CzechFolks.com PLUS

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”).  Čtěte více ZDE »

Dům, ve kterém Zdena a Josef Škvorecký desítky let žili (a Zdena dosud žije)a tvořili, se nachází v jedné z nejpěknějších torontských čtvrtí: čtvrti domů středního věku s pěkně udržovanými zahrádkami a tu a tam krásným obrovitým stromem. Je to historický dům, nejen proto, že byl poutním místem pro novináře a prominentní návštěvníky z Čech (v únoru 1990 – a to bylo ještě Československo – se tam konala recepce po Havlově vystoupení v Convocation Hall, kde Havel pronesl významný projev k několika tisícům krajanů a byl poctěn čestným doktorátem York University), ale hlavně proto, že byl vydavatelským a redakčním centrem nejvýznamnějšího exilového nakladatelství Čtěte více ZDE »

Tak  začíná předposlední verš nádherné básně, jednoho z “lyrických zázraků” (jak Václav Černý Horovy básně nazval)  Josefa Hory, Zahrada:

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Čtěte více ZDE »

Montrealští Alena a Ludvik Martinů nejsou jen tak nějaká manželská dvojice. O Ludvíku Martinů jsme psali před časem. Ludvík je brilantní akademik s praktickým zaměřením, který na montrealské McGill University organizuje mezinárodní středisko výzkumu. A teď nadešel čas pro Alenu, šéfredaktorku Montrealského časopisu “Věstník”, aby ukázala, že i k ní byly sudičky laskavé a obdařily ji nevšedním talentem. K tomu, aby se svými dary pochlubila, zřejmě přispěla zcela drobná prozaická skutečnost: šuplíky její pracovny, které plnila svou literární tvorbou (začala tvořit před pěknou řádkou let) začaly přetékat rukopisy, povídkami, romány, filosofickými úvahami, a tak bylo třeba něco podniknout. Třeba proměnit některý z těch rukopisů v knížku. A když už knížku, tak v jazyku, kterým obcuje celý svět, v angličtině.

Čtěte více ZDE »

Můj vztah k Aleši Březinovi se vyvíjel (a vlastně dosud vyvíjí) hlemýždí rychlostí. Známe se nejméně dvacet let, jsme spolu v pravidelném styku (hlavně kvůli novinám) a pořád si vykáme. Což je nemalá legrace, už i proto, že já nabízím tykání lidským tvorům starším 15 let a většinou ho přijmou. Nabídl jsem to i Aleši Březinovi a on to s moudrostí, kterou jsem u něho nečekal, nepřijal. A jeho rozhodnutí bylo opravdu moudré. Dejme tomu, že já bych mu poslal článek pro Satellite a on ho strašně zvoral. Kdybychom si tykali, není vyloučeno (i když nepravděpodobno), že bych se do něj navezl výrokem jako: “Ty troubo, cos to udělal za hovadinu s mým článkem.” Když si s někým vykáte a ještě navíc se vzájemně oslovujete příjmením, tak to prostě nejde. K lidem, s kterými si vykáte, musíte být slušní.

Čtěte více ZDE »

Reuters 21. prosince 2011 uveřejnil zajímavé srovnání dnešní ekonomické situace v USA se situací v Kanadě v devadesátých letech.

V roce 1994 agentura Moody degradovala kanadský kredit a titulek úvodníku ve Wall Street Journal Kanadu neomaleně nazval ”Zbankrotovaná Kanada”; úvodník Kanadu popsal jako “čestného člena Třetího světa”. Kanadský dluh se tehdy pohyboval mezi 60 a 70 procenty  (poměr  dluhu k GDP, který v roce 1980 byl 29%, vyletěl  v letech 1993-94 na 67% (v USA ze 40% v roce 2008 na 74% dnes) a Kanada měla těžkosti najít kupce pro své dluhopisy. 

