CzechFolks.com PLUS

Sunshine Beach a Rožnov pod Radhoštěm

Je vskutku krásně „girt“ – obklopena (angl. archaismus v australské hymně) mořem ta naše země. Myslím tím tentokrát samozřejmě Austrálii, kam jsem se vrátila po třech měsících v Čechách a na Moravě. A aby ten přechod z léta do zimy nebyl moc kách, vzala jsem to přes subtropický severní Queensland. Teď si tu štráduji po nekonečně dlouhé zářivé pláži, kilometry jen a jen mé, příliv burácí věčnou silou oceánu, zpěněná vodní tříšť obtáčí kotníky a sem tam i lýtka, pohled, který se mi skýtá, nemůže mít už blíž ke slovu „paradise“. V jaké fascinující době žijeme, můžeme-li během několika málo chvil zaměnit malebné zelené kopce Valašska za tyrkysově modrý, nedozírný horizont Tichého oceánu!

Čtěte více ZDE »

Jeden z nejstarších krajanských spolků v Americe – newyorský Bohemian Citizens’ Benevolent Society of Astoria, uspořádal začátkem října seminář pod názvem “Češi – národ bez hranic”. Organizátoři akce sezvali krajany z celého světa, aby se zúčastnili plánované otevřené diskuse na téma stát, národ, krajané, vztah státu ke krajanům nebo opačně poměr krajanů k českému státu. Seminář připravil Pavel Vančura a Český občanský dobročinný spolek v Astorii, New York. Tento krajanský spolek byl založen v roce 1894 a dobročinnou sbírkou si našetřil na vlastní klubový dům – Bohemian Hall, který si postavil v roce 1910. Prvního října tomu tedy bylo právě 100 let a seminář se uskutečnil v rámci oslav stého výročí postavení Bohemian Hall.  Čtěte více ZDE »

Před vstupem do kinosálu na nový český úspěšný kriminální thriller naleznete na stolku velký sešit s nápisem „Napište Kajínkovi do vězení“. Prolistujete-li jím, najdete převážně zprávy typu – „Kajínku, věříme, že jsi nevinný. Kajínku, fandíme Ti. Kajínku, uteč!“

Jiří Kajínek, údajně nájemný vrah, si odpykává doživotní trest za vraždu plzeňského podnikatele a jeho osobního strážce v roce 1993. Vinu od začátku popírá a usiluje o obnovení procesu. Podezření, že do kauzy byli zapleteni policisté, podporují novináři a mnozí právníci, včetně atraktivní advokátky Kajínka, Kláry Slámové. Kajínek je fenoménem i tím, že se mu podařilo utéci z věznice Mírov, které se přezdívá český Alcatrez. Jeho útěkem žila česká veřejnost po celých pět týdnů, než byl opět dopaden. – Ideální námět na vzrušující film.

A Čtěte více ZDE »

Praha – nejkrásnější z měst nejen pro Pražany, ale pro mnohé světoběžníky, se od nepaměti pyšnila sbírkou krásných soch. Jako živé. Tepající velkoměsto jde ovšem s dobou, nemůže zůstat zakleto v dávné minulosti, kdy umění vyznávalo jiná estetická měřítka a ideály. V relaci k současnému vývoji umění jsem možná staromódní, nemohu však zavírat oči před novými trendy a inspiracemi, které stojí za tvůrčí silou soudobých umělců jak českých tak světových.  

Myslím, že jsem přišla na to, proč  je dnešní umění tolik odlišné od umění minulých generací.

Dnešní umění si jako nejvyšší metu vytyčuje – konflikt. Čím větší konflikt, tím větší umění. Svět, alespoň ten náš civilizováný, se podstatně změnil. Život je lepší, snadnější, nová generace si nemůže stěžovat – nepociťuje hlad, bídu, strach z válek, diktatur, nesvobody. Čtěte více ZDE »

- musím se svěřit, že ač jsem v té okřídlené ocelové trubici strávila část svého života jako letuška u jisté americké letecké společnosti, v sedadle pasažéra se necítím moc valně. Turbulence mašiny otřásající se v základech někde mezi nebem a zemí vnímám jinak, než když jsem byla součástí posádky a mohla kdykoli otevřít dveře kokpitu, abych se familiárně zeptala kapitána, proč to s námi k čertu tak hází. Jako pasažér však sedím upoutaná v nejistotách spolu s davem natěsnaných cizích lidí a nad mongolskou stepí, kdy se zdá, že cíl cesty je zoufale v nedohlednu, uvažuji, zda stojí toto mučivé překonávání dálky 15 919 kilometrů za zážitky, které na mne čekají v milované staré vlasti.

