V Praze, ve třicátých letech, vydala malou sbírku básní. V Austrálii napsala několik povídek v anglickém jazyce, které byly publikovány v časopise “Společenstvo australských spisovatelů”. (Byly to: “Den popravy”, “Londýn volá”, Myšlenka”.)

Božena se narodila v roce 1906 ve Stráži u Jindřichova Hradce v jižních Čechách, v České republice. Po komunistickém puči v roce 1948 emigrovala se svým manželem a třemi dětmi do Austrálie.

* * *

Den popravy
Bylo to skoro na konci léta, ale malá vesnice byla ještě rušná jako včelí úl. Pšenice, ječmen a oves, již svázány do velkých snopů, byly naloženy vysoko na fůry tažené párem koní. Na nerovných silnicích se houpaly ze strany na stranu, než dorazily k velké stodole. Sklizeň byla dobrá, a tak vesničané byli připraveni na dlouhou studenou zimu. Tváře unavených lidí i po té tvrdé práci zářily spokojeností. Děti, které si ještě užívaly školních prázdnin, byly také na poli. Krávy se pásly na sklizených strništích a děti je hlídaly, aby nezabloudily do okolí.  Vzaly s sebou mladá štěňata, zatímco starší psi museli zůstat doma, aby hlídali domy.

Slunce bylo vysoko na obloze, když hodiny vesnického kostela udeřily dvanáct a zvon začal zvonit. Krásné stříbrné tóny jako neviditelní ptáci létaly všemi směry dostatečně dlouho dobu, aby se lidé pomodlili. Zvon zazvonil každé ráno v šest hodin, když se den probouzel, a v noci, kdy tma pomalu roztáhla křídla nad celou zemí.

Byl to rytmus obce. Roční období se měnila z jara v léto, z podzimu v zimu, ale zvonění zvonu bylo vždy stejné, jako pozdrav dobrého přítele. Pro děti zvonění zvonu znamenalo něco úplně jiného. Ráno stěží zvon slyšely, ale v poledne jim oznámil dvě věci. Když chodily do školy, naznačil konec vyučování, ale také to znamenalo každý den dobré teplé jídlo. Ten den nebylo jinak. S prvním zvukem zvonu vyskočily na nohy a se šťastným výkřikem “Hurá, hurá”, běžely kolem krav. Nebyly daleko a přiběhly domů dřív, než zvon přestal zvonit. Pak se ozval jiný zvuk. Obecní posel stál na kopci vedle kostela a dvěma paličkami zabušil na buben. Lidé se zastavili a čekali na zprávy. No, nic vážného, mysleli si. V nedaleké vesnici divoký pes kousl pošťáka. Ten pes byl zastřelen. Sliny kolem mordy naznačily, že mohl mít vzteklinu. Pošťák byl v nemocnici na pozorování. Ale to všechno se stalo přece několik kilometrů daleko. Skutečným problémem pro vesnici ale bylo, že všichni psi museli být okamžitě přivázáni řetězy. Jestliže by jeden byl viděn na svobodě, pohodný měl právo ho zastřelit a majitel by byl stíhán.

V ten den všichni lidé sedící kolem stolu u oběda měli stejný problém, protože každý dům měl psa a mnozí měli štěňata, která čekala na nový domov. Před dětmi byl ještě týden prázdnin, a protože na polích bylo ještě mnoho práce, bylo těžké je všechny ohlídat. Ještě než oběd skončil, zdálo se, že problém vyrostl do obrovských rozměrů. Na těchto malých statcích, kde každé zvíře mělo jméno, jako by byli všichni členy rodiny. Domácí zvířátka byla jako děti, z psů se stali nejbližší přátelé. Jejich chov byl pochybný, směs všeho, ale jejich věrnost byla obrovská. Pokud se batole dostalo z dohledu a bylo pravděpodobné, že si ublíží, byl to právě pes, který by ho zachránil před nehodou. Ale teď byli psi i štěňátka připoutáni na dlouhých řetězech. Když zjistili, že nemohou volně běhat, začali plakat jako malé děti. Často se do řetězů, které je dusily, zamotali, a děti, když je viděly tak nešťastné, plakaly s nimi. Pohodný byl v těchto dnech velmi zaneprázdněný. Lidé ho nenáviděli, psi ho již z daleka vycítili a s vyceněnými zuby divoce štěkali.
Jedné malé holčičce, Marii, bylo velmi líto svého psa.
“Chudáku Oříšku! Ráda bych tě pustila na pár minut, když mi slíbíš, že nevyběhneš ze dvora.
Rozumíš? ” Oříšek jí olizoval obličej a Marie ho pustila z řetězu. Stačil jen okamžik a Oříšek vyběhl k bráně a dírou ven na ulici. Psi ve dvorech štěkali, a když Oříšek otočil hlavu, byl šokován. Pohodný  byl nedaleko od něho.Oříšek doběhl k poslednímu domu v ulici, pak se otočil, rozhlédl se kolem sebe a uviděl úzkou cestičku podél zahrady. Díky Bohu, že tam byla díra pod zadní branou, kterou prolezl a pospíchal ke své boudě. Mariina maminka právě dokončila dojení a viděla, jak pospíchal dovnitř.

“No ne!” pomyslela si a rychle připnula řetěz k jeho obojku. Pak zvedla konev s mlékem a spěchala k domu. Než došla ke dveřím, ras stál u brány.

“Ten pes byl na ulici. Je teď můj,” vykřikl, ještě během udýchaný.

“Jak jste ho mohl vidět na ulici, když je ve své boudě?” zeptala se nevinně matka.

“Já ho znám a jsem si jist, že jsem ho viděl na ulici. Chci vidět, jestli je na řetězu,” řekl pohodný.

Mariina maminka šla k budce a zavolala: “Pojď Oříšku”. Oříšek, který se ještě třásl, nerad přišel a pohodný, když viděl na vlastní oči, že pes je připoután, s nadávkami a klením odešel.
Ukázalo se, že skutečný “psí život” měli nejen psi ale také lidé. Psi nebyli zvyklí být neustále ve dne i v noci připoutání. Chtěli vidět své přátele a nemohli pochopit, co se stalo. Vyjednávali s dětmi, olizovali je a chtěli, aby je pustily. Zklamaně štěkali, když se tak nestalo. Vyli celou noc a za pár dní zdivočeli. Tahali misky s jídlem lidem z rukou v zoufalé naději, že budou vyvenčeni, nebo aspoň osvobozeni od řetězu. Některým větším psům se podařilo utrhnout z řetězu a byli vidět, jak pobíhají mimo obec. Vraceli se domů v noci, kdy se snažili ukrást jídlo.

Všude kolem se šířily pověsti, že čím dál více psů onemocnělo vzteklinou, a lidé se báli vyjít po setmění z domu. Vesničané přemýšleli, jak by bylo možné tento problém vyřešit. Byli stejně zoufalí jako jejich psi.

Všichni vyběhli ze svých domů, když slyšeli bušení bubnů, a zůstali bez hnutí stát na místě, když už se dávno obecní posel se svým poselstvím přemístil do jiné části obce. Všichni byli ochromeni, neschopní se hýbat ani promluvit. To nemůže být pravda! Některé dívky následovaly posla, aby ho slyšely ještě jednou. Ale způsob, jakým se vrátily a otálely s vyjádřením, potvrdil špatnou zprávu. S ohledem na možné velké nebezpečí se zdravotní orgány rozhodly, že všichni psi v určitém okruhu budou další den zastřeleni. Proti tomu se nedalo nic dělat. 
Byl to velmi deprimující den. Studený vítr a tmavé mraky vytvořily stejnou atmosféru pohřbu, jakou vesničané cítili ve svém srdci. To ráno dostali psi zvlášť dobrou snídani a pak byli všichni vedeni k místu, kde husté keře bránily lidem pozorovat tu popravu. Psi byli zpočátku nadšení. Byli znovu na venku s jinými psy. Ale proč vodítko? Smutné tváře a slzy v očích lidí? Něco bylo ve velikém nepořádku.

Poprava začala. Někteří lidé chtěli, aby se to udělalo co nejrychleji, aby na to již víc nemuseli myslet. Ostatní čekali, že se něco stane, něco co by jejich domácího mazlíčka zachránilo. Všichni šli pomalu stejným směrem – cestou do kopce nad obcí. Vedle svého pána šel Reg, velký lovecký pes, i Černoušek s bílou náprsenkou a tlapkami. A dále tam byli Ťupka a Oříšek a mnoho dalších, všichni sledovali svoje pány na procházku.

Pod stromem na kopci byl malý stolek, u kterého seděl úředník s otevřenou knihou.
Psal si jméno každého psa a jeho majitele. Další muž vzal psa jemně za obojek a laskavě ho pohladil. “Pojď pejsku.” Někteří psi bojovali a potřebovali povzbuzení, někteří byli zmateni a bezradní. Jen pár metrů odtud husté křoví tvořilo přírodní oponu. Nic nebylo vidět ani slyšet, kromě tlumeného výstřelu, a v další minutě byl předán zpět majiteli obojek jeho psa.
Den byl u konce. Ptáci šli spát do svých hnízd a hospodářská zvířata se uložila na noc. Tma spolkla krajinu. Když se zvuk zvonu zastavil a zmizel nad lesem, strašné ticho se usadilo na vesnici. Bylo to, jako by sama obec zemřela.