Čtěte více ZDE »

Letošní 11. listopad byl zvlášť zajímavý. K třem jedenáctkám výročí formálního konce 1. světové války v 11 hodin 11. 11. v roce 1918 přibyla letos čtvrtá (to se stane jen jednou za stol let): píše se rok 2011 a tím se údajně dostalo 11. Hodině 11. listopadu 2011 zvláštní důležitosti: Mělo to být datum prakticky zaručující úspěch všemu, co jste v ten den dělali, ať už jste uzavírali miliardovou transakci, nebo hráli hokej (střední útočník Toronto Maple Leafs, Philoppe Dupuis, je přesvědčen, že kdyby11. listopadu Toronto hrálo, určitě by býval skoroval (byla by to bývala jeho první branka za Toronto). Také jsme viděli v různých místech po světě, hlavně v Asii, dvojice lidí (tu a tam i stejného pohlaví), slibovat si lásku až za hrob. Čtěte více ZDE »

Ke konci října jsme v kostele sv. Václava v Torontu oslavili narozeniny jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších Čechů v Kanadě. Přišel na své oslavy oblečen jako Neptue. V astronomii Neptune je – vzdáleností – 8. planeta od slunce (jenom nějakých 4.5 miliard km). Nezdálo se mi, že narozeninový úbor Dr. Miloše Krajného připomínal planetu. Spíš vypadal jako Neptun, římský bůh vody (a jako takovému mu přisoudili funkci boha plodnosti). V moderní době je často ztotožňován s řeckým bohem Poseidonem, který má na starosti moře (nevím, jestli jen na zeměkouli nebo v  celém vesmíru). Poněvadž jsem boha Neptuna nikdy neviděl, nemohu posoudit, jak moc se mu dr. Krajný ve svém narozeninovém úboru podobal. V každém případě dělal mocný dojem.

Čtěte více ZDE »

Musel být za mlada velký fešák. Ještě dnes – i když ho čas trochu naklonil a probral se mu v bujné kštici - vypadá dobře. Podíváte-li se mu hlouběji do očí, uvidíte v nich stíny, znamení, že život se k němu (jako skoro k nikomu z nás) nechoval vždycky ohleduplně.

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. Čtěte více ZDE »

V posled-
ních dvou či třech  týdnech se v Torontu konaly tři podniky, které mi připomněly minulost: Vzpomínka na Adolfa Tomana, Večer Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě v Baťově muzeu obuvi, a oslava 60. výročí založení farnosti sv. Václava v Torontu.

Vzpomínka na Adolfa Tomana
Na Vzpomínce na Adolfa Tomana jsem se mohl zdržet jen krátce (byl jsem, myslím, jediný ze zakládajících členů, který se Vzpomínky zúčastnil), poněvadž jsem musel pelášit na koncert Borise Krajného a tak nevím, padla-li nějaká zmínka o založení Nového divadla v roce 1970. Zakládajícími členy vedle Adolfa Tomana byli Ferda a Irma Čulíkovi Čtěte více ZDE »

Krajanská televize v Kanadě je ovšem daleko staršího data: v Ontariu dělali televizi už před desítkami let na příklad v Kitcheneru Vladimír Bubák a David Ševčík, v Londonu Josef Mára a nejvýznamněji, v Torontu, Mílo Kubík, jemuž jsem se snažil pomáhat já. Ale žádná z těchto akcí se rozsahem nemůže měřit s Novou vizí, dítětem Markéty Slepčíkové-Rešovské.

Kdykoliv s ní hovořím, uvědomuji si, jak se svět změnil za těch 87 let, co jsem tu na návštěvě. Představte si na příklad obchodní ulici většího města před 87 lety, ulici, kam ženy chodily nakupovat. Všude plno dětských kočárků. Kdo je strkal? Samé ženy. Muži se labužnicky špacírovali vedle svých chotí. A podívejte se na tu ulici dnes. Kočárků možná míň (podle toho, kolik tam bydlí bělochů) a všecky strkají muži. A ženy se labužnicky špacírují vedle svých manželů, skoro jako kdyby ke kočárku (a jeho obyvateli) nepatřily. Čtěte více ZDE »

Ve čtvrtek, 8.září 2011, ve 3:20 odpoledne, zemřel v torontské nemocnici Princess Margaret ve věku 82 let pozoruhodný sokol a stejně pozoruhodný člověk. Vyhýbal se pompě i velkým slovům a myslím, že by si přál, abychom byli střídmí i ve svém holdu jeho životu. 

Stručná životopisná črta (jejíž je Jan autorem) v jeho závažné knize Sokol malé dějiny velké myšlenky říká:

“Jan Waldauf,

narozen 8.dubna 1929 v Nových Hradech. Od roku 1948 v exilu, od roku 1949  v Kanadě. Čtěte více ZDE »

Jedete-li  z Toronta na Wassaga Beach a odbočíte kousek za Barrie na Stayner, projedete (jedete-li koncem července nebo začátkem srpna) oblastí pozlacených lánů zrající pšenice, šedě stříbřitých pásů ječmenů a ovsů, až narazíte na listnaté lesíky a najednou na vás ze strany vybafne výspa technické civilizace: Edenvale Aerodrome, soukromé letiště Milana Kroupy.

