CzechFolks.com PLUS

- zněla dětská říkanka v době, kdy čas neznamenal nic.  Jeho jednotkami byl začátek a konec školního roku a prázdniny.  Čas plynul pomalu i v letech rozmarného mládí; byly chvíle, kdy se až k zoufání vlekl.  Mé bloumání ducha a snění rušil donekonečna tatínek stále opakovanou větou: „Čas je vzácný, nepromarni jej!“  Co pořád má s tou marnou frází, myslela jsem si.  Sama dnes v jeho věku, dívám se na dceru a ačkoli vím, že se nedočkám valného pochopení, vzdechnu jejím směrem (marnost nad marnost):-  “Cas je vzácný, … …!“

Čtěte více ZDE »

Svět populární hudby a jejích interpretů se ve většině moderních zemí každoročně přehodnocuje oficiálním vyhlášením nejlepších v branži.  V Austrálii jsou to ARIAs Rewards (Ceny Australian Record Industry Association), v České republice Český slavík, případně Akademie populární hudby Anděl.  Letos budou slavnostní vyhlašovací večery v obou zemích probíhat v téměř těch samých dnech.  V Austrálii se představí vítězové fanouškům pop-music 26. listopadu v Sydney Acer Areně, v Praze se jmenování letošních „slavíků“ uskuteční o dva dny později, 28. listopadu ve velkolepém prostředí Státní opery. 

Zatímco v Austrálii divák před televizní obrazovkou, která uvádí ceremoniál v přímém přenosu na kanále 9, velmi často ani do té doby netušil, že zpěváci, kteří si odnášejí trofeje, vůbec existují, český divák si své popové miláčky labužnicky vychutnává, raduje se a vzteká dle očekávaných či neočekávaných výsledků jedné z tradičně nejoblíbenějších anket v zemi.

Čtěte více ZDE »

Loňského roku jsem po sedmadvaceti letech v emigraci slavila své narozeniny opět v Praze. Onoho sedmnáctého listopadu jsem projížděla tramvají po Národní třídě a zaslechla vedle sebe slova asi tak dvacetiletého páru. Komentovali hlouček lidí v podloubí Národní, který se tam shromáždil u příležitosti vzpomínky na počátek Sametové revoluce. Tehdy zde stejně staré děti jako mladý pár v tramvaji neohroženě čelily přilbám a štítům policie totalitního režimu.  Čtěte více ZDE »

Melodie jako úsměv, chytré texty a přednes nabitý osobitým šarmem – není divu, že krajané v Austrálii hodnotili koncert Petra Nagye jako jeden z nejpohodovějších, co zde kdy zažili.Podílela jsem se opět na realizaci melbournské části turné, které v říjnu zorganizoval v Austrálii jako obvykle sydneyský impresário Petr Vítek.  Na rozdíl od zpěváků Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové a skupiny Olympic, které jsme prezentovali českým a slovenským divákům žijícím v Austrálii v uplynulých deseti letech, není slovenský zpěvák Peter Nagy až tak znám v bývalém exilu vzhledem k tomu, že počátky jeho umělecké dráhy datují od roku 1983. Čtěte více ZDE »

Je to jako s tou krajinou kolem Havlíčkova brodu. Krása Českomoravské vysočiny vyniká tam, kde se jí dotkne pracovitá ruka. Na počátku příběhu Davida Šimánka je hladký český olovnatý křišťál. Na konci čirá krása.

Vesnička Chlum vzdálena dvanáct kilometrů od města pojmenovaného podle Borovského, je posazena v malebných kopcích a čítá patnáct stavení. Pozornosti nevšímavého řidiče by snadno unikla, nebýt pestrých truhlíků rozkvetlých květin zdobících velký nápis WELCOME u cedule oznamující, že právě projíždíte obcí. Barevné květy vedou dál k nevelkému domku s výkladními skříněmi, ve kterých se uprostřed zelené vrchoviny zrcadlí kříšťálová pohádka. Přijeli jste k brusičům českého skla – Davidu a Petře Šimánkovým. Čtěte více ZDE »

„Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny čtyři strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu, jako zde, jistě jsi ani neviděl. Na površích samé vinohrady, na pustějších vrších samé kaštany dobré a ořechy vlaské a za tím jako stafáž vysoké Alpy, na kterých posud leží sníh, kdežto zde již přes tři neděle třešně jíme…“

„Že mne zde ostatně mrzí, nač se podívám, nepotřebuji Ti ani opakovat neb již zde táhne silně na dvě léta, a to je moc sedět v takové díře mezi takovým lidem na pensi v mém stavu, ježto jsem zvyklý pořád v proudu. Zvlášť když čtu ve vašich psaních, jak se tam nyní ve svých obchodech máte k světu, tím víc mě dopaluje Brixen a tím bych raději byl již doma…“ Čtěte více ZDE »

Nejslavnější z Čechů se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi. 

Antonína Dvořáka zná nepochybně celý svět, jeho hudba zní dodnes na nejrůznějších místech naší planety – zazněla dokonce ve vesmíru, jeho jméno se píše všude s českým háčkem a obyvatelé celé zeměkoule se v tomto výjimečném případě statečně pokouší i o jeho vyslovení. Kolikrát jsme se v životě spokojeně usmáli světovému „dvoržak“ jako synonymu české slávy a geniality.  Čtěte více ZDE »

Úvaha tohoto měsíce, ke které mne inspiroval český básník narozený v září, není jen o lyrice. 

Jaroslava Seiferta mám ráda z mnoha důvodů.  Stal se nesmrtelným nejen díky své krásné poezii a Nobelově ceně. Svůj přirozený talent vládnout mistrně jazykem a perem zúročil svojí pílí, pracovitostí a neustálým osobním růstem a poznáváním. Byl člověkem, který žil poctivě a čestně, který přemýšlel o podstatě věcí, miloval svoji zemi a byl natolik umělecký živel, že se nebál promluvit ve zlých dobách, byť byla pravda v jeho jedinečném podání nežádoucí či dokonce mu nebezpečná. Stal se dost možná trnem v oku pár hlupákům v toku dějin, pro většinu národa zůstane však milován a ve světě navždy respektován. 

Český lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově.  Čtěte více ZDE »

Nejvzácnější z mých letošních výletů po České republice byl vzdálen pouhých pár kroků od Václavského náměstí v Praze.  Za Jindřišskou věží na Senovážném náměstí 2 jsem objevila neuvěřitelný poklad soudobé historie našeho národa: Knihovnu Libri prohibiti – archiv zakázaných knih!  Ojedinělá, nezastupitelná, fascinující sbírka, o které jsem do té doby tušila jen velmi málo, mi doslova vzala dech.

Nedůvěřivě jsem se rozhlížela po vysokých řadách regálů, na kterých se do posledního místečka tísnily kartóny archivovaných materiálů stejně tak jako v nespočetných krabicích od banánů – knihovna je v těchto dnech v procesu přesidlování o dvě patra výše do míst přece jen důstojnějších její neuhraditelné ceny a významu. 

Prvním zážitkem bylo shledání se na těchto místech s kompletně svázaným Hlasem domova.  Dotýkám se s posvátnou úctou stránek exilového listu drahého srdcím Čechoaustralanů.  Čtěte více ZDE »

Před jednačtyřiceti lety se bezmocní Češi a Slováci bránili proti okupaci alespoň obrazně.  Vzpomínám na text písně „Běž domu Ivane, čeká tě Nataša…”  Ivan odešel domů za jednadvacet let.  Ovšem jen aby se během dalších dvaceti vrátil zpátky.  I s Natašou.  Do Karlových Varů.

O ruských Karlových Varech jsem slyšela často a mnohé.  Začátkem července jsem se tam tedy konečně vypravila, abych se na vlastní oči přesvědčila jak vypadá dnes slavné lázeňské město, které miloval Goethe a Beethoven a které se vyznamenalo v historii tolika skvostnými atributy.  Léčebné prameny, včetně toho třináctého – který nejenže léčí, ale na rozdíl od vroucích vřídel také chutná – jedinečná Becherovka, „vyrobena dle tajného receptu z vyvážené směsi bylin a koření”, nádherný křišťál a porcelán Moser, lahodné lázeňské oplatky, výstavné secesní domy, mezinárodní filmový festival…  Čtěte více ZDE »

Také si myslíte, že possumové jsou roztomilé australské vačice s lucerničkovým kukučem a útulnou kapsou, mlsající na spadaném ovoci za svitu luny?  Zvažte dvakrát.

