Hey, True blue, is it me and you

- charakteristicky zabarvený hlas australského country zpěváka Johna Williamsona zazní z ničeho nic do éteru a okolí se udiveně rozhlíží.  Připomínkou, kým jsme v Austrálii, není nikdo jiný, než má čechoaustralská maličkost.  Zalovím provinile v kapse pro svůj „vlastenecky“ vyzvánějící mobil.  V Praze mi zní jako uvítací melodie Smetanova Vltava.  Tož v Melbourne – True-ue-ue blue…

True Blue znamená v australštině – „skutečný Australan“.  Naše druhá domovina má vskutku  výjimečnou schopnost udělat během krátkého času z nově příchozích skutečné Australany.  Jak je to možné, nevím.  Něco z receptu je obsaženo v jednoduchých slovech dnes už ikonické písně z roku 1981.  – Rodina, příroda, přátelství, tradice,…  Hodnoty, které jsou blízké každému dobrému člověku. 

Bylo to pouze před 224 lety – 26. ledna 1788, když na půdu Austrálie vstoupil první „novodobý Australan“.  Dnes tato země patří, vedle původního domorodého obyvatelstva, mladému národu vytvořenému ze zdánlivě nesourodé skupiny lidí, kteří sem od té doby dorazili z nejrůznějších světových končin.

Oslavy památného Australia Day odpovídaly i letos velikosti významu tohoto historického dne.  Ohňostroje nad velkými městy korunovaly australskou slávu – v Sydney Darling Harbour byly ještě velkolepější než ty světově nejslavnější silvestrovské;  spojeny tentokrát navíc s barevnými vodními vodotrysky a velkou laserovou show.  V Perthu se k plejádě světel na noční obloze přidala i matka příroda a doplnila ji strhující podívanou blesků.  A na Melbourne se ten večer dívala podstatná část světa v přímém přenosu z tenisového Australian Open, kdy nad Rod Laver Arena odloudilo ozářené velkoměsto pozornost od největší hvězdy večera Novaka Djokovice. 

Ještě víc než australské ohňostroje, zářily však toho jasného letního dne hlavní ulice australských měst.  Těm, kdo vyšli ven, musela znít hlavou slova další patriotické písně této země – We are one, and we are many / And from all the lands on earth we come / We share a dream and sing with one voice: / I am, you are, we are Australian.

Pestrý průvod Australanů hýřil barvami – pleti, krojů, dekorací.  Starousedlíci, novousedlíci, lidé nejrozličnějších původních národností se slévali v jednu vlnu oslavující svůj domov.  A nad tím barevným mraveništěm lidové veselice – vlání nespočtu australských vlajek.  Jak se nám dmula srdce pýchou, že patříme do této velké rodiny, kde „jsme mnozí, a přesto jednotní“. 

V největším australském deníku The Age jsem se však dočetla, že já a všichni ti vlajkonoši jsme vlastně rasisté.  Odborníci z Univerzity v Západní Austrálii provedli průzkum, že auta vyzdobená australskými vlajkami u příležitosti oslav Australského dne jsou projevem rasistického postoje. 

Socioložka a antropoložka Farida Fozdar s týmem asistentů zkoumala odpovědi 513 lidí přítomných loňského roku na ohňostrojových slavnostech na břehu Swan river v Perthu.  A zjistila:  Každý pátý přítomný měl národní vlajku na autě.  43 procent z ovlajkovaných se domnívá, že White Australia Policy zachránila Austrálii od mnoha problémů, které dnes mají ostatní země, zatímco pouze 25 procent z nevlajkových řidičů souhlasilo s tímto názorem.  A 56 procent vlajkonošů se obávalo, že australská kultura a její nejdůležitější hodnoty jsou ohroženy, oproti 34 procentům těch bez vlajek.

Profesorka Fozdar řekla, že 35 procent lidí s vlajkami se domnívá, že skutečný Australan může být jen ten narozený v Austrálii, 23 procent věří, že skutečný Australan má být křesťan, ve srovnání s 22 procenty a 18 procenty souhlasných názorů ve skupině, která vlajky neměla. 

Usoudila z těchto statistik prý jasné rozdíly postojů k diverzitě mezi těmi, kteří si dali na auto vlajku a kteří ne.  Profesorku, zdá se, překvapilo i to, že 91 procent ovlajkovaných souhlasilo, že lidé, kteří se do Austrálie přistěhují, mají adoptovat australské hodnoty, zatímco mezi lidmi bez vlajek se našlo pouze 76 procent tohoto přesvědčení.

“Ve smyslu nacionalismu, 88 procent těch s vlajkami se domnívá, že vlajka je výrazem hrdosti na to být Australanem, zatímco pouze 52 procent těch bez vlajek sdílelo tento pocit.  Někteří vlajkonoši prohlašovali, že vlajky na autech na Australia Day jsou projevem vlastenectví, jiní tvrdili, že jdou jen s proudem, aby se nezdálo, že nejsou patrioti.  Zajímavé bylo, že mnoho lidí vlastně nevědělo, co by řeklo o tom, proč se rozhodli vlát vlajku či ne”, uzavřela svá pátrání univerzitní profesorka.

Kdybychom tedy považovali dnešní tisk za bernou minci, napadlo by nás, že v rámci politické korektnosti je diskutované vlajkovlání dnes dokonce nežádoucí, podobně tak jako vlastenectví.  Že to vlastenectví už vlastně nemá ani co dělat v našem globalizovaném světě, kde jsme všichni “one” a “many”?        

Pevně věřím, že tomu tak není.  Právě ta nejkrásnější forma moderního vlastenectví byla demonstrována v průvodu etnických skupin, hrdých na své tradice a ještě hrdějších na svoji sounáležitost k australské vlajce  – k tomuto sjednocujícímu symbolu jejich nové vlasti, s jejímž způsobem života a uspořádáním se rádi ztotožňují. 

Osobně dále věřím, že vlastenectví je jednou z podstatných hodnot lidského života.  To je, co nás povznáší z obyčejnosti a lhostejnosti, co nám dodává zázemí, inspiraci, sílu a naději.  Vlastenectví zůstává důležité i v dnešní moderní době globalizace světa.  Příkladem může být v těchto dnech opět Amerika.  V nedávném projevu Baracka Obamy o stavu unie byla prezidentem naznačena správně volená strategie, podle které se Spojené státy pomalu dostávají z dříve zdánlivě nevybřednutelné krize.  Obamova strategie je stará jako jeho země sama – je založena na duchu amerického vlastenectví. 

Podobně tak doufám, že i český národ se vrátí k vlastenectví, které jej vždy činilo silným a jistilo místo v jeho slavné dlouhodobé historii.  Země evropské unie budou moci vzkvétat tehdy, když vedle ekonomické nápravy a rozumného řízení mezinárodního svazku zůstanou důrazně zachovány jednotlivé atributy vlastenectví zúčastněných zemí.  Jen ať každá z nich zůstává nadále hrdá třeba i na to, že má nejlepší víno v celé Evropě, jiná nejlepší sýry, druhá pak nejlepší auta, ta zase nejlepší pivo,… další nejkrásnější pobřeží, nejhezčí tulipány,…  Protože právě z této národnostní diverzity a vlasteneckého cítění jednotlivých států může při jejich tolerantním sjednocení vzejít něco nového a obohacujícího.

O něčem podobném je i naše Austrálie.   A z nás – Čechoaustralanů  – se tak přirozeně stávají i vlastenci australští.  Když už nic jiného – krásně to hřeje u srdce, moci být také True Blue…  

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky: Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

Psal se rok 1988, když dostala československá frankofonní interpretka nabídku, aby reprezentovala Švýcarsko na soutěži Eurovize s francouzskou písničkou „Neodcházej ode mne“. Krátce předtím, než měla odlétat, jí bylo ale účinkování zakázáno a s písničkou určenou pro Lenku Filipovou nakonec vystoupila náhradnice – tehdy ještě nepříliš známá Celine Dion. A mezinárodní soutěž vyhrála. Uplynulo dvacet let, a jak už to v životě dle jeho tajemných zákonů chodí, si Celine Dion vybrala, aniž by ji dřív znala, právě Lenku Filipovou jako hostující zpěvačku pro svoji megashow v pražské O2 aréně. Česká zpěvačka na tento zážitek vzpomíná ráda – na osud věří, ale svoji víru obohatila o poznání, že se mu musí trochu pomoci:- „Můžeme v cokoliv věřit, ale je zapotřebí i pro to, co je dáno, něco udělat. Věřím na osud, ale nikoliv s rukama v klíně…“

Lenka Filipová působí na české a slovenské scéně již desítky let, z jejího dívčího projevu zůstalo zachováno hodně mladistvého půvabu, na druhé straně dozrála ve špičkovou umělkyni, která exceluje v široké škále hudebních žánrů – od populárních písniček přes šansony, jazz, keltské songy, lidovky až k náročné klasice, kterou bravurně zvládá na své kytary. Ne neprávem odpověděl před několika lety Karel Černoch na dotaz, které zpěváky a zpěvačky má rád:- “Ze zpěváků třeba Kamila Střihavku, obdivuju silné hlasy. A ze zpěvaček hlavně Lenku Filipovou. Je to krásná ženská, krásně zpívá, krásně hraje na kytaru, je to profesionálka každým coulem a navíc ještě milá. To je kombinace, která se dnes jen tak nevidí.”
Lenka Filipová vystudovala na pražské konzervatoři a poté na Mezinárodní hudební akademii v Paříži obor klasická kytara. Dosud vydala 10 řadových alb a 4 klasická kytarová. Většina z nich byla oceněna jako zlatá nebo platinová. Působí také jako autorka hudby a mnoho jejích skladeb se stalo velkými a trvalými hity.

Koncertovala ve všech zemích Evropy, v Japonsku, USA a Kanadě, získala Grand Prix na kytarovém festivalu v Nizozemských Antilách, v roce 1997 českou Cenu Grammy a podnikla dvě koncertní turné s Francisem Cabrelem. Zpívá česky, rusky, francouzsky, anglicky. Miluje keltské písně, keltská muzika jí připadá blízká a přirozená:- „Asi už jsem v těch končinách někdy pobývala, a nejenom v jednom životě, a asi už jsem i tenkrát byla muzikantka. Jak cizí jazyky, tak muzika – to je pro mě domovský pocit. Patří sem pravděpodobně i keltština, i když je velmi těžká. Obsahuje něco z francouzštiny, něco z angličtiny, něco z němčiny… Jak se Keltové pohybovali Evropou, tvořil se jejich jazyk; jinak se píše a jinak vyslovuje, až se téměř blíží znakové řeči. Tohle mě hodně oslovuje a zajímá, v keltské muzice zejména typické harmonické postupy, různé mody zpěvu a instrumentální plochy. Chtěla bych v tomto směru dále pokračovat a objevovat…“

I díky ojedinělým a působivým keltským skladbám, které obohacují dnes Lenčin repertoár, je její recitál skutečným zážitkem. Během své letní návštěvy České republiky jsem měla možnost vidět její vystoupení a byla jsem jím nadšena. Vzpomněla jsem si na podobně kvalitního slovenského zpěváka, Petera Nagye, kterému jsme s Petrem Vítkem uspořádali úspěšné australské turné před dvěma lety. Tenkrát mi Nagy prozradil, že existuje jen málo českých umělců schopných podobně jako on „utáhnout“ za doprovodu pouhé kytary celovečerní koncert. Mezi tyto výjimečné „entertainery“ patří vedle Petera zcela nepochybně i Lenka Filipová. S lehkostí přechází z jednoho žánru do druhého, z jazyka do jazyka, z šestistrunné na dvanáctistrunnou kytaru (tu zdědila po svém příteli a kolegovi, nezapomenutelném Karlu Zichovi), přitom krásně moderuje svá vystoupení a uvádí skladby, které udivují posluchače širokou rozmanitostí. Nechybějí staré písně, které se dávno staly evergreeny, jako „Prý se tomu říká láska“, „Za všechno může čas“, „Částečné zatmění srdce“, „Mosty“ a samozřejmě ani trademark song Lenky Filipové „Zamilovaná“.

