CzechFolks.com PLUS

Duran

Bylo to krásné a rozkošné dvouměsíční štěně ovčáka. Jméno měl Duran a byl čistokrevný, což mi bylo vcelku jedno. Stál mou maminku 500 korun, což bylo v té době moc peněz. Zamilovala jsem si ho také, ačkoliv neměl tak oddané oči jako Dingo. Ale bylo to štěně, chlupaté a hravé a důvěřivé. Začala jsem s ním chodit na cvičák. Tam byla docela dobrá parta, kromě toho, že jsme cvičili psy, scházeli jsme se v klubovně a zpívali při kytaře.

Čtěte více ZDE »

Taková to byla velká láska…

Když mi bylo deset let, sbírala jsem v okolí našeho bydliště v Podolí všechny volně pobíhající psy a vodila je domů s tím, že jsou sirotkové, že nemají nikoho. Rodiče však vždycky brzy našli majitele, nebo se on sám přihlásil. Podolí byla malá čtvrť a každý se znal s každým i o psech bylo jasné, komu patří.

Že „ta holka Horálkovic“ krade psy, bylo už daleko široko známo.

Čtěte více ZDE »

Tolik psiny se včelami

Mí milí mladí rodiče měli plno stejně mladých a roztomilých přátel a známých. Někteří z nich za námi jezdili na návštěvy na letní byty. Byla to jednak teta Božka, tatínkova sestra se svým manželem Evženem, dále pak manželé Berounských a manželé Mlejnských. Chodili s námi sbírat jahody, borůvky, maliny, ostružiny, vařili plody lesa v kádích, ždímali v prostěradlech a dělali džemy, marmelády, šťávy atd. Všichni byli veselí, rádi zpívali a vyprávěli, což se nám, dětem, líbilo.

Čtěte více ZDE »

Ryby na louce nerostou…

Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na Živohošť samy, jen s Béďou. On měl už naučený takový obřad, nebo jak to nazvat, zvyk možná. Když viděl, že jdeme na procházku směrem nahoru ke kopcům, vyrazil s jásotem, skočil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uháněl napřed v radostném očekávání, že ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Většinou jsme to tak dělaly. Ten den však kromě jablka běžel s nosem nastaveným dopředu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdříve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastně začal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králíků, krys či jiných mrtvol je královskou vůní, kterou si musí poznamenat svůj kožich. Čtěte více ZDE »

Takhle se jmenoval seriál, který jsem psala před několika lety. Vznikl z mé nezvyklé, někdo by řekl, až nadpřirozené vazby na tento daleký kontinent. Tak předně: v Austrálii má Český dialog slušný počet čtenářů. Přes tu dálku tam mám osobní přátele. A dokonce jednu ze dvou mých nejlepších kamarádek z dětství. Psaly jsme si tak jednou, dvakrát za rok dlouhé dopisy o tom, jak která žijeme. Stalo se nám, že jsme si napsaly obě 13. července. To jsme koukaly, že jsme si na sebe vzpomněly právě ve stejný den. Nebo jsem si takhle večer pomyslela: copak je teď v Austrálii za čas, brzy tam bude ráno, copak dělá ten či ta? A za pár hodin telefon: hele, snad ještě nespíš, já zrovna vstávám… jak se máš, co děláš, nechceš sem taky někdy přijet?…

Čtěte více ZDE »

Bibina

Bibina byla tříbarevná kočka, která byla svědkem druhé světové války a našich trablů s ní spojených a měla k nám určitě vřelý vztah. Na Vinohradech, v Římské ulici, postihl náš dům v únoru v roce 1945 nálet. Maminka se mnou, dvouletou, a dosud nenarozenou sestrou Lídou v břiše (narodila se pak v červnu) spěchala za houkání sirén do krytu, ale nedoběhla. Padající schody jí zasypaly nohy. Pamatuji se na to tak, že tlustá domovnice, která mne, stejně jako naše služka Anča, neměla ráda, vzala velký schod a hodila jej mamince na nohu. (Spíše to snad bylo tak, že na nás ta paní volala, ať si pospíšíme a schody se sypaly, koulely? – jak je to vlastně správně?…samy od sebe).

Čtěte více ZDE »

Právě v těchto dnech 6. a 7. září se koná v Praze v nové budově Národního muzea (bývalého Federálního shromáždění) Mezinárodní konference s názvem Krajané a kultura, kterou pořádá Koordinační výbor zahraničních Čechů.

Šéfrektorka Českého dialogu Eva Střížovská dnešního dne v 11.15 hodin přednáší o tom, jak českou kulturu našich krajanů na Velkých pláních v USA, především v Texasu, poznala.

Paní Eva byla tak laskavá a na požádání redakce CzechFolks com Plus poskytla pro naše čtenáře svůj referát k otištění, za což jí redakce velmi děkuje.

* * *

  Čtěte více ZDE »

Dostala jsem tento roztomilý a přiblblý obrázek e-mailem, tak jak se všelicos posílá. A neodolala jsem, abych nenapsala vzpomínkový fejeton na tu dobu.

