CzechFolks.com PLUS

V pondělí ráno jsme vstávali s Danou ve čtyři hodiny. S Tondou jsem se musel rozloučit již na nedělním rozlučovacím večírku, neb z hotelu odjížděl rovnou na letiště, za svými povinnostmi. Na Daně pak zůstala veškerá odpovědnost dopravit mě včas k letadlu do Chicaga. Zodpovědná doprava byla v tomto případě autobusovou linkou Medison – Chicago, letiště. Při jízdě autem by musela sestra řešit problémy s přetíženým provozem ve městě, s parkováním u letiště a hlavně by se po čtyřhodinové cestě do Chicaga musela ještě potýkat s únavou při cestě zpět. Odjezd autobusu byl v šest a letadlo startovalo v jedenáct hodin místního času – tedy v šest večer času pražského. Rodinka mě měla očekávat v úterý ráno v osm hodin. Obývacím pokojem zavoněla moje poslední turecká káva. I když jsem si to nechtěl připustit, přece jen se začala projevovat cestovní horečka – žaludek odmítal cokoliv k zakousnutí.

Čtěte více ZDE »

Další naše kroky, vedené podle plánku těchto katakomb, směřovaly do předposledního “výstavního areálu”. Procházeli jsme opět bludištěm chodeb, kde po stranách byly rozmístěny v prosklených vitrínách makety cirkusových šapitó, od počátku jejich éry v USA až do dnešní doby. V hlavním jeskynním dómu viseli od stropu místo krápníků cirkusoví artisté na hrazdách či lanech a šplhali po žebřících nebo se projížděli na různých zvířatech. Vrcholným číslem tohoto uměle postaveného představení mělo být zřejměvystoupení pěti slonů, k nerozeznání od živých, kteří v pěti, ve dvou patrech nad sebou, vytvářeli jakousi živou pyramidu, na jejímž vrcholu se usmívala polonahá rozevlátá krotitelka.

Čtěte více ZDE »

V pátek ráno, ještě dříve, než se probrali Pavel s Mary, jsem vyběhl do ulice, abych zkusil svou poslední možnost k získání vlajky, která mě při každém procházení kolem prodejny indiánských suvenýrů nesmírně dráždila. Třepetala se na žerdi tak nízko, že při každé cestě do práce či z práce mně vždy “laškovně” načechrala vlasy. S blížícím se koncem mého pobytu a snad také to, že sestra se nechala velice rychle odbýt majitelem, když prosila o nějakou slevu, mi nedalo spát. “Čtyřicet dolarů bych za ni nedal. I dvacet se mi zdá mnoho. Co se tak propracovat na nějakých deset – to by byla koupě!”

Čtěte více ZDE »

Přiblížily se dny, kdy jsem nechtěně a zároveň s radostí musel říkat slovo “poslední”. Napsal jsem poslední dopis domů, začal poslední týden mého docházení do práce, bylo poslední pondělí, kdy jsem spolupracoval s Mikem…, a tak se to přídavné jméno “poslední” samo postupně zařazovalo do dalších a dalších vět. Přesto mě však i v tomto finále čekalo ještě mnoho překvapujících zážitků. Poslední pracovní pondělí (čtrnáct dní před odletem) začalo mlhavým ránem a prvním mrazíkem. Ráno se mi konečně podařilo dokončit oblíbené Tondovo křesílko, upekl jsem ještě do práce jablečný koláč a s Danou jsme začali plánovat, jak vyplníme těch pár posledních dnů. Vlastně naplánované už vše bylo, jen mě s tím potřebovala seznámit.

