„… Čím vyšší právní kulturu má národ,
tím více je demokracie (…)  Silná a vyspělá
právní kultura dokáže zabránit mnohým
tragédiím i historickým zvratům. …“

Pavel Wonka

24. výročí smrti Pavla Wonky

mi málem proklouzlo mezi prsty nebýt upozornění Jana Šinágla na vzpomínkovou demonstraci v Trutnově, kterou pořádá jeho bratr Jiří a na které se dnes ve čtvrtek, právě v těchto hodinách, co toto píši, setkají společně všichni jeho přátelé a známí. 

Zemřel zbytečně

na následky mučení ve vězení 26. dubna 1988, tedy v době takříkajíc počátků duchovní obrody, kdy Východ i Západ oslavoval pád diktátorů, tleskal Gorbačovi a nešetřil slovy uznání pro jeho pererstrojku a glasnosť, tedy otevřenost. Zemřel tedy nikoli v době hlubokého totalismu, ale v době demokratizace v Rusku, která udávala tón i našim papalášům. Přesto se ještě tehdy našel v naší společnosti ne jeden, ale hned desítka lidských zrůd, které nikoli proto, že musely, ale z vlastní zvrácenosti a iniciativy přikládaly ke smrti Pavla Wonky po několik týdnů, kdy byl vězněn, systematicky polínko po polínku.

P.W. byl synem dělníka a pocházel z českoněmecké rodiny. Narodil se do doby, kdy v pohraničí ještě neutichly národnostní vášně, na které ostatně doplatil právě jeho otec. Možná kdyby se nechal vysídlit s ostatními Němci, kdyby netrval na tom, že doma je v Čechách, neuštvali by ho noví osídlenci a Pavel nemusel vyrůstat bez otce s vědomím spáchaného bezpráví. Právě tady bychom měli hledat kořínek až umanutého boje Pavla Wonky za pravdu a spravedlnost. Bojoval za ni od mladistvých let i tehdy, když se všichni ostatní stáhli do pozadí a drželi se zásady „držet hubu, držet krok.“

Tohle neplatilo pro Pavla Wonku. Upozorňoval, kritizoval, dráždil hada bosou nohou… Vězněn byl celkem třikrát, vždy za kritiku komunistického režimu. Ve vězení byl systematicky týrán a šikanován.

Poslechněme si jeho hlas v jednom z posledních dopisů:

„(…) přes měsíc týrán fyzicky i psychicky… již dvakrát jsem se zimou zhroutil… Psychicky jsem deptán, zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17. srpna 1987 jsem v izolaci nebo na samovazbě… Včera na mé cele zatopili, abych byl schopen předstoupit před soud. Zadržují mi veškerou korespondenci … Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost dopisy psát. (…)

(…) v jiných celách zavřeli okna, ale u mě ho nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými bolestmi v kyčlích a kolenou.(…) nohy mně ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. (…) nechávali mě bez pomoci na cele (…) Všichni viděli, že nemohu pořádně chodit ani vstávat z pryčny. Do toho jsem začal držet hladovku, prohlásil jsem, že raději zemru hlady než zimou. (…) smáli se mi, že mi prý nechutná. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech pro mě přišli, byl jsem zhroucený, začali mě různě týrat a mučit, plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj… (…)obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.“

A Pavel Wonka ještě jednou,

tentokrát z posledního dopisu nadiktovaného spoluvězni 16. 4. 88 pár dní před jeho smrtí:

„Několik dní jsem o sobě nevěděl. Zvracím. Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít (…) Všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím. Včera večer jsem se po několika dnech probral k sobě. (…) Díky neustálým výplachům úst vodou se držím při životě. Spolknout nic nemohu. (…) Trpím i bolestmi pohybového ústrojí a ledvin. To víte, ležet na břichu, pod otevřeným oknem celý týden není legrace. Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí. (…) mám zmrzačené ruce (a) další části těla. Najdou se totiž tací, kteří mne dokázali bít pendrekem do hlavy a zmrzlých prstů u nohou, i při přenášení k lékaři.“

Je nutné nebo vůbec možné něco dodat?

Pavel Wonka zemřel ve vězení 26. dubna 1988 coby poslední politický vězeň komunistické éry. Bylo mu pětatřicet let. Maminka paní Wonková svého zmučeného syna po pouhých třech týdnech nepoznala… a identifikovala ho až podle v dětství ulomeného zubu! Já myslím, že tato skutečnost je výmluvnější než všechny výpovědi.

Rehabilitace??

Po roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, ale k potrestání viníků nikdy nedošlo. Ne snad proto, že by byli v anonymitě, že by se o nich nevědělo. Do posledního výkonu trestu byl odsouzen JUDr. Marcelou Horváthovou, a to i přesto, že ho k soudu přivezli v těžkém zdravotním stavu, v kolečkovém křesle a zcela zbídačelého, takřka neschopného promluvit. Později se tato zastánkyně práva a spravedlnosti hájila tím, že si toho nebyla vědoma… neviděla a nevěděla… a byla osvobozena! Své povolání – jak jinak – vykonává dodnes. A byli tu další: vězeňský lékař přezdívaný „mengele“, bachaři, dohližitelé. Z toho lze odvodit jen jedno: Pocit vědomí beztrestnosti pro bývalou vládnoucí třídu a ty, kteří k ní patřili, dál přetrvává.

Na počest Pavla Wonky

byly pojmenovány ulice a některá města mu udělila čestné občanství. Jeho rodné Vrchlabí mlčí. Ale i pro tohle jako by měl Wonka dávno před svou smrtí jasno, když v jednom ze svých textů píše:

„V málokterém státě na světě panuje tak velká národní nesnášenlivost jednoho občana k druhému. Kde jsou kořeny této nesnášenlivosti? Nepochybně tkví v dávné minulosti i blízké budoucnosti. Ponechme však tyto otázky stranou a zaměřme se na přítomnost a budoucnost. Vždyť z této národní nesnášenlivosti může vzniknout obrovská národní katastrofa. Tragédií je i skutečnost, že tuto nesnášenlivost přenášíme na další generace. Snažíme se ji potlačit? Nikoliv. V mnoha případech se v lidech rozněcuje pocit křivdy, zatrpklosti, bezmocnosti, apatie, nenávisti i odporu. (…)“  

Mnohé pomníky byly strženy a bývalí tyrani odsouzeni. Proč tedy mám pocit, že jsme ani třiadvacet let po Sametu neodsoudili ty pravé a už vůbec ne ty, kteří diktátorům a jejich režimu umožnili stoupat stupínek po stupínku až na piedestal na Letné, až na Hrad?

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

2. část ROZHOVORU

Jaromír Kubias, alias Jerry, je bratr spisovatelky Blanky Kubešové, který ji inspiroval k napsání hned dvou literárních děl. První část rozhovoru se zaměřovala především na Jerryho dětství a důvody, které ho dovedly k emigraci do Kanady v roce 1963. Druhá část rozhovoru směřuje k poznání a pochopení Jerryho dobrodružné části povahy.

Z toho, co jsem o vás četla, jsem vyrozuměla, že jste stejně tak rád ve společnosti lidí jako i sám, myšleno sám v přírodě. Kdybyste však musel do budoucnosti zvolit jen jednu tuto rovinu, která by byla snesitelnější?
Sám, to ano, ale ne bez bytosti opačnýho pohlaví. Od svých 18-ti let jsem neustále ženatej, dvě manželství se mi dokonce chronologicky překrývaly, jedno asi 18 let a druhý rok a půl. Teď jsem ve čtvrtým legálním manželství s papírama a měl jsem také jedno registrovaný coby druh. Nedám na ženy dopustit, vážím si jich a miluju je. Z každýho průšvihu, a že jich bylo hodně, mě vždycky vysekala žena. Nežiju totiž v území živelnejch pohrom, tak je vytvářím. Potom se podívám kolem sebe, na střepy svýho života, otřepu se a seberu je a začnu něco báječnýho opět stavět.

Číslo dva by byla tlupa jako prvobytně pospolná společnost. Vím, o čem mluvím. Žil jsem týden v jeskyni v Texasu s absolventem univerziy v Austinu. Kdybych dovedl přesvědčit manželku, aby tam zůstala, tak by to byla idylka. Dá ale mnoho námahy jakoukoliv slečnu odchytit a nastěhovat do jeskyně. Jedna to tam s tím mým známým vydržela tři měsíce.

Jak dnes vypadá váš docela průměrný den v Arizoně?
Před pěti rokama jsem odchytil jednu orchidej z džungle ostrova Mindanao. Přivezl jsem ji do České republiky k podrobnýmu zkoumání – jak se vyrovná s životníma změnama. Přímo z tropů jsem ji přivezl ke kámošovi v Jizerskejch horách, zasadil ji do sněhový závěje a vysvětlil, že pod sněhem je dřevo, který potřebujeme na topení a že já zatím proházím cestu, aby šly otevřít dveře do chaty i do kadibudky o 20 metrů dál. Pak jsem vysvětlil, že chata má hrnce, sůl a podobně a v batohu jsme přinesli proviant – no a už teď že jsem hladovej. Po večeři jsem slíbil zajít s ní na pivko do hospody asi 5 km opačným směrem, než jsme se probrodili od autobusu. Vydržela, nebrečela, nezoufala a za měsíc slavíme pátý výročí svatby. Dokonce jedeme na svatební cestu do Kostariky.

Jinak žiju mezi Arizonou, Kanadou a Českem. Minimálně tři měsíce v roce cestujeme. Jsem cestovní kancelář, to zabere nějakej čas. Mám spoustu přátel. Prostě jsem tak zaměstnanej, že nevím, kde jsem vzal čas pracovat, když jsem ještě chodil do práce.

Ještě jsme se vůbec nedostali k vaší lásce ke zvířatům. Jaká všechna jste choval?
Dnes je tato kapitola pro mě zcela tragická. Přestože jsem choval a rozuměl zvířatům jako málokdo, moje dobrodružná povaha nedovolila, abych se tím dokázal uživit. Zvířata jsem choval už v Praze, od hadů přes ještěry. Coby rebel jsem choval i takový, o kterých úřady tvrdily, ze je chovat nesmím. Jenomže čím je had jedovatější, čím má krokodýl větší zuby, čím nesnášenlivější je pes dingo, tím víc je pro mě žádanej. 

Jeden čas jsem měl největší soukromou kolekci krokodýlů v Kanadě, bylo jich 18. Dva jsem přivezl i svojí sestře do Švýcar. (K její chvále i chvále celé rodiny nutno dodat, že to s nimi asi rok vydrželi.) Samozřejmě jsem neměl nikdy dost prostředků na jejich chov. Nilský krokodýl mi téměř zmrzačil kamaráda. Šest měsíců pobíhala po baráku uteklá anakonda, která jezdila kanalizačníma trubkama mezi sedmi zachodovejma mísama. Když nějakej host prohlásil, že viděl hada, tak jsme si ukázali na čelo. Až jsem ho jednou chytil. Zakousl se do mý ruky a zatímco se manželka snažila odšroubovat mísu od podlahy, kapala na ni moje krev. Nakonec jsme zvítězili. Další případ: plivající kobra byla v domě tři měsíce, než jsem ji nachytal, jak spí v zásuvce psacího stolu. Nedostatek peněz a času samozřejmě zvířatům škodil a dnes souhlasím se zákazem chovat divoký zvířata v příbytcích.

Vzpomínám, jak náš sedmdesátiletej tchán přijel z Prahy na návštěvu a nikdo mu neřek, že v domě mýho kámoše je lev jménem Henry a že se k němu nikdy nesmí otočit zády. Takže Henry chytil tchána za gluteus maximus a manželka mu pak mazala tento sval několik dní, aby to vůbec rozchodil. Pozdějc Henry utek a zakous nějakýho vzácnýho psa. Kamarád pak utratil tisíce za advokáty a když o lva přišel, tak mu to možná zachránilo život.

Choval jsem taky novoguinejský zpívající psy (New Guinea Singing Dog). Jelikož nikdo neví, co to je, tak jsme jim říkali „dingo“, což je velice příbuznej divokej pes z Austrálie. Úžasný zvířata. Ale opět tragédie. Jeden se zaplet na kolejích s řetězem a přejel ho vlak. Dva pokousali čistokrevnýho pudla, kterýho pak polomrtvýho drželi veterináři asi tejden na life supportu a pak poslali účet, z jakýho pojišťovna omdlívala. Vypověděla mi pojistku, banka hypotéku a já ztratil barák kvůli velice přirozený činnosti mých kamarádů: kousat a zabíjet.

Po pravdě říkám, že čím víc lidí poznávám, tím víc mám rád zvířata. A taky každej den jsem míň a míň člověk.

V tom případě – nechtěl byste něco vzkázat lidem, kteří se cítí být pořád lidmi?
„Jděte a množte se“ je nejhorší rada, jaký se jim mohlo dostat. Nechápu, že lidi zcela nezodpovědně přiváděj potomky do současnýho světa. Kdyby nic jinýho, každou minutou vyhyne kvůli nim na světě jeden živočišnej druh, jedna ještěřička. Nenapravitelně.

Žena má dvě ňadra. Teda příroda sama nám říká, kolik má porodit dětí. Mnoho zemí se nachází v situaci, kdy si uvědomujou, že nemůžou nakrmit svý obyvatelstvo. Umírat hladem je snad ta nejhorší a nejbolestivější smrt. Jedna lidumilná organizace dovážela do Bangladéše chemickou sterilizaci. To v Americe bylo zakázaný a přes nářek delegace z Bangladéše vysvětlující, že nemají lékařskou péči ani jídlo, že jejich rodičky umírají při třetím porodu, nařídil Bush další výrobu chemický sterilizace zakázat.