Překlad z angličtiny Martina Roe

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Boženy Šamánkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/bozena-samankova/

Fotokoláže pro CzechFolks.com  © Marie Zieglerová

V Lightning Ridge nebydlel lékař, přijížděl jen jednou za měsíc na několik hodin z asi padesát kilometrů vzdálené Goodoogy, kde byla malá nemocnice. Toník byl nachlazený a potřeboval nějakou medicínu. Doktor prohlásil, že má nemocné průdušky a musíme ho ještě tentýž den převézt do nemocnice. Zavezl nás tam Mirek, který bydlel nejblíže. Když jsme tam jeli potmě, po polních cestách a kolem nebylo živé duše, uvědomila jsem si, jak lehce  může člověk zemřít bez pomoci uprostřed pustiny.

Lidé dojížděli za lékařem do Walgettu anebo do Collarenebri. Přibližně stejná vzdálenost a stejně špatné cesty. Ano, ty cesty! Možná pro těžký naložený truck nebyly tak nebezpečné jako pro osobní auta. Vraceli jsme se od lékaře, cesta byla nově opravená a posypaná štěrkem. Jeli jsme z kopce a měla jsem pocit, že auto klouže. Než se kdo nadál, dostalo smyk a přeletělo cestu napříč přes příkop do buše, kde zůstalo zaklesnuté mezi stromy. Dveře nešly otevřít. Nalezl nás tam šofér, který si všiml příčných stop na silnici. Zastavil další auta, protože potřebovali sekyry, aby nás mohli vyprostit. Vytáhli nás na laně na silnici, a protože auto nebylo vážně poškozené, šťastně jsme dojeli až domů. Kolikrát si na tuto příhodu vzpomenu, tolikrát v duchu děkuji těmto lidem, kteří tak ochotně pomohli.

Jednou za měsíc dojížděl do Lightning Ridge i veterinář, aby ošetřil domácí zvířata. Operoval blízko staré silnice na Nobby u dobře známé rodiny. Athol Jenkins byl sekretářem Mining Association a jeho manželka Gwen vyráběla nejrůznější turistické suvenýry. Malovala pěkné obrázky, ale hlavně byla dobrou ošetřovatelkou zvířátek poraněných na silnici, která jí donášeli lidé z okolí. Měli ještě syna Raymonda, školáka, a často jsem přemýšlela, jak se všichni vešli do tak malého domečku. Vždycky tam byl volný přístup ke stolu, kde bylo možno usednout a vypít upřímně nabídnutý šálek čaje. Nevím, kde Gwen ještě našla čas vždycky něco čerstvého upéci.

U domu měli postavený caravan, ten sloužil Gwen jako studio. Ze starých svetrů a podobného materiálu našila pohodlné vaky, kam ukládala malé pacienty. Krmila je, koupala a starala se o jejich pohodlí. Vaky visely odevšad, kde bylo místo, z opěradel židlí, z každého knoflíku u šuplete. Nebyla to jenom mláďata klokanů, jejichž matky byly zabité na silnici, byl tam i králíček, posum, wombat a nejrůznější ptactvo. Někdy to vypadalo, že Jenkinsovi bydlí v zoo. Byla to záslužná práce a nikdy jsem neslyšela Gwen stěžovat si.

Díky těmto zvířátkům měla Gwen časté návštěvy, hlavně rodičů s dětmi, které se těšily, že uvidí klokaní mláďata. Divoká zvířata nebylo nikdy vidět za dne a už vůbec ne tam, kde se kopalo. Ale když jsme s Mirkem tehdy vezli Toníka do nemocnice, žasla jsem, jak za měsíčního svitu příroda ožila. Nebyli to jenom králíci, kteří ve světle reflektorů jakoby zkameněli a lovci by jich mohli postřílet, kolik by chtěli, byla tam i divoká prasata, která prchala před naším autem s houfem maličkých. Museli jsme hlídat hlavně klokany, aby neskočili přímo pod auto. Bylo na denním pořádku, že některý zůstal ležet zraněný u cesty.

Přes všechny potíže s velkými vzdálenostmi, se nám Lightning Ridge stal druhým domovem. Nikdy jsme neměli nové auto a staré, i když v dobrém stavu, na té dlouhé cestě vždy potřebovalo opravu. Jednou, asi v polovině cesty, začala z chladiče unikat voda. Zastavili jsme v garáži, kde nám dali nějaký prášek, který se nasype do chladiče a má zaplnit praskliny na dostatečně dlouhou dobu, abychom dojeli. S doplněným chladičem jsme pokračovali dál. Zanedlouho jsme museli doplňovat vodu u potoka a já přemýšlela, jak to zalepit. Měla jsem v autě čerstvý žitný chléb. Odřízla jsem kus a vyndala střídku. Hned jsem ji v dlaních, trochu zvlhčila a hnětla. Podala jsem manželovi žmolek, aby se pokusil, co může udělat. S pomocí špachtle zamazal chladič, kde se těsto okamžitě připeklo. Dolil vodu a jeli jsme dál. Nejen, že jsme dojeli domů už bez problémů, ale jezdil s tím ještě několik týdnů, než dal auto do opravny.

Jednou brzy po vánocích byly velké deště a Lightning Ridge byl opět široko daleko obklopen vodou. Čekali jsme v Sydney několik týdnů, až voda opadne, a nechali jsme auto řádně zkontrolovat, aby nás nic nemohlo zaskočit. Potom nám zavolal brusič Jožka:”Cesty jsou otevřené, můžete přijet.” Vyrazili jsme hned a v Dubbo jsme přespali v motelu. Bylo dobře, že jsme z Dubbo vyjeli hned ráno. Brzy jsme našli cestu uzavřenou a museli jsme jet objížďkou dlouhou asi třicet kilometrů. Cesty byly tak blátivé, že se nedalo ani vystoupit z auta. Dorazili jsme k potoku. Most byl stržený a v proudu už uvázlo asi šest aut. Zůstali jsme stát s nevyřčenou otázkou – co teď? Byli jsme zřejmě mezi prvními, protože provizorní přejezd nebyl připraven. Muži, kteří vytahovali auta z vody, překlenuli bystřinu dvěma úzkými dřevy a pokynuli nám, že můžeme jet. Dřevo nebylo širší než kolo auta, byla bych se bála je přejít pěšky a nedovedla jsem si představit, že to Toník s autem dokáže. Stačilo by maličko uhnout volantem a byli bychom ve vodě. Museli jsme to však zkusit, chabou útěchou nám bylo, že nás muži případně vyprostí.

Sedli jsme do vozu a Toník vjel opatrně na dřeva. Zapomněla jsem dýchat a sledovala jejich konec na protějším břehu. Toník to dokázal. Přejeli jsme. Cítila jsem se napětím tak unavená, jako bych auto sama přenášela.

Silnice dál byla stále pod vodou, jen úzký blátivý pruh uprostřed naznačoval, že vody ubývá. Jeli jsme prostředkem a modlila jsem se, aby nikdo nejel v protisměru. Šťastně jsme přejeli všechny mosty ve Walgetu. Všude voda, voda a hrozně mazlavé bláto. Kdyby člověk věděl, co ho čeká, asi by se mnoha věcem vyhnul.

Jindy nás míjelo těžké nákladní auto s přívěsem a jelo tak rychle, že náporem vzduchu se naše auto nadzvihlo. Zastavili jsme a s překvapením zjistili, že se utrhl nosič ze střechy, na němž byla uvázaná matrace a všechno se válelo na silnici.

Skoro slyším otázku, proč jsme tam vůbec jezdili. Kladla jsem si ji sama, když jsme tam jeli podruhé, potřetí a přála jsem si, aby to bylo naposled. Jedním z důvodů bylo to, že v Lightning Ridge bývalo v zimě mnohem tepleji než v Sydney a čas tam strávený se dal prospěšně a příjemně využít hledáním opálů.

Život v Lightning Ridge se odehrával všeho všudy na ploše čtyř čtverečních kilometrů. Obchody, motely, hotel, klub a modlitebny pro věřící. To bylo všechno. Většina obyvatel se znala křestními jmény a způsob života se velmi blížil tomu, jak se žilo v Evropě na vesnici nebo v malém městě, a tak jsme se snáze mohli cítit jako doma.

Jezdili jsme tam třináct let a město, které zpočátku vypadalo, jakoby zaspalo sto roků, spěchalo všechno dohonit. Myslím, že prvním smělým krokem byly noviny “Lightning Flash”, které začaly vycházet v roce 1969. Asi deset listů zajímavých zpráv a fotografií a také nezbytné inzeráty.

Mezi jinými byl také otevřen podnik “Walk – in – mine”. Velmi dobrá příležitost pro turisty, kteří tak mají možnost se podívat, jak to vypadá v podzemí. Za malý poplatek se mohou pohodlně dostat dolů po upravených cestách a mohou si i zakopat a ponechat si případný nález.

Dočkali jsme se také pěkné silnice do Ridge a to byl největší pokrok. Zlepšil se transport. Dvakrát týdně odjížděl moderní autobus do Dubbo, kde už stál připravený vlak do Sydney a stejně navazovalo i spojení nazpátek. Po všech těch letech trmácení na nesjízdných cestách to bylo k neuvěření. Zajela jsem si několikrát sama na týden do Sydney a vychutnávala tu vymoženost.

Už jsme nemuseli ani ručně prát. Mezi novými obchody byla i prádelna s řadou praček a sušičkou. Pod širým nebem byl postaven biograf “Marina”, kde v pohodlí z auta bylo možné sledovat dobré filmy.

V tom stálém ruchu už nestačila policejní stanice vyřizovat doklady týkající se dobývání opálů a důlní úřad musel pronajmout místnosti v příčné ulici, Morilla Street. Kde byly ty časy, kdy tam býval jen jeden policista a ten ještě dělal administraci důlního úřadu. A když si někdy zašel kopat opály, v kanceláři ho zastala manželka.