O něm zpěvačka říká:- „Měla jsem poměrně málo písní převzatých od cizích autorů. Vždycky jsem dbala o to, aby to v takovém případě nebyl velký hit. Abych tím nebyla ovlivněná ani já, ani publikum. Abych jim dala svou tvář a dokázala si z nich udělat vlastní písničky. Když jsem byla na studijním pobytu ve Francii, dostala jsem se k dokončování druhé desky Francise Cabrela. Slyšela jsem u jeho manažera nesmíchané snímky a právě tahle píseň mě moc oslovila. Tak jsem Francise poprosila, jestli by mi tu píseň nevěnoval, že bych si ji nechala otextovat česky. Zajímavé na tom je, že ani Francis tehdy ještě netušil, že z této písně bude jeho velký hit. A když jsme já i on ve stejné době – on ve Francii a já u nás (s textem Zdeňka Rytíře) – zařadili tuto píseň na naše desky, byla tato píseň pro nás oba osudová…“ Lenka s úsměvem vzpomíná na „rytířovskou klasiku na poslední chvíli“:- „Text mi diktoval po telefonu přímo do studia, když už už se to mělo točit. Jestli se do té nahrávky člověk pečlivě zaposlouchá, všimne si, jak to zpívám. Udýchaně, jako z papíru. A přesně tak to taky bylo.“

Lenka Filipová mne svým koncertem v Praze příjemné překvapila. Rozhlížela jsem se během jejího recitálu kolem sebe po vyprodaném sále a viděla jsem diváky naslouchající se spokojeným úsměvem této nestárnoucí zpěvačce. Stala jsem se na okamžik součástí onoho „feel good“ souznění všech, které v té chvíli oslovovala. A později, komukoliv jsem oznámila, že Lenka Filipová se chystá po svém nedávno absolvovaném turné po Spojených státech potěšit také krajany v Austrálii, každý pochvalně pokýval hlavou. Lenka Filipová je prvotřídní export.

Lenka vzbuzuje respekt i tím, že si v životě nezadala s bulvárem a nepřestává přísně střežit své soukromí. Ač sama z umělecké rodiny, je také toho názoru, že je důležité nechat své dnes osmnáctileté dceři její vývoj, nesnažit se ji převést někam jinam:- „Doba spěje k tomu, že bychom rádi ty naše mlaďochy ukazovali jako hotové v čím dál tím mladším věku, to ale nemůže přirozeným způsobem vydržet. Když je takhle ukážeme, už je deformujeme, ničíme jejich vidění světa… Postavíme je do světel reflektorů a oni to nemůžou unést, nemůžou se rozvinout přirozeným způsobem. Tlaky z různých stran je nutně velmi ovlivňují.“

O to více budeme mít my v Austrálii štěstí, protože zde vůbec poprvé představí svoji dceru, která ji bude klavírně doprovázet během celého turné. Nenechte si ujít jedinečnou příležitost vidět a slyšet Lenku Filipovou během únorových koncertů v Launceston, Melbourne, Adelaide a Sydney. Jak často se nám v Austrálii dostane kvalitního kulturního zážitku? Lenka Filipová, která na mne udělala velký dojem podobně tak jako na široké publikum v Čechách a na Slovensku, na krajany ve Spojených státech i na Celine Dion, představuje hodnotnou zábavu, dalo by se říci, že její koncert je vlastně sérií minidramat, jak se ostatně svěřuje sama zpěvačka:- „Můj táta je herec a já jsem strávila pěkný kus dětství koukáním zpoza opony. Chtěla jsem být herečka, ale tatínek mě odrazoval, že je to ještě těžší než muzika. A určitě měl pravdu, když říkával, že jednou budu té kytaře “líbat kolíky”. Ale stejně jsem k divadlu odjakživa tíhla – třeba dodnes se mi nejlíp vystupuje v divadelních sálech – a když to tak vezmu, každá písnička je pro mě takové minidrama ve čtyřech minutách…“

Přijďte se přesvědčit.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky: Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

Začátkem října

Vážené dámy, vážení pánové!

Již druhý den zde hovoříme o nesmírně obsáhlém tématu migrace. A já si v této souvislosti vzpomínám na nádhernou scénu z filmu Jamese Camerona „Titanic“, kdy stoletá Rose, přeživší před mnoha a mnoha lety zkázu lodi, naslouchá odbornému rozboru experta, jak se loď obrátila, zlomila a potopila. – „Ano, tak nějak to bylo“, říká na to stará dáma, „– jen žilo se to trošku jinak.“

Podobně tak s migrací. Prožijeme-li emigraci a imigraci na vlastní kůži, jak mi dají jistě mnozí dnes zde přítomní za pravdu, – je to „trošku jinak“. Mám na mysli především migraci, která se vztahuje na stále majoritní část dvou milionů zahraničních Čechů. Českých emigrantů, v jejichž případě se jednalo o emigraci tehdy bez možnosti návratu, emigraci poznamenanou strachem a obavami z neznáma a riskantní budoucnosti, provázenou často bolestí ze ztráty zázemí, rodiny a přátel, – a to je potom prožitek nepopsatelný, traumatizující; a pouze po letech v imigraci se mění v prožitek očistný, tak jak to již v roce 1955 vyjádřil básník – Čechoaustralan píšící pod pseudonymem Benedikt:

Zpívám o Austrálii píseň krásy a přece píseň smutku,
zpívám o zemi, obklopené hvězdami a mořem – - -
Vítr zpívá se mnou vlnami pobřeží píseň krásy, přece píseň smutku,
Kolik ještě odlivů, nadějí a přílivů bolů.

Zpívám o Tobě, země pod Jižním Křížem,
jež dala jsi mi volnost, svobodu a lásku,
chleba mi dáváš a víru ve svobodného člověka
— a vidíš…
já stále, i bez okov – jsem nespokojen!

Ale to nebude nevěra, ani zrada, ani křivda,
až jednoho bílého rána Tebe opustím,
abych na Tebe vzpomínal s touhou a steskem
a zpíval o Tobě píseň krásy a přece smutku
o Tobě, země, obklopená hvězdami a mořem,
o Tobě, země, jež naučila jsi mne ještě horoucněji
můj domov milovat!

- Rozpolcenost mezi dvěma domovy, tak jak ji prožíváme dodnes, je, byla a bude jedním ze syndromů migrace.

Procesů emigrace, imigrace a reemigrace jsem si za svůj život užila víc než dost, jejich obvyklými – ne příliš důstojnými etapami – jsem prošla vlastně pětkrát, než jsem se dopracovala svého současného čechoaustralského statusu.

Před třiceti lety jsem opustila privilegované místo redaktorky Televizních novin a zařadila se do nekonečně dlouhé fronty na Potsdamer Straße spolu s Afričany a Poláky, abych trpělivě čekala na politický azyl v Západním Berlíně. Byla jsem mladá, plná ideálů a odvahy. Ta mne posunovala dál. S německým azylem v ruce jsem po dvou letech prožitých v Západním Berlíně požádala o imigrační povolení do Spojených států. Následovala další čekání, fronty, výslechy – tentokrát na amerických zastupitelstvích, nechyběly detektory lži, psychologické testy a tisíce vyplněných formulářů. Pak už to byla Havaj. Tedy doslova. První roky v Americe byly vlastně roky integrace v Polynésii – na tichomořském ostrově Oahu v Honolulu. Abych nepřišla o zážitky pravých amerických přistěhovalců, přesunula jsem se po dalších dvou letech na kontinent a postupně prožívala nové, dramaticky odlišné adaptace v newyorském i texaském prostředí, žila jsem v Houstonu a v Denveru, v Portlandu i v Salt Lake City… Poté mne, Američanku z Vysočan, našel ve Skalistých horách Colorada Australan – původně z Holešovic, a tak jsem se provdala na další kontinent. Na stání v imigračních frontách s přivandrovalci do Austrálie to však opět nic neměnilo. Fronty cizinců byly ostatně i na českých úřadech, kam jsem spěchala po návratu do svobodné vlasti po sedmnáctém listopadu 1989.

Tohle kolečko bych tedy ve zkratce – i když se žilo často hodně dlouho – mohla pro účely dojmů z vlastních migrací shrnout oceněním všech zemí, protože mi všechny skutečně otevřely – obrazně řečeno – svoji náruč a daly mi veškeré předpoklady a šanci prožít zajímavý a naplňující život.

Němci byli k nově příchozím nejštědřejší. Na základě dřívějších válečných provinění poskytovali politickým uprchlíkům velkou podporu v podobě ubytování, sociálních výhod, zdravotního zabezpečení i pracovních nabídek – i když samozřejmě hluboko pod mým původním uplatněním, doktorát z Karlovy univerzity nikoho nezajímal. V Německu slyšeli spíš na východní přízvuk, který člověka zařadil automaticky do kategorie “auslanderů”, – a v té se mi vůbec nelíbilo.

V Americe to bylo naopak, nadšení z cizího přízvuku bylo až přehnané. Stačilo utrousit slovo a už tu byla ona zvídavá fráze, která tam nepřestane našince provázet do konce života – “Where is your accent from? – Odkud je ten přízvuk?” V Americe je každý odněkud, a proto zde neexistují evropské předsudky, že nejste-li domácí, nemůžete být tak úplně rovnocenný. Amerika byla vždy o tom, že kdo přišel a uměl, dostal šanci a většinou to, jak se říká, “mejkoval”, a dokonce úspěšně. A také se integroval pod vlivem velkého národa s takovou intenzitou, že stopy po předchozí národní příslušnosti slábly, aniž si to častokrát v procesu integrace stačil kdo uvědomit.

Austrálie je k imigrantům nejpříznivější – je bez předsudků i bez falešného nadšení. Nad množstvím cizích přízvuků, akcentů a dialektů se vůbec nepozastavuje. Nesnaží se imigranty předělávat k obrazu svému. A přístup – “Umíš – ukaž, dokaž – a budeš oceněn” je tady tajemstvím celé australské bonanzy.

Každý Australan vlastně do Austrálie imigroval, samozřejmě s výjimkou původního obyvatelstva – aboridžinců. V procesu australské imigrace se muselo dít něco velmi neobyčejného, když se z původní trestanecké kolonie dokázala Austrálie vypracovat mezi ty nejsvobodnější demokracie světa. A já bych si dokonce dovolila říci, že je dodnes příkladnou zemí v migrační politice, která je stále více a více složitější a komplikovanější díky všem známým a celosvětově neustále diskutovaným (a diskutabilním) faktorům.