Prostě dokud lidi nepřesvědčíme, aby hledali odpovědi na otázky v přírodě, není lidstvu pomoci. Namnožili jsme se tolik, že planeta se pravděpodobně už nedokáže vzpamatovat a zmizení statisíců druhů nelze zastavit.

No a já dělám, co kážu. Mám jednoho syna, to stačí.

Jste velký obdivovatel přírody a exotických zvířat. Kdybyste si mohl vzít s sebou na Noemovu archu jen tři páry zvířat, která by to byla – a proč?
1. Psa. Za tisíce let spolusoužití si s lidmi nejlíp vzájemně rozumí a vypěstovali si společně odolnost proti bakteriím, který oba naše druhy sužujou.

2. Koně. Až voda opadne, tak se musím pohybovat na suchu na velký vzdálenosti.

3. To je těžký rozhodování, velblouda nebo lamu. Zvířata velice prospěšný, příbuzný a jako já dovedou přežít cokoliv.

V životě jste si splnil hodně svých snů. Emigroval jste z Čech, žil jste s divokými zvířaty na hromádce, stále cestujete a máte vedle sebe stále nějakou ženu. Existuje ještě nějaký další sen, který byste si chtěl splnit?
Chtěl bych se dát naložit do tekutýho hélia. Dát se zmrazit a probudit se třeba za sto, tisíc let. Když jsem pracoval, měl jsem životní pojistku na čtvrt miliónu. Polovina měla zajistit uchování mýho těla v tekutým héliu k oživení, až technika a věda bude tak daleko. Lituju, že jsem se nenarodil o 200 let pozdějc, genetika problematiku stárnutí vyřeší a lidi budou nesmrtelný. Samozřejmě nejdřív musíme vyřešit přísun novejch. Určitě bude nějakej způsob, třeba osídlit jiný planety.

Myslím, že jednou se nový potřebný orgány budou tisknout v třírozměrnejch biologickejch tiskárnách a laboratořích a dalším stupněm bude genetika, která se vypořádává se stárnutím.

Jeden můj kamarád, vědec na univerzitě v Kanadě, pracuje na problematice regenerace končetin. Mají už počáteční úspěchy. Když čolek dokáže, že mu doroste ukousnutej ocásek, proč by to neměl dokázat člověk?

Jste hlavním hrdinou v literárních dílech vaší sestry Blanky Kubešové. Jak dalece se domníváte, že vás vystihla?
Dva a půl roku jsem žil s jednou slečnou z Prahy. Ta tvrdila, že mě sestra vykreslila absolutně dokonale a její první vydání „Horror Hillu“ uměla téměř nazpaměť. Když mě představovala, říkala: „Tohle je Jerry, ten má rád ženy, nejraději několik najednou…“

Já osobně si myslím, že ze mě sestra dělá blbce bez honoráře. Některý statě jsou samozřejmě výstižný, některý méně. Hned po tom, co kniha vyšla, jsem se rozhod, že to nechám historikům rozpitvat, na kolik je vše pravdivý.

Chtěl bych, aby si mě lidstvo pamatovalo jako bojovníka proti tmářství a náboženskejm bludům. Ať si lidstvo bere příklad z přírody a chová se jako zvířata. Beze lsti, bez úkladnejch plánů, jak někomu uškodit.

K proběhlejm svátkům Slunovratu posilám přání. No, nevím, jak to přeložit, aniž bych ubral na váze poselství, většina lidí ale umí anglicky, tak snad ta anglická věta projde: „O’Mother Nature; we are humbled in front of your greatness! We prey you allow us to reason inteligently and partake sensibly from the many resources laid befor us! Amen.“

Jerrymu děkuji za odpovědi na mé otázky a jeho sestře, spisovatelce Blance Kubešové, za pomoc s - jak sama říká – překladem z horrorového, dosud neznámého jazyka do češtiny. Při překladu byl úmyslně zachován hovorový jazyk, jelikož bez něho by to zkrátka nebyl ten pravý Jerry.

A protože tento dvoudílný rozhovor začínal ukázkou z knihy „Brácha Jerry“, jinou ukázkou ze stejné knihy končí. Je to další Jerryho životní rada:

To největší, co máš, je tahle vteřina. Žiješ jen teď. Jediná jakás takás pravda, který jsem se dopátral, je ta, že víc životů žádný z nás už asi mít nebude. A proto miluj. Miluj vším a všema vnitřnostma… Zkus se podívat na život trochu víc pudem, zapoj smysly, který ti ještě nestačily zdegenerovat! Já žiju prostě proto, že jsem se narodil…

Blanka Kubešová, Brácha Jerry, nakladatelství Eroika, 2009

***

Poznámka redakce:  Knihu „Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou“ je možno doobjednat na adrese: anna.ledererova@gmail.com.

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky R. Šindelářové a B. Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/renata-sindelarova/
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotografie z archívu  © Jaromíra Kubiase

1. část ROZHOVORU

Není to trochu zvláštní, že nejdál dohlédne člověk se zavřenýma očima? Kolik dimenzí, kolik barev a vrstev má kupříkladu sen a kolik unese nálad! Člověk vidí, slyší, ale zároveň i cítí a ochutnává. Jazykem a hmatem. Ve snu se můžeme stát současně hrdiny i diváky a dokonce proroky. Vidíme za roh, čteme a kotnrolujeme myšlenky, slyšíme trávu růst a víme, co si švitoří vrabci.

Blanka Kubešová, Brácha Jerry, nakladatelství Eroika, 2009

 Kdo jiný by mohl lépe vystihnout obrazotvornou mysl Jaromíra Kubiase, alias Jerryho než jeho sestra, spisovatelka Blanka Kubešová, již bratrova bujná povaha inspirovala k napsání hned dvou knih? („Deník Leošky K.“ a „Horror Hill … jako zrnko písku“, přičemž tato kniha byla podruhé vydána pod názvem „Brácha Jerry“.) Jerry je totiž inspirující člověk – s otevřenou myslí, optimista a dobrodruh, pro kterého je nejvyšším cílem života sám život. Miluje divokou přírodu, exotická zvířata a ženy.

Od útlého věku snil o cestování a životě mimo Českou republiku. Z té emigroval jako mladý dospělý muž v roce 1963. Absolvoval odvážnou cestu přes Maďarko a Jugoslávii do Itálie, kterou popisuje jeden díl dokumentárního cyklu „Příběhy železné opony“, nazvaný „Přeplavu i Dunaj“. Více než čtyřicet let má Jerry kanadské občanství, žije v Arizoně a je spokojený a šťastný důchodce, který rád vypráví o svém životě a trochu fušuje do filosofie. Jeho postoje a názory jsou obroušené zkušenostmi světoběžníka a jeho upřímnost přímočará. Svobodu, po které tolik toužil v totalitním Československu, si celu dobu nosí v srdci.

Prohlásil jste o sobě, že “jste se už Yankee narodil”. Jak to máme chápat?

Rád bych hned na začátek upozornil, že lidé dospívají a názory se mění. Od dětství bylo mým snem stát se Američanem. Snad to začalo na Chebsku o prázdninách, když jsem viděl dědečka, jak každej večer s uchem na rádiu poslouchal Svobodnou Evropu. Já občas zachytil pár vět, ale hlavně hučení rušičky.

V posledních letech v Americe jsem svý sny trochu zkorigoval. Průměrnej Američan bohužel až příliš slepě věří všemu, co mu autorita nakvoká. Vlastní úvahu mu z jeho mozkovnice vymaže už v útlém mládí náboženství.

Vždy jsem říkal, že jsem našel své poslání v Arizoně, dřív oblasti na hranicích civilizace. Jsem samorost, dobrodruh, oportunista, schopen přežít cokoliv a kdekoliv a vlastně bych měl být vděčný tvrdým začátkům v komunistickém režimu, vojně a lágru v Terstu. Jsem člověk nespoutaný konvencí a lidskou blbostí. Einstein řekl, že „lidská blbost a vesmír jsou nekonečné“. Já o nekonečnosti vesmíru ale nejsem tak do určita přesvědčen.

Když vám bylo nějakých deset a vy jste toužil po tom, žít v jiné zemi, nemohlo to být dáno také tím, že jste samorost a rebel a že byste chtěl utéct odkudkoliv, kde by vám říkali, jak se máte či nemáte chovat? 
Samozřejmě v deseti letech jsem neměl velké ponětí o politický situaci a v mých revoltách bylo prostě rebelanství. Nemohl jsem ale nevnímat, že strýc s náklaďákem půjčeným z fabriky přerazil závoru a ujel do Shirdingu, o tom jsem musel přemejšlet. Ale absolutně hlavní důvod k utěku byly mapy a globus a touha po poznání, jak ten svět vypadá. Chtěl jsem vidět tropy a kniha Jiřího Bauma „Holub a Mašukulumbove“ měla na mě daleko větší vliv než sjezd komunistický strany, kterej nám po splnění pětiletýho plánu zaručoval ráj na zemi.

Vzhlížel jste v dětství k nějakému westernovému hrdinovi? Četl jste Mayovky?
Z dětskejch knížek mi snad nejvíc utkvěla v hlavě sci-fi knížka „Země temných trav“ od Vladimíra Bragina. Při toulkách kanadskou buší jsem si opakoval slova Londona: „Nekonečné jsou ty kanadské lesy.“ Samozřejmě jsem miloval Poláčka a Jirotku. Mí duchovní rádci byli Saturnin a Švejk. S úsměvem myslím na to, jak se mě moje máma snažila polidštit předkládáním knížek jako „Školák Kája Mařík“. Jak jsem vyrůstal, stával se ze mě především tvor víc a víc sounáležející s přírodou a jejíma zvířatama.

Zmínil jste se o lágru v Terstu. Tím zřejmě myslíte uprchlický tábor. Co tam bylo nejtěžší a jak dlouho jste tam pobýval?
Začnu tím, jak jsem se do něj vůbec dostal. Větší část noci jsem s batohem a dvěma kuframa následoval světla Terstu. Když jsem uviděl světla aut na silnici, šel jsem podél ní tolik kilometrů, dokud jsem neuvážil, že jsem dost daleko od hranice. Pak jsem stopoval do Terstu. Věšel jsem se na každýho policajta, kterého jsem potkal, a říkal mu: „No passport“. Nestalo se nic. Když jsem našel policejní stanici, předním vchodem jsem vešel a zadním mě vyhodili zpátky na ulici. Konečně se na jedný policejní stanici smilovali, nechali mě se posadit a správně jsem porozuměl příkazu: „čekat“! Za nějakou dobu si pro mě přijelo policejní auto a dovezlo mě do malý pevnosti – dodnes si pamatuju adresu: Via Rio Primario Uno, San Sabba, Trieste. Teď teprve jsem viděl, že hrůza lágru, jak se o něm psalo v Česku, nebyla jen politická propaganda. Bylo to vězení s ostnatým drátem a vysokou zdí. Ven jsme nesměli. Chlapi – sebranka z celýho světa zadržená z mnoha důvodů – byli v jedný ohromný místnosti s jedním záchodem, odkud tekutiny tekly až do ložnice. Jako novej jsem měl místo na zemi. K jídlu jsme dostali lžíci a prázdnou plechovku od nějaký konzervy, do ní sběračku jakýsi šlichty. První den jsem k tomu čuchnul a žaludek se svíjel. Druhej den jsem sněd pár lžiček a třetí jsem si šel pro nášup.

Nejdřív přišla zkouška krve a rentgen plic – oddělit tuberáky, naočkovat. Pak pohovor. Za tři neděle přišel Interpol a zase pohovor a udělení identifikační karty. Interpol ale zjistil, že je lágr zavšiven a všichni museli do desinfekce. To jsme už znali. Autobusama se zamřížovanejma oknama nás dovezli do místní nemocnice. Tam jsme se svlíkli do naha. Jedněma dveřma ženy a děti, druhýma muži. Několik pochopů vetřelo hrst DDT do vlasů, podpaží a mezi nohy. Všechno, co jsme měli, bylo zabaleno do největšího kusu šatstva a položeno na pás, kterej to vezl do parní mašiny. Ta byla tak chytrá, že veškerý prsteny, hodinky a peníze beze zbytku vypařila. (Vši přežily.) Potom jsme šli do sprch, kde policajti dbali na to, aby jsme se umyli mejdlem. Část sebranky nikdy mejdlo ani neviděla.

Sběrnej lágr nebyla peřinka. Viděl jsem jednoho Poláka zešílet, jinej se i s rodinou vrátil. Já jsem tu byl 6 tejdnů. Celkem ale sběrnej a pobytovej lágr trval 8 měsíců. Věděl jsem, že to je jen dočasný, jen co dostanu vízum. Zažádal jsem o emigrační vízum do několika zemí: Austrálie, USA, Kanady, Švédska, Velký Británie, Francie, Jihoafrický republiky. Kanada mi dala vízum jako první, tak jsem Kanaďan. Když jsem v dubnu přistál v Montrealu, dostal jsem šok, když letadla přes sněhový závěje vedle rozjezdový dráhy nebylo vidět. Říkal jsem si: „Proč jsem nepočkal na Austrálii?“

Musel jste být zcela neochvějně přesvědčený o tom, že co děláte, je to pravé. A také dost naštvaný. Ve kterém okamžiku jste asi byl na český stát, potažmo českou vládu, naštvaný nejvíc?
Tak na tohle se už nepamatuju. Vím, že jsem usiloval dostat se na přírodovědu, ale když mě nepustili na studium, s radostí jsem kydal hnůj v zoologický zahradě a trávil čas se svýma zvířatama. Řekli mi, že až prokážu kladný pracovní poměr… ale na studium mě nepustili ani pak. Tak jsem si nakonec řekl: „Všechno zlý je k něčemu dobrý.“

Myslíte, že existuje nějaká typicky česká vlastnost? Máte ji?
Ano, jasně, nepochybně. Švejk je jednička. Schopnost přežít. Na druhý straně zaviňuje česká švejkárna mnohou naši – českou – tragédii. A to včetně dnešní situace. Většina Čechů je v cizině velice úspěšná. Dokážeme soutěžit s neskonale vzdělanějšíma lidma, šéfové jsou většinou mimo realitu a teprve zaměstnanec samorost to dovede vyřešit. Samozřejmě jsou výjimky. Z lágru si pamatuju na jednoho sochaře, kterej si neustále stěžoval: „To nejsou ty český hory a lesy.“ No, a vrátil se z New Yorku do Čech s tím, že raději do basy, ale doma.