Jožkův partner Ignác se rozhodl pracovat sám. Postavil si velký dům a plánoval oženit se. Prodal i svůj důl. Když si do něj šel ještě naposled zakopat a také aby si vzal své nářadí, strop se zřítil a Ignác zahynul. Byl to asi jeho osud, který byl jen na čas oddálen.

Jožka brusič už obchodoval s opály a vlastnil malé letadlo, aby mohl rychleji cestovat. Jednou mě vzal s sebou do Sydney. Byl to ohromný zážitek . Vidět z výšky Modré hory bylo překrásné, ale přiznám se, že ve velkém letadle se cítím jistější.

Byla to vzrušující doba, stále se dělo něco nového a jsem si jistá, že se hodně změnilo i v samotné důlní práci. Ještě než jsem odešla, pracovala tam záchranná četa a často jsem přemýšlela, že každý, kdo dostane claim, by měl dostat i tištěnou příručku, aby věděl, čeho se má vyvarovat. Dolování je řemeslo a každý by měl znát alespoň základní pravidla.

Z Lightning Ridge jsem se odstěhovala, když Toník po krátké nemoci zemřel. A najednou to všechno byl jen neskutečný sen. Třináct roků poznávání úplně jiného života. Ještě teď, po dalších šestnácti letech, se mi zdává, že kopu pod zemí, barva opálů se mění jako obloha ze zelené do pomerančové a potom do zlaté. Držím je v sevřené dlani, abych je neztratila, a když se probudím, jsem zklamaná, že moje dlaň je prázdná.

Zdař Bůh.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Miloslav Heřmánek

Co bylo v Lightning Ridge opravdovou vzácností, to byl déšť. Když se rozpršelo už v noci, hodně minerů vstávalo brzy ráno a šlo “nudlovat”. Ne na svůj claim, ale kamkoli, kde věděli, že se nachází opál. Tak, jako lidé chodívají po dešti na houby, mineři chodili na hromady dirtu. Skoro každý něco našel, opály pěkně omyté deštěm, a vždycky nějaký šťastlivec objevil cenný kousek v hodnotě i několika tisíc.

Byla jsem ráda, že mám plnou nádrž vody, ale pak už jsem toužila, aby přestalo pršet. Bylo třeba zajistit jámy, aby do nich netekla voda a pracovat se nedalo, protože všude bylo bláto. Když hodně pršelo i v Queenslandu, rozvodněné řeky se hrnuly do N.S.W. Nedaleké městečko Collarenebri bývalo zaplavené a ve Walgettu budovali hráze z pytlů s pískem, aby uchránili město před povodní.

Než se kdo nadál, byl Lightning Ridge obklopen vodou. Josef a jeho přátelé si vyjeli na loďce po silnici a dostali se až do Walgettu a zpět. Elektrické a telefonní sloupy, jakož i různá návěstí podél cesty, byly jedinou orientací. Všude byla jen voda a zase voda. Celý rozsáhlý kus země, rovný jako stůl, byl zaplaven. Stovky kilometrů byly pod vodou.

Každý den přilétalo vojenské letadlo a zásobovalo město vším potřebným. Ani pivo nescházelo a pilo se víc než jindy, protože se nedalo pořádně pracovat.

Ti, co měli jámy ve vyšší poloze a byli na opálu, kopali a hlídali, aby jim tam nikdo nevlezl. Ti v nižších polohách pumpovali vodu z jam, protože bylo nebezpečí, že prosákne-li voda ke stropu, celá šachta se zřítí. Večer se všichni scházeli v hotelu nebo v bowling clubu, kde se dozvídali, co je nového a kde se co děje.

V jámě blízko cesty, kde jezdí těžké trucky, je vyšší pravděpodobnost, že spadne kus stropu. Je třeba být stále ve střehu a všímat si každé praskliny. Práce pod zemí se nesmí podceňovat. V první řadě se do jámy musí dostávat čerstvý vzduch. Nejlepší jsou dvě jámy blízko sebe, kde vzduch proudí přirozenou cestou. Když jsme začínali kopat, ušila jsem dvacet stop dlouhý kalikový pytel. Do obruby jsem protáhla drát, pytel kousek rozpárala a připevnila nad zemí k rumpálu. Je to jednoduchý a při tom účinný způsob, jak dostat do jámy vzduch. Pytel byl vždy nafouknutý a pracovalo se nám dobře.

Někteří lidé ignorují všechna samozřejmá opatření a prostě nevěří, že se jim něco může stát. Jeden miner pumpoval vodu z jámy a asi neměl dost zkušeností, protože dal motor do jámy. Když dlouho nepřicházel domů, jeho manželka se šla podívat za ním na claim. Motor stále běžel. Manžel na její volání neodpovídal, domnívala se, že ji neslyší. Slezla za ním dolu po žebříku a už se nikdy nevrátila. Její manžel byl otráven výfukovými plyny a než se vzpamatovala z úleku, byla omámena též. Zůstaly po nich dvě osiřelé děti.

Open cut vedle našeho claimu na Canfells už nikomu nepatřil a několik minerů chtělo vyzkoušet, co je v další vrstvě. Hned za hrází, kousek od nás, pracoval Josef, vysoký, statný muž. Pracoval tam se svým přítelem a jednou mě pozval, abych se podívala do jejich jámy. Moc mě to zajímalo. Chtěli jsme také kopat do druhé vrstvy a u nich jsem mohla vidět, co se dá očekávat. To, co jsem viděla, se mi nelíbilo. Mimo jednoho pilíře u žebříku bylo všechno vybrané a kameny jako bochníky chleba se válely po zemi.

Jak se sem dostaly ty kameny?” ptala jsem se překvapeně.

“Spadly ze stropu,” odpověděl klidně Josef. Tak se nacházejí opály. Je třeba kopat kolem nich, a když už kameny nic nedrží, spadnou samy vlastní vahou.

“To je hodně nebezpečné. Je dobře, že jste tady už skončili,” řekla jsem s ulehčením.

“Ne, ještě jsme neskončili,” řekl Josef. “Teď rozkopem tento pilíř, protože jsou v něm opály. A potom se prokopem na další vrstvu.”

“Teď žertujete,” smála jsem se,” když rozkopete tento pilíř, spadne vám strop a je vyloučené, abyste mohli jít dolů. Udělejte to obráceně. Prokopejte se níž a zjistěte, co tam je. Když tam budou opály, pracujte dole a teprve až budete se vším hotovi, můžete se pokusit o pilíř a to hodně opatrně.!”

“Ale kdepak. Stropy vydrží hodně a není čeho se bát. Když ten pilíř nevykopeme, někdo sem v noci vleze a vykope to za nás. Nikomu ho nedám.”

Asi o tři dny později jsem nečekaně potkala Josefa ve dveřích obchodu. Měla jsem dojem, jakoby se setkání rád vyhnul a raději by couvl zpět a ztratil se, ale už bylo pozdě. Stáli jsme proti sobě. Jeho ruka byla zafačovaná až po rameno a visela zavěšená v šátku uvázaném na krku.

“Co se vám stalo, Josefe ?” ptala jsem se s údivem. “Byl jste v nějaké bitce nebo jste se vyboural v autě?”

“Bylo to mnohem horší,” přiznal zahanbeně,”spadl nám strop, tak, jak jste to řekla. Právě jsme se chystali domů. Miloš už byl na žebříku a tak ho to jenom zaprášilo, ale mě to málem urazilo rameno. I tak jsem měl štěstí. Kdyby mi to spadlo na hlavu, už bych tu nebyl.”

“Vrátíte se tam až se vám ruka zahojí?” ptala jsem se.

“Ani za nic na světě. Opály tam možná leží navrchu, ale já jsem dostal varování, na které nezapomenu.”

Na druhém konci open cutu pracoval Radek. Znala jsem ho dobře. Pracoval sám a byl vždy slušný. Jednou ke mně přišel na jámu někdo, koho jsem neznala, a ptal se po Radkovi. Ukázala jsem rukou, kde pracuje.

“Chci od něj něco koupit a nenašel jsem ho doma. A tady se nemohu dovolat. Kompresor běží, je možné, že mě neslyší, když to dělá takový hluk?”

“Ne, kompresor dělá hluk venku, ale v jámě je slyšet každé slovo. Jestliže se neozývá, pak se mu něco stalo. Můžete lézt dolů po žebříku? Prosím vás běžte hned, určitě potřebuje pomoc.”

Bylo štěstím pro Radka, že ho někdo hledal tak brzy po poledni. Večer už mohlo být pozdě.

Byl zavalen kameny ze stropu, měl poraněnou páteř a ochrnutý ležel dlouhou dobu v nemocnici v Sydney. Měl štěstí, že byl mladý a silný a určitě i dobré léčení ho postavilo znovu na nohy.Samotní mineři jsou vždycky v nebezpečí, že nebudou včas nalezeni, když se jim stane nepředvídaný úraz.

One sunny morning (Jedno slunečné ráno)  

A dog was crying his heart out
when two young miners left their camp and talked.
Did they forget to get him his breakfast, I thought
or wanted he them to take him for a walk?
They did not listen to the dog’s whine,
young boys, their hearts full of dreams.
With the sun in their eyes they went down the mine
and darkness swalloved their screams.
When dust settled down, one only arose with a struggle
with bruised body and wild look of the pain.
His friend with all his dreams under the heap of rubble
and dog still crying on his chain.

V osmašedesátém roce přišla nová vlna uprchlíků, někteří z nich se objevili i v Lightning Ridge. Mirek, mladý svobodný muž, byl jediný z nich, který zůstal. Udělal si provizorní bydlení a kopal. Viděla jsem na jeho kemp a jednou jsem u něho zahlédla dva mladé chlapce.

