Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Pípy jsou obalené ledem, pivo z nich teče do ledových sklenic. Že tahle oáza klidu je vstřícná jen pánům, pro jejich psychoterapii či co a že není vhodná pro dámy, to je nabíledni, neboť dámská přítomnost by inhibitovala volnou, často drsnou chlapskou mluvu. Ale pro tentokrát, když jsem dostala od náčelníka Ivana Kolaříka povolení, jsem vstoupila, posadila se k jeho stolku a při pivním moku od protinožců jsem zcela propadla jeho vtipnému, maličko nadnesenému toku řeči. Začal s tím, jak jako poměrně mladý muž sedí v letadle a dává sbohem své rodné zemi a míří přes oceán do Austrálie.

***

Jaký je to pocit setřít slzu a vyhlížet z letadla svůj nový domov?

Hm…, Martičko, dovolte, abych si nejprve prolil vyprahlé hrdlo tímto strašně přechlazeným místním mokem, který je podle mého ledový hlavně proto, abychom my fachšmejkři nepoznali, co hrozného do sebe lejeme… Jo, a ty nadávky farmářů neposlouchejte, protože byste se asi musela červenat. Avšak vraťme se k vaší otázce.

Abych se přiznal, slzu jsem v 68 roce při výhledu z letadla neutíral. Měl jsem totiž jiné starosti. Byl to tenkrát můj vůbec první let v životě a navíc první let letadla VC10 do Austrálie. A tak místo proudu slz jsem spíše koukal, jak daleko je to na toaletu, protože jsem se chvěl, že to spadne a to mělo neblahý vliv na moje vnitřnosti. Naštěstí a k mojí ohromné úlevě jsme ten nekonečný let ve zdraví přežili a já se ocitnul v mé nové zemi, kterou jsem si za toho slunného rána, kdy jsme přistáli v Sydney, okamžitě zamiloval a bez řečí přijal za svůj nový domov. A musím se přiznat, že od té doby se ze mne stal odrodilec. Čili člověk, který je hrdý na Austrálii a který nějakým zvláštním, pro mnohé lidi asi nepochopitelným důvodem, rodnou zemi neoplakával. Nyní jsem v Austrálii již 44 let. V Česku jsem se sice narodil, ale když vezmete v úvahu, že si zhruba pamatujete věci od řekněme pěti let, a já utekl, když mi bylo 22 let, tak jsem měl nějakých 17 let, abych si utvořil opravdu silný citový vztah k této zemi. Ta léta byla však naplněná buzerací téměř na každém kroku mého života. Takže kromě příjemných chvil strávených v rodinném kruhu a s kamarády nebylo prakticky nic, co by mne hluboce poutalo k Česku.

Austrálie nás přivítala s otevřenou náručí a poskytla nám neuvěřitelnou pomoc a životní možnosti. Navíc je to země se zakořeněnou demokracií a smyslem pro fair play. Proto jsem jí přijal bez výhrad a jsem pyšný na to, že si mohu říkat, že jsem Australan.

Můj vztah k Česku se však také poslední dobou změnil. Zvláště od mojí loňské návštěvy, kdy jsem si uvědomil, jak velice kulturní národ jsme. A jaký mají Češi smysl pro humor. Což je mi obzvláště sympatické. Se změnou mého smýšlení přišlo i to, že nyní celkem hrdě prohlašuji, že jsem původem Čech. Kdo byl v Praze, tak závidí. Tak, tak to nějak se mnou je.Teď se však po tak dlouhé odpovědi musím napít a slibuji, že příští budou mnohem kratší.

Když jste se rozhodl pro Austrálii, jaký jste měl názor na bouřlivou historii Angličanů po objevení tohoto kontinentu?

Po pravdě řečeno, žádný. Asi jsem byl na nějaké hlubší uvažování ohledně dopadu kolonizátorů na tuto zemi příliš mladý. Faktem je, že osídlení Austrálie bylo spojeno s násilím a pokořením původního obyvatelstva. Je to velká černá skvrna na historii Austrálie, jizva, která se dodnes nezacelila. Teprve před nedávnem se tehdejší ministerský předseda Kevin Rudd oficiálně v parlamentu Aboridžinům omluvil za všechno, co bylo v historii na domorodcích napácháno. Trvalo to pěknou dobu a věřila byste tomu, že dodnes mnoho lidí s touto omluvou nesouhlasí. Stačí si však připomenout, že kolonizátoři vyhladili Aboridžince z povrchu Tasmánie. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se jednalo o kulturní genocidu. Takže Angláni nemají být na co hrdi.

Každý se vás jistě ptá na začátky, ale já se domnívám, že všechny začátky emigrantů jsou si podobné, proto se vás zeptám jinak. Nestýskalo se vám, a jak dlouho to trvalo?

Samozřejmě, že se mi zpočátku stýskalo. Hlavně po rodičích a kamarádech. Výčitky svědomí, že jsem opustil milované rodiče, mně dlouho nedávaly spát. Teprve když člověk uzraje a stane se sám rodičem, tak si plně uvědomí dopad svého jednání. Máma s tátou mi můj žal usnadnili tím, že mne v rozhodnutí odejít plně podpořili. Požehnali mně, což bylo něco úžasného. Proto jsem jim v duchu tenkrát také slíbil, že v emigraci něco dokážu, aby na mne byli hrdi. Jinak úsilí zakotvit v nové zemi bylo tak intenzivní, že nebyl čas na nějaké stýskání.

Austrálie je země extrémů a paradoxů. Jak na vás působila spalující poušť, skalnaté australské Alpy a tropické pralesy.

Divokou a nespoutanou australskou krajinu miluji. Je to opravdu neobyčejná a neobyčejně krásná země. I poušť, nad kterou se tetelí horký vzduch, má svůj půvab. Vnitrozemí hýří barvami, mezi kterými převládají okry, které snad jenom aboridžinští umělci dovedou mistrně zachytit na svých plátnech. Australská krajina s nekonečně průzračným nebem posetým hvězdami, kterým vévodí Jižní kříž, vzbuzují v člověku hluboké spirituální emoce.

Miluji australské pobřeží s burácejícím oceánem, neposkvrněnými, nekonečnými, zlatými plážemi bez lidí, kde člověk může chodit hodiny nikým nerušen, pohroužen ve vlastní myšlenky.

Turisté obyčejně přirovnávají australská města k veliké botanické zahradě. Jsou unešeni průzračným vzduchem a ostrými barvami. Plně souhlasím. A proto nesnáším lidi, kteří si přírody neváží, odhazují odpadky a neumí se v přírodě chovat. Bohužel se zdá, že je těchto lidí stále více a je hrozné, že i na celkem osamělém místě najdete flašku od piva nebo Coca Coly.

Jistě jste byl v Sydney v opeře. Není to zážitek na celý život? I třeba projít se po mostě zvaném „ramínko na šaty“ a vidět ten zázrak architekta Utzona na vlastní oči.

Vůbec Sydney jako taková je díky svojí poloze snad jedno z nejkrásnějších měst na světě. Všemu vévodí slavná opera a to „ramínko na šaty,“ sydneyský most. Přidejte k tomu příjemné klima a máte recept pro ráj. Bohužel však díky lidské civilizaci má Sydney od ráje čím více tím dále. Když má každý nejméně dvě auta, tak si představte, jak to na silnicích asi vypadá. Kromě toho se noví přistěhovalci převážně usazují v Sydney a v Melbourne, infrastruktura s tímto náporem civilizace nestačí držet krok, a tak nastává veliký chaos a bordel. Nová generace to bude muset nějakým způsobem vyřešit.

V nové vlasti jste se vypracoval až na policejního ředitele, který měl na starosti zlepšení vztahů mezi policií a etnickými menšinami. Za svou práci jste dostal i jedno z nejvyšších australských vyznamenání. Tu práci jste musel milovat, podělte se s námi o své zážitky.

No tak na to by ani nestačily stránky CzechFolksu PLUS. Stačí snad říct, že to byla práce silně uspokojující, protože to byla práce ryze průkopnická, která se odrazila ve zlepšených vztazích mezi policií a menšinami. Když si uvědomíme, že tisíce a tisíce přistěhovalců přichází ze zemí, kde jsou policií potlačována jakákoliv lidská práva, kde se lidé policie bojí, policii nenávidí a s policií nespolupracují, tak je nabíledni, jak těžký úkol je pro policii v demokratické zemi jako je Austrálie získat důvěru přistěhovalců. Australský policejní systém totiž spočívá v úzké spolupráci mezi obyvatelstvem a policií. Pakliže spolupráce neexistuje nebo je sporadická, vyšetřování zločinné činnosti je nesmírně obtížné. Proto dá rozum, že se policie musí snažit pečlivě promyšlenými strategiemi získat tuto nezbytnou důvěru obyvatelstva. No a já měl za úkol nejprve ve státě Victoria a později v celé Austrálii toto uskutečnit.

Během služební činnosti jsem měl možnost jako držitel vysoce prestižního stipendia Winstona Churchilla působit u elitních policejních organizací v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu a Nizozemsku. Zde jsem nejenom viděl, jak podobným způsobem jako my v Austrálii tyto země přistupují k menšinovým otázkám, ale jak jsme díky naší práci v mnohém před nimi. Lidé toto často mylně slučují se strategiemi poplatnými multikulturalismu. Znovu podotýkám, že policie své strategie ohledně menšin plánuje právě jako profesionální odezvu na dopad přistěhovalectví a multikulturalismu. Například to, že se snažíte mít v řadách policie příslušníky menšin, nemá naprosto nic zajedno s politickou korektností nebo multikulturalismem. Je to logická snaha policie zlepšit služby obyvatelstvu, které je kulturně, nábožensky a jazykově rozmanité. A tak to je prakticky se vším, co policie v této oblasti podniká.

Jinak jsem dost historek z policejního života, doufám že humorně, popsal ve svých fejetonech, které si čtenáři mohou přečíst buď na těchto stránkách, nebo v Pozitivních novinách. 

Aboriginové jsou pro nás do jisté míry tabu. Můžete nám poodhrnout roušku, jestliže jste se s nimi setkal?

No já raději ani žádnou roušku poodhrnovat nebudu. Jedná se totiž o nesmírně složitou problematiku, kterou se léta letoucí zabývají jiní experti, než jsem já. Zmíním se jenom pár slovy o tom, že díky svému privilegovanému postavení jsem měl možnost navštívit aboridžinské komunity, kam se bílá tvář stěží dostane, protože má přístup zakázaný. Tyto návštěvy se mne hluboce dotkly. Člověku se sevře srdce, když vidí, v jak neuvěřitelně nuzných a primitivních podmínkách tito původní obyvatelé v buši žijí. Za mnohé můžeme my, civilizovaní, bílí lidé. Hlavně si můžeme pogratulovat za to, že jsme domorodce naučili pít alkohol. Díky alkoholu, který domorodci špatně snášejí, jsou to bohužel zdecimovaní lidé. Jejich chatrné chýše v buši jsou obklopené haldami plechovek od piva a různých odpadků. Je to smutný pohled. Nechci samozřejmě generalizovat. Například aboridžinské komunity, kde je alkohol zakázán, jsou úplně jiné. Sice také celkem primitivní, ale mnohem lépe upravené a mnohem čistější.

Problémy Aboridžinců se zabývá mnoho jak státních tak soukromých institucí, a nikdo je v podstatě nedovede vyřešit. Já se rozhodně nepovažuji za znalce jejich kultury ani si nevyhrazuji právo komentovat jejich život a problémy. Aboridžinci díky své ojedinělé problematice také nespadali pod moji kompetenci na policii. To, že ve vysoce civilizované, bohaté zemi jako je Austrálie mohou vůbec existovat obyvatelé, jejichž životní úroveň, nemoci a délka života jsou nesrovnatelné se zbytkem obyvatelstva, je neuvěřitelné.

Je mi známo, že milujete projížďky na kole a píšete mistrovská dílka pro zasmání. Je pro vás Jižní kříž totéž co pro nás Polárka?

Kolo je moje celoživotní záliba. Vojnu jsem prožil ve dresu Dukly a i zde jsem se pokoušel o úspěchy mezi profíky. Leč marně. Na kole jezdím dnes a denně navzdory tomu, že mne bolí zadek a vůbec celé tělo. Někdo mně jednou poradil, že procházkou nebo jízdou na kole člověk zapomene na hříšné myšlenky, a tak když na mne přijde velký cit, tak než abych se před ženou Máňou ponižoval žebrotou a škemráním, raději skočím do sedla a touhy rozjezdím, protože z vyjížděk přijedu vyčerpán a zralý tak na pár pivek, spršku a pelech.

Jižní kříž vévodí naší obloze a je to jedno z mála souhvězdí, které okamžitě poznám. Hruď se mi dme pýchou, když jej vidím třepotat se na naší vlajce, když naši sportovci stojí na bedně a přebírají medaile za svoje výkony.

Bývá ve vaší hospůdce jedním ze štamgastů nějaký rudý klokan? Čím se klokani vyznačují?

Náš symbol se vyznačuje především neuvěřitelně obrovským množstvím. Farmáři klokany nemají v oblibě, protože jim žerou úrodu. Asi dva miliony se jich odstřeluje ročně, aby se vůbec mohla kontrolovat jejich čísla. Jsou to vačnatci moc rozkošní, rádi se množí a maminkám z vaků koukají ještě rozkošnější klokánci. Osobně nerad náš národní symbol jím, ale jelikož nemá žádný cholesterol, tak se také někdy na něj s chutí vrhnu. Veliký táta klokan je svou výškou a sílou hrozivý a je dobré se mu nepostavit do cesty. Jedním kopnutím vám může rozpárat břicho a pustíte zelenou vodu. A kdo se chce ráno probudit mrtvej, že ano?

Ani se vás neptám, jestli milujete královnu, avšak znáte někoho, kdo je hrdý na svého předka, který dorazil s flotilou ke břehům jako trestanec.

Královnu sice nemiluji, ale celkem si jí vážím, neboť je jediná z královské rodiny, která snad nikdy neudělala ostudu. Korunu na své nyní již obstarožní hlavičce nese hrdě, a jelikož je to naše hlava státu, tak jí salutuji.

Jinak osobně neznám nikoho, kdo by byl hrdý na svého předka, trestance, který sem byl poslán za trest, že ukradl tkaničky od bot. Tito neslavní předci však obydleli Austrálii a za nesmírně tvrdých podmínek zde udělali moře užitečných věcí.

A jedna nezvyklá otázka na konec. Nekoketujete, někdy v duchu, s myšlenkou na návrat?

Musím vás, Martičko, zklamat. Nikdy mě ani v duchu nenapadlo se vrátit. Dodnes však děkuji Bohu, že mě dostal do jeho ráje – Austrálie.

A teď po tomto rozhovoru zcela vyčerpán vás zvu přímo k baru si dát jedno na rozlučku. Plivat můžete přímo na podlahu.

Děkuji, ale na podlahu neplivám, mohla bych sobě nebo vám plivnout na boty.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové a Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/ http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Fotografie z archívu Ivana Kolaříka

I já jsem během služebního života sekal dobrotu a šel příkladem. A dostalo se mi řádné odměny, protože snaživých úředníků si vedení dříve nebo později všimne. Samozřejmě, že pomůže, když přemluvíte pár kamarádů aby o vás buď do novin nebo policejnímu prezidentovi napsali pár lichotivých dopisů. Některé můžete napsat pod jiným jménem i sám, protože vy sám jediný víte moc dobře, kde vynikáte. Ani se nenadějete a za pár let dostanete medaili za příkladné chování, povýšení a zvýšený plat. Toto se v mém případě sice nestalo, ale zato jsem jednoho dne dostal opravdu nečekanou odměnu a milé překvapení. Byl jsem totiž vybrán, abych reprezentoval policii na šestičlenné australské delegaci mířící do Čínské Lidové Republiky navázat spolupráci mezi Austrálií a Čínou.