Austrálii se říká “melting pot of nations” – kotel národností. Je to ale kotlík velmi chutný, kam se dnes přidává imigrantů toliko jako koření. Není to žádný “stokrát dobrý dort”. Zejména čtyřmilionové Melbourne, kde žiji už třiadvacet let, je chvalně známé svojí etnicitou. Celkem spokojeně se zde mísí a integrují opravdu velké národnostní skupiny, mezi největší etnické komunity v Melbourne patří italská, řecká, vietnamská, čínská, indická, malajská, německá a polská. Všechna etnika dodávají výrazné podoby a příchutě tomuto kosmopolitnímu, leč přesto stále australskému městu. Starousedlíci – tedy ti, jejichž rody se usadily v Austrálii před pouhými dvě stě lety – by si dnes nedovedli bez národních etnik život ve své zemi ani představit. Na druhé straně, všichni ti dříve či později příchozí Řekové, Italové, Vietnamci, Číňané, Indové, Němci jsou dnes dokonale australští, ale s tím, že si tradice své původní země nejen uchovávají, ale předávají je z generace na generaci. To je hezky zobrazeno například v australském filmu „Looking for Alibrandi“ o typické současné australské mladé generaci – v tomto případě s kořeny v italské komunitě.

Jak je toto pozitivní prolínání kultur a národností možné? Základem, tak jako u všeho ostatního, je v prvé řadě osvěta. Australanům díky systematickému vzdělávání, informacím a výchově národa nepřipadne nic zvláštního či neobvyklého na jejich různonárodnosti, nikdo se nepozastavuje nejen nad přízvukem, ale ani nad barvou pleti či odlišnými zvyky svých spoluobčanů. Vzpomínám si na fotografii své dcery se skupinou asi dvanácti kamarádek z její dost prestižní střední školy Melbourne Girls Grammar School, – mezi děvčaty v modrobílých školních uniformách byla jediná světlé pleti. Známí v České republice se mne ptali, zda chodila do školy v Singapuru.

V australské společnosti, o které nelze v žádném případě tvrdit, že není diskriminační, není přípustné, aby někdo vyslovil veřejně rasistický postoj. Je známý hloupý hoax – internetový šprým, rozesílaný po celém světě, jak australští premiéři údajně vyzvali těžko přizpůsobivé muslimy, aby táhli, odkud přišli. To si možná může myslet a přát leckdo, ale do nově myslícího světa tato myšlenka už nepatří a žádný z australských politiků by ji nevyslovil nahlas. Australané razí vlastně názor našeho největšího osvícence, emigranta Jana Amose Komenského, který kdysi velmi dávno hovořil s velkým úspěchem v anglickém parlamentu o budoucím světě, v němž by sbor vzdělaných mužů zabraňoval válce, šířil mír, vzdělanost a snášenlivost.

Samozřejmě, že musíme být ostražití. Hlídat si svoje území před těmi, kteří migrují a nemají přitom zájem o australský způsob života, o australské uspořádání společnosti, a kteří by mohli jakýmkoliv způsobem ohrozit její vyspělou demokracii. Jestliže jsem musela já a statisíce dalších imigrantů v nejrůznějších světových končinách trpělivě vyčkat na legální přijetí, platí to i pro ostatní, byť sebezoufalejší, i pro ty, kteří se stali obětí pašeráckých gangů. Bárky a lodě, které pravidelně dovážejí k australskému pobřeží ilegální migranty, musejí být odkázány do patřičných míst. Pro imigranty přijaté do země legálním postupem pak platí stejná pravidla jako pro ostatní občany; kódy chování a pořádek, který musí být střežen zákonem. Australská policie má na nepřizpůsobivé nové občany i fígl v podobě policistů rekrutovaných přímo z řad etnických komunit.

Naše konference se zabývá z velké části migrací novodobou, svobodným pohybem lidstva po současné zeměkouli, se kterým mohou mnozí nesouhlasit, ale který je přirozeným následkem vývoje světa a nelze tak před ním zavírat oči. Austrálie má dnes také své strategie, jak dále poutat vlastní občany – Australany, kteří ze země odcházejí.

Docílit rovnováhy potřebné k obapolnému úspěchu migrace je, myslím, přímo uměním, ke kterému je třeba důslednosti, odpovědnosti, poctivosti, vzdělanosti, snášenlivosti a všelidského porozumění. To, že Austrálie bude s největší pravděpodobností za padesát let zemí čínskou, by mne nemuselo už zajímat. Přesto mě musí zajímat, zda bude i za padesát let dál zemí šťastnou, mírumilovnou a spokojenou, jako je v současnosti. Jako Čechoaustralanka aplikuji toto přání přirozeně i na svou vlast, do které se mohu po všech svých migračních peripetiích dnes, o tolik moudřejší, vracet a znovu se integrovat v její nové, svobodné a moderní podobě.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

Je proto na místě si uvědomit, co znamenal, a vyzvednout jej v pietních aktech jako jednoho z nejvýznamnějších v naší historii. Tak jako nikdo z nás nemůže být jako někdo jiný, ani Václav Havel nemůže být přirovnáván k Masarykovi a neměl by být srovnáván s Benešem, případně s Klausem.

Svět pochopil jedinečnost Václava Havla záhy, Češi se k ní musí dopracovat s odstupem doby. Proto nám dnešní smuteční tryzny zavánějí téměř falešností a působí nevhodně. Václav Havel si však národní smutek zasluhuje se vší důstojností, která ke skonu člověka jeho velikosti patří. V rámci vzdané úcty je třeba se oprostit od „malého“ lidského vidění a spatřovat především dílo a odkaz tohoto muže.

Jeho mesiášské „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ bylo v době svého prvního vyřčení manou pro českého a slovenského emigranta. Pravdu a lásku jsme bytostně postrádali ve své rodné zemi ujařmené totalitou komunismu, jehož hlavní mantrou byla lež a nenávist. Nedostatek pravdy a lásky nás donutil opustit vlast a protloukat se cizím světem.

Aby však něco zvítězilo, je třeba boje. Může být i sametový – Mahatma Gandhi, Dalajláma a mnozí další úspěšně použili zbraň nenásilí, byl to mocný prostředek v jejich důsledném boji se zlem, které dokázali otevřeně pojmenovat. Nejen emigranti, ale většina lidí světa má jasno v tom, že totalitní režimy, které mají na svědomí lidské životy, nemohou a nesmí být lidstvem trpěny. A tak jediná výhrada k osobnosti Václava Havla, kterou dnes můžeme mít, - jeho tolerování komunistů, zůstává stále opodstatněná. Řečeno laicky – muž, který měl v sobě tolik dobré vize a moudrosti, měl mít i odvahu postavit se veřejně hned v počátcích svého působení ve funkci nejvyšší proti jakékoliv podobě pokračování komunismu. Nikdo nemusel „být jako oni“, stačilo jen ukončit nepřijatelnou existencí strany, tak jako bylo dříve skoncováno se stranou nacistickou.
 
Václava Havla jsem měla a budu mít vždy ráda, byl pro mne ikonou, často jsem o něm psala s obdivem a porozuměním. Měla jsem dokonce to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkala. Jako idealista a umělec viděl Václav Havel věci kolem sebe v barvách všech odstínů, nikdy černobíle. A z  kolem nás neustále probíhající takzvané „Hry vědomí (Play of consciousness)“, dokázal vybírat to podstatné, důležité, dokázal se povznést nad malichernosti tohoto světa a často jim nastavoval spisovatelovo či dramatikovo zrcadlo, naposledy v excelentní absurdní hře „Odcházení“.

Vzpomínám si, jak v cenném filmovém dokumentu „Občan Havel“, si neodpustil humorné až uštěpačné poznámky na adresu svého rivala Václava Klause, například v souvislosti s tím, že si rozmyslí, zda ho pozve na „koncert svého přítele – Billa Clintona“ do pražské Reduty. Nakonec ho přece jen pozval. A měl z toho radost. Stejně tak se nad odlišné názory povznesl ve svojí vzpomínce na Václava Havla Václav Klaus, když ocenil dojemnými slovy jeho úsilí o svobodu v době totality, vůdčí roli při sametové revoluci i jeho působení v úřadu prezidenta. Kdesi jsem četla úvahu „Co by, kdyby“ – utopii o tom, co by mohlo bývalo být, kdyby si tito dva Václavové rozuměli a v politice si pomáhali a vzájemně se doplňovali – jeden jako idealistický humanista, druhý jako pragmatický ekonom…

V posledních dnech toho bylo o Václavu Havlovi řečeno a napsáno hodně. Tak ještě jedna poznámka za nás Čechy žijící v zahraničí – od 18. prosince mi psalo a volalo hodně přátel – Australanů a Američanů, kteří mi projevovali soustrast, jako bych snad byla Havlova rodina – a to je to nádherné na Havlovi, že přidal obtisk svého úsilí a představy lepšího světa na českou zem a tím pádem i na každého z nás Čechů. Zůstane jen na nás, jak s tímto obtiskem naložíme.

Václav Havel – „Prosím stručně“:- „… Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem přesvědčen, že má existence – tak jako všechno, co se kdy stalo – rozčeřila hladinu bytí, které po té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu bude jiné než před ní… A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.“

***

Fotokoláže  pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

PROHLÁŠENÍ

Václav Havel si zaslouží poctu, která nebude jen formálním uznáním, ale konkrétním odrazem jeho boje za naši svobodu, odkazem, který bude každodenně přítomný nejen součastníkům ale i budoucím generacím.

Jeho cestu z vězení v Ruzyni na Pražský hrad, zbourání hranic a otevření dveří do celého světa, i zviditelnění naší malé země v něm, nemůže lépe, a k tomu i každodenně, připomínat a symbolizovat, než pojmenováni ruzyňského letitě v Praze na

LETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA.

Letiště je křižovatkou cest, prolínání a potkávání se národů, symbolem svobodného pohybu lidí i myšlenek. Pro Čechy bylo a je bránou ke svobodě, pro cizince prvním místem přes které se do naši země vstupují.

Dosud jeho název Ruzyně evokuje především známou pražskou věznici.

Jméno Václava Havla tak bude i deklaraci hodnot, ke kterým se hlásíme.

I v jiných zemí světa nesou letiště hlavních měst jména po lidech, kteří významně ovlivnili svoji vlast: Letiště J. F. Kennedyho v New Yorku nebo Letiště Charles de Gaulle v Paříži, atd.

Myslíme si, že Václav Havel by to také vnímal nejen jako přihlášení se k jeho odkazu, ale především jako důkaz, že ochranu vybojované svobody a demokracie chceme mít denně na očích.

Vyzýváme Parlament České republiky a kompetentní státní orgány, aby zásluhy Václava Havla o stát a naší svobodu ocenil i tímto krokem.

V Praze 19. 12. 2011

Fero Fenič, režisér a producent

***

Slovutný pane Vyslanče!

Václav Špalek
Člen Zemské živnostenské rady
Předseda obchodní sekce Obchodní ústředny

Hradec Králové, 9. 1. 1935

Byl to zvláštní výlet. Za Věrou do Hradce Králové. Věra je rodinná přítelkyně, známe se dobrých pětatřicet let. Příběh doličného předmětu však začal mnohem dřív – v roce 1867. Tehdy se tu narodil Václav Jan Špalek, který poznamenal, jako každý český pracovitý člověk, naši zemi svojí pečetí.

