nejprve bych vám všem chtěla poděkovat za ohlasy, jichž se dostalo mému příspěvku do Czechfolks,  respektive esejům studentů žurnalistiky. Velice oceňuji reakce plné vášně a svéráznosti – je to vskutku zvláštní pocit, když vidím, že tolik polemiky způsobilo pár řekněme neopatrných slov mladých lidí, vykračujících do života s chutí, radostí a jakousi vzpourou. Je však krásné sledovat, že Češi se ještě nestali domácími bačkorami a bojují; když ne za ostatní, pak alespoň za sebe a svou hrdost.

Pokud je mládí něčím krásné, pak tím, že člověk může vyjadřovat svůj nesouhlas a odpor, a přesto není brán jako vyvrhel, nýbrž jako někdo, kdo stále ještě hledá sám sebe, svou cestu příštích dnů. Poněvadž by bylo skutečně trapné snažit se zastřít onu „studenou vlnu“ kritiky, jež ochladila můj obličej (rozuměj obsah ohlasů autorek a autorů), pokusím se alespoň zčásti vysvětlit svůj text.

Hned z počátku mé eseje může čtenář vyčíst, že nepovažuji gramatickou, nýbrž faktickou chybu v jakémkoli textu za fatální – pro mě, jako budoucí novinářku (třeba během let studií změním ještě názor), je primárním úkolem zejména shromáždění a zprostředkování informace. Ovšem v textu nestojí, že mi nezáleží na tom, jakým způsobem je informace zprostředkována. V eseji se píše pouze o tom, že pokud se v textu objeví jakákoli gramatická chyba, je to menší chyba, než kdyby zpráva obsahovala chybu faktickou. Jak tvrdí jedna z autorek ohlasů, šéfredaktor by si všimnul a chybu faktickou opravil – skutečně každý šéfredaktor disponuje maximem informací a je jakýmsi „všeználkem“? I ti nejzkušenější šéfredaktoři se spoléhají na své novináře, zpravodaje, dopisovatele, spoléhají se na to, že to, co napíší, je fakticky správné.

Při čtení jednotlivých ohlasů se obávám, že většina přispěvovatelů nedomyslela obsah eseje do konce. Panu Ivanu Kolaríkovi přeji krásné léto, avšak: nikdo nepsal nic o tzv. Prznění českého jazyka. Který za esej jste prosím četl?

Paní Blance Kubešové: Ano, jsem ráda, že i člověk žijící v zahraničí si všiml toho, kam se řítí česká společnost. Já přiznávám, že úroveň českého jazyka upadá do neskutečných hlubin, sama jsem se nad tímto pozastavovala již před několika lety. Ovšem to, o čem píši, je realita všedního života v České republice. Dokonce si dovolím tvrdit, že i jinde na světě. Velice dobře si uvědomuji, kam tento náš „moderní“ a přetechnizovaný svět spěje, ovšem pokud někdo nesouhlasí, není to proto, že bych říkala lež, nýbrž proto, že je těžké si skutečnost přiznat. Pak doufám s Vámi, že se najde tolik lidí, kteří budou mít sílu jaksi pozvednout úroveň jazyka společnosti.

A konečně paní Marii Zieglerové: Zcela první co zmíním, jest – všichni tři studenti se chtějí učit, přijímat nové informace, poznávat, rozšiřovat své vědění (pokud to z našich tří esejů vyplynulo jinak, pak tedy uvádím na pravou míru).

Snad příliš tvrdě jsem se rozepisovala o problému faktické chyby, když každý čtenář vyvodil názor, že jako budoucí novináři naprosto ignorujeme gramatickou správnost informací, jež podáme. Na fakultě je předmětu Současný český jazyk přikládána skoro větší hodnota než předmětu Žurnalistická tvorba, proto vězte, že být gramaticky „vyučeni“ jsme nuceni dennodenně. / Panu Zdeňku Reichovi: Já teprve studuji, ode mě jste tedy žádnou tištěnou zprávu do rozhlasu dostat nemohl – je opravdu vtipné, jak si lidé najdou pro všechno své vlastní vysvětlení. A znovu vás ujišťuji: zkoušky z gramotnosti českého jazyka by byly dle mého názoru těžké i pro vás, proto nesuďte ostatní dle jednoho nějakého nedostatku. Mohu vás ujistit, že vzděláváni jsou novináři dostatečně, ovšem jak který novinář vezme vážně svou profesi, je již pouze na nich samotných.

