CzechFolks.com PLUS

Aktivity a tvorba Karla Trinkewitze by vystačily vícero umělcům na několik životů. Pozornost ve slovesném umění vzbudil experimentální poezií a svými svéráznými haiku, jež mají původ v japonské poezii 17. století. Napsal jich na několika tisíc. Verše jsou často spojené s kresbou a jsou plny melancholie z pomíjivosti.

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Čtěte více ZDE »

Zdařbůh, sousede! … Zdařbůh, tatínku, zdařbůh, kmotříčku! Zdařbůh, zdařbůh! Zdraví se na potkání broučci v nejznámější knížce Jaroslava Karafiáta. Tak nějak mi to připadalo, když jsme přišli v srpnu šedesát osm do Švýcarska. O Vánocích se k tomu ještě přidává přání šťastných a veselých, a to i při náhodných setkáních a mezi lidmi, kteří se nijak neznají. Jak mi tenhle zvyk kdysi připadal zvláštní a jeho slušnost až poněkud přežitá a zastaralá, tak mi to letos v naší matičce Praze už maličko chybělo. Já vím, není možné srovnávat metropoli s maloměstem, přesto mi ta pražská anonymita a věčný stres, ve kterém není čas na pozdrav, natož minutku sousedského a přátelského pozastavení, spěch, s nímž se většinou pojí i určitá nedůtklivost a nasupenost, už nějak vadí.

Čtěte více ZDE »

Listopadová divadelní sezona v Praze tradičně nezklamala. Začala jsem ji nenápadně návštěvou divadla ABC. Na tomto místě musím přiznat, že toto Městské divadlo jsem dříve možná neprávem opomíjela. Můj názor se změnil po představení strhujícího monodrama kanadské autorky Isabelly Doré, César a Drana. V titulní roli stárnoucí cikánky oplakávající svého milovaného koně a druha Césara tu zazářila Ljuba Skořepová. Ještě jednou a naposled tu nad svým koníkem probírá celou svou životní anabázi. Její César a my, gadžové v hledišti, se tak stáváme jedinými posluchači. Vnímáme Drany zemitost, vitalitu i nezdolný životní optimismus. Trneme, když vypráví o předčasném narození své dcerky a mimovolně se nám tlačí slzy do očí, když vzpomíná na utrpení za Hitlera, na vraždy a pokusy na živých…

Čtěte více ZDE »

Praha, to chutná jak hlt vína! Povzdychnu si šťastně s Jaroslavem Seifertem při podvečerní procházce Václavským náměstím. Je pár dní před 17. Listopadem, téměř jarní počasí láká k posezení před svatým Václavem. Myslbekův patron České země k událostem zatím mlčí, zažil už příliš mnoho svátků a oslav a ani jeho kůň není sdílnější. Někdo se však ke mně přece jen žene a už z dálky se usmívá.
- Jste to vy? Je to možné? Právě jsem na vás myslel!

Hledám marně po kapsách brýle, rozpačitě si potřásám s kýmsi rukou, ale jemu to je málo, už mě objímá a po švýcarském zvyku líbá třikrát na obě tváře. Zaraženě koktám omluvu a na plné obrátky zvažuju, kam ho jenom probůh zařadit?? Cítím se velice trapně. Konečně dávný kamarád, už mi jich moc nezbývá, a já, skleróza stará, si ne a ne vzpomenout.

Čtěte více ZDE »

Kniha Vltavěnka už není k dostání, jen pár kousků snad ještě má knihkupectví Luxor na Václavském náměstí v Praze. A já mám jednu, za kterou jsem vděčná, protože jsem opravdovou Vltavku -Vltavěnku na Slapech potkala jako mladá dívka.

A hlavně se tam o ní hodně povídalo. V dobrém i zlém, tak jak už to mezi hodnými i závistivými lidmi bývá… Tato jedinečná žena, po všelijakých tragédiích, které ji postihly v mladém věku, odešla na Slapy žít v malé chatičce jednoduše, prostě, bez veškerých „výdobytků“ moderní doby, Byla klavírní virtuózkou, měla malé pianino, na něm postel jako palandu, to bylo to, co si z Prahy, kde předtím žila, přivezla. Živila se tam jako pošťačka…umřela ve věku asi 78 let.

Když se občas nořím do studené (většinou) Vltavy na Slapech, vzpomenu na ní, posílám jí pozdrav do nebe… a připadám si trochu jako ona, přinejmenším jí dost rozumím…

Eva Střížovská Čtěte více ZDE »

Čtenáře CF bychom rádi upozornili na novou beletristickou práci naší autorky Blanky Kubešové. Její novela „BALETKY V MODRÉM“ vychází v jejím kmenovém nakladatelství Eroika a začátkem listopadu t.r. se objeví na knižních pultech.