Krátce po pozvání jsem se jako přičinlivý úředník snažil naučit čínsky a načerpat co možná nejvíce znalostí ohledně čínské kultury a tamějších zvyků, abych si neudělal ostudu a hodil na Austrálii a její policejní složky dobré světlo. Proto jsem se po několika týdnech lopotné práce naučil říct celkem bez přízvuku dvě nejdůležitější slova, “Děkuji!” a “Vypít do dna!” Internet mně pomohl rozeznat uniformu čínského hasiče od uniformy policejní a vštípit si do hlavy základní znalosti o Kulturní revoluci a čínské opeře. Věděl jsem, že svými znalostmi přetrumfnu své kolegy, kterým jsem krátce před odjezdem kladl na srdce, aby si uvědomili, že jedeme do komunistické země, kde budeme sledováni na každém kroku, a aby si tudíž dávali pozor na to, co budou v soukromí říkat.

“Všude, kde budeme ubytováni, budou zainstalovány štěnice, a tak jestliže se chcete ještě někdy podívat domů, tak o Číně mluvte jenom v superlativech,“ kladl jsem naivním kolegům na srdce. Ti si to dobře zapamatovali a později nikdy neopomněli na svých hotelových pokojích pět chválu všemu, co během třítýdenní cesty viděli. Díky našim řečičkám a dárkům, kterými jsme doslova zasypávali různé hodnostáře, jsme se do žádných nepříjemností nedostali a tudíž jsme nezpůsobili mezinárodní incident. Naopak! Hostitelé se k nám chovali vřele a nekonečně dlouhé a nudné mítinky se zakončovaly úžasnými banquety, jak je tomu v této pozoruhodné zemi zvykem.

Před odjezdem jsem úplně zapomněl poučit kamarády o stolovacích zvycích a připravit je na neobvyklá jídla, která nám budou servírována. Nikdy nezapomenu na bledé tváře kolegů když nám při jedné slavnostní večeři naservírovali pejska. Kolem stolu zavládlo ticho. Zatímco se naši hostitelé nemohli dočkat, jak si na chlupáči pochutnají, nám se protočily panenky. Představitel australských farmářů viditelně znervózněl a roztřeseným hlasem zašeptal, že sice na farmách se sní ledacos včetně pštrosů, hadů a krokodýlů, ale že toto je příliš silné kafe. Ticho jsem přerušil já, když jsem položil diplomaticky naladěnou otázku ”Mohl by nám prosím někdo říci, na jaké rase psa si zde nyní pochutnáme?” Než měl někdo šanci na moji všetečnou otázku odpovědět, ozval se lídr naší delegace, bývalý Guvernér státu Victoria, který velice vtipně bez pohnutí brvy řekl “Na tom, co se jim zrovna podařilo chytit na ulici.” Pak jsme se všichni pustili do tohoto zvláštního chodu jídla. My se zjevným odporem, zatímco naši čínští hosté si pošmákli. Jejich hlasité mlaskání, chrchlání a plivání do plivátek podél stěny restaurace prozradilo, že zřejmě nejíme jen nějakého prachobyčejného potulného ratlíka, nýbrž psa ušlechtilé rasy.

Naštěstí jsme mohli toto strašné jídlo zapít teplým pivem, které bylo záhy vystřídáno hroznou kořalkou. A při této (zrovna tak jako při desítkách dalších příležitostí) mně přišlo vhod moje nacvičené “Ganbei” neboli “Do dna.” Tento zvyk lehce strčí do kapsy všechny pijácké nešvary českých hospod, jako na příklad “Kdo si se v lednu narodil, povstaň, povstaň, povstaň.” Čínská samohonka teče proudem, pohlaváři vstávají jeden za druhým, provolávají všem poctu, přiťukávají si a ohnivý nápoj se musí za povzbuzování všech hlasitým “Ganbei,” vypít do dna. Když máte kolem stolu třicet lidí, tak těch šílených nápojů musíte spořádat třicet ať chcete nebo ne, protože jinak se hostitelé urazí a může nastat třetí světová válka. Že se za večer plným uvařených psů a jiných vzácných pokroutek udělá tečka a vy se zřídíte jako carský důstojník, to ani nemusím říkat. Však jsme ale na hostitele vyzráli. Místo spolknutí pálenky jsme ji za křečovitého úsměvu drželi v puse a pak si odskočili, jak bývá dobrým zvykem, si odplivnout. Do plivátka jsme samozřejmě vyplivli i nápoj. Klopýtající a nesmysle blábolící hostitelé se nemohli vynadivit, jací jsme my Australané kujóni.

Kromě bezuzdného pití, které naše delegace díky plivací strategií lehce snášela, jsme naše hostitele také udivili naší kulturní vyspělostí a přizpůsobivému chování. Číňani totiž z nějakého podezřelého důvodu věří, že odchrchlání je úžasně dobrá věc pro zachování pevného zdraví. Nechutné, pro našince žaludek obracející hlasitá chrchlání a odplivování, provází i banket na nejvyšší úrovni.

Proto jsme si řekli, že se pokusíme o napodobení a k souhlasnému údivu jsme třeba po pozření slizkého černého slepičího pařátu chrchlali jako tuberáci. Tím jsme si získali patřičný respekt našich hostitelů. Od tohoto hrozného zlozvyku jsme však upustili v supermoderním Shangai, kde jsou občané obrovskými pouličními poutači upozorňováni na nevhodnost chrchlání, plivání a klení.

Do Číny jsem však nejel za rozpustilými radovánkami. Byl jsem do této země vyslán, abych navázal vztahy mezi policií Čínskou a naší a hlavně abych Čínským policistům předal zkušenosti ohledně toho, jak zacházet s menšinami. Proto jsem se také v tomto případě zúčastnil řady pracovních schůzí.

První si pamatuji jako dnes. Silně nervózní důstojník v elegantní černé uniformě, který ostychem nevěděl co s rukama. A kam se koukat. Musel jsem být jeho první kontakt ze Západu. Během oběda nad talířem plným temně hnědých ještě se lehce škubajících žab, pookřál. Večer se pak při oficielním dýchánku s pomocí „Ganbei“ natolik uvolnil, že se z něho vyklubal celkem sympaťák, který mi k ránu, až v příliš dobré náladě, škytaje, věnoval policejní čepici. Nic nedal na mé varování, že to s ním skončí bledě, protože uniforma se jen tak hala-bala nerozdává a že mu dají kulku, za kterou navíc pošlou účet jeho rodině. Nic na mé starosti nedal. Jen se smál a pil a ukazoval svoje stříbrem vydlážděné zuby a nakonec začal tančit. Já se trochu chvěl, že snad dokonce začne vyzrazovat nějaká státní tajemství a dostane do průtahů i mě, ale čínští poldové jsou dobře v tomto ohledu vycvičeni. O práci ani necekl.

Důležitý mítink v Shangai byl náhle přerušen vstupem muže v černé uniformě s nárameníky posázenými stříbrnými hvězdami. Ten něco do ucha pošeptal čínskému pohlavárovi, který mně pokynul a přes tlumočníka mně oznámil, že se se mnou chce setkat komisař Shangaiské policie. Horlivě jsem se vymrštil z pohodlného křesla s tím, že jsem připraven se se šéfem sejít. Pak už následovalo něco, co jsem předtím v životě nezažil. Před hotelem stála černá limuzína obklopená kordonem policistů, kteří zastavili veškerý provoz. Stovky kolemjdoucích se zastavili, aby zjistili, co se děje. Nastoupil jsem a za jekotu sirén se nejméně tucet policejních automobilů se spuštěnými světly vydalo na policejní ústředí, kde sídlí policejní komisař. Cyklisté, motocyklisté, automobily a chodci, zkrátka všichni nám museli udělat cestu, což v neustálé dopravní zácpě není zrovna nejlehčí věc. Nakonec kolona zastavila před honosnou, moderní budovou a já, kluk z Prahy, jsem byl po rudém koberci eskortou odveden do kanceláře samotného policejního šéfa této obrovské metropole. Tam nastala neobyčejná konverzace skládající se z patnáctiminutové přednášky komisaře o tom, jak Čína nemá prakticky žádnou kriminalitu a jak je v této zemi všechno hrozně dobré. Neexistovalo, abych mohl skočit do samomluvy nebo nějakým způsobem zareagovat na jeho proslov. Náhle skončil jako když utne a tím dal najevo, že je řada na mně. Tak jsem si také chvilku mlel to svoje a když jsem přestal, komisař se prudce vztyčil, potřásl mi pravicí, zasalutoval a dal mi krásný policejní dárek.

Pěkně vyvedenou křišťálovou kouli s vyrytým nápisem SHANGAI POLICE. Já srazil podpatky a na oplátku jsem mu dal krásný, v Číně udělaný bumerang. Tu nálepku jsem však předem odstranil, abych se vyhnul případné ostudě. Cesta do hotelu probíhala podobně jako cesta na ústředí. Kolegové mě zahrnuli otázkami a záviděli mi policejní kouli. Tenkrát nebylo nikomu jinému z naší delegace povoleno se schůzky s komisařem zúčastnit. Trochu byli moji kolegové z toho rozmrzelí, ale netrvalo dlouho a touha sejít se s představiteli čínské policie se jim vyplnila. Stalo se tak při nejzajímavějším setkání v pětimilionovém městě na severu Číny.

Tentokráte nás kolona nablýskaných policejních limuzín dovezla k místní policejní akademii. Nemohli jsme uvěřit svým očím. Přivítal nás potlesk bílých rukaviček stovek vzorně seřazených policajtů. Desítky televizních kamer zabíralo naší delegaci a podívanou připravenou na naši počest. Na cvičišti pro naše obveselení poskakovaly stovky do maskáčů oblečených mladých policejních cvičenců, kteří nám ukázali, jak dovedou klasickým zásahem karate zneškodnit třídního nepřítele. Náhle se ozvala ohlušující střelba ze služebních zbraní spojená s vítězným pokřikem „Hurááá!“

Po této přehlídce nás provedli prostory akademie. Členové naší delegace byli jako v Jiříkově vidění. Byli jsme ohromeni neuvěřitelným počtem policistů. Snad více lidí než máme u policie v samotném státě Victoria trénovalo před našimi zraky na policejní akademii jednoho, na čínské poměry celkem malého, města. Navíc nás překvapily velice nuzné, téměř sparťanské podmínky na tomto učilišti. Navzdory špatně vybavené knihovně a celkovému zařízení tohoto institutu se zde určitě úspěšně vychovávají tisíce policejních kádrů, kteří neochvějně střeží komunistický motherland.

Delegace nakonec vyšla před mohutnou budovu akademie. Až kam oko dohlédlo se před námi rozprostíraly černé uniformy. Náhle přede mne přistoupil ředitel akademie a za šumění kamer mě požádal o proslov. To jsem samozřejmě netušil. Podlomila se mi kolena, trémou mně okamžitě vyschlo v hrdle a několik vteřin jsem tápal. Co já těm tisícům mám tady povídat? A náhle mě osvítil duch svatý. Odkašlal jsem si a zvonivým hlasem jsem zahřímal pár bezvýznamných vět, které jsem ukončil “A jak řekl slavný Maršál Suvorov-těžko na cvičišti, lehko na bojišti!” Na chvilenku zavládlo neuvěřitelné ticho. Já se jenom lehce pobledlý úkosem podíval na bývalého Guvernéra státu Victoria, jehož výraz ve tváři nebyl zrovna povzbudivý. „Tak a teď jsme všichni v řiti!“ napadlo mě, ale přesně v ten okamžik se ozvalo tak ohlušující „HURÁÁÁ,“ že málem popraskala okna v celé slavné akademii. A do vzduchu se vzneslo tisíce černých policejních čepic a já věděl, že máme vyhráno. Guvernér se na mě přívětivě usmál, kolegové vztyčili vzhůru palce na znamení “WELL DONE, MATE,“ pohlaváři akademie mně salutovali a objímali mě samou radostí a nakonec mě představili jejich národnímu hrdinovi. Když jsem se plaše otázal, jak se mu dostalo takové pocty, bylo mi vysvětleno, že postřílel moře nepřátel socialistické vlasti…

O tom, jak jsem ozářil čínské policajty jednou větou, kterou jsem si zapamatoval z hodin dějepisu, jsme si ještě dlouho po návratu do Austrálie povídali. A já si uvědomil, že to, že pocházím z národa Švejků, se nezapře. A jak se ukázalo v Číně, mám být na co právem hrdý!

***

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

V mojí hospodě U Rudého Klokana už darnou chvíli seděl kamarád Pepa. Znuděně upíjel z půllitříku přechlazené pivo, odháněl dotěrné mouchy a byl očividně rád, když mě viděl vejít. Alespoň bude mít možnost nudu nahradit konverzací. S Pepčou si vždycky dobře pokecáme a jen málokdy spolu nesouhlasíme. Je to kamarád na život a na smrt.

“Tak co je, dědku?” optal jsem se kámoše a dodal, že vypadá nějak zasmušile.

“Ale to je tím děsným pařichvostem. Už to trvá moc dlouho a starý chcípá zahrádka. No a tím pádem je celá nakrknutá, má špatnou náladu a vylejvá si jí na mně,” řekl Pepa.

“No a teď mně řekni, kdy ty naše ženský nemají špatnou náladu. Ta moje jí má furt a nemusej jí ani chřadnout kopretiny,” řekl jsem, Pepa přikývnul a objednal nám novou rundu.

“Čoveče, já ať dělám, co dělám, tak to nikdy ta moje nevocení. Jako když mě třeba popadne chuť udělat dobrej skutek, vezmu koště a zametu před barákem, vostříhám trávu nebo sám vod sebe umeju koupelnu. To jako udělám, když není doma, aby, když se vrátí, viděla, že jsem hodnej chlap, kterej jí chtěl udělat radost a překvapení. No a víš co vona na to? Jaká je její reakce?” otázal se Pepa a zapálil si cigaretu.

“Kouření zakázáno,” zaštákl od baru výčepní a mlčky ukázal prstem směrem ven z lokálu.

“No jo, no jo, jen se nezblázni, zabručel Pepča, típnul cigáro a pokračoval.

“Tak vona ta moje je tak pitomá, že to jde po mně kontrolovat a, místo aby byla ráda, že jsem přidal pomocnou ruku v domácnosti, tak mě ještě sprdne, že jsem to neudělal podle jejích představ!”

“No a čemu se divíš?” řekl jsem. “Tak je tomu snad v každý domácnosti. To mně Máňa dělá přesně to samý. Já, když třeba vyšuruju byt, tak první co udělá, když se vrátí vod kadeřníka, je, že místo aby mě pochválila jak jsem hodnej, tak jako generál přejíždí prstem po nábytku aby zjistila, jestli jsem tam čirou náhodou nenechal smítko prachu. No a pak prohlásí, že všechno dělám jen tak na půl, hala-bala, že všechno vodfláknu a že to stejně není žádná pomoc.”

“No jo, kamaráde, vím, vo čem je řeč. To mě Eva nedávno vytočila, když mě nařkla, že to stejně dělám jenom z přízemních a zištných důvodů motivovaných chtíčem, protože doufám, že mi večer dá. A prej “tůdle.” Za trest mám prej utrum až do tý doby, než se naučím nepoužívat její kolínskou jako spreje na hajzlu,” řekl roztrpčeně Pepča a pak jsme se shodli, že to nemáme lehké, že zkrátka a dobře nad ženskými nelze vyhrát, protože mají vždycky pravdu. A sužují nás.