Pokračování zítra…

***

Fotografie z archívu  © Jaromíra Kubiase

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky R. Šindelářové a B. Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/renata-sindelarova/
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Žití v poušti

Arizona…. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a vysoká, pěti i šestimetrová saguara, ramena rozpažená jako šibeničky, vyrážela pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze.

Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst, se rozléval s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Také nerozhodná, houpavá a klátivá chůze a především oči, chráněné před přemírou úžasu tmavými, nesmírně malými kulatými brýličkami, jaké nosívají slepci, svědčily o věčném podivování se nad sebou i nad světem. Nenosil je stále. Jen když se žáravé slunce stalo opravdu nesnesitelné, posazoval si zrcadélka ze špičky až na kořen nosu, čímž vyvolával dojem jisté nemohoucnosti.

Dojmem nejen údivu, ale i přesvědčení, že život je v podstatě legrace, působila i kulatá jizvička po neštovicích, zasazená přesně doprostřed čela. Dlouhá jizva z klukovské bitky ležela výš, až tam, kde začínala rezavohnědá patka. A byla to patrně ona, která měla na svědomí, že se tady vlasy neposlušně dělily a hlubokou nepoddajnou vlnou padaly do očí. Jerry ten příboj odrážel novým a novým potrkáváním, ale zatímco vlasy vzadu svazoval gumičkou, vepředu si s nimi nevěděl rady, ať dělal co dělal. Podobně na tom byl s vousy. Vyrážely neuspořádaně, tak nějak beze smyslu, na lících padesátníka působily klukovsky a vesele a teprve pod bradou a kolem krku košatěly do jakéhosi staromódního nákrčníku.

K životu v krajině opuštěném Bohem i lidmi… to říkali oni, Jerry na Boha nevěřil a o lidi nestál… k životu plnému nejpodivnějších, nejodvážnějších dobrodružství, je třeba být šílený. A Jerry potrefený byl. Blázen dětina. Prohrábl si spečené vousy a tiše se usmál. Odpoledne se na něj přilepilo vroucí výhní. Nízké nebe nad Horror Hillem zdusily sebemenší větřík, sebemenší závan. Ten nebeský kopec nevyrůstal odzdola nahoru, jak je zvykem, ale padal přímo z nebes jako poklop na syrečky a každé jednotlivé zrnko písku vydávalo takovou záři a takový lesk, že musel přivřít víčka.

Obrátil pohled k tácu oblohy, do něhož se zakusovaly záludné čelisti pohoří Horror Hillu a zase zpátky ke stavbě. Nepřiznával si to. Pomalu, ale jistě zkracovala, stravovala jeho síly. Vstal. Cestou pod sprchu zakopl o zarostlý kanystr a ukopl si palec. Počítal, jak dlouho tu ležel, aniž se pokusil nádobu vyprostit. Pět… šest let. Za tu dobu se mu z pozemku podařilo vytvořit jedno obrovské staveniště. Už dávno k němu nepatřila jen maringotka – to byla historie… i když právě tou to začalo. Jerry zvratným trhnutím odhodil patku.

Stěhování neměl rád a maringotku, tenhle Jerryho bordel na kolech, jak říkával, stěhoval dokonce nadvakrát. Ale to předbíhal. Nejdřív jela přítelkyně Margot v šestidvéřovém Nissanu, limuzíně s gangstérskými pancéřovými skly. Jerry ji koupil z druhé ruky za pár babek v Mexiku jako sakra horké zboží. Tím se veškerá paráda končila. Za ní řídil jeho syn David už jen oškubanou maringotku, jediný majetek, který jim zbyl z poslední štace po zaplacení dluhů, a Jerry ji zezadu strkal buldozerem. Luis, tou dobou Jerryho třetí zákonná manželka, navigovala. Mezi ní a buldozerem pobíhali s halasným veselým štěkotem dva dingové, divocí psi, každý o velikosti malého telete.

Byl duben. Z jednoho dne na druhý uhodila horká vlna a teploměr vyskočil na 40 stupňů. Než vystoupali do hor, vařil se motor a byli nuceni mnohokrát odpočíval. Slunce pralo jako šílené a do nechráněné kabinky řidiče buldozeru ještě dvakrát tolik. Teď by se každý jiný vzdal. Ne Jerry. Zůstat s konvojem vprostřed silnice nebo se vrátit, to nemohl. Musel dostat maringotku nahoru vedro nevedro.

Později se David vymlouval na úžeh a bylo to dokonce dost pravděpodobné. Faktem bylo, že nevytočil zatáčku a maringotce zkroutil podvozek. Došlo k tomu asi ve čtvrtině cesty. Vypadalo to, že teď je konečná. Zpátky ani dopředu to nešlo, maringotka seděla v zatáčce jako přikovaná.

You cowboy, synku kravský, ulevil si Jerry na synovu adresu, a aby nebylo pochyb, jak to myslí, raději dvojjazyčně. Později si vyčítal, že prudké stoupání svěřil klukovi, uvyklému na bezpečí širokých rovných dálnic.

Bylo to jediné možné východisko a Jerry se rozhodoval okamžitě. Přesto trvalo dobré dvě hodiny, než se jim podařilo autogenem na dva díly rozříznout střechu. Získal tím nový pokoj a kuchyň, to nebylo špatný.

Teď poslal Margot s Nissanem hlídat protiprovoz. Nikdo nejel a slunce pražilo. Psi, Molly i Jojo se stáhli do hlubšího stínu, přirozený instinkt jim radil, kdy zachovat respekt. Jerry vyjel buldozerem pozpátku zatáčku a podle Luisina zvráceného palce couval k nedaleké rovince. Snažil se přitom nevidět její tenké, prořídlé, špinavě bílé tričko… V místech, kde se do něho zabodávaly ostré tvrdé bradavky, prosvítaly okrové dvorce. I ty navigovaly.

Však dojde i na vás, buďte si jistý, že na vás nezapomenu, oslovil je a nasadil si brejličky. Pak přeřadil na nejvyšší rychlost a hnal uřícený motor dál do obrátek. Musel se opřít do maringotky silou, která by ji vysvobodila a vyhodila ze zatáčky, k tomu bylo zapotřebí nabrat pořádnou rychlost.

Jerry necítil ani žízeň, ani vedro. Všechno se začínalo dařit. Když si uvědomil, že se na něj něco řítí, bylo už pozdě. To se právě osamostatnila polovina maringotky a kvapem ho doháněla. Jerry seděl na stupačce s vytřeštěnýma očima bez možnosti cokoli pro sebe udělat.

Nejdřív proletěl zadkem maringotky mohutný předek, po něm přišla na řadu jeho budka. Něco ho přitlačilo k volantu a vzápětí ztratil pojem místa a času. Vzpamatoval se až za několik minut vprostřed ložnice. Na nohou i rukou mu visela olověná tíže, ale jinak mu nebylo nic. Rýpadlo, složené před kapotou vepředu jako obrovský nárazník, mu zachránilo život. A tak seděl na stupačce, s hlavou na volantu. Z jedné strany mu do ucha kňučel Jojo a z druhé Molly, nejdřív se domníval, že někde hrají na housle, až mu z toho naskočila husí kůže. Na podlážce ležel budík a nepoředstavitelně hrčel. Bylo na něm dvacet hodin a deset minut, ale ještě pořád se neochladilo.

Nejdřív se dostavil David a za hodnou chvíli po něm vystrašené ženské. Rád by, ale nemohl se pochlubit ani boulí.

Rozhodl jsem se chovat pštrosy, zablábolil. Kopanec pštrosa není o moc horší. Bude maso, vejce a na prodej kůže… bude ze mne milda. Každá moje holka dostane pštrosí péro… Molly dvě, zažbrblal furiantky, sotvaže zaregistroval mohutný psí hrudník s rezavou náprsenkou. Pak se mu obraz znovu rozostřil a ztemnil.

Ukázka z knihy Brácha Jerry aneb Život pod nebeskou horou

===

Poznámka redakce: Chcete se víc dovědět o dobrodruhu Jerrym? Navštivte tedy opět zítra a pozítří stránky CzechFolks com Plus, kde si budete moci přečíst rozhovor s tímto zajímavým mužem.

Knihu “Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou” je možno doobjednat na adrese: anna.ledererova@gmail.com.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Přivezu nějaké hady… oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou.

Hady ne, zaprosila jsem chabě. V duchu jsem už viděla Jerryho paže roztržené dlouhými zuby krajty. Došlo k tomu na kanadském přechodu z Buffala do Fort Erie, když celníci nečekaně nařídili otevřít a ukázat zavazadla. Široké, jakoby popálené pruhy kolem hrudníku byly zase způsobené metrovým varanem, který se probudil pod bundou dřív, než Jerry očekával.

Čekají nás horké chvíle, prozradila jsem svému muži. Znal mého bratra dosud jen z vyprávění, otočil se tedy na druhý bok a spokojeně usnul.

Jerry se objevil o týden později s plnovousem a dvěma lodními kufry. Po obsahu jsem nepátrala, brácha to řekl latinsky a tušení bylo zlé.

Pojď a připrav necky, poručil, když odložil bundu, pod kterou se objevil prožraný svetr. Na můj zdrcený pohled upřesnil: Moly pěstuju ve skříni, chov je jednoduchý…

Napouštěla jsem vodu do vany a pozpátku couvala ke dveřím. Osteolamus tetraspis je západoafrický krokodýl, ten náš se jmenoval Jerry, no jak taky jinak, a měřil bratru osmadevadesát centimetrů. Aby mu nebylo smutno, vezla se ve druhém kufru také Mary, kousavá jako každá ženská, je-li delší dobu krácena na svých právech.

Máte v sousedství kočky? Zeptal se Jerry nevinně a chlácholivě dodal: Když jsou kočky, pak je krmení hračka… Němě jsem kývla a nohou zamezovala muži vstup do koupelny.

Štěně je taky dobrý, vyložil si Jerry moje kývnutí po svém. Vidím, že nemáte daleko do lesa. Nějakýho mrtvýho ptáka najdeš vždycky, stačí se dívat… Uznale kývl do kraje. A nezapomeň sledovat inzeráty: Kotě do dobrých rukou. Majiteli je dobrý říct, že máš děti…

Instrukce byly povzbudivé, zdrceně jsem mlčela.

A oběhni si prodejny a výzkumný ústavy, ať si zajistíš králíky a morčata. Nezapomeň na drůbežárny. Kohoutci jsou obyčejně lacinější… Dům je dost velký,  zařídíš si chov myší a máš po starosti! nepřestával se radovat Jerry.

Muž, zvědavý, o čem tak dlouho rokujeme, se vedral do koupelny.

No řekni, nejsou nádherný? Moh sis vůbec přát lepší dárek? Rozjasnil se brácha, zatímco mému muži mrznul úsměv.

Tady Jerry je trochu na hlavu, ale ty to přece oceníš…. Muž naprázdno polkl.

Nejsou to skvělý kousky? Dožadoval se Jerry tvrdošíjně uznání. Osteolamus ve vaně mrskl ocasem a ohodil nás jako Niagara.

Máte nádherný exempláře… Jerry se pyšně rozhlédl po spoušti na podlaze. Odjakživa býval hrdý na to, co způsobil, dokonce i vyložené neštěstí bral jako plus, které zabránilo neštěstí ještě většímu.

Mary vypadá unaveně, připustil, když nikdo neodpověděl. Utrpěla šok z letu, ale to se spraví. Až si ji ochočíte, bude za vámi běhat jako pejsek. Nejradši má ryby, ale jezero tu máte, tak to nebude problém. A nezapomeňte si ji vzít občas na klín a trochu se s ní vyslunit. Jak jí schází slunce, začne bejt agresivní…

Můj muž, ten, o kterém jsem si vždycky myslela, že si dovede poradit v každé situaci, opět naprázdno polkl. Jerry ho neuznal za hodna pohledu.

Teď potřebujou klid a teplo, rozhodl a vystrčil nás z koupelny. Nato si zevrubně prohlédl dům a terasu a vyběhl na zahradu. Králíkárny dole pod svahem ho viditelně potěšily. Tady se Mary i Jerrymu bude líbit! Lidi, vy ani nevíte, jaký vás potkalo štěstí, slzel.

K první nehodě málem došlo v noci. Záchodovou mísu střežil krokodýl Jerry. Otevřená tlama s ostrými špičáky nepotřebovala tlumočníka. Trvalo dobrých deset minut, než se brášku poštěstilo probudit džberem ledové vody a dalších deset, než se mu podařilo vystrčit krokodýla z obranné pozice s ocasem připraveným k útoku.

Nedělejte nic, co by se mu nelíbilo a nemusíte se bát, poučoval Jerry, zatímco držel krokodýla jednou rukou vší silou za hlavou a druhou pod krkem.

Ty jsi pravičák, viď? obrátil se na mého muže. Představ si, že tvůj krokodýl nezastupuje žádnou politickou ani náboženskou stranu, není nacionalista a nemá peníze v bance. Jakej by měl důvod tě nenávidět? Zvíře je snášenlivější než člověk, zbytečně nezabíji a nenapadá…

Ve vaně se jim nelíbilo, ale trvalo to ještě skoro týden, než se Jerrymu podařilo vybudovat uspokojivé vivárium. Noční příhody se opakovaly.