Závěrem bych jen napsala pár slov. Je jasné, že, pro kohokoli, kdo žije jinde, než v České republice, je těžké podívat se pravdě do očí. Ale současnost je přesně taková, jakou jsem ji „načrtla“ v eseji. Mít snové ideje o něčem, co se mění během naší nepřítomnosti, je pak jedině smutkem a zklamáním pro nás samotné.

Reaguji teprve teď, protože jsem dříve nevěděla o zveřejnění našeho příspěvku.

Děkuji za pochopení, Daniela Tkadlečková.

***

1) Daniela Tkadlečková: Chybovat je lidské aneb novinář není placen za jazykové vyjadřování

Ačkoli se mé přesvědčení může jevit jako hrůzné smýšlení (alespoň pro pedagogy českého jazyka určitě), zastávám názor, že horší než jazyková hrubka je chyba faktická, ať už se jedná o novinový článek, zprávu, vědecký dokument nebo cokoli jiného. Samozřejmě, že zejména u novinářů řádně vzdělaných ve svém oboru, tedy disponujících věcnou kompetencí, by se gramatická či pravopisná chyba v textu neměla objevovat raději vůbec či velmi sporadicky (neznám člověka, který by neměl ani jednou hlavu plnou nějakého problému a nikdy by se z nepozornosti vůči někomu neprovinil, v našem případě vůči čtenářům). Drobné chybě či překlepu se inteligentní člověk zasměje. Něco jiného však je, když chyba bije čtenáře do očí například z ohromného rudě zbarveného titulku. To by, uznávám, iritovalo i mne. Ale upřímně – kdo má dnes čas číst noviny od shora dolů, zaškrtávat chyby a psát rozhořčené dopisy do redakce? I když nerada, přesto přiznám, že těchto jedinců ještě pár bude a já mohu pouze hořekovat nad tím, že při své hře „kudy z nudy“ využívají právě novinářů. Neboť novinářů blbců je také dost, to nepopírám, avšak pokud ten, který stojí za to, pozná moudrý čtenář jinak, než z chyb v textu.

Co se druhé části mého názoru týče, je naprosto neomluvitelné, ba neprofesionální, pokud novinář udělá (ať k tomu má důvod jaký chce) chybu faktickou. Podat informaci nepodloženou, neověřenou a nepravdivou je pro novináře hřích číslo jedna.

Žijeme v době, kdy se i řeč jednotlivých národů mění z minuty na minutu. To, co je dnes považováno za fatální pochybení, se zítra může objevit na listině zákonů a pravidel platných pro každého. Mimoto, raději bych byla pokládána za hlupáka, ignoranta či nepozorného zmatkaře, než za lháře.

Co se týče jazykové úrovně současných novinářů, není ani vynikající, ani podprůměrná. Je přesně taková, jaká by v té které časové éře měla být. A jelikož žijeme v době prolínaní kultur, i jazyk novinářů si osvojuje cizí prvky a přenáší je do jazyka českého, což ovšem nedělají pouze žurnalisté, ale také vědci, pedagogové, právníci, lékaři, mládež a další. Není tedy příliš objektivní hanět jen novináře za nadužívané anglicismy apod… Jedno bych „psům, hlídajícím demokracii“ přece jen vytkla, a sice nadměrně se objevující novinářská klišé (kterýžto poklesek jsem v této větě sama názorně uvedla v použití vyčichlého charakterového znaku žurnalistů).

A konečně, dle mého názoru není novinář placen za úroveň svého jazykového vyjadřování, i když vyšším nivó mu zajisté stoupne prestiž. Ovšem při získávání informací například někde na bojišti, se novinář těžko bude spíše než o svůj život starat o to, aby neudělal jedinou pravopisnou chybu…

2) Jan Pavec: Úroveň českého jazyka v současných médiích

Česká veřejnost je na správné užívání svého jazyka velice citlivá, zejména na jeho gramatickou složku. Stížnosti na přehnané bazírování na správném pravopisu se objevovaly už v letech první republiky. Pravděpodobně se tedy jedná o fenomén vzešlý již z procesů národního obrození, kdy se dobrá znalost českého jazyka považovala za nepostradatelnou vlastnost dobrého vlastence. Dnes najdeme kritiku hlavně v dopisech a e-mailech čtenářů, diváků či posluchačů. Fakticky bývá tato kritika většinou správná. Je ale otázkou, zda by se více nemělo hledět na stylistiku a jasné formulování. Chybovat je lidské a výchově češtiny je na školách věnován dostatečný důraz. Kritici zapomínají na to, že čeština se vyvíjí a nemůže zůstat ve stejné podobě, v jaké existovala před sto lety. Nářky jsou to zbytečné, proměnou prochází neustále všechny jazyky.

