CzechFolks.com PLUS

Špatná nálada není zapříčiněna ničím jiným, než výskytem skřítků depresáků (Depressius apaticus) v našich domovech. Pošmourné počasí, třeba taková pořádná letní bouřka nebo blátivá podzimní plískanice, je vyžene z děr jako kočka myš, a milé naše domy, vskutku se máte proč třást strachy. Ať již po okapu a pěkně piánko vikýřem, či nedopatřením otevřenými dveřmi, tihle malí prevíti doopravdy nemají se svými nečekanými návštěvami sebemenších potíží. Příslušníci zvláštního druhu, takzvaní komíňáci, využívají za zprostředkovatele svých příchodů komíny, jak název celé jejich skupiny napovídá. Jedincům a rodinám, které se doposud nezmohly na plynové kotle a jejich místnostem i nadále dominují kachlová kamna, nebo právě tak dobře zděné krby, se doporučuje ony ďábelské roury plné sazí zasypat, nejlépe květinami, jejichž příjemná vůně působí depresákům intenzivní žaludeční potíže. Čtěte více ZDE »

Přátelé pisálkové, přátelé malíři moji – zkrátka vy všichni, co ke své práci, či především ke svému štěstí a uspokojení se potřebujete inspiraci. Ta jest pojmem docela širokým, když se zamyslíme pořádně a neuděláme z ní pouhé synonymum pro nové nápady, po kterých často baží umělci a mimo jiné také právě pisatelka – já.

Kdepak, bez inspirování se těžko, těžko funguje v šedi dnešního světa. Rozhodně vám ji tímhle psaním nechci cpát, to zase ne, ale spíše poodhalit něco málo o jejím občasném hledání, které bývá prováděno snad každým obyvatelem naší modravé planetky. Čtěte více ZDE »

Rozsvítilo se světlo. Zčistajasna začalo zářit a nepřestalo. A právě o tomto světle bych vám chtěla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.

Ponořte se se mnou do světa těch, kteří nemohou vstát a jít, rozběhnout se vstříc nejrůznějším krásám, nemohou věci vidět či slyšet tak jasně jako my, co můžeme vše. Motiv světla nás má provázet tímto povídáním.

Někdo přišel, spatřil tmu, a tak rozsvítil světlo. Rozsvítil jej tak, že si uvědomil, že není proč klopit oči či se vyhýbat postiženým, kteří byli dříve odstrkováni na kraj společnosti, a začal pro ně budovat školy. V takových školách jsou děti, co kvůli svému postižení vyvolávají pocit ostychu u stále ještě nedospělého lidu. Jsme takoví i my? Čtěte více ZDE »

Znáte to?

Znáte ten pocit, znáte to, když se cítíte tak unavení, že se vám nepřestávají klížit oči,

a přesto nemůžete usnout?

To znám moc dobře.

Vidíš ji? Vidíš ji, Hani? Všechny ty hvězdy září jenom tobě! A já je pro tebe všechny získám!

Většinou se mi to stává bezdůvodně, hlavou plynou nepopsatelné myšlenky o všech lidech, co znám, a ty mi nedají spát. Dnes jsem si však jistá, že znám ten důvod, proč ležím

v posteli a spánek, který bych si tolik přála, a s ním spjaté sny nepřicházejí…

 Adriane, ne! Nechoď ven z domu! Čtěte více ZDE »

Ráno rychlé a lehce přidušené postelovým a snídaňovým shonem, který se nám dávno stal jménem pro výpravu za našimi denními studii a zaměstnáními. Doba, kdy se slunko sice teprve probouzí, ale je naprosto při všech silách, je všemocné – však i na mne několik jeho paprsků vykouklo přes tmavé závěsy, kterými si každou noc přibarvuji tmu. A ti rošťáci mě hned nato vytahali za paty zpod duchen. Naštvaně jsem na ně mžourala ještě drahnou chvíli, nespěchala jsem toho dne nijak zvláště -můj princ se za mnou na parooři vydá až za dlouhý čas, který mohu využít ke svým vstávacím rituálům, a tedy se za ním mohu vydat až za docela dlouho. Času spousta. Doširoka jsem otevřela okno pro čisté ranní nadýchnutí – ulice se opět koupala ve své šerošedi a sem tam po sobě nechala projít nějakého loudajícího se školáka či naopak spěchatele za prací. Čtěte více ZDE »

Konec léta v Katalánsku, roku 1760

Do ticha obestírajícího zahradu mého malého domku, do trávy prorostlé listy oroseného břečťanu, nedávno jsem položil své únavou zničené tělo. V podbarvení přicházejícího podzimu, naslouchaje prchavým tónům písně vtipálka Větru v korunách stromů, svíral jsem v prstech svůj růženec a nechával jej svými korálky tříštit tvary padajících večerních stínů.

Přál jsem si tak vroucně, aby mne matka Příroda vstřícně obdařila svým dokonalým objetím. Věděl jsem, že ho pro mne má. Aby se neomezila jen na odpočinek v břečťanu a nechala ho prorazit skrz mou kůži, prorůst až do proudění krve v žilách a vytrhnout mne z hořce zaběhnutých každodenních rituálů. Z ranního česání pěšinky na vlas přesně na stranu, z trpkého pití odpolední kávy, z rovnání svých bot vlevo od dveří. Z těch věčných bolestí a trápení, které mne ochromovaly, když jsem se zrovna neválel v zahradě. Čtěte více ZDE »