Předpokládala jsem, že je přivede ke mně na kávu, jsou-li to Češi. Nějak jim ale nezbýval čas, a tak jsem usoudila, že už někde pracují. Asi po týdnu jsem slyšela nezvyklý štěkot Mirkova psa. Vyšla jsem na verandu a viděla chlapce odcházet z domu. Pes štěkal lítostivě, ale ani se neohlédli a pomalu se vzdalovali. Nemohla jsem si vysvětlit proč byl pes tak nešťastný. Neslyšela jsem ho nikdy takhle štěkat, když odcházel Mirek a tyto chlapce znal jenom několik dní.

Asi za hodinu k nám přiběhl nějaký muž a ptal se udýchaně:”Tady blízko se něco stalo, ve které jámě?” 

“Kolem nás nikdo nekope a já o ničem nevím,” řekla jsem a muž beze slova utíkal dál. 

Rozhlížela jsem se kolem, ale jen naložené trucky jezdily směrem na puddling dam.

Teprve později toho dne jsem se dozvěděla, co se stalo. Mirkův známý měl zaregistrovaný claim ale nekopal tam. Bylo třeba vyčistit jámu a chlapci mohli zkusit štěstí. Někdo jim půjčil i jackhammer. To osudné ráno šli nakopaný dirt vytáhnout, aby mohli pořádně začít. Jeden z nich, jmenoval se Rudi, vlezl do jámy, postavil velkou plechovou nádobu na zem a hodil do ní kámen, který vypadl v noci ze stropu. Hlomoz se rozlehl malým prostorem a celý strop se najednou sesypal. Druhý chlapec byl ještě blízko žebříku a nedostal plný zásah, ale Rudi byl zasypaný a už ho nevzkřísili.

Mirkův pes asi vytušil nebezpečí, ale nikdo si jeho žalostného kňučení nevšímal.

Kolem podobných případů je obvykle hodně vyšetřování. Tyto nešťastné náhody vždy vyburcují minery k vyšší opatrnosti.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.
http://grafika.hermanek.info

Když jsem byla doma sama, měla jsem čas pozorovat svět kolem sebe. Blízko stanu se toulala kravička a ukusovala stébla trávy. Uvědomila jsem si, že všechna pole patří nedaleké farmě. Stáda musela být na hodně vzdálených pastvinách, protože široké okolí města bylo rozkopáno hledači opálů. Přinesla jsem ze stanu vrchní listy ze zelné hlávky a slupky ovoce připravené do odpadků, položila je ke stromu a sledovala, jak rychle je kravička objevila a jak si pochutnávala. Bylo hodně sucho, a tak přicházela každý den podívat se, co jsem jí připravila.

Kousek dole pod cestou měl stan Štefan, další Jugoslávec. Měl malého psa, doprovázel Štefana každý den tam, kde kopal, a ležel pak u jámy, dokud Štefan opět nevylezl. Nestýkali jsme se a poznala jsem ho, až když k nám jednoho dne nakvašeně zamířil. “Někdo mi krade chleba,” říkal rozhořčeně. “Neviděla jste tu někoho? Támhle,” mávl rukou za kopec, ” bydlí rodina s mnoha dětmi. Možná, že oni sem chodí.”

“Neviděla jsem nikoho, ani děti ani dospělé,” odpověděla jsem po pravdě.

“Kdo by ho mohl brát,” tvářil se Štefan nechápavě,”věším chleba v sáčku na strom, abych neměl ve stanu mravence. Jenom děti by lezly na strom.”

Druhý den jsem poznala jednoho mladého Němce. Šel kolem, zastavil se a pozdravil. “Nezačínejte si nic s támhle tím,” máchl rukou ve směru, kde se popásal kůň. “Včera se toulal kolem mého stanu a tak přátelsky se díval, že jsem mu nabídl hrst cukru. Pochutnával si tak, že ani nechtěl odejít. Dnes ráno, ještě za tmy, najednou cítím, jak se třese celý stan. Otevřel jsem oči a div že mě neranila mrtvice. Dolní polovinu stanu mám zašněrovanou, aby tam v noci nevlezl pes, ale horní mám volnou a v ní koňská hlava. Tak jsem se lek, že jsem vyletěl z postele. Přišel si pro cukr, potvora. Budu se možná muset přestěhovat, abych měl pokoj.”

Musela jsem na ně myslet, na kravičku i koně. Sami nenašli dost, aby se napásli. Během dne jsem několikrát pohlédla ke Štefanovu stanu. U stromu stál kůň. Zahlédla jsem ho tam už vícekrát, myslela jsem, že ukusuje větvičky ze stromu. Pozorovala jsem ho teď, jak překousl provázek a na zemi si ze sáčku vyhrabal chleba.

Večer jsem šla říct Štefanovi, kdo je ten záhadný zloděj a přinesla jsem mu trochu z našeho, aby měl co jíst. Kupoval jenom konzervy a na psa asi moc nezbylo. Přinesla jsem psovi kost a tím jsem si získala jeho přátelství snad nadosmrti. Hned druhý den mi to dal najevo, když si lehl na náš plac u cesty, aby hlídal i stan svého pána, a tak dělil svoji oddanost.

Jednoho dne mě manžel vzal do jámy. Věděla jsem, že mi chce ukázat něco zajímavého, ale to, co mě čekalo, předčilo všechny moje představy. Celá, asi metr široká stěna zářila všemi barvami.

Musela jsem se toho zázraku dotknout, abych mohla uvěřit, že je to pravda. Stáli jsme před problémem, jak ten poklad dostat ze stěny. Manžel vzal krumpáč a chtěl vyprostit opál někde uprostřed. Zadržela jsem jeho druhý úder:”Ne, celé to musíš vykopat kolem dokola. Je to třeba rozmočit ve vodě, abychom z toho něco dostali.” 

Stěna byla tvrdá, jako stmelená dohromady a Toník uznal, že je to jediná možnost, jak něco zachránit. Při kopání dokola se přirozeně odlamovaly kusy, které jsme doma vkládali do vody.

Byla to velká škoda, že jsme něco podobného nenašli o něco později, kdy už jsme měli zkušenosti, jak s takovou věcí zacházet, a kdy jsme znali lidi, kterým bylo možné věřit. Toník hodně pokazil neopatrností, brusič nás okradl, miner, kterému se Toník pochlubil, že našel opály, si je šel v noci nakopat. To málo, co zůstalo, jsme rozdali jako dárky a plné láhve chipsů jsme prodávali po dolaru. Asi o dva roky později našel jistý Maďar něco podobného v blízkosti našeho nálezu. Byl lépe informován o potížích s broušením a s lidmi vůbec. Pomocí šroubováků vydlabal opály a uložil je do kbelíku. Tak, jak byly, je nabídl nákupčímu a dostal dvacet tisíc. Myslím, že to byl dobrý obchod pro oba.

Město Lightning Ridge se začalo rozrůstat. Motorizované rumpály ušetřily čas a mohlo se víc kopat. Potom přišel jackhammer – sbíječka, se kterou se pracovalo mnohem rychleji než s krumpáčem. Motorem poháněný rumpál sypal dirt do připraveného trucku, který byl potom zavezen na puddling dam. Tam se dirt sypal do puddleru, v němž se pod proudem vody rozpouštěla hlína a v tailings, jak se říká zbytku na dně, se nacházel opál. Ne každý si mohl dovolit mechanizaci a zůstalo dosti minerů, kteří kopali starým způsobem. Ale už bylo znát, že se úroveň města zvyšuje.

Z “open catů” zůstávaly vedle hromad hlíny, také i haldy kamene. Jako houby po dešti vyrůstaly v Lightning Ridge kamenné domy a domečky v místech, kde stály poloshnilé stany.
I my jsme si postavili domek. Ne ve městě, jen asi tři sta metrů od místa, kde nás ubytoval Jožka. Když se jeho přítel vrátil, zaregistrovala jsem nový claim, který jsme odkoupili od minera, jenž na něm postavil menší kůlnu. Přitáhli jsme na nový pozemek náš minibus, v němž jsme spali, a začali stavět. Pomáhal nám náš krajan Josef. Byl to muzikant, bydlel nedaleko a někdy přinesl i harmoniku a zazpívali jsme si písničky z mladých let.

Připravili jsme místo na základy a objednali cement, který, už namíchaný, nám nalili do připravené formy z prken. Koupili jsme dřevo na konstrukci podle míry a obili ji azbesto-cementovými panely. Byl to pohodlný domek s malou ložnicí, větším obývacím pokojem, kuchyňkou a malou koupelnou. Po celé délce domu jsme udělali osm stop širokou verandu, aby zadržela horko odpoledního slunce.

Když jsme dokončovali stavbu, potkala jsem přítele Jožku, který mi řekl, že příští den bude v městské hale velký prodej věcí, jež by mě mohly zajímat. Hala byla veliká plechová budova sloužící k různým účelům. Tentokrát obchodník přivezl celý truck různého zboží a rozestavil ho v hale. Koupila jsem pěkný stůl se čtyřmi židlemi a několik drobností. Postele jsme koupili ve Walgettu, kde jsme si pak zašli do hotelu na pivo. Bylo horko a sál byl plný, když hotelier náhle zavolal:”Kdo jste z Lightning Ridge, poslouchejte. Žene se bouřka a bude pršet.” Sklenice zůstaly nedopité. Všichni jsme pospíchali ven. Z Walgettu k nám vedla jenom prašná silnice a všichni věděli, jak nebezpečná je jízda v rozmoklém prachu.