To bylo tak: někdy v sedmdesátých letech (přesně 15.března 1968) přišel z Československa do Kanady Milan Kroupa, pěkný vysoký mladý muž (skoro ještě chlapec), jehož převládající vášní v  té době (možná vedle děvčat – až na to, že už byl ženat a dokonce otec) byla kopaná. A té se věnoval celou duší. Jinak se živil, jak se dalo. Také jako zaměstnanec firem, které uklízely obchody a činžáky. Čtěte více ZDE »

17. července 2011 poslala Dasha Hubschmanová, vedoucí Nového divadla v Torontu všem jeho členům zprávu, že v sobotu 16. července zemřel v Nymburku zakladatel torontského Nového divadla, Adolf Toman. Byl poslední ze skupiny vynikajících herců a režisérů, kteří (se svými kolegy) torontským divákům dali stovky hodin hodnotného divadla v jejich rodné řeči. Nejdřív – a to už je pěkná řádka let – odešel Ferda Čulík. Pak Bohouš Máca, Jirka Benda, Tomáš Mašek, Pavel Král… Lenka Kimla smrt Ady Tomana komentovala: “nějak si to synchronizovali kluci! Aby jim nahoře nebylo smutno…” A Zorka Borovjaková napsala: “Zapalila som dve sviecky na cestu – jednu za Čechy, druhu za Kanadu.”

Čtěte více ZDE »

63. Výročí oslav Československého dne na Masaryktownu

Počasí a zahájení
Československé (a později České a Slovenské dny) se na Masaryktownu konávaly v neděli a počasí se (pokud si vzpomínám pravdivě) chovalo, jak jsme od něj měli právo očekávat. Přeložení našeho významného dne na sobotu se bohům počasí nějak nelíbilo a začali nás pravidelně kropit. Letos zřejmě nebyl výjimkou, ačkoliv – i když nad Masaryktownem samotným potulovaly tmavé mraky – nepršelo (pršelo kolem dokola a to jistě mělo vliv na odpolední účast diváků). Čtěte více ZDE »

Večer v divadle Mysteriously Yours

Koncem června ukončil své čtyřleté torontské působení první generální konzul České republiky v Torontu, Richard Krpač. Udělal v Kanadě obrovskou práci, včetně toho, že – jak už jsme napsali -přivedl do okruhu kanadského češství řady vysoce úspěšných krajanů, kteří stáli mimo krajanskou obec. Pamětihodná je jeho akce v Hart Housu Torontské univerzity “Praha glamorozní”, v níž spojil hokej, kanadské indiánské děti a české modelky. Dlouho budeme vzpomínat na večer 29. května v divadle Mysteriously Yours, kde kdysi slavilo úspěchy Nové divadlo s mladým Adou Tomanem a ne už docela mladistvým Ferdou Čulíkem, o němž kritik Globe and Mail napsal, že patří mezi nejlepší herce v Kanadě. Čtěte více ZDE »

To bylo - jak praví řecké bájesloví (není “bájesloví” daleko hezčí slovo než mytologie?) – tak: řecký vynálezce Daedalus zabil v záchvatu závisti svého učedníka Talose a utekl z Řecka na Krétu, kde na příkaz krále Minose postavil slavný labyrinth. Ale když chtěl Krétu opustit, Minos odmítl dát svolení. To neznal Daedala! Ten pro sebe a syna Ikara zhotovil z vosku a z ptačích pér křídla. Než vzlétli,  Daedalus Ikara poučil, že se nesmí příliš přiblížit slunci, aby se mu neroztek’ vosk. Ale raďte lidem, kteří jsou posedlí nějakou žádostivostí, třeba jen touhou riskovat! Čtěte více ZDE »