Ti, kdo tuto autorku znají, vědí, že ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává příběhy lidí, se kterými se v životě setkala. Jejími postavami jsou tedy autentičtí hrdinové a tak je tomu i tentokrát.

Svému vyprávění z prostředí výběrové baletní školy, která tvoří rámec příběhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého čerpala inspiraci. Tři hlavní hrdinky – primabalerína a její dvě žačky  – tři lineárně probíhající příběhy zabývající se aktuálním tématem zneužívání a násilnictví v rodině. Téměř detektivní formou jsme vtaženi do situací, které dost možná prožila i leckterá čtenářka. Anděla, Heda a Luďka – všechny se pokoušejí vypořádat se s těžkými zážitky a nabýt ztracenou důvěru k mužům. Téma, jakkoli těžké, nevyzní beznadějně. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštění.

Čtěte více ZDE »

Tomu, který to prožil

Byl mlhavý podzimní večer. V budově se ještě netopilo a profesor Hartlík vyšel z přednáškového sálu prokřehlý, vymluvený a unavený. Po celodenních přednáškách studentům, které zajímalo všechno možné, jenom ne látka, kterou se jim snažil vštípit, se těšil, že si zajde na nábřeží k řece. Podvečerní nálada a štěbetání hejna divokých kačen, které se tam v rákosí přely o nejlepší místa k nočnímu odpočinku, mu pokaždé vnesly do duše klid a bezpečně zahnaly nostalgii z neopakovatelnosti a bezstarostnosti mládí i rozladění z věčného dohadování s kolegou Mázdrem.

Studiu paliv, maziv a vazelín se kdysi věnovali společně, ale zatímco kolegy se zanícení drželo až do profesury, jeho samotného problematika topných olejů, lehkých jako těžkých, za všechna ta léta znudila k uzoufání. Čtěte více ZDE »

(od nacistického holokaustu k dnešku)

Se jménem paní Anny Votické, nejstarší a stále aktivní montrealské seniorky, jsem se poprvé seznámila na stránkách CF v příspěvcích Ladislava Křivánka. Už tehdy jsem si slíbila, že si vzpomínky této autorky „musím“ přečíst, ale znáte to… Ke knize Zachráněna v šanghajském ghettu jsem se tak dostala až skoro o rok později.

Paměti strhujícím způsobem zachycují příběh české rodačky židovského původu, její pokusy o záchranu před nacisty a odyseu útěků přes Vídeň a Terst a odtud dál lodí “Conte Rosso” přes Suez, Singapur a Manilu až do Hongkongu a Šanghaje…

Přestože přinejmenším náš ročník události před Mnichovem i po něm dobře zná, doléhají na čtenáře zcela nově, jakoby z jiné, neznámé planety. Čtěte více ZDE »

Horské representativní městečko Grindelwald

v kantonu Bern ve Švýcarsku položené ve výšce 1.034 m patří ke *skupině dvanácti uznávaných nejkrásnějších míst horského masivu Alp. Mají tu rádi pejsky všech ras i velikostí a vzhledem k tomu, že náš jezevčík Ferda cestuje všude s námi, tohle rozhodlo. Od okamžiku, co zvládnete výběr z nepřeberných možností ubytování od exkluzivních hotelů a penzionů po priváty a campy, se můžete už jen nerušeně obdivovat velkolepému přírodnímu amfiteátru. Vybírali jsme namátkou – a trefili! Pohled na masivy čtyřtisícových velikánů, na jejich špičky, zuby a průrvy se zbytky sněhu či ledovce, je jednoduše uchvacující, a to za každého počasí. Čtěte více ZDE »

Začnu vzpomínkou

Na den, kdy jsem se s mužem po jednadvaceti letech exilu zatím nanečisto poprvé vracela do Čech a do rodné Prahy, nikdy nezapomenu. Bylo to v prosinci 1990. Udělení víza na československém vyslanectví v Bernu bylo otázkou několika málo minut. A jelo se. Domů… Před Železnou rudou se zvedl těžký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký sněhový poprašek jen jiskřil. Vnímala jsem to osudově – jako naději.