Ve městě se otevíraly nové obchody. Železářství bylo nejdůležitější hned po potravinách. Město naplánovalo několik nových ulic a byly vyměřeny stavební parcely. Bylo udivující, jak nové moderní domy vyrostly skoro najednou a v příčné ulici hned kousek od hotelu byla postavena velká budova poštovního úřadu. Byl zastavěn i čtvrtý roh na hlavní křižovatce. Majitel obchodu potravinami tam nechal vystavět elegantní motel “Black Opal”. Na druhé straně ulice o trochu výše postavili supermarket. Byla to velká konkurence pro zavedený první obchod, ale ještě nebyla vyčerpána možnost podnikání. Další podnikatel otevřel nový obchod s alkoholem, kde prodával dobré víno, brandy a cigarety. Vždycky byl důvod něco oslavovat a neoficiální odhad počtu obyvatel v Lightning Ridge byl již dva tisíce, pravděpodobně jich ale bylo mnohem víc.

Jako v pořádném kinu i tam bylo o přestávce občerstvení. Čaj a zákusky pro dospělé, bramborové lupínky, sladkosti a limonáda pro děti.

Když už jsem se zmínila o dětech, je třeba poznamenat, že měly v Ridgi pěknou obecnou školu a velké hřiště. Starší děti dojížděly každý den autobusem do měšťanky ve Walgettu. Stará, tehdy hlavní cesta, vedla z centra na “Telephone Line” podél opuštěných opálových polí, místa nazvaného “Nobby”, k letišti a potom kolem farmy “Lorne” a vyústila v Castelereagh Highway vedoucí až do Walgettu. Jednou jsem jela školním autobusem a viděla, kolikrát musel zastavit, aby posbíral všechny děti, které rodiče sváželi ze vzdálenějších farem. V autobusu se ještě dokončovaly úkoly, zpívalo se, dohadovalo se a řidička musela mít asi dráty místo nervů. To vše ale patřilo k životu v Lightning Ridge.

Na této staré silnici, poblíž hlavní ulice, stojí Bottle house – dům postavený z lahví! Určitě nebylo jednoduché sehnat tolik neobvyklého stavebního materiálu a je to úžasná idea. Množství prázdných lahví hovoří o tom, že mineři si rádi přihnuli. Kdosi obdařen tvořivou myslí dokázal postavit raritu, která dodnes slouží jako museum.

Venku jsme ke stěně ložnice přistavěli širokou střechu a odtáhli jsme tam náš minibus. I když už byl vyřazen z provozu, měl pro mě stále ještě cenu. Znovu jsem ho pečlivě umyla, vyleštila a ušila nové záclonky. Byl to můj extra pokoj. Střecha pro auto tak jako veranda chránily celý dům od slunečního žáru a v minibuse bylo pěkné si sednout, zvlášť v zimě v něm bylo mnohem tepleji než v domě. Zůstala už jen skořápka auta, protože použitelné součástky sloužily jinde. Jeden Maďar, který měl stejný typ volkswagenu, potřeboval vyměnit motor. Náš byl ještě zánovní, byť vymontován z jiného poškozeného auta. Maďar byl rád, že bez velkého shánění získal levně dobrý motor. S opraveným autem však nejezdil déle než týden. Cestou na Tři míle vjel do hluboké jámy a auto se převrátilo. Měl štěstí, že se nezabil, ale auto bylo rozbité. Nesledovala jsem, co se stalo s motorem dál. Věřím ale, že věci mají, stejně jako lidé, svůj osud.

Někdo jiný potřeboval kolo, další potřeboval péra, protože na neudržovaných cestách každou chvíli něco prasklo. Minibus postupně pozbýval součástek, leč stále zůstával mým nejoblíbenějším pokojem, kde jsem měla možnost zůstávat chvíli sama.

Náš pozemek byl oplocen drátěným pletivem, a přestože brána zůstávala stále otevřená, dodávalo to místu zdání soukromí. Teprve když jsem chtěla zasadit kolem plotu nějaké květiny, pochopila jsem, proč jich je v Lightning Ridge tak málo. Bydleli jsme na kopci, kde v tvrdé kamenité zemi nerostla ani travička. Vykopala jsem jámy pro sazenice a v kbelících jsem domů vozila úrodnější půdu z buše . Když jsem se rozhodovala, co zasadit, aby to přečkalo horka po dobu našeho pobytu v Sydney, rozhodla jsem se pro kaktusy. Jenom na chráněných místech jsem vysadila maminčiny zamilované muškáty. Koupili jsme i v novinách inzerovanou nádrž na vodu, aby rostliny měly dost vláhy.
 

Už samo jméno zní kouzelně ve spojení s krásou australských opálů, které si získaly nejvyšší ocenění ve světě. Opály, které je možno vykopat ze země a které přinášejí štěstí. Kdo by se nechtěl přesvědčit sám na vlastní oči a najít si takový kamínek? Dlouho to bylo těžko dostupné místo. Odvážlivci tam putovali na koních nebo i pěšky jen s rancem na zádech. Teprve auta otevřela cestu do těch horkých končin Nového Jižního Walesu.

Náš mladší syn Jarka se zajímal o geologii, a tak chtěl Lightning Ridge navštívit. Se svou ženou Glorií plánovali cestu na velikonoční svátky roku 1967 a na vyjížďku přizvali také nás, mne a mého muže Toníka.

Bylo třeba vyrazit časně ráno, abychom se na místo dostali před setměním a mohli vyhledat nocleh. Cesta to byla dlouhá, nekonečná, téměř osm set kilometrů. Poslední úsek jen po zaprášené hrbolaté cestě bez asfaltu. Projížděli jsme kolem rozlehlých farem a já jsem se těšila na to blížící se tajemné město.

V Lightning Ridge se musel zastavit čas nejméně před sto lety. Hlavní ulice a jedna příčná byly už vyasfaltované, ale ty staré, omšelé domy byly ještě svědky dávno zašlých dob. Nikde ani zahrádka, natož květiny, jenom všudypřítomý bílý prach.

Kempovali jsme ve vlastních stanech na okraji města u velkého bazénu s teplou vodou.To byl přepych! Termální prameny byly jediným zdrojem pitné i užitkové vody pro celé městečko.

Centrem byla ta křižovatka dvou ulic. Na jednom rohu stál hotel. V prvním poschodí byly hostinské pokoje a v přízemí výčep a velký sál, kde se lidé scházeli k zábavě při sklence piva. Na protějším rohu byl starý dřevěný dům s otevřenou verandou. Sloužil zároveň jako pošta a obchod se smíšeným zbožím. Třetí nároží tvořila budova policejní stanice spojená s důlní úřadovnou. Každý, kdo se chtěl pokusit o štěstí při kopání opalů, musel mít takzvaný Mining Right, tedy oprávnění k těžbě, a každičký kousek země, na němž se pracovalo, musel být zaregistrován. Poslední roh nebyl dosud zastavěn, ale hned vedle prázdné parcely byl velký potravinový obchod, kde se prodávaly hlavně uzeniny a čerstvě pečená kuřata.

Město bylo plné turistů, protože bylo právě nejvhodnější období před příchodem velkých veder. Davy se hrnuly z caravan parku, který měl vchod přímo na hlavní ulici a obchod s potravinami byl přeplněn, stejně jako hotel. Lightning Ridge nebyl ještě připraven na větší příliv lidí.

Cestou na největší opálové pole nazvané prostě “Tři míle” jsme na okraji města zahlédli Tram motel. Bůhví odkud přivezené staré tramvaje, dávno už vyřazené z provozu, stály kolem společných umýváren. Jednoduše zařízené jako pokoje na přespání byly vítaným útočištěm těm, kteří hledali levnější ubytování.

“Tři míle” na vrchu kopce vypadaly jako velké mraveniště. Všude zely hluboké jámy a každé čtyři kůly s registrací ohraničovaly těžební území sto krát sto stop. Žebříky do šachet byly zavěšeny na dřevěném rámu, na němž stál upěvněný rumpál.

Byly svátky, a tak se nekopalo. Kopáči opálů – mineři, se mísili mezi turisty a nabízeli k prodeji nejen opály, ale i skleničky plné opálových odštěpků. Podle řeči bylo patrné, že to byli hlavně emigranti – Novoaustralané. Svobodní muži hledali pracovní příležitost, kde se dalo a naleziště opálů bylo tehdy příhodným místem. Stačilo zaregistrovat oněch deset tisíc čtverečních stop, postavit stan a provizorní domov byl zbudován. V podvečer, kdy se zvířata chodila za šera pást, bylo možné ulovit králíka, klokana nebo divoké prase a v potoce raky. Dřeva na oheň k přípravě jídla bylo všude dost.

Opály se daly najít i ve vytěžené hlíně z dolů, tam zkoušeli štěstí i turisté. Hlavním zdrojem obživy však zůstávala samotná těžba. Život to byl primitivní, ale měl v sobě i něco pěkného. Každý miner byl sám sobě pánem, nikdo mu neporoučel, co má dělat a záleželo jen a jen na něm, co dokáže.

Domů jsme se vraceli s několika opály a hrstí opálových odštěpků, tak zvaných chips, které jsme si na haldách sami vynudlovali – napaběrkovali, ale hlavně s nově nabytými dojmy o neobvyklém životě minerů.

Za necelé dva měsíce jsme jeli do Lightning Ridge znovu. Toník ztratil zájem o vše ostatní a jen přemýšlel, jak se tam dostat. Do našeho “kombíka” vyrobil truhlici, na ni nechal od čalouníka udělat matraci, a tak vznikl gauč. Vzadu na motoru byla matrace pro mě. Do truhly jsem naskládala osobní věci a zásoby jídla. Koupili jsme petrolejový vařič, krumpáče a lopatu, na vynášení hlíny jsme sehnali větší plechové kbelíky a na uložení všech nezbytných věcí jsme pořídili stan.