Já jsem Pepovi vyklopil moji ďábelskou strategii, díky které jsem se nadobro zbavil všech úkolů v domácnosti tím, že jsem opravdu věci začal dělat nepořádně, jen tak napolovic. Žena Máňa rezolutně prohlásila, že o takovou pomoc tedy nestojí a že než aby se na mě dívala, jak to flákám, že si to raděj udělá sama.

“No, a tím pádem mám svatej pokoj od domácích prací a mám fůru času si zvelebovat moje království.”

“Jaký království, zeptal se Pepča.”

“Já mám totiž něco, co potřebuje každej chlap. Kumbál, který jsem si vytvořil z garáže pod barákem a kam můžu utéct, když si navzájem lezem na nervy. Tam mám svůj útulek s televizí, gaučem, ledničkou narvanou pivem, stolem a knihovnou plnou časopisů a knížek,” vysvětlil jsem Pepčovi. “No a tam taky trénuju na válcích na kole, pak upocenej piju pivo a obdivuju svoje kolo,” dodal jsem. Pak jsem kamarádovi vysvětlil, že tam mám takový pořádek, že dokonce Máňa prohlásila, že nepochopí, že jsem takový lempl, když jde o úklid nahoře, a v garáži mi to očividně nedělá potíže.

Pepa zadumaně pil pivo a pak zasněně a se špetkou závisti řekl, co by dal za podobné království. A slíbil, že na tom bude pracovat. Nejprve však že musí obalamutit jeho Evičku tím, že začne hrozně nepořádně doma uklízet.

“Hele, já jsem sice, dědku, nad Máňou zvítězil, ale mezi námi to bylo tak trochu Pyrhovo vítězství, protože sice doma teď dělám starou belu, ale zato nadosmrti vostrouhám mrkvičku ohledně milování, protože voni nás tím ženský vydíraj a trestaj, když nám upřou sex.”

Pepa vehementně souhlasil a prohlásil, že jsem mu dal senzační nápad jak na to a že to hned bude doma taky praktikovat, protože mytí záchodu se mu příčí zrovna tak jako mytí nádobí. Vážně řekl, že hned první věc, co udělá, bude, že v záchodové míse schválně nechá něco strašného plavat, a přitom se bude Evičce dušovat, že záchod nádherně umyl.

“Ta, když to uvidí, tak vomdlí a už mě nikdy nenechá sáhnout na záchodovou štětku a na nic jinýho. Jasný, že mě potrestá jako Máňa potrestala tebe, ale mně je to šumafuk. Stejnak to poslední dobou za nic nestálo, a když na mě příjde touha, tak to půjdu rozchodit procházkou do hospody.”

“Jé, rozchodit to, no to je dobrej nápad, Pepo. Už vidím, jak spolu budeme každej večer chodit ruku v ruce na procházky,” zažertoval jsem. “A víš, co?” dodal. “Třeba to bez toho ty naše nevydrží a ještě nakonec dolezou. Jenže pak je zase my potrestáme tím, že půjdeme spolu na procházku,” řekl se smíchem Pepča.

Lokál se naplňoval upocenými chlapy, za okny výčepu žhnulo slunce a nám pivo chutnalo ještě více. Pepa si začal stěžovat na to, jak nám vláda přistříhává křidélka, jak máme stále méně občanských svobod, že zde za pár let budou vládnout muslimani a že i kvalita piva se podstatně zhoršila. Naše diskuze se stočila na Česko a poměry v naší rodné zemi. Jak Pepa tak já do Česka zavítáme jednou za uherský rok, ale shodou okolností jsme tam oba byli před nedávnem na návštěvě. Nemohli jsme to tam poznat. Pepa s vážnou tváří řekl, že tam ještě tak nezblbli jako my v Austrálii, protože se může v hospodách hulit a že hospoda není hospodou, když není začouzená. Navíc si můžete i do dobré restaurace vzít čokla, což je tady nemožné. Pivo, zavináče, utopenci, sulc a knedlíky Pepovi děsně imponovaly, zatímco já se podivoval nad tím, jak se pořád něco někde na kulturním poli děje.

“Jsme přece jenom kulturní národ”, konstatoval jsem, načež Pepa obrovským douškem nasál pivo, hřbetem ruky si utřel pěnu u pusy a rozvážně řekl: “Tak si nejsem tak zase úplně v tomto případě jistej. Vono záleží na tom, co si člověk pod kulturou představuje.”

“No přece všechno,” odvětil jsem. “To je celoživotní proces, vod narození do hrobu. Všechno, co děláme, je podmíněný kulturou. Jak žereme, jak se vyjadřujeme, jak se oblíkáme, kam chodíme, s kým se stýkáme, jak se k sobě chováme, to všechno spadá pod kulturu.”

“No jasný!” souhlasil Pepa. “A to je právě to, co mě žere,” řekl a pokračoval. “Tak já ti dám příklad. Já osobně, jako vůl, okamžitě odepíšu na email, protože vím, že se to sluší a patří. Myslím si totiž, že když mi někdo napíše, že je na místě tomu člověku odpovědět. A to dělám.”

“Já taky, a vím přesně, co chceš říct. Že ačkoliv ty jako vůl hned odepíšeš, v Česku si dají s odpovědí pěkně na čas.”

“Ty bláho, na pěknej čas! Kolikrát ti na mail ani neodpověděj! Prostě jim za to buďto nestojíš, nebo na tebe nemaj čas a kálej na tebe.”

“Máš stoprocentní recht, ale nemyslím si, že by to mělo co společnýho s kálením. Je to spíš nějaká národní vlastnost. Je to jakási laxnost. I když jsou výjimky, protože mně třeba kámoš básník Břéťa odpoví okamžitě.”

“Jo, podle mýho je to nekulturní jednání, protože když si píšu s našincema, co žijou v zahraničí, tak odpovědí hbitě. Tak jako my,” řekl Pepa a já se nechtěl přít a vést nekonečnou debatu o tom, co je toho příčinou. Místo toho jsem mu řekl, že vím jak na to, aby člověk nějakým způsobem nechal druhému vědět, že by se na odpověď nemělo přespříliš dlouho čekat.

“To musíš slušně napsat, že jsi před časem napsal email, ale že se asi musel ztratit, protože jsi dodnes nedostal odpověď, což je netypický, protože normálně dostáváš odpověď obratem. I když to třeba není pravda. To toho člověka trkne a vsadím se, že od něj email dostaneš v cukuletu.”

Pepa řekl, že to vyzkouší a že mně příště nechá vědět, zdali to funguje.

Ještě chvilku jsme si povídali, čas uběhl jako voda a bylo třeba se rozloučit. Já se pomalu procházkou šoural domů, do svého království, dobře si vědom, že chůze potlačí veliký cit, zatímco Pepa se lehkým vrávorem vydal na stanoviště taxíků, aby se vrátil ke své milované, leč ukrutné Evičce a kul plány jak na ni vyzrát…

Uběhl ani ne týden a Pepa mně zavolal. “Hele, tak tomu nebudeš věrit, ale ta tvoje metoda ohledně emailů z Česka prvotřídně fachčí. Napsal jsem přesně ty samý maily asi čtyřem kámošům a příští den jsem dostal odpověď,” řekl a radostně dodal: “A k tomu ještě s vomluvou!”

Od té doby bylo uplakané počasí, a tudíž jsem postrádal nutkání zajít na jedno do mojí hospůdky. Těším se však, že až zase bude takový pařák, že vrabci budou padat vedrem ze stromu na zem, že se v lokále opět sejdu s Pepčou a dohromady probereme světovou situaci a vymyslíme strategie, jak vyzrát na naše ženy, které oproti všem těm řečičkám, které u piva vedeme, máme stále rádi.

Včera večer mě chytil telefon, právě když jsem se chystal vyrazit si na procházku. Byl to Pepa. “Sorry, dědku, dneska se mnou s procházkou nepočítej, dneska nic rozcházet nemusím,” řekl, a já usoudil, že je to šťastný člověk…

* * *

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

 

Zrovna tak jako kostely, kostelíky, chrámy a katedrály, mám rád duchovní otce. Vymydlení faráři s jemnýma, alabastrovýma rukama na mě vždycky dělali patřičně hluboký dojem. I ti, kteří se mnou pracovali jako kulisáci v Národním divadle, protože nesměli vykonávat svoje povolání a bylo jim nařízeno se stmelit s dělnickou třídou, byli úplně jiní než my. Tito vousatí faráři sice bělostné a hebké ruce ztratili, ale tvrdý osud je nezlomil na duchu. Oproti nám si na nic nestěžovali a mlčky točili pod jevištěm rumpály, které malou zdviží vyvážely sličnou Julii a zaláskovaného Romea. Zrovna tak bez řečí tahali dubové schody a různé těžké kulisy, pod kterými jsem se i já, poměrně silný mladík, prohýbal. Díky těmto velebníčkům, kteří očividně žili v jiném světě, panoval mezi námi klid a dobrá nálada. Vždycky jsem byl překvapen tím, jak duchovno a léta strávená v meditaci a modlitbách se těmto lidem odrážejí v jejich ušlechtilých tvářích. Musím říct, že je mi v jejich přítomnosti vždycky dobře. V mých očích jsou to vlastně hrdinové, kteří dovedou zkrotit nízké pudy, nic nedají na úpěnlivé volání žláz a nějakým, mně zcela nepochopitelným způsobem, dovedou žít v celibátu. Pravda, ne všichni. Někteří se zpronevěří církevnímu zákonu a nevydrží. A to se právě stalo našemu vesnickému faráři, svatému otci Lenovi.

Otec Len, který nás po několika krátkých dnech po příjezdu do Austrálie s radostí oddal v útulném katolickém kostelíčku v malebném hnízdě na severozápadním pobřeží Tasmánie, se svérázným přístupem ke své svaté práci vymykal stereotypním představám o tlusťoučkých a růžolících farářích. Otec Len byl vyschlý jako treska, s nesmazatelným úsměvem na tváři. Byl to jeden z prvních Australanů, se kterými jsme se v naší nové zemi seznámili. Netrvalo dlouho a stal se naším přítelem navzdory tomu, že jsme se v jeho kostelíku objevovali jen zřídka. Byl to velice vzdělaný člověk s rozhledem, silný antikomunista, který měl neobyčejně živý zájem o politiku a oproti jiným Australanům, kteří si nás pletli s Jugoslávci, měl rozsáhlé znalosti o české muzice a kultuře. Měl přehled o Pražském jaru, věděl, kdo je Dubček, a dovedl živě, inteligentně a hlavně vtipně debatovat téměř na jakékoliv téma. Když řeknu vtipně, tak myslím opravdu vtipně. Humor byl nerozlučnou součástí Otcovy komunikace. S úsměvem si připomínám jeho vtipem prošpikovaná kázání, která obyčejně začínala konstatováním, jak si zase Tasmánie uřízla ostudu v posledním rugbyovém utkání a končila tím, že mši musí trochu popohnat, aby stihnul televizní přenos nějakého sportovního klání. Při sloužení mše svaté se Otec Len neustále koukal na hodinky, jen aby něco přece jenom nezameškal. Nikdy nezapomenu, jak se tvářil, když mně jednou z nohavic vypadly dámské vložky, které jsem si připevňoval na vyzáblá kolena, abych vydržel klečet na tvrdé zemi kostela. Dvě bílé vložky padly přímo pod Otcovy nohy na rudý koberec, zrovna když jsem si zašel s pokorným výrazem v tváři k svatému přijímání. Tenkrát jsem si myslel, že mši ani nedoslouží, protože se tak smál, že se málem pobryndal mešním vínem.

Díky své sympatické povaze byl Otec Len, kromě místního učitele a mého strýce lékaře, nejoblíbenějším a nejpopulárnějším členem místní komunity. I když bydlel na faře, kde měl možnost si vařit, málokdy tak dělal, protože měl celý týden vyplněn návštěvami svých oveček, které mu samozřejmě vyvářely a všemožně podstrojovaly. Takže vlastně pořád u někoho byl a na faře se věnoval koukání na televizi a četbě. Ani si nemyslím, že by byl příliš často pohroužen v modlitbách nebo v božím rozjímání.

Farářovým velkým koníčkem byla auta. Co možná velké bouráky, vždycky černé a nádherně naleštěné. Příjezd Otce Lena na návštěvu jsme slyšeli nejméně kilometr od nás. Svůj příjezd totiž oznamoval troubením a pak se úžasnou rychlostí, zahalen vírem prachu, objevil před naším domečkem. S úsměvem od ucha k uchu a s rozzářenou tváří nám nejprve požehnal a potom pyšně ukázal svojí černou limuzínu. Alespoň tak svým autům říkal. Otec Len jezdil jako šílenec. Věděl, že by mu nějaký ten rychlostní dopravní přestupek místní poldové prominuli, rychlou jízdu miloval a pokaždé neopomenul připomenout, že se mu nic nemůže stát, protože je neustále v rukou Páně. A dodal, že vlastně ani moc nedrží ruce na volantu, jak se cítí Bohem ochraňován. Pak jsme nad vínem a koláči ženy Máni, které Otec Len miloval, vedli řeči o politice a životě vůbec. Když jsme byli spolu sami, tak se potutelně ptal, jestli jsou všechny české ženy tak krásné jako moje Máňa. Když jsem ho ujistil, že Češky jsou zrovna tak krásné jako Australanky, tak se hlasitě smál až slzel, přičemž se plácal rukama do stehen. Ještě že stále nosil tu svoji černou kněžskou róbu, jinak bych snad začal trochu i žárlit. Tenkrát jsem s angličtinou ještě zápasil, a tak jsem si mnohdy musel vypomoct rukama. Při řečích o ženských krásách jsem použil obou rukou, kterými jsem znázornil jak jsou Australanky nádherně vyvinuté. Otec Len moje pohyby opakoval a to už si potom utíral oči bílým kapesníčkem, jak mu tekly slzy.

Mimo naší vesnice Penquin měl Otec Len ještě na starost věřící na ostrově King Island, který spadá pod tasmánskou správu. Tam se vydával neobyčejně rád. Létání měl rád jako rychlá auta, a tak se vždycky na tu půlhodinku letu těšil jako malý kluk. Pan farář se však také těšil na jiné věci. Alespoň z toho jsem ho podezříval, protože pokaždé, když se zmínil o nastávající služební cestě na King

Island, tak se mu rozzářila očka a se smíchem mně prozradil, že jsou na ostrově rovněž řádové sestry, o jejichž blaho (nikdy neřekl „duchovní blaho“) se musí patřičně postarat. Já ho samozřejmě podezříval, že tam s těmi sestrami tropí prostopášnosti, ale žena Máňa mně pokaždé vynadala, že pana faráře podezírám z nekalých věcí a že si nedovede představit, že by se mohl dopustit nějakých nepřístojností.

Náš sympatický velebníček se něčeho během svých cest na ostrov však dopustit musel. Zřejmě nevydržel palčivé volání přírody a podlehl úporným vášním, protože jsme se po letech dozvěděli, že již dávno nenosí černé sukno a nehlásá slovo Boží. Církev se ho z nějakého důvodu zbavila a Len začal svůj vrozený šarm uplatňovat na jiném, mnohem prozaičtějším poli, jako prodavač životního pojištění.