Pamatuješ se, jak jsem se kdysi proboural k sousedům? Moje ještěrky potřebovaly nejen slunce, ale taky stín, nějakou tu chodbu jako schovávačku, chápeš? Zakřičel do vrčení vrtačky Jerry a pobaveně se zasmál.

Chápala jsem daleko víc naši matku a souseda, které odvezli společně se žlučníkovým záchvatem do nemocnice. Stalo se tak poté, co si soused postěžoval, že se mu Jára pokoušel vyvrtat do ložnice odposlouchávací zařízení. Matka byla nucena po pravdě doznat, že je tam má už dávno, přinejmenším od té doby, co byla jeho snaživé rodině za stranické zásluhy přidělena polovina našeho bytu.

Jerryho vzpomínka zahřála jak dubnové sluníčko, které se konečně opřelo do skleněných tabulí vivária.

Odpoledne půjdeme na žáby, rozhodl. Je čas kaviáru… Asi jsem se dívala hodně přitrouble.

No přece žabí vejce, kaviár chudých. Dají se dělat na všechny způsoby. S cibulkou a octem, taky s vajíčkem, ale nejlepší jsou jako salát…

Bazén s kameny a horký, zapařený vzduch, podobně jako mohutné kaktusy, se kterými se bráška vláčel z Tucsonu dobrých šestatřicet hodin, dělaly vivárium útulné a  Jerry a Mary se rychle zabydleli. Můj muž si zvykal nepoměrně déle. Krmila jsem krokodýly dlouhými kleštěmi na okurky, když povyrostli, nabodla jsem maso prostě na dlouhý klacek, ale toho se nikdo jiný neodvážil.

Nepřemáhej se, žrádlo je starostí ženských, uklidňoval ho Jerry trpělivě. 

Nic se nemůže stát, nanejvýš že bys přišel o ženskou. Ale těch je moc, o padesát procent víc než chlapů…

Podívej, jaké to jsou výstavní kousky, volává mě teď častěji muž do vivária a nutí mě zblízka obdivovat krokodýlí moudré oči pod visutým obočím a špičatou pilku tlamy v těžkém pancéři pravěku. Kupodivu se jim otevře pokaždé, kdykoli se objevím. Můj muž se záhadně usmívá…

===

Poznámka redakce: Chcete se vice dovědět o dobrodruhu Jerrym? Tak navštivte opět 11. a 12. února stránky CzechFolks com Plus, kde si budete moci přečíst s timto zajímavým mužem rozhovor.

***

Jerry je hlavním hrdinou částečně biografického románu Blanky Kubešové
Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou
který vydalo nakladatelství Eroika, s. r. o.

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorů Blanky Kubešové: http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Koláže pro Czechfolks.com © Marie Zieglerová

Dominantní výtvarnou tvorbou se po mnoha směrech, kterým se během života věnoval, stává a na celé čáře vítězí právě tvorba koláže v nejširším smyslu. Jako koláž nahlíží i na svůj život.

Chceme-li tomuto tak všestrannému umělci porozumět, možná k tomu napomůže vyznání z doslovu k jeho publikaci „Jak jsem potkal básníky.“ Tady se doznává, že už jako děcko ho zajímal „jev, který nám umožňuje vidět za zavřenými víčky obrazy – někdy barevné ornamenty – jako v kaleidoskopu, jindy obrazy reálného světa, černobílé nebo barevné. A když jsem začal jako batole kreslit, umínil jsem si, že je všechny budu zaznamenávat. To bylo první rozhodnutí, které ze mne udělalo výtvarníka (…).“ (str. 312).

Básnickou sbírku „Jak jsem potkal básníky“ vydala Galerie města Plzně o. p. s. k autorovým osmdesátým narozeninám. K. T. v ní zaznamenává svoje osobní osudová setkání s velikány české i světové literatury, setkání, která nějak zasáhla do jeho života a tvorby. Je doplněná, jak jinak, víc než třiceti kolážemi a je to obsáhlá, hutná

 práce, na níž autor – podle mého odhadu – musel pracovat s přestávkami celý život. Ke kolážím se coby laik neodvažuji podrobněji vyjadřovat, působí na mne tajemně, rozverně a eroticky a jsou do nich vmontovány nejen podoby, ale i všelijaká poselství a tajemství. Texty jsou určeny vášnivému a sečtělému čtenáři, jsou psané jako verše, ale čtou se jako próza. Próza, která nezapře básníka. A čte se jedním dechem. Nevím, kam bych knihu umístila, nejspíš do kategorie umění.

Z těch asi 150 (!) setkání je těžké vybírat „ta nejhezčí“, vždyť na každého z nás působilo nebo ho ovlivnilo něco jiného. Už úvodní důvěrné vyznání „Jak jsem potkal Otu Pavla“ nenechá na pochybách, že K.T. bude mluvit o autorech, kteří jsou blízcí i našemu srdci. Vždyť kdo by neznal „Smrt krásných srnců“ nebo „Jak jsem potkal ryby!“ S dojetím jsem četla vyprávění o tom, jak si K.T. navykl chodit do antikvariátu a hledat tam zakázané knihy. Oblíbil si jeden z nejlepších, totiž ten v Dlážděné ulici. Mám tento malý krámek, přeplněný až k prasknutí, živě před očima. Sem chodíval i Jiří Kolář, tady se K:T. seznámil se Zbyňkem Hejdou, básníkem a signatářem Charty, kterému věnuje další ze svých sloupků.

S jakou radostí a lehkostí se čtou osobní vzpomínky na telefonát s Václavem Havlem krátce po jeho propuštění z vězení (str. 87).

„(…) Tady je Trinky!
Zavolejte mi Vaška!
Čekám a slyším z bytu smích a jásot
Vašek hned přišel
Co děláš v New Yorku?
Vašku, vystavuju koláž s titulem
Svbodu pro Václava Havla -
slavíme vernisáž
A co ty, Václave? Jak jsi na tom
se zdravím?
Teď je mi báječně
Všichni mě vítají!
(…)“

V plejádě básníků ovšem nesmí chybět jméno Jaroslava Vrchlického. A také Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka, Karla Šiktance, K. H. Máchy, Josefa Čapka, Ivana Svitáka a dalších a dalších. V souvislosti s poslední jménem si vzpomínám na kouzelné povídky „Děvčátko s červenou mašlí“. Po přečtení knížky jsem se ke Svitákovi vrátila a pochopila, že autor vůbec nebyl jen suchým filosofem. Kdysi dávno, v 68., (kdo by se dnes ještě pamatoval?!), označil Brežněv právě Svitáka za největšího kontrarevolucionáře. Byl zbaven občanství a doma pak už pro něj nebylo místo. Podobně jako pro mnoho jiných.

Snad nebude příliš kacířské, jestliže v této souvislosti vzpomenu teologa, biskupa Jednoty bratrské, filozofa, pedagoga, spisovatele a reformátora J. A. Komenského (str. 290): „(…) Dojímal mě osud exulanta,/ který na útěku z Fulneku/ vozil knihy zachráněné před ohněm/ na svých cestách Evropou/ (…)“. Tady se mnohému čtenáři možná vybaví jeho vlastní vzpomínky…

Jeden z nejdelších (a nejkrásnějších) medailonků je věnován Bohumilu Hrabalovi. Setkání obou autorů vyvolá úsměv, je totiž jak vystřižené z Hrabalových Pábitelů, nezdá se vám? (str. 77)

„(…) ráno jsem přijel tramvají/ a poprvé zazvonil u dveří domu/ Na hrázi věčnosti/ Bylo ještě ranní přítmí/ a já jsem viděl na prahu bytu/ postavu v bílé košili/ Pozdravil jsem a omlouval se/ paní Pipsi za tak brzké probuzení/ Co blbneš, blázne, to jsem já/ zaspal jsem, musíte počkat/ a řekl mi, stojícímu na prahu/ že spává v manželčině košili (…)“.

O kus dál (str. 78) Trinkewitz „Z temna normalizace“ zaznamenává “ (…) krutou vzpomínku na Bohoušovo/ ponížení, když mu nomenklatura KSČ/ předepsala dopis pro Tvorbu,/ v němž vyslovil svou podporu novým poměrům/ Mladí lidé na to reagovali/ pálením Hrabalových knih na Kampě (…)“.

Veselejší řádky vzpomínají třeba na tajné promítání Menzlem čerstvě dokončených „Skřivánků na niti“. V neposledním je K.T. také autorem nekrologu ( str. 82): “ (…) Tím skokem z okna Bulovky/ si splnil dávné přání/ Vzlétl k obloze, kde kroužili/ holubi pana přednosty// .

A jaká slova nachází třeba pro setkání s Vítězslavem Nezvalem? (str. 139)

„(…) A teď jsem potkal básníka, který chrlil/ marnotratně stovky rýmů i asonací/ a dodával mi odvahu zkoušet možnosti básnění (…)

Časem jsem si koupil všechny jeho knihy veršů/ V antikvariátech jsem našel/ jeho prózy, které mě fascinovaly (…) Psal jsem zeleným inkoustem/ poetické básně/ a snil o ženách, jaké potkával on (…)“.

Ta důvěrná setkání působí na čtenáře úžasnou jednoduchostí a upřímností slova i výrazu. Občas v nich zazní melancholie, jinak tomu být při vzpomínkách asi ani být nemůže, ale podobně jako v jeho kolážích, tak i tady převládá vtip – inu Nomen Omen.

Zasloužilo by si toho napsat ještě hodně – a to jsem se dosud nedotkla setkání s cizími básníky. Ale proč cizími?! Jsou Christian Morgenstern, J. W. Goethe, Samuel Beckett nebo Walt Whitman cizí? Našemu srdci rozhodně ne!

Spolu s K. Trinkewitzem se rozpomínám, jak mě doslova ohromila Whitmanova Stébla trávy v překladu Vrchlického… Nebyl by to Trinkewitz, kdyby nechodil po Manhattanu a (str. 15)

„(…) v Central parku trhal trávy na místech,/ kudy chodíval Whitman/ Poslal jsem jich celý snopek/ lodí do Hamburku/ Když jsem v ateliéru bednu rozbalil,/ voněla stébla trávy po celém domě/ Našel jsem velkolepou mapu Ameriky/ a z poloviny jsem ji polepil/ oněmi stébly trav z New Yorku/ A nad nimi jsem do obrazu vlepil/ Vrchlického překlad Whitmanovy sbírky/ Brzy nato jsem obraz vystavil/ na hamburské výstavě/ Už pět minut po zahájení byl prodán/ Tak se dva básníci, které obdivuji,/ setkali v Hamburku/ Snad ta suchá stébla trávy ještě dlouho voněla// “ .

A co Edgar Allan Poe, autor fantastických a mystických příběhů? (str. 105) Kdo v mládí nerecitoval nebo aspoň nečetl jeho znovu a znovu překládaného Havrana, který se stal vzorem pro fancouzské prokleté básníky?

Abych s výčtem nekončila příliš truchlivě, vždyť havranovo „never more, never more“ neseme snad každý ve své duši, otvírám publikaci ještě na str. 58. Tady je totiž zaznamenáno duchovní setkání autora s jedním z nejslavnějších básníků vůbec. Dante Alighieri na nás odtud dýchne hned dvakrát, vzpomínka je totiž doplněná současně i koláží. „Dantovi se nevyhne nikdo na cestě za vzděláním/ Jsem jen jeden z milionové obce čtenářů/ Potkal jsem jeho sochu ve Veroně a zachytil ji v náčrtu/ (…)“ Teď si vzpomínám i já. Krmili jsme u ní holuby, jak jinak, že? Socha připomíná smutnou skutečnost, že veliký Dante byl odsouzen k věčnému vyhnanství a musel opustit rodnou Florencii…

Chtělo by se mi takhle pokračovat, ale to bych svůj obdiv ke Karlu Trinkewitzovi, výtvarníku, básníku, malíři a publicistovi, a především nadšení z jeho „Básníků“ nikdy nedokončila.

Snad bych už jen připomněla, že čtenáři CF se budou na tohoto umělce nejspíš pamatovat z jeho vyprávění „Můj pejsek byl Buddha“ které nese podtitul „Jak jsem potkal fenku Biggy a jak potkala ona mne.“ Tady nejlépe pochopíme Trinkewitzův vztah ke všem živým tvorům podložený jeho filosofickým přesvědčením. Bez fenky Biggy bych ani já nepoznala celého K.T., však jsme tyto silné osobní vzpomínky taky s Václavem Židkem s radostí zařadili do naší knížky „Kolja… aneb to neznáte mého psa.“ Karel Trinkewitz má tedy mnoho tváří, záleží na tom, chcete-li poznat výtvarníka nebo básníka. V umělecké publikaci “JAK JSEM POTKAL BÁSNÍKY“ se snoubí obojí. A aby byla výpověď úplná, před doslovem na str. 310 najdeme koláž s umělcovou fotografií. Četla jsem celou noc, ale už teď vím, že se k této sbírce budu vracet častěji.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Ilustrace pro CzechFolks.com  © archív Václava Židka  

Je měsíc před Vánocemi. Hospodyně připravují a zdobí adventní věnce, kuchařinky shánějí dohromady recepty, děti počítají dny, kdy budou moct začít otvírat okénka v adventním kalendáři a s večerem se objevují i první rozsvícená okna a hvězdy. Na zahradách začínají svítit stromky a postávat zmrzlí Mikulášové, dokonce lezou i po fasádách, nezdvořáci, a odněkud ze severních krajů přitáhli sobi saně s dárky… Všechno tedy probíhá víceméně stejně tady jako tam, až na to, že tady to jde tak nějak v klidu a pomalejším tempem.