Vedle jiného také tou v podobě dodnes stojícího domu číslo popisné 141 v Hradci Králové, kde sídlil svého času jeho úctyhodný obchod s látkami a suknem a krejčovský salon V. J. Špalek. Vysoký dům na historickém Velkém náměstí působí dosud impozantně, architektonicky extravagantně, dalo by se říci téměř nezvykle – kubisticky – díky zajímavému řešení architekta Vladimíra Fultnera, který jej pro Václava Jana Špalka navrhl v roce 1910. V té době byl Špalek císařským radou a velkoobchodníkem se střižním zbožím a sukny. Dům vlastnil spolu s manželkou Marií Špalkovou, každý jednou polovinou. Za město byl zvolen do III. Obchodního sboru jako člen výboru v prosinci 1909. Do místní školní rady v Hradci Králové jej zvolili v září 1910. Funkci místopředsedy pak zastával v Obchodním živnostenském a průmyslovém ústředí, v sekci obchodu. Jak se dá předpokládat, dařilo se mu dobře, rodina žila v blahobytu se vším všudy – chůva, služebná, šofér – jak se tehdy na jeho postavení slušelo a patřilo. Dva synové a dvě dcery vyrůstali v luxusu buržoazní smetánky. V horkých letních dnech vyjížděly dcery na koních do hradeckého okolí, a aby měly kde odpočinout, nechal Špalek vystavět na kraji města letní sídlo s velkou zahradou, obytnou terasou a altánem. Tento idylický čas končí pro Špalkovy krátce po napsání dopisu, v roce 1936, kdy dojde k tragické ztrátě velké zásilky látek určených pro výrobu armádních uniforem, na jejíž konto se Špalek zadlužil tak, že musel celý obchod a dům na náměstí prodat a uchýlit se s rodinou do letního sídla, kde přežili válku.

Ani po válce nebylo lépe, dluh již nebylo možno vyrovnat, po únorovém převratu byly do domu nastěhovány další rodiny a bývalý velkoobchodník se musel s rodinou smířit s pár místnostmi svého posledního útočiště, které od té doby chátralo k nepoznání. A dnes je na Věře, mé přítelkyni a hostitelce, majitelce domu zděděném po předcích, aby jej zachránila. Rozhlížím se po oprýskaných zdech, provlhlých stěnách, pavučinách mezi zpuchřelými trámy – nic z toho však nevnímám. Ten zvláštní dům má totiž duši. Cítím, jak stále žije lidmi, kteří tu prožívali svá štěstí a smutky, radosti i tragédie, a přitom přenášeli lásku k domu z potomka na potomka. Věra je čtvrté pokolení, její dcera páté a obě pro svůj dům v Hradci hoří. Veškerou svoji energii i péči vkládají podobně jako předešlé generace do tohoto domu, kterému se snaží v dnešních svízelných existenčních podmínkách vlít novou krev do žil. Skutečně – jen mluvit, pomyslím si, – kdyby jen tyto stěny mohly mluvit. Mluví staré fotografie z oprášených alb, které mi Věra předkládá pozdě do noci, vidím na nich předměty, které se dodnes v domě používají, starožitná komoda, kuchyňská kredenc, dokonce stará plotna, zahradní nábytek… jen lidé, co tu žili tak jako dnes my, jsou už neexistují. Vítám výlet do historie; povídáme si pro změnu o něčem jiném než o současném stavu politiky, ekonomie, kulturnosti národa, o tom všem je řeč všude a nepovídá se nic dobrého. Naopak, vše je jaksi špatně, tak špatně, že prý už nemůže být hůř. Letní zahrada dýchá do noci vůní květin kolem, popíjíme lahodné Veltínské zelené, povídáme si s našimi dcerami, smějeme se příběhům, které jsme společně prožívaly před dobrými třiceti lety… Zas až tak špatně se nemůžeme mít. Tu noc v tom zvláštním domě jsem měla zvláštní sny. Ale nebála se.
Druhý den dopoledne, stále jakoby pod kouzlem domu, jsem na zapomenutém parapetu objevila zažloutlý papír. Byl to dopis. Zase jeden lament, povzdechnu si, zase si někdo stěžuje na situaci – poměry v naší republice a vedení našeho státu, korupce, zoufání lidu… pořád stejná písnička. A pak mne zamrazí. Dopis nese datum 9. 1. 1935. Dopis, který by mohl být napsán slovo od slova stejně tak právě dnes. Dopis, který je mým předmětem doličným! Corpus delicti v mém nekonečném sporu se všemi, kteří tvrdí, jak se v republice špatně daří, jak je na vině toho našeho dnešního „špatného“ světa revoluce, globalizace, krize, pokrok, internet, imigrace, emigrace, komunisté, Rusové, Američané, Číňani, Vietnamci, okupace, válka, vítězný únor, tragický srpen, sametový listopad… Vždyť tento dopis, byl napsán v roce 1935 – tedy daleko před tím vším, na co se dnes svaluje vina a na co se klade odpovědnost za dnešní marast. Tady nám jistý V. J. Špalek píše dopis, že to vše už tu bylo a on tím trpěl úplně stejně jako se trápíme dnes my, jen před sedmdesáti pěti lety – tedy dávno před tím, než „charakter národa“ údajně zničila svoboda/nesvoboda, komunismus, válka, převraty, atd…?!

Ve staré krabici nalézám další dopis. Je psán 3. 1. 1951. Přítel J. F. Votruba v něm píše tehdy už pětaosmdesátiletému Špalkovi:
Vážený pane, potěšen Vaší laskavou vzpomínkou prosím, abyste společně s paní chotí přijali mé nejsrdečnější přání všeho dobra – smíme-li se ho ještě nadíti – a hlavně zdraví – neb jedině zdraví a odolnost fysická dává nám naději – že stávající poměry ještě sneseme. Je věru těžko zjistiti pravou příčinu toho světového zmatku – toho chaosu, z něhož jak se zdá – není vyváznutí. Pokud tu jde o národ náš – chápe člověk ty katastrofy, které nás stihly ve století patnáctém v době husitismu a pak ve století sedmnáctém za prvé naší revoluce a v nešťastné době pobělohorské. Souhlasím plně s Vašimi názory – jen žádnou třetí válku – ta by byla, myslím, hrobem našeho národa, který by svou samostatnost sotva udržel. Doufám s Vámi, že naši hospodářští činitelé rozpoznají pravou cestu, která vede jak ve výrobě tak v distribuci zboží i plodin zemských k dobrým výsledkům a že časem přijde k uplatění individualita a zdravé jádro středního svobodného stavu – který v pravém poměru ke kolektivní velkovýrobě je nejlepší zárukou pevnosti státního útvaru, který bere na sebe stále větší a větší břemena, když lidé se navykají spoléhat jedině na stát a odnavykají se spořit a soustavně poctivě pracovat…

Jak to vše dopadlo, se už starý pán nedozví, umírá přesně za tři roky od datovaného listu. Do chaosu tohoto světa se rodí naše generace, jeho pravnučka – moje přítelkyně Věra, já a naši vrstevníci, abychom tu káru táhli s písničkou – která se, jak právě doloženo, nemění – dál do dalšího století.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky: Barbary Semenov:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/barbara-semenov-autori/

…

Janáček: „Napíšu jim mši. Ale ta bude jiná než všechny ostatní. Já jim ukážu, jak se má mluvit s Pánem Bohem. Vysoké stromy budou svíce…“

(z filmu „Lev s bílou hřívou“)

Nevidím nic podivínského na chování jednoho z našich největších hudebních géniů, jehož hudba byla o duši i o těle, skladatele, který věřil v hodnoty člověka z masa a kostí, člověka s tlukoucím srdcem, vášněmi i žalem, žijícího naplno svůj osud, ať byl naplněn tragédií, šťastnými náhodami, bizarními setkáními, porozuměním, houževnatostí či pouhou touhou nejednoho z nás „zastavit čas“.

O to prý šlo Leoši Janáčkovi, když sbíral své „nápěvky mluvy“. Kdysi mne napadlo, jak půvabné by bylo moci zachytit vůni okamžiku do flakónku od parfému, abychom si kouzlo vzácné chvíle mohli navodit zpět, kdykoli po tom zatoužíme. Podobně asi toužil Janáček. Jen své životní momentky zachycoval do nápěvků. Chodíval prý po městě s papírky, na které si zaznamenával melodie řeči trhovkyň, řemeslníků, dětí,… Nápěvky mluvy považoval za okénka do lidské duše, pomáhaly mu vcítit se do prožitků ostatních, a ty pak vyjádřil ve své hudbě. Samotné nápěvky však ve své tvorbě nepoužíval. Měl je za příliš intimní, – osobní záznamy člověčího nitra. Největším dokladem tohoto cítění je skutečnost, že nápěvky mluvy zaznamenával i v těch nejtragičtějších chvílích vlastního života, u lůžka své jednadvacetileté umírající dcery – nápěvky „já nechci umřít“, „já chci žít“, „ takový strach“, „co bude“,… si zapisoval v srdceryvných úlomcích slov a not v marné naději zastavit neúprosný čas.

Jak tomu bývá v případě nesmrtelných velkých tvůrců, i jeho talent se plně zúročil na osobní tragédii a dal vznik nejslavnějším dílům české klasické hudby. V nejtěžším životním období se dlouhých devět let rodila opera „Její pastorkyňa“, jejíž předlohu tvořila stejnojmenná hra Gabriely Preissové. Zde jako vůbec první skladatel vytvořil Janáček operu nikoli na verše, ale na prózu. Světově se opera proslavila pod názvem „Jenůfa“ (český titul zní totiž v překladech poněkud nesrozumitelně). V úpravě Charlese Mackerrase se hrála s velkým úspěchem i v Austrálii, krajanka Miluška Šimková zde ztvárnila postavu rychtářky, jak sama několikrát vzpomněla na stránkách Čechoaustralana.

Cesta k úspěchu Jenůfy byla však obtížná. Dost možná bylo na začátku všech problémů špatné slovo, kterým se vyjádřil Janáček o díle šéfa opery Národního divadla Karla Kovařovice. Ten pak po léta odmítal Janáčkovu operu uvést a Janáček mohl excelovat pouze na brněnské scéně, kde jej sice po premiéře v roce 1904 nadšené publikum vynáší z divadla na ramenou, na Zlatou kapličku si však musí skladatel počkat. Teprve po dvanácti letech a po značných úpravách opery Kovařovicem se konečně otevírá Janáčkovi Národní divadlo v Praze a s ním i dveře do celého světa – hned v roce 1916 slaví tato opera úspěch ve Vídni, brzy nato pak v Německu, v roce 1924 přichází její premiéra v New Yorku.

Janáček byl vášnivým sběratelem lidových písní Slovácka. Objevoval v nich opravdovost prožitku, kterou vetkával do své tvorby. Folklór rodného Lašska byl Janáčkovi nejbližší, a tak po vzoru „Slovanských tanců“ přítele Antonína Dvořáka zkomponoval „Lašské tance“, v nichž zachovává původní lidové melodie. Láska k rodné zemi rezonuje podobně jako v ostatních dílech i v Jenůfě, stejně tak i sociální cítění – empatický podtext cítíme v mnoha Janáčkových dílech. Jeho slovanství, temperament a víra v život člověka se nejsilněji projevují v “Glagolské mši”, psané na staroslověnský text. Janáček byl také velkým rusofilem, podnikl řadu cest do Ruska, byl nadšen a inspirován ruskou literaturou.

Ve stáří byl Leoš Janáček mimořádně činný, nevyhýbal se žádnému žánru. Již v pozdním věku vytvořil orchestrální díla „Taras Bulba“, „Synfoniettu“, komorní kantátu „Zápisník zmizelého“, „1. a 2. smyčcový kvartet“, „Glagolskou mši“, různé koncerty pro klavír. Tato díla se hrají dodnes. Během sedmi let napsal čtyři další opery – „Káťu Kabanovou“, „Příhody lišky Bystroušky“, „Věc Makropulos“ a „Z mrtvého domu“.