V neděli 29. května 2011 bylo divadlo Mysteriously Yours (kde kdysi slavilo triumfy torontské Nové divadlo s Adou Tomanem, s Ferdou Čulíkem a řadou dalších výborných herců) svědkem mimořádně krásného (já vím, že to slovo je zle ošoupané) a citlivého zastavení, které znamenitě, mile i profesionálně zároveň, uváděl George Grossman. Bylo vzdáním holdu člověku, který večer organizoval; poděkováním někomu, kdo má (smím-li použít trochu starobylého slova) nehynoucí zásluhy o českou literaturu jako spisovatel – a se svou ženou Zdenou Salivarovou -Škvoreckou- i jako vydavatel; i citlivého gesta skupinky vysoce talentovaných mladých lidí z Prahy, kteří přijeli do Toronta poděkovat velkému spisovateli za inspiraci…   Čtěte více ZDE »

Týden číslo jedna

Ten první týden byl vlastně třetím týdnem měsíce dubna 2011, ale začal už před lety, kdy dost novopečený senátor, míšenec Barack Obama (maminka běloška a tatínek černoch) drze oznámil svoji kandidaturu na prezidentství USA za demokratickou stranu. Jenomže stát se kandidátem (o prezidentství vůbec nemluvě) není snadná věc. Jednak proto, že těch kandidátů je celá řada. V tomto případě včetně téměř jistého vítěze, senátorky (a choti bývalého prezidenta), Hillary Clinton. Čtěte více ZDE »

(k 66. výročí ukončení Druhé světové války a návratu prezidenta Beneše)

Mezi intimními poklady nedávno zemřelé Blanky Rohnové, jedné z nejvýznamnějších žen české a slovenské komunity v Kanadě, její dcera Marcela našla tři zažloutlé, napolo rozpadlé listy papíru, a na jejich předních stránkách  vybledlý text. Text básně bez udání jejího názvu či jména autora. Nikdo mi zatím nedovedl říct, kdo by mohl být autorem. Z básně samotné jsem vyčetl, že ji psala mladá žena, někdy po komunistickém puči, pravděpodobně nedlouho před odchodem z Československa. Není to vybroušený básnický skvost (jako třeba verše Jaroslava Seiferta, s kterými se pomazlíme za chvíli), ale v básni jsou  obraty a rýmy napovídající talent. Je to především citové podbarvení celé básně, idealizmus pohledu, nadšení, s kterým jsme skoro všichni (s výjimkou kolaborantů s nacisty) pozdravili konec války a návrat presidenta Beneše, které do mne – jako člověka, který tu dobu živelně prožíval a který se s Benešovým politickým odkazem a tragickým závěrem jeho života dodnes nevyrovnal – zaseklo drápky a odmítá mne propustit.

Čtěte více ZDE »

Neděle 10. dubna 2011 nebyl den docela jako každý jiný. Alespoň v Torontu, alespoň v české i slovenské komunitě a rozhodně ne pro ty, kteří se ten den po mši sešli ve společenském sálu kostela sv. Václava, pro ně to byl den sváteční a nejen pro to, že to byla neděle. Ten den torontská sokolská jednota totiž vzpomněla 100leté výročí založení první sokolské jednoty v Kanadě. Před sto lety, 22.října 1911, byla českými horníky a jejich rodinami, žijícími v oblasti Crows Nest Pass v Britské Kolumbii, zvlášť v Michel a Natal (nedaleko dnešního Sparwoodu) založena v Michel sokolská jednota, kterou nazvali “Sokolem Krušnohorským”. Čtěte více ZDE »

V roce 2003 poslali z NASA do vesmíru raketu s osmi členy t. zv. “Columbia Missiom”. Všichni ztratili život v jejím tragickém zakončení. Včetně izraelského člena této mise, Ilana Ramona, který na palubu rakety vzal kresbu krajiny na měsíci, dílo čtrnáctiletého Petra Ginze. I tato kresba vzala za své…

16. března 2011 byl v Lincolnově Centru v New Yorku promítán pro dvě stě pozvaných hostů dokumentární animovaný film, ” The Last Flight of Petr Ginz” (Poslední let Petra Ginze). Film byl vytvořen a prezentován Wake Forest University. Jedním z řečníků, kteří film uváděli, byla paní Tamar Zemah-Marom, Petrova neteř, která na oslavu přiletěla z Izraele.