Ty rozsvícené Vánoce jsem z domova neznala. Když jsme přiletěli v prosinci šedesát osm do Toronta, nestačila jsem se divit, jak se s příchodem svátků rozzářilo celé město, každý domek, každé okno. Taková krása! Že občas bylo těch jelínků a chaloupek až příliš? Ale to je právě ono, to jsou Vánoce!

Jestli už tehdy panovala nákupní horečka, tak to nevím, na to se mě neptejte, to mi nějak uniklo. Na tenhle shon jsme totiž coby novopečení exulanti neměli peníze, ale nějak nám to nevadilo, aspoň jsme si mohli vychutnat pravou, nefalšovanou a nekomerční vůni Vánoc. Patřily k ní především dárky z domova. Purpura už dovoněla, ale vánoční ubrus od babičky s vyšívanými muchomůrkami mám dodnes, a taky zvonek, ten samý, kterým nám oznamovali příchod Ježíška už naši rodiče. Je starý určitě nějakých sedmdesát let, spíš víc, občas trochu mutuje a vynechává, ale s ním se k nám každoročně vrací někdejší dětská radost.

Je první neděle adventní ve Švýcarsku, vysoký smrk na náměstí je jedna svíce. Jen rozsochatý Pilatus, který nejenže láká turisty, ale taky vyšrouboval cenu našeho bydlení, se natruc svátku topí v bílé kaši. Všude je mlhavo, obloha těžká a bílá jako mléko, ale ne sněhem, na ten si budeme muset ještě chvíli počkat, tipovala bych asi tak do jara.

Zvon na nedalekém kostele zve ke slavnostní bohoslužbě. Bude plno, ostatně jako každou neděli. Tady se v mnoha rodinách skutečně slaví narození Krista a adventní doba se využívá k duševnímu a vnitřnímu zklidnění. Ne že by ruch a shon vůbec neexistoval, i tady komerční přístup tak nějak mnohé pokazil a dárky prostě musí být, ale zdá se mi, že nejsou na prvním místě, že se jim nedává takový prostor.

Nevím, jestli si to s věkem příliš neidealizuju, ale připadá mi, že tady se před Vánocemi důkladně smýčí a uklízí nejen v domácnostech, ale i v duši. Někomu k důkladnému soustředění a očistění napomůže právě ten kostel, ale myslím, že k tomu, abychom zapomněli a odpustili staré křivdy, rozhodně není nutností. Vymést z nitra závist a nespokojenost, dát si do pořádku vztahy s bližním, vzkřísit v sobě pokoru a lásku, sounáležitost a soucit s druhými, na to bychom si přece mohli stačit i sami!

Nerozumím tak častému povzdechu „už aby ty Vánoce byly za námi!“ Já osobně si Vánoce užívám, miluju jejich poezii a beru je jako rodinnou, naši – sváteční – věc. Prožívám je už týdny předtím a žiju z nich dlouho i potom. Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsme byli malí. Na kapry vyvádějící v kádích, na jejich penízky pod talířem, na vůni bramborového salátu a na napětí, zda pod stromečkem najdu od Ježíška vymodlenou mrkací panenku… Vzpomínám na každý den, který jsme na rodičích usmlouvali, aby náš stromeček směl ještě chvilku s námi zůstat!

Našim dcerám je dnes čtyřicet, ale ještě pořád si přejou na noční obloze vyhlížet andělíčky a zpívat koledy. Jejich tajemné očekávání, než zazvonil zvonek, v nich zůstalo a každoročně se vrací i k nám dospělým.

Troufám si dokonce říct, že tím, že oslavujeme Ježíška, získáváme vnitřní jistotu a máme svoji kotvu v životě. Ježíšek, koledy, jesličky a stromeček, to všechno je naše dědictví, společná evropská kultura a životní směr. Nemohu přesně říct proč, ale vím, že tak to musím dodržet a zachovat a předat dál našim vnukům.

Tak co říkáte, že by nakonec Vánoce přece jen měly něco do sebe? Já se na ně už těším a totéž přeju i vám.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Víc než slova chvály vypovídá skutečnost, že se hra drží na reopertoáru od roku 2007!

Podobně silný zážitek jsem si zopakovala při návštěvě adaptace slavného anglického románu Charlotty Brontëové, Jana Eyrová. Kniha, která byla přeložena do mnoha jazyků a mnohokrát zfilmována, není ovšem ani v Čechách neznámá. Ale zatímco všude jinde je považována už více než půldruhého století za bestseller, u nás román o zapovězené lásce patřil spíše mezi tzv. ženskou literaturu a kritikou byl dlouho neprávem podceňován. Vyzdvihla bych nejen hlavní představitele, E. Pacolákovou a H. Čermáka, ale především režii Petra Gábora, kterému se podařilo na jeviště přenést autorčinu hlavní myšlenku opravdové a čisté lásky, víry, svobody a rovnoprávnosti. Přesvědčení, že morální pravidla a odpovědnost vůči sobě a morální rovina našeho života je tím nejdůležitějším v našem bytí vůbec, je v dnešní pokřivené době možná důležitější než dřív a je hodnotou, o které stojí za to znovu a znovu hovořit. Život

v pravdě se tak z jevištních prken stává aktuální a naléhavou výzvou.

Za vidění v divadle ABC rozhodně stojí i Gogolova tragikomedie Hráči. V kartách neexistuje předstírání, karban nešetří nikoho, karty jsou velmi demokratické…” Inscenace získala cenu odborné poroty na Grand Festivalu smíchu 2009.

Jako stěžejní titul sezony se tu znovu objevil i nesmrtelný Král Lear, jedna z nejslavnějších Shakespearových tragédií vůbec. Stěžejní roli v režii Petra Svojtky si tu zahrál Jan Vlasák. Nejde jen o zobrazení sobeckého starce, který se musí protrpět k poznání. Svojtkova režie víc a možná jasněji než v inscenacích dřívějších ukazuje sice společnost otřesenou v samých základech morálky, ale zároveň společnost, která má naději se změnit. Hru je možné chápat jako výzvu i pro nás a naši dobu a mám za to, že právě proto po ní sáhla i letošní inscenace.

Možná trochu nespravedlivě jsem se vyhnula divadlu Kolowrat, kde měl mít v této době Jan Kačer režii scénického čtení mojí hry Šachmat. Těšili jsme se na to oba, já i pan režisér, bohužel vedení divadla rozhodlo – prý kvůli financím – na poslední chvíli jinak. Svět se rozhodně nezboří, ale zklamaná jsem, to mi věřte.

Zato jsem překvapivě dostala lístky na předpremiéru Neila Simona, Apartmá v hotelu Plazza, a rozhodně jsem nelitovala! Nejen režie Martina Stropnického, i scéna a hudební spolupráce byly nápadité a vyloženě šťastné. Dalo by se říci, že oč byla hra jakoby poplatná či poněkud podbízivá divákovi, o to uvolněnější a příjemnější byla celková atmosféra, a to od samého počátku. Zasloužil se o to především “živý” klavír na scéně, který přiváděl diváka do radostné a povznesené nálady už dlouho před začátkem samotného představení. Aby ne, když se hrály úryvky ze známých skladeb, “slaďáky” E. Ofarima, Somewhere, F. Sinatry, What Now, My Love nebo

E. Presleyho, Love Me Tender… a další. Tři jednoaktovky (Svatební hosté – Host z Hollywoodu – Věrní hosté) spojovalo jedno apartmá číslo 719 ve známém hotelu v New Yorku a v neposledním i okrajová postava číšníka Ondřeje Rychlého. Hra plná komických situací se pohybovala na hranici tragikomedie a působila vyloženě osvěživě.

Náhoda tomu chtěla, že jsem Prahu zastihla ve znamení německého divadla. Na mnohých scénách se hrálo německy s českými titulky, anebo bráceně. 16. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka zahájil Vídeňský Burgtheater monumentální hrou Lva Tolstého Vojna a mír v barrandovských filmových ateliérech. Moderní režie Matthiase Hartmanna, která pracovala celkem se čtrnácti herci, přičemž se každý objevil hned v několika rolích, dostala možnost uvést hru v ateliéru č. 4. Zní to dost možná banálně, ale vidět Tolstého na bezmála třicetimetrovém prostoru bylo něco úžasného, a to i přesto, že scénu tvořily vlastně jenom stoly a židle. Videoprojekce umocňovaly už tak obrovský zážitek. Z rozsáhlého románu Tolstého si hra bere úryvky, které skládá do nových výpovědí. 

Divadlo Komedie uvedlo v rámci festivalu německého divadla hru svého kmenového dramatika a režiséra, Davida Jařaba, Legenda o svatém pijanovi. Hra věrně vykresluje člověka na dně. Pijáka, který stále věří, že se polepší, ale nic pro to nedělá a naopak se ničí, utápí a propadá stále víc a stále hlouběji. David Jařab je i úspěšný filmový režisér a scénárista, v r. 2010 se na plátnech objevil jeho snímek HLAVA – RUCE – SRDCE, který byl oceněn filmovou nadací.

Podobně i drama Zloději dramatika Dea Lohera v Divadle na Vinohradech v provedení německého berlínského divadla je dramatem malých lidí a malých příběhů. Lidé ve hře žijí nežijí na samém okraji, přesto svým způsobem šťastně, jako kdyby si svoji situaci neuvědomovali. Hra připomíná dnešní dobu, nepostrádá ani určitou komiku, ale nějak mi při ní nebylo do smíchu.

Člověk nemůže stačit všechno, lituji, že jsem nestihla výstavu fotografií Světlo v akci v Černé labuti. Zde byly až do prosince vystaveny fotografie z posledních ročníků Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Divadlo pod Palmovkou sáhlo po známé a slavné divadelní adaptaci cenami ověnčeného amerického scénáristy Dana Gordona, Rain Man. Do divadla jsem šla se smíšenými pocity, vždyť kdo by si nepamatoval mohutný zážitek z oscarového filmu 90. let, ale obávala jsem se zbytečně. Jan Konečný, a především Radek Valenta, uchopili role obou bratrů Charlieho a autistického Raymonda sice jinak než jejich filmoví předchůdci Tom Cruis a Dustin Hoffman, ale rozhodně neméně citlivě a se zdravou, nepřehrávající sentimentalitou. Stejně silné zůstalo ovšem i téma bratrů, kteří k sobě přes všechny překážky najdou cestu, i morální a lidské poselství příběhu.

Z ženských rolí bych ráda vyzdvihla Hanu Seidlovou, která je sama o sobě zárukou úspěchu. Představila se tu hned ve třech rolích. Režisérovi Petru Kracíkovi se podařilo udržet komiku i tragiku ve zdravé rovnováze, hra je nejen zábavná, ale současně nenechá nikoho odejít bez zamyšlení. Podobně jako filmová předloha zůstává divácky atraktivní a přitom nanejvýš srozumitelná.

Rain Man v Divadle pod Palmovkou je orientován na tzv. většinového diváka, ale jestliže je to slabina, pak ji klady bohatě vyváží a návštěvník nakonec tuto trochu podbízivosti hře rád odpustí.

Snad vůbec největším divadelním zážitkem tohoto roku byla pro mne Tančírna v Divadle Radka Brzobohatého. Autorka Hana Gregorová tu podle námětu světově proslulé divadelní hry “Le Bal” uváděné téměř před třiceti lety v Paříži (a krátce nato i slavně zfilmované) zpracovala z nadhledu a s pořádnou dávkou nadsázky hru vlastní, ušitou na míru naší historii. Podává její průřez a ručím vám za to, že se pobavíte!

Zatímco kolem se řítí dějiny, v taneční kavárně se potkávají stále stejné naděje a touhy těch, kteří doufají najít tu pro sebe svůj kousek štěstí. Hra probíhá bez jediného slova, vše je navýsost srozumitelně vyjádřeno pohybem, tancem, mimikou a gesty. To vše vždy za doprovodu písní toho určitého kousku a výseku doby, které se to týká. Ve skvělé režii Hany Gregorové musel každý herec a tanečník zvládnout hned několik rolí. Na tanečním parketu spoluprožíváme jejich – a naše naděje, navazujeme známosti a lásky, pláčeme nad jejich předčasným a hrůzným koncem v podobě příchodu nacismu, války a bombardování; aniž padne jediné slovo, přejede po nás mráz, když gestapák Jana Révaie od sebe roztrhne mladý pár s židovskou hvězdou a vyvalí se dým z vlaku, odvážejícího dívku do koncentračního tábora. Zasmějeme se sami sobě a svému někdejšímu obdivu z krabičky Marlboro, “božské” žvýkačky nebo lahvičky kokakoly… Spolu s jevištěm jásáme nad koncem války, vítáme ruské vojáky a chceme jít se Sovětským svazem na věčné časy… Prožijeme znovu strach a umělé nadšení let padesátých, kdy každý odposlouchává každého a jeden si není jistý druhým; znovu se obáváme mládežníka Jana Révaie a pro všechny případy kolektivně jásáme a dobrovolně-povinně si vážeme pionýrské šátky. Aplaus ve stoje na otevřené scéně, (ostatně nikoli jediný), jasně dokazuje, že nejsem sama, kdo si naráz uvědomuje, jak strašná doba a co všechno je už za námi! A že nemají pravdu ti, kteří pod tíhou současnosti naříkají, že za komunismu bylo lépe.