Čtěte více ZDE »

Prošli jsme postupně třídami, kde se vyučovala chemie, přírodověda, základy výživy, zemědělství, kreslení a fotografování, truhlařina, práce na počítačích, angličtina a němčina. Každá třída byla buď přímo pomůckami k výuce vybavena, nebo sousedila s další místností, kde byly pracovní stoly s potřebnou výbavou, u přírodních věd byly mikroskopy, kahany, lidské kostry a makety zvířat. Viděli jsme obrovskou truhlářskou dílnu, jejíž strojové a materialní vybavení by jí mohl leckterý náš soukromý podnikatel závidět. Perfektně vybavená rozhlasová a televizní studia, fotokomory a počítačová centra s napojením na internet. Největší prostor, určený pro praktickou výuku, byl věnován autodílně.

Čtěte více ZDE »

Ještě ráno před odjezdem se mě sestra pokusila naposledy přesvědčit, abychom jeli autem. Po expresce by nám cesta trvala tak půl hodinky. Já však toužil svézt se vlakem. Podporu jsem získal i v Davidovi, který dobře věděl, jaké tam jsou problémy

s parkováním, a přitom vlakové nádraží leží přímo v centru, pod nejvyššími mrakodrapy. Bylo tedy rozhodnuto a mohli jsme vyrazit. Chybička se vloudila. Na nádraží jsme zjistili, že se David špatně díval a odjezd vlaku byl už v pět a další jede v půl osmé. Ještě dobře, že Dana měla dobrý nápad jak strávit čas čekáním nadalší spoj.

“Navrhuji snídani v „mekáči“, co vy na to, pánové?” Nebyly námitky. Vůbec si nedovedu představit zůstat zde, v této budově, kterou nazývali nádražím. Čtěte více ZDE »

Přiblížil se den dalšího naplánovaného výletu. V neděli večer, s trochou roztrpčení pro Danu, přišel Tonda:

“Danuš, já v pondělí odjíždím na dva dny do sousedního státu autem a asi bych se v tom pick – upu na tu dálku úplně odrovnal. Takže si půjčím tvoje auto.”

“No, nemám z toho velkou radost. My jsme chtěli jet v úterý do Chicaga. Takhle to budeme muset odložit.”

Vůbec jsem nechápal, proč ta záměna aut má zrušit náš výlet. Během debaty jsem vše pochopil. Byť byla sestra výtečná řidička, neseděla v životě v autě, které nemělo automatiku. Řadící páka byla pro ni, jak říkala, “nějaká vařečka, jejíž druhý konec byl zabudován do podlahy auta.” Nevěděla ani pořádně, k čemu jsou potřeba tři pedály.

Čtěte více ZDE »

Za dva dny mě čekalo v hotelu další překvapení. Opět s jistou opatrností a jakoby s obavami jak to přijmu, mě oslovil Hans:

“Džaný, dnes k nám na dva dny přijedou z vaší země hosté. Budou ubytováni v hotelu Landhaus, kde mají dnes oběd. Zítra večer budou mít zde posezení na rozloučenou. Byl bych moc rád, kdyby ses jich mohl ujmout. Nám by dělalo velké potíže se s nimi domluvit.”

“Samozřejmě a velmi rád.” Přece jsem si nemohl nechat ujít takovou příležitost. Setkat se s Čechy tak daleko od domova a trochu se i vytáhnout a vyzpovídat je z jejich zážitků z cestování po USA. Ihned jsem volal Daně, aby přišla za mnou a mohla mi přesně přeložit, co bude ode mne Hans potřebovat.

Čtěte více ZDE »

Ze školy naše cesta směřovala nejdříve na poštu, kam si někdyi třikrát do týdne jezdila Dana vybírat korespondenci ze svého boxu. Neměla před domem schránku, aby si ušetřila případné zlobení, že se jí něco ztratilo. Poštmistr, když mě uviděl, rozeběhl se ke schránkám a odtud na mě začal mávat dopisem. Chtěl mi udělat radost osobním předáním korespondence z domova, a tím také naznačit, že už mě zná, a ubezpečit mě o přátelském vztahu. Sestra tím byla mírně překvapená:

“S takovouto ochotou jsem se zde ještě nesetkala. Odkud se vy dva znáte? Nechodíš s ním někam na pivo?… No, tomu se mi nechce uvěřit, že tě tak vřele přivítal jen proto, že ti tady jednou týdně olízne známku na dopis do Prahy.” Trefila se do černého. Nikdy jsme se spolu jinde nesešli než v těchto prostorách.

