CzechFolks.com PLUS

V naprosté většině uměleckých oborů je profesionální sféra od té amatérské dost příkře oddělena, a to nutností specializovaného vzdělání a možností se jí živit.

Literatura nemá s výjimkou soukromé Akademie Josefa Škvoreckého vlastní umělecké školství ani výraznou vrstvu spisovatelů z povolání, jen příbuzné profese redaktorů, novinářů, textařů, scenáristů…, takže je těžké určit, kdo je vlastně profesionál a kdo amatér. Nemáme dokonce ani školu pro redaktory, této profesi se každý musí naučit v praxi.

Čtěte více ZDE »

Původcem okřídlených rčení bývají známé osoby. Někdy je to historicky doloženo, někdy ne. Někdy se to ví, jindy se na to dávno zapomnělo. V zdravém těle zdravý duch není české přísloví, ale citát z Juvenala. Protože však jde o satirika, mnoho lidí je přesvědčeno, že to myslel ironicky, a neřídí se tím. Povzdechne-li si někdo Kde ty loňské sněhy jsou!, vzpomeneme si, že jde o verš z Villona? Sotva. A není to ani nutné.

Pak jsou ovšem výroky zcela anonymní, o nichž se neví, kdo, kdy a kde je poprvé vyslovil. O jednom z nich chci pojednat.

Bývá jej slyšet hlavně při nejrůznějších amatérských soutěžích, i literárních, kdy součinem zájmu a činnosti není dojem umělecký, ale paumělecký. V takové situaci se vždycky najde někdo, kdo zmaří odhodlání porotců nazvat věci pravým jménem, kdo se původců těch hrůz zastane a prohlásí: “Nesmíme jim brát chuť do práce. Pořád je to lepší, než kdyby chodili do hospody!

Čtěte více ZDE »

Jsou autoři, kteří se v redakci nikdy neobjeví. Netroufají si, jsou nesmělí, návštěva jim nahání hrůzu… Zřejmě píší právě proto, že jsou introvertní, živý kontakt a přímá komunikace jim působí potíže. Nebo chtějí úmyslně oddělit veřejný projev od svého soukromí, zůstat v jisté anonymitě. (Jednou jsem při návštěvě odlehlého místa na Moravě navštívil dobrého autora, abych ho osobně poznal, ale bylo zřejmé, že mu to není vhod. Narušil jsem odstup, na nějž má právo.)

Ti, co do redakce přijdou, bývají vedeni různými důvody. Někdo má strach poslat svá díla poštou, aby se neztratila (a netuší, že pošta je mnohem spolehlivější než leckterý redaktor). Jiný je zvědavý, co je to za lidi, kteří budou jeho výtvory posuzovat. Další si myslí, že bez osobní intervence má menší šanci (a pátrá, jakou pozorností či protislužbou by se mohl zavděčit).

Čtěte více ZDE »

Při řeči o literatuře má řada lidí na mysli jen beletrii, tedy literaturu krásnou, a přitom je to pojem značně širší. Jsou tři hlavní druhy, které je třeba rozlišovat. Ale jak?

Jde v podstatě o velmi prostá a jednoduchá kritéria, jež však bývají jen zřídka přesně pojmenována, proto stojí za to přinést do Athén nějakou tu sovu.

Vyjděme z dialektického vztahu dvou složek, které můžeme označit jako objekt a subjekt, látku a autora, fakta a fikci… Podle toho, jaký poměr tyto dvě složky spolu mají, dospějeme ke třem hlavním druhům literatury.

V tom prvním je řídící složkou vždy první člen, tedy objekt, látka, skutečnost… a nazýváme jej věcnou literaturou. Autor je plně ve službách skutečnosti, snaží se ji zachytit co nejobjektivněji, jeho osobní vklad a hodnocení ustupují dobrovolně do pozadí.

Čtěte více ZDE »

Literární časopisy

Koncem sedmdesátých let mi táhlo na padesátku a to přiměje člověka k zamyšlení nad tím, co v životě dokázal, jakou bilancí se může prokázat. Součet mých aktivit, převážně kulturních a hudebních, byl řádně dlouhý, vystřídal jsem několik bydlišť, vyzkoušel si dobrovolně i z donucení řadu profesí, ale něco tomu chybělo, nějaký vrchol či vyústění dosavadních snah. V této fázi života mi připadlo nejvhodnější věnovat zbývající síly literatuře. Nejsa v podstatě náruživým psavcem, nepomýšlel jsem na romány či jiné velké formy, ale na útvary, které by byly krátké a pokud možno zábavné. Nejvíce se mi dařilo uplatňovat v časopisech epigramy, fejetony a povídky, a tak jsem se držel této příležitosti.