“Ať klid a mír zůstává s touto krajinou, zloba, závist zlá, ať už pominou, ať už pominou…” zpívá Marta Kubišová a my znovu stojíme na Václavském náměstí a cinkáme klíči; znovu uvěříme hrdinovi Jana Révaie, který dovedně proplouvá všemi zvraty a režimy. Zprvu nesměle, a vzápětí čím dál odvážněji, se připojuje k davovým protestům. A opakovaně se stáváme svědky zrození i smrti všech nadějí v podobě přetvářky a převlékání kabátů. Jak je to jednoduché! Z mládežníka a přisluhovače se stát nadšeným zastáncem sametové revoluce! Ale to už jsme naráz v dnešku a lidé, ještě včera družní, dnes spěchají kolem sebe nevšímavě s mobilem u ucha…

Představení zakončené „Standing Ovation“ je obrovským úspěchem celého kolektivu. Na tomto místě je potřeba vyzdvihnout Jana Révaie, coby spojovacího hrdinu celého představení a pochválit Ondřeje Brzobohatého za hudbu a její výběr, stejně jako Petra Čadka a Tomáše Slavíčka za opravdu výjimečnou choreografii. Dnes už osmdesátiletý Radoslav Brzobohatý může být spokojený jako ředitel divadla i jako “majitel tančírny”. 

Vedle Tančírny je „normalizační tragédie“ slovenského dramatika Viliama Klimáčka “Komunismus“, které předcházela skvělá pověst a vyhodnocení coby nejlepšího představení sezony 2010, jen slabší odvar. Snad na tom nenesla vinu ani tak hra samotná, vždyť V. Klimáček je jeden z mála autorů, jimž se daří postihnout současnost i nedávnou minulost, jako spíš celkově slabé podání Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Přiznám se, že mi vadila i určitá vulgárnost, která je bohužel na jevištích čím dál častějším jevem.

Hra měla v roce 2008 obrovský úspěch na světové premiéře v bratislavské Aréně.

Za krátkou dobu se z ní stal příběh sice stále ještě hodný pozornosti, ale vzhledem k odtajněným a známým skutečnostem přinejmenším pro naši starší generaci už zdaleka ne tak atraktivní jako před pouhými třemi lety. Je proto velice pěkné, že hra už druhou sezónu u nás láká mladé publikum, které tak má možnost se dovědět, co je to komunismus a jak vlastně vypadala ta léta normalizace. Že s sebou nenesla jen nedostatek běžného zboží nebo cestování omezené na určitý počet vyvolených, ale třeba dnes zcela nepochopitelný zákaz celé řady knih, odposlechy, ztrátu soukromí a další.

Příběh sám se odehrává roku 1984 ve znormalizovaném Československu. Manželství dvou intelektuálů se rozpadá ve chvíli, kdy je Michal nucen své rodině doznat, že pracuje dvacet let pro STB a už neví, jak z toho. Že i jeho seznámení se ženou Alenou a jejich manželství jako takové vzniklo na základě příkazu “shora”. Že se posléze “stal sviní”, aby zachránil rodinu a syn mohl studovat. Octl se tím v mlýnici, z níž není úniku a ze které se už člověk ničím, a už vůbec ne dalším donašečstvím, nemůže vykoupit. Syn zpočátku takové jednání nechápe a odsuzuje. Ihned po tomto odhalení se chce vykašlat na studie, aby mohl svobodně myslet a svobodně jednat, nakonec však ze zoufalství, že komunismus se tu zahnízdil natrvalo, že nezbývá, než se podrobit, pokračuje v otcových šlépějích a požádá o vstup do donašečské studentské organizace. “Teď ochráním já vás”, říká v dobré víře rodičům. Strach po 84. roce tedy prorůstá i do další generace…

Dalo by se říct, že jde o tuctový příběh, kdyby nebyl tak hluboce pravdivý, vždyť přesně podle tohoto modelu docházelo ke zničení mnoha životů, k rozpadu rodin i k sebevraždám. Je zlo páchané s dobrým úmyslem menším zlem? I pro tyto otázky nutící k zamyšlení jsem ráda, že hru navštěvuje především mladé publikum.
Většinou nenavštěvuji vyloženě komerční kusy a komedie, ale i ty jsou zastoupeny, vybere si každý. K těm, které stojí za povšimnutí, rozhodně patří tzv. manželskonemanželská povídka Miroslava Krleži, Léda. V pronikavé psychologické studii na hranici grotesky, vtipné báji o mužské a ženské touze, jiskří komediální talent Petra Nárožného. V roli bývalého diplomata Olivera, živočicha vedeného pudem, získává svým charmem a výlevy srdce jednu ženu po druhé. Pozadu nezůstává ani malíř Aurel Ondřeje Vetchého, stále okouzlený a nadšený sám sebou, svým talentem a svými (příšernými) obrazy, malíř bez nadání a špetky sebekritiky. Léda je hra o nevěře, citových vzplanutí i vyprahlosti, o touze, která ztrácí přitažlivost v okamžiku, kdy je naplněna.

„Krležova Léda vlastně postrádá běžnou morálku. Chybí tu morálně příkladný lidský tvor. Ale o to víc vyniká to, co hýbe opravdickým duševnem velkého množství mužů a žen. Touha. Je to takový kus syrového masa vyrvaný z těla Života,“ říká o hře její režisér Ladislav Smoček.

Divadelní sezóna 2011 začala tedy úspěšně skutečně bohatým a pestrým repertoárem. Škoda, že pro mne to tu končí, blíží se Vánoce a je čas vrátit se za dětmi do Švýcar. Na jaře se ale do Prahy a do divadla vrátím, slibuju!

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Hledám marně po kapsách brýle, rozpačitě si potřásám s kýmsi rukou, ale jemu to je málo, už mě objímá a po švýcarském zvyku líbá třikrát na obě tváře. Zaraženě koktám omluvu a na plné obrátky zvažuju, kam ho jenom probůh zařadit?? Cítím se velice trapně. Konečně dávný kamarád, už mi jich moc nezbývá, a já, skleróza stará, si ne a ne vzpomenout.

Nevadí. Oč méně jsem sdílná já, o to srdečnější a hovornější je známý neznámý. Přijel ráno, je ubytovaný tady v Olympiku, jeho paní přiletí zítra.

- Ze Švýcar? Z Lucernu? Tápu dál a vypadám asi pořádně přitrouble. Je mi jako ve hře na slepou bábu, motám se v kruhu a usilovně chytám vzpomínky, ale sotvaže se zdá, že užuž je nějaká na dosah, jen ji polapit, propadám se i s ní zpátky do tmy. Pak se ale konečně klepu do čela.

- Vy jste přece Pavel! Pavel od nás z Lucernu!

- Tak vidíte, že jste si vzpomněla! Vykřikne radostí a celý září.

- No aby ne, staré přátele přece nejde jen tak vymazat z paměti, souhlasím s ulehčením, že ta moje hlava přece jen ještě není tak docela na odpis. – Ale netykali jsme si náhodou?? To, že jsme se skoro deset let neviděli, neznamená, že si musíme hned vykat! Bublám dál a ze samé radosti, bych Pavlíka zlíbala snad ještě jednou.

- Deset let, říkáš? Je to vůbec možné? Chytí se radostně návrhu, povzdychne si, pokyvuje a v duchu přepočítává, zda je to pravda. 

- Ale že nás ty roky sebraly, povzdychnu si a pátrám dál v přítelově tváři. Zestárl, to asi dělají ty silné brýle, v obličeji trochu seschl a v těle naopak přibral, ale oči mu hoří stejně jako kdysi.

- To ty vypadáš pořád stejně, poznal jsem tě na dálku… V lichotce slyším i mírnou výčitku a spěchám to napravit.

- Nepůjdeme se někam posadit? Trochu si zavzpomínat…

Dřív, než je možné návrh proměnit v čin, hrne se k nám můj muž a už z dálky vidím, že se tváří poněkud nerudně, žárlivec. Aby ne, už před dobrou čtvrt hodinou jsem měla být dole na Můstku.

- No jo, jsi to ty… Tvoje paní mě poznala okamžitě! Holedbá se přítel a už napřahuje pravici a poklepává muži po zádech.

- Přece Pavlík od nás z Lucernu, snažím se napovědět. Muž rychle roztává.

- No jo, jasně, abych tě nepoznal! Pavel! … Nemusíš mi napovídat, zrovna ty, která nikdy nikoho nepoznáš, ucedí na moji adresu a je mi jasné, že mi zmeškanou schůzku ještě neodpustil.

- Tak vyprávěj, co jsi celý čas dělal? Ale že nás ty roky sebraly… obrací se k příteli, jenže tomu náhle není do řeči. Není se co divit, hned zrána mu rozbili okénko u auta a celé ho vybrali! Věci vem čert, ale vzali tašku s penězi i doklady! To se člověk těší na Prahu, a pak tohle! Jo, na policii byl, ale copak ta někdy něco vyřeší? Zítra naštěstí přiletí žena, jenže do té doby nemá ani na večeři!

- Jsem to ale šťastlivec, že jsem vás potkal! Rozzáří se a na tváři mu je znát, jak se mu ulevilo! – Do zítřka mě nějakou tou tisícovkou založíte, jenom než přiletí žena, a večer vás zvu na pořádnou večeři! A s muzikou a plnou parádou, ať se kočky pudrujou! … Tak, dojednáno! A už si potřásají s mužem pravicí. Jenže tohle má háček. Právě jsme přijeli, ještě nemáme vyměněné peníze a… Ošíváme se, vždyť to vypadá, jako kdybychom starému kamarádovi nechtěli půjčit! Horečně uvažujeme, jak to co nejrychleji vyřešit, jenom Pavlík si ví okamžitě rady. Banky jsou už sice zavřené, ale hned tady na rohu je bankomat! Teď se už stydím doopravdy. Vždyť my jsme snad poslední lidé na zeměkouli, kteří nemají ani kartu!

- To jsi pořád vystrašený, pořád posloucháš zprávy, jak ti nějací koumáci vyberou prachy… obořím se na muže a nešťastně připojím: – Jsme v tomhle sto let za opicemi!

Pavel ještě chvíli promýšlí všechny možnosti, ale pak se rychle loučí, kde nic není, ani smrt nebere! Schůzku v Olympiku už blíže neupřesní a mizí v anonymním davu Václavského náměstí.

Jdeme s mužem mlčky, pohrouženi každý do svého.

- Nezdá se ti… začneme oba najednou.

- Co?

- Ne, nejdřív ty… Podíváme se na sebe a je nám jasné, že myslíme na totéž. Jakýpak Pavlík! Vždyť já jsem se pod svatým Václavem právě políbila …s podvodníkem!

***

Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com  © Anna Tomanová  

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
 http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Kniha Vltavěnka už není k dostání, jen pár kousků snad ještě má knihkupectví Luxor na Václavském náměstí v Praze. A já mám jednu, za kterou jsem vděčná, protože jsem

A hlavně se tam o ní hodně povídalo. V dobrém i zlém, tak jak už to mezi hodnými i závistivými lidmi bývá… Tato jedinečná žena, po všelijakých tragédiích, které ji postihly v mladém věku, odešla na Slapy žít v malé chatičce jednoduše, prostě, bez veškerých „výdobytků“ moderní doby, Byla klavírní virtuózkou, měla malé pianino, na něm postel jako palandu, to bylo to, co si z Prahy, kde předtím žila, přivezla. Živila se tam jako pošťačka…umřela ve věku asi 78 let.

Když se občas nořím do studené (většinou) Vltavy na Slapech, vzpomenu na ní, posílám jí pozdrav do nebe… a připadám si trochu jako ona, přinejmenším jí dost rozumím…

Eva Střížovská

***

Blanka Kubešová: Ranní koupel

Koupel byla rituál a měla svá pravidla. Dveře chatky nechala Vltavěnka zasebou dokořán a s vrátky v plotě se nezdržovala. Několik latěk potřebovalo opravit, otvíraly se jako závora a posloužily stejně dobře jako vrátka.

Rozednívalo se. V tuhle dobu jí bylo na spaní už líto času. Pozdravila se na obloze se stádem beránků a s rozkoší a s pusou dokořán do sebe natáhla osvěžující ranní mlhu. Jen co ji poválela po jazyku, už se rozběhla dolů k řece. Tedy – běh v pravém smyslu to nebyl, dokonce ani chůze a vůbec nic, co by se tomu třeba jen zdánlivě podobalo, tohle terén nedovoloval. Na válení sudů se cítila také už poněkud stará a ze cviku, a tak zbývalo vlastně jen jedno: Vltavěnka svah sjížděla vlastním stylem, totiž po patách a jako na lyžích. Vidět bylo sotva na několik kroků, mlha připomínala žvýkací gumu, která se dala roztahovat a natahovat do šířky i délky, ale tady se nemusela bát, tady znala každý strom, každý drn, každý kamínek.

Březnové mlhy přinášejí po sto dnech prudké bouřky… tedy v červenci, počítala. Mohlo být něco krásnějšího? Když se z nebe spouštěly blesky a poprvé nasucho zahřmělo, to nechala všeho a vybíhala ven, aby jí neutekla ani kapka. Tak tedy v červenci… Gumovky Vltavce překážely, shodila je ze sebe a vnořila chodidla do mokré trávy. Vmžiku se jí na nohou i mezi prsty obalenými mastným, těžkým prachem usadily chladné kapky. Vltavěnka zavzdychala slastí.

Jaro přišlo letos brzy, odněkud zakvákaly žáby, jako když drnčí budík. Listy na stromech a keřích se zdály tak zkřehlé, že visely jako naškrobené. Zvrátila hlavu a s pusou dokořán pročišťovala kalich duše i oči, srdce i smysly proplachovala všudypřítomnými mlžnými střípky. U břehu mlha zhoustla, tady ji měl sílu prorazit jedině měsíc, úplněk jako kocouří oko, ačkoli před několika dny sotva srpeček. Tyhle proměny oblohy ji fascinovaly.

