CzechFolks.com PLUS

Vztahy mezi policií a národnostními menšinami: australský přístup 

Nedávno uvedl zdejší televizní kanál SBS britský dokument “Tajný policista”, který svým zaměřením na rasismus policie v Manchestru poskytl divákovi ojedinělý a otřesný pohled na to, jak to mezi řadovými policisty, co se týče jejich názorů na národnostní menšiny, doopravdy chodí. Ačkoliv na povrch se každý policista zdá být ve svém jednání s příslušníky menšin velice korektní, pod povrchem je situace zcela jiná. Většina filmu byla totiž natočena skrytou kamerou, a tak tento dokument jasně ukazuje, že více než dvacetiletá snaha britských policejních vzdělavatelů v oblasti vztahů mezi policií a menšinami se bohužel nestřetla s valným úspěchem.  

Čtěte více ZDE »

Nejsem žádný drsný, neotesaný chlap, který v začouzené putyce u piva mele nesmysly a holduje vulgaritě. Naopak. Odjakživa jsem byl jemnocitný člověk, který nejenom vidí, ale všemi póry těla i vstřebává krásy kolem sebe. Zasněžená krajina, rozkvetlé louky a kupky sena dovedou se mnou emocionálně zacloumat zrovna tak jako tóny Smetanovy Vltavy, pohled na impresionistická plátna nebo na polonahá snědá těla plavkyň na místní pláži. Zrovna tak se rozplynu pohledem na téměř jakékoliv zvířátko. Ano, jsem milovníkem zvířat a není v mé povaze trhat mouchám křidélka, nafukovat žáby, přivazovat kočičkám na ocásky bábrlata či jakkoliv jinak zvířátka trápit. To, že jsem jednou klackem k smrti umlátil sousedovic kočku, protože v hubě nesla uloveného vrabce, si dodnes vyčítám. Zrovna tak jako to, že jsem brokovnicí zprovodil ze světa zajíce, kterého mi sice žena Máňa láskyplnně později udělala na smetaně, ale kterého mi bylo tak líto, že jsem se ho ani nedotkl. Jednou jsem se dal bláhově přemluvit, abych šel s kamarádem na ryby, ale neměl jsem to dělat, protože jsem nedokázal kapříkovi vydnat háček a vůbec ne ho pak zamordovat. Na zajíce plné broků a ryby plné zrezivělých háčků se proto nemohu ani podívat…

Čtěte více ZDE »

Je to k nevíře, ale je to tak! Silvestr nám opět ťuká na dveře! A tak brzo po tom loňském! Zdá se to jako včera, když jsme se ženou Máňou oslavovali Silvestra jen my dva tím, že jsme se koukali chvílemi vzájemně do očí, chvílemi na přihlouplý program v televizi a hlavně toužebně na hodinky, aby konečně přišla půlnoc, my si přiťukli a vrhli se do postele nadšeni, že už je Silvestr za námi. Odchod strarého roku a příchod nového jsme neoslavili ani motolicí způsobenou nadměrným požíváním alkoholických nápojů, ani hlasitým zpíváním a tancem a, mám-li prozradit rodinné tajemství, ani něžným pomilováním. To je tím, že stáří způsobilo, že po opici se člověk jen tak nevzpamatuje, po pozření chlebíčků vás pálí ukrutně žáha, tancování je pro mladé a sex…ten je, jak jsem na to přišel už dávno, přece krajně nehygienická záležitost! Na ten zbývají jenom mlhavé, byť radostné vzpomínky. Tak co se unavovat nějakým prázdným slavením. Slavením ČEHO? ptám se. Čtěte více ZDE »

Austrálie je parádní země. Na každém kroku vám servíruje neustálé vzrušení; jako například když si musíte s třeštihlavem pinzetkou vytahovat z nepřístupných míst jedovatá klíštata, neustále se ohánět po komárech, kteří, když vás hryznou, tak jste nadosmrti nemocní a chodíte jako Zombi, když vám komínem do bytu vnikne possum a z útulného, čistoučkého příbytku vám udělá kůlničku na dříví nebo když strachy nevlezete za parného dne se zchladit do mořských vln, protože by si na vás pochutnal buďto žralok nebo macatý krokodýl, a když byste měli výjimečnou smůlu, tak vás žahne medúza a proti tomu je sežrání žralokem či krokoušem procházkou po růžové zahradě. A to nemluvím o hadech, pavoucích a desítkách jiných příšer, které dělají Australii unikátní zemí, kterou miluji a na kterou nedám dopustit. Člověk je neustále ve střehu, musí se soustředit na to, aby ho něco nesežralo nebo aby ho nesežehlo žhavé slunce a nedostal rakovinu kůže. To všechno má však blahodárný vliv na duševní zdraví, protože opatrná chůze bušem nebo skotačení ve vlnách je zrovna tak dobré na koncentraci jako luštění křížovky nebo sudoku, což nám doporučují lékaři, abychom předešli hroznému měknutí mozkové kůry a senilitě. Čtěte více ZDE »

A už je to tady! Konečně!

