CzechFolks.com PLUS

Není mezi námi mnoho lidí, kteří by mohli říci, že se s protektorátním prezidentem Emilem Háchou procházeli po lánském parku. Jedním z nich je Hana Pelnářová, kterou hodně torontských krajanů potkává na koncertech a jiných krajanských událostech a ještě více krajanů i nekrajanů z celého světa se s ní setká v Baťově muzeu obuvi v Torontu, kde už léta (letos dostala od ministra immigrace jehlici za haldu let a tisíce hodin dobrovolné práce) pracuje jako průvodkyně.

Ono pravděpodobně není docela správné napsat, že se paní Hana procházela po lánském zámku s dr. Háchou. To bylo tak: tatínek Hany byl Dr. Vladislav Klumpar, v tom čase ministr zdravotnictví a sociální péče v protektorátní úřednické vládě a dr. Hácha,  prezident toho, co z Československa zbylo, pozval Klumparovu rodinu na odpoledne do Lán. Čtěte více ZDE »

Promovala na právnické fakultě Karlovy univerzity

Pracovala v sociálních službách města Prahy

Zatčena gestapem v červnu 1941, odsouzena k těžké práci v koncentračním táboře, kde zůstala do konce války.

Po válce zvolena poslankyní za Československou stranu národně socialistickou

Zvolena předsedkyní Československé národní rady žen

Zvolena místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů

Zvolena místopředsedkyní Společnosti spojených národů v Československu

Vyznamenána československou a francouzskou vládou za statečnost v druhé světové válce  Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se už, kdy jsem Borise Krajného slyšel poprvé. Ale pamatuji se, že jsem ho tehdy nazval sochařem tónů. Co jsem zřejmě měl na mysli, daleko lépe vyjádřil kritik deníku The Milwaukee Journal, který Krajného provedení Mozartovy skladby popsal jako: “jednu z těch šťastných konvergencí energie, tvořivosti a prvotřídního měření času,  jejichž výslednicí mohou být  v životě posluchače okamžiky, na něž se nezapomíná… Kdo na tom vydělal nejvíc, je Mozart. Toto  dílo – střídavě křišťálově průzračné i zádumčivé, dramatické i plné jemných odstínů - Krajný přednesl s téměř mikrometrickou přesností…” Čtěte více ZDE »

Za války jsem byl nasazen na Poldovce (Poldina huť na Kladně). Tam jsem se sblížil s jedním ze zaměstnanců, soustružníkem Karlem. Pěkný mladý chlap, velký jako hora, inteligentní, s hnědýma, dobrýma, laskavýma očima. Karel byl komunista (tajně – za nacistů, hlavně po rozkmotření Stalina s Hitlerem – ta strana nebyla u úřadů populární). Jeho jsem měl rád, poněvadž byl dobrý člověk. S jeho vírou jsem měl problémy. Ačkoliv jsem miloval básníky (Karel mi připomínal Wolkerova Antonína, topiče elektrárenského) a ačkoliv jeho víru u nás po druhé světové válce vyznávali skoro všichni herci a většina našich básníků (ještě 28. února 1948 (po přijetí demise demokratických ministrů prezidentem Benešem) v novinách k provolání kulturních pracovníků pod heslem ”Kupředu, zpátky ni krok” své jméno připojil i Jaroslav Seifert). Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se vůbec, jaké jsme měli počasí onen květen před 65 lety. Ale v mém podvědomí se uhnízdila představa, že v těch raných  květnových dnech, kdy skončila válka, nebe bylo nezvykle vysoké a do široka rozklenuté, ve dne svítilo uhrančivou modří a v noci po něm plula pohádková loď vytepaná do podoby groše z nejčistšího zlata. Ale hned tady jsem svoji představivost chytil při lži: v těch dnech se totiž po zemi potuloval značný počet zběhů z poražené německé armády a všude, hlavně na venkově, občané tvořili ozbrojené skupiny (nemám ponětí, kde jsme vzali zbraně), které v noci hlídaly vjezdy a vchody do svých vesnic a braly to hrozně vážně. A já šel na rande do sousední vesnice, a když jsem se po půlnoci vracel (a tady jsme u té lži) nic nesvítilo na nebi ani na zemi, tma jako v pytli a mne moji strážní druhové málem zastřelili. Čtěte více ZDE »