Se šaty se nezdržovala, s těmi nikdy moc nenadělala. Když se ušpinily a potrhaly, oblékla přes ně jiné, a když i ty, nějaká zástěra se našla pokaždé.

- Nejvýš pět stupňů, šeptla spokojeně a ponořila se do řeky ve všech sukních a šlupkách jako cibulka, jako sáček černého ruského čaje. Naposledy se koupala včera a prakticky to nebylo možné, přesto cítila, jak z ní vlny jedna za druhou berou a odplavují částečky špíny a civilizace… jak ožívá… jak se loupe jako z jara bříza.

Šla tak daleko, jak stačila, pak se přikrčila a potopila docela tak jak byla, v šátku na hlavě. Nakonec udělala podle břehu několik temp až ke svojí pramičce a zase zpátky. Šťastně se oklepala a plácla sebou do trávy, mokré šaty i šátek příjemně zábly, rozevřela doširoka bledé stárnoucí oči a nechala se zavalit osleplou oblohou. Někde na stráni se probudila křepelka.

Vltavěnka si zakryla bezzubou pusu a rozesmála se do dlaně těžké a ztvrdlé prací. Ale byl to smích? Kdysi se prý podobal loretánským zvonkům. Vltavěnka škytala, vyla a třásla se jako v pláči.

- Co je, Husíku? Já přece nebrečim! Nevim ani, jak se to dělá… Už dávno ne… Kde mám pulitry?

Nejdřív jí odpověděly husy, které u břehu hledaly ranní útočiště. Déle to už nevydržely a jejich těžké kocábky se vyčítavě a s pokřikem zvedly. Pes, který dostal své jméno od toho, s jakým zápalem kdysi bránil břeh proti jejich divokému hejnu, přinesl paní holínku a teď se jí třel o lýtka.

 - Dobrá, ještě druhou, pak pudem…, zahuhlala a Husík se rozběhl vzhůru hledat botu. Vltavěnka si utáhla šátek. Tak… Teď se ještě trochu vyválet v trávě, jak to odkoukala od Husíka, osvěžovalo to. Krom toho neškodilo lidi trochu postrašit. Raději hned, dřív než se do ní stačili něčím strefit, vypustit jedovaté ostny posměchu. Nebolelo to, na to byli příliš hloupí, ale bodláček se přichytil chloupky a držel dlouho.

Rychle se rozednívalo. Nad řekou se zvolna trhala mlha. Pročistila vzduch a ten byl teď tak jasný, že bez námahy uviděla svět v plných barvách. Tady u řeky nad ní smutek neměl moc a nikdy netrval dlouho, cítila, jak ji zpod jeho pláště už zase osahává radost. Ne nadarmo říkala Vltavě řeka očistná, řeka zapomnění. Vzala jí všechno, ale to bylo dávno, a všechno jí zase po kouskáchvracela zpět.

- Chtěla sis mě podrobit, a vidíš, nevyhrála si. Nebojím se tě. Kdo by dokázal zkrotit bábu Vltavu? Poperu se s tebou za horka za mrazu ještě v sedmdesátce, tak co tomu říkáš? Zkrotím tě skoro jak zamlada. Trala-tralala, teď mlčíš, Vltavěnko!

Poslouchala, jak vlnky odpovídají, jak laškovně narážejí o břeh, trala-tralala, pořád stejný refrén, a tralaláček, klopák se sojčím pérem, jim na druhém břehu letěl do vzduchu na pozdrav.

Vrátit se? A kam? Snad ne do města? Ani nápad!

- To máš tak, Husíku. Přidřepla si k psovi, navlékla gumáky a s uspokojením pozorovala, jak to v nich čvachtá.

- Ubožáci nás litujou, ale podívej, kam to dopracovali, měšťáci! Potřebujeme snad my dva spartaka? Nebo telefon? Fuj! Nežijeme snad my dva v našem roztrhaným teletníku šťastnějc než Pražáci v těch jejich krabicích? Tak vidíš! Jen se rozhlídni. Ten prostor, chápeš? Husík našpicoval uši a otočil hlavu po své paní, jako by souhlasil.

- Copak není tohle naše místo hotová lékárna…?

Vltavěnka poslední slovo jenom zašeptala a natáhla před sebe ruku, jako by se chtěla přesvědčit. Tam, jen kousek za řekou, už strašila civilizace…

***

Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com  © Anna Tomanová  

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
 http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Ukázka z Českého kalendáře 2012

Ti, kdo tuto autorku znají, vědí, že ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává příběhy lidí, se kterými se v životě setkala. Jejími postavami jsou tedy autentičtí hrdinové a tak je tomu i tentokrát.

Svému vyprávění z prostředí výběrové baletní školy, která tvoří rámec příběhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého čerpala inspiraci. Tři hlavní hrdinky – primabalerína a její dvě žačky  – tři lineárně probíhající příběhy zabývající se aktuálním tématem zneužívání a násilnictví v rodině. Téměř detektivní formou jsme vtaženi do situací, které dost možná prožila i leckterá čtenářka. Anděla, Heda a Luďka – všechny se pokoušejí vypořádat se s těžkými zážitky a nabýt ztracenou důvěru k mužům. Téma, jakkoli těžké, nevyzní beznadějně. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštění.

Pro čtenáře CF se mi v předstihu podařila získat ukázková kapitola. Zde je:

BALETKY V MODRÉM

Blanka Kubešová

Všechno je politika 

Připravoval se na pohovor pečlivě, ale když k němu došlo, znervózněl jako kluk. Zapomněl na předsevzetí nechat ji čekat u dveří jako školačku a vyskočil, aby Laňce přistrčil židli, div se nepřerazil. Prudký pohyb vyvolal v Dobrotivé u dveří tiché, ale výmluvné mručení. Doga měla sice mírumilovné jméno, ale spolehnout se na to nemohl. To ho vzpamatovalo.

Sedl si za stůl a dlouho nezvedal hlavu od papírů. Z nedopnutého límečku vyráželo tvrdé ochlupení, které ukazovákem navíjel a zase odmotával. Celý přitom překypoval důležitostí a jen pulzující rudohnědé znamínko ve tváři napovídalo, že demonstrativní klid je pouze zástěrkou. Ten slídil, ten ohař, říkala si v duchu, ale to už Roby Kater chytil dech.

- Sneseš kritiku, soudružko… Andělo? List a Vítr… Dešťové kapky, Tanec vloček – co to je za pitomosti? To má být revoluce, nebo co? Dovedeš si představit, že by se na tvoje skladby přišel podívat někdo shora? -

Slova neodpovídala tónu hlasu, jakoby másla ukrajoval, a Roby Kater nervózně zamžikal. Nikdy se lidem nedíval do očí. Mělo to své důvody, v tomto případě to byl pud sebezáchovy. Kdykoli se jejich pohledy přece setkaly, ucítil až někde u srdce jemný vpich hadího uštknutí, jed působil pomalu, ale spolehlivě. Zadrhával a zapomínal řeč. Slyšel se, že plácá něco, co je dávno obrostlé mechem mrtvé ideologie a čemu sám nevěří. Pocit, že všechny ty fráze za něj sype někdo druhý, se nesnesitelně stupňoval. Ten jeden by rád mluvil o lásce na první pohled, o obdivu a citech, které už nejsou k vydržení, a kdyby ho druhý nedržel na řetězu, dávno by to udělal. Ti dva na sebe číhali nevraživě a s posměchem a štěkali po sobě jako vzteklí psi.

- Jak bych ti to vysvětlil? Balet je tanec… – vrněl ten jeden otcovsky s falší tak průhlednou, že druhý znovu zrudl studem až za ušima. Zdálo se, že tím věta skončila, ale po krátké pauze přišlo pokračování: – …a tanec neboli balet neboli rytmický pohyb má být společenská zábava, tedy zábava pro všechny. Jenže ty se tak nějak z kolektivu vyčleňuješ, a to by na naší škole nešlo… – Slova byla tak příšerně ohmataná, že si nad nimi sám nerudně odfrkl.

Za okny se snášel příjemný podvečer a sekretariát začaly mřížovat nejdřív lehké a pak delší a delší stíny. Napadlo ho, že má ňadra, jaká mívají sochy panen v zámeckých parcích, drobná a také tak tvrdá, a celého ho to nabudilo. Znovu se zhluboka nadýchl, ale cítil se jako zalkoholizovaný a nemohl promluvit. Dva hlasy se v něm dál hádaly a vyjížděly po sobě jako zběsilé, rád by jeden zahnal, ale to nebylo možné, vždycky tu číhal ještě ten druhý.

Máš krásnou přezdívku, Laňka… sedí na tebe jako ulitá, lepší ti už ani nemohli vymyslet. Podobáš se vskutku mladé lani, mumlal ten první a tváře i uši mu hořely. Ale i tvoje pravé jméno je krásné a, i kdybych je neznal, musel bych být slepý, abych neviděl, že máš zrovna andělské oči… Prsty z nedostatku jiné a lepší možnosti neklidně zatěkaly po hraně stolu.

- Věř mi, že to myslím dobře. Na tvých hodinách se objevuje příliš mnoho romantiky, příliš zbytečných pas-de-de-ux, demi-pli-je-é, mateš tím jenom těm holkám hlavu. – Roby vyrážel slůvka s despektem s očima zabodnutýma do slovníčku na stole, jako když střílí do vrabců.

Pif paf! Poskočilo znaménko na tváři a pramínek potu si prorazil cestu porostem k pupku. To, že o věci neměl páru, neznamenalo, že ji nemohl důkladně rozebrat. Jen se ujistil, že doga kritiku nebere osobně, čert věř bestii, a rychle pokračoval.

- Technika výborná, o to nic, především to poin-tes sur les a tour en-la-ir na špičkách a ve vzduchu, jestli se nemýlím, opravdu skvělé, jenže to má háček…- Roby Kocour udělal pauzu. V pohledu se mu vystřídala nadřazenost kádrováka se zlostí neuznaného samečka. Měl moc. Mohl baleríně přikázat, co a jak má tančit, ale citově byl jejím vězněm. To ho znovu rozdráždilo. Zvážněl a hrozivě vyrazil: – Baletíš jako ruská aristokratka na carském dvoře v 17. století! A pokud budu já na téhle škole tajemníkem, tak si vyprošuju… a zakazuju… -

Před chvílí se Laň posadila, ze zkušenosti věděla, že když se do toho Kocour jednou pustil, bude to nadlouho, ale tohle ji vymrštilo ze židle. Medově zlaté vlasy se jí v tom prudkém pohybu rozhodily a jejich žádoucnost zalila a proteplila všechno kolem, včetně slovníčku i kádrového materiálu na mohutném stole, do jehož útrob se sbíhaly nitky všech důležitých rozhodnutí. Rozhodně se jí nedotklo, že nepochopil, že ve své práci prosazuje principy dějového baletu, tohle nemohla očekávat. Pokud se však neohradí hned…

- Vycházím z učení Isadory Duncanové,- oznámila upjatě, když si uvědomila, co všechno by mohl znamenat soud vynesený v této místnosti. Své zkušenosti dává k dispozici kolektivu, to především, ne aby uspokojila nějaké svoje individualistické cíle, ale aby dál rozvíjela schopnosti svých žákyň jako celku.

Možná zbytečně zvýšila hlas. A už vůbec si nebyla jistá, jak si kádrovák představuje rozdíl mezi výrazovým tancem a klasickým baletem. Odkdy jí však muži budou nahánět strach? A třeba mocní, byli to pořád jen muži!

Teď vstal i Kocour. Dobrotivá nespokojeně zamručela.

- Isadora, říkáš? Nejspíš zase nějaká Američanka? – odtušil temně, udělal si poznámku do papírů na stole a zase si sedl.

- Ale obdivovala Rusko! Založila tam baletní školu… Nové zdroje tance nacházela v ruské přírodě, v pohybu větrů, v gravitaci Země. Měli ji tam rádi, uznávali ji… – Kocour nereagoval.

- Provdala se za Sergeje Jesenina, básníka ruského venkova, – dodala tišeji a taky se posadila. Moc jí to slušelo, jak se tak rozčilovala. Zlaté vlasy zaplavovaly všechno svojí září a Kocour se jako už tolikrát předtím znovu cítil chlapcem s hlavou v matčině klíně.

Vyprávěj… Tu o Slunci, které se zrána mění ve zlaté pachole. Vzpomínka probleskla hlavou jako šíp. Opravdu není třeba, abych rozuměl baletu, i bez toho vidím, že pokožka tvé pleti je andělsky, chladně bílá a dokonce i tvoje vlasy vydávají lesk a zář, když ne jako slunce, tak jako nějaké světice, zamumlal. To ho docela vzpamatovalo.

- A dál? – odtušil nahlas a celý se ošil.

- Dál, dál. Dál nic! Věřila ruské revoluci…- vyhodila Laň poslední trumf už skoro zoufale. Zdálo se mu to tak bláznivé, že to dokonce mohla být pravda. Mohla, ale nemusela!

- Jesenin – nebyl to ten, co se zastřelil? Teď se tedy nedivím! Bohém svedený na scestí a pomýlený pesimistickou vizí národní katastrofy! – Kocour zvedl hlavu a s výrazem To koukáš, co? Nabral nový dech, jestli teď ustoupí, bude to jeho trvalá prohra.

- Říkáš dějový balet? Rád bych ti to uvěřil, ale proč ne s nějakou vlasteneckou tematikou? To taková Matka revoluce, s praporem a se vší parádou, nebo Pochod námořníků, tam si klidně dělej ty svoje tournanty a pasy, a třeba i ve francouzštině, proč ne, ale ať je cítit tep doby! Říkáš, že představuješ List na podzim, ale padáš a tváříš se jako poražená dělnická třída, chápeš? Co třeba taková Oslava podzimu v životě pracujícího člověka, to by byl, panečku, jiný název! A když měla ta tvoje Isadora tolik ráda Rusko, proč sis nevybrala nějakou ruskou skladbu? Nemáme snad skvělé ruské choreografy? Třeba toho… toho…-

- Ano, ten by byl jistě vhodnější… – připustila Laň unaveně.