Ano, do práce se muselo chodit včas, a muselo se tam chodit, i když třeba nebylo co dělat. Tedy samozřejmě jak kde. Dělníci, pokud měli materiál, tedy byl-li jim včas od úředníků, kteří rozhodovali a plánovali kam a co jak a kdy poslat, dělat museli a to v normách a pokud možno je překračovat. Pak se ocitla jejich jména na nástěnkách, kde byli oslavováni jako úderníci.

Čtěte více ZDE »

Na podzim 1989 mne pozval Jiří Černý do nově zakládané redakce Rock a Pop (při Lidových novinách). Udělal to jednoduchým způsobem: “Evo, rád bych tě tu měl jako ženskou.” Takové nabídce se nedalo odolat. 

“Evo, nevíš o nějaké sekretářce,” zeptal se mne hned první den mého redaktorování Jirka.

“No, věděla bych, jestli nevadí, že je to moje sestra. Právě odešla z vydavatelství Práce, kde měla šéfa, zasloužilého straníka, jinak alkoholika, který se počůrával i při poradách vsedě na židli.”

Jirka zajásal a moje sestra Lída další den nastoupila. Byl to hezký čas. My, redaktoři, jak je zvykem, jsme nechodili do práce brzy ráno, také i proto, že jsme navštěvovali koncerty, které trvaly do noci a o nichž jsme psali. Čtěte více ZDE »

Jak již jistě víte, mnoho našich autorů žije nebo žilo v zahraničí. Proto je tedy samozřejmé, že i mnoho našich čtenářů pochází ze všech koutů naší zeměkoule. Jsme velmi rádi, když nám naši autoři přinášejí články o lidech, kteří opustili naši zemi v období komunistického režimu a zasloužili se o rozvinutí a podporu naší komunity v zahraničí. Založili kluby, komunity a začali svůj život mimo jejich domov znovu od začátku. Je proto těžké se podílet s čtenáři o skutečnost, že jejich úsilí a snahy jsou již u konce. Věříme, že je ale důležité se s Vámi podělit i o tyto smutné události. Proto článek od Evy Střížovské o nedávno zesnulém panu Jaroslavu (Jerry) Louisu Elznerovi také patří do našeho magazínu.

Daniela Olszová

Čtěte více ZDE »

V pátek dne 14. 8. 2009 se uskutečnila prohlídka přípravy pomníku Karla Hašlera v kamenické dílně v Zalešanech u Kolína. Pomník po dlouhých peripetiích, ale za vydatné houževnatosti o. s. Písničkář v čele s Ivo Zelenkou, z jehož hlavy také nápad vyšel, se blíží k realizaci. Odhalen má být v říjnu, u příležitosti Hašlerova narození, na Starých zámeckých schodech pod Pražským hradem za účasti primátora a dalších význačných osob. Především však za účasti lidí, kteří mají rádi jak “hašlerky”, tak se chtějí poklonit památce tohoto legendárního skladatele, zpěváka, herce a opravdového českého vlastence, který zahynul v koncentračním táboře Mauthausen 21. ledna 1941.

Již před rokem jsme informovali o zajímavém filmu, v němž Hašlerův třetí syn Thomas hledá v Praze stopy svého otce. Průvodcem filmu je Arnošt Lustig a režiséry jeho syn Josef Lustig a Marek Jícha, který stál zároveň za kamerou. Čtěte více ZDE »

„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji měly rády. Od útlého dětství měla ráda psy, kterým říkala butů. Jednou její otec přivedl domů velikého psa ovčáka Stelu. Já sama jsem z ní měla strach, byla obrovská a já jsem nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji měla hned ráda.

Když jsem se po pár dnech konečně odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky, vedla jsem ji na řemenu a za druhou ruku jsem vedla malou Evu. Ona však chtěla, abych jí Stelu půjčila. Dala jsem jí řemen do ručičky a za druhou ručičku jsem ji vedla. Ale za chviličku se mně rychle pustila, zvedla kamínek a hodila jej před sebe. Čtěte více ZDE »

Bydlíme s mým dvacetiletým synem Markem s dědou. Děda je moc hodný starší pán s kulatým bříškem, který má rád své pohodlí a dodržuje své zvyky. A protože moje maminka, která s ním žila asi třicet let, kromě toho, že byla všeumělkyně (malířka, zpěvačka, keramička aj.), chvala perské kočky, měl k nim děda dobrý vztah a uměl s nimi zacházet. Nikdy však nezažil to potěšení mít doma psa. A tak se toho trochu bál.

Vešli jsme k němu do pokoje jednoho listopadového dne s Markem s jemným oznámením, k čemu jsme dospěli. Myslím, že se mu to moc nelíbilo. Ale bylo z nás cítit, že už jsme rozhodnuti a byli jsme v přesile, dva na jednoho. (Nutno mu přiznat se ctí, že brzy jsme byli tři na jednoho a on to zvládl.) Čtěte více ZDE »