Na důvod jeho odchodu z katolické círve jsem se ho nikdy nezeptal, i když jsme se v posledních letech občas vídali. Vždycky to bylo shledání srdečné. Lena neopustil živelný smysl pro humor a i v pokročilém věku měl stále živý zájem o politiku. Ke konci života zastával stále více pravičácké názory, ale vždycky jsme se na zhodnocení politické situace jak v Austálii, tak jinde na světe, shodli. Když už nebyl velebníčkem, tak jsem si nemusel dávat pozor na to, co říkám, a společně jsme se smíchem snili o krásných dobách mládí, kdy nás tolik přitahovaly dámské křivky. Len se dokonce na stará kolena oženil. S moc milou paní, ještě vyschlejší treskou než byl on. Ta mu bohužel zemřela a Len odešel zanedlouho po ní. Život o samotě byl pro něj příliš těžký. Ale golf hrál do poslední chvíle a zrovna tak jezdil rychle v ne již černém autě po zdejších silnicích. I pár pokut za to vyfasoval, protože již při něm nestál pánbíček…

Len byl neobyčejný farář, kterému se podařilo náboženství zlidštit a udělat ho přitažlivým pro mladé lidi. Církev byla jeho odchodem ochuzena.

Můj život byl jeho odchodem z tohoto světa také ochuzen…

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

Sousedi si mysleli, že kromě na plíce je taky na hlavu, když říká dětem takové nesmysly. Udělal by líp, kdyby nám býval řekl, že byl námořníkem na křižníku Aurora a zahájil Velkou říjnovou socialistickou revoluci výstřelem z děla. Svoji lásku k vodě a lodím jsem utužoval tím, že jsem na prázdninách jezdil neohroženě na neckách po místním potůčku. Když jsem byl starší, tak, kdykoliv to bylo možné, jsem chodil na Vltavu na parník, kde jsem donekonečna se zájmem a notnou dávkou závisti pozoroval potetované bicepsy plavčíků, kteří dlouhými bidly obratně odstrkávali loď od stěn zdymadel. Pakliže jsem se na parník nedostal, tak jsem alespoň chodil na Žluté lázně, odkud jsem plaval až k samotnému parníku, který tvořil mohutné vlny, na kterých jsem se radostně houpal, představuje si, že jsem na širém moři.

To, že jsme moře neměli, mě moc mrzelo a s postupem času jsem se smířil s osudem, že ze mne námořník, který by v nažehlené uniformě oslňoval krasavice, nikdy nebude. Taky mě trochu odradily filmy Kruté moře a Zkáza Titaniku. Jako vnímavý chlapec jsem si uvědomil, že taková loď, byť i obrněná a s děly, se může nakrásně potopit a představa šlapání ledové vody nebo sežrání žralokem mě nikterak nevzrušovala.

Zájem o lodě, hlavně lodě válečné, mě však nikdy neopustil. Místo námořním důstojníkem jsem se stal zapšklým knihovníkem. Jako takový jsem trávil dlouhé hodiny listuje knihami o čemkoliv, co plavalo na vodě. Letadlové lodě, ponorky a křižníky obzvláště upoutávaly mou pozornost a probouzely moji obrazotvornost. Toužil jsem nějaký z těchto plovoucích kolosů navštívit a na vlastní oči vidět, v jakých podmínkách stovky, někdy i tisíce námořníků žijí. Jak hrozně všední byl můj život s knihami v porovnání s námořníky. Zatímco já jsem v práci za regály pošilhával po obrýlených, jako tresky hubených a někdy i vousatých knihovnicích, oni, když konečně vrávoravým krokem vystoupili na břeh, měli vždycky o radost postaráno. V přístavech totiž na ně vždycky čekaly davy roztoužených žen, které dobře věděly, že jenom osmahlý mořský vlk může po několika osamělých měsících na lodi splnit jejich nejtajnější touhy… Moc mě mrzelo, že jsem se minul povoláním. Zrovna tak mě mrzelo, že jsem jenom o lodích snil a na žádné pořádné jsem nikdy nebyl. Nicméně, život rychle ubíhal, knihovničinu jsem zaměnil za práci v policejních službách a pozvolna jsem na svojí vášeň zapomněl… Americká nukleární bitevní loď USS Arkansas zavítala na přátelskou návštěvu do Melbourne. Byl jsem jeden z mála lidí, kterému se dostalo pocty tuto super moderní loď ještě s několika australskými kolegy navštívit. Nemohl jsem tenkrát svému štěstí uvěřit. Konečně se splnila má touha na vlastní oči vidět něco, o čem jsem dlouhá léta pouze snil.

Na palubě křižníku nás za doprovodu hudby jménem kapitána přivítal usměvavý, krajně sebevědomý lieutenant v oslnivě bílé uniformě, právě takové, o které jsem snil jako malý kluk. Přátelsky, téměř žoviálně, nás oslovil a nechal si nás jednoho po druhém představit. Poté následovala nezapomenutelná exkurze lodi. Lieutenant sršel informacemi. Měl to pravé americké velikášské sebevědomí, které nám, bodrým Australanům (jednomu českého původu) příliš neimponovalo. Spíše naopak. Zdálo se nám, že jsme byli v jeho očích přízemní tvorové, kteří nemají potuchy o úžasné americké ničivé moci, která pouhým stisknutím knoflíku může srovnat se zemí celá města v jakýchkoliv částech zeměkoule. A podle toho s námi také jednal. Mluvil zásadně v akronymech, tedy ve zkratkách popisujících různé bitevní systémy a zbraně. Důstojník, který měl před sebou hrstku australských policajtů však očividně nebyl připraven na typický australský smysl pro humor. Ačkoliv jsme většinou neměli ponětí, o čem mluví, znalecky jsme přikyvovali jeho přednášce ve zkratkách a nekladli jsme záludné otázky. Ty však na sebe nenechaly příliš dlouho čekat.

Lieutenant nás přivedl do nejtajnější místnosti bitevní lodě. Představil nám ji jako nervní centrum, ze kterého se sleduje, co se děje na světových krizových oblastech. Ponurá, tmavá místnost plná velkých obrazovek, před kterými ve vysokých pohodlných křeslech seděli důstojníci, kteří analyzovali, co se právě před jejich očima děje a kam by měly být asi namířeny rakety. Ta křesla byla vzadu značně vyboulená a nás zajímalo, co se v těch boulích asi skrývá. Tmavou místnost lehce narušovalo červené světlo nad vchodem. Lieutenat blábolil cosi o americké suverenitě, když se kolega Jim Whittard nesměle přihlásil o slovo.

„Yes Sir,“ řekl důstojník a tím dal najevo, že dává kolegovi příležitost položit otázku. „Rád odpovím, pakliže nejde o utajenou informaci.“

Jim si odkašlal, mrknul na nás, jakoby chtěl říct „Teď dávejte dobrej pozor,“ a se zcela vážnou tváří se zeptal lieutenenta: „Sir, to červené světlo támhle, to znamená, že tady na lodi máte pro námořníky k dispozici bordel?“

Lieutenat polkl na prázdno. Nevěděl, co si o otázce má myslet. Jenom my jsme se šťouchali lokty a pod vousy se hihňali. Poté rozpačitě odpověděl, že samozřejmě na lodi nic takového není a že když na to přijde, tak že si námořníci mohou užít v soukromí svých kajut, než se dostanou na souši.

“Excuse me, Sir,” zvedl ruku detektiv ratenan George Smith. “To za těma křeslama, to máte padáky?”

Americký lieutenat znervózněl. Začínali jsme ho pozvolna vyvádět z míry. Nebyl si však zcela jistý, jestli jsme opravdu tak zabednění, nebo jestli to jenom hrajeme. Jak říkám, neměl tušení o australském smyslu pro humor. Ve své funkci musel zachovat klid, a proto tentokráte mnohem chladněji jenom řekl: “Ne, to samozřejmě nejsou padáky, ale záchranné vesty.” Vůbec nezareagoval tím, že by se zasmál, jako bychom v jeho případě udělali my, Australané, a řekl nám, že jsme volové. Ne, zachovával si naškrobenou fasádu amerického námořního důstojníka. Na kapitánský můstek nás rozhodně brát neměl. Jistě toho dodnes chudák lituje a zdají se mu hrůzostrašné sny. Hlavně kvůli tomu, že když jsem spatřil rudý telefon, který zprostředkovával okamžité spojení kapitána s americkým prezidentem, tak jsem se k němu vrhl s tím, že nutně potřebuji zavolat ženě Máně, že přijdu domů pozdě na večeři. Zatímco se australští policajti mohli počůrat smíchy, Američan mě v poslední chvíli zachytil a hystericky zařval, ať se telefonu ani nedotknu. Pak, chvějící se po celém těle, nás už jenom dovedl zpátky na palubu, kde se přiškrceným hlasem zeptal, jestli má někdo z nás ještě nějakou otázku. My jsme chvíli taktně mlčeli. Ne však dlouho. Ticho jsem nakonec přerušil a korunu všemu jsem opět nakonec nasadil já, když jsem znalecky pokyvoval hlavou a utrousil jsem:” Sir, this is an FBS you have here.” (Pane máte tady FBS?) Zatímco kolegové už hned věděli, co přijde potom, a stěží se udrželi, aby nevybuchli v pustý chechot, lieutenant neměl tušení. Typicky americkým způsobem se zeptal: ”Excuse me, Sir?“ (Prominete mi, pane?)

Svůj výrok, ve kterém jsem použil Australanům tak známého akronymu, jsem opakoval. Lieutenant zrovna tak opakoval svoji tupou otázku. Podíval jsem se na kolegy, jako bych od nich žádal o svolení mám-li nebo ne. Jejich přikývnutí mně dodalo kuráž a já pomalu, ale zřetelně se sebe vydal: “You have a Fucking Big Ship here, Sir.”

Nejsem si zcela jistý, zdali lieutenant pochopil celý vtip, nicméně si z čela utřel sněhobílým kapesníkem krůpěje potu, křečovitě se pousmál, zasalutoval nám a tím skončila naše exkurze americké nukleární bitevní lodi USS Arkansas.

Naší návštěvou jsme se s kolegy ještě dlouho dobře bavili. Policejní ředitel Bob Jason prohlásil, že jsem teď nefalšovaný Australan, protože nejenom, že rozumím typicky australskému humoru, ale dokážu ho v životě i patřičně použít. Toto ocenění mě samozřejmě náležitě potěšilo. Jen si nejsem úplně tak jistý, co si o Australanech myslí americké námořnictvo… Dodatek 1: v listopadu 2011 Austrálii navštívil americký prezident Barack Obama. V jednom ze svých projevů se s obdivem zmínil o australském zemitém humoru.

Dodatek 2: po návštěvě jsem si s radostí uvědomil, že jsem udělal dobře, že jsem se nestal námořníkem. Kdo by chtěl mít na svědomí zodpovědnost stisknout tlačítko, které vypustí nukleární rakety, anebo vysvětlovat prezidentu USA, že nějaký šílenec použil telefonu, aby vysvětlil ženě, že přijde pozdě na večeři.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:

http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Ilustrace exklizivně pro CzechFolks.com  ©  Roman Kelbich

“Á, chyba, kamaráde, chyba, protože za prvé, včeličky nejsou jenom na med a navíc med je lahodná věc, kterou si lidé mažou na chleba a dávají si s citronem do čaje, když je bolí v krku,” dovolil jsem si oponovat Frantíkovi. Ten se na mě jenom úkosem podíval a poradil mně, abych to neřešil, protože tuto starou pravdu mu nikdo nevyvrátí.

Abych zcela odvrátil nikam nevedoucí debatu na jiné téma, prohlásil jsem, že nikdo jiný nedovede tak píchat jako právě včely, po jejichž pigáru může člověk, má-li smůlu, zcepenět.

Tento výrok vzbudil zájem a konečně se začala diskuze ubírat jiným, tentokráte zcela nevinným směrem, který neměl naději vyústit v hádku. Jirka se rozpovídal o dědečkovi, který včely pěstoval na veliko.Toho prý mohl tento hmyz pobodat od hlavy k patě a s dědou to ani nehlo. Byl prý proti včelímu jedu tak odolný, že k úlům přistupoval bez kukly a bez kouřidla.

“A co ten chlápek co ho ukazovali na bedně, ten se pomazal nějakým sajrajtem a usadil se na něm celej roj. I do nosu mu ty bestie vlezly, ale on nehnul ani brvou a pak se dostal do takový tý knihy rekordů,” řekl Slávek a my jsme přikyvovali, že to byl hazardér, který právě proto, aby se udělal slavným tak ty včelky na sebe nechal nalézt.

“Jasně,” vmísil se do živé debaty Kódl a za přikyvování všech shrnul situaci tím, že prohlásil, že většinou každého žihadlo hrozně bolí, nos jednomu oteče jako bakule a dostaneš-li jich pár a jseš slabší nátura, můžeš skončit na vozejčku.

Posléze jsme ještě zabočili na to, jak je vlastně píchnutí od včely v porovnání s bodnutím od sršně nebo vosy procházka růžovou zahradou. Každý přispěl nějakou zábavnou historkou do mlýna, dokonce i zasmušilý Franta se smíchem řekl, že ať to bolí jak to bolí, že by se klíďánko nechal schválně bodnout do pinďoura, protože by nabyl na velikosti a on by se mohl vytahovat a být na sebe pyšný.

Jen já jsem naslouchal s polozavřenýma očima kafrání kamarádů a náhle jsem se ocitnul na verandě naší chaty v severním Novém Jižním Walesu, byla vlahá noc, noc po Silvestru, my měli dobrou náladu a dopíjeli a dojídali to, co zbylo ze včerejší večeře.  

Bzzz…Bzzz…Bzzz, zaznělo mi kolem hlavy, já se kolem temně bzučícího hmyzu poohnal rukou a náhle jsem vykřikl bolestí, která mně projela tělem. Něco mě bodlo přímo do krčního obratle a já klel jako námořník. Na světle pak bylo vidět v krku vězící snad pětimilimetrové žihadlo zřejmě patřící některé z těch velikých, bušem létajících potvor, před kterými člověk prchá do bezpečí domova.

Než bys napočítal do deseti, začal jsem otékat i tam, kde by to Franta uvítal. Po těle mně naskákaly červené skvrny a netrvalo dlouho a začal jsem mít potíže s dýcháním. To už ale zavládla mezi kamarády trošku panika. Žena Máňa prohlásila, že přestává legrace a že musíme honem do nemocnice. Jako zdravotní sestra věděla, že může nastat taková reakce, že se může bodnutý pacient nakrásně udusit. I kudličku s sebou vzala na dlouhou cestu k lékaři, kdyby došlo k nejhoršímu a ona by musela udělat díru do hrtanu, abych mohl dýchat. Naštěstí k drastické operaci nedošlo. Ve dvě hodiny ráno jsme konečne nalezli a ze spánku vyburcovali ospalého vesnického doktora, který mě poslal hned do nemocnice. Dalších deset kilometrů po prašné vozovce jsme udělali za pár minut. Já se drbal jako zběsilý, holky mně dodávaly odvahu a slibovaly, že když neumřu, že to hnedka, jak budeme moci, pořádně oslavíme.

Ve vesnickém špitále mě mohutná službu konající sestra zabodla do zadnice tak ukrutně velkou antihistaminovou injekci, že jsem zavyl bolestí, ona jenom něco pohrdlivého utrousila o rozmazlených lidech z města a nechala si mě tam přes noc na pozorování. Tenkrát jsem přežil, přežití skutečně oslavil, ale od té doby mě pojímá hrůza, jen když se kolem mě něco mihne.

“Dvakrát tě ty mrchy kousnout nemůžou, protože si při tom prvním kousnutí vytrhnou střeva a chcípnou,” moudře konstatoval Kódl známou věc.

“Ale víte, že vás dvakrát bodnout můžou,” řekl jsem záhadně zabarveným tónem hlasu.

Toto prohlášení vyvolalo údiv a opětované výroky kamarádů, že jsem vůl a o životě a nástrahách v něm vím starou belu.

“Tak já vám něco povím. A nepřerušujte mě, protože to, co ted uslyšíte, se zakládá na pravdě a budou se vám z toho ježit pačesy a zdát strašidelný sny,” řekl jsem vážně. Kluci zmlkli, zhluboka potáhli z cigaret, napili se piva a ani nedutajíce naslouchali mé příšerné historce.