Čtěte více ZDE »

„Gröbovka“

Karel Klíma, který mi pomohl při zakládání Fortuny, zasáhl ještě jednou pozitivně do mého života. Po dvou letech živoření na volné noze vynuceného politickými potížemi mě externě zaměstnal jako organizačního vedoucího uměleckého souboru, jehož zřizovatelem byl městský výbor SSM. Trochu jiná polívčička než trampské kapely, ale musel jsem být rád, zvláště když se ukázalo, k čemu mi to pomohlo. Díky jednomu z členů sboru, jímý byl Jaroslav Kalačany, jsme zkoušeli v Ústředním domě pionýrů a mládeže, protože tam byl zaměstnán jako kádrovák. Prostředí vily, kterou postavil v 19. století ve stylu italského paláce stavební podnikatel Gröbe, bylo nezvykle velkolepé. Čtěte více ZDE »

Banjo band, Hoboes, Porta

Byla druhá polovina roku 1971, byl jsem v Praze a musel likvidovat podnik Fortuna, který jsem založil, a přemýšlel, čím se budu živit. Z možnosti pracovat v hudebním oddělení ministerstva kultury sešlo, ale naskytla se mi příležitost dělat v Propagační tvorbě obchodního náměstka. Zdálo se mi to lákavé už proto, že v tomto družstvu svého času pracoval Jiří Suchý, a tak jsem tam nastoupil. Než jsem se však stačil pořádně rozkoukat a něco udělat, zavolal si mě předseda, ukázal mi kádrový posudek, který na mě přišel z Karviné – a na hodinu mě propustil. Čtěte více ZDE »

S onou proklamovanou uvědomělostí to ovšem není tak jednoznačné, jak by se z mých argumentů mohlo zdát. Kolik autorů, tolik různých typů vstřebávání poznatků a přístupů k osvojení řemesla. A podstatný, konečný efekt nevypovídá o tom, co autor zná, ale co umí.

Marina Cvetajevová říká: Čestné slovo, nikdy jsem nemohla pochopit, když se mi snažili vysvětlit, co dělám. Prostě hned ztrácím souvislost, jako v geometrii. “Rozumíte?” Rozumím – jenom mám pořád strach, aby si to nezačali ověřovat. Kdyby bylo k psaní potřeba rozumět, nikdy bych nic nedokázala. Prostě ze strachu.

Zní to přesvědčivě, nicméně nám to nic neříká o procesu tvorby této básnířky, který musel mít také svá pravidla – jenom asi nebyla zformulována do nějaké sdělitelné a přenosné podoby. Některý autorský typ je potřebuje vnímat intuitivně, racionální přístup by je rušil. Čtěte více ZDE »

Fortuna

Po deseti letech strávených na Ostravsku jsem usoudil, že jsem pro kulturní povznesení hornického kraje udělal dost, a rozhodl se odejít do Prahy, po čemž jsem už dlouho toužil. Při převádění nakladatelské činnosti z Klubu Máj v Karviné do ostravského Pulsu jsem musel jednat s vedením Svazu klubů mládeže v Praze a dostal se k první příležitosti, jak pro tuto organizaci pracovat. Měla problém s vydáváním svého časopisu, požádala mě, zda bych se jeho vydávání neujal, a já této možnosti využil. Bylo to koncem roku 1969.

Šlo o měsíčník Dostavník, inspirovaný francouzským žurnálem Harakiri. Šéfredaktorem byl nápaditý novinář Dušan Brabec, pracující předtím v Mladém světě, redaktory tu byli fejetonista a prozaik Petr Koudelka, dále Michal Jupp Konečný, pozdější dramaturg Porty a folkových festivalů, a zahraniční zpravodaj Karel Čech. Po slibném rozběhu se však objevilo reálné nebezpečí, že se všechna nová periodika budou rušit. Čtěte více ZDE »

U malířů a sochařů bývá zvykem uvádět, u koho studovali, právě tak u hudebníků, dirigentů, zpěváků…, dodává jim to jakýsi punc. Spisovatelé nemají školy, kde by jim byl přidělen učitel, nemohou se proto ohánět tím, že jsou žáky toho či onoho slavného profesora. Popravdě řečeno ani o to příliš nestojí.

