CzechFolks.com PLUS

Před delší dobou jsem si koupila velmi zajímavou knihu „The Falling Leaves“ (Padající listí). Autorka je původem Číňanka, žijící již dlouhá léta v Americe, kde má rodinu a kde také dostudovala medicínu a pracovala jako lékařka.

Adeline Yen Mah napsala skutečnou historii své rodiny, tak jak ji prožívala v různých politických změnách v Číně. Podtitul knihy je – Pravdivý příběh nechtěné čínské dcery.

Přečetla jsem o Číně dnešní i minulé dosti knih, tato bere dech.

Protože nedokáži ani já ani manžel jen tak přejít knihkupectví a nenahlédnout a většinou také nekoupit, asi před měsícem jsem zahlédla knihu stejné autorky s titulem „Čínská Popelka“ (Chinese Cinderella). V této knize, určené spíše mládeži, popisuje autorka svůj život v rodině, kde první čtyři sourozenci vyrůstají s macechou. Čtěte více ZDE »

K mému zamyšlení nad školou mne přivedl článek pana Milana Richtermoce „Škola základ života“

Článek je kouzelný a vzpomínky burcující. Díky pane Richtermoci. Potom se na téma škola a učitelé objevilo více článků i v jiných internetových novinách. No však, v České republice začal nový školní rok. U nás na druhém konci světa školní rok začíná koncem ledna a končí v prosinci, ale já jsem do školy chodila v mém jediném domově, v Čechách, v Praze.

Školní docházku jsem začínala v první třídě obecné školy na Zlíchově, hned naproti vršku, na kterém stojí kostel sv. Filipa a Jakuba. Stojí tam už velmi dlouho. Původně románská svatyně ze 13. století, která byla potom v roce 1713 přestavěna v barokním stylu.

Čtěte více ZDE »

Letos v září, přesně večer před sv. Václavem to bude celých dvaačtyřicet let, kdy jsme přistáli na sydneyském letišti a jen o několik hodin později jsme již z okna najatého bytu uviděli Bondi Beach, nejznámější pláž v Sydney. Tam téměř naproti té pláži jsem za necelý týden začala také vodit do školy našeho syna Jinřicha, tehdy ještě malého chlapce. Až teprve za měsíc mu bylo sedm let.

Trvalo to potom dosti let, než jsem mohla, již jako penzistka, do školy také vodit vnoučata. Vnučce Kelly bylo jedenáct let, vnuk Kylle byl osmiletý a nejmladšího jsem vozívala na kočárku. Joel byl jen necelý rok starý. Syn se snachou již tehdy bydleli na tom Centrálním pobřeží (Central Coast), kam jsme se za nimi nakonec před dvanácti lety také přestěhovali.

Čtěte více ZDE »

Milý  pane Hábere, Váš článek pro mne znamenal krásné  vzpomínky na našeho pythona, pardon „pythonku“, tedy škrtičku.

Syn byl již tehdy ženatý, byl dokonce tatínkem dcerky Kelly a s manželkou, naší australskou snachou, bydleli zatím v prostorném domě jejích rodičů, než prý si ušetří na svůj vlastní.

Chodívali k nám pravidelně na večeře, při kterých se snacha učila poznávat česká jídla.

Jednou večer ale nečekaně zastavilo synovo auto před domem a syn vyšel na verandu s velikou krabicí. V krabici byl diamantový python značné velikosti.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Klikněte na obrázek pro vstup do Galerie CF Plus a nebo pro zvětšení

Nejdříve ze všeho chci poděkovat panu Richtermocovi, protože jeho článek ”Růže pro Hašlera“ mne konečně přiměl k tomu, abych napsala něco, o čem uvažuji již velmi dlouho.

Vlastně od té doby, kdy byla odhalena socha Karla Hašlera na zámeckých schodech. Navíc, abych si vše dostatečně uvědomila, poslala mně bývalá spolužačka krátce po odhalení sochy časopis z Prahy 5, kde byla celá titulní strana věnována Karlu Hašlerovi.

Pan Richtermoc na začátku svého článku píše o své cestě na Zlíchov a také se zmiňuje o vilové čtvrti Žvahov pod Dívčími hrady. Jsem Žvahovačka a nikdy jí být nepřestanu, tak jako můj tatínek byl hrdý Zlíchovák. Ze Zlíchova ale také pocházela Hilda Čiháková-Hojerová, za svobodna Uhrmannová. Čtěte více ZDE »

Mám jednu jedinou sestru a mám ji daleko, až v Praze. Je o dost let mladší, ale zná mě možná lépe, než znám já sama sebe. Přesto, že žiji v té kouzelné a krásné Austrálii, ví moje sestra, co mně zde chybí. Díky internetu a nyní dokonce Skypu si můžeme psát a povídat dosti často a navíc mně sestra posílá vybrané „zprávy“. Vystřihuje z časopisů a novin články, o kterých ví, že mě zajímají, dokonce moc a moc zajímají.

Poslední balík „zpráv“ z Prahy přišel ještě před minulými Vánocemi, ale přesto, že mně prsty vždycky velice svrběly, kdykoli jsem na něj sáhla, dostala jsem ke čtení teprve až nedávno.

První vystřižená zpráva byla o Semaforu a z obrázku se na mne díval pan Jiří Suchý. Vzpomínky mám ovšem ještě z Prahy, potom vzpomínky na jeho návštěvu Austrálie s paní Molavcovou, ale také vzpomínku, že můj první program pro SVU v Sydney byl právě o Semaforu. Čtěte více ZDE »

Jsem prababička dokonce dvou pravnuků. Často myslím na moje rodiče, tatínek se dožil jen několika let jednoho vnuka, maminka byla šťastnější, dožila se čtyř vnoučat a mohla se dokonce, bohužel nedlouho před svou smrtí, potěšit s pravnoučaty, která se narodila v Austrálii. To třetí pravnouče mohla jenom pohladit přes bříško naší australské snachy, která měla tu odvahu v pěti měsících těhotenství cestovat s námi do naší rodné země.

Mám tedy dárek nad dárky, nejenom, že své pravnoučky vidím, mohu o ně společně s manželem také dva dny v týdnu pečovat. Ten starší je již pět a půl roku starý, ten mladší jen patnáct měsíců. Dohromady je máme jen výjimečně, většinou každého zvlášť. Vnučka totiž pracuje a studuje a její manžel právě tak.

Jeden pravnuk se jmenuje Zachariáš, ten starší, a mladší je Elijášek.

Čtěte více ZDE »

Konec roku, prosinec, Vánoce doslova za rohem. To není možné přátelé, vždyť ten stromek jsme odstrojovali teprve nedávno. No snadnější bylo rozhodně to odstrojování než strojení. Totiž když jsme ho pěkně ozdobili, dali kolem elektrické svíčičky, bylo potřeba pod stromek podvléci ty šňůry od těch svíček. Žádný problém, oba pěkně na kolena, manžel stromeček pozdvihnul, já podvlékla šňůry a bylo hotovo. No jistě, ale oba jsme pěkně u stromečku klečeli a nikde nikdo, kdo by nám podal ruku a zvednul nás. Nejdříve jsme se hezky zasmáli a potom po kolenou jsme se nakonec doplazili k piánu a už jsme stáli a mohly přijít Vánoce. Letos tuhle chybu opakovat nebudeme, i když Vánoce se budou slavit samozřejmě opět se stromečkem. Rodinka je totiž chytrá. U nás se slaví Štědrý večer, samozřejmě i s dárky a Christmas Day potom v rodině naší australské snachy. Dětičky si Vánoce užívají dvakrát. My samozřejmě také, pečení, vaření a to vše co k tomu patří.

A to jsou nákupy a to vy jistě také znáte. U nás je to trochu složitější, musím se přiznat. Ne, asi bych měla začít trochu jinak.

Čtěte více ZDE »

Všude v obchodech jsou již vánoční ozdoby, do poštovní schránky přicházejí letáky s nabídkami ozdob do oken domů, nabídky na dárky, ale člověk si říká, to ještě počká, ještě je čas.

Vraceli jsme se s manželem z nákupu ani ne vánočního a já jsem si vzpomněla, že se zastavím v malém obchodním středisku nedaleko našeho bydliště. Rozhodně jsem tím manžela nepotěšila, ale slíbila jsem, že tam dojdu jen pro tu jednu maličkost (znáte ty maličkosti, když vejdete do obchodu a rozhlédnete se?) docela sama a on může zůstat sedět v autě. Ještě mě napomenul, protože mne za těch téměř padesát let manželství zná: „Jdi přes přechod a nepřebíhej ulici jen tak“. Poslechla jsem, on manžel je o dost větší, je třeba poslouchat. Nebylo to mnoho maličkostí, jen opravdu pár, ale nevím, co mě napadlo koupit půlku velkého melounu, je to těžké, no ale koupila jsem. Dali mně ho do mé nákupní tašky, když jsem ale viděla, že z něj vytéká šťáva, vzala jsem to raději jen tak do rukou. Přes rameno kabelku, v které nosím „moc“ věcí (naprosto zbytečných, jak říká manžel), přes ruku nákupní tašku a v obou rukou meloun, z kterého stále vytékala pěkně lepivá šťáva, jsem vyšla z obchodu.

Čtěte více ZDE »

Roky přibývají a s nimi návštěvy u pánů doktorů. Před několika dny jsem se musela objednat na ne právě příjemný test a slyším datum, které dostávám – 14. září.

Nemohla bych být dcerou svých rodičů, kdyby toto datum nebylo pro mne vepsáno nejen „v kalendáři“, ale snad navždy v mé paměti. Okamžitě se mi vybavují tolik známé verše.

Ne, budu muset začít pěkně od začátku.

Moje maminka měla ráda poezii a od malička mě učila básničky. Už si nepamatuji, kterými jsme začínali. Na druhou stranu, rodiče, musím říci, nebyli dosti opatrní a mluvili přede mnou o různých politických situacích jak v době války, tak i po válce hlavně po komunistickém puči. K tomu jen malý příklad. Čtěte více ZDE »

…ale může být někdy procházkou kolem stolu

Obáváte se zaručených rad  na dietu, ne ani v nejmenším. Dokonce naopak nemyslím ani na krásně prostřený stůl k snídani, rozkošné porcelánové šálky, podšálky, talířky, vonící kávu či čaj, nádherné domácí pečivo, uprostřed mramorová bábovka, ne vůbec ne. Nemyslím ani na stůl pečlivě připravený k podávání oběda, či již s vonící polévkou na talířích Čtěte více ZDE »

Jak jsem potkala Boženku

Jen velice stručně jsem napsala v minulém článku o paní Boženě Šamánkové to, co jsem považovala za nutné sdělit o jejích knihách. O našem prvním setkání jsem ale již před lety napsala článek do sokolského Věstníku v Sydney, který jsem později poslala i do jiných časopisů. Myslím si, že i čtenáře CF by mohlo zajímat, jak jsem Boženku potkala a poznala.

Někdy v polovině osmdesátých let mně do českého vysílání v Sydney ( Radiová stanice 2EA SBS) poslala krajanka paní Anežka Tondrová verše její přítelkyně paní Boženy Šamánkové. Když jsem po vysílání toho večera skládala ve studiu odvysílané materiály, přelétla jsem rychle očima těch několik stránek strojem psaných básní a v duchu jsem si poznamenala – zdá se to být dobré. Čtěte více ZDE »

Knihy Boženy Šamánkové vyšly díky jejím třem dětem, Gustovi, Evě a Jarkovi. Oni knihy vydali vlastním nákladem, protože zde v Austrálii by se asi velmi těžko našel nakladatel, který by měl za jiných podmínek zájem vydat knihu psanou česky. Po každém vydání se konalo  čtení pro krajany a ti si s velkým zájmem knihy kupovali. V České republice bohužel žádná z jejích knih nevyšla, ale byly rozeslány jako dary soukromě i do různých knihoven, zejména potom do obce Lásenice, kde paní Božena prožila své dětství a do Jindřichova Hradce. V Lásenici se jí také dostalo jediného vzdělání v místní škole. Dnes je čestnou občankou této obce. Čtěte více ZDE »

Země pod Řípem

Když jsme ještě žili v té zemi pod Řípem a nesměli nikam cestovat, dívali jsme se na tu naši zem jen na mapě, tak pěkně usazenou ve středu Evropy. Když jsme se rozhodli odejít z této naší vlasti, odejít žít někam jinam a mohli cestovat, snad až tehdy jsme pochopili, jak je ta naše země malá. Ano, je malá, ale také jsme pochopili, kolik skrývá krás. Mnozí z nás viděli, jak se říká, opravdu kus světa, někteří procestovali víc, než si lze představit, ale opravdu dokáže nás i je dojmout stejně cokoli překrásného na světě jako ta místa zapsaná do srdce v té vlasti, ze které jsme přišli?

Tady bych ráda zarecitovala Jaroslava Seiferta, ale alespoň napíši tu jednu z jeho nejkrásnějších básní. Čtěte více ZDE »