Kritizována jsou zejména komerční rádia pro mládež, která se snaží přizpůsobovat hovorové mluvě mladistvých a nahánět tak sledovanost. Dle mého názoru je to přirozené a vhodné vzhledem k tematickému zaměření takových rádií. Rodným jazykem každého Čecha je obecná čeština a ne ta spisovná. Rádia navíc mají často charakter regionální, bylo by nesmyslné nutit ta moravská mluvit obecnou češtinou. Nehledě na to, že moravské a slezské dialekty mají v mnoha ohledech k češtině spisovné blíže než čeština obecná. Nesouhlasím tedy se slovenskou cestou zavedení jazykového zákona. V tamním prostředí ho chápu zejména jako formu vymezování se vůči maďarskému etniku.

Přizpůsobování obecné češtině pokládám za přirozený jev, problém mám ale s podobnou snahou České televize. Od jisté doby do úst moderátorů uměle vkládané „míň“, „líp“ a „víc“ opravdu tahá za uši. Pro veřejnoprávní médium se mi to zdá nepatřičné. V rámci veřejné služby by se mělo používat pouze průběžně kodifikovaného spisovného jazyka. Eventuálně by to bylo možné zavést i určitou formou zákona platícího pouze pro média veřejné služby. Ta mají mít určitou unifikační funkci. Přestože v České republice nejsou místní rozdíly v dialektech tak velké jako například v Německu, měla by Česká televize mluvit jazykem platným na celém území.

Co se týče celkové úrovně českého jazyka v médiích, neliší se podle mě zásadním způsobem od trendů, které jsou nastavené celou společností. Kritika jeho přirozené proměny je stejně zbytečná a nepodložená, jako celkového domnělého úpadku médií. Takoví kritici totiž nejsou schopni vnímat celospolečenské změny.

3) Anna Kozáková: Zamyšlení nad jazykovou úrovní českých mass-médií

Pokud si odmyslíme deník Sport, nemyslím, že jsou na tom česká média s jazykovou úrovní zrovna nejhůř. Právě výše zmíněné noviny čtu nejčastěji, takže někdy docela trpím. Pravda, čtenáře zajímá především obsah, takže chyby radši přehlížím, než abych četla něco jiného. Sport je to jediné, co sleduji pravidelně v tisku i na internetu, proto bych se ve své eseji chtěla zaměřit právě na tuto oblast.

Horší než s gramatikou a pravopisem je to mnohdy spíš se schopností formulovat myšlenky na úrovni. Jako příklad bych uvedla otázku, kterou položil novinář v mixzóně obránci fotbalové Sparty Erichu Brabcovi po zápase s Mladou Boleslaví, který skončil remízou: „Nezdá se vám, že jste trochu projebali derby?“ Naráží tím na předchozí úspěch v utkání se Slávií, formulace je sice úderná, ale pro vyjadřování na veřejnosti mi nepřijde příliš vhodná. Kdyby se onen novinář zamyslel, jistě by dokázal vymyslet něco zdvořilejšího. Dokonce i zmíněný fotbalista začal svou odpověď slovy: „Asi bych použil mírnější výraz…“ A to se o sportovcích často říká, že moc inteligence nepobrali. V tomto případě měl ale fotbalista nad novinářem jasně navrch.

Dle mého mínění nestojí za většinou formulačních úletů nedostatečná slovní zásoba, nýbrž lenost. Copak je tolik náročné se pár vteřin zamyslet nad tím, jaká vhodná slova má člověk na výběr? Namísto slova „projebali“ mě hned napadá „promrhali,“ „pokazili,“ nebo třeba „nepotvrdili svůj výsledek z derby“. Chápu, že zrovna v mixzóně je hlavní co nejdříve urvat slovo a rychle vychrlit na hráče svou otázku, ale než se takhle ztrapnit, lepší zůstat mlčet.