“Bylo krásné letní odpoledne, kupky sklizeného sena a vinice obtěžkané hrozny dávaly krajině mírumilovný ráz. Bylo mi dobře u srdce, protože jízdu na kole a léto mám moc rád. Po agresivních kavkách, které střemhlavými nálety na hlavu na jaře cyklistům znepříjemňují vyjížďky, nyní nebylo ani památky, jedovaté hady lezoucí přes vyhřátou silnici jsem také žádné neviděl, klokani se spokojeně pásli daleko od krajnice, než aby mě mohli skočit pod kolo…zkrátka ráj na zemi.

A najednou mně ztuhla krev v žilách.

Bzzz…Bzzz…Bzzz…

Než jsem se nadál, zlá včelka mně zalétla pod helmu, kde si na mně zgustla. Výkřik bolesti prořízl tichou krajinu. Prudce jsem zabrzdil, serval jsem z hlavy helmu, uvnitř které byla mrtvá včelička. Pleška mi začala bleskurychle otékat, já jen stěží na hlavu opět nasadil helmu a deset kilometrů jsem jel k zaparkovanému autu jako v mátohách. Bolest to byla neskutečná. A pořád se zvětšovala. Dokonce mně proběhla hlavou myšlenka, že mě nehryzla včela, ale obávaný sršeň. To nevím jak bych býval přežil.

Konečně jsem dojel k autu, kde jsem si nateklou hlavu polil vodou a podíval se na sebe do postraního zrcádka. V něm jsem uviděl podlité oči, na hlavě červenou nateklinu a v ní vězelo ŽIHADLO! To vysvětlovalo mojí úžasnou bolest.”

“Ty vole, to muselo bejt, pokyvovali kamaradi.”

“Zvlášť dyž si na to alegrickej,” řekl znalecky Jirka.

“Kluci, nepřerušujte, to totiž ještě není všechno,” řekl jsem a pokračoval ve vyprávění.

“No, tak jsem to pigáro z hlavy vytáhl a řekl jsem si, že ho musím ukázat Máně, aby viděla, jak jsem si na vyjížďce vytrpěl. A tak jsem to sviňský žihadýlko i s kouskem střívka položil vedle sebe do auta na opěrku, co si na ni řidič dává loket, nastartoval jsem, opřel jsem se a…zařval jsem jako tur!!! To pigáro mně totiž náhle vězelo v předloktí, které jsem si opřel o opěrku. Jako pološílenej jsem zastavil, žihadlo z rapidně natékajícího předloktí vyndal a zuřivě ho zašlapal do prachu krajnice.

Po příjezdu domů mě žena Máňa jen stěží poznala. Nateklá kebule, nateklej loket, nateklý peřiny pod očima. A pak, že včelka nemůže bodnout dvakrát. Tady máte důkaz, že může,” dokončil jsem hrůznou historku a vítězoslavně se podíval kolem sebe.

Chlapi se jenom na sebe podívali a Kódl za všechny zareagoval tím, že řekl “Tak tohle sis teďka vymyslel pro naše obveselení, protože nemůžu uvěřit, že bys byl takový pako a udělal něco tak stupidního.“

A já v tu chvíli nevěděl, jestli bych neměl opravdu říct, že jsem si tuto historku pouze vymyslel, aby byla zábava. Jenže já nedovedu lhát. Já jsem opravdu hrozný pako…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Ve stáří již dávám přednost postýlce své. Vůbec mě nevzrušuje představa sdílet duchnu s osobou, která očekává, že neusnu jako špalek, jakmile se má hlava dotkne polštáře, a kterou rozčiluje moje jemné chrápání spojené s pomlaskáváním a funěním.

Nejlepší je spát sám ve vlastní posteli. A navíc v oddělené ložnici, kde se nemusíte žinýrovat a kde si můžete klidně číst, jak dlouho se vám zachce. Na penzisty pouze zřídka chodí hříšné myšlenky. Pakliže se však náhodou stane, že na vás přijde velký cit a s ním spojená touha po letech opět uvidět obtloustlé tělo vaší manželky, můžete po předběžném škemrání a potupné celodenní práci v domácnosti večer opustit vaši útulnou ložnici, do které se po pěti minutách tělesně vyčerpán opět s radostí vrátíte.

Jak hluboce mám rád vlastní postel opatřenou latexovou matrací, peřinou z kachního peří a měkounkým povlakem, tak nesnáším neosobní, studené postele hotelové. Do těch lezu neochotně, s odporem a pouze když není jiného východiska. Kdo ví, kdo v nich spal. A s kým. Jaké bakchanálie se na nepohodlných matracích se vší pravděpodobností zřejmě odehrály. A nedej Pán Bůh, kolik nešťastníků na nich vydechlo naposledy. Slovo varování! Nikdy nepodlehněte zvědavosti odhrnout gumové prostěradlo! Toto, ačkoliv je nutnou záležitostí, často nesplní svůj účel a jeho odkrytí způsobí, že dáte přednost spánku na nepohodlné pohovce pokecané od kafe.

Matraci, kterou mám doma, jsem koupil na radu mého chiropraktora, který jako polozmrzačený fotbalista v tom má zkušenosti. Na jeho radu jsem prodlel dlouhé hodiny leže na různých matračkách v obchodech specializujících se na toto zboží. Moje klimbání na matracích, jejichž závratné ceny mě ohromovaly, bylo rušeno vtíravými otázkami prodavačů, jestli jsem si už konečně vybral. Ta, která nakonec skončila v mé ložnici ale stála za čas stravený v obchodních centrech. Její měkkost spáče přímo vítá. Ano, byl jsem jí natolik uchvácen, že jsem několik nocí nezamhouřil ani oko, protože jsem se nadšením stále budil a nahlas se přesvědčoval jakou neuvěřitelně pohodlnou matraci jsem si pořídil a jak si na ní medím.

Je svatá pravda, že ležení v takové útulné posteli se vyrovná těm nejpříjemnějším zážitkům, které člověka mohou potkat. Uvědomuji si, že ne každý se mnou však bude souhlasit. Budou i takoví lidé, kteří se budou přít, že čas trávený v posteli je časem promrhaným. Rádoby spáči, kteří trpí chronickou nespavostí, se posteli vyhýbají jako čert kříži. Ti dávají přednost uhořívání před televizní obrazovkou v bláhové naději, že je nakonec přeci jen přemůže únava, při které se zhroutí do postele alespoň na pár hodin polospánku. Zrovna tak chápu náměsíčníky, které myšlenka na přicházející noc budí pocity beznaděje a hrůzy, protože vědí, že místo toho, aby tvrdě spali, tak se v noční košili s napřaženýma rukama budou s vervou promenádovat po strmých střechách baráků.

Já jsem však z jiného tmelu. Pro mne je čas travený v horizontální poloze časem nejenom nepromrhaným, ale výrazně plodným! Když zrovna nespím pohodlně zakutlaný v duchně, zírám do stropu a houževnatě přemýšlím. Někdy i zavřu oči, ale nespím v tom pravém slova smyslu. Nechávám si totiž zdát sny, které si sám pro sebe vymýšlím s notnou dávkou obrazotvornosti. Jsou to sny jak černobílé tak barevné, ve kterých vymýšlím, co budu dělat příští den, jestli půjdu na golf, na pláž nebo na pivo, přemýšlím nad smutným osudem světa a vymýšlím strategie, které by jej mohly zachránit od jisté záhuby. V každé situaci jsem hrdina a vítězím nad zlem, sním o dětství, mládí a o lidech, kteří už nejsou, v duchu vedu filozofické debaty sám se sebou na témata, která nemohu probírat s kamarády, protože by mně nerozuměli, a navíc se nikdy sám se sebou nepohádám. Musím se přiznat, že se občas stane, že některé z mých uměle vymyšlených snů mají erotický nádech. To je však mnohem lepší, než kdyby se mi něco podobného zdálo, když zrovna spím jako dřevo. To by úžasně přijemné chvíle v náručí krásných žen byly hrubě přerušovány častým odbíháním na toaletu, čímž my starci trpíme. Jak víme, vzpomenout si na pokračování po pěti minutách, kdy u toho nejsme, je takřka nemožné.

Nedávno jsem v obchodě viděl něco neuvěřitelného. Postel, která pomocí elektrického ovládání mění matraci do roztodivných poloh, které nejlépe vyhovují naší tělesné schránce. Přesto, že její koupě mě bude stát několikaměsíční důchod, nezaváhám. Ležet s hlavou u stropu a s nohama při zemi jako astronaut ve mně již při samém pohledu vyvolává vzrušení a touhu v této pozici strávit valnou většinu zbývajícího života…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Ivana Kolaříka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ivan-kolarik/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

“Kam se na to hrabe Austrálie,” pronesl kamarád, který se nedávno vrátil a dodal, že v Česku jsou lidi po maeriální stránce na tom lépe než my.

Takže jsme se vydali. Na plné dva měsíce, abychom měli dost času na pokochání se přírodou, mohli si patřičně všechno vychutnat a zhodonotit, jak se ve vzdáleném domově doopravdy žije.

Po úmorném letu nás přivítala malinká, leč přívětivá Ruzyně. Jako ostatně téměř všude jinde na světě i zde nám pasy bez pozdravení či popřání pěkného pobytu orazítkoval neusměvavý úředník. Poté se mně kolem krku vrhl kamarád z mládí s otevřenou lahví plzeňského.

“Toho se tady nabažíš, protože takový pivo u klokanů nemáte,” řekl Kája s důrazem na “takový” a zároveň se pochlubil, že Gambáč (Gambrinus je desetistupňové plzeňské pivo) mu doma teče ze zdi, ve které má pípu. Že nekecal jsem s povděkem kvitoval po příjezdu k němu, kdy jsem se od chladné pípy ani nehnul.

“K večeri jsem vám udělala svíčkajdu, protože se vsadím, že tu tam taky nemáte,” oznámila Kájova usměvavá žena Darinka, já se přiznal, že to teda nemáme a začala se přede mnou rýsovat báječná dovolená. Zato žena Máňa si jenom povzdechla, protože mě viděla od rána do večera naloženého v pivě a v utopencích. Jak se později ukázalo, její obavy se vyplnily. V Česku se totiž strašně pije. O neuvěritelném konzumování hrozně dobré, leč výrazně nezdravé stravy nemluvě! To, že jsem po dvou měsících dovolené nemohl zapnout kalhoty nebylo tím, že by se při praní srazily, jak jsem se marně snažil nabulíkovat Máňe. Prostě jsem tím nekřesťanským pitím a nezřízeným debužírováním přibral pět kilo!

Již cestou z letiště jsem se nestačil divit. Proudy naleštěných luxusních automobilů, neuvěřitelné množství obrovských poutačů lemujících dálnici do Prahy, inzerujících zázračné pilulky zaručující “ďábelskou erekci,” (nikdo však nebyl schopen mně vysvětlit co to znamená), pojištění všeho druhu, spodní prádlo, mobily, auta, kola a kdo ví co všechno. Kromě těch úžasných pilulek, které jsem měl cukání si hned při první příležitosti zakoupit, mě upoutal několik metrů veliký plakát hrdě hlásající “Podnikáme bez korupce. A taky to jde!” A další, zobrazující lehce oděnou krasavici, která se svůdným pohledem prohlašuje “Udělám vám “TO” rychle a efektivně.” O čem byla řeč jsem již nedokázal přečíst. Zřejmě šlo opět o nějaké pojištění. Nicméně jsem si ale uvědomil, že se politická korektnost v této společnosti ješte nezakořenila. Bohudíky! To, že se o železné konstrukce poutačů zabíjejí desítky motoristů, je jiná věc, kterou se nyní zaobírá sama vláda. Avšak to, že poutače hyzdí krajinu, nezajímá ovšem nikoho.

“Tak to je tedy síla, že tady nějaká firma inzeruje, že podniká bez korupce,” řekl jsem s údivem Kájovi.

“Ty vole,” oslovil mne kámoš, jak je tomu v Čechách dodnes zvykem. “Tady je to tak zkorumpovaný, vykradený a vytunelovaný, že si to nedovedeš vůbec představit. A jedou v tom všichni. Politici, policie a všichni ti frajeři podnikatelé, co si vozí zadky v těch úžasnejch bourácích,” vysvětlil Kája.

Diskuze na téma “korupce” jsem slyšel takřka na každém kroku. V hospodách, na ulicích, v tramvajích, v soukromí. Zrovna tak, jako si lidé trpce při každé příležitosti stěžují na to, jak rozkradený je stát a jak jsou rozčarovaní vývojem situace v zemi po Sametové revoluci. Kolik lidí mně jenom řeklo, že kdyby byli mladší a měli možnost, že by zemi opustili, jako jsme to udělali my před tolika lety. Zdá se, že mladé generaci, na které budoucnost národa závisí, je to fuk. Starosti si moc nedělají, a o co vlastně jde? Když se jim v Česku nebude líbit, vždycky mají možnost odejít za prací do nějaké země Evropské unie. A to také mnoho z mladých lidí opravdu dělá. Zatímco příslušníci mojí generace stále žehrají a budoucnost na miniaturní penzi vidí neutěšitelně černou.

“Ale koukej na ty vaše obchody, jak jsou na prasknutí narvaný zbožím. To opravdu v Austrálii nemáme,” podotkl jsem Kájovi.

“Máš pravdu, všeho je nadbytek, auta jsou tady jedny z nejlevnějších v Evropě, ale chápej, že míň a míň lidí si může věci dovolit koupit. Jen se koukni okolo, jak obchody v našich supermoderních obchodních centrech zejou prázdnotou.” Měl pravdu, kterou mi ostatně potvrdilo i několik prodavaček, se kterými jsem na toto téma mluvil. Lidé, hlavně penzisti, jsou na tom zle. A bude hůř, předvídá každý. Zvláště pak až korunu nahradí euro. Stačí se podívat na neustále vzrůstající řady bezdomovců, kteří lidem nahánějí strach, hledají útočiště v parcích, pod mosty a vůbec kdekoliv, kde se mohou se svým uzlíčkem majetku skrýt před nepříznivým počasím.

Bezdomovce jsem probral s kamarádem z dětství, který se jim věnoval během svého působení na vnitru. “Je to vzrůstající sociální problém, který ukazuje na situaci v zemi, kde třeba i úspěšní lidé mohou ze dne na den přijít o práci, protože zaměstnavatelé jsou drsně neůprosní. Nastane rozvod, banka zkonfiskuje majetek a člověk se octne na ulici, kde většinou žije jako zvíře až nakonec někam zmizí nebo zemře na podchlazení nebo podvýživu,” vysvětlil Martin, který problém vidí jako téměř nevyřešitelný. A opět, bude hůř…

Říkávalo se, že lidé v Česku jsou zasmušilí, málokdy se usmějí, jsou nezdvořilí, naštvaní a to že odráží celkovou nespokojenost se životem jako takovým. S tím jsme se však za našeho pobytu nesetkali. Spíše naopak! Pozitivní změny člověk registruje na každém kroku. Služby v obchodech a restauracích jsou nabízeny kulantně a s úsměvem. S personálem lze laškovat, prohodit slovo, vyměnit si vtípek. To je snad největší změna, které jsme si všimli. Kromě většinou nyní moderních, čistých a takřka vonících toalet, nových fasád domů a historických památek. Země se pomalu ale jistě probouzí z více než 40leté komunistické poroby.