- Dramatické možnosti tance nezdůrazňuje pouze a výhradně ten… no přece víš, koho myslím. Romeo a Julie…-

- Prokofjev, – špitla a ústa jí zacukala.

- No vidíš, že si rozumíme. Ale jsou i jiní, co takhle dramatický tanec s tematikou hrdinství? Třeba takový Chačaturjanův Spartakus? Ale i náš 1. máj je možné pojmout jako hrdinský čin, tam máš děje, co hrdlo ráčí! Ale abys neřekla, že jsem kruťas, dám ti příležitost. Dramatický kroužek na škole si k budoucím volbám připravil pásmo básní, podívej, tady jsem je dostal ke schválení, třeba Vyzvání na cestu, Stanislav Kostka Nezval, nebo Nezrazuj Vítězslava Neumanna, – Roby Kater důležitě zacloumal deskami.

- Obráceně…-

- Co, obráceně? Jsou to samí naši… pokrokoví básníci. I ty bys mohla pro agitační středisko něco se svými žačkami připravit. Jenom žádnou Duncanovou, něco od srdce, rozumíš? Podívej: Máme za sebou dobu plnou pomýleností, o tom přece víš sama své… Je na čase ukázat, že je za námi, že i ty sama jsi ji překonala, že ses poučila… -

Návrh zněl jako troubení jelena v říji a Kocour se úlisně usmál. Rád by řekl ještě něco milého, ale jeho témata byla jiná než její, krom toho znal jen to jedno, to o politice, a to zjevně nezabíralo. Sebral odvahu, zabodl do Laňky oči a jel s nimi po její postavě odshora dolů. Nedovolím, aby tě dostal někdo jiný, nepřipustím to, drmolil a cítil, jak se potí, jak ho svrbí dlaně a ohryzek na krku létá nahoru a dolů. Snažil se působit klidně, ale jeho oči i ruce ho znovu a znovu usvědčovaly. Hrozny visely příliš vysoko, tohle nebylo k vydržení.

- Jsi zatraceně pěkná baba, soudružko… Laňko a mezi námi, takříkajíc z přátelství, bych ti rád poradil… Každý je nahraditelný. Když už jsme tě nechali hopsat, tak by ses měla nějak odvděčit, zasloužit si to, co myslíš? -

- A to znamená…? – Laň čekala, že jí teď podstrčí k podpisu nějaký papír, kvůli tomu odešla z divadla, a kam by šla teď, si nedokázala představit, a následujícím návrhem se jí skoro ulevilo. Pohodila hlavou, jako by říkala, Taková ignorance! Takový vrchol blbosti!

- To znamená méně klasiky a víc folklóru. Méně francouzštiny a víc ruských tradic. Doba vyžaduje, abychom se i na balet dokázali dívat… jak bych tak řekl – politicky! Ale jsem připraven ti poradit a probrat to s tebou podrobněji…řekněme někde v soukromí? –

Dobrotivá u dveří znuděně zachrápala. Laň předstírala, že otazník na konci přeslechla a Roby Kater, kterému se z její blízkosti už zase zavařoval mozek, si zmateně odkašlal. Ještě však nebylo řečeno všechno, co mu ukládal úřad a moc a znovu se nadechl.

No jasně. Jsi zvíře, jdeš mi po stopě jako ohař, odpověděl mu pohled zabodnutý do jeho tváře s takovým despektem, že sklopil hlavu a opět se nadlouho zamyslel. Štěstí, že sedí od zbožňované bytosti jen na vzdálenost jedné paže, ho zalilo jako parní lázeň. Možná, kdyby se mu podvolil, kdyby připustil, aby z něj vytrysklo, zmizel by Laňce ze rtů pohrdavý úsměv a stal by se zázrak. Možná by před sebou přestala vidět ubohého, komplexemi zmítaného kádrováka a objevila i to lidské pod tím. Jenže tu byl ještě ten úřad, ta moc. To rozhodlo.

- Podle mého má tanec vycházet z břicha! – vyrazil dramaticky a z hlasu mu teď zaznívalo skoro vítězství. – To je samé pas de-de… Přitom tohle dekadentní – buržoazní – francouzské názvosloví není vůbec potřeba. Pracovat se přece dá i systémem oko vidí, noha dělá! Co ty na to, soudružko… Laňko? Vedeš mladé talenty, Strana ti dala důvěru, tak koukej, ať vidíš! A ruku na to! –

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorů Blanky Kubešové a Václava Židka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vaclav-zidek/

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Tomu, který to prožil

Byl mlhavý podzimní večer. V budově se ještě netopilo a profesor Hartlík vyšel z přednáškového sálu prokřehlý, vymluvený a unavený. Po celodenních přednáškách studentům, které zajímalo všechno možné, jenom ne látka, kterou se jim snažil vštípit, se těšil, že si zajde na nábřeží k řece. Podvečerní nálada a štěbetání hejna divokých kačen, které se tam v rákosí přely o nejlepší místa k nočnímu odpočinku, mu pokaždé vnesly do duše klid a bezpečně zahnaly nostalgii z neopakovatelnosti a bezstarostnosti mládí i rozladění z věčného dohadování s kolegou Mázdrem.

Studiu paliv, maziv a vazelín se kdysi věnovali společně, ale zatímco kolegy se zanícení drželo až do profesury, jeho samotného problematika topných olejů, lehkých jako těžkých, za všechna ta léta znudila k uzoufání. Tady těm kačenám, které si tu před spánkem čistily peří, mohl konečně otevřeně doznat, jak jsou mu veškerá paliva ukradená a věnovat se šťastnějším myšlenkám.

Profesor Hartlík si promnul ruce a ohrnul límec. Před pár lety se rozvedl a od té doby žil sám. Z inzerátu, který nabízel k pronajmutí dva pokoje s přílušenstvím a anglickou snídaní navrch, se vyklubalo pravé požehnání. Byt na Bay Street byl pěkný a sotva patnáct minut od university. Kdyby náhodou zaspal, což se mu sice nestávalo, ale čert nespí, měl by do školy coby kamenem dohodil. Bytná Durdilová, které se tu ovšem říkalo Mrs. Djurdajl, si ho oblíbila a – co by zapíral – její snídaně nakonec rozhodla. Smažená vajíčka, k nimž nebyl podáván tradiční toast chutnající jako izolační materiál z lehčeného pěnového polystyrenu, vhodného tak leda k pěstování některých druhů exotických květin, ale něco na způsob francouzské bagety, ho jednoduše nadchla. Namísto sice poněkud vyschlé, ale přesto křupavé slaniny, se v neděli na talíři objevila obalovaná treska s nasekanou citronovou kůrou, něco na způsob fish and chips. Naštěstí ihned, jakmile Mrs. Durdilová zjistila, že pozřít tento pokrm je proti profesorově přirozenosti, zaměnila ji k jeho nemalé úlevě za klobásky a anglické fazole s vyškvařenými kostičkami slaniny navrch. Slaný puding, ať yorkshirský nebo takzvaný černý, z krvavé tlačenky či čehokoli jiného, pan profesor tradičně odmítal, ale narozdíl od ryby stejně tradičně dostával na talíř. Ať už měla snídaně mouchy jakékoli, byla jediným řádným jídlem, které do sebe za celý den dostal, jestliže nepočítal jednoho hamburgra ve studentské kantýně a jednoho od McDonalda k večeři.  

Housku dostávaly kačeny. Myslel na ně i teď cestou z přednášky, ale už po pár krocích ho prudký vítr málem zatlačil do průjezdu s obchodem s lacinými kořalkami a vínem z dovozu a profesor musel uznat, že z procházky k řece dnes nebude nic. Co dělat, kačeny půjdou spát bez večeře! Obrátil se a už byl skoro doma, když ho napadlo, že do toho průjezdu ho vítr nezahnal jen tak a že by si mohl dopřát malou lahvinku na zahřátí. Takové červené dokáže udělat s člověkem divy, pomyslel si a bezprodleně zamířil do obchodu s lihovinami. Po rozhodnutí, že půllitrová lahvička bude stačit, ji zastrčil do kapsy kabátu a už neprodleně se ubíral domů.

Ráno se probudil pozdě. Zalitoval, že se ulakotil na levném vínu z dovozu, po kterém ho bolela hlava a nohy měl jako kámen. Paní domácí mu ovšem promptně uvařila bylinný čaj z máty, levandule a mateřídoušky, pro chuť osvěžený plátkem citrónu a lžičkou medu. Přesto bolest polevila až tehdy, když s mnoha dalšími radami opustila jeho mládenecký pokoj. Důvod byl jednoduchý. Obával se, že si všimne prázdné láhve, kterou neprozřetelně odhodil do koše na odpadky a bude se domnívat, že snad propadl alkoholu, anebo ještě hůř, že láhev odcizil z malé příruční ledničky na chodbě a měl by ji tudíž zaplatit.

Kam s ní? Myšlenku ukrýt láhev pod postel nebo pod polštář zamítl okamžitě a také nápad obrátit se o pomoc na klasika se ukázal k ničemu. Kdypak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?* uvažuje hrdina ve slavné povídce Jana Nerudy, aby vzápětí došel k poznání, že to bylo ještě za dob „růžového mládí“. Nový slamník, nová sláma, no dobrá, ale kam s tou starou? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu? Vysypat na vůz se smetím? Spálit v kamnech? Dneska? V dnešní ekologické době? málem nahlas zabědoval pan profesor a ještě rád a s úlevou si uvědomil, že láhev není slamník.

„Mozek mužský je až obdivuhodně plodný!“ zanotoval si konečně po chvilce s Nerudovým hrdinou a v jeho duchu pokračoval: Postaví přece láhev na chodbu! Za noci se potulují všelijací bezdomovci a pochybná individua a bytná Durdilová ji pak sama vyhodí. Jenže ouvej. Od dob klasika se mnohé změnilo, domy jsou zamčené, opatřené bezpečnostními kamerami, tatam je anonymita.

„Vida, jak se člověk snadno stane špatným!“ pokýval pan profesor souhlasně do dáli směrem, kde někde za velkou louží ležel vyšehradský Slavín a málem se začervenal. Jenže proč na chodbu? Nebylo by jednodušší vstrčit lahvičku do kapsy a teprve ve škole hodit do nejbližšího koše na odpadky?

Jak se rozhodl, tak udělal. Prázdná kapsa a čisté svědomí do něj vlily takovou energii, že doslova uzemnil kolegu Mázdra, který se ho jako obyčejně chystal hned po ránu vytočit svými zhola nemožnými dedukcemi na adresu montážních maziv a těžkých olejů, na jejichž technologii byl profesor Hartlík obzvlášť háklivý. Kolegova břitkost mívala obyčejně vrch, jenže dnes, po šťastně zvládnutém úkolu, byl prostě ve formě. Poté, co nechal kolegu Mázdra s otevřenou pusou na chodbě, už neprodleně vesele zamířil do učebny. Ještě si ani nestačil vyložit z aktovky všechny pomůcky, když se ve dveřích objevila ochranka. Johna, hranatého muže s rameny jako almara, znal pouze od vidění. Přání, že by si s ním potřeboval diskrétně promluvit, proto profesora překvapilo. Že by nějaký skrytý oponent jím doporučované technologie? To snad ne!

Všechno další se odvíjelo jako ve zlém snu. V Johnově kanceláři ze všeho nejdřív vytáhl strážce pořádku láhev a zeptal se, zdali ji ná-ho-dou pan profesor nezahodil do koše? „Ano? Jste si jistý? Tak to se mnou musíte naproti na kliniku“. Profesor Hartlík vypadal v tom okamžiku pravděpodobně hodně zmateně. Dovětek „neprodleně“ provázený temným mručením rozhodně nezněl jako žert. Než si stačil všechno srovnat v hlavě, podebraly ho Johnovy lopaty důvěrně pod paží a se sdělením, že jeho hodinu převezme profesor Mázdr, ho odváděly z budovy. Když si profesor uvědomil, jakou škodu a zmatek v myslích studentů svými názory kolega natropí, obestřely ho málem mrákoty, a kdyby klinika nebyla skutečně v sousední budově, pravděpodobně by ho tam museli odnést.

V ordinaci mu dali nejdříve potupně foukat do trubičky, jednou a podruhé…, tohle dosud znal pouze z filmu. Následně byl donucen se vymočit do průhledné krabičky s vmontovaným detektorem. Stopy alkoholu se samozřejmě nenašly, ale s vyplňováním dvoustránkového protokolu zabralo vyšetřování více než půl hodiny. Po celý ten čas stál strážce pořádku ve dveřích, jako by hrozilo, že provinilec uprchne.

Během té doby se profesor Hartlík docela vzpamatoval. Když si uvědomil, jak je celá záležitost směšná, zlost ho přešla a už jen z recese se vážným hlasem optal, kdo všechno měl tu lahvinku od vína v ruce? Nebylo by správné, aby nejen John, ale i profesor Mázdr, který na ni upozornil, podstoupili podobné vyšetření?

K nemalému překvapení John námitku uznal jako oprávněnou a spravedlivou. Pak už profesor Hartlík s vědomím dobře vykonané práce neprodleně odešel přednášet. Jen když se ve dveřích míjel s kolegou Mázdrem, kterého se skřípajícími zuby odváděly Johnovy lopaty na kliniku, usmál se a poznamenal: “Příště přinesu větší láhev!”

* Jan Neruda, Kam s ním?

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláže pro CzechFolks.com z archívu Marie Zieglerové