Narodil se v Humpolci 13. března 1940. Takže – a byl jsem na to důtklivě upozorněn - už je sedmdesátník. Samozřejmě ve výborném stavu - což se ostatně od sedmdesátníků a dokonce i osmdesátníků – dnes očekává. Ale ono nejde o to, kolik je panu Drapellovi roků, jako o to, že je význačný malíř, jak mi říkají ti, kteří tomu rozumějí. Já mám obrazy rád, jako všecko, čím se člověk pokouší přetvořit skutečnost kolem sebe do vznešenější podoby. Ale, samozřejmě, to ze mne nedělá znalce a o věcech, jimž moc nerozumím, píšu dost zdráhavě a pokud možno s pomocí lidí, kteří o těch věcech vědí daleko víc, než já. V tomto případě s pomocí pana Jiřího Otišky. Čtěte více ZDE »

Trvalo nám hodně dlouho (ještě před nedávnem i v nejvyspělejších zemích žena nemohla volit, poněvadž právně nebyla považována za člověka), než se nám podařilo překonat násilnické choutky nadvlády nad druhými a alespoň formálně – skoro všude na světě – vyhlásit Lincolnovu pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni rovní. (Ne docela všude: ještě dnes jsou na světě místa. kde muž znásilní ženu a pak ji vesnice ukamenuje jako cizoložnici). Všichni víme, že rovnost mezi lidmi je omezena majetkem, postavením, předsudky. Ale alespoň – ve většině zemí – si smíme zvolit ty, jimž  svěříme -na stanovené období – vládu nad “svými věcmi”. Čtěte více ZDE »

Rok 2010 se vůči vancouverskému renesančnímu muži zatím chová kamarádsky. Nejen proto, že Dr. Josefu Skálovi slouží zdraví a že žije v jednom z nejkrásnějších měst na světě. Letos – a to je teprve duben – už mu také byly uděleny dvě významné ceny. z nichž jedna je důvodem k hrdosti nejen pro něho, ale i pro jeho krajany:

Masarykova cena, která mu byla udělena Českým a Slovenským sdružením v Kanadě, a F.N.G. Starr Award, nejprestižnější vyznamenání, jakým Canadian Medical Association (Kanadská lékařské komora) může uctít svého člena.

 A Dr. Skála není člen ledajaký: herec, režisér, autor, lékař, výzkumník v rakovině, univerzitní profesor (mimochodem, jestli se nemýlím, v Československu se v mládí rozhodoval mezi lékařskou fakultou a DAMU – do obou udělal přijímací zkoušky – a šel na medicínu). Čtěte více ZDE »

Měsíc březen nebyl letos k naší kanadské krajanské komunitě laskavý. Řada přátel, kterým jsme tento březen dali poslední sbohem, byla  nějak delší než jiná léta. V poslední letošní březnový den se nás pěkná řádka sešla v Montrealu na pohřbu trochu odlišném: zemřel nám konzulát. A nebyl to jen tak všelijaký konzulát. Ne že by jich Česká republika a předtím Československo mělo v Kanadě tolik. Ale montrealský konzulát byl spjatý zvlášť s československou historií daleko úžeji, než bývá u konzulátů zvykem.

To ale platí nejen o konzulátu, ale o Montrealu vůbec: v roce 1924 emigranti z Československa, převážně Slováci, v Montrealu založili Československý podpůrný spolek; v roce 1929 tam začaly vycházet dva slovenské časopisy, Slovenské bratrstvo a Kanadské noviny; od třicátých let až do separatistického vzplanutí v Quebecu Montreal byl možná nejvýznamnějším střediskem Čechů a Slováků v Kanadě. Čtěte více ZDE »

1.) Kdy jste do Kanady emigroval a z jakého důvodu to bylo? Bylo to čistě z politických důvodů? A proč právě Kanada?

Z Československa jsem odešel (po kolenou, tajně, “přes kopečky”) s přítelem kovářem Láďou Dufkem 28.října 1948 (sobecky jsme počítali s tím, že komunistická policie bude řádit v Praze). V Kanadě ‘naše’ loď, ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ přistála (v Halifaxu) 23.dubna 1949. Ta loď nebyla ‘naše’ úplně, ale byla nás z Československa pěkná skupina: celkem 113. ‘Ochotnický’ historik skupiny (a také historik Sokola – jeho “Malé dějiny velké myšlenky” vycházejí v nakladatelství AtelierIM v Luhačovicích) Jan Waldauf po padesáti letech našel adresy 61 dosud žijících mořeplavců z roku 1949. Čtěte více ZDE »