Jednoho dne jsem hned po rozbřesku zamkla náš útulný dům, zavřela bránu na petlici a nasedla do vozu. Něco se ve mě vzpíralo proti takovému nesmyslu, ale musela jsem se koncentrovat na cestu, protože Toník nevěděl přesně, kudy pojedem, a při navigaci na mě plně spoléhal.

Když jsme dojeli do Walgettu, znamenalo to, že se blížíme k cíli. Pokaždé, když jsme zastavili k odpočinku nebo doplnění benzinu, Toník otevřel dvířka vzadu, aby se podíval na motor. Slyšela jsem ho vždycky tiše nadávat a něčím šramotit. Kontroloval motor i kousek za Walgettem, kde končila asfaltka. Do Lightning Ridge zbývalo posledních třiasedmdesát kilometrů po nezpevněné prašné cestě. Zaplať pánbůh, bez problémů jsme dojeli a zamířili do caravan parku. Celá tíha obav ze mě spadla a cítila jsem se tak dobře, jako bychom přijeli domů. Náš obytný vůz byl uvnitř útulným pokojíkem a spalo se nám v něm dobře.

Díky velikonoční návštěvě jsme se ráno ani nemuseli ptát na cestu a vyjeli rovnou na Tři míle. Dalo se očekávat, že mineři už budou v plné práci. Toník byl rozhodnutý kopat a sám si všechno vyzkoušet. Pod kopcem jsme narazili na partu Jugoslávců, kteří nám ochotně nabídli pomoc. Ukázali nám místo, kde jsme mohli kempovat a našli nám i zpola zasypanou jámu , v níž jsme mohli kopat poté, co jsme ji vyčistili. Byli jsme jim vděční.

Postavili jsme stan na kamenitém návrší s několika stromy a uložili do něj všechno nářadí. Na velkou bednu jsem umístila vařič a připravila večeři. Byl to zvláštní pocit ubytovat se pod širým nebem. Naplnili jsme petrolejem hurikánovou lampu, kdybychom museli jít v noci ven. Naposledy jsem viděla petrolejku za první světové války.

Druhý den jsme zajeli do města vyřídit na policii registraci těžební jámy, a tak jsme najednou patřili k houfu minerů. Jen díky Peterovi a Tonymu – dvěma jugoslávským emigrantům, jsme mohli začít pracovat. Peter nám půjčil starý rumpál, který nepotřeboval, a společně nám pomohli obložit jámu dřevem, na nějž jsme rumpál upevnili. Pak už zbývalo jen koupit u kováře žebříky.

Toník v jámě nabíral hlínu do kbelíku a plný jej zavěsil na hák. Já jsem točila klikou a vytáhla jej nahoru. Vysypala jsem obsah kbelíku hned vedle rumpálu a prázdný spustila dolů. Toník měl už naplněný druhý kbelík, a tak jsme rychle pokračovali v práci, dokud jsme nebyli unaveni. Čištění jámy trvalo několik dní. Byli jsme už penzisté, ale zase díky tomu jsme nebyli omezeni časem.

Každý den, když jsme skončili práci, jsme se jeli vykoupat do bazénu a potom nakoupit čerstvý chléb a mléko. Poznávali jsme stále nové minery a také jsme se seznamovali s místními zvyky. Byl to prostý, nekomplikovaný život a jediné, co nás spojovalo, byla touha najít opál. Lépe jsem tomu porozuměla až o něco později. Najít opál byla zde jediná možnost, jak vydělat peníze.

Toník kopal a já jsem přicházela vždy v určitý čas vytahovat kbelíky s hlínou. Musela jsem mezitím “doma” všechno poklidit, protože auto sloužilo jako ložnice v noci, ve dne jako jídelna a přijímací pokoj zároveň. Mezi autem a stanem jsme měli jenom úzkou průchozí uličku. Vchody byly postaveny proti sobě. Vařila jsem ve stanu a jídlo jsem snadno přenášela do “jídelny ” na čtyřech kolech. Tony k nám velmi rád přišel na talíř horké polévky, když bylo chladno, nebo na hrnek čaje, když si chtěl popovídat. V hledání opálu neměl příliš štěstí a také se chtěl svěřit, ulevit si, že nemohl za to, co se dělo za války. Jako Chorvat totiž musel bojovat na straně Němců. “Byl jsem voják a voják musí jít tam, kam ho pošlou,” říkal, “ano, mohl jsem odmítnout, ale to by znamenalo, že mě zastřelí. Byl jsem mladý a chtěl jsem žít.” Manžel míval doma balíček tabáku, a tak balili, kouřili a rozprávěli.

Nejkrásnější z celého dne byl západ slunce. Ve výhni zlata se roztékala zvláštní zeleň a modř smíchaná s pomerančovou a barvy se měnily každým okamžikem. Bylo to úchvatné zakončení dne, po kterém přišla noc. Jakoby se modrý samet rozprostřel nad zemí a z něho zářily ty nejkrásnější diamanty v různých seskupeních. Velké haldy zeminy zalité měsíčním světlem se proměnily v podivný neznámý svět a hvězdy se zdály být tak nízko, že jsem se cítila jako ztracená ve vesmíru.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.

http://grafika.hermanek.info

Záhadou je celý život od narození až do smrti. Jsou věci, které se nedají vysvětlit, ani učenci nemohou dát uspokojivou odpověď a rozhodně jim nemůže rozumět dítě.

Nevím, kdo mě naučil modlitbu o “andělíčku strážném”. Myslím, že to byla moje nejstarší sestra Marie, která chodila do školy a vždycky mně ochotně pomáhala. Nechala mě listovat v její čítance a poučovala mne o všem možném. Modlitba k andělíčkovi se mi líbila, protože zněla jako báseň, a když mi Marie řekla, že každý máme svého andělíčka, byl to tedy někdo, s kým jsem mohla mluvit.

Nebylo těžké si představit andělíčka.

Doma nad postelí visel obraz představující dvě děti, jak přecházejí můstek nad vodou a anděl se vznášel nízko nad nimi, připraven zachytit je, kdyby udělaly chybný krok. Představovala jsem si, že můj andělíček vypadá stejně a měla jsem pocit jakési jistoty, že je všude se mnou. Modlila jsem se k němu věrně a slova “opatruj mě ve dne v noci” měla pro mne zvláštní význam. 

Mívala jsem děsivý sen, který se stále vracel a opakoval. Měla jsem dojem, že to není sen, ale skutečnost. K mojí posteli se přibližoval mladý muž. Díval se pronikavě do mých očí a v napřažené ruce držel dýku, jakoby mě chtěl v příštím okamžiku probodnout. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku, jako bych oněměla. A to už cizinec stál u mě tak blízko, že jsem hrůzou omdlela.

Ráno jsem se jen těžko probouzela a byla jsem překvapená, že žiji. Plakala jsem vždycky, když jsem vyprávěla, co se v noci stalo. “Bůh ví, jak ti něco takového mohlo přijít do hlavy,” divil se otec, ale když se to opakovalo, měl opravdu starost. ” Něco se musí udělat, ale já nevím, co by to mělo být.”

“Babička Prokšová nám poradí,” rozhodla maminka a běžela k ní. Babička přišla už částečně informovaná. Dívala se mi do očí a vybídla mě:”Tak mi pověz, jak ten člověk vypadá.”

“Je mladý, ” začala jsem. “Má čistý obličej bez vousů a je to nějaký cizinec. Nevypadá jako my, je hodně snědý. Ty jeho oči jsou nejhorší. Dívá se na mě tak upřeně, že se nemohu ani pohnout, ani vykřiknout.”

Babička pokývala hlavou a obrátila se k matce: “Děvče nelže, kde by si to také mohla vymyslet. Chodí na ni můra.”

“Co můžeme udělat?” ptala se maminka.

“Dej mi křídu,” řekla babička. “Musíme všude nakreslit muří nohu.”A už kreslila na stole zaklínací znamení. “Musí to být udělané jedním tahem a musí se to nakreslit na oknech a na dveřích u domu, aby k ní nic nemělo přístup. A pak musíme všichni věřit, že to pomůže.” U dveří ještě s maminkou tlumeně mluvila a odešla domů.

Maminka se podívala na tatínka. “Já na takové čáry máry nevěřím,” řekl pevně a máchl rukou do prázdna.

“Neříkej to, Poldíku, víš co řekla babička, že tomu musíme věřit,” zaprosila maminka.

“Já vám v tom překážet nebudu,” řekl otec rezignovaně a vyšel ven na čerstvý vzduch.

Nechápala jsem, proč tatínek nesouhlasil s maminkou a byl jaksi zamlklý. Nerozuměla jsem také výroku, že na mě chodí můra. Každý věděl, co je můra. Létaly večer a netopýři je chytali. Ano, mohla k nám vlétnout otevřeným oknem, ale jak by mně mohla ublížit? Můru jsem nikdy v bytě neviděla, ale toho mladého cizince s dýkou v ruce jsem znala tak dobře, že bych ho poznala kdekoliv.

Byla to Marie, která se ujala úkolu nakreslit muří nohu. Napřed to zkoušela tužkou v sešitu a pokreslila celou stránku, než si byla jistá, že je to správně. Nakreslila zaklínadlo na okno a dveře, a když se nikdo nedíval, rychle je načmárala vzadu na kamnech, na straně knihovny a všude, kde bylo ukryto pátravým očím. Bylo zvláštní, že nikdo o tom nemluvil, jako by se nic nestalo.