Jeho život poutavě připomíná český film „Lev s bílou hřívou“. Janáček byl skutečně pokřtěn jako Leo Eugen. Jeho husté tmavé vlasy zbělely smrtí obou dětí. Manželství s hudební žákyní Zdenkou Schulzovou zmítané tragédiemi nebylo šťastné, manželé se dokonce chtěli rozvést, nakonec se dohodli, že budou žít každý svůj život. V Janáčkově životě nechyběly múzy v podobě krásných žen, v Luhačovicích, které navštívil celkem třiadvacetkrát, poznal Kamilu Urválkovou, jejíž životní příběh se stal inspirací k opeře „Osud“. V roce 1908 se v lázních seznámil s Marií Calmou Veselou a jejím manželem, kteří svým vlivem napomohli uvedení Janáčkovy opery „Její pastorkyňa“ v Národním divadle. V roce 1921 potkává v Luhačovicích Kamilu Stösslovou, která byla o čtyřicet let mladší, a skladatele velmi obdivovala…

Od premiéry „Jenůfy“ v Národním divadle v roce 1916 uplynulo letos devadesát pět let. A dnes za ní jedu do Litomyšle, kde probíhá toto léto již 53. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl.

Janáčkovi věnuje dramaturgie festivalu poměrně dost pozornosti, Jenůfu zde uvádí již potřetí. V Národním divadle byla dosud inscenována jedenáctkrát, v hlavních ženských postavách vystupovaly v minulosti skutečné legendy jako Marta Krásová a Marie Podvalová (Kostelnička) nebo Lucie Domanínská a Vlasta Šubrtová (Jenůfa). Opera má i dvě velké tenorové role nevlastních bratrů. Málokdy viděnou možnost potkat se na jevišti zde dostali Beno Blachut (Laca) s Ivo Žídkem (Števa). Později pak třeba skuteční bratři Peter Dvorský a Miroslav Dvorský.

Prvního července tohoto roku se mi o nezapomenutelný zážitek postaraly ve Smetanově Litomyšli hvězdy z Národního divadla, v roli Kostelničky jsem viděla vynikající Evu Urbanovou, kterou již léta obdivuji. Také další představitelé hlavních rolí – Dana Burešová,

Tomáš Černý a Aleš Briscein působili na scéně romantického zámeckého nádvoří tak intenzivně, že i druhý den při náhodném společném snídání v litomyšlském hotelu Aplaus se mi jevili být více Jenůfou, Lacou a Števou…
Krásná opera v krásném prostředí.

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan 

Tragédie Lidic, ač nikterak osobní, je léta mojí srdeční záležitostí – jako středoškolačka jsem absolvovala vzpomínkové pochody z Prahy do Lidic, jako vysokoškolačka provedla pietním územím stovky turistů z celého světa, jako televizní novinářka natočila reportáže z červnových Lidic a jako spisovatelka mnohokrát prožívala v hrůzných obrazech vyhlazení Lidic, představitelné pouze v té nejhorší noční můře, kterou jsem kdysi vypsala v črtě „Strašný sen“. Zhlédla jsem a pročetla dostupné dokumenty (www.lidice.cz) a měla svoji vlastní představu o celé události, dojem, který se mnou šel celým životem a který film „Lidice“ prostě nepotvrdil, ačkoli ve své propagaci suverénně vyzývá sloganem „OPRAVDU SI MYSLÍTE, ŽE ZNÁTE PŘÍBĚH LIDIC?“  

Na plakátovém poutači pak rozdělil slovo na LIDI CE a na plátně rozmělnil příběh Lidic na hrstku podivných „lidí“, kteří se najednou stávají titulními hráči v této tragédii. Příběh je prezentován ve třech lidských rovinách – z pohledu nevěrníka Františka Šímy, který zabil svého syna, dostal čtyři roky vězení a díky tomu jako jediný vypálení Lidic přežil, z pohledu druhého syna Karla a jeho kamaráda Václava, kteří svou nevinnou a mladicky nerozvážnou hrou na odbojáře bezděky zkázu Lidic způsobili a z pohledu četníka Vlčka, který zodpovídal v Lidicích za veřejný pořádek, a tak byl donucen podílet se i na jejich likvidaci.

Na tom by nebylo nic až tak špatného, je známo, že za velkými neštěstími stojí většinou malost, hloupost, závist a zbabělost obyčejných jedinců. Nabízí se ale srovnání s dnes již archivním filmem “Vyšší princip“, při jehož opakovaném zhlédnutí pokaždé mrazí. V novém velkofilmu „Lidice“ vás v úvodních scénách zobrazujících lidi zodpovědné za Lidi ce jímá nuda případně zklamání. Ani jedna ze tří rovin příběhu není ve filmu řádně psychologicky rozpracována. Nudíme se a s obavami očekáváme nevyhnutelné vyhlazení vesnice. A když konečně nastane, není to vzdor veškeré snaze o megalomanské zobrazení jedné ze zásadních událostí českých dějin nic, co by s námi pohnulo. V mém „Strašném snu“, v „Edici Dokumenty doby“, i v dokumentárním snímku pořízeném vrahy, jsem „viděla“ mnohem víc – „V době, kdy na Horákově zahradě se bez ustání pokračovalo v hromadném vraždění, bylo ve vsi živo. Usedlosti hořely na všech stranách, škola, kostel i fara stály v plamenech, hustý dým se válel nad vesnicí, na silnici probíhající vsí se plnily nákladní vozy nakradenými věcmi, při čemž se jednotlivci snažili ukořistit, co se dalo. Celkový shon nebyl na překážku tomu, aby si uprostřed hrůzy a děsu nevynesli členové německé ochranné policie, příslušníků SS a německého četnictva ze sklepa lidické hospody sudy piva, salámy, chléb atd. a nezačali na návsi hodovat! Pivo, kořalka, víno a kolem nich sálající žár z hořících stavení přispěly k všeobecné povznesené náladě. Katané zpívali, veselili se…”

Nic z toho však z filmu nesálalo. Jen jakási sterilní, precizní operace zabíjení lidických, podobně bezbarvé bylo odvlečení žen a zplynování dětí. Fakta o zjevném provinění vůči lidskosti, která byla předkládána, ve mně neevokovala žádné nové emoce. Dalo by se říci, že více emocí ze mne dostal narativní film “Nickyho rodina”. Některé záběry filmu mi byly až nepříjemné, takovým způsobem jako když skřípne křída o tabuli, škrábne nůž o talíř či vrzne židle na dlaždici – opakované vypouštění králíků prolínající masovou popravu mužů, snaha o okamžité upoutání pozornosti diváka úvodním cizoložstvím, necitlivě navazujícím na citát „If future generations ask us what we are fighting for [in World War Two], we shall tell them the story of Lidice.” (Frank Knox), amatérská filmová zkratka atentátu, nic neříkající vyšumění konce filmu – kde se o závěrečnou katarzi naštěstí postaraly již v názvu mé recenze zmíněné titulky jako nejkrásnější svědectví, že Lidice přesto vše žijí dál.

Škoda přeškoda, že příběh Lidic nevyšel ve filmovém zpracování tak, jak si svou závažností zasluhoval. Musím se bohužel přiklonit k nepříliš “politicky korektnímu” konstatování recenzenta Kamila Fialy z www.aktualne.cz: „Lidice jsou film čistě estétský, ale rozhodně ne umělecký. Proto se bude cítit osloveno pouze publikum, jež se rádo a bez pomoci vlastní představivosti nechá hýčkat reklamně povrchními obrazy a k emocionálnímu prožitku mu stačí hrubě načrtnuté skici. Se stejnou citlivostí tak konstatujme, že jiným divákům asi nezbude než se obrnit velmi cynickým vtipem, že na Lidice do kina nemusejí a raději si je od někoho nechají vypálit“.

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

„I guess that answers my question (- řekl bych, odpověď je vyčerpávající)“, míní přítel, zatímco sestra jen mávne rukou: „O to si přímo koledoval“. Následuje totiž celá plejáda našich vzpomínek na mládí v Indii, kdy jsem jako patnáctiletá internátní žákyně Bishop Westcott Girls‘ School Namkum vyhrála jistou recitační soutěž v městě Ranchi. Slavná pasáž žida Shylocka mi tenkrát učarovala. „Kupce benátského“ jsem pak zhlédla na mnoha místech včetně původního Shakespearova divadla Globe ve Stratfordu nad Avonem. Nyní jsem měla před sebou další sběratelský zážitek a v hlavní roli nezapomenutelného lichváře nikoho jiného než svůj herecký idol – Al Pacina v Broadhurst Theatre na Broadwayi.

Je to tak hodně dávno, kdy jsem se zamilovala do divadla, a musím přiznat, že ještě dnes ve mně občas zadoutná ten sžíravý plamínek, dřív silný plamen touhy mámit tento svět z prken, která prý svět znamenají.

Na pražském gymnáziu jsem věřila, že budu pokračovat ve studiu na Divadelní akademii múzických umění, vyhrávala jsem jednu recitační soutěž za druhou, žádný školní koncert či divadlo se neobešlo bez mého vystoupení. Tak jak se slušelo, měla jsem široký repertoár té doby – od „Posledního dopisu Marušky Kudeříkové“, přes Hrubínovu „Hirošimu“ až k Halasovu „Já se tam vrátím“. Vybírala jsem si však texty vždy s citem, a ačkoli se jednalo možná o díla normalizace, jejich umělecký a etický význam nebyl nikdy zpochybněn. Podobně tak v soutěži „Puškinův památník“, která mne jako absolutní vítězku vyslala s přednesem básně až do Moskvy a do Petrohradu. Báseň Konstantina Simonova „Жди меня“ dokážu dodnes vyklopit v ruštině se stejnou bravurou jako Shakespearův anglický monolog.

Spolužák sedící na gymnáziu čtyři roky v lavici vedle mne, introvert stěží kdy se projevující nějakým talentem, měl ve výběru na divadelní akademii jistě přednost, jeho maminka tam byla profesorkou. Dnes je uznávaným umělcem. Když jsem se k němu nedávno hlásila v Praze, řekl, že si na nikoho ze střední školy nepamatuje. Spolužačka, tehdy spíš šedá myška akademického vzhledu, měla slavného hereckého ochránce, který jí razil cestu privilegované kariéry. Dnes je, přiznávám, excelentní herečkou Národního divadla, držitelkou ceny Thálie, které pokaždé s nadšením tleskám. S nadšením, nebo snad s trochou závisti? – zpytuji své svědomí a s úlevou si oddechnu. Závistí z principu pohrdám, jakákoli její forma je mimo můj počitkový práh a také jsem dnes raději za vlastní scénu, prkna svého světa. Jeviště a hlediště, která se mi zdají být nakonec ještě pestřejší a zajímavější než ta její; ale kdo ví…

Vzrušení zákulisí a světel reflektorů jsem si užila v Austrálii, když jsem pracovala na anglické adaptaci několika vynikajících českých muzikálů. V jejím rámci jsem se dostala až k takovým divadelním legendám, jako je Tim Rice, slovutný textař Andrew Lloyd Webbera, či australský Nick Enright, a spolupracovala s největšími australskými producentskými esy Kenem Mackenzie Forbesem a Johnem Frostem. Australští producenti se však vytrvale domnívají, že zdejší divadelní trh nemůže přijmout jiná díla než ta, která byla prověřena úspěchem na West Endu a na Broadwayi.

Bylo to před deseti lety, kdy jsem s ještě tehdy žijícími mistry českého muzikálu Karlem Svobodou a Zdeňkem Borovcem plánovala uvést do anglicky mluvících zemí původní český muzikál „Dracula“, kvalitou srovnatelný se světovým „Fantomem opery“. Místo toho mne australské veličiny přizvaly ke společné produkci osvědčeného broadwayského hitu „Annie“. Byla to zajímavá zkušenost, která mi potvrdila, že zdejší divácký vkus je přinejmenším odlišný.