  Čtěte více ZDE »

“Ahoj, Michalo, tady je strejda Honza.”

“Hallo, how are you?… Jak se mas ty… achoj. Ty být Honsa strejda s Prahy? Já… badly… spatny mluvit cesky. Mam tě rada… pleas maminka.” A tím náš rozhovor musel skončit. Předal jsem na její přání sluchátko Daně. Ta celý hovor pouze kývalaa odpovídala: “Yes,… yes,…”, aby po ukončení hovoru mi mohla stručně vylíčit vzkazy od Michaely.

“Moc na tebe vzpomíná. Byla z toho celá pryč, protože jsme se domluvili, že jí o tobě neřekneme. Když tě uslyšela, bylo to pro ni veliké překvapení, že jsi tady, a zapomněla i těch pár slovíček, co umí česky. Chtěla by, kdybyste jeli na dovolenou do Španělska, abyste se u nich zastavili. Toť vše.”

Čtěte více ZDE »

Netrvalo dlouho a silnice nás vyvedla na vrcholky Modrých hor. Byl odtud nádherný výhled. Zde nás to už sebralo oba. Zastavili jsme. Vystoupili z auta a kochali se pohledem do toho obrovského údolí, které se pod námi rozprostíralo. Mozaiku polí občas střídal les, malé vesničky byly pospojovány tenkými cestami, na loukách se pásly krávy, kolem nás zpívali ptáci a nikde ani živáčka. Seděli jsme v příkopě a každý se mlčky zabýval tím, k čemu nás tento kraj nechtěně přinutil. Vlastními vzpomínkami na domov a rodný kraj.

“Pojď, brácho, pojedeme. Ty se ,,tam,, vrátíš za necelé dva měsíce a my s Tondou o návratu domů už také vážně uvažujeme.”

Čtěte více ZDE »

Dnešní večer nás s Joem čekalo nemilé překvapení. Hans byl služebně mimo a Mike, který  při větším náporu zde si z hotelu Landhaus mohl odskočit na výpomoc, byl dnes plně vytížen švýcarskou skupinou. Zůstalo jen na nás dvou zvládnout ten  večerní nápor hostů. Největší starost měl sám Joe. Při větším  kšeftu vždy trochu znervózněl a dnes neměl k ruce žádného ze svých kolegů, spíš naopak, pomocníka, s kterým se nedokázal domluvit. Bylo mi jasné,  že mu budu muset udělat vše, “co mu na očích uvidím”. Po šesté  hodině se rozjel kolotoč. Tiskárnička v kuchyni chrlila jednu objednávku za druhou. Joe podle diktátu počítače vybíral z lednicových zásuvek různé druhy naporcovaných mas a podle druhu jídel je pokládal buď na gril, pánev, nebo tálový sporák. Na mě  už nevystačil s pantomimou a musel vydávat potřebné pokyny: “Džaný, pětkrát smažené  hranolky… Dvakrát smažený sýr… Dej tam upéct jednu porci ryby… Obrať ty řízky… Dej zapéci tři brambory… Připrav oblohu na šest talířů…”

Čtěte více ZDE »

Cestou domů jsme se se sestrou zastavili ještě na poště, kde musela z auta vystoupit, a pak v bance, která vypadala spíš jako benzinová pumpa bez čerpacích stojanů, kde naopak z auta nevystupovala. Zajela k jednomu z okének a podala úřednici svou osobní kartu. Do mikrofonu sdělila obnos, který chtěla vyzvednout. Z malé zásuvky, kterou pracovnice vysunula pod okénkem, si pak vyjmula peníze a s úsměvem ve tváři si obě pokynuly. Nastartovala, aby popojela asi sto metrů ke garáži jejich bytu. Mezi hromadou účtů a reklamních letáků, které vyzvedla na poště, se na mě usmíval dopis z Prahy.