Odbavení v Rozvadově proběhlo jednoduše. Pamatuju si západní hranice z minulosti, mnohé se mi zadřelo pod kůži až příliš. Byli tohle skutečně titíž strážci hranic, co ještě včera…? Čtěte více ZDE »

aneb

Jak jsem nejdřív prohrála, abych pak mohla vyhrát

Tak jsem zas jednou prohrála. Nový rukopis nedostal dotaci, divadelní hra byla sice přijata, ale nehraje se, ba ani se nenastudovává, na televizní scénáře má televize stopstav, filmová povídka stojí někde ve frontě čekatelů… Ideální stav pro to odpočinout si od vlastního psaní a sáhnout po knize. A proč padla volba na „Zpáteční lístek do posledního ráje“ od Jaroslavy Pechové? To je jednoduché. Otevřela jsem náhodně knížku, kterou mi na mé poslední autogramiádě věnovala, a čtu: ¨

„ Přál bych si, aby k Otovým nedožitým sedmdesátinám vyšla knížka. O lidech, kteří ho znali, o těch, které znal on, o řece a místech kolem ní… (…) Chtěl bych, abyste ji napsala vy, protože máte krásný vztah k tomu kraji.“

Čtěte více ZDE »

Jaro jako by toho roku nechtělo ani přijít. Blížilo se teprve k večeru, ale v oknech byla už tma. Jediným světlem v pokoji byla stříbrná obrazovka, na které si děda v ušáku celé dny pouštěl buď pohádky, anebo detektivní příběhy. Teď přes ní ale odshora dolů přebíhaly černé pruhy. Šramot mohl vycházet buď odtud, anebo zezadu z předsíně. Děda se probudil a zavrtěl v křesle. Odpoledne si vyposlechl varování o zlodějích, kteří se pod různými záminkami dokáží vloudit do bytu především starších lidí. Strach přesto neměl, beztak ho tu pánbu nechával strašit až moc dlouho. Parkety znovu zavrzaly a děda si povzdychl. Co se má stát, se stane. Hlavně ať je to rychle.

- Na co čekáš, dělej! Jen žádný ohledy. K užitku už nejsem a mám sklerózu, zabručel, když se dlouho nic nedělo.

Čtěte více ZDE »

Čas posiluje přátelství a zeslabuje lásku. A tak přestože je život rozdělil, přátelství přetrvávalo a trpkost z rozchodu byla dávno zapomenuta. Prožitek něčeho nádherného a velkolepého, nebo spíš jeho příchuť, která zbude i potom, když cit dávno odezní, byly ještě tu a přežívaly někde hluboko uvnitř jako přežívají horské květiny i v drsných podmínkách.

Milovali se. To bylo ale víc než před pětatřiceti lety. Od té doby uběhlo neskonale mnoho času a stalo se neskonale mnoho událostí, které překonaly a trumfly lásku, o níž se kdysi domnívali, že je bezbřehá a nekonečná. Především už dávno založili nové rodiny, měli dospívající děti a bydleli každý v jiné zemi. Jejich nové svazky byly nerozlučné a pevné. Přesto teď spěchali každý z jiného konce světa, aby se po dlouhých letech sešli a pozdravili. Netušila, co má od schůzky očekávat, byla trochu na rozpacích, ale šla.

Čtěte více ZDE »

KDYŽ PŘILETÍ MOTÝL…

Nedali si schůzku, prostě tak nějak tušil, že přijde. Od okamžiku, co mu okny vletěl dovnitř motýl – jen si to představte, motýl, teď, na sklonku podzimu! – to věděl jistě a s určitostí. Přecházel rozrušeně po pokoji, dokonce se přistihl, že kroutí hlavou a že si říká, probůh, jak je tohle možné!? Občas vyslovil nahlas její jméno, poslouchal, jak zní, a doprovodil je akordem na klávesách.

Klára… A proč ne Barvoměnka, jako ten motýl? Seděl u pedálů a zářil všemi barvami jako v nejprudším létě, ale tak už to u barvoměnek bývá. A nemělo se to s Klárou podobně? Hned veselá, hned zadumaná, měnila nálady jako barvy. Snažil se objevit důvod jejích sympatií, jinak její návštěvy pojmenovat se prostě neodvážil, ale ať přemýšlel jak přemýšlel, nic nevymyslel. Jednoho rána prostě za ním přišla, zničeho nic se objevila mezi dveřmi, právě jako ten motýl. Nikdy nezamykal, proč taky? Kromě toho klavíru nebylo co ukrást a případní zloději ani netušili, jakou má cenu. Čtěte více ZDE »

BOURÁK JAKO HROM

Nemohl dospat. Poslouchal zvuky domu a válel se jako v kopřivách. Konečně vyšel na pavlač, aby se podíval dolů na dvůr, kde se černala silueta malé dodávky. Bledý svit měsíce dopadal zšikma na sedadlo a volant a Venda si tak snadno mohl představit sám sebe v kabině řidiče, přestože mu vůz nepatřil. Uléhal s hlubokými vzdechy, převaloval se a natahoval uši, aby mu neuteklo, až venku zahrkotá mlékárenský vůz a Klára začne do svého obchůdku válet bandasky s mlékem. To bylo znamení i pro něj. Přeslechnout se nedalo, bandasky po kočičích hlavách drnčely a duněly na celou ulici, zatím byl ale v domě klid.

Čtěte více ZDE »