Přesto si však myslím, že by Australané přivítali čerstvý vzduch v místním showbyznysu a s radostí upustili od zatuchlých muzikálů z padesátých a šedesátých let, které se zde stále dokola oprašují a čas od času předvádějí na scénách jinak dlouhodobě uzavřených divadel. Koneckonců i americká a anglická pódia ustrnula již delší dobu na stále se obehrávajících lehce slaboduchých kouscích jako je „Mama Mia“, „Hairspray“, „Billy Elliot“, „Producenti“, bez jakékoliv nové invence. Z divadelní krabičky se donekonečna vytahuje osvědčené „Chicago“, „Cats“ a „Jesus Christ Superstar“, protože se zatím nic lepšího nevymyslelo. Česká muzikálová scéna však hýří nápady a hudebními skladateli – ti ostatně i v historii klasické hudby spolu s dalšími evropskými vždy daleko převyšovali počty skladatelů z Nového světa. Pravda, ne všechny české muzikály se povedou. Ty nepodařené končí posléze v odpadu, zatímco v Novém světě se i ty podprůměrné záhadně vyšplhají na vrchol žebříčků světových show. Jsem však přesvědčena, že české muzikály „Dracula“, „Kleopatra“, „Hamlet“ a „Excalibur“ by se staly snadno světovými jedničkami, jen kdyby dostaly šanci být adaptovány na scény světových divadel.

Pražské divadelní scény uvádějí vedle dnes tolik populárního muzikálového žánru samozřejmě i celou řadu vynikajících činoher, je z čeho si vybírat v Národním divadle – „Radúz a Mahulena“, „Naši furianti“, „Sluha dvou pánů“, „Rock’n’Roll“; ve Stavovském divadle – balety „Faust“ a „Baletománie“; v Divadle na Vinohradech –„ Zkouška orchestru“, „Ženitba“; v Divadle na Fidlovačce „Blboun“, „Hvězdy na vrbě“, „Čaj u královny“, „Tři sestry“,…

V Melbourne, ať pátrám, jak pátrám, nalézám pouze obskurní repertoár MTC nebo operu. Přiznávám, že Australský balet je skvělý. O nelákavé nabídce retro muzikálů nemluvím. Byla jsem proto velmi zvědavá na zbrusu nový počin vášnivého divadelníka Johna Frosta, který konečně přišel s nápadem podobným mému přesvědčení, že muzikál by se mohl světově proslavit i oklikou přes Austrálii. V únoru tohoto roku se uskutečnila v Sydney světová premiéra nového původního australského muzikálu stvořeného pro znamenitého australského zpěváka Anthony Warlowa – „Doctor Zhivago“. V těchto dnech se hraje v Her Majesty‘s Theatre v Melbourne. Johna Frosta a Anthony Warlowa si osobně velmi cením, a tak jsem si byla předem víceméně jista, že produkce bude dobrá, navíc – s takovým námětem… Leč chyba lávky! S přivřenýma očima dávám 5/10, s body za dvě slušné scény, lyrické texty a dva herce – představitele Lary a Paši. Jinak nudné, špatná režie a polovičaté odvedení hereckých výkonů, průměrná choreografie a kostýmy, a snad největší nedostatek – s výjimkou snad tří dobrých melodií – naprosto nicneříkající hudba, neslaná nemastná, lidově řečeno „na jedno brdo“. Kus zdaleka neodpovídá divákově výdaji 140 dolarů za lístek. Zdálo se nicméně, že nenáročný návštěvník divadla, který nezná nic lepšího, byl docela spokojen. Já byla zklamaná, od profesionálního divadelníka oceněného mnoha prestižními cenami včetně Tony Award jsem očekávala skutečnou podívanou a dramatický zážitek. Místo toho jsem útrpně tleskala jakési odbyté, uměle vytvořené zpěvohře na důvěrně známé téma, které vyznívalo v podání australské herecké company místy až groteskně a trapně.

Inu, není divadlo jako divadlo. A jako láska, ne každé bývá zcela naplňující.

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Je plno věcí k vidění, které se mi nelíbí, když pobývám v České republice. Ba dokonce k cítění, začneme-li u maličkostí. Nelíbí se mi žebráci a bezdomovci, kteří jsou tolerováni v samém centru Prahy, stydím se za ně, když provázím své návštěvy z Austrálie po památkách města, o kterém tvrdím, že je nejkrásnější na celém světě. Co se cítění týče – nejsou to pouze nuzní vyvrženci společnosti, od kterých v tramvaji ustupujete a zakrýváte si nos. Nemám nic proti česneku, sama jej s chutí dávám do jídla, ale nesoudnost, s jakou jej konzumují Češi před návštěvou společenské události, jsem nezažila snad nikde ve světě. Stoupne-li si vedle vás na ulici člověk, kterému ze všech pórů vyvěrá počesnekový puch, můžete odstoupit. Horší je to, jste-li uvězněni po jejich boku v divadle, kam se těšíte, zakoupíte drahé lístky, hezky se obléknete… veškerý požitek je ten tam, vyfasujete-li neohleduplného nepříjemně zapáchajícího souseda. Guru české etikety Ladislav Špaček se může snažit vychovávat své spoluobčany sebevíc, nic nepomáhá.

Výchova české společnosti jde jen pomalu a ztěžka. Česnekoví neandrtálci jsou zanedbatelní v porovnání s českými kuřáky. Opět – nic proti kuřákům. Ale ve světě je dnes většina kuřáků vychovaných k maximální slušnosti a ohleduplnosti. Ne tak v Čechách. Tam jsou nekuřáci naopak, dalo by se říci, až utiskováni bezohlednými tabákovými konzumenty. Poslední názor, který jsem slyšela v rozhlasovém vysílání, mne opravdu rozesmál, kdyby nebyl k pláči, opuncovaný lidskou hloupostí. Posluchač se ohrazoval, proč by mělo být v restauracích zakázáno kouření a přirovnal to k tomu, že by vegetariáni mohli “terorizovat” ostatní, aby se v restauracích nepodávalo maso, protože je dle jejich názoru podobně zdraví škodlivé, jako je pro nekuřáky kouření. Výchova kuřáků, výchova řidičů, výchova mládeže… v Čechách stále ještě vázne, přestože se velká většina Čechů domnívá, jací jsou panečku mistři.

Potkáte-li je ve světě, tváří se i jako mistři světa, a přitom vědí pramálo. Zrovna nedávno jsem poznala mladého člověka, Čecha, profesionála zaměstnaného v oboru světovou firmou v Melbourne. Všechno věděl, všechno znal, všechno kritizoval – v Česku i v Austrálii. Při návštěvě melbournského předměstského National Theatre se ošklíbal – “Toto je pro Australany N á r o d n í divadlo, pche? To si snad dělaj’ srandu? Viděli někdy naše Národní?” Na dotaz, zda byl někdy v Melbourne Arts Centre (divadlo, které odpovídá svojí úrovní naší kapličce), jen pokrčil rameny, že ne.

Vraťme se však ještě k maličkostem, nad kterými kroutím v Čechách hlavou já. Ráda nakupuji v Praze české potraviny. Těch lahůdek pro nás staré exulanty! Dalamánky, syrečky, vlašák a rybí salát, čajovka a lovecký salám, blaťácké zlato, játrovka, eskymo a míša,… esíčka, tatranky, brambůrky, božkovský rum, becherovka, bohemka, acidofilní mléko,… naládujete těmi dobrůtkami, po kterých se vám v Austrálii stýská, nákupní vozík po okraj a zamíříte k pokladně. Máte-li štěstí, obsluhující po vás hodí pár slepených igelitových pytlíků a než vůbec stačíte otevřít jeden z nich, střelhbitě nahází naskenované zboží na jednu neforemnou hromadu v očekávání, že zaplatíte a okamžitě se vším zmizíte. Na řadě je totiž další oběť bleskového odbavení a hrozí, že v nejbližší vteřině se začne obsah nákupu zákazníka stojícího za vámi vršit na vaší nezvládnuté hromadě, ze které se snažíte zachránit horké čerstvé dalamánky, rozteklé eskymo a rozmačkané žervé. Dodnes nemohu pochopit, co je tak složité na zavedení logického systému, kdy místo plochy za pultem kasy, kam prodavačka valí jeden kousek zboží za druhým, by je jako v každém obchodě v Austrálii automaticky dávala do pytlíků připravených na malých háčcích u obslužného pultu. Že by na to čeští koumáci a manažeři obchodních řetězců ještě nepřišli?

Nejsem však malicherná, přivírám oči nad česnekem a nad pytlíky. Koneckonců mi tyto nedostatky vyvažují jiné věci, které zas naopak chybí v australských zvyklostech. Líbí se mi, že v českých divadlech jsou šatny, že se tam při divadelní návštěvě lidé stále ještě společensky oblékají, i když začínají pomalu hrozit celosvětové vlivy ‘do Národního v džínách’… Líbí se mi zdravení při vstupu do místnosti, do výtahu, do domu… Líbí se mi, že když se někdo zeptá, jak se máte, opravdu ho to zajímá a nejedná se o automatizovaný pozdrav cizího člověka, z kterého čiší, jak jste mu při dotazu lhostejní… Líbí se mi, že lidé mají vlastní názor…

Líbí a nelíbí. Češi mají odjakživa tendence individualismu a vlastního vyhraněného pohledu. Problém začíná možná nad půllitrem, možná nad novinami, u televize, u golfu, a končí v poslanecké sněmovně. Zkrátka všude tam, kde je najednou člověk přesvědčen, že pouze a jedině jeho úhel pohledu je ten správný a přijatelný.

Připojí-li se přirozená lidská vlastnost sledovat pouze své vlastní zájmy a cíle, sebedestrukce národa je nasnadě. Nejlépe to spatřujeme tam, kam patří osobní zájmy a cíle nejméně – v české politice. Jev, který se táhne naší historií jako prokletá černá nebo spíš rudá nit. Ve vedení národa chybí zásadní – morální základ. Jedině na něm je možné stavět blaho země. V Austrálii je, odmyslíme-li si obvyklé politické problémy každé demokracie, morální podstata zásadní. Všichni australští politici, od bývalých levicových premiérů Hawka a Beazleyho přes silně pravicovou vládu Howarda a Costella, se vždy snažili v mezích svých možností konat pro svoji zemi dobro. V České republice, jak bylo mnohokrát dokázáno, sledují politici v jakékoli sestavě převážně své vlastní osobní cíle – svou vlastní moc a peníze.

Jen tak je možné vysvětlit, že se každým rokem dožívá republika v kritických a významných momentech politických krizí a krachů – viz nedávný ostudný pád vlády během evropského předsednictví nebo situace, která nastala o letošních Velikonocích ještě před uplynutím ročního období současné vlády. To, že krizi zavinila roztržka v pravicové koalici, je pro mne něčím zcela nepochopitelným. Jako volič pravice jsem se domnívala, že tato strana bude zákonitě vycházet z lepších morálních zásad než levice, která je dodnes ochotna v zájmu moci a přesily spolčit se s komunisty. Možná, že rozkol mezi pravicovými stranami byl opodstatněný, přesto je podle mne zradou na voličích skutečnost, že došlo opět v rámci osobních zájmů k vnitrostranické krizi Věcí veřejných, jež vyústila v žabomyší sebedestruktivní válčení politiků a opětnému ochromení chodu státu. Začarovaný kolotoč, ‚déja vu‘, české prokletí? Bude tomuto nešťastnému trendu kdy konec? Jsou na vině nevhodní političtí dravci, kteří se dostanou do čela národa a kteří sledují pouze své vlastní zájmy? Nikdo z českých premiérů nedokázal zatím zdárně ukočírovat kritické politické situace v zemi.