Byla jsem to asi já sama jediná, která tomu chtěla uvěřit a také věřila. Prosila jsem mého strážného anděla, aby mne hlídal a nenechal toho cizince s dýkou už nikdy přijít. Míjely dny i měsíce, ani jsem nevěděla, kdy maminka umyla okna i dveře. Můj sen se už nikdy neopakoval.

Nikdy jsem však na ten sen nezapomněla, a když jsem později odešla z domova, vždycky jsem pátrala, zdali podobného muže neuvidím.

Bylo to dlouho po tom, až po druhé světové válce, když jsem šla se svými dětmi do kina na film, který se odehrával v Indii a tam jsem spatřila typ mého cizince.

Otázkou je, jak jsem mohla mít takový sen ? Děcko ze vsi, které ještě ani neumělo číst a mimo sestřiny čítanky nevidělo žádnou knihu. Odkud se mi zjevil tak neobvyklý typ člověka a jaký měl důvod mě zavraždit?

Byla to záhada. Mohlo to být napojení na událost, která se stala někde jinde?

Vnuknutí

Jednou ráno, když jsem je šla budit, jejich matka mi řekla, že Ela se necítí dobře a zůstane v posteli. Přistoupila jsem k ní abych se zeptala, co ji bolí. Ukázala rukou na krk a řekla tiše :” Není to zlé, ale nechce se mně jít do školy.” Usmála jsem se, že rozumím, a vložila jsem její ruku pod pokrývku. Cítila jsem, že má horečku.

“Já jdu zavolat doktora,” řekla jsem lehce.

“Já nemyslím, že je to nutné,” skoro překvapeně reagovala její matka a pak dodala :”možná, že bude lepší, když se na ní podívá. Řekněte mu, ať přijde po ordinaci.”

Zůstala jsem nerozhodně stát na chodbě. Co je to v tom jejím obličeji, kdy jsem to už viděla? Utíkala jsem na ulici k telefonu a vytočila číslo doktora. Když se ozval, oznámila jsem mu jedním dechem:” Elu bolí v krku a bojím se, že je to vážné. Prosím vás přijďte hned.”

“Budu tam za pět minut,” řekl a zavěsil sluchátko.

“Za pět minut,” zhrozila se Elina matka, ” vždyť nemám ani čas se obléci.”

Podala jsem jí župan. ” Tak brzy ráno je to normální,” utěšila jsem ji a rychle jsem upravila Ele postel. A už jsem utíkala otevřít doktorovi dveře.

Dlouho se nezdržel. Pohlédl na Elu, pak do jejího krku a řekl krátce: “Je to záškrt. Ela a vy všichni musíte dostat injekci. Musím se vrátit do ordinace a budu hned zpět. Je dobře, že jste mě zavolaly tak brzy, v poledne mohlo být už pozdě.”

Moje paní byla velmi šetrná a měla jsem dojem, že návštěva lékaře a čtyři injekce za jeden den je pro ni trochu moc.

“Je to náš starý doktor a ještě se nikdy takto neunáhlil,” řekla.

 
Pracovala jsem u jedné vdovy se dvěma dětmi. Starala jsem se, aby děti byly včas připraveny do školy a byly vždy čisté.

Příští den byla naše ulice vzrušena sirénou ambulance. Zastavila přímo proti našim oknům. Byla to Elina přítelkyně ze školy, kterou odváželi do nemocnice, kde ještě tentýž den zemřela na záškrt.

“Ani si nestěžovala na velkou bolest, vypadalo to spíše, že se jí nechce jít do školy,” naříkala její matka.

Moje paní měla důvod věřit, že se doktor neunáhlil a já jsem měla dobrý pocit, že jsem se řídila tou neznámou silou, jež mne nutila udělat to,co jsem udělala.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek Ing. Arch.
http://grafika.hermanek.info

Ráda představuji další příběh z knihy „Opál na dlani” od Boženy Šamánkové. 

Jana Reichová

—

“Toto je jen malá část zvláštních příhod, které šly se mnou celý život.

Už jako děcko jsem rozpoznala nemocné lidi. Viděla jsem to v jejich obličeji i očích, vycítila v jejich hlase a podobně. Věděla jsem hodně brzy, že o těchto věcech nemohu s nikým mluvit a bylo těžké s tím žít a neprozradit se.

Vše to bylo jen mé tajemství, o kterém nevěděli ani moje rodiče, a toto je má první a poslední veřejná zpověď.                      

Je málo těch, kteří zažili něco podobného a odváží se svoje zkušenosti zveřejnit, protože se zdají být nevysvětlitelné.

Je mnoho lidí, kteří nevěří na tyto nepochopitelné jevy a vidí v tom i podvod. Mé výpovědi jsou však pravdivé.”

Božena  Šamánková

— 

Paní Levitová

Paní Levitová byla vdova se dvěma dětmi. Když jsem je poznala, Marianě bylo asi dvanáct let a Fritzovi asi deset. Bydleli v prvém poschodí pěkného čtyřpatrového domu na Kozím plácku, blízko Staroměstského náměstí. Manžel paní Levitové zemřel krátce po tom, co se narodil Fritz. Byl to pro ni těžký úděl, protože ženy tenkrát byly určeny k tomu, aby se vdaly a nebyly vychovány k ničemu praktickému, čím by se mohly samy živit.

Paní Levitová se narodila v Karlových Varech, kde její rodiče vlastnili velký dům, který pronajímali celou letní sezonu hostům. Pro všechny hosty se vařilo, a tak se sestrou pomáhaly v kuchyni a naučily se vařit. Vzpomínala, že se musely se sestrou uskrovnit v podkrovním pokoji a jejich rodiče měli pokoj v přízemí, blízko kuchyně. Podle výbavy, kterou dostala, byly ale zřejmě dost bohatí.

Manžel paní Levitové obchodoval s kávou. Obývali čtyři pokoje s kuchyní a měli pěkný solidní nábytek, jaký se v tu dobu vyráběl. Na podlaze ležely perské koberce, v jídelně byl ve skříni drahý porcelán. V šuplatech byly stříbrné příbory a stříbrné mísy byly rozestaveny na mramorové desce příborníku. Mramorová deska byla dokola obložena leštěným dřevem a všechno bylo udržováno jako nové. Jenom na vyleštěném dřevě vedle mramoru byla jizva, která tam zůstala, když se těžká váza náhodou převrátila.

Bylo to statečné rozhodnutí od paní Levitové znovu se neprovdat. Řekla mi, že se bála, kdyby se znovu vdala, že by přišly další děti a tyto dvě by byly možná odstrčené.

Nevím, kolik měla peněz v bance, ale vím, že měla nějaké akcie, které jí přinášely určitý obnos, a když zdědila peníze po rodičích, koupila na Letné činžovní dům. Pronajímala ho a každé tři měsíce měla potom jistý příjem.

Neviděla jsem nikoho tolik počítat jako ji. Ne že by šetřila na jídle. V domě bylo všechno, ale denně zapsala do své knihy každý haléř, který utratila. Měla asi určitý limit a musela si být jistá, že s penézi vystačí na všechno. Každý rok jezdila s dětmi na prázdniny, a když vyrostly, jezdily v zimě s přáteli lyžovat. Nic jim neodepřela.

Někdy ji přišla navštívit sestra jejího manžela, Irena. Byla to elegantní žena, měla vysoké postavení u velké firmy a Mariana v ní viděla příklad, který chtěla následovat. Rozhodla se chodit na obchodní akademii, aby jednou byla tak moudrá a elegantní jako její teta. Fritz měl zájem studovat práva. Jejich život byl plný příslibů a s důvěrou hleděli do budoucnosti.

Mariana vyrostla v krásné děvče, a když nadešla zima a s ní taneční zábavy a bály, byla uvedena do společnosti. Někdy ji doprovázela matka, jindy to byla matka její přítelkyně, která také doprovázela dceru a ujala se úlohy gardedámy. Prožívala jsem s ní její vzrušení z nových krásných šatů a ona mi svěřovala i tajné vycházky do sadů s některým z jejích tanečníků. Teď, když Fritz a Mariana dospívali, potřebovali mít i zajímavější prázdniny. Jejich matka se rozhodla jet s nimi k moři do Jugoslávie. Objednala si švadlenu do domu asi na dva týdny a šily se šaty pro Marianu i pro ni. Bylo to tam, na mořské pláži, kde Mariana potkala svého budoucího manžela. Napřed od něj přicházely jenom dopisy, ale brzy přijel sám, aby se zasnoubili.

To už bylo slyšet o nepokojích v Německu a napadání židovského obyvatelstva. Noviny stále varovaly, jak Německo zbrojí.

Byly to myslím i tyto nepokoje, které uspíšily Marianinu svatbu. Jugoslávie se zdála být dosti daleko a mimo nebezpečí.

Byla jsem už tenkrát vdaná a měla jsem svoje starosti, ale byla jsem ráda, že Mariana je v bezpečí a je šťastná. Byla to teď Mariana Lewi. Měli velký obchod a vlastnili hodně polí.

Občas jsem chodívala paní Levitovou navštívit. Stále ještě posílala Marianě výbavu, bylo to již hodně obtížné. Jednou jsem za ní delší čas nepřišla. A když jsem pak zazvonila u jejích dveří, zjistila jsem, že tam bydlí někdo jiný. Polekala jsem se, co se asi stalo. Měla jsem štěstí, že jsem dostala jejich novou adresu. Navštívila jsem je na Letné, kde si vzali menší byt.

Hodně se změnilo od té doby, co jsem je neviděla. Dozvěděla jsem se, že Marianě se narodilo děvčátko a že je šťastná. Fritz se už také oženil. Tak mladý, žasla jsem. Ano mladý, vzdychla paní Levitová, jsou oba ještě děti, ale mají se rádi.