V srpnu udeří v Melbourne největší zimy – některá jasná rána může být i 5 stupňů, horší jsou dny, kdy prší a od moře fičí pronikavý ledový vítr.  Teploty mohou být kolem deseti, ale máte pocit, že je pod nulou.  Češi v republice nevěřícně kroutí hlavou na má tvrzení, že zima v australské Viktorii bývá často na kožich, kozačky a teplou šálu.  V srpnu je nejlépe doma u horkého čaje a praskání krbu.  Čtěte více ZDE »

Na prstech jedné ruky, či snad doufám dvou, by se dala spočítat jména českých velikánů, která jsou obecně známá po celém světě.  Jsme malá země a tím více hrdá na tato jména.  Jedním z nich je bezesporu Alfons Mucha, narozený v Ivančicích v červenci roku 1860. Traduje se, že maminka mu jako batoleti zavěšovala tužku kolem krku, a tak malý Alfons dříve kreslil, než chodil.  Nakolik je tento příběh pravdivý, nevím, ale jisté je, že Mucha byl výjimečným talentem, kterému to, jak se říká, kreslilo samo. 

Ze svého prvního místa soudního písaře, jež mu otec zajistil po vystudování brněnského gymnázia, byl vyhozen pro své pravidelné zkrášlování úředních spisů fantazijními motivy.  Jak už tak často v případě skutečných talentů bývá, na přijímačkách Akademie výtvarných umění neuspěl.  Krátkou dobu pak maloval kulisy ve vídeňském Ringtheatre.  Čtěte více ZDE »

Malá Anna Milada King sedící v první řadě spolu s ostatními „preppies” – předškoláčky na dětské besídce jedné americké základní školy se uprostřed programu zvedne ze země a kráčí k panu řediteli.  Jde mu klidně a prostě oznámit, že ta holčička vedle ní pláče, protože se jí stýská po mamince.  Babička s matkou si vymění pohledy, které neříkají to, co by napadlo každého jiného rodiče a prarodiče, – odkud se to v tom dítěti bere…  Praprababička malého děvčátka se shodou okolností jmenovala kdysi také Milada Králová. 

Narodila se na Štědrý den 1901 v rodině českého vlastence Čeňka Krále v Praze na Královských Vinohradech.  S Prahou bylo spjato její mládí a téměř celý její život.  Už jako gymnazistka za první světové války žije Milada Králová ideou svobodného českého státu.  V roce 1918 se účastní protirakouské demonstrace, u újezdských kasáren vystoupí z průvodu a hodí vojákům za zdí růži – záhy je zjištěna, a protože studentům je v té době zakázáno účastnit se politického života, je vyloučena z gymnázia.  Není však vyloučena ze všech školských ústavů, a tak se jí nakonec podaří odmaturovat – to už ale v době samostatného Československa.   Čtěte více ZDE »

Dnes bych se ráda podělila se čtenáři Czechfolks PLUS o krásný zážitek z pondělního večera v pražském divadle Kalich.  Své dvaašedesáté! narozeniny tam oslavovala věčně mladá Helena Vondráčková, která je ve světě české populární hudby dnes již skutečným fenoménem. Zpívá, tancuje, hraje na perkuse a promlouvá ke svému publiku s naprostou uměleckou profesionalitou a přitom okouzluje svým elánem, optimismem a přirozenou, bezprostřední srdečností.  Zůstala stále stejně krásná jako ve svých mladých začátcích, hlasově vyzrála do nebývalých poloh, které předvedla tentokrát v některých neobvyklých skladbách svého širokého repertoáru, jejichž volbu inspirovalo komorní ladění intimního divadla. Čtěte více ZDE »

V noci na desátého jsem měla strašný sen.  A jak už to s noční můrou bývá, vše začalo tak nevinně. 