Tento pozoruhodný příběh začal vlastně už v roce 1921, kdy řízeni J. J. R. MacLeodem,  Frederick G. Banting a Charles H. Best izolovali ze slinivky břišní hormon později nazvaný insulin a našli způsob, jak insulin použít v léčbě cukrovky. Collip, hostující kanadský profesor, insulin pročistil, aby mohl být dán pacientům trpícím cukrovkou. Za tento objev byla v roce 1923 Bantingovi a MacLeodovi udělena Nobelova cena v oboru lékařství a fysiologie. Banting zahynul v roce 1941 při havarii letadla, jímž letěl – na lékařské válečné misi – do Anglie. Ten rok se Best, který do té doby zastával místo mimořádného ředitele Connaught Laboratories (kde o několik roků později – první, velmi nepřímá spojitost nadhozená v titulku – krajanka Miluška Peřinová pracovala jako technička na Salkově vakcíně proti poliu) stal ředitelem Banting and Best odělení lékařského výzkumu na Torontské univerzitě. Někteří členové Bestovy rodiny trpěli depresemi a opomenutí C.H. Besta při udělení Nobelovy ceny bylo možná jednou z příčin záchvatů těžké deprese, jimiž později trpěl.

Čtěte více ZDE »

A byla to nějaká návštěva. Tak důležitá, že pražský společenský týdeník Reflex v souvislosti s ní uveřejnil sérii článků pod názvem  Síť, jejichž autorem je Josef Klíma. Pátá část (11.června 1991) má čtyři podtitulky: *Popáté o zámořských kořenech slovenského separatismu – *Pohřeb slovenského magnáta – *Tóth mění tón – *Prezidentova preference. Text začíná tučně tištěným odstavcem, který přetiskuji jako dnes už historickým naftalinem načichlou kuriozitu, kterou můžeme číst skoro jako jednu ze Starých pověstí českých (a slovenských):

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Anglická verze ZDE

Ilustrace pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Těch několik set slov, s kterými v denním životě vystačíme, i slova tak posvátná a hutná jako chleba, sůl, žena, muž, jsou slova  ohmataná, šedivá. Ale jsou také slova, jimiž lidé nadaní zvláštním citem pro svůj jazyk, rozšiřují a prohlubují řečiště řeči a sahají po hvězdách.

Loni jsem dostal od Dády a Vládi Rydlových malou knížečku  veršů, Hrubínovu “Romanci pro křídlovku” (vyšla v roce 1962 a byla zfilmována). Je to příběh o dvacetiletém chlapci, který vypráví  o své lásce k Terině, patnáctiletému děvčeti. Ale to jsou všední slova. Ten chlapec (nebo Hrubín) je jedním z těch, kteří svými slovy sahají po hvězdách. A o Terině říká: ” Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt.” Terina vybírala peníze u kolotoče na pouti v Lešanech, vesnici, kam chlapec jezdil k tetě; u kolotoče, kde Viktor hrál na křídlovku a občas “nechal u hvězd zatřepat se solo,” u kolotoče, na kterém chlapec chodil jezdit, Terina si k němu vždycky vyskočla na sedačku “opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi…”  

Čtěte více ZDE »

(Brilantní mladý český historik Vojtech Kyncl, je Ph.D. kandidátem v oboru českých dějin na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde promoval.  V roce 2003 strávil 3 měsíce na studijním pobytu v Trinity College v Dublinu, v letech 2004-2006 studoval jako stipendista na Universitat Jena, SRN, v letech 2006-2007 na Humbolt Universitat v Berlíně a letos na York University v Torontu).

Kynclova kniha vyšla v roce 2009 v Nové tiskárně Pelhřimov za finanční spoluúčasti Grantové agentury Jihočeské univerzity. Původní diplomová  práce s názvem  Akce Ležáky. Obyčejná vesnice, obhájená na Historickém ústavu Filozofické Fakulty Jihočeské univerzity v roce 2007, získala Cenu Edvarda Beneše I.stupně a Cenu děkana Filozofické Jihočeské univerzity.

Čtěte více ZDE »

Autorka knihy “Czechoslovakia: The State That Failed” Mary Heinmannová, je americká historička, která učí na Strathclyde University ve Skotsku. Její kniha byla vydána Yale University Press.