Čtěte více ZDE »

A ráno, jak povinnosti velely, jsme před devátou vyrazili společně do práce. Mě Dana vysadila před hotelem a sama popojela, snad dvacet metrů, před prodejnu švýcarských suvenýrů. Obchůdek, kde pracovala, se honosil velkým nápisem: ROBERTS – EVROPSKÝ IMPORT A OBCHOD a pod tím další upozornění o nabídce nealkoholických nápojů a zmrzliny. Další velký nápis informoval kolemjdoucí, že je zde i lékárna. V samoobslužných regálech zde byla rozmístěna všehochuť, kde si snad každý mohl něco vybrat. Od švýcarských značkových náramkových hodinek, přes nabídku asi padesáti druhů ”kukaček”, několika druhů souprav na přípravu fondue, různé figurky, podobající se našim Krakonošům, Mikulášům a myslivcům, dosahující někdy i výšky tříletého dítěte. Další úsek byl zaplněn nespočitatelným množstvím drobných upomínkových předmětů, vlajkami a znaky jednotlivých regionů švýcarského státu, nabídkou čokolád, keramiky a gratulací. Specialitou majitele pak byly ručně vyšívané krojové blůzičky. Stojí za zmínku, že z českých bavlnek je vyšívala děvčata v Maďarsku.

Čtěte více ZDE »

Město Milwaukee se rozkládá na pobřeží snad největšího sladkovodního jezera na světě, které nese stejné jméno jako protilehlý stát Wisconsinu – Michigan. Je tudíž protkáno několika splavnými kanály a vozovky, které  je křižují, jsou vedeny přes velké množství sklápěcích mostů. Budovy, které tvoří nějaký celek, a přesto musely být pro nedostatek místa postaveny na protějších březích kanálu, jsou propojeny, někdy i ve dvou patrech, prosklenými “lávkami”, které architektonicky zapadají do celkového obrazu města. Tak jako v jiných městech, která jsem postupně navštívil, i zde jsme na chodnících potkávali velmi málo lidí. Více jsem jich snad viděl běhat po přechodových lávkách či v garážích.

Čtěte více ZDE »

Na zítřejší ráno jsme si s Danou naplánovali celodenní výlet do největšího města státu Visconsin – do Milwaukee. Cesty za poznáváním tohoto státu, které jsme v následujících týdnech spolu absolvovali, měly pro nás pro oba vždy jednoho společného jmenovatele: “nové objevy”. Pro mne to bylo objevování Ameriky, pro sestru vždy překvapení z krás této země. Sama by se na takovéto cesty nevydala a s mužem – to byli v neděli rádi, když po týdnu mohli spolu posedět, udělat si rodinnou pohodu a telefonicky se spojit s dětmi. Ostatně několika nedělních telefonátů jsem byl svědkem. Trvaly někdy více jak hodinu a kromě vzájemných informací o událostech minulého týdne dostalo se dětem mnoho životních rad a pokynů od rodičů. Ačkoliv byli od sebe dost vzdáleni, kluci žili v Michiganu a Michaela v současné době s rodinou ve Španělsku, tyto telefonické hovory je stále “držely pohromadě”.

Čtěte více ZDE »

David brzy ráno odjel. Měl před sebou jeden z důležitých životních úkolů, jímž byl pověřen svou ženou. Sehnat hezký byt v hezké čtvrti, ne příliš daleko od nákupního centra, ne moc drahý, slušně vybavený, nebude-li s pračkou, ať je alespoň s lednicí a mrazákem. Měl by mít pokud možno balkon a neměl by být příliš daleko od zaměstnání. A zbývala mu jen sobota a neděle. Byt sehnal, protože je šikula, a i když nesplňoval vše podle představ jeho ženy, nakonec po několika telefonátech souhlasila. David je diplomat.

Čtěte více ZDE »