Vytuší-li kritik v něčím díle jmenovitý vzor, autor se zachmuří. Netouží, aby mu byly předhazovány nějaké vzory. A vůbec už nechce být označen za něčího žáka. Jako by tím byl nějak diskvalifikován, znectěn, degradován na epigona. Právě tak mu nezalichotí zařazení k nějakému literárnímu směru, do nějaké programové skupiny či školy. Literáti se prostě domnívají, že nejvyšším puncem kvality je naprostá originalita, nesrovnatelnost s kýmkoli jiným, nezávislost na jakýchkoli tradicích a vzorech. Čtěte více ZDE »

Lidský intelekt podává nejfantastičtější výkon v několika prvních letech života. Ruský autor Korněj Čukovskij tento věk vymezil ve své knize Od dvou do pěti a sebral bohatý materiál o tom, jakým způsobem si dítě osvojuje rodnou řeč, jak se přitom uplatňuje slovesná tvořivost a jaké perličky díky ní vznikají. Je vskutku podivuhodné, jak rychle jsme schopni v předškolním věku zvládnout tak složité postupy, jakými jsou v každém jazyku tvoření slov, flexe, syntaxe…, a to neuvědoměle, jen z poslechu, dříve než se naučíme číst a psát. Ústním ovládnutím mateřského jazyka končí první etapa slovesné tvořivosti a čeká nás další krok. Čtěte více ZDE »

Každý začátek je lehký

Životopisy spisovatelů nabízejí nepřeberné množství historek o tom, kdy se v nich poprvé ozvala touha zachytit nějaký zážitek veršem či prózou, kdy a kde zaslechli poprvé zaržání Pegasa a vydali se za jeho hlasem.

Betty MacDonaldovou přiměla její agilní sestra Mary vykonávat různá zaměstnání, tvrdíc, že je hravě zvládne, ačkoli se Betty v žádném neosvědčila a byla z toho zoufalá. Pak jí docela náhodou domluvila s jedním nakladatelem napsání knihy, opět ji přesvědčovala, že je to hračka – a v tomto podnikání se nepraktická Betty osvědčila. Jediné, v čem se Mary jako vždy mýlila, bylo ujištění, že jí psaní půjde hravě. Hravě nejde nic, má-li se to dělat pořádně, ani psaní. Je ovšem možné, že tu snadnost zdůrazňovala úmyslně. Nalákáte někoho na práci, o níž budete tvrdit, že je zoufale obtížná? Čtěte více ZDE »

Stanislav Sohr

Po svém příchodu do Karviné  v roce 1960 jsem se často dostával do Ostravy. Bylo to nejbližší správní, hospodářské i kulturní centrum, kam mě přiváděly služební i soukromé zájmy, takže jsem se tu seznámil s řadou lidí z nejrůznějších oblastí kulturního a uměleckého života.

Našel jsem tu také nejtrvalejšího a nejvýznamnějšího životního přítele, Stanislava Sohra. Čtěte více ZDE »

Pořádat anonymní soutěž autorů kresleného humoru by bylo nesmyslné. I zcela běžný konzument rozliší rukopis několika desítek předních kreslířů. Splete si snad někdo Jiránka s Vyčítalem nebo Renčína s Urbanem?

O něco těžší by to bylo u grafiků a malířů, ale pro znalce v porotě by ani to nebyl problém.

S literaturou to už tak jednoduché není. Anonymní literární soutěže se pořádají. Asi proto, že tady je mnohem těžší určit původce textu, protože rozdíly v autorském stylu nejsou tak velké. Čtěte více ZDE »

V roce 1959 jsem se vydal jako zástupce Okresního domu osvěty v Teplicích na ústřední přehlídku divadel malých forem, která se konala až v Nitře. Daleké cestování však stálo za to. Viděl jsem tu excelovat pardubické Divadlo Experiment s pořadem Hrajeme kabaret, kde autorskou a ústřední hereckou dvojici vytvořili Jiří Sýkora a Josef Kraus. Sýkora měl dominantní, Kraus submisivní roli a dokonale si přihrávali. Nezapomenutelnou se stala scénka, kdy si jako děti hrají na pískovišti, Pepíčkovi dělání báboviček moc nejde a Jiří na něj vyhrkne: „Co se s tím tak seješ?“ S tím druhým jsem se rychle skamarádil. Čtěte více ZDE »

Karel Bartovský

Zjara roku 1960 pořádal Ústřední dům lidové tvořivosti ve Štiříně seminář pro autory divadel malých forem. Teplický Okresní dům osvěty tam vyslal mě a já se tam seznámil s mladým mužem, jenž byl o něco starší než já a doprovázelo ho několik členů hornického souboru Pěrun, který už měl na kontě účinkování v ústředních kolech STM i v Hronově.  Byli z Karviné a ten jejich principál se jmenoval Karel Bartovský.