Čím je tedy špatná jazyková úroveň sportovní žurnalistiky způsobena? Většina sportovců se po ukončení kariéry umisťuje v pozicích sportovních manažerů či trenérů. Někteří jdou ovšem dělat žurnalistiku. Člověk by řekl, že po tom, co museli během své kariéry vrcholových sportovců neustále poskytovat rozhovory, by jejich vyjadřovací schopnosti měly být docela slušné. Na druhou stranu neměli moc času na školu, proto tomu bohužel tak není.

Proč ale ani novináři nejsou často schopní vyjádřit se kultivovaně, je mi záhadou. Občas někde zaslechnu, že k této profesi není třeba mít žádnou školu, ale s tím nesouhlasím. Už kvůli tomu, že čeština je z hlediska pravopisu i gramatiky dost náročná, stojí za to se jí naučit používat správně.

***

Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality.

Pokud někdy bylo Turecko stejně žádané a přıtažlivé jako je dnes, pak leda v dobách rozkvětu Osmanské říše. Právě teď se mluví o Turecku s dvakrát velkým T. Přispěla k tomu snaha politických pánů dostat zemi do Evropské Unie (ačkoli kohokoli se zeptáte na ulici, co o tomto soudí, pošle celou unii k čertu), mimo jiné na tom svůj díl jistě nesou i kulturní a přírodní dary, kterými se Turecko může pyšnit. A jestli něco v současné době stojí za vidění, pak je to právě tato země, šokující, vášnivá, jedinečná kráska na Blízkém Východě. Je to jediná muslimská země, kde ženu za hluboký výstřih a holé nohy neukamenují, kde se ženy stávají těmi váženými a muži těmi, kdo uklízí.

Zároveň je to však země mnoha tváří. A jakmile se je člověk rozhodne poznat, teprve tehdy se může začít skutečně divit.

Ovšem právě dnes bych jakýsi pozitivní vývoj po nedávném referendu příliš neočekávala. Turecko je zemí na Blízký Východ nevídaně moderní. Země, která se podle všeho hodlá zapojit do evropského života s takovou vervou, že zapomíná na své ideály, přednosti, ale hlavně na to, že čím více zapojí islám do fungování země, tím rychleji se křesťanská Evropa stáhne zpět do své nálepky “pouze nejbližší Evropa”. To, že v nedávném referendu o změně dodatků v ústavě, které omezí objektivnost justice, hlasovalo 58% Turků pro, je spíše fiaskem demokracie, které si nábožensky založený premiér Erdoğan skvěle naplánoval. Dobře věděl, na koho se zaměřit, aby cíle ovládnout zemi zcela dosáhl, ať už přitom využíval takového typu řečnění, při kterém mi na mysl pokaždé vytanul styl manipulátorských proslovů vůdce Německa za druhé světové války. A bravurně se mu zdařilo zastřít fakt, že svým jednáním vlastně cestu k prosperitě Turecka uzavírá.

Mustafa Kemal Atatürk by se nejspíš v hrobě obracel, kdyby viděl, jak jím pracně vybudovaná samostatnost, síla a sekularizace Turecka mizí s rostoucí mocí Erdoğana. Už fakt, že manželka premiéra prezentuje islám, kde může, mohl trknout občany Turecka do nosu, že to s nimi možná pan předseda nemyslí zase až tak dobře. Erdoğanova snaha vytvořit ze země islamistickou republiku je však pochopena pouze u generace mladých a vzdělaných, kterých je ale bohužel stále jen těch 40%, co hlasovalo proti dodatkům. A i když se jim dvakrát do EU nechce, být omezen striktním islámem je pro ně horší představa.

Ovšem není divu, že většina Turecka ještě slepě naslouchá něčemu tak očividně lživému. Vždyť nejstarší generace má ve většině případů za sebou pár tříd základní školy a tím jejich vzdělání a tedy i soudnost končí, nehledě na fakt, že tureckým politikům není proti srsti ani kupování hlasů darováním nových domácích spotřebičů do chudších domácností – tohle si přeci může dovolit jen skutečný světec, myslí si asi každý, kdo se takto nějaké straně upíše.

Vyplatí se každopádně počkat si na odhodlání mladých, socialisticky smýšlejících lidí (kde vzali nějaký neškodný komunistický vzor, je mi záhadou). Těch je, jak jsem poznala, v Turecku tolik, že pokud by se o nějaký “puč” pokusili všichni společně, premiéra Erdoğana by to určitě nenechalo klidně spát.

