CzechFolks.com PLUS

Malíř a grafik Karel Šťastný (* 1929) byl odsouzený za velezradu na 12 let. Nakonec jich strávil v uranových dolech v Jáchymově  „jenom“ 8…

K tomu, aby člověk i v těch nejtěžších podmínkách mohl přežít a uchoval si při tom páteř, lidskost a rozum, a občas dokonce i smysl pro humor, napomáhali v lágru nevědomky samotní bachaři, respektive jejich nebetyčná hloupost a obrovská negramotnost. Ta lidem zbaveným všech práv a osobních svobod dávala pocit morálního vítězství, příležitost se v tichosti zasmát; hloupost jedněch byla pro ty druhé za drátem studnicí jasnějších a veselých okamžiků.

Karel Šťastný posbíral výroky bachařů, členů ozbrojených složek Ministerstva vnitra a po letech, když se těžké vzpomínky zotavily a přetavily, k těmto perličkám vytvořil kresby.

Čtěte více ZDE »

 „Za tu radost sršící z dětí v publiku a jejich chuť zapojovat se do virtuálního příběhu o záchraně planety Země to stálo.“ 

(L.N.) 

Na začátku byl nápad herečky Lenky Novotné a Pavla Jeřábka z Hnutí Brontosaurus: Jak vysvětlit a přiblížit dětem nutnost chránit naši Zemi? Zemi, kterou jsme si v minulosti svou neznalostí a bezohledností sami zničili a zaneřádili? Po generace jsme se chovali tak, jako kdyby její bohatství bylo bezedné a schopnost regenerace nekonečná, tak co teď s tím? Čtěte více ZDE »

Václav Židek: Štěstěna nebo talent?

Za všechno může vlastně Miroslav Sígl a jeho encyklopedie „Kdo byl a je kdo“, ve které se lze setkat s více než dvěma tisíci osobnostmi. Ve svém článku pro CF se M.S. zmiňuje o několika dalších, které by do osudů našich krajanů ve světě měly patřit. Právě tehdy mě napadlo začíst se znovu do spřízněné publikace J. A. Krystka „Osudy“ vydané r. 2001 v Brně a rozdělené na část exilovou a domácí. I v ní jsou zahrnuty nevšední příběhy lidí, kteří něčím dokázali vyniknout. U některých to byla Štěstěna nebo Osud, u většiny však nepředstavitelná houževnatost anebo talent.

Čtěte více ZDE »

- nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Chebsko 55. let, to byly výstražné tabulky POHRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP ZAKÁZÁN,

zátarasy, pozorovací věže a elektrické dráty. Dokud jsem věřila, že jsou proti „západním revanšistům“, tak to šlo. V okamžiku, kdy jsem pochopila, že všechny ty zábrany a vysoké napětí je na naše lidi, tak se ve mně něco zlomilo. Myslím, že se násilně a naráz ukončilo moje dětství.

Pondělí

„ (…) Tady se pořád něco děje. Krajina je tu zvlněná, samej kopeček. Kopečkáře to sem zrovna přitahuje. Karel říká, že kopečkář je člověk, kterej umí rychle skákat přes kopečky, protože mu jde o život. V horách se mu říká horolezec. Horolezce honěj bernardýni se soudkama a kopečkáře vlčáci. Je to taková hra, jenže dospělí ji hrajou úplně vážně a dovopravdicky a tak se zažerou, že nevědí, kdy přestat. Čtěte více ZDE »

Nové CD Blanky Kubešové 

s Hanou Maciuchovou právě na pultech

Biograficky laděné vyprávění vyšlo poprvé v naklad. Jos. Škvoreckého, v 68 Publishers v Torontě s ilustracemi Lucie Radové, které se objevily i v upoutávce Václava Židka v CzechFolks 17. září t. r.

Román v deníkové formě zachycuje život doma a ve škole na pozadí absurdit v někdejším tvrdém období stalinismu, tak jak se odráží v dětské duši. Pro své vyprávění jsem zvolila hovorovou češtinu, připadalo mi, že je v tomto případě výstižnější. Vybrala jsem ukázku, ve které se desetiletá Leoška a brácha Karel, hlavní hrdinové celého vyprávění, chystají na prázdniny do západního pohraničí. Čtěte více ZDE »

Jen skoč a všechno tohle bude tvoje, sykl Had a natáhl do věže cukrového zámku k horečkou soužené Evě orosený džbán čerstvě vymačkaného tropického ovoce, kapky na džbánu se třpytily jako křišťály… Ničeho se neboj, jen skoč, skoč…

Ležím. Co jiného má taky člověk v nemocnici dělat, že?! Skrz velké okno chirurgie v 8. patře vidím po celém horizontu táhnout se stuhu lesa. Pod ní trochu vlevo tyčí se nad městem bílý zámeček s několika věžičkami jako z cukru. Celý den se k němu trousí turisté netušící, jak pramalou má historickou cenu, hrůzný pseudostyl není závadou. Čtěte více ZDE »

31. srpna 1933
„ (…)

V Rusku se dějí podivné věci. Hlad, lidožrouství. Lidé přijíždějící z venkova vyprávějí všelicos. Povídají, že úřady nestačí sbírat mrtvoly po ulicích, že provinční města jsou plná hladových, otrhaných rolníků.