V létě jsem se s ním opět potkal na prvním ročníku divadelního festivalu Haškova Lipnice a zjistil, že máme spoustu společných zájmů. Povídali jsme si tehdy dlouho do noci a dozvěděl jsem se, že je původně z Plzně, že byl jako školák totálně nasazen do Škodovky a po únoru 1948 byla celá jejich rodina vyakčněna do pohraničí. Čtěte více ZDE »

Ostravaci

Během deseti let strávených v Karviné jsem získal řadu přátel i v Ostravě. Jednou z prvních osobností, k níž jsem od počátku pociťoval blízký vztah, ačkoli naše styky nepřesahovaly běžné setkávání lidí, kteří se pohybují v stejném kulturním okruhu, byl Václav Čapek. Klukovský zjev, ale vždy elegantní muž. Působil tehdy jako redaktor Československého rozhlasu a televize v Ostravě a konferenciér kulturních programů, mj. uváděl první soutěže Miss ČSR, slavnostní předávání Zlatých slavíků a několik ročníků Kabaretního festivalu v Karviné. Byl velmi přátelský a společenský, dokonale informovaný o všem, co se dělo v širokém spektru jeho pozornosti, a s každým se znal. Jako jediný z mých kamarádů mě oslovoval Ediku, což mi přišlo milé, protože mi tak říkala maminka.

Po roce 1968 byl jako příliš populární osobnost politicky odrovnán a vyhoštěn z masových médií, spolupracoval nějaký čas s divadlem Waterloo a nakonec raději odešel do Prahy. Čtěte více ZDE »

Připomínky a rady této kapitoly jsou určeny všem pretendentům literární slávy.

Milý příteli,

toužíš napsat velké dílo? Výborně! Má to jen několik háčků. Tvůj text by měl být vášnivý, a přitom ukázněný. Ukázněný, a přitom uvolněný. Uvolněný, a přitom přesný. Přesný, a přitom bohatý na významy. Mnohovýznamný, a přitom jedinečný. Jedinečný, a přitom obecně platný.

Měla by se v něm stýkat něha s drsností, smutek s radostí, bolest a štěstí, láska a nenávist, život i smrt. Čtěte více ZDE »

Tento pojem má svůj historický vývoj. Ve starém Řecku byly slovem anekdota označovány nevydané příběhy, tradované z různých důvodů jen ústně. “Různým důvodem” mohlo být například to, že se jednalo o skandální historky ze života nějakého panovníka, který o jejich sepsání nestál, nebo o příhody méně významných osob, jež však stály za tradování a dávání k lepšímu při hostinách či jiné zábavě.

Ve středověku se za anekdotu označovala většinou tzv. exempla, Čtěte více ZDE »

Tenhle nepříjemný pocit se nás drží celý život jako klíště, i když si už myslíme, že jsme proti němu obrněni, i když situace, která jej vyvolává, se opakuje bůhví pokolikáté. Tím spíše nás přepadá tehdy, když se vystavujeme něčemu neznámému a obávanému poprvé.

Každý z nás si jistě vzpomene na první cestu do školy, první veřejné vystoupení, první schůzku s dívkou… a spoustu dalších zážitků, kdy se nám podlamovaly nohy a bylo slabo u žaludku.

Také každý autor, i ten nejslavnější, musel někdy poprvé vkročit do redakce časopisu či nakladatelství, jimž nabídl své práce, musel předstoupit před kritické posuzovatele svého snažení. A sotva se najde takový, který by odpřisáhl, že přitom neměl trému. Čtěte více ZDE »

Listárna je zvláštní způsob komunikace s autory. Redakce se neobtěžuje psaním osobních dopisů, vzkazy shrne a vytiskne. Kritické výhrady i zamítavé posudky neputují k autorovi v zalepené obálce, jsou mu sděleny veřejně, před očima čtenářstva. Útěchu může nalézt jen v tom, že adresát bývá označen jakousi poloanonymní šifrou, z níž ho nemusí všichni poznat. Dále se musí autor smířit s tím, že si na odpověď počká několik týdnů či měsíců, podle periodicity a výrobní lhůty časopisu.