Ve snu jsem byla uprostřed krajinky, kterou mám ráda. Žádné dramatické scenérie, jen polehoučku zvlněná rovina středočeského kraje v tam nejkrásnějším měsíci roku, červnu.  Začátek léta dýchal ze zahrádek, ve kterých rozkvétaly první růže. Ze zápraží, s největší pravděpodobností našeho domku, jsem se dívala do nachových červánků soumraku, dokud hodina nepokročila a byl čas jít spát. Pootevřenými dveřmi jsem nahlédla do dceřina pokojíku.  Klárka – moje štěstí.  Narodila se na den dětí a byla tím nejhodnějším dítětem pod sluncem, v šesti nebo v šestnácti letech, vždy se mnou, moje malá přítelkyně. S pohledem na ni mne vždy zahřeje u srdce.

Nohy mám studené, jako každý večer. Každou noc se schoulím do náruče svého muže, který mne zahřívá, chrání, miluje a splní mi jakékoliv přání, které mi vidí na očích. Čtěte více ZDE »

Byla jsem opravdu natěšená na DVD filmové adaptace Máchova „Máje”, které jsem si přivezla nedávno z Prahy.  Čekala jsem na správnou chvíli pohody a klidu a teprve o Velikonočních svátcích se mi podařilo shromáždit rodinu u obrazovky k téměř povinnému sledování dlouze očekávaného videa.  Slibovalo požitek a podívanou srovnatelnou s filmovou básní z hororových květů K. J. Erbena, za kterou získal snímek „Kytice” v roce 2000 tři České lvy.  Filmová „Kytice” mně tehdy učarovala.  Sedm vypjatých příběhů, které se mohly odehrát kdekoliv a kdykoliv a mohou se přihodit i dnes (tedy s trochou fantazie), protože jsou o lidských láskách a vášních, o touhách, posedlostech a sobectvích, které se staletími nemění.  Taková byla „Kytice”.  Čtěte více ZDE »

Protože se v tomto měsíci slaví ten nejkrásnější svátek, a nemám tím na mysli svátek práce, je i krásnou náhodou, že se právě v něm narodila moje maminka.

Narodila se 15. května 1921, v den, kdy vznikla Komunistická strana Československa.  Tento měsíc jim oběma bude 88.  A tak, jak se raduji z maminčiny dlouhověkosti, tak mne trápí trvání té druhé.

Moje máma byla už ve dvaceti krasavice, něco mezi Sněhurkou a Elizabeth Taylor.  Místo filmového obsazení se jí ale dostalo totálního nasazení, podobně jako ostatním maturantům ročníku 1921.  Že byla hezká, někdo někde zařídil, aby nemusela do Reichu.  Čtyři roky prožila v německé továrně Eta na výrobu válečné optiky a smrtonosných zaměřovacích přístrojů v Praze.  Sabotáže tam byly na denním pořádku.  Inspirací jí byl její otec, můj děd, který se začátkem minulého století zasloužil o elektrifikaci železnic v Čechách.  Čtěte více ZDE »

Stejně tak jako 19. ledna tohoto roku v Praze, sedím i necelé tři měsíce poté, 5. dubna v Melbourne přilepena k televizní obrazovce a tajím dech. Opět podléhám obamismu.

Když sledoval Barack Obama během své inaugurace v Bílém domě slavnostní průvod, kráčeli hned v jeho čele žáci střední školy havajského Punahou a na Havaji narozený prezident opětoval své bývalé škole zdravici „Hang loose“ gestem, mávnutím palce a malíčku, které mají ‚locals‘ – havajští domácí za svůj vžitý pozdrav. Symbol pohody, přátelství a lásky – Aloha. Začátky emigrace jsem prožila právě na tomto kousku světa, je docela možné, že jsem tenkrát, před pětadvaceti lety mohla natrefit v Punahou (předměstí Honolulu) na nějakého kluka, který je dnes nejmocnějším mužem světa. Každopádně mne to „Hang loose“ hřálo u srdce podobně jako pohled na dvacetitisícový zástup lidí na Hradčanském náměstí pod sochou Tomáše Garigua Masaryka ono slunné jarní ráno 5. dubna, kdy poprvé od své inaugurační řeči promluvil nový americký prezident veřejně k celému světu. Čtěte více ZDE »