Podle recenze (která by měla sloužit jako vzor, jak recenze psát) v Economist (21. listopadu 2009), slečna Heinmannová vidí bývalé Československo jako politickou jednotku zrozenou v podvodu, za niž je zodpovědná  prohnaná dvojice Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, kteří umluvili vítězné Západní spojence, aby vytvořili nový stát, který ignoroval zájmy všech etnických skupin (obzvláště německé) s výjimkou Čechů a Slováků; jehož zacházení se Sudetskými Němci v první republice slečna Heinmannová považuje za hlavní důvod zhroucení první československé republiky; stát, který po mnichovské dohodě pěstoval antisemitismus - v podstatě (podle slečny Heinmannové) jen  pokračování existujících tendencí; činnost Edvarda Beneše a Jana Masaryka během druhé světové války vidí jako příběh české lstivosti a západní důvěřivosti a tři poválečná léta před komunistickým zmocněním se moci jako odporné údobí rasové msty, znásilňování, loupeží a deportací uvalených na Němce, na ty, kteří se provinili i na ty nevinné. A Pražské jaro bylo prostě vedlejším produktem zápasu mezi frakcemi komunistické strany.

Čtěte více ZDE »

Na paměť Jana Waldaufa st.

Platí-li, že syn je hodným nástupcem svého otce, je snad možno také dedukovat, že otec si svého syna zasloužil. Suďte sami…

Město Borovany (městem se stalo v r.1973) v kraji českobudějovickém má dlouhou historii. Listina českého knížete Bedřicha ze 16.června 1186 se zmiňuje, že borovanští sousedé byli svědky při vymezování hranic pozemků, které kníže daroval klášteru v Světlé. Tuto informaci najdete ve sborníku k osmistému výročí prvé zprávy o obci Borovany. V tomtémž sborníku také najdete (v článku Františka Kadlece) záznam o událostech, které následovaly obsazení  zbytku území bývalého  Československa v březnu 1939: “Ihned po obsazení našeho území vyvinuli Němci nemalé úsilí k tomu, aby zde upevnili své pozice a moc. Verbovali proto do svých řad jednak lidi německé národnosti a jednak národnostně nepevné Čechy, kteří byli ochotni přijmout německou státní příslušnost… Čtěte více ZDE »

V co vlastně věříme?

V jednoho Boha věřiti budeš – Většina z nás (alespoň těch, kteří věří, že jsme víc než součet svých svalů a kostí) v jednoho Boha věří, ale prodíráme se k němu rozdílnými cestami; někdy tak rozdílnými, že se ve jménu Boha vraždíme… Co Bůh spojil – Jenom 8% žen (a 14% mužů) mladší generace věří v celoživotní manželství…

Nezabiješ – Na bojištích, a dnes častěji uprostřed měst, vybuchují smrtící a mrzačící bomby; ulicemi našich měst se potulují lidé s nenávistí v srdci, připravení zabíjet čistě pro potěšení…

Nepokradeš -.Kolik způsobů vymyslil člověk, aby okrádal své bližní – od drobných zlodějíčků až po prezidenty světových společností, senátory a vládce států…

Čtěte více ZDE »

Film Inside Hana’s Suitcase jsem viděl předposlední den jeho promítání (také předposlední den existence biografu (Carlton cinemas), v němž byl promítán. Je to technicky znamenitě udělaný film, založený na dětské knížce stejného jména, inspirovaný kufrem Haničky Brady, která zemřela v Osvětimi. Ve filmu se kufr zatoulal do Japonska, do instituce, která se snažila vychovávat děti k rasové a ideologické snášenlivosti  poukazem na hrůzy holocaustu. Hanička – až do příchodu nacizmu - prožívala se svým bratrem Jiřím (Georgem) šťastné mládí v Masarykově republice, která se nikoho neptala, v jakého Boha věří a v níž jejich rodiče žili dobrým životem středostavovské profesionální rodiny. Až do příchodu nacizmu. Gestapo si nejdřív přišlo pro maminku, potom pro tatínka a nakonec pro Haničku a Jiřího, které odvezlo do Terezína.

Čtěte více ZDE »

Nedlouho po konci druhé světové války (v červnu 1947) obdrželi brněnští manželé Kapounovi dopis, který je musel alespoň trochu přivést z rovnováhy. Dopis přišel z Aby v Nigerii, tedy z místa, s kterým si brzy po válce moc lidí v Československu asi nedopisovalo.

Dopis začíná docela zdvořile a nevinně:

Předně bych Vás chtěl poprosit o prominutí, že Vám píši, aniž mě znáte. A hned v druhé větě bomba: Jistě je Vám však již známo od Svatavy (Kapounovic dcerušky ), že jsme se domluvili o tom, že přijede za mnou do Afriky, aby se stala mojí ženou. Následuje filosofická úvaha: Jelikož mi není možno požádat Vás o ruku Vaší slečny Svatavy osobně, dovoluji si Vás požádat touto nezvyklou cestou a sice dopisem. Za příští větu by se nemusel stydět ani Clark Gable v Jihu proti Severu: Jistě je to pro Vás velmi těžká věc dát někomu dceru, koho neznáte (příštích pár slov mne uzemnilo): …a kterého nezná osobně ani Vaše dcera.