Jde tedy o způsob značně problematický, nicméně starý a dosti rozšířený.

V Macharových Konfesích literáta se můžeme dočíst, jak tento autor v mládí zásoboval všechny literární časopisy svými pokusy a říkal tomu “obsazovat redakci”. Čtěte více ZDE »

Měl jsem v úmyslu řadit tento vzpomínkový seriál chronologicky, ale někdy se objeví aktuální podnět, který mě přiměje věnovat se něčemu, co by mělo přijít na řadu později, nebo co se naopak vrací před to, co jsem už uvedl. Co s tím? Asi nic. Život také neběží podle očekávání, dějí se věci nečekané a to, co lačně vyhlížíme, se naopak nedostavuje. Takže i to moje povídání bude na přeskáčku.

Kromě toho mi došlo, že nejsou jen individuální přátelé, ale i kolektivní, kdy má pro nás jisté společenství, jehož součástí jsme se stali, stejný význam jako výluční jednotlivci. To, spolu s uričtým aktuálním podnětem, je důvodem, proč dnes vzpomenu na několik přátel „en gros”. Čtěte více ZDE »

Každý člověk za svůj život potká řadu lidí, kteří na něho mimořádně zapůsobili, stali se mu vzorem, ovlivnili jeho duchovní vývoj. Takový vliv bývá nejsilnější v dětství a mládí. Já touto životní etapou procházel v Rakovníku a tak je logické, že první velká osobnost, kterou jsem poznal, působila tady. A dělo se tak ve znamení hudby. Musím však předeslat pár slov, jež vás uvedou do daného prostředí.

Rakovník byl tehdy okresním městem, ale provinčním, ležícím mimo hlavní silnice i trati díky konšelům bránícím se svého času technickému pokroku.

Rodiče byli hudebně založeni. Maminka hrávala v tamburašské kapele, otec byl flétnista a houslista, měl rozsáhlý archiv skladeb v salónní úpravě, řadu přátel mezi muzikanty a ti se u nás scházeli k domácím koncertům. Sestava se často střídala, ale oporami byli představitelé místní smetánky: na piano hrávala manželka ředitele Rakošachty, na klarinet pan nadlesní a na violoncello pan poštmistr – někdy dost falešně. Je logické, že jsem se hudbě věnoval i já. Čtěte více ZDE »

…a střední Evropa v židovské anekdotě*

Židovská hvězda Střední Evropa je místo, kde se po staletí střetávaly a mísily různé národy, etnické skupiny, jazyky, kultury i různá náboženství. Taková prostředí jsou, jak známo, myšlenkově i literárně velmi plodná. Muselo se to projevit i v slovesném žánru, jakým je židovská anekdota.

Hlavním impulsem pro formování židovské komunity v tomto regionu bylo vyhnání sefardských Židů ze Španělska a z Portugalska na konci patnáctého století, jejich pronikání na východ a mísení s aškenázskou větví židovstva. Jedna vlna migrace stíhala druhou, Evropou táhly skupiny zbídačelých Židů a většina z nich se živila podomním obchodem. Za této situace vykrystalizovala podoba jedné z typických židovských postav – Ahasvera, jenž je odsouzen k věčnému bloudění po světě. Čtěte více ZDE »

Nedávno mi napsal jeden mladší autor, takový slušný a poctivý, a vylíčil mi svoje rozčarování z události, od níž si hodně sliboval. Byl totiž pozván na konferenci, kterou pořádala jedna z našich spisovatelských organizací, a velice se těšil, neboť to bylo poprvé, kdy se měl stát účastníkem významného fóra literátů. Vše však probíhalo jinak, než čekal. Vyjádřil to takto:

“Začalo to už tehdy, když jsem se dozvěděl téma oné konference: Média jako překážka komunikace. Zarazil jsem se: Není to protismyslné? Média přece… Byl jsem ujištěn, že ta provokativní formulace je protismyslná jen zdánlivě a v diskusi se jistě ukáže jako velmi produktivní. Neměl jsem nejmenší potuchy, co by se k takto formulovanému problému dalo říct. Napadlo mě jen to, že děti, které vysedávají před televizí, asi méně komunikují s rodiči. Je to však dost na diskusní příspěvek? Protože jsem si však nabídnutou příležitost nechtěl nechat ujít, řekl jsem, že se zúčastním.” Čtěte více ZDE »

V druhém medailonku se pokusím načrtnout dalšího souputníka ze zásobníku vzpomínek na teplickou „degeneraci let padesátých” – Jana Koblasu. Musím se omezit na toto studentské období proto, že později se mi vzdálil více než ostatní a kromě toho by bylo nošením dříví do lesa, kdybych chtěl připomínat všechny počiny a úspěchy této dostatečně známé osobnosti.