Mladá nevěsta měla nevlastní matku, která k ní nebyla dobrá a neměla nikoho jiného, ke komu by mohla jít. Fritz se rozhodl odejít za hranice a nechtěl ji tu nechat samotnou. Odejdou tedy spolu jako manželé.

Dívala jsem se na paní Levitovou a měla jsem dojem, že se jí ještě nedotklo moc z toho, co se dělo. Mariana byla daleko a dostala od ní všechno, co nevěstě patří. Ze svých věcí jí dala stříbro, perský koberec i rodinné šperky, které už dávno rozdělila mezi obě děti. Už ani nepotřebovala čtyři pokoje a byla spokojená tam, kde byla.

Když Fritz přišel domů se svou manželkou, překvapeně jsem na něj pohlédla. Ale to už mně ji představoval, a tak jsem svoji otázku spolkla. Měla světlé vlasy i světlou pleť, tváře rozkvetlé jako růže a v očích se zračila něha. Jistě milovala Fritze celým srdcem.

Oba odešli do jejich pokoje a já jsem se zeptala paní Levitové, jak mohl Fritz změnit svou podobu. Je to stále on, ale je jiný, řekla bych klasicky krásný člověk.

Ó, vy nevíte, usmála se paní Levitová, vám to mohu říct. Nechal si udělat plastickou operaci, aby hned na první pohled nepoznali, kdo je. Rozumněla jsem. Potřeboval zakrýt před Němci svůj židovský původ, ale nebyla jsem si jistá, že mu bude lépe s novou podobou. Jeho nezvykle krásný vzhled skoro uhodil do očí a věřila jsem, že se za ním každý aspoň dvakrát ohlédne. Mohlo být štěstí mít tak hezkou manželku, která mohla částečně od něj odvádět pozornost.

Fritz chce odejít přes Polsko a dostat se k Marianě, tam budou mít dost času plánovat dál. Přes Polsko, opakovala jsem, není to složité a nebezpečné? Má tam spojení, dostala jsem klidnou odpověď. Pracoval nějaký čas v továrně se železem, aby se naučil, jak se co jmenuje a také jak se co dělá, aby si mohl najít práci, kdyby potřeboval.

Rozloučila jsem se s nimi a přála jsem jim všechno štěstí, které budou potřebovat na cestě. Bylo mi těžko při pomyšlení, co všechno se může stát. Celá země byla už obsazena Němci.

V té době nebyl nikdo bez starostí. Měla jsem svoji rodinu, chlapce ještě malé, potřebovali všechnu moji péči. Přesto jsem často myslela na paní Levitovou a hlavně na Fritze a jeho manželku. Nemohla jsem jim zavolat, bylo proti protektorátnímu zákonu mít s židy jakýkoli styk. Byla bych ráda věděla, zdali se útěk zdařil a jak paní Levitová žije ve své samotě. Vydala jsem se na Letnou a spoléhala na štěstí. Tiše jsem došla ke dveřím a lehce stiskla zvonek. Nikdo neotevřel, a když jsem zaklepala, vyšla z vedlejších dveří sousedka. Vystěhovali ji na Smíchov, řekla stručně a dodala i adresu. Poděkovala jsem a pak jsem utíkala z domu, aby se nemohla ptát, kdo jsem. Byla jsem rozrušená, když jsem jela elektrikou zpět.

Vystěhovali ji, stále mi znělo v uších. Znamenalo to, že někdo zasáhl do jejího života. Vystoupila jsem na Smíchově u Anděla a šla jsem jeden blok zpět, abych se dostala do ulice, kde bydlela. Neměla jsem v úmyslu ji vyhledat, jenom si zapamatovat dům, v němž bydlela, pro případ, že bych číslo domu zapomněla. Bylo nebezpečné mít u sebe adresy lidí, protože nikdo si nebyl jist, co se může stát.

Nikdy před tím jsem v těch místech nebyla, a tak jsem ani nevěděla, že se tam prodává zelenina. V pozdním odpoledni byly stánky přikryté a přesto, že domy byly kolem dokola, neviděla jsem děti, jenom ojedinělí chodci přešli po chodníku. Našla jsem hledané číslo na tmavém asi třípatrovém domě, ale dovnitř jsem nevešla. Musím přijít ráno, kdy je tu plno lidí, abych se mezi nimi ztratila, řekla jsem si a pospíchala domů.

Trvalo mně to několik dní, než jsem se odvážila k návštěvě. V nenápadných šatech a s nákupní taškou jsem nastoupila do elektriky. Na náměstí jsem se zamíchala mezi kupující a hlídala jsem tmavý dům. Nikdo z něho nevycházel, nikdo nevcházel dovnitř a zastřená okna neprozradila nic o životě uvnitř. Nenápadně jsem se přiblížila k domu a potom se odvážila vstoupit. Jméno paní Levitové jsem našla na dveřích v prvním poschodí. Zazvonila jsem a poslouchala, co se kde ozve. Zaslechla jsem pomalé kroky a potom se odsunulo kukátko na dveřích. Upřela jsem na ně zrak a mé srdce strnulo. Ještě nikdy jsem neviděla tolik hrůzy v lidském oku jako v tom, které se na mě z kukátka dívalo.

Já jsem Boženka, řekla jsem spěšně.

Dveře se rychle otevřely. Vešla jsem a v jednom okamžiku jsem rozpoznala utrpením ztrhaný obličej a v něm napuchlé červené oči. Uchopila jsem ji za obě ruce. Hledala jsem vás na Letné, jsem ráda, že jsem vás našla, řekla jsem jí. Pojďte se podívat, jak bydlím, řekla rozechvělým hlasem a vedla mě chodbou dál. Byly tam dva pokoje a kuchyně, ale bylo to víc skladiště než byt. Bylo tam mnoho nábytku uloženého jeden kus na druhém, židle na skříni až u stropu. Bydlely jsme tu obě s Irenou, nedávno ji odvedli, řekla a její obličej se zkřivil bolestí.

Je vám tu jistě smutno samotné, ale hlavně abyste měla pěkné místo, kde se uložit, řekla jsem. Donesu vám jídlo a cokoliv potřebujete… Zarazila mě. Ne ne, ten trošek, co potřebuji, mám a víc nepotřebuji. Nevěděla jsem, co říct, abych ji nezranila. Máte nějaké dobré zprávy, ptala jsem se tiše. Přikryla si obličej rukama a zoufale vydechla – nic nevím, jestli došli, ani co je s Marianou.

Zvolna postupovala zpět ke dveřím a potom mě křečovitě objala. Mně už nic a nikdo nemůže pomoct. Nechoďte sem už, aby vás tady nechytili. Máte svojí rodinu, kterou musíte opatrovat.

Rozloučila jsem se s ní a bylo mně nesmírně líto, že tolik trpí. Musela jsem na ni stále myslet. Měla jsem dojem, že mě její duch stále doprovází a je možné, že ve své samotě myslela na moji návštěvu. Vzpomínala jsem na ni, když jsem oblékala děti, i když jsem je dávala spát. Byla jsem matka jako ona a chápala jsem její bolest. Fritz jistě věděl, co se děje a nemohl matku zachránit a možná ani sám sebe. Byla by určitě trpěla víc, kdyby viděla, jak jejího syna odvádějí z domu. Ji vystěhovali a už jenom čekala, až ji odvedou, jako Irenu. Čím více jsem na ni myslela, tím více jsem byla přesvědčená, že už nemá sílu žít. Možná, že jsem byla poslední, s kým mluvila a poslední, komu mohla důvěřovat.

Bylo to o několik týdnů později, když jsme malovali dětský pokoj a chtěla jsem koupit novou skříň. Pojedeme se podívat na Vinohrady, viděl jsem tam velký obchod s nábytkem, snadno si tam vybereš, řekl mi můj manžel. Byl to opravdu velký obchod, který jsem ani neznala. Majitel obchodu mluvil s manželem a já jsem slyšela, když řekl. Tu skříň si můžete vybrat v této řadě, ale jděte se podívat, co tu všechno mám. Támhle vzadu, a ukázal rukou, mám krásný cenný nábytek, kdybyste vy nebo vaši známí něco potřebovali. Pohlédla jsem směrem, kam ukázal a spatřila něco známého.

S očima upřenýma až do nejzazšího rohu jsem se proplétala mezi nábytkem. A pak jsem zůstala stát. Byla tam rozestavená celá jídelna paní Levitové. Zamrazilo mě v zádech. Dívala jsem se po jednotlivých kusech a něco ve mně chtělo protestovat. Takového nábytku může být víc a nemusí to být její. A pak jsem si vzpomněla na jizvu v příborníku, která tam zůstala po pádu vázy.

Došla jsem pomalu tak blízko, abych mohla rukou pohladit lesklou plochu vedle mramorové desky a slzy mi vytryskly z očí. Ano, byla tam jizva, kterou jsem tak dobře znala a která byla nesporným svědkem toho, komu nábytek patřil.

Neměla jsem možnost zjistit, jak paní Levitová zemřela, ale podle stavu, v kterém jsem ji naposled viděla, nebyla schopna žádného transportu.

Otázka, která mučila její srdce mě doprovází celým životem. Co se asi stalo s Fritzem, jeho manželkou a Marianou?

Pokračování příště…

***

Kniha “Opál na dlani” byla vydána v roce 1997 v Sydney vlastním nákladem Boženy Šamánkové.  Ukázky z knihy byly otištěny s laskavým souhlasem jejího syna pana Jaroslava Šamánka, kterému redakce CzechFolksu.com PLUS srdečně děkuje.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © Miloslav Heřmánek ing.arch.
http://grafika.hermanek.info a foto z archívu Jany Reichové