Čtěte více ZDE »

Zahrada jeho duše

Ten plzeňský je dnes znám jako meditační zahrada Luboše Hrušky (autorka knihy o památníku a jeho tvůrci, Irena Kastnerová, svou knihu nazvala “Luboš Hruška a zahrada jeho duše”). Také je znám jako Památník obětem zla. Původně byl jeho tvůrcem zamýšlen jako památník obětem komunismu, o kterém v lednu 1998 napsal: “Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, zničené životní prostředí, zmrzačená ekonomika, ale především nemocné lidské duše. Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se, že bych někdy četl (s výjimkou telefonního seznamu a seznamů “Kdo je kdo”) knížku tak tlustou: 1071 stran! Ale i knížku vydechující tolik hořkosti a intelektuálního zoufalství, knížku, jejíž autor čerpal z nejspodnějších pramenů člověčenství, knížku, která by tak brilantně (slovy často pubertálního sprosťáctví) zachytila život jedné generace v zemi právě se brodící v krvi a slzách jedné z nejtragičtějších epizod svých dějin, jakou je výbor z deníků 36 let Zábranova života. Byl to nedlouhý život (narodil se 4. června 1931 a zemřel 3. září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí).

Zanechal po sobě (cituji redakční poznámku Jana Šulce k prvnímu a druhému vydání ‘Celého života’) nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené esejí a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů. Čtěte více ZDE »

Se svojí robustně stavěnou postavou a úsměvem, který neskrýval geny úspěšného rodu, Bohuš Derer byl předurčen hrát v životě významnou roli. Jeho dědeček z matčiny strany byl slovenským učitelem v Báčke v Jugoslávii. V Jugoslávii, v Silbaši, se narodila Bohušova matka, Emília, která šla ve šlépějích svého otce, a Bohušův otec, Julius Dérer, ‘Senior Evanjelickej Církve a. v.’, poslancoval za republikánskou stranu na středním Slovensku. Bohuš se narodil 16. srpna 1924 v Topol’čanech (ačkoliv rod Dérerovců měl kořeny v městečku Modra, známého dobrým vínem i působením jeho otce). Vyrůstal v obci Dačov Lom se svými sestrami, Vieročkou, která se stala odbornou učitelkou, a Milenkou, profesorkou na střední škole. Gymnázium studoval na třikrát: první tři roky v Novom Meste nad Váhom, dva roky německé gymnázium v Bratislavě, pak do kvinty přešel do Slovenského cvičného gymnázia v Bratislavě, kde v roce 1943 maturoval. Čtěte více ZDE »

Když jsem ji viděl poprvé (někdy začátkem padesátých let minulého století), byla to krásná mladá žena. A moc se za těch posledních skoro šedesát let nezměnilo, jen čas vkreslil nové rysy do její tváře a zpomalil její krok.

Narodila se 14. října 1929 (šest měsíců po svém budoucím manželovi) manželům Tichopádovým v Horšovském Týnci u Domažlic. O deset let později je nacismus vyštval z jejich domova. Usadili se v Torontu, kde jsem Vlastu prvně uviděl. Od té doby jsem ji viděl často, v mladších letech nejčastěji v tělocvičně, ale občas i v kostele Sv. Václava v Torontu. Teď už ji vidím nejvíc v kostele, v radostném a pokojném království Otce Libora Švorčíka, kterého jsem si oblíbil, když před řadou let při nějakých mých narozeninách, byv požádán, aby o mně něco (předpokládám chválivého) řek’, odpověděl: Čtěte více ZDE »

Tisková zpráva skupiny Otevřená kniha (Open Book Group) o postavení památníku obětem komunizmu (předchozí zprávy byly obvykle připraveny Zuzanou Hahnovou, která byla pověřena  bývalým velvyslancem ČR Pavlem Vošálíkem vypracováním návrhu na vybudování památníku obětem komunizmu. Hahnová, známá především činností ve své charitativní organizaci Hearts Open Toronto, vytvořila se Sokolem Canada a DareTheatre pracovní skupinu pod jménem Open Book Group /OBG/, dnes spolupracující také s Českým a Slovenským sdružením v Kanadě a Masarykovým ústavem. Poněvadž Hahnová je v Praze na akci sponzorované senátem ČR a krajanské noviny mají začátkem týdne uzávěrku, připravil jsem tuto zprávu pro krajaský tisk já). Čtěte více ZDE »