Jan byl o rok mladší než my, ale přesto působil jako dominantní osobnost. Již tehdy měl nepřehlédnutelně robustní postavu a výraznou hlavu s ostrými rysy, takže připomínal Majakovského či Vančuru. Shodou okolností se podobal i profesorovi našeho gymnázia Ladislavu Zahrádkovi (čeština, výtvarná výchova), který na nás měl velký vliv zejména produkcemi dramatického kroužku, který vedl, a myšlenkovým kvasem, který v nás probouzel.

Zde jsem si také poprvé všiml Janových hereckých a recitačních schopností při prezentaci skvostů české literatury na školních akademiích. Čtěte více ZDE »

Sever

Norská města

Města jsou tu roztroušena

jako v poušti oázy.

Jenom místo studny, palem,

jiný znak je provází.

 Bývá vidět z velké dálky,

jen těžko jej přehlédneš:

Čtěte více ZDE »

Znám přátelství, která přetrvávají od společné návštěvy mateřské školy, znám lidi, kteří se zúčastňují setkávání spolužáků ze základní školy, nesporně se užitečná profesní pouta a lobby vytvářejí při vysokoškolských studiích, ale nejhojnější a nejtrvalejší jsou zřejmě vazby, které vznikly během středoškolských studií.

Pro mě takový základní tábor, v němž začínají výstupy k životním osmitisícovkám představují středoškolští spolužáci a kamarádi z Teplic. Přistěhoval jsem se tam v roce 1947, zažil poválečnou restauraci města, houfování vrstevníků podle zájmů a formování lidí spřízněných duchem.

Jádro našeho tehdejšího společenství tvořili studenti reálného gymnázia zajímající se o literaturu, divadlo, hudbu a výtvarné umění, což se manifestovalo zejména soukromým vydáváním literárních časopisů a almanachů a živou účastí na kulturním životě města.

Byvše zasaženi důsledky „Vítězného února” deklarovali jsme se jako degenerace let padesátých, vzdorovali ideologickému schematismu, pídili se po všem zakazovaném a snažili se uchovat si maximální prostor vnitřní svobody. Čtěte více ZDE »

Autor dokončí několik opusů, s těžkým srdcem některé z nich zavrhne a ostatní se rozhodne poslat do redakce. (V jednom dopise stálo, že výběr příspěvků provedla autorova žena, a to losováním!) Pak už mu jen zbývá napsat průvodní dopis. Tento poslední úkon ho však často stojí více sil než všechno to, co mu předcházelo. Průvodní dopis je totiž věcí velmi ošidnou, která často řekne o autorovi víc než jeho tvorba – a autor to ví, nebo aspoň tuší.

V povídce se schová za vypravěče či postavy, v básni za lyrický subjekt, ale v dopise musí mluvit jen a jen za sebe. Většina autorů podléhá dojmu, že se musí předvést jako lidé duchaplní, vtipní, originální – což se jim ovšem podaří jen zřídka. Častěji dojde k efektu, jemuž se říká kouzlo nechtěného. Čtěte více ZDE »

Soudím, že blahobyt národů je úměrný úsilí, jaké musí k jeho získání vyvinout, a to je zase přímo úměrné vzdálenosti od původního domova. Dalo by se to vyjádřit matematicky větou: Blahobyt národa roste se čtvercem vzdálenosti, kterou musel urazit od místa svého původu.

Porovnáme-li úroveň národů na ose Asie -> východní Evropa -> západní Evropa -> severní Amerika, jasně z toho vysvítá jak postup jejich stěhování, tak stupeň blahobytu. Kolébka lidstva, nebo alespoň naší rasy, musí být někde v Indii, Číně či Mongolsku, čili v nejchudších a nejméně industrializovaných zemích, které jsme opustili, ale ostatní obyvatelé zůstali trčet na místě. Čtěte více ZDE »