Kéž Turecko zůstane tím pokladem, za kterým se lidem vyplatí se vydat. A pokud se Erdoğanovi skutečně podaří v parlamentních volbách příštího roku uspět, doufejme, že se konečně postará o zemi se vším všudy (i když ji odřízne od EU) a zavede třídění odpadu, kteréžto v Turecku celým svým srdcem postrádám…

***

Upozornění pro čtenáře:
Tento článek nereprezentuje názory redakce. Umístění článku v této rubrice (Názory) není a nikdy nebude hodnocením kvality.

Již dávno mě nehřeje horké slunce Východu, jehož teplo vždy po nocích spolykal chladný vítr, avšak ráno ho vyprahlá půda znovu vdýchávala do svých podzemních útrob. A zatímco v zemi české mě na rukou, na nohou i trochu na té mysli zebe, mé srdce touží znovu vychutnat turecké poklady.

Tolik mi chybí poznané krásy, že ani nevnímám rozhořčení své matky. Nezbylo mi už příliš sil z věčného dohadování o neřestech Turecka. A je naivní si myslet, že vyprávěním člověk poučí druhé, kteří jsou ovlivněni historií a pohádkami, a tvrdošíjně si stojí za svým, i kdyby to byla sebevětší lež.

Také jsem byla taková, při zmínce o Turcích si představovala bojovníky v turbanech se zahnutými šavlemi, válčící na koních a rabující ještě nedobytá území západní Asie. O to větší bylo mé překvapení při zjištění, jaké novodobé Turecko skutečně je…

Poznat Istanbul, město ležící na dvou kontinentech, ještě ale neznamená poznat skutečnou zemi velkých sultánů. „Nemocný muž na Bosporu“, jak bylo Istanbulu přezdíváno v 19. století při počínající krizi Osmanského impéria, je dnes jednou z nejnavštěvovanějších, ale také jedinou metropolí, kde je až příliš patrný evropský vliv. Při příjezdu je člověk oslepen skvostnými paláci a mešitami s minarety drápajícími se k nebi. A ačkoli je první zaznamenání zpěvu muezzinů trochu šok (tento typ svolávání k modlitbě se skutečně nijak nepodobá evropskému stylu hudby), po delším pobytu vám onen cyklus jakýmsi způsobem splyne s prostředím.

                                                                                                                                 
Je velice snadné nechat se exotickým Istanbulem pobláznit, své o tom věděl například i známý finský spisovatel Mika Waltari, jenž tématice Istanbulu a Osmanské říše jako takové věnoval řadu svých knih. Ovšem jako každá moderní metropole, i toto město je poznamenáno pár vroubky. V porovnání s ostatními částmi Turecka je v Istanbulu míra laskavosti přeci jen menší. Domorodé obyvatelstvo může cizincům připadat unavené, někdy dokonce otrávené, jak se to Turkům žijícím na hranici Asie a Evropy podařilo „převzít“ od Západu. Obchodníci jsou známí svou neodbytností, trpělivostí ale také vychytralostí. Zejména v zimních měsících si začínají vydělávat peníze čističi bot, kteří jsou tak mazaní, že i samotní Turci, jež přijedou do Istanbulu na krátkou návštěvu, mnohdy naletí.

Nejvtipnější na tom jsou často naprosto banální triky, kterým se zdravý člověk pak již jen zasměje, a oněch pár kurušů za vyčištění ho mrzet nemusí. Když jsme se s přítelem jednou procházeli istanbulskými ulicemi, prošel kolem nás muž, jemuž těsně vedle mě upadl nějaký kartáč. Zvedla jsem ho a na muže zavolala, ten se přiřítil a srdečně mi děkoval, jako bych mu právě zachránila život a nedal jinak, než že mně i příteli za mou ochotu musí alespoň vyčistit boty. O co víc jsme ho přemlouvali, že to skutečně není zapotřebí, o to víc nás tlačil ke stoličkám stojícím opodál. To už se u nás objevil druhý čistič bot, který si v konečné fázi vzal do parády boty přítele, zatímco první čistil ty mé. Po procesu jsem hlasitě a slušně poděkovala, jak jsem se to naučila a chystala se odejít, ale oni páni čističi jakoby přeslechli ta kouzelná slůvka a nasadili naprosto výmluvný obličej, který jasně říkal, že ono vyčištění rozhodně nebyl pouhý dobrý skutek nebo poděkování za zvednutí kartáče. Přítel chtě nechtě vytáhl pár mincí a pak jsme se poraženě odporoučeli pryč (názorná ukázka, že i Turci samotní se nachytají, protože přítel je jedním z nich. 