Čtěte více ZDE »

Před několika lety se rozletěla světem zpráva, že v americkém Las Vegas ohromila návštěvníky velkolepého Bellagia světelná fontána a s ní spojená fenomenální hudební show. Přemýšlím o tom, zda charakteristika Jana Nerudy před dvěma stoletími na adresu Františka Křižíka – „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem, byl Čech.” byla příčinou toho, že ačkoli Křižíkova fontána byla postavena českým inženýrem a vynálezcem již v roce 1891u příležitosti jubilejní zemské výstavy v Praze, zůstává tento evropský unikát celkem neznámý a v pozadí slávy jeho o mnoho let pozdějších světových napodobenin. Čtěte více ZDE »

Až osud karty zamíchá

a má hudba se vytratí do ticha,

chci mít pocit, že jsem při tom byl…

Časté dotazy melbournských krajanů „kdy zas a koho ze zpěváků české populární hudby přivezeme“ mne přiměly k úvaze a posléze i ke vzpomínce na jeden z výjimečných hlasů české hudební scény.

Během posledních deseti let se nám, zejména díky Petru Vítkovi, podařilo uskutečnit v Austrálii několik atraktivních turné – dvakrát nás navštívily české pěvecké špičky Karel Gott a Helena Vondráčková, stejně tak skvělá rocková kapela Olympic. Čtěte více ZDE »

Úvodem svého zamyšlení bych ráda předeslala, že česká zem je skutečně jedním slovem – krásná. 

Její krása je všude, uvědomujeme si ji plně zejména v blížícím se letním ročním období, kdy se mnoho z nás krajanů vrací do své rodné vlasti. Očarováni její krásou procházíme v červnu Prahou omamně vonící květy lip, projíždíme vesničkami s charakteristickými zahrádkami barevných růží v červenci, či silnicemi krajů rámovaných dozrávajícími rudými jeřabinami, tím počítadlem času koncem srpna, který kdysi dávno, v letech našeho dětství a mládí, oznamoval neúplatně konec velkých prázdnin. Čtěte více ZDE »

Divadlo, které nikdy nezklame, nanejvýš překvapí a někdy i příjemně šokuje, stojí a hraje na Královských Vinohradech jako druhá česká činoherní scéna již přes sto let. Tajemství úspěchu Vinohradského divadla spočívá ve zdánlivě jednoduchém receptu, který se podaří přesto dodržet jen málokteré divadelní konkurenci. Prvenství tak zdárně již dlouhá léta drží Divadlo na Vinohradech právě díky ideální kombinaci tří rozhodujících ingrediencí  – hereckého ansámblu, režie a repertoáru. Jsou-li všechny tři komponenty výborné, nelze se divit, že při každé návštěvě Prahy zařazuji toto krásné divadlo do svého kulturního programu. Čtěte více ZDE »

Začátkem února navštívili Austrálii druzí nejvyšší představitelé České republiky – předseda Senátu České republiky Přemysl Sobotka s chotí, doprovázený ministrem pro evropské záležitosti České republiky Jurajem Chmielem, spolu s dalšími senátory.

Oficiální a pracovní návštěvu provázela také česká osmnáctičlenná obchodní delegace v čele s náměstkem ministra průmyslu Milanem Hovorkou, která se zúčastnila jednání s podnikatelskými i veřejnými firmami Austrálie a Nového Zélandu.

K oficiální návštěvě jsem se vrátila v příjemném rozhovoru s politikem, kterého měli v uplynulých dvou letech možnost poznat osobně mnozí krajané v Austrálii. Politik, dalo by se říci, dnes už se srdcem Čechoaustralana – bývalý velvyslanec ČR v Austrálii, nyní ministr ČR pro evropské záležitosti – JURAJ CHMIEL.