Jaro jsem přivítal s otevřenou náručí, jelikož zimu jako roční období nemám vůbec rád. Lépe řečeno, zimu mám rád čím dál míň. To je spojeno se stárnutím, protože když jsem ještě nebyl penzista nýbrž výdělečně činný člověk, tak jsem se na zimu dokonce i těšil. Hlavně na to, jak pojedu na hory lyžovat a svým uměním na sjezdovkách oslňovat krasavice, protože když jsem byl mlád, tak mi lyžování celkem šlo. Jak jsme si vždycky s úsmevem říkali s lyžařským kamarádem: “Ráno budeme ozařovat na lyžích, večer pak v hospodě u piva, a když to vyjde a budeme mít štestí, tak možná i později v teplých duchnách s nějakou přitažlivou a osamělou lyžařkou.” Čtěte více ZDE »

Lidská nahota mě nikdy neurážela. Spíše naopak. Zvláště jedná-li se o nahotu těla ženského. 

O nahotě mužské mám však opačný názor. Zatímco již od útlého dětství jsem s očima navrch obdivoval Věstonickou Venuši, Michelangelův David mně pokaždé vyloudil rumělec na tváři a vzbudil ve mně zvláštní stud.

David italského mistra je znázorněním perfektního mužského těla, které, jak my muži dobře víme, v běžném životě neexistuje. Proto je asi tato slavná socha obdivovaná milióny milovníků umění. Mužští obdivovatelé v duchu závidí, že nebyli přírodou zrovna tak obdařeni jako David, zatímco příslušnice slabšího pohlaví si s notnou dávkou zoufalství a někdy i se slzou v oku povzdychnou, jak vzdálen Michelangelově kráse je jejich po pivě páchnoucí a od uzenek obtloustlý mužíček s povadle zchátralým kladélkem. Čtěte více ZDE »

Člověk ví většinou velice dobře, když na něj něco leze. Nemluvím v tomto případě o žádné krasavici, nýbrž o banálním nástudu nebo chřipce. Potíže začnou tím, že  máte nepříjemný pocit na měkkém patře a než se nadějete, spustí se vám z nosu, začne kýchání, škrábání v krku, příští den jste malátný jako mrtvola, v jednom kuse byste spal, nechutná vám jíst a nakonec, když dojde vůbec k nejhoršímu, příčí se vám pití piva a dokonce s vámi nehne, ani když se manželka před vámi promenáduje tak, jak jí pánbůh stvořil. Nástud, který ještě nevyvrcholil ve zrádnou prasečí chřipku, začnete léčit nejen spánkem, ale i drsnou kořalkou, kterou, pakliže nepomůže, nahradíte hektolitry horkého čaje s medem a citrónem. Čtěte více ZDE »

aneb
O fotce z dětství a pohlavní zdravovědě

Nedávno mně bývalá spolužákyně poslala stařičkou hnědou fotku nás v šesté třídě. Od té doby uplynulo nekřesťansky mnoho let, a jak jsem se tak zamyšleně díval na mladičké obličejíčky mých spolužáků, postupně se mi vybavovala jejich jména, i když díky časovému odstupu ne všechna. Co se asi stalo za padesát dva let se čtyřiceti spolužáky? Jaký osud je asi potkal na jejich životní dráze? Kdo z nich byl v životě úspěšný, kdo měl smůlu, kdo se vyznamenal, kdo zklamal? Kdo již není mezi námi? Čtěte více ZDE »

Copak si budeme namlouvat! Nic naplat, záchodky, hlavně pak veřejné, nejsou zrovna továrny na parfémy. Většinou naopak! V Číne jsme se například vsázeli s kolegy o padesát dolarů, že nikdo nebude tak otrlý, aby pouze kradmo nahlédnul do veřejného záchodku a pohled přežil.  Drsný policejní rada John Fox, kterému došly peníze na kuřivo, si myslel, že sázku vyhraje, rozšafně do jednoho z beijinských záchodů vešel, za několik vteřin se bledý na smrt vypotácel, beze slova s třesoucíma se rukama zkasíroval od nás padesátku a po zbytek zájezdu si jenom zapaloval jedno cigáro o druhé a chřadnul, protože se vůbec nemohl dotknout jídla.

Bohužel jsou hrůzu nahánějící klozety po světě více pravidlem, nežli výjimkou. Vyskytnou se však někdy případy, kdy se s blaženým výrazem na tváři usadíte na mísu v čisté, krásně vykachlíčkované oné místnosti, kde je tak útulno, že byste si dokázali přečíst Vojnu a mír na jedno posezení. Tak tomu je třeba nejenom v melbournském Hiltonu, ale i na zcela zastrčeném záchůdku v prvním patře přímo nad varhany půvabného anglikánského kostela v novozélandském městečku Dunedin. Čtěte více ZDE »