A Ukrajina? Úrodná Ukrajina s širými lány obilí. Co se stalo s ní? Ta

teď není k poznání. Je z ní vymřelá, mlčící step. Není tam vidět ani vysoké žito, ani osinatou pšenici, nekolébají se na ní těžké klasy. Step s běloučkými ukrajinskými domky, neuslyšíte zvučné ukrajinské písně. Tu i onde jsou vidět vymřelé, pusté vesnice. Celá Ukrajina se rozpadla.
Uprchlíci se neustále a vytrvale stahují do velkých měst. Nejednou je hnali nazpět, celé dlouhé řady jich hnali zpátky – na jistou smrt. Čtěte více ZDE »

Člověk nebyl stvořen k tomu, aby ubližoval sým bližním natož zvířatům.

Byla to láska na první pohled. V osmdesátých letech jsme s rodinou a přáteli podnikli výlet do Taragony ve Španělsku. Nevím, jaký psí pánbůh má na svědomí, že nás nohy vedly rovnou na trh, a to právě v okamžiku, kdy tam opálený trhovec nabízel dvě tříměsíční štěňátka, jedno rozkošnější než druhé a jedno od druhého k nerozeznání. Byli to sourozenci pekinéze, holčička a kluk. Sotvaže jsme se na malé psíky podívali, jen přeskočila ta první jiskra, bylo rozhodnuto. O cenu jsme nesmlouvali. Popadla jsem jedno zvědavé zlatorezavé klubíčko do náruče, přítelkyně to druhé, a bylo.

Tomu našemu jsme dali spontánně jméno Míša. Čtěte více ZDE »

Moje malá zem…

Není to dlouho, co přišel redaktor Pavel Pávek s myšlenkou napsat na pokračování o krásných koutech naší vlasti pod heslem Moje nejmilejší místo v Čechách. A protože někdo musí začít, tak jsem se toho ujala. Milí autouři a čtenáři CzechFolksu, pevně doufám, že mě v tom nenecháte samotnou, že se připojíte…

Blanka Kubešová

Je možné se vyznat z lásky k místu tolikrát opěvovanému jako je Praha a neupadnout přitom do banality? Čtěte více ZDE »

Vždycky jsem si myslela, že kraj kolem Lucernu je jeden z nejhezčích, ale s tím od Churu kolem jezera Walensee a dál na východ se to snad nedá srovnat, to je opravdu pohádka. Kdybych tedy řekla, že týden strávený v rétorománském kantonu Graubünden v okolí údolí řeky Inn v květnu t.r. byl krásný, bylo by to prostě málo. Engadin sám, který se člení na Horní a Dolní, začíná u průsmyku Malojapass (1.815 m) a končí při švýcarsko-rakouských hranicích. Je to oblast cestovního ruchu, tady leží známý a mondénní St. Moritz i městečko Scuol, kde jsme v pensionku bydleli i my.

Vysoko v horách už roztál led a sníh a rozvodněný Inn se s ohlušujícím rachotem řítil korytem dolů do údolí. Protéká přímo skrz samotný Scuol (asi 1.250 m) a jeho metrové vlny byly hrozivé – jako podívaná však něco úžasného. Čtěte více ZDE »

V zimě nás vozili na saních a dovedli ve sněhu vystopovat zajíce. V létě, zapřažení do psích postrojů, tahali žebřiňák se senem, zaháněli krávy z pšenice, lovili na louce krtky, a Medvídek dokonce neváhal skočit do Ohře pro pstruha. Dohromady byli ti dva řádní hlídači, kterým neproklouzla myš, a právě to bylo na samotě v západním pohraničí v padesátých letech potřeba.

Psy jsme si s bráškou rozdělili. Mně přirostl k srdci Montík, žlutohnědý ovčácký pes, který dostal jméno po britském polním maršálovi Montgomerym. Tady veškerá pocta končila, Montíkovi totiž chyběla vojenská disciplína. Byl trochu neposlucha, zato mazel k neutahání. Celé hodiny jsme spolu vysedávali ve stínu stoleté vrby, Montík chvíli na jednom boku, chvíli na druhém, a nejraděj na zádech, všechny čtyři nahoře, tam ho trápily blešky nejvíc. Zdálo se, že jeho dlouhá srst jemná jako hříva nějaké zámecké slečinky, přitahuje blechy z široka daleka, vždyť jsem ji taky denně kartáčovala a pročesávala a blešky jsem chytala úplně mistrně. Čtěte více ZDE »