O osvícených lídrech národů a jejich stěžejní roli pro blaho světa jsem psala již dříve. Jak tomu bylo a je s těmi našimi? V historii existence naší republiky se jeví jako jediný muž se skutečnou vizí a morálními hodnotami Tomáš G. Masaryk. Do určité míry jím byl i Václav Havel, i když pochybil, že nechal dál existovat stranu, která měla na svědomí životy tisíců lidí. Ekonomickou vizi měl i Václav Klaus, který ovšem chybil, když při uskutečňovaní nezbytné reformy a privatizace nedomyslel zhoubný prvek lidské nepoctivosti a opominul řádný finanční dohled a kontrolu. Zbohatlíků, kteří se dodnes pakují penězi, aniž by si je zasloužili poctivou prací, je v České republice víc než dost a rozdíl mezi nimi a skromně výdělečnou většinou národa začíná být markantní. Ruku v ruce s živořením jde v zemi již od nepaměti závist, a na možnou sociální revoluci, kdy bude lid opět zneužit pár vychytralými jedinci, je zaděláno. Myslím, že tímto problémem se měla zabývat vládnoucí koalice, nikoli tím, kdo kam přeběhne, kdo má koho odposlouchávat a komu dát obálku s dalším úplatkem. Korupce charakteru a morálky na jakémkoli stupínku české společnosti bude vždy zásadním zárodkem zla.

Co nás tedy zachrání? Snad sounáležitost s dnešní Evropou, její výchova a vliv, snad nová mladá generace, která se podívá do světa a vrátí se do své vlasti obohacena zkušeností a pohledem ZVENČÍ. Jedna z nejpopulárnějších veřejných osob, pětačtyřicetiletá zpěvačka Lucie Bílá řekla (parafrázováno):- “Já jsem se narodila do starého Československa, já jsem Češka celým svým bytím. Ale můj syn, můj syn je světoobčan. Mladí lidé mají úplně jiné představy o tom, jak mají dnes věci vypadat”. Snad tedy nebudou opakovat chyby svých rodičů a prarodičů. Snad dokážou pohrdnout korupcí, hamižností a závistí, budou-li vedeni správným celosvětovým názorem. Svět mají otevřený, nemusí zůstávat ‘malým českým člověkem’. Mohou ve světě nabyté poznatky zúročit ku prospěchu své vlastní země.

Bylo by dobré, kdyby je na cestách a zahraničních pracovních postech neprovázela špatná nálepka. Třeba ta v podobě hlavy státu “kradoucí pera”. Nedávná historka Václava Klause nekale si přisvojujícího čilské pero obletěla celý svět a celkem nepříjemně zprofanovala našince. V Česku tomu nepřikládali, kromě pobavení, přílišný význam. Podle mnohých to byla “roztomilá legrácka”, jiní to prý “neřešili”, někteří dokonce zaútočili obranou Václava Klause.

Z reakce krajanů, které se mi dostalo jak v Austrálii, tak ze Spojených států, Kanady, Německa, vím, že Češi žijící v zahraničí to za legrácku rozhodně nepovažovali. A že by právě toto Češi žijící doma “řešit” měli místo svých nekonečných nesmyslných hádek, podrazů, vychytralostí a fint jednoho na druhého. Václava Klause jsem si vážila jako schopného prezidenta, líbilo se mi jeho stanovisko ke globálnímu oteplování, Lisabonské smlouvě, domnívala jsem se, že je úctyhodným vrcholným představitelem našeho státu. Trapný incident s perem mne proto velmi zamrzel.

Většina lidí ve světě bohužel stále neví, kde leží Česká republika, kdo je tam prezidentem a co jsme vůbec zač. Faux-pas s perem nás však světu dozajista přiblížilo. Teď, když s hrdostí někomu vysvětlíme, že pocházíme z Čech, první, co přijde na mysl, bude – “tam máte prezidenta, co krade pera, hahaha.” K čemu je potom snažení miliónů Čechů v zahraničí o šíření dobrého jména naší země, převálcuje-li je jedním nedůstojným gestem nejvyšší instance? Copak to náš prezident neví? Copak si nějaké pero nemohl vzít normálně, ne jako poslední chmaták? Tomu jsem nerozuměla. Jedná se opět o maličkost, ale maličkost podstatného významu. Vím, že pár trapných vteřin prezidenta brzy vyšumí, zmizí v toku nových událostí. Přesto by bylo lepší, kdyby k nim nikdy nebylo bývalo došlo. Společenské chyby se může přirozeně dopustit kdokoli z nás. Stane-li se to hlavě státu, slušelo by se alespoň omluvit se místo vymluvit se. Ale to dokážou jen skuteční lídři, kterých je a bylo v celém světě vždy jako šafránu.

Češi, kteří bývají na jedné straně velmi kritičtí, dokážou být na druhé straně až nesmyslně benevolentní. Domnívají se, že po letech útlaku mají nárok na neomezenou svobodu. Pod pojmem svoboda si však představují mnohdy svobodu hraničící s anarchií. Všimla jsem si, jak se staví s dávkou až jakéhosi pohrdání k určitým regulacím a pravidlům, která provázejí skutečnou demokracii, zejména v zemích takzvaného nového světa jako je Austrálie, Kanada nebo Spojené státy americké. Mnozí dosud nepochopili, že správně fungující demokracie a svoboda má své jasné zákony, zásady a kódy chování, které nelze v žádném případě překročit. A zde spatřuji svým pohledem zvenčí snad největší problém dnešní České republiky.

Mé psaní není lamentací. Českou zemi miluji a nikdy už nad ní nechci lámat hůl.

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Winton sám pocházel z německo-židovské rodiny, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a v Paříži. V čtyřiadvaceti letech získal pilotní průkaz, závodně šermoval a stal se makléřem londýnské burzy.

K záchraně dětí z Československa přišel vlastně náhodou. V prosinci 1938, kdy se právě chystal na lyže, mu zavolal přítel a oznámil mu, že se nikam nejede. Prý dostal zajímavý úkol a potřebuje Wintonovu pomoc. Kamarád byl členem Britského výboru pro uprchlíky z Československa, který z hotelu Šroubek pomáhal lidem ohroženým nacistickým režimem. “Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,” vysvětlil Winton, proč se rozhodl založit dětskou sekci uprchlického výboru.

Dál pak organizoval vše jako soukromá osoba, zaštítil se výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok.  Děti zachránil před válkou tím, že zorganizoval vlakové transporty z Prahy do Británie.  Malá skupina opustila zemi také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit padesátilibrovou kauci.

První vlak odjel z Prahy 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu, zbytek tvořily děti z rodin spisovatelů a dalších nepřátel nacistů. Většina rodičů a příbuzných dětí později zahynula ve vyhlazovacích táborech.

Největší vlak s 250 dětmi měl odcestovat počátkem září 1939. Po vypuknutí druhé světové války však neodjel a většina malých pasažérů, kteří již stáli na nástupišti a na které v Londýně čekali jejich náhradní rodiče, později zahynula. Tuto událost společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označuje za nejsmutnější okamžik svého života.

Po válce se Winton věnoval charitě; zakládal domovy důchodců, což prý bylo daleko složitější, než vypravovat dětské vlaky, a pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Příběh zachráněných dětí se na veřejnost dostal až na konci 80. let.

Winton své tajemství neprozradil ani vlastní ženě Gretě, ta ale v roce 1988 přišla náhodou na půdě jejich domu na dokumenty, které se vztahovaly k příběhu.  Winton je chtěl ze skromnosti sobě vlastní vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s “dětmi” ve studiu BBC. Tehdejší emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a uznávaná osobnost. Winton byl za své činy několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké české státní vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka a již v roce 2007 ho čeští studenti navrhli na Nobelovu cenu za mír.

Tento dnes všeobecně známý a stále fascinující příběh ke mně znovu mocně promluvil začátkem tohoto roku v Praze, kdy byl do kin uveden nový film slovenského režiséra Mateje Mináče „Nickyho rodina“, který zakončuje Mináčův cyklus „Všichni moji blízcí“ z roku 1999 a o tři roky starší dokument „Síla lidskosti – Nicholas Winton“. Třetí v řadě, „Nickyho rodina“ je celovečerní dokumentární film s hranými rekonstrukcemi, ve kterých ožívají nově objevené příběhy zachráněných dětí. Mladého Wintona hraje Michal Slaný. V roli matky jednoho z dětí dojímá k slzám Klára Issová scénou u vlaku, připraveném k odjezdu do Londýna, kdy do posledního okamžiku až osudově váhá, zda z náruče pustit svou malou dcerku a poslat ji do neznámého nebezpečí. Tragickou roli komentovala slovy „…zkoušela jsem si představit, co to musí být pro matku za pocit… navíc mi docházelo, že jde o dokument, že ztvárňuji reálnou postavu, situaci, kterou někdo opravdu zažil, o to větší jsem cítila zodpovědnost… asi při třetí klapce se mi spustily slzy, já zapomněla, co se děje kolem mě a nechala se unášet emocí, která se dostavila…“.

Režisér Matej Mináč chtěl svým filmem oslovit zejména současnou mladou generaci a inspirovat ji k charitativní činnosti. O svém novém díle řekl: „Ten příběh má v sobě „Wintonův virus dobra“ a my chceme, aby se jím nakazila česká mládež.“

Film by měl skutečně vidět každý. Hrůzně mrazí slyšet, byť dnes už jen z filmu, dobře míněnou radu matce židovských dětí, které neměly to štěstí se zachránit: „Až vejdete do komor, začněte s dětmi zpívat. Tak se nadýcháte plynu rychleji a smrt se dostaví dřív.“ Je vůbec možné, že něco takového mohlo kdy být?

Jak nezměrný je čin Sira Wintona, kolika tisícová je rodina „jeho“ dětí a vnuků žijící dnes po celém světě, napadá mne v přítmí kinosálu. Náhle se přes celé plátno objevuje jeden z mnoha listů dlouhého seznamu jmen a já nevěřím svým očím. Čtu na něm jméno jednoho ze svých největších kamarádů v Melbourne, Davida Plačka a jeho bratra Josefa. A vytane mi na mysli, co napsal v červnu 2008 pár měsíců před smrtí ve svém vzpomínání v Čechoaustralanovi:  

“Mám ještě v živé paměti diskuze kolem rodinného stolu o různých možných i nemožných útočištích. Probírali jsem životní prostředí v Bolívii, klady a zápory Jižní Afriky, snili o daleké Austrálii a nejvíc jsme doufali, že se nám podaří zakotvit v USA. Otec jako odpůrce Zionismu byl zásadně proti vystěhování do Palestiny, i kdyby tato možnost existovala. Mezitím Hitler obsadil zbytek Československa a rodiče stáli před srdcervoucím rozhodnutím – chopit se nabízené příležitosti poslat samotné děti do bezpečí v Anglii anebo čekat, zda se jim podaří vystěhovat se s celou rodinou. Koncem června 1939 na mé 14. narozeniny a měsíc před vypuknutím 2. světové války posadili rodiče bratra a mne do vlaku s cílem Londýn. Doufali jsme, že se loučíme jen dočasně, avšak to odpoledne na peronu Masarykova nádraží jsem viděl rodiče naposledy…”

Vidím svého přítele před sebou, jeho bohatý život, naše dlouhé zajímavé debaty, jeho rodinu, jeho známé… představuji si nás všechny, které oslovil během své životní pouti a mám v té chvíli důvěrný pocit, že i já jsem svým způsobem osobně spojena s velkou rodinou Nickyho Wintona.