Čtěte více ZDE »

Koncem minulého roku se v kinech objevily tři nové české filmy – každý jiný a přesto mluvily společnou řečí. A všechny tři byly pro změnu dobré. Společná rovina, ve které se nesly jejich příběhy, byla nedávná, dost nehezká minulost našeho národa. Toto téma bylo v uplynulých dvaceti letech svobody projevu často obcházeno. Okupace osmašedesátého roku se dotkly snad jen letmo filmy „Pelíšky“ a „Rebelové“, první skutečnou připomínkou byl až v roce 2008 film „Anglické jahody“, o kterém jsem psala v Čechoaustralanovi v únoru loňského roku. Podobně nebyla u současných českých kinematografů ani příliš populární léta padesátá s výjimkou politického scifi thrilleru „Klíček“, natož pak návrat do doby protektorátu. Toho jsme byli naposledy svědky u Menzelova „Jak jsem obsluhoval anglického krále“ z roku 2006.

  Čtěte více ZDE »

Už jsem se kdysi zmiňovala, že jsem-li v Praze, píšu z domu „U kamenného stolu“. Inspirací by měl být tento dům doslova opředen. Denně míjím pamětní desku, která hlásá, že 7. září 1899 zde zemřela velká česká spisovatelka Karolina Světlá. Zakladatelka českého románu se ovšem narodila před 180 lety, 24. února 1830 v Praze v Poštovské (dnes ulice Karolíny Světlé) ulici 22 v domě U Tří králů. 

Významná česká literární osobnost a vlastenka stojí často ve stínu své krásné a slavné souputnice Boženy Němcové, přesto byla podobně kultivovaná, nadaná a osvícená žena jako Němcová. Také její život byl poznamenán tragédií a nešťastnou láskou, jen její přístup k vlastnímu osudu byl jiný – ukázněnější, civilnější, méně okázalý?

Čtěte více ZDE »

Je mnoho, nespočet novinářů, spisovatelů, básníků, umělců, tvůrců a badatelů, kteří byli, jsou a budou okouzleni fenoménem Boženy Němcové.

Mezi nimi celá řada známých jmen přes půldruhého staletí staré minulosti – Karel Havlíček Borovský, Čelakovský, Mácha, Neruda, Hálek, Světlá, Klácel, Dyk, Jirásek, Frič, Hellich, Švabinský, Kašpar, Štursa, dlouhá šňůra obdivovatelů vede přes Tilleho, Fučíka, Halase, Seiferta, Nezvala až k současníkům Františku Pavlíčkovi, J. A. Pitínskému, J. Pokornému ba dokonce k mladému rockovému hudebníkovi Noidovi, který složil moderní muzikál o hvězdné spisovatelce. 

Čtěte více ZDE »

Bylo nebylo – kdysi dávno trávilo Československo s oblibou silvestrovský večer před televizní obrazovkou. Doba to byla neradostná a přesto – televizní Silvestr býval tak kvalitní, že jej mnozí s potěšením sledovali ze svých obýváků. O to nevhodnější byl název právě uplynulého silvestrovského čtyřhodinového programu populárního českého televizního kanálu Nova „Mejdan roku z obýváku“. Uveden trapnou scénkou z primitivní domácnosti sestával se z ještě trapnějších sekvencí již odvysílaných pořadů a z v rámci úspor reprízovaného „Mejdanu (roku minulého) z Václaváku“. 

Naštěstí veřejnoprávní Česká televize dostala po dvaceti letech konečně nápad nechat se inspirovat slavnými silvestrovskými „estrádami“ hýřícími vtipem, hřejícími jistou národní sounáležitostí a vytvořila tříhodinový maratón celkem vkusné zábavy. Sympatičtí průvodci večerem, Tereza Kostková a Maroš Kramár uváděli líbivě humorné scénky, tanec, písničky a pestrá vystoupení, ve kterých se tradičně objevily nejen stálice českého showbyznysu, ale také mladší talentované hvězdy populární i klasické hudby. Čtěte více ZDE »

- zněla dětská říkanka v době, kdy čas neznamenal nic.  Jeho jednotkami byl začátek a konec školního roku a prázdniny.  Čas plynul pomalu i v letech rozmarného mládí; byly chvíle, kdy se až k zoufání vlekl.  Mé bloumání ducha a snění rušil donekonečna tatínek stále opakovanou větou: „Čas je vzácný, nepromarni jej!“  Co pořád má s tou marnou frází, myslela jsem si.  Sama dnes v jeho věku, dívám se na dceru a ačkoli vím, že se nedočkám valného pochopení, vzdechnu jejím směrem (marnost nad marnost):-  “Cas je vzácný, … …!“

Čtěte více ZDE »