                                                                                                                                 
Skutečně není radno za vší dobrotou hledat právě nádherný Istanbul. Pokud člověk touží spatřit opravdové Turecko, každé město, jež není vyhlášenou turistickou destinací mu bude podrobným návodem a mapou poznání. Až skrze „normální“ Turky se člověk seznamuje s poklady, kterých se mu doma ne vždy dostává. Vyhlášená pohostinnost přesahuje svou nekonečností všechny zvěsti. Turci mi mnohdy připadali, jakoby se narodili pro plnění potřeb a přání druhých k jejich všeobecné spokojenosti. Ano, tento zvyk se sice vztahuje převážně spíše na okruh rodiny (která ale svým počtem značně převyšuje počty průměrných rodin v Čechách), ovšem pokud je cizinec hostem v tureckém domě, má se skutečně dokonce lépe než v mnohahvězdičkovém hotelu. Nezáleží, na jak dlouho se host v domě Turků „uvelebí“, vždy se mu dostane všeho, co potřebuje, bez toho, aniž by hostitel pomýšlel na jakoukoli revanš.

Turci jsou dost zvídavý národ. Zajímají se o svět ciziny, který většina z nich prozatím nenavštívila (ať již z politického, nebo jiného důvodu, vyjma těch, kteří emigrovali – nejčastěji do Německa), ovšem obzory spousty z nich se omezují pouze na dávnější historii. Například Českou republiku neznal nikdo jinak, než Československo a Evropany vnímali i sebevíc vzdělanější Turci obecně jako katolíky (já jako evangelička jsem si pak připadala trochu jako jedna z „odnoží“ katolické církve). Nicméně jejich dychtivost pro pochopení evropských zákonitostí, a to i těch náboženských, byla nesmírná. Když jsem jakž takž vysvětlila, jaký je tedy rozdíl mezi Slovenskem a Českem, a jaké rozdíly jsou právě mezi katolíky a evangelíky, jali se mí turečtí hostitelé vysvětlovat situaci jejich.

Dá se říci, že každé turecké město (vyjma východu Turecka, který je stále dost odlišný od Turecka dnes již dosažitelného pro zbytek světa), je rozděleno pomyslnou čarou na dvě části. V jedné části žijí Turci sice muslimské víry, ovšem jsou to ti, kteří islám neberou příliš přísně. Jsou částečně otevřeni evropskému stylu života a pokud jsem si na sebe vzala tričko s větším výstřihem, nemusela jsem se obávat jakéhokoli pohoršení z jejich strany. Tito Turci západní tradice ne vždy přijímají za své, ale respektují je.

Druhou část města obývají ti, u nichž jsou náboženské zvyky a povinnosti naprosto striktně dodržovány a jakékoli modernosti se netrpí. I vzezření žen se značně liší od těch, co daly zelenou svobodnějšímu žití. Některé jsou zahalené téměř celé kromě obličeje, jiné nosí podlouhlé kabátky a hlavu si obvazují barevnými šátky, což může alespoň trochu evokovat vývoj doby. Jako cizinka jsem neměla potřebu vyvolávat zbytečný rozruch nebo urážet něčí tradice, tudíž jsem tyto čtvrtě města (Çorum) nenavštěvovala. I tak jsem však se svými světlými vlasy a vysokou postavou (Turci jsou vesměs menšího vzrůstu) vzbuzovala pozornost a to, že nejsem žádná turecká žena, poznalo i tříleté dítě. Je fakt, že Turky ve městech, kde nejsou až tak zvyklí na turisty, by ani nenapadlo skrývat svou zvědavost, takže si tam cizinec může trochu připadat jako chodící atrakce.

Snad ale jednu zásadní věc mají Turci obecně společnou nehledě na míru dodržování pilířů víry, a sice pohled na fyzický vztah muže a ženy. Skutečně jen ti nejmodernější Turci neakceptují staré tradice, kdy je sex před svatbou tabu. Většina i moderně založených žen tento zvyk velice ctí. Pokud jde ale o muže – vesměs ty mladší generace, ti dokud se neožení, najdou si zdroj „zábavy“ jinde, a stejně jako všude jinde, i v Turecku se vyskytují rozlehlé harémy, které náruživé muže uspokojí. Ovšem nehledě na četnost návštěv nevěstinců či momentální milostný stav (někdy i muž mající před svatbou ony domy rozkoše beze studu navštíví), v mnoha případech sex se snoubenkou budoucí manžel skutečně nepraktikuje.

Nevím, zda pouze můj žaludek je tak nemožně nepřizpůsobivý, ale i přes sebevíc chutnější jídla jsem trpěla neustálými trávicími potížemi. Dokonce ani po dvou měsících pobytu se mi nepodařilo uklidnit můj žaludek, ať jsem se snažila sebevíc. Je samozřejmě pochopitelné, že chvíli trvá přivyknout si na neznámá jídla cizí kultury, ale kdo není zvyklý na každodenní přísun zeleniny připravované alespoň na padesát způsobů, bude mít nejspíš stejné problémy jako já (známé kebaby, lahmacuny a jiné pochoutky se prodávají ve stáncích či restauracích, ale v domě tureckých rodin se jídlo značně liší).

Jídlo obyčejných Turků je zcela specifické, srovnatelné nejvíce asi s řeckou kuchyní. Mě tam kromě zvláštních vařených ruliček, udělaných z listů rostliny hroznového vína plněných jakousi zeleninovou směsí, nejvíce překvapilo nepřeberné množství druhů pečiva z velké části pečeného doma. Už díky mé skvělé hostitelce, která uvařila a upekla vše, jen abych se dosyta najedla tak, jak potřebuji, jsem měla možnost ochutnat téměř všechny možné sorty chleba, od klasického bílého (chuťově podobný naší čerstvé!! vece), přes pletené houstičky a smažené bochánky po pečivo ve tvaru placek (opět jich je několik druhů, od téměř „listových“ po silnější). Bochník bílého chleba je ve městě možné koupit téměř na každém rohu u pojízdných stánků nebo jednoduše v supermarketu, ovšem mnohem větší zážitek je přihlížet pečení chleba doma u toho, kdo má pec.

A stejně jako příprava chleba (vše se dělá ve velkém, aby z toho každý něco měl), tak se například i nudle (nebo také börek či sladká baklava) chystají společně se členy rodiny, přáteli či sousedy. Tyto práce většinou přísluší ženám, ovšem ty mi pokaždé připadaly naprosto šťastné a spokojené, i když krájením oněch nudlí strávily celý den (já krájela deset minut a pak jsem chytla křeč). Jednoduše přijdou a vůbec jim nedělá problém brát celou záležitost jen jako možnost popovídat si s milovanými lidmi. Turecké ženy jsou dokonce tak ochotné, že jsou schopny celý svůj den obětovat třeba na ono krájení nudlí, které si nakonec odnese domů jen jedna z nich – představa, že bych někoho v Česku poprosila, jestli by mi v sobotu nepomohl nakrájet nudle na zimu, je dost směšná, zvláště když vím, jak Češi „rádi“ dělají něco pro druhé, aniž by z toho cokoli měli…

Turecko pro mě bylo a je zemí mého neustálého údivu. I drobnost, která je běžnou každodenní záležitostí Turka pro mě byla téměř neskutečná, jejich nepatrné zvyklosti mě dodnes vyvádějí z míry. To, že Turci jsou národ naprosto jinak smýšlející než kupříkladu my Češi, je zřejmé již při prvním nahlédnutí do jejich světa.

Líbí se mi turecké zvyky při dojíždění. A kromě toho, že miluji pozorovat turecké asistenty, kteří na každém odpočívadle u čekajících autobusů směle vyvolávají směr jízdy a lákají lidi k cestě do Samsunu, Izmiru či kamkoli jinam, je pro mě cestování v Turecku jako takové pokaždé zážitek. Ve větších městech funguje městská hromadná doprava, a aby s ní mohl člověk jet, musí mít koupený buď žeton, nebo kartu, která se ovšem musí dokupovat, jakmile je prázdná. Nespočetněkrát jsem však viděla nastoupit lidi, kteří se obrátili k ostatním cestujícím a poprosili o půjčení karty, protože ta jejich byla prázdná (koupit si žeton je možné jen někde). A kupodivu, bez delšího čekání jim byla vždy poskytnuta.

To, že je také pro Turka naprosto samozřejmé, že svého hosta odveze v jakoukoli noční i denní hodinu domů, bylo zase pro mě novum, protože z domova jsem zvyklá si pokaždé před plánovanou návštěvou někoho zjistit ještě spoje zpět… Vůbec setkávání jako takové probíhá v Turecku mnohem spontánněji než u nás. Stačí při nákupech nebo zařizování věcí potkat známého a domů se nakonec člověk vrátí klidně až k ránu (což je velice běžné; i turecké děti si v tomto směru užijí své, protože pokud je návštěva právě u nich, zůstávají jaksi součástí dění po celou dobu a nikoho nenapadne dát je spát).

