CzechFolks.com PLUS

Právě před čtyřiceti lety jsem nastoupila jako projektantka elektrotechnických zařízení pro podník, který mj. montoval chlazení pro potravinářské podniky. Mým úkolem bylo navrhovat silnoproudé rozvody pro pohony strojů, minimum zařízení pro regulaci a měření a případně také slaboproudé rozvody, jako místní rozhlas a připojení telefonu. Tehdy se používalo většinou kontaktních přístrojů, elektroniky tam bylo minimálně.

Většinou se jednalo o rekonstrukce v pivovarech, jatkách a mlékárenském průmyslu.

Jednou dokonce přišla zakázka chlazení pro strašnické krematorium – to jsem s hrůzou odmítala, ale tehdejší můj šéf to pochopil a odůvodnil, že zakázku by nebylo dobré přijmout už vzhledem k tomu, že se pohybujeme v potravinářství a toto s krematoriem není ta nejvhodnější kombinace.

Čtěte více ZDE »

Je to asi tři roky, kdy jsem jela rychlíkem směrem na Mladou Boleslav s tím, že přestoupím na vlak směr Bezděz a dál. Usadila jsem se na čtyřsedadle doposud prázdném, když tu přišli čtyři mladí lidé, tři muži a jedna žena, nevím, byli-li to rytíři nebo lapkové, ale ti pánové byli ozbrojeni až po zuby.

Rozesadili se v mém nejbližším okolí, ba jeden našel dokonce oblibu v mé blízkosti a vrtěl sebou velmi intenzívně, no ale měl zavěšený na krku toulec se šípy a já měla strach o svůj zrak. Pod dlouhým pláštěm skrýval lněnou košili, soukenné kalhoty a jakési škorně s dlouhými zobci. Když konečně pověsil toulec na háček, jal se pomáhat kolegovi umístit na zavazadlové polici taky kopí, na háček pověsil dále luk. Pak si sedl naproti mně. Vlasy měl blonďaté rovné, delší – svázané do gumičky. Svůj strach z jejich zbraní jsem projevila sdělením, že by se jeden bál, ale lučišník říkal, že on se taky bojí, ale průvodčího, protože neví, kdo má lístky. Nakonec je měla dáma.

Čtěte více ZDE »

Většině z nás je známo, že Hazmburk je zřícenina, která kyne odleva na každého, kdo se blíží k Českému Středohoří od jihu, a která je zdaleka vidět. Vždycky, když ji vidím, když se nějakým dopravním prostředkem ke Středohoří blížím, tak jí taky pokynu.

Navštivila jsem ji dvakrát, je už to hodně dávno. Poprvé to bylo právě ve dnech, kdy Husák odstranil Dubčeka, ale to jsem nevěděla, co se v Praze děje. -  Čtěte více ZDE »

MOTTO

Noticka na serveru Novinky 9. července 2009:

Tisícovka prázdných lahváčů. Podaří se mu je udat?

„Já právě tohle udělal.  Celý rok jsem pečlivě přihazoval a staral se o růst své investice  a nyní přišla konečně doba jejího zhodnocení. Do konce života  už nemusím nic dělat, přátelé. Jsem za vodou,“ chlubí se autor  videa, který si říká Kazma.

Pohádku o tom, jak šel  Kazma Kazmitch, zvaný též Veliký, vrátit do sámošky 1000  lahváčů, aby si napakoval kapsy a celý rok si pak mohl jen válet  pupek, si můžete vychutnat právě teď. „Narazil jsem však  na absolutní nepřipravenost českých obchodních řetězců,“  stěžuje si Kazmitch. Čtěte více ZDE »

Lidé mají doma různé domácí mazlíčky, ale asi jen málokdo ví, jaký je život s housenkami.

Byla jsem ještě školou povinná, když nastala situace, že tatínek odkudsi sehnal vajíčka exotického čínského motýla – martináče dubového. Tehdy četl totiž v nějakém článku, že hedvábí, kterým má ten motýl omotanou kuklu, nemá sice kvalitu hedvábí pravého (říká se mu plané hedvábí), ale že by se možná dalo užít pro průmyslové účely – například pro izolaci vodičů. A on byl elektrotechnik.  – Tehdy se ještě textilní izolace v elektrotechnice používala.

Martináč dubový je motýl, který pochází z Číny. Má rozpětí křídel asi 15 centimetrů a housenka taky je docela pěkný cvalík – průměr jejího tělíčka je asi 10 až 12 milimetrů a dlouhá je asi 6 centimetrů. Má světlezelenou barvu a velice sveřepý výraz. Motýli po vylíhnutí jsou světlehnědí, samečkové jsou tmavší a mají tykadla rozvětvená do úhledného štětečku, kdežto samičky mají tykadla bez ozdob. Čtěte více ZDE »

Jméno může člověk dostat, může se s ním narodit, může ho zdědit, ale může se stát, jako se stalo mně, že se jméno může jaksi – přihodit.

Narodila jsem se těsně před koncem druhé světové války. Rodiče si přáli syna, bylo jim jasné, že dostane jméno Miroslav, protože mír už byl na spadnutí. Pro holčičku jméno nebylo jisté, Miroslavu rodiče nechtěli. Chtěli mít Alenku, ale když maminka byla v parku, zavolala nějaká maminka na holčičku: „Alenko”, a protože přiběhlo Alenek asi pět, z tohoto návrhu sešlo. Ověřila jsem si to později, protože sama mám čtyři přítelkyně Alenky přibližně stejného věku. Čtěte více ZDE »