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Kontroverzní kolos české poezie i prózy, v němž podle vzpomínek pamětníků byla duše dítěte i razance nosorožce, Vítězslav Nezval, který se narodil 29. května před 111 lety, nám zanechal o Praze jedny z nejkrásnějších veršů. Jan Werich prý přirovnával tohoto básníka k obří sněhové kouli, která se nezadržitelně valí z kopce a nabaluje na sebe bláto, štěrk i diamanty. A když roztaje, zbudou jen diamanty. Werich básníkovi vyčítal Zpěv míru či Ódu na Stalina, ale Nezval prý jen mávl rukou: „To vyvane,” říkával. Jedním z diamantů, které nevyvanou ani za sto let, je právě sbírka „Praha s prsty deště“. Nezval ve volném verši plném představivosti a obrazů napsal Praze jedno z nejkrásnějších vyznání:

Některé básně této sbírky věnoval svým přátelům, například Jaroslavu Ježkovi (Až), Vladislavu Vančurovi (Tržnice) či Konstantinu Bieblovi (Cizí tváře). Jako člen uměleckého sdružení Devětsil souzněl s mnohými dalšími tvůrčími génii začátku minulého století – zakladateli skupiny Adolfem Hoffmeisterem, Jaroslavem Seifertem, Vladislavem Vančurou, Karlem Teige, básníky Františkem Halasem, Jiřím Wolkerem, výtvarníky, architekty, režiséry…

Ve svém celoživotním díle rozvinul skoro všechny literární žánry a formy, zdokonalil techniku verše, jeho tvorba obohatila neobyčejným způsobem českou poezii, jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické představivosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.

Jeho dílo se stalo inspirací pro novou vlnu básníků a spisovatelů – Milana Kunderu, Miroslava Floriána, Jiřího Suchého. Nezvalovým básním se dostalo i zhudebnění, zpívali je Vlasta Burian, Hana Hegerová, Lenka Filipová a Petr Ulrych, který zhudebnil Nezvalovy básně pro desku Javorů „Šumaři“. Největším projektem zůstává dílo Jana Spáleného, který ve druhé polovině 70. let 20. století zhudebnil Edisona. Zde se v uhrančivých verších Nezval zamýšlí nad tím, co zůstane po člověku po jeho smrti a dochází k závěru, že je to jeho dílo. Za vzor si bere vynálezce Edisona, jeho postava je zosobněním práce a kladných rysů, které dávají životu potřebné impulsy a smysl. Proti tomuto světu staví svět hazardních hráčů, kteří jsou nositeli vlastností jako je spekulace a dalších záporů, které vedou k životní prázdnotě. Rozdíl mezi nimi je jasně čitelný v refrénu básně:

„Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti“

Druhý refrén (pro hráče), měl však jinou podobu:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

Vítězslav Nezval se narodil jako syn venkovského učitele v Biskoupkách na Moravě (u Moravského Krumlova), gymnázium vystudoval v Třebíči a roku 1920 odešel na studia do Prahy, ta ale nedokončil. Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak – s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor – žil jako svobodný spisovatel.

Do literatury vstoupil ve stejné době jako Jiří Wolker a Jaroslav Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s Jiřím Mahenem. Nezvalův překlad a adaptace veršovaného dramatu Manon Lescaut z roku 1940 je považován za lepší než originál. V době svého vzniku měla Manon Lescaut i uvědomovací a posilovací význam. Verše Vítězslava Nezvala jsou většinou protkány myšlenkami české národní existence, místy chápeme jeho jinotaje, místy se hrozíme nad angažovaným balastem, kterému umělec propadl v duchu pozdějšího socialistického realismu. Přesto není možné Nezvala zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi politické dogmatiky. Nezvalovo dílo bylo přeloženo do angličtiny, francouzštiny, ruštiny, esperanta a přesahuje nepochybně oblast české tvorby. Nezval si jím získal světovou proslulost a patří mezi nejvýznamnější básníky světa.

Vzpomínka herce Františka Filipovského snad nejlépe odhaluje tohoto nenapodobitelného básníka – muže mnoha nálad a podob. V roce 1948 se oženil s celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou “Fáfinkou” Řepovou, se kterou žil až do své smrti, zemřel na infarkt v roce 1958. V roce 1952 ovšem poznal také Olgu Jungovou a o dva roky později se z jejich milostného vztahu narodil syn Robert…

„Zejména večery a noci na zájezdech byly s Nezvalem nezapomenutelné. Veselý až bujarý člověk se sklonem k nostalgii, co chvíli přepadený záchvaty melancholie. Jindy z něj ovšem tryskaly až raplovsky bláznivé nápady. Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na jeho způsob vyjadřování. Jako kdyby pořád hovořil v básnických obrazech. I když mluvil o nejprostších věcech normálního života, připadalo mi to nadnesené. Po čase jsem si ho však už jiného neuměl představit. A takový zůstává i v mé vzpomínce. Není to tedy jen jeho poezie a vzpomínky na setkání, co po něm zůstalo. Pro nás, kteří jsme ho znali tak zblízka, se k tomu pojí vždycky ještě něco nezachytitelného, co vyvěralo z jeho osobnosti a co ten, kdo ho nepoznal, nemůže z jeho díla pochopit, přestože se z něj dá pochopit hodně. Napsal, že „smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kam ho vyvrhla jeho touha.“ Myslím, že Vítězslav Nezval setrval.“

* * *

Fotografie Prahy © Barbara Semenov

Fotokoláže  pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan

Večer byl vlastně jakýmsi bonusovým přídavkem, o který se zasloužila místní hudební společnost Robert Stolz Viennese Music. Dvacetičlenný Johann Strauss Ensemble byl na velkém turné po Austrálii; koncerty v Brisbane, Penrith, Newcastle, Sydney Opera House a Melbourne Recital Center organizoval australský producent Andrew McKinnon. Ensemble natočil během svého letního turné také nové CD v ABC Studios v Sydney.

Co bylo tak neobyčejného na koncertu typické populární Straussovy hudby, kterou známe v tolika podáních? Tradiční valčíky, pochody a polky s nezbytným „Na krásném modrém Dunaji“, „Wiener Blut“, „Trish Trash Polka“ se dají jistě poslouchat znovu a znovu, jejich šarm a půvab, se kterým si nás pokaždé okamžitě podmaňují, není nepodobný „hitům“ našeho Dvořáka a Smetany. Přesto však nesly koncerty prezentované v Austrálii Johann Strauss Ensemblem svůj specifický, přímo unikátní punc v podobě „lídra“, dirigenta a prvního houslisty – Russela McGregora.  Prvotřídního hudebníka, o kterém jsem dosud neměla ani tušení, ale jehož jsem se stala, podobně jako mnoho Australanů, od této chvíle velkou obdivovatelkou. Russel McGregor totiž vytváří z každého koncertu doslova strhující show. Bývá přirovnáván k světově známému André Rieu, ale je dle mého soudu daleko lepší. Působí přirozeněji, upřímněji a jeho osobní charisma je nesrovnatelné. Koncert moderuje s takovým gustem a elegancí, že divák je během prvních minut zákonitě vtažen do vystoupení celého orchestru.

Protože jsem o vídeňském Russelovi Mc Gregorovi předtím vůbec nic nevěděla, byla jsem překvapena jeho angličtinou, doslova australštinou. Netušila jsem, že Russel je vlastně Glen Waverley boy, který se právě v Melbourne jako sedmiletý chlapec začal učit hrát na housle a o něco starší se pak, před dvaceti lety, vydal na výlet do Vídně, do které se v tu ránu zamiloval. Vrátil se do Austrálie, prodal svůj domek v Elsternwicku, za který zakoupil vzácné housle z roku 1697 zhotovené slavným Carlo Guiseppe Testorem, peníze z prodeje auta šly na jednosměrnou letenku a na šestiměsíční nájemné v nové vlasti. Převzácné housle mu byly hnací silou a inspirací. Začátky byly totiž víc než krušné, zápolil s cizím jazykem, bydlel na půdě starého domu, kde v zimě cvičil v prostříhaných rukavicích na své housle, jedny z nejdražších na celém světě. Dřina a neutuchající úsilí ve vypjaté konkurenci nejlepších z nejlepších ho dostaly až tam, kde je dnes, do vídeňského Schonbrunn Palace, kde řídí velké koncerty a k jeho velké lásce Johann Strauss Ensemble, který diriguje a provází jako houslista brilantním způsobem. Ač stále mlád, zdobí jeho skráně rozevláté šediny a ženy na celém světě se podivují jeho podobnosti s Richardem Geerem.

Johann Strauss Ensemble okouzlil různorodá publika v Tokiu, Osace, Melbourne, Sydney, Paříži, Londýně, Monaku, Madridu, Římě, Brusselu, Berlině, Zurichu, Hamburgu, Salzburgu… Úspěch ansámblu je založen na typicky líbivé vídeňské hudbě, ale stojí i na vtipu a duchaplném přednesu tohoto orchestru vedeného s neochvějnou bravurou rakouským Australanem.

A když už jsme u toho australského šmrncu, který dodává rakouským hudebníkům ‚náš‘ Russel McGregor, musím se zmínit o nadherné adaptaci „Waltzing Matylda“, kterou překvapili v závěru vystupující umělci celé publikum. Při ovacích vestoje jsem spatřila na tvářích mnoha diváků slzy dojetí.

Snad proto k nim hudba promlouvala až tak silně, že valnou většinu v sále tvořili tentokrát krajané nejrůznějších etnik – Rakušané, Švýcaři, Němci, Češi, Irové, Maďaři, Slovinci, a samozřejmě k nim patřící Australané.

Mezi nimi jsem objevila i zakladatele Robert Stolz Vienesse music Society Inc. Rogera Procházku. Elegantní a bystrý pán, který se narodil v roce 1918! „Tehdy byli všichni doma posedlí slovanstvím, dostal jsem jméno Vratislav, ale vysvětlujte to v Austrálii“, říká, když mi popisuje, jak opustil za obvykle dramatických okolností zemi po osmačtyřicátém. Sudičky mu zřejmě daly do vínku vedle dlouhověkosti ještě řadu dalších schopností. Původně právník, vybudoval v Austrálii úspěšnou firmu na dovoz zmražených tresek. Také jeho provázela celým životem hudba. Jeho druhá žena Hedy, která se narodila v Bratislavě do rakouské rodiny, byla dokonce profesionální zpěvačkou klasických písní. „Byli jsme perfektní pár – ona zpívala, já ji doprovázel na klavír, a kromě toho uměla ty nejlepší kugelhopfs na světě, a vařila kávu, o které nemají Australané ani šajn“, vzpomíná Vratja. Spolu také založili v květnu roku 1984 hudební společnost Roberta Stolze, která je dodnes aktivní a má v Melbourne širokou členskou základnu. Na další koncert společnosti – ‘Vienna in Music and Song’ se můžete zajít v Melbourne podívat v neděli 22. května ve dvě hodiny odpoledne do Austrian Club, 76-90 Sheehan Road, West Heidelberg (Rezervace: Johanna – mob 0407 114 328).

Hudba je mocný lék, dodává člověku elán a vlévá do žil novou sílu za každého počasí, vlády či věku. Vratislav  Roger Procházka zůstává i ve svých třiadevadesáti letech stále aktivním podporovatelem mladé nastupující hudební generace v Australian National Academy of Music. Nechme se jím inspirovat a nepřestávejme objevovat kouzelnou moc hudby, tak jak se mi podařilo při nečekaném setkání s Johannem Straussem v Austrálii.

* * *

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan