CzechFolks.com PLUS

Děkuji Českému generálnímu konzulátu, že nás upozornil na promítání filmu The Last Butterfly (Poslední motýl)na letošním, už dvacátém, Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.

Čtěte více ZDE »

(Tento článek byl zaslán organizátoru konference, profesoru Vilému Prečanovi. Profesor Prečan odpověděl: “ Mockrát děkuji za skvělý příspěvek. Bude zveřejněn na internetových stránkách konference a v písemné formě rozdán všem účastníkům konference.”)

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. Čtěte více ZDE »

Klobouk dolů před Shakespearem, Hamvašovou a souborem Nového divadla – Bravo, Milane Crháku!

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Čtěte více ZDE »

Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen Čtěte více ZDE »

Možná, že je v tom i trochu šovinismu. A něco pýchy, že nositelé těch jmen jsou ze stejného hnízda jako já. Ale jestliže ano, pak ten šovinizmus i pýcha jsou u mne docela nevýbojné a krotké odrůdy oněch dost pochybných emocí. Jde spíš o pocit, který cítíme, když se setkáme s něčím mile známým, třeba jako když přijdete na návštěvu a hostitelka před vás položí talíř se škubánkami (které milujete a které  jste už hrozně dlouho nejedli) – ano, to mi už několikrát udělala vzácná žena a navíc intektuál, Eva Mesticová -, prakticky neviditelnými pod závějemi máku smíšeného s cukrem. Něco jako vůně dávného ztraceného domova…

Čtěte více ZDE »

Na 18. března 2012 jsem si uložil zúčastnit se mše v torontském slovenském evangelickém kostele sv. Pavla (obyčejně začne v 10:45 a končí ve 12:30) a také valné hromady torontské odbočky Českého a slovenského sdružení v Kanadě, plánované přesně na okamžik, kdy měla mše skončit. Bohužel ve společenské místnosti domu, v němž má rezidenci předsedkyně torontské odbočky, Radmila Locherová, od kostela ‘tramvajově’ vzdálené nějakých 40 minut. Tohle je možná dobrý okamžik říci několik slov, proč – ačkoliv mi nebyl dán dar víry – chodím do kostela (i když nepravidelně), a proč jednou jdu k pastoru Ladislavu P. Kozákovi a jindy do katolického kostela sv. Václava, k Otci Liboru Švorčíkovi, Čtěte více ZDE »

(Setkání dvou vln jedné generace)

Únor 1948 vynesl na břeh různé vlny: vlnu pachatelů února, strůjců popravy Milady Horákové a Heliodora Píky, zničení vesnice, vlnu Gottwaldů, Zápotockých, Nejedlých…; vlnu lidí, kteří v různém rozsahu na své kůži okusili blahodárnost režimu a některým se podařilo uprchnout; a vlnu někdy idealistů a jindy prospěchářů, kteří v únoru a dlouhou dobu po únoru, vědomě (a někdy snad nevědomě) dělali stafáž pachatelům a pokračovatelům února, z nichž někteří později (hlavně po 21. srpnu1968) se s komunizmem rozešli a často se zasloužili o zhroucení komunizmu ve své zemi. Čtěte více ZDE »

Gizelle Kerney  96

Nevím (a moc by mne to zajímalo), kolik je mezi námi lidí, kteří se tváří v tvář setkali s prvním československým prezidentem. Ale vím, že jedním z nich byla Gizelle, která se svým otcem, regionálním hejtmanem Aladarem Ondrejkovičovem, každoročně na podzim spolu s ostatními hejtmany a jejich rodinami navštívili prezidenta Masaryka v jeho letním sídle v Topolčiankách a ještě si pamatuje, jak pan prezident držel hrnek s kávou (v obou dlaních), a když ho napodobovala a maminka ji kritizovala, odvolala se na svůj prezidentský vzor. Topolčianský zámek nebyl jen tak všelijaký zámek. Do roku 1918 byl jednou z rezidencí rakousko-uherského císaře, Čtěte více ZDE »

Při likvidování hromady papírů, které se za léta v mém bytě usídlily, jsem přišel na kopii článku, který jsem spáchal o své návštěvě v rodné zemi v létě 1994. Ten rok měl něco do sebe. Cvičil jsem na sokolském sletu, zúčastnil se kongresu SVU, třídní schůzky ve Slaném, navštívil svou rodinu ve Skurách. Byl to také rok, kdy se vzpomínalo osmdesátého výročí začátku první světové války, rok, kdy Baťův obuvnický koncern oslavil 150. výročí svého vzniku a Tomáš Bata, ml. svou osmdesátku. A také jsem dostal od mladého pražského přítele, advokáta Bohumila Hubálka, který byl – jako student – v listopadu 1989 zmlácen na Národní třídě dárek, knížku Vladimíra Hanzela Čtěte více ZDE »

Letošní výstava (od 4. do 26. února 2012) Marie Gabánkové v torontské galerii Loop (jíž je Maria jedním ze zakládajících členů) je do určité míry tématicky pokračováním její loňské květnové výstavy Podobenství těla v Hradci Králové pod záštitou kanadské velvyslankyně v České republice, Valerie Raymond.

Maria výstavu sdílí s Libby Hague, torontskou umělkyní, promovanou absolventkou fine arts programme na Concordia University v Montrealu, mezi jejíž samostatné výstavy patří Sympathetic Connections v minulém roce v Art Gallery of Ontario a v roce 2010 výstava s kouzelným názvem We were young and still believed in heaven (Byli jsme mladí a ještě věřili v nebe) v Gallerie Circuaire v Montrealu.

Čtěte více ZDE »

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”).  Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »

Tak  začíná předposlední verš nádherné básně, jednoho z “lyrických zázraků” (jak Václav Černý Horovy básně nazval)  Josefa Hory, Zahrada:

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Čtěte více ZDE »

Montrealští Alena a Ludvik Martinů nejsou jen tak nějaká manželská dvojice. O Ludvíku Martinů jsme psali před časem. Ludvík je brilantní akademik s praktickým zaměřením, který na montrealské McGill University organizuje mezinárodní středisko výzkumu. A teď nadešel čas pro Alenu, šéfredaktorku Montrealského časopisu “Věstník”, aby ukázala, že i k ní byly sudičky laskavé a obdařily ji nevšedním talentem. K tomu, aby se svými dary pochlubila, zřejmě přispěla zcela drobná prozaická skutečnost: šuplíky její pracovny, které plnila svou literární tvorbou (začala tvořit před pěknou řádkou let) začaly přetékat rukopisy, povídkami, romány, filosofickými úvahami, a tak bylo třeba něco podniknout. Třeba proměnit některý z těch rukopisů v knížku. A když už knížku, tak v jazyku, kterým obcuje celý svět, v angličtině.

Čtěte více ZDE »

Můj vztah k Aleši Březinovi se vyvíjel (a vlastně dosud vyvíjí) hlemýždí rychlostí. Známe se nejméně dvacet let, jsme spolu v pravidelném styku (hlavně kvůli novinám) a pořád si vykáme. Což je nemalá legrace, už i proto, že já nabízím tykání lidským tvorům starším 15 let a většinou ho přijmou. Nabídl jsem to i Aleši Březinovi a on to s moudrostí, kterou jsem u něho nečekal, nepřijal. A jeho rozhodnutí bylo opravdu moudré. Dejme tomu, že já bych mu poslal článek pro Satellite a on ho strašně zvoral. Kdybychom si tykali, není vyloučeno (i když nepravděpodobno), že bych se do něj navezl výrokem jako: “Ty troubo, cos to udělal za hovadinu s mým článkem.” Když si s někým vykáte a ještě navíc se vzájemně oslovujete příjmením, tak to prostě nejde. K lidem, s kterými si vykáte, musíte být slušní.

Čtěte více ZDE »

Reuters 21. prosince 2011 uveřejnil zajímavé srovnání dnešní ekonomické situace v USA se situací v Kanadě v devadesátých letech.

V roce 1994 agentura Moody degradovala kanadský kredit a titulek úvodníku ve Wall Street Journal Kanadu neomaleně nazval ”Zbankrotovaná Kanada”; úvodník Kanadu popsal jako “čestného člena Třetího světa”. Kanadský dluh se tehdy pohyboval mezi 60 a 70 procenty  (poměr  dluhu k GDP, který v roce 1980 byl 29%, vyletěl  v letech 1993-94 na 67% (v USA ze 40% v roce 2008 na 74% dnes) a Kanada měla těžkosti najít kupce pro své dluhopisy. 

Čtěte více ZDE »

Letošní 11. listopad byl zvlášť zajímavý. K třem jedenáctkám výročí formálního konce 1. světové války v 11 hodin 11. 11. v roce 1918 přibyla letos čtvrtá (to se stane jen jednou za stol let): píše se rok 2011 a tím se údajně dostalo 11. Hodině 11. listopadu 2011 zvláštní důležitosti: Mělo to být datum prakticky zaručující úspěch všemu, co jste v ten den dělali, ať už jste uzavírali miliardovou transakci, nebo hráli hokej (střední útočník Toronto Maple Leafs, Philoppe Dupuis, je přesvědčen, že kdyby11. listopadu Toronto hrálo, určitě by býval skoroval (byla by to bývala jeho první branka za Toronto). Také jsme viděli v různých místech po světě, hlavně v Asii, dvojice lidí (tu a tam i stejného pohlaví), slibovat si lásku až za hrob. Čtěte více ZDE »

Ke konci října jsme v kostele sv. Václava v Torontu oslavili narozeniny jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších Čechů v Kanadě. Přišel na své oslavy oblečen jako Neptue. V astronomii Neptune je – vzdáleností – 8. planeta od slunce (jenom nějakých 4.5 miliard km). Nezdálo se mi, že narozeninový úbor Dr. Miloše Krajného připomínal planetu. Spíš vypadal jako Neptun, římský bůh vody (a jako takovému mu přisoudili funkci boha plodnosti). V moderní době je často ztotožňován s řeckým bohem Poseidonem, který má na starosti moře (nevím, jestli jen na zeměkouli nebo v  celém vesmíru). Poněvadž jsem boha Neptuna nikdy neviděl, nemohu posoudit, jak moc se mu dr. Krajný ve svém narozeninovém úboru podobal. V každém případě dělal mocný dojem.

Čtěte více ZDE »

Musel být za mlada velký fešák. Ještě dnes – i když ho čas trochu naklonil a probral se mu v bujné kštici - vypadá dobře. Podíváte-li se mu hlouběji do očí, uvidíte v nich stíny, znamení, že život se k němu (jako skoro k nikomu z nás) nechoval vždycky ohleduplně.

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. Čtěte více ZDE »

V posled-
ních dvou či třech  týdnech se v Torontu konaly tři podniky, které mi připomněly minulost: Vzpomínka na Adolfa Tomana, Večer Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě v Baťově muzeu obuvi, a oslava 60. výročí založení farnosti sv. Václava v Torontu.

Vzpomínka na Adolfa Tomana
Na Vzpomínce na Adolfa Tomana jsem se mohl zdržet jen krátce (byl jsem, myslím, jediný ze zakládajících členů, který se Vzpomínky zúčastnil), poněvadž jsem musel pelášit na koncert Borise Krajného a tak nevím, padla-li nějaká zmínka o založení Nového divadla v roce 1970. Zakládajícími členy vedle Adolfa Tomana byli Ferda a Irma Čulíkovi Čtěte více ZDE »

Krajanská televize v Kanadě je ovšem daleko staršího data: v Ontariu dělali televizi už před desítkami let na příklad v Kitcheneru Vladimír Bubák a David Ševčík, v Londonu Josef Mára a nejvýznamněji, v Torontu, Mílo Kubík, jemuž jsem se snažil pomáhat já. Ale žádná z těchto akcí se rozsahem nemůže měřit s Novou vizí, dítětem Markéty Slepčíkové-Rešovské.

Kdykoliv s ní hovořím, uvědomuji si, jak se svět změnil za těch 87 let, co jsem tu na návštěvě. Představte si na příklad obchodní ulici většího města před 87 lety, ulici, kam ženy chodily nakupovat. Všude plno dětských kočárků. Kdo je strkal? Samé ženy. Muži se labužnicky špacírovali vedle svých chotí. A podívejte se na tu ulici dnes. Kočárků možná míň (podle toho, kolik tam bydlí bělochů) a všecky strkají muži. A ženy se labužnicky špacírují vedle svých manželů, skoro jako kdyby ke kočárku (a jeho obyvateli) nepatřily. Čtěte více ZDE »

Ve čtvrtek, 8.září 2011, ve 3:20 odpoledne, zemřel v torontské nemocnici Princess Margaret ve věku 82 let pozoruhodný sokol a stejně pozoruhodný člověk. Vyhýbal se pompě i velkým slovům a myslím, že by si přál, abychom byli střídmí i ve svém holdu jeho životu. 

Stručná životopisná črta (jejíž je Jan autorem) v jeho závažné knize Sokol malé dějiny velké myšlenky říká:

“Jan Waldauf,

narozen 8.dubna 1929 v Nových Hradech. Od roku 1948 v exilu, od roku 1949  v Kanadě. Čtěte více ZDE »

Jedete-li  z Toronta na Wassaga Beach a odbočíte kousek za Barrie na Stayner, projedete (jedete-li koncem července nebo začátkem srpna) oblastí pozlacených lánů zrající pšenice, šedě stříbřitých pásů ječmenů a ovsů, až narazíte na listnaté lesíky a najednou na vás ze strany vybafne výspa technické civilizace: Edenvale Aerodrome, soukromé letiště Milana Kroupy.

To bylo tak: někdy v sedmdesátých letech (přesně 15.března 1968) přišel z Československa do Kanady Milan Kroupa, pěkný vysoký mladý muž (skoro ještě chlapec), jehož převládající vášní v  té době (možná vedle děvčat – až na to, že už byl ženat a dokonce otec) byla kopaná. A té se věnoval celou duší. Jinak se živil, jak se dalo. Také jako zaměstnanec firem, které uklízely obchody a činžáky. Čtěte více ZDE »

17. července 2011 poslala Dasha Hubschmanová, vedoucí Nového divadla v Torontu všem jeho členům zprávu, že v sobotu 16. července zemřel v Nymburku zakladatel torontského Nového divadla, Adolf Toman. Byl poslední ze skupiny vynikajících herců a režisérů, kteří (se svými kolegy) torontským divákům dali stovky hodin hodnotného divadla v jejich rodné řeči. Nejdřív – a to už je pěkná řádka let – odešel Ferda Čulík. Pak Bohouš Máca, Jirka Benda, Tomáš Mašek, Pavel Král… Lenka Kimla smrt Ady Tomana komentovala: “nějak si to synchronizovali kluci! Aby jim nahoře nebylo smutno…” A Zorka Borovjaková napsala: “Zapalila som dve sviecky na cestu – jednu za Čechy, druhu za Kanadu.”

Čtěte více ZDE »

63. Výročí oslav Československého dne na Masaryktownu

Počasí a zahájení
Československé (a později České a Slovenské dny) se na Masaryktownu konávaly v neděli a počasí se (pokud si vzpomínám pravdivě) chovalo, jak jsme od něj měli právo očekávat. Přeložení našeho významného dne na sobotu se bohům počasí nějak nelíbilo a začali nás pravidelně kropit. Letos zřejmě nebyl výjimkou, ačkoliv – i když nad Masaryktownem samotným potulovaly tmavé mraky – nepršelo (pršelo kolem dokola a to jistě mělo vliv na odpolední účast diváků). Čtěte více ZDE »

Večer v divadle Mysteriously Yours

Koncem června ukončil své čtyřleté torontské působení první generální konzul České republiky v Torontu, Richard Krpač. Udělal v Kanadě obrovskou práci, včetně toho, že – jak už jsme napsali -přivedl do okruhu kanadského češství řady vysoce úspěšných krajanů, kteří stáli mimo krajanskou obec. Pamětihodná je jeho akce v Hart Housu Torontské univerzity “Praha glamorozní”, v níž spojil hokej, kanadské indiánské děti a české modelky. Dlouho budeme vzpomínat na večer 29. května v divadle Mysteriously Yours, kde kdysi slavilo úspěchy Nové divadlo s mladým Adou Tomanem a ne už docela mladistvým Ferdou Čulíkem, o němž kritik Globe and Mail napsal, že patří mezi nejlepší herce v Kanadě. Čtěte více ZDE »

To bylo - jak praví řecké bájesloví (není “bájesloví” daleko hezčí slovo než mytologie?) – tak: řecký vynálezce Daedalus zabil v záchvatu závisti svého učedníka Talose a utekl z Řecka na Krétu, kde na příkaz krále Minose postavil slavný labyrinth. Ale když chtěl Krétu opustit, Minos odmítl dát svolení. To neznal Daedala! Ten pro sebe a syna Ikara zhotovil z vosku a z ptačích pér křídla. Než vzlétli,  Daedalus Ikara poučil, že se nesmí příliš přiblížit slunci, aby se mu neroztek’ vosk. Ale raďte lidem, kteří jsou posedlí nějakou žádostivostí, třeba jen touhou riskovat! Čtěte více ZDE »

V neděli 29. května 2011 bylo divadlo Mysteriously Yours (kde kdysi slavilo triumfy torontské Nové divadlo s Adou Tomanem, s Ferdou Čulíkem a řadou dalších výborných herců) svědkem mimořádně krásného (já vím, že to slovo je zle ošoupané) a citlivého zastavení, které znamenitě, mile i profesionálně zároveň, uváděl George Grossman. Bylo vzdáním holdu člověku, který večer organizoval; poděkováním někomu, kdo má (smím-li použít trochu starobylého slova) nehynoucí zásluhy o českou literaturu jako spisovatel – a se svou ženou Zdenou Salivarovou -Škvoreckou- i jako vydavatel; i citlivého gesta skupinky vysoce talentovaných mladých lidí z Prahy, kteří přijeli do Toronta poděkovat velkému spisovateli za inspiraci…   Čtěte více ZDE »

Týden číslo jedna

Ten první týden byl vlastně třetím týdnem měsíce dubna 2011, ale začal už před lety, kdy dost novopečený senátor, míšenec Barack Obama (maminka běloška a tatínek černoch) drze oznámil svoji kandidaturu na prezidentství USA za demokratickou stranu. Jenomže stát se kandidátem (o prezidentství vůbec nemluvě) není snadná věc. Jednak proto, že těch kandidátů je celá řada. V tomto případě včetně téměř jistého vítěze, senátorky (a choti bývalého prezidenta), Hillary Clinton. Čtěte více ZDE »

(k 66. výročí ukončení Druhé světové války a návratu prezidenta Beneše)

Mezi intimními poklady nedávno zemřelé Blanky Rohnové, jedné z nejvýznamnějších žen české a slovenské komunity v Kanadě, její dcera Marcela našla tři zažloutlé, napolo rozpadlé listy papíru, a na jejich předních stránkách  vybledlý text. Text básně bez udání jejího názvu či jména autora. Nikdo mi zatím nedovedl říct, kdo by mohl být autorem. Z básně samotné jsem vyčetl, že ji psala mladá žena, někdy po komunistickém puči, pravděpodobně nedlouho před odchodem z Československa. Není to vybroušený básnický skvost (jako třeba verše Jaroslava Seiferta, s kterými se pomazlíme za chvíli), ale v básni jsou  obraty a rýmy napovídající talent. Je to především citové podbarvení celé básně, idealizmus pohledu, nadšení, s kterým jsme skoro všichni (s výjimkou kolaborantů s nacisty) pozdravili konec války a návrat presidenta Beneše, které do mne – jako člověka, který tu dobu živelně prožíval a který se s Benešovým politickým odkazem a tragickým závěrem jeho života dodnes nevyrovnal – zaseklo drápky a odmítá mne propustit.

Čtěte více ZDE »