Historická Praha vzbuzuje v člověku pýchu, že se tam narodil. I jiná města změnila a neustále mění tvář. Zrovna tak se odehrávají změny, i když pomalejším tempem, na vesnicích. Zato periferie měst, včetně Prahy, stále patří minulosti. Tam jakoby se zastavil čas…

Ten se rovněž zastavil v mezinárodním vlaku, který nás více než šest hodin vezl z Budapešti do Prahy. Špinavá první třída, ještě špinavější restaurace s třemi ubohými stolky s pokecanými ubrusy a teplé pivo, které prodával znuděný, potem páchnoucí číšník s vajglem v koutku úst, záchody bez papíru, které nešlo zavřít. Proběhlo mi hlavou, co si o nás asi musí myslet zahraniční návštěvník. A otřásl jsem se hrůzou.

Vlahý červencový večer nás vybídl k návštěvě populární pivnice “U konviktů.” Světový mistr v čepování piva Lukáš nám zručně načepoval (pozor, nazývat čepování “točením” piva je vážný prohřešek, prozrazující naprostou neznalost zákazníka, protože pivo se zásadně čepuje a ne točí) perfektně vychlazenou plzničku, a s Kájou, Darinkou a Máňou jsme nad mnoha takto mistrovsky naservírovanými půlitříky probrali naše dojmy z cest. Čím více jsem tohoto lahodného moku vypil, tím jsem byl upřímnější ve svém posuzování dvou měsíců dovolené v Česku. Do debaty se vmísili jak střízliví, tak rozjaření hosté.

Abych byl férový, začal jsem souhrnem pozitivních zážitků. A těch bylo víc než dost. Jako tím, když jsme na Domažlicku pár nocí přespali v čisťoučkém hotýlku Domovina. Tam byla neobyčejně přítažlivá a navrch příjemná recepční tak unešena faktem, že pocházíme od protinožců, že nám přidělila ten největší a nejútulnější pokoj v hotelu. Personál se mohl přetrhnout. Ale byla to nefalšovaná, přátelská obsluha, která díky tomu, že jsem paní majitelce taktně pochválil chřadnoucí poprsí vyvrcholila příští den o snídani, kdy nám jako jediným z početných hostů byly servírovány horké párky! Při odjezdu se s námi slzící personál dojemně loučil jako s vlastní rodinou! To na nás zanechalo nezapomenutelný dojem. 

Česká pohostinnost vůbec je něco, co je dané obvzlášť nám Čechům. Setkávali jsme se s ní denně. Přívětiví lidé, jak rodiní příslušníci, tak lidé, které jsme sotva znali, nám podstrojovali, jak mohli a téměř se urazili, když jsme nemohli pozřít osm knedlíků a kýtu vepřového. “Ježišmarjá, vám to nejede? Vždyť si lidi budou myslet, že jste tady strádali,” byla často vyslovená starost.

A co dále na nás kladně zapůsobilo? To, jak si lidé jezdí po světě, naprostá svoboda, výborné pivo, jídlo, moderní, naprosto vynikajícím způsobem fungující veřejná doprava, nízké ceny. To, že mně mladí lidé poskytovali svoje místo v tramvaji k sezení ukazuje nejenom na dobré vychování, na které v Austrálii nejsme zvyklí, ale i na to, že jsem vetchá osoba, což mě značně rozmrzelo.

“Nic naplat, ale jste kulturní národ,” prohlásil jsem, a než jsem měl možnost vyjmenovat všechny koncerty, výstavy, přednášky a divadelní představení, která jsou v Praze na denním pořádku, byl jsem přerušen hrdým konstatovaním, že česká kultura je kultura pivní.

V koutku duše jsem tomuto výroku musel dát za pravdu. Praha je skutečně plná hospod, pivnic, restaurací, výčepů a jiných podniků, kam zřejmě občané chodí při každé příležitosti, aby utekli od manželek, milenek a dětí a s kamarády probrali fotbal nebo hokej, politickou situaci a v mnoha půlitrech utopili strasti denního života. Tak se mi to alespoň zdálo, protože hospody, byť začouzené, jsou stále plné milovníků piva a tvrdých kořalek.

O pivu, jeho výrobě, skladování a čepování, se mluví dalekosáhle a zasvěceně. Kdo nemá potřebné znalosti, je považován za negramotu, jehož je nutné poučit. V mém případě jsem byl poučován mnohokrát. Zdá se, že pivo dominuje všedním životům občanů. Pivo se nepije na zahnání úporné žízně, ale proto, že se ho musí vypít co možná nejvíce, aby návštěva pivnice stála za to. Dříve nebo později se však piják zákonitě musí tekutin zbavit a muži s vervou občůrávají zdi Prahy, v čemž jsou nejen tolerováni, ale i povzbuzováni! Člověk se pak nemůže divit, že stověžatá Praha páchne močí.

Žena Máňa, které moje obliba v pití piva nikterak neimponuje, byla zhrozena, když jsem s kamarády za dlouhý večer porazil tři plzničky. “Jsi alkoholik a nic ti nepomůže. Zajdeš na cirhózu jater,” temně konstatovala a nic nedala na to, že kamarádi včetně kamarádek za večer kliďánko vypili až devět velkých plzniček…

Pospolitost a kamarádství byla další věc, která se mi zamlouvala. Všechny ty akce, ať již sportovní či pijácké, které se odehrávají na chatách a osadách, při kterých je legrace, a na kterých se všichni podílí, se mi moc libily. V Česku se pořád něco oslavuje, stále se nachází důvody, proč se sejít, jak mít dobrý čas a jak něco pojíst a vypít. Tato soudržnost, toto parťácké kamarádství a smysl pro legraci mně v Austrálii chybí.
Když řeknu, že se mi líbily Češky, omílám svatou pravdu. České ženy na sebe vždycky dovedly dbát. Jsou krásné, dovedou se vkusně oblékat a zkrátka mají šmrnc. Oproti chlapům krásně voní. Hlavně ty, které zrovna nečpí cigaretovým kouřem! V Česku se totiž pořád ještě strašně hulí.

“No a co se ti, dědku, u nás nelíbilo? A kápni božskou, nebo už nedostaneš další pivo,” pohrozil Kája.

“Ja nevím, mně se tu skoro všechno líbilo,” odpověděl jsem po pravdě. “Ale když jinak nedáte.” Zhluboka jsem se napil a začal jsem.

“Tak snad nejvíc se mi tu nelíbí jak je to tu všechno zkorumpovaný.”

“Má pravdu,” souhlasili kamarádi.

“Pak se mi nelíbí, jak všichni od rána do večera na všechno nadáváte, všechno jenom kritizujete, ale nic neděláte, abyste to napravili,” řekl jsem více opatrně.

“No jo, když vono jde hovno co dělat, protože je to tady úplně všechno v prdeli,” rozvážně pronesl jeden host a poručil si další rovinku (výraz pro pivo.) Všichni souhlasili, že opravdu nejde nic dělat, protože není koho volit, jelikož jsou všichni politici zloději, kteří jdou do politiky ne pro blaho národa, ale aby si sami co nejvíc nahrabali. V té chvíli jsem si připomenul smutně pravdivé konstatování MUDr. Jana Hnízdila, že jakmile čeští politikové vstoupí do svých funkcí, neprodukují žádné reformy, nýbrž aféry…

Chtěl jsem se pustit do hlubší debaty na toto téma, avšak bylo mi řečeno, abych to neřešil, protože stejně nic nevyřeším. A ať si dám raději další pivo. A panáčka. Než jsem měl možnost pokračovat, jedna dáma prohlásila, že je fakt nemožný to jako národ někam dotáhnout, když máme blbýho prezidenta, kterej navíc krade pera, takže jsme pro smích celýmu světu. Pijáci jako jeden souhlasili. Já nabral dech a pokračoval jsem “Jo, ještě se mi tady nelíbí ty vaše rozbitý a hlavně poblitý chodníky,” řekl jsem a rychle dodal, “A ty smrdutý, vobechcaný zdi.”

Nato mně bylo vysvětleno, že to blití je úplně normální, protože když je tolik hospod a tolik lidí, kteří tam chodí, tak je nabíledni, že někdo sní něco zkaženýho a na to konto se poblije. A vůbec, že ani toliko neblijí našinci, ale ti přiblblí Angláni, kteří do Prahy jezdí na chlastací zájezdy a pak se chovají jako zvířata.

Tak tomuto vysvětlení jsem docela věřil, protože cizinci se v Praze opravdu chovají zhůvěřile. A co jich tam je! Dodal jsem, že se mi taky nelíbí, jak ti krajně podezřelí černoši na Václaváku očividně prodávají drogy a nikdo nic proti tomu nedělá.

“To je zkorumpovaná policie. Ty negři ji mají totiž v kapse,” vysvětlil jeden piják a já neměl důvod, proč tomu nevěřit.

“A co ty ruský vobchody v centru Prahy, co prodávaj ty šílenosti jako loutky, čarodějnice, papáchy. To mají všechno v rukách mafiáni. To se ti líbí? A to, že Karlovy Vary zrovna tak vlastněj ruský mafiáni, to se ti taky líbí?” nabuzeně se ptal jeden z hostů.

“Nelíbí, to víte, že se mi to nelíbí. Zrovna jako se mi nelíbí všechny ty směnárny, kde vás vokradou a před kterýma jsem byl varovanej policií. Nelíbí se mi, jak se parkuje na chodnících, jak nezvládáte automobilovou dopravu, jak lidi jezděj bezohledně a agresivně jako hovada. Nelíbí se mi, jak máte na všechno sto a jednu výmluvu, jak si myslíte, že jste mistři světa, protože víte všechno nejlíp. Jak pro vás neplatěj zákony. Vadí mi, že jste rasisti.” Chtěl jsem pokračovat, ale nemělo to smyslu. Ještě bych třeba navíc dostal pár facek. V hospodách to tak často chodí. Většina z nás měla už něco vypito a lidem je stejně jedno, co si o nich emigranti myslí…

Vtip je však v tom, že i přes všechny nešvary a negativní věci se nám v Česku moc líbilo. A že se tam s radostí opět na dovolenou vrátíme. Česko je konečně demokratická, svobodná země a záleží jenom na lidech, jak si nabyté demokracie budou vážit, jak ji budou chránit a hlavně jakým způsobem budou demokratické svobody interpretovat a chápat. Až se s tím dovedou vypořádat, bude v Česku ráj na zemi.

***

Fotokoláže pro CzechFolks.com  ©  Olga Janíčková

Austrálie je obyčejně označovaná jako nejsušší kontinent na světě. Ano, do minulého týdne to byla pravda. Po dlouhých deset let byla Austrálie sužována neuvěřitelným suchem. Hlavně obrovský stát Queensland a Nový Jižní Wales. Suchům nebyl ušetřen ani menší stát Victoria, kde hladina vodních rezervoárů postupně spadla na 32%. Státní vláda ve snaze najít řešení a předejít krizi v dodávce pitné vody obyvatelstvu, staví za několik bilionů dolarů odsolňovací zařízení poblíž Melbourne. Dlouhotrvající sucha přivedla tisíce farmářů na mizinu a dohnala desítky zoufalych mužů k sebevraždě…

Od minulého týdne se Austrálie jako mávnutím kouzelného proutku zlé čarodějnice změnila z nejsuššího na nejmokřejší kontinent. Tato kouzelná země je, kromě státu Západní Austrálie, zatopena. To, co již několik dnů můžeme sledovat od rána do večera na televizních obrazovkách, se vymyká jakékoliv představě.

Katastrofa začala díky nevídaně prudkým tropickým dešťům v severním Queenslandu. Půvabná městečka s divokou tropickou přírodou a koloniální architekturou, byla náhle pohlcena přívaly vod. Bundaberg, město proslulé svým rumem, bylo odříznuto od světa. Osmimetrová vlna, kterou nikdo neočekával a která se přehnala za hukotu, který svědci přirovnávali k výbuchu bomby, zdevastovala část malebného vnitrozemního města Toowoomba, kde se každoročně pořádají slavné květinové festivaly. Vidím před sebou televizní záběry hnědých peřejí ženoucích se rychlostí uragánu hlavní ulicí tohoto většího města se 130 tisíci obyvateli. Auto za autem, auta osobní, zrovna tak jako těžké a velké dodávky, žene příval vody ulicemi bůhví kam. Rychlost proudu je jasně vidět na tom, jak auta před sebou porážejí stromy, ke kterým je proud zanesl, jako sirky.

Příští den ukázal neuvěřitelnou spoustu automobilů navršených na sobě jako jedna velká hora. Zrovna tak utrpělo 74 tisícové město Rockhampton, včetně jeho historických budov lemujících rozběsněnou řeku Fitzroy.

Spoušť však pokračuje dál. Malá vnitrozemní městečka a vesničky zcela mizí pod vodou. Netrvá dlouho a premierka Queenslandu Anna Bligh se slzami v očích prohlašuje, že neuvěřitelných 75% jejího státu je v těžké krizi. Premiérka ukazuje pravý leadership, který je uznáván lidmi bez rozdílu politického smyšlení. Varuje před tím, co stát ještě v příštích dnech nemine. Je na ní vidět, že prakticky nespí. Je na místech největších povodní, navštěvuje evakuační centra, informuje, radí. To s ní nakonec dělá i naše předsedkyně vlády Julia Gillard, která slibuje okamžitou federální pomoc. Strhaná tvář premiérky však dává lidem útěchu. Slibuje, že stát na nikoho nezapomene. A pláče nad ztracenými životy, protože povodně si vyžádaly daň nejtvrdší. Počet ztracených životů roste. Děti, staří lidé, jsou prvními obětmi povodní. Také denně vzrůstá počet nezvěstných. První den je pohřešováno přes 70 nešťastníků…

Oběťmi však nejsou jenom lidé. Zrovna tak naše milovaná zvířátka sdílí osud s lidmi a trpí. Vidíme například záběry záchranářů, kteří vezou v člunu vyčerpané klokany. A nabízí se smutná myšlenka kolik asi medvídků koalů, klokánků, oposumů a jiných, námi tolika milovaných australských zvířátek ve vodách zahynulo.

Nastává paradoxní situace, při které jsou místa, kde hladina vody k úlevě obyvatel, kteří se konečně mohli vrátit do svých obydlí, opadla, znova pohlcována přívalem povodně. Těmto lidem uštědřil osud opravdu tvrdou ránu. Další nutná evakuace do bezpečí, další prolité slzy a naprostá beznaděj…

Po pár dnech se vody stěhují směrem na jih, k hlavnímu městu Queenslandu, Brisbane. Netrvá dlouho a neutěšené prognózy meteorologů ohledně záplav této moderní metropole se naplňují do puntíku.

Řeka Brisbane, která se jako had vine středem tohoto tropického města, se během několika hodin rozvodní natolik, že pohltí vše, co je v jejím okolí. Tisíce lidí je rychle evakuováno. Mnozí nemají ani čas zachránit pár nejdůležitějších věci, jde o životy. Na obrazovkách opět vidíme nemilosrdně mocnou ruku matičky přírody. Obrovský stadión je zaplaven, stovky, tisíce obydlí, obchodů, bussines center se stává obětí hrozného živlu. Populární Southbank, tolik vyhledávaná rodinami s dětmi za slunných dnů díky svojí veliké, umělé pláži, je docela pod temně hnědou zuřící vodou. Střed města, obyčejně pulsující životem, je zrovna tak zatopen a mění se v téměř strašidelnou kulisu bez známky života. Z bezpečnostních důvodů je dvě stě tisícům lidem vypnuta elektřina. Zrovna tak jako při povodních na sever od Brisbane i zde je stále rostoucí nebezpečí, že přestanou pracovat zařízení na přípravu pitné vody a že Brisbane bude zamořeno odpadními vodami. Lékaři varují před nemocemi přenášenými komáry a radí lidem převařovat vodu na pití. Jak však převařit, když není proud? Další varování přichází ohledně agresivních bull žraloků, které lidé v řece viděli, a jedovatých hadů, které voda vyplavila z děr.