V Turecku ovšem i kouzlo dopravy ztrácí svůj lesk v porovnání s tureckou svatbou. Svatby kdekoli jinde mi teď připadají tak titěrné, když ta turecká se běžně slaví tři dny. První den není vždy součástí ceremonie, protože ne pokaždé si na tento zvyk snoubenci potrpí. Ovšem tradiční páry dodržují první a svatbu zahajující večer, původně věnovaný pouze ženám. Tehdy se tancuje a slaví a ke konci večera se přechází ke zvláštnímu rituálu. Nejprve se nevěstě i ženichovi udělá speciální tetování na dlaň, které se později rozdá i mezi hosty (jsou to malé pytlíčky s barevnou hmotou) a poté se určená zpívající žena snaží nevěstu svým zpěvem rozplakat.

                                                                                                                                     
Druhý den se věnuje svatbě celý. Od rána se připravuje jídlo a zdobí prostředí většinou na zahradě ženichovy či nevěstiny rodiny (ty páry, které nemají k dispozici žádnou takovou plochu, mají tuto část svatby před apartmány na ulici). Přípravy i celý večer pak doprovází davul a zurna používané na svatbách – právě ty je možné slyšet obzvláště v létě každý den, protože většina svateb se slaví v tomto období.

                                                                                                                                     
Třetí den je dnem nejdůležitějším, kdy se někdy kolem poledne jede vyzvednout nevěsta a průvod troubících aut pak společně s nevěstou objíždí celé město. Předávání prstýnků a uzavření manželství probíhá ten večer většinou v pronajatých sálech hotelů, restaurací apod. Nocí hýří tanečníci i ti, co si jen tak skotačí (turecký tanec, kdy se v kruhu „poskakuje“ je snadný i pro ty nejnepohyblivější typy) a předávají se dary novomanželům. Ovšem darovat v Turecku na svatbě sadu talířů by mohlo více Turků zarazit, než rozveselit. Obvykle se dávají zlaté mince, které se dají obstarat ve zlatnictví, od nejmenších po větší. Ty po svatbě novomanželé mění, dostávají za ně peníze, a koupí si pak sami, co zrovna potřebují.

Turecko je plné zvláštních tradic a obyčejů a na mnohé z nich si člověk zvyká jen pomalu. Ovšem všímavý člověk zde ocení spousty maličkostí, které ze společenského života klasického Evropana již dávno vymizely. Projevování úcty ke starším lidem ve všech situacích může být pýchou Turecka oproti třeba Čechům, pro něž je každý člověk nad šedesát otravnou věcí, na kterou musí brát ohled. I trávení volného času místo u televize raději s rodinou je v Turecku stále oblíbeným „trendem“. Při každé možné příležitosti se všichni příbuzní a přátelé sejdou, užívají si čas strávený spolu, jedí, pijí rakı, zpívají za doprovodu bağlamy, a přitom nikomu nevadí, že si někdy každý pěje tu samou píseň v jiné tónině.

Třebaže Turecko neoplývá zrovna něžnou a mírumilovnou minulostí a je stále zapotřebí množství času, než se celá tato země a ne jenom její jednotlivé části, bude moci zapojit mezi ty skutečně demokraticky smýšlející, zůstane už asi pořád jedním z nejlákavějších cílů všech cestovatelů.    

Vysvětlivky:

kuruš – měnová jednotka (1 turecká lira = 100 kurušů)  

Çorum – město ležící SV od Ankary

lahmacun – „turecká pizza“ (člověk si obdrženou placku se směsí poklade listovou zeleninou a pokape citrónem, poté zabalí a jí podobně jako třeba palačinky)

börek – pokrm připraven z více vrstev těsta, někdy prokládaný zeleninou

baklava – dost sladký zákusek z několika vrstev listového těsta posypaný ořechy, slazený většinou medem        

davul – turecký hudební nástroj (podobný bubnu)

zurna – tur. hudeb. nástroj (česky šalmaj, předchůdkyně hoboje)

bağlama (saz) – strunný nástroj (může připomínat naši mandolínu)

rakı – turecký národní nápoj

Fotografie pro CzechFolks.com © Daniela Tkadlečková