě hovoří s pohrdáním, byť často přiživovaným pocitem odcizení od bývalé vlasti, nebo které domácí Češi komentují s otupělou letargií a zatrpklými výčitkami vůči všemu a všem. Přesto mi jich pár dává v závěru za pravdu s tím, že vidím věci jinak – zevnitř i zvenčí. Čtěte více ZDE »

Jen o devět let později než se narodil Vítězslav Nezval, vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru, se 19. května roku 1909 narodil muž, který byl letos dvakrát nominovaný Českou republikou na Nobelu cenu míru – Sir Nicholas Winton. Dožívá se v plné síle zasloužených 102 let. Jeho básní je 669 a každá z nich představuje jeden lidský život. Nicholas Winton zachránil těsně před druhou světovou válkou 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před téměř jistou smrtí v nacistických táborech smrti.

Čtěte více ZDE »

Není básníka, který by nemiloval Prahu. Vždyť Praha je přece sama básní, obrazem, náladou a člověk nemusí být ani básníkem z povolání, aby se jím stal, když je okouzlen Prahou. Podobně činí Praha z nás všech umělecké fotografy – kdysi mi jeden Australan při návštěvě Prahy řekl, že i kdyby fotil s kamerou obráceně nebo stál vzhůru nohama, vždycky se mu podaří perfektní záběr.

Kontroverzní kolos české poezie i prózy, v němž podle vzpomínek pamětníků byla duše dítěte i razance nosorožce, Vítězslav Nezval, který se narodil 29. května před 111 lety, nám zanechal o Praze jedny z nejkrásnějších veršů. Jan Werich prý přirovnával tohoto básníka k obří sněhové kouli, která se nezadržitelně valí z kopce a nabaluje na sebe bláto, štěrk i diamanty. Čtěte více ZDE »

O nečekaně krásný zážitek s Johannem Straussem v Austrálii bych málem přišla nebýt odběratele našeho časopisu Karla Zahry, který se na mne obrátil jako tajemník Robert Stolz Viennese Music Society Inc. v Melbourne s inzercí koncertu Johann Strauss Ensemble. Informaci o koncertu hostujícího rakouského ansámblu šestého března jsme otiskli v minulém čísle. Koncert, který navštívili milovníci dobré hudby a jídla, byl nade všechna očekávání.

Čtěte více ZDE »

Vánoce jsem opět strávila v Praze, mrzlo a chumelilo, když jsme na vánočním trhu před kostelem svaté Ludmily kupovali voňavou jedličku. Vánoční nálada jaksepatří. A k ní už tradičně vánoční koncerty klasické i populární hudby. Vrátím se ještě ke třem z nich; které zanechaly největší dojem.

Rok co rok vyprodá stálice české populární hudby Helena Vondráčková velký sál pražské Lucerny. I loni pět dní před Štědrým večerem praskala Lucerna ve švech přes to, že cena lístků dosahovala pěti tisíc korun, i vzdor kauze právě uplynulého roku, ve které se Vondráčková soudila s Kubišovou pro nedodržení pracovní smlouvy. Zpěvačka bojovala ten večer i s nepříznivými technickými podmínkami, přesto dokázala svým obvyklým srdečným přístupem a svojí profesionalitou opět rozbouřit legendární Lucernu. Čtěte více ZDE »

„…Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.

Právě to mne vede k naději, že by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.“

Z novoročního projevu prezidenta republiky, Václava Klause, Pražský hrad, 1. ledna 2011

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Málem jsem na ni zapomněla. Neviděla jsem ji dobrých patnáct roků. Moji lásku. – New York.

Zamilovala jsem se však už mnohem dřív. Bylo to jednoho jarního rána před pětadvaceti lety, kdy nás – dvě tehdy mladé a chudé sestry – ještě za kuropění vyklopil autobus po „red eye“ nočním letu ze západu Ameriky na nevlídně vyhlížejícím nádraží Port Authority. Tak jsme se poprvé ocitly v těch šedých, krutě časných hodinách uprostřed manhattanských mrakodrapů, samy, jen s hrstkou bezdomovců povalujících se na ulici spolu s obrovskými pytli dosud neodvezených odpadků. Dodnes vidím ten moment před sebou. Na chodník se slétlo hejno popelavých holubů a dubnový vítr zalézal za límec tenkého kabátku. A právě v té chvíli, předpokládám, musel být nablízku newyorský bůh a nasadit mi růžové brýle zamilovanosti, které nosím v tom městě dodnes.

Čtěte více ZDE »