Pohled na řeku, spíše připomínající rozbouřené moře, je neuvěřitelný. V jejím rychlém proudu se nesou utržené lodě, čluny, jachty, pontóny, kontajnery, střechy domů, matrace a vůbec všechno možné co řeka mohla vzít. Lodě narážejí do mostů, které je pod silou toku drtí, aby jejich zbytky pohltily vodní víry.

Televize přináší rozhovory s lidmi, kteří přišli, kromě holých životů, o všechno. I já se dozvídám, že příbuzní přišli o krásnou farmu, kterou prakticky svými silami v potu tváře po několik let budovali a do které se teprve před rokem nastěhovali. Někteří lidé, hlavně ti, kteří nevědí, co se stalo s jejimi blízkými, pláčí. Většina však přistupuje k situaci s typicky australským postojem: “Ano, je to hrozné, co se stalo, ale my se oklepeme, znovu z trosek vybudujeme a život půjde dál.” Někteří lakoničtí Australané z bezpečí na kopečku v hospodě pijí pivo, při kterém živě diskutují o tom, co se kolem nich právě děje.

Dnes, 14.1. 2011, voda v Brisbane podstatně opadla a odhalila neuvěřitelnou spoušť, kterou žádná slova nedovedou popsat. Domy, továrny, školy, tisíce ulic obaleny bahnem, těžké zemědělské stroje, kamióny, obrovské, zbrusu nové důlní stroje, nákladní auta, leží roztroušeny jako dětské hračky po cestě, kudy se ubíral říční proud.

Počet mrtvých vzrostl na 15 a nezvěstných na 85 lidí. Experti se domnívají, že počet obětí se zvýší…

Ke slovu se také dostávají ekonomové a politici, kteří předvídají jak negativní tak pozitivní dopad pro australskou ekonomiku. Zemědělství Queenslandu více méně přestalo existovat. Nesčetné množství bussinesů bylo natolik zničeno, že přirozeně budou propouštět zaměstnance. Na druhé straně zničená infrastruktura, silnice, mosty, železnice, zrovna tak jako privátní obydlí, budou muset být znovu vystavěné. Všechna obydlí, která ztratila proud, budou muset být nejdříve prohlédnuta elektrikáři, než se obnoví dodávka proudu. To všechno bude mít příznivý dopad na naší ekonomiku, protože povodně poskytnou mnoha lidem pracovní příležitosti. Buď jak buď, experti se shodují na tom, že převýstavba Queenslandu bude trvat mnoho let a stát bilióny dolarů.

Zatímco o tomto píši, a v Queenslandu začíná veliký úklid, záplavy se přenesly do severního Nového Jižního Walesu, kde bylo dneska několik malých vesniček evakuováno a krajina, kterou důvěrně znám, neboť v těchto čarokrásných místech trávíme každoročně dovolenou, se proměnila v jeden ohromný rybník. Naštěstí se však prozatím vody vyhnuly větším městům.

Díky nepřestávajícím a neobvykle dlouho trvajícím dešťům začaly záplavy ve Victorii, v Jižní Austrálii, a byť se to zdá neuvěřitelné, i na ostrově Tasmánii…

Včera jsme se vraceli autem od dcerky a vnoučátek z pobřežního hnízda Torquay. Cestou se otevřelo celé nebe a lilo tak hustě, že jsem musel z bezpečnostních důvodů zastavit. Zatímco jsem nadával, že se mi díky počasí o něco prodlouží cesta domů, uvědomil jsem si,jak stateční jsou obyvatelé Queenslandu, kterým takto lilo nepřetržitě několik dnů. Lidé, kteří přišli o všechno, co zpříjemňuje naše životy. Obdivuji jejich odhodlání oklepat se a žít dál, i když vím, že to pro mnohé bude zatraceně těžká věc. Společně s milióny dalších lidí jim držím palce…

Můj obdiv a dík jako Australana, patří stovkám dobrovolníků, policii, hasičům, armádě a pracovníkům jak státních tak dobrovolných organizací, kteří nezištně a často s velkým osobním rizikem, byli a dodnes jsou zapojeni v záchranných akcích. Můj dík patří tisícům Australanů, kteří jako ostatně pokaždé, když je zapotřebí, ukázali pravého australského ducha, sáhli hluboko do kapsy a během jednoho večera dokázali sebrat kolem 11miliónů dolarů na oběti povodním!

Chlapi mají právo plakat! Plakal jsem před dvěma roky při požárech buše a nestydím se za slzy ani dnes…

* * *

Ano, jejich dotazy více méně chápu. Souhlasím, že zaskočit si z Melbourne do Prahy je přece jenom trošku těžší, než si například z Vídně zajít do Slávie na kafe. Než se člověk totiž na rodnou hroudu dostane, tak musí nejprve za letenky vydat těžce našetřenou několikaletou penzi. Navíc pak během nekonečného letu, který strávíte jako sardinka na mrňavém sedadle letadla pohroužen v modlitbách, aby to nespadlo, nakonec dostanete do nohy trombózu. Ta má za nepříjemný následek to, že místo pití lahodného piva a nostalgického vzpomínání na prošlé mládí ve vaší oblíbené restauraci, leží člověk jako lazar upoután na nemocničním lůžku, jde mu o kejhák, a cucek v žilách mu měsíc rozhánějí kapačkami. Ano, to jsou celkem pádné důvody, proč by snad člověk měl žít někde poblíže Smíchovského sklípku a Národního divadla.

Já však milerád podstoupím všechna nebezpečí a nepříjemnosti spojené s cestou do země praotce Čecha. Já si totiž Austrálii vybral schválně a to hnedka z několika pádných důvodů.

Předně jsem opravdu chtěl být co nejdál od domova, jak to vůbec šlo, chtěl jsem žít v zemi s hluboce zakořeněnou demokracií, v zemi, kde se mluví anglicky a kde tudíž nikdo nebude rozumět, když používám sprostá slova, v zemi, kde je čistý vzduch, nekonečné, zlaté pláže, exotická zvířátka a… krásné ženy. Z barevných stránek kalendářů jsem totiž dospěl k názoru, že Australanky jsou snad ještě krásnější a vyvinutější než jinak celkově přitažlivé české holky, i když se mně žena Máňa snažila namluvit, že si na obrázky vybírají ty nejkrásnější z nejkrásnějších, a že zbytek Australanek jsou ženy povadlé a vysušené nemilosrdným sluncem.

K mé neutuchající radosti jsem krátce po příjezdu do Austrálie zjistil, že jsem měl pravdu já. Bodrými Australany mně bylo vysvětleno, že ženy jsou neuvěřitelně vyvinuté díky hormony napěchovaným kuřatům, kterými se zde od rána do večera cpou. Krásné jsou díky slunci, kterému od útlého mládí vystavují svá pružná těla. Ano, nelituji, že jsem si vybral Austrálii, protože procházka po pláži se, ať pro mladého jinocha či zchátralého penzistu, rovná procházce v ráji. Čelo se zarosí pohledem na bezstarostně se opalující krasavice, kterým je zcela jedno, že ve čtyřiceti budou vypadat jak staré, vrásčité babky s vytahanou kůží, právě tak, jak to předvídala žena Máňa.

Není zapotřebí zdůrazňovat, že ženy pro krásu udělají téměř všechno. S radostí podstoupí největší muka a ponižující procedury věříce, že budou vypadat neustále mladě a svěže. Věří, že tím pádem budeme mít my, po lásce prahnoucí dědkové, o ně zájem. Nedílnou součástí krásy je samozřejmě do tmavohněda opálená pokožka. Většina mladých a často i obstarožních obryň není však spokojena pouze s částečným opálením těla. K úplné kráse totiž patří celková opalitba takřka celého těla. A tak již od časného rána, kdy je obloha vymetená, hraje azurem a předpověď počasí říká, že má být pařák, se tyto ženy houfem vrhají na pláže, kde ze sebe rvou to, co my, pánové, stejně pokládáme za zcela zbytečnou část oděvu, a beze studu se opalují mezi lidmi jen tak. Ano, v honbě za bronzem je jim úplně jedno, skotačí-li vedle nich dětičky, nebo leží-li v bezprostřední blízkosti chlípní staříci, kteří předstíraji, že čtou noviny a přitom s bublinami u nosu zpoza zrcadlovek šmírují polonahé slečny.

Co si však budeme povídat. Nejsou to pouze důchodci, kteří s povzdechem a myšlenkou na zašlá léta, když jejich ženy byly zrovna tak ztepilé, se kojí pohledem na naolejované, lesklé hrudě plavkyň. Ty zrovna tak přitahují toužebné pohledy pubertálních mladíčků a důstojných otců od rodin, kteří pod záminkou toho, že si hrají se svými ratolestmi, kopají míč co možná nejblíže k ručníku, na kterém se líně protahuje úžasně půvabná mladice.

Musím se přiznat, že i já, jinak milující, věrný manžel a zodpovědný otec, jsem použil podobně fikanou strategii umožňující kradmý pohled na ňadra vystavená slunečním paprskům. Místo hraní nudného kriketu čí australského fotbalu, jsem se s dětičkami vydával na procházky po pláži hledat mušličky. Ty nejbarevnější, příbojem ještě nepoškozené mušle, se nějakým záhadným způsobem obyčejně nacházely v těsné blízkosti plážových ručníků nahatých slečen.

Dcerky se nejdříve nechaly tatínkem obalamutit, ale netrvalo dlouho a svou přirozenou inteligenci prokázaly tím, že se dovtípily, že tatínek chodí na mušličky hlavně proto, aby se podíval na opalující se tety. A pak to šlo jako na drátku. Když náhodou starší dcerka zmerčila na pláži dámu bez, zatahala mě za rukáv, prstem ukázala někam k dunám a řekla: ”Táto jdeme támhle sbírat mušličky, támhle, kde leží ta teta.” To se mně samozřejmě náramně líbilo a byl jsem pyšný na to, jakou mám bystrou dcerku. Brzo jsem však zjistil, že nejsem sám, kdo s dětičkami takto chodí pod různými záminkami na procházky po rozpáleném písku. A tak mě napadlo, kolik asi maminek se musí divit, že na pláži obyčejně pochrupující manželé náhle čile a se zájmem chodí s dětičkami na dlouhé procházky, aniž by jim výrazně vadilo, že jim zteplá pivo.

Jednoho horkého letního dne, který jsme s přáteli trávili na naší oblíbené pláži, jsem se s kamarádem Pepčou vydal na hledání tak zvaných “white pointers.” Tak se zde říká nejenom plavce požírajícím žralokům, ale také na pláži odhaleným ňadrům. Nejdříve jsem neměl tušení, že tento velice populární výraz se v mé nové zemi běžně používá v právě této souvislosti. Dodnes si pamatuji, že když mně jednou rodilý Australan se šibalským úsměvem na tváři doporučil, že mám jít na Shelly pláž, protože tam jsou zaručeně “white pointers,” myslel jsem si, že se musel pomátnout na rozumu. Nebudu přece chodit svlažit tělo na pláž, kde se moře hemží “white pointers” žraloky! Nejsem přece blázen! Teprve, když mně se smíchem vysvětlil, že tento výraz označuje bílá, ke slunci čnějící ňadra, nejenom, že jsem pochopil, ale bez prodlení jsem se na sympatickou pláž vydal.

A právě na této Shelly pláži, která zaručovala božské pohledy nejenom na burácejí vlnobití, jsme šli s kamarádem na procházku.  A to přes všechny jeho protesty, že by raděj plaval, že “white poiners” zrovna nemusí, protože, byť mrňavý, je má doma. Písek pálil do chodidel jako ďas, Pepča poskakoval po jedné noze a nadával jako špaček. “Kurva to to ale pálí,” postěžoval si Pepča zrovna, když jsme byli v bezprostřední blízkosti velikého plážového ručníku s kýčovitým motivem doutnající sopky, palem a papoušků, na kterém ležel obrovský “white pointer,” tedy dáma s neuvěřitelně velikými ňadry, které samou tíhou padaly na strany jejího těla. V tu chvíli mě napadlo, jestli by se tato ňadra kvalifikovala na oblíbený výraz, protože nečněla. Spíše připomínala na slunci se rozvalujícího “sea lion!”

Pohled na tak mohutnou hruď nám však téměř vyrazil dech. Neovládli jsme se a jednohlasně jsme hlasy plnými obdivného údivu ze sebe vyrazili: ”Tak ta má ale dudy, takový jsem ještě v životě neviděl!”

K naší hrůze se terč naší obdivné poznámky posadil, opřel se o lokte, mohutná ňadra si zakryl tričkem, podíval se na nás a ČESKY, s jemnou ironií v hlase, pronesl: ”A ještě asi dlouho neuvidíte, pánové.”

Co budu říkat, hanba nás v tu trapnou chvíli fackovala. Já zakoktal něco na omluvu v tom smyslu, že jsme to tak nemysleli, zatímco Pepča byl stále ještě tak šokován samotnou velikostí, že do toho šlápl ještě víc, když zamumlal, co by za to dal, kdyby něco takového měl doma, že taková úžasná prsa v životě neviděl, a že svůj výrok myslel doopravdy. Dodnes se divím, že nás, respektivně Pepču, ta mohutná paní nepropleskla. Ať by to udělala čímkoliv, skončili bychom, potupně lapajce po dechu, ve žhavém písku.

Leč naštěstí dáma naše netaktní řečičky přešla s úsměvem. Jako správná Češka se smyslem pro humor nás nesjela, ale jenom prohodila:” Příště si, hoši, dávejte bacha, co říkáte, protože nikdy nevíte, kdo vám může rozumět. Našinec je všude a mohli byste to taky někdy pěkně slíznout.” Pak si do velkých dlaní nalila kokosový olej, který si před našimi vytřeštěnými zraky láskyplně vemnula do těch úžasných ňader, pohodlně se uvelebila na svůj prskatý ručník a věnovala se, opět polonahá, chytání bronzu.

Od té doby na rozvědky po plážích nechodím. Ať se ty nahatý holky na plážích sluníčkem třeba rozpustí. Ale stejně vím, že se opalují bez hořejšku nejenom, aby byly krásně snědé a chlapi si jich všimli, ale hlavně proto, abychom s otevřenou pusou a s obdivem zírali na jejich “white pointers.” Mají z nás legraci a líbí se jim, že se líbí nám.

Nyní chodím jenom na mušličky. A chodím s hlavou sklopenou jako zařezaný, protože vím, že tak si alespoň neuříznu ostudu. Oni ti Čížci jsou skutečně všude!

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miroslav Šesták

Přeptávání se na počasí a všeobecná konverzace na toto téma patří snad, kromě podrobného popisu tělesných neduhů, k těm nejpopulárnějším konverzačním námětům, které máme k dispozici a které s nadšením při jakékoliv příležitosti užíváme. Tato velice vděčná témata nám pomáhají překlenout počáteční ostýchavost a navázat ničím nás nezavazující řeč s neznámým člověkem.

Řeč o počasí zcela normálně začneme na příklad hned ráno ve výtahu, kde bez ostychu oslovíme krásně vonící sekretářku místo toho, abychom se ošívali a rozpačitě dívali na špičky bot předstíraje, že přitažlivou úřednici neregistrujeme. Zrovna tak si vedeme u pisoáru, kde by bylo přinejmenším nevhodné zavádět jakékoliv filozofické debaty a kde krátký čas vyplníme zachmuřeným rozborem dnešního počasí. Život každého jedince je totiž ovlivněn jak počasím tak zdravím. Nezavést s člověkem, kterého jsme v životě nikdy předtím neviděli, řeč o počasí, je takřka nemožné. Je zcela přirozené, že dámu, se kterou se střetnete na jinak osamělé pláži, kam jste si zašli protáhnout své zchátralé tělo, neoslovíte tím, že budete do nebe chválit její úžasnou postavu. Jako slušně vychovaný muž a gentleman vyjádříte nejdříve obdiv nad tím, jak krásní jsou její strašně obludní pejsánci, které s úsměvem, leč velice opatrně poškrábete za ušima, zeptáte se na rasu a pak spusíte o počasí, protože víte moc dobře, že obojí zabere. Dáma totiž okamžitě tímto způsobem zjistí, že jste uhlazený člověk a ne pohůnek a zjihne. Budete-li mít obvzláštní štěstí, dámě se zalíbíte a nemusí trvat dlouho a ohavné psíky budete s blaženým úsměvem na tváři ruku v ruce po pláži vyvenčovat spolu.

Není třeba zdůrazňovat, že slečnu, která vám padla do oka a se kterou se mermomocí chcete seznámit, neoslovíte netaktně a připitomělě: “Slečno, máte na podpadku hovínko.” To by vaší snaze naprosto nepomohlo, zvláště když by to nebyla pravda. Avšak čiperné přiběhnutí k deštěm promoklé dívce, nabídnutí paraplete a zahájení rozpravy o strašném počasí vám třeba zajistí, že neznámá svolí k vám zaskočit na čaj s rumem. Doma jí pak navrhnete, že si může promoklé šaty a prádlo usušit, aby nevypadala v práci jako zmoklá slepice. A je ruka v rukávě.

Na počasí člověk obyčejně žehrá. Rozmluva nezůstane pouze u konstatování, jak je dneska krásné nebo hanebné počasí. To by nebylo ono. Víme totiž, že druhá strana očekává (a my tudíž nezklameme) podrobnou stížnost o tom, jak to s počasím právě je. Že už tři týdny leje jako z konve, to ví každý. To, že vám zplesnivěly boty, že vám doma díky vlhku vyrostla houba, ze které si ani nemůžete udělat smaženici a které se za živého boha nemůžete zbavit, a že vám to doma páchne jako v opičárně, to přece musí zajímat každého inteligentního člověka. Ten vám uctivě naslouchá, starostlivě pokyvuje hlavou, přitakává a pak přijde se svojí trochou do mlýna. Okamžitě získá vaši náklonnost tím, když prozradí, že mu kromě bot navíc zplesnivěly koberce a mezi prsty u nohou chytil něco, čeho se nemůže zbavit ani antibiotiky. Když potom začne z temně černých mraků vinit vládu, víte, že jste našel spřízněnou duši, se kterou zajdete na pivo, při kterém dopodrobna rozeberete hospodářskou krizi, vzrůstající neschopnost veřejných činitelů, upadající služby obyvatelstvu a všeobecný morální rozklad společnosti. S člověkem, se kterým jste se seznámili čirou náhodou před obchodem, kde jste si postěžovali na počasí, uzavřete přátelství na život a na smrt.

S počasím nejsme nikdy spokojeni. Když to zrovna nejsou pohromy způsobené nekonečnými dešti, naše stížnosti se točí kolem toho, jaké je nesnesitelné vedro, jak přes den lapáte po dechu a v noci nemůžete zahmouřit oka, že takové pařáky jste ještě v životě nezažili, že vám odešla zahrádka, všechno chřadne a důchodci vedry padají zrovna tak jako vrabci ze střech. Předpovíte dlouhodobá sucha, hladomor a zánik civilizace. Člověk vám trpělivě naslouchající samozřejmě souhlasí a nahodí otázku do kultivované debaty, když se zeptá, co je lepší, mrazy nebo vedra. To je jedna z mála věcí, podobná infantilní otázce, komu fandíte, Spartě nebo Slávii, na čemž se obyčejně neshodnete, což může mít za neblahý následek i konec dlouholetého pevného přátelství. Ten, kdo zastává názor, že před horkem se můžete utéct do chladných vln oceánu nebo se zchladit klimatizací či zmrzlinou, je zajisté nepochopen zastáncem názoru, že vedrem můžete zhebnout, zatímco zimě můžete snadno čelit termálním spodním prádlem, zimníkem, elektrickou dečkou a klapkami na uši.

I když třeba vaše přátelství tuto výměnu názorů náhodou přežije, zcela jistě se zhroutí pod tlakem debaty na téma globálního oteplování. To vím sám z vlastní trpké zkušenosti, když se nedávno zcela nevinná konverzace o suchu a povážlivě nízkých hladinách v našich vodních rezervoárech, kterou jsem zapředl s bohužel dnes již bývalým kamarádem, zvrhla právě na toto ožehavé téma. Zcela vážně jsem totiž vyslovil domněnku, že několik let sucha je výsledkem globálního oteplování a zeptal jsem se, jestli si přítel vyměnil doma žárovky a přestal do práce jezdit autem. Aniž měl možnost odpovědět, vysvětlil jsem mu, že jenom strana zelených je schopna naši planetu zachránit a že doufám, že i on bude pro ně volit. Bývalý kamárad mě chvíli s nevěřícím výrazem ve tváři poslouchal, pak ztratil trpělivost, nazval mě zabedněncem zblblým levičáckou propagandou a odešel. Od té doby jsem ho neviděl, ale prý si koupil osmiválec a píše zmatené dopisy do novin, ve kterých si stěžuje, že celá teorie globálního oteplování je veliký hoax, aby levicově zaměření akademici dostali více peněz od vlády. Soudě podle nekonečně dlouhé zimy, která letos ještě do pozdního jara přetrvává v Austrálii, má můj bývalý přítel třeba pravdu. Kdo ví, co doopravdy za změnami počasí vězí…

Po této neblahé zkušenosti se nyní obratně vyhýbám jakékoliv hluboké diskuzi o počasí. Hlavně nerozebírám otázku viny. Otázku, proč se v létě chvějeme mrazem a z jakého důvodu v zimě začnou zrát maliny, nechávám nezodpovězenou. Když se mi snaží někdo namluvit, že v tom mají prsty muslimani, židi, černoši nebo komunisti, ani zdvořile neposlouchám. Podívám se jenom na oblohu, suše konstatuji, že začnou padat kroupy a rozběhnu se směrem domů.

Hmm…rozhovory o počasí jsou zrovna tak plné nástrah jako nevinné upozornění krasavice, že má na podpadku hovínko. Dávám proto přednost hovorům o prostatě, kýle, hemeroidech, žaludečních vředech, nedostatku pohlavního styku, reumatismu, ochabujícímu svalstvu a jiných potížích, které nás jako důchodce sužují a o kterých vášnivě, byť s uhasínající jiskrou v oku, téměř za každé okolnosti(výjma výtahu,) mluvíme. Kdo by měl také chuť se v našem věku handrkovat o počasí, že ano?

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miroslav Šesták

Každý má v životě nějakou zálibu. Jak se říká, někdo má rád holky, někdo vdolky. Osobně bych raději ty holky, než se cpát vdolkama, ale člověk v mém věku může na holky tak akorát zapomenout. Honění se za nimi je ztráta času, kterou člověk může využít mnohem lepším způsobem. Ale o tom později…  

To, že s holkama je nadosmrti konec, vím od té doby, kdy jsem si jednou plaše přisedl v pražské vinárně k jedné slečně s úmyslem zavést duchaplný rozhovor na nějaké zajímavé téma jako například co dělá večer. Dívka si mě nejprve pohrdlivě změřila a pak unuděně pronesla větu, která mně dodnes nedává spát: “Pane, co tu děláte, já vás tady nechci, vy jste hrozně starej!“ a vzápětí pohrozila, že jestliže okamžitě nezmizím, zavolá vrchního a bude si stěžovat, že ji obtěžuji. A to bylo, prosím, asi před patnácti lety! Od té osudné chvíle jsem si uvědomil, že mám odzvoněno a o děvčata jsem ztratil zájem. Přišel jsem ke zdravému názoru, že je mnohem lepší hříšné touhy rozchodit procházkou v lese, kde je klid a pokoj a kde navíc, když máte štěstí, můžete dokonce i zakopnout o hříbka. Nicméně, ještě větší zálibu než v chůzi mezi sosnami nacházím v restauracích.

Do hospod chodím neobyčejně rád nejenom kvůli pivu a dobré stravě. Ano, dám si uzenku s hořčicí a padne-li má návštěva na den výplaty starobního důchodu, praštím se přes kapsu a objednám si svíčkovou nebo dokonce husu s knedlíkem a se zelím. Avšak do hospod chodím ze zcela jiného, mnohem vznešenějšího důvodu než je bezuzdné požívání piva a nehorázné konzumování opeřenců.

Kde jinde si můžete v pohodlí dřepnout, dát si pivo jako křen a v klidu pozorovat, co se okolo vás děje. Jenom bezcitný opilec, který má před očima alkoholem způsobenou mázdru si nevšimne věcí, které mně, bystrému pozorovateli lidského chování, normálně neuniknou. Hospoda vám totiž podá život na dlani tak, jak ve skutečnosti je. Udělá to i přes hustou clonu cigaretového kouře, pravdivě a bez přetvářky.Taková příležitost se vám jen tak někde jinde nenaskytne.

Zkuste prosím jít třeba do kostela a snažte se proniknout do hlubin lidského chování. To zkrátka nemáte nárok. V kostele jsou všichni jako zařezaní, na tváři mají pokorné, dokonce oduševnělé výrazy. Neprůhledné masky. Ať se snažíte jak chcete, třebaže jste ve svatostánku, nemůžete se za živého Boha dopídit, jak to třeba chodí mezi starším párem na kolenou horečně mumlajícím modlitby. Zrovna tak nemáte potuchy, jestli se mladá, slušně a svatě vypadající dvojice oddává předmanželským hříšným radovánkám a zaskočila si do kostela jenom proto, aby si to nahoře vyžehlila.

Podobné je to v divadle nebo na koncertě, kde se sice lidé chovají vznešeně, ale kdo ví, jestli třeba zrovna ten jakoby ze žurnálu vystřižený pán v černých šatech a v bílé kravatě doma hrubě netluče svoji ženu, když mu nešťastnou náhodou připálí večeři. Pod slavnostními šaty se často skrývají lidé, kterých je lépe se stranit. Ne totiž každý, kdo se oddává kultuře, je jemně založený, kulturní člověk.

Na těchto několika příkladech si lze snadno uvědomit, že jenom hospoda člověku poskytne prostředí, kde nepřevládá přetvářka, kde se hosté chovají tak, jako se chovají v každodenním životě. A to je právě důvod, proč se do hospůdek tak rád uchyluji.

Usednu, popíjím svoje oblíbené pivo a zpod otevřených novin pozoruji hru života, která se před mýma očima odehrává. Poklidně zpytuji hosty kolem sebe, což mně přináší zábavu a notnou dávku uspokojení.

U stolku poblíž sedí zachmuřený stařec se ženou hubenou jako lunt. Nepadne mezi nimi ani slovo. Pouze prázdnýma očima hledí do talíře a pomalu konzumují nejlevnější oběd na jídelním lístku.Tak to jsou jistě penzisti chudí jako kostelní myš, kteří si jednou za čas vyrazí ho hospody, aby si zpestřili nudný život ve společném manželství. Ti si za dlouhá léta, co jsou spolu, řekli vše, co se říci dá, a proto teď beze slova sedí jako zařezaní a jenom pomalu debužírují kližkový guláš s knedlíkem. Smutně se usměji, protože podobné dvojice vidím v hospodě často. Mezi těmito lidmi konverzace vázne nebo se omezí na manželčino sekýrování manžela, že moc pije. Manžel hudrující ženu stejně většinou neposlouchá. Nanejvýš něco jedovatého odsekne a jde si koupit další pivo. Přestože si mají málo co říct a většinu času si lezou na nervy, dobře vědí, že až bude jednou zle, budou se na sebe moci spolehnout. Na mě však z těchto stařečků padá depka, protože mně připadá, že stáří je vlastně netrpělivé čekání na smrt…

Stůl opodál poskytuje docela jiný, radostnější pohled. Mladá dvojice, on uhrovitý mladík s dlouhými umaštěnými vlasy, ona přitažlivá, patřičně vyvinutá blondýnka s obrovskými slunečními brýlemi a pikantním tetováním na pravém prsu. Ukazují si fotky na mobilu a nahlas se smějí. Zřejmě si prohlížejí fotky ze společné dovolené. Tito mladí lidé nevnímají svět kolem sebe. Jsou pohrouženi v animovanou konverzaci a z jejich vlahých pohledů a z toho, jak se k sobě mají, je mně jasné, že si Amorek našel svůj cíl. Mají celý život před sebou a zurčí z nich optimismus. Co těm asi osud připraví do života?

Ohlédnu se přes rameno a všímám si muže středního věku s tváři porostlou šedivým strništěm, který si objednává pivo a panáka výčepní lihoviny, kterého vyleje do půllitru a dlouze pije. Potom si obratně ukroutí jednou rukou cigaretu a silně kouří. Sedí sám, občas něco nesrozumitelného pod vousy zahuhlá, ale většinu času kalným zrakem kouká do prázdna. Každou chvilku si čím dál tím víc vrávoravým krokem odskakuje na toaletu, aby potom pokračoval ve svém rituálu. Zřejmě osamělý alkoholik, kterému život uštědřil tvrdou ránu, a který svůj úděl utápí v koktailu drsné kořalky a piva.

A koukejme, támhle ten elegantní pán s prošedivělými skráněmi a precizně zastříhnutým knírkem. Co ten má asi za lubem, když napájí mladičkou brunetku becherovkou a při každé příležitosti ji bere za ruku, kterou přikládá k ústům a pokrývá ji polibky? Co ten jí asi šeptá do ouška za návrhy? Zřejmě to samé, co šeptal do ucha zrovna tak mladé holce minulý týden. Napadá mně, že bych měl snad ty ženy před jeho očividně nekalými úmysly varovat. Připadalo mně to jako taková občanská povinnost. Záhy mě však tato bláhová myšlenka přechází. Nebudu se přece vměšovat do věcí, do kterých mně nic není a kazit si tak dobrou náladu.

Pestrá paleta výjevů ze všedního života se dále rozprostírá před mými zraky. Skupina podnapilých, hlučných mladíků, kteří si vykládají pikantní, většinou vymyšlené, sexuální historky a hrubě se smějí, jde na nervy nejenom mně, ale i samotnému hospodskému. Nakonec mu dochází trpělivost a sprostě mluvícím klukům oslavujícím odvod na vojnu, odmítá nalít. Klukům se to samozřejmě nelíbí a břichatý hostinský je za jejich přidrzlé chování z lokálu vyhazuje.

Nakonec si všímám chlapíka v šatech s kravatou na půl žerdi, který se po pár dvanáctkách zdárně podnapil. Celé hospodě potom prozradil, že sice ztratil práci a nachytal ženu ve vlastní posteli s instalatérem, ale že mu je to stejně jedno, protože jí sám po léta zahýbal a už dávno se chtěl rozvést. A práce, ta se mu už dávno zajídala a teď alespoň bude mít čas chodit na ryby a na pivo. Pak se nonšalantně rozhodl nám všem zaplatit rundu, načež se hořce rozplakal. Takové hosty mám samozřejmě nejraději.

A jak tak usrkávám ze zaplaceného půllitříku, uvědomuji si, jak krásná je moje záliba chodit do hospody. Čím víc toho vypiji, tím se mi zdá život růžovější a tím více pracuje moje fantazie. Říkám si, že by stálo za to moje postřehy z hospodského prostředí popsat. Ale to se zkrátka dost dobře nedá.Takže zatím na zdraví!

* * *

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miroslav Šesták