Mezi dvěma sty pozvanými hosty byl torontský John Freund, který své kouzelné dětství v Českých Budějovicích i hořká léta v nacistických koncentracích popsal ve vysoce ceněné knize vzpomínek (“Spring’s End” – Konec jara – vyšla anglicky a francouzsky v edici Azrieli). Čtěte více ZDE »

Když jsem ho někdy před rokem viděl naposled, připadal mi neuvěřitelně mladý, skoro chlapecký. A mile chlapecký. A teď, když jsem si přečetl, že graduoval na Karlově univerzitě už v roce 1985, jeho vzhled se mi zdá ještě méně uvěřitelný. To znamená, že už mu musí být skoro padesát. A tento muž, který mimochodem je – spolu se svojí ženou Alenou – členem montrealské sokolské jednoty, dosahuje pozoruhodných úspěchů jako výzkumník. A to v oboru, který je mi stejnou záhadou, jako vznik světa.

Na Karlově univerzitě studoval (a poněvadž jsem to četl v anglické tiskovině, uvedu odvětví jeho studia anglicky) ‘nanocomposite films formed by metal clusters in dielectric matrices fabricated by a hybrid PECVD/PVD process’. Teď víte skoro stejně tolik jako já. Tak vám povím i zbytek informací.

Čtěte více ZDE »

Začalo to dávno. Příští rok to bude 60 let. V roce 1952 Jaroslav Roušal otevřel v domě číslo 638 Queen Street West v Torontu “J.Roušal Prague Ham Shop”. Byl to první podnik v Torontu, kde dělali pražské uzeniny. Roušalovi podnik vedli až o roku 1968 (chodil jsem tam, ale poněvadž už je to dávno, a pamět už mi zvlášť dobře neslouží, tak si toho o vládě Roušalova rodu moc nepamatuji a přejdu rovnou k dynastii rodiny Pichlíkovy). Toho roku (1968, kdy se  v Praze a po celé zemi začalo rozvíjet Pražské jaro a pak přišly tanky z východu), na podzim, podnik koupil Jiří Pichlík.

Pichlík se narodil 1. dubna 1917 v Jižních Čechách v městě Protivín. Jak říká pěkný nekrolog, který o něm rodina sepsala po jeho smrti 4. listopadu 2010, Jiří “vyrůstal v malé hospůdce, kterou vlastnil jeho děda a kde se už jako malý kluk naučil maryáš a kšeftovat.” Jiří byl dvakrát ženatý. Čtěte více ZDE »

Josef Hynek, Svatoň, (František Tesař), Karel Wolf

Nikdy jsem si nebyl jist, do jaké míry jsem pánem svého života a v jakém rozsahu je můj život prostě výslednicí sil většinou mimo moji kontrolu (volba rodičů, vzhled, schopnosti, zdraví). Ačkoliv všechno, co děláme, je ovlivněno okolnostmi mimo nás, jsou rozhodnutí, která jsou výrazně projevem našeho nejbytostnějšího já. Například přihlásit se do armády na počátku nebo uprostřed války. Znám v našem zužujícím se okruhu už jenom několik mužů, kteří takové rozhodnutí udělali. Třem z nich (Josefu Hynkovi, Svatoňovi a Karlu Wolfovi, bylo začátkem ledna předáno generálním konzulem ČR v Torontu, Richardem Krpačem, vyznamenání Záslužný kříž ministra obrany ČR III stupně). Předpokládám, že Františku Tesařovi toto vyznamenání bylo uděleno již dříve – jestliže ne, doufám, že se tak stane. Rozhodně si je zaslouží.

Čtěte více ZDE »

Občas, po setmění, vidím Toronto jako velkou českou vesnici. Tu a tam – rozhozeny po obrovské ploše - září světýlka. Jsou to lucerny nad vchodem do obydlí mých českých a slovenských přátel. Když některý z nich umře, lucerna zhasne a už se nerozsvítí.  V posledních dvou či třech měsících jich zhaslo několik. Do obydlí, nad jejichž vchody svítily, přišla na návštěvu smrt. První, ke konci minulého roku, zemřela nejskromnější a nejšlechetnější z hrdinek, Eda Ottová. Začátkem ledna tohoto roku v Praze zemřel přední pianista své generace, Toronťan Antonín Kubálek. A v neděli 6. února zhaslo světélko nad vchodem do domova Pavla Krále, herce a režiséra, který po dvacet let byl srdcem a duší českého divadla v Torontu.

Čtěte více ZDE »

Mladý Tunisian Muhammad Bouazizi nemohl najít zaměstnání. Opatřil si stánek a prodával ovoce. Bez povolení. Policie mu to zakázala a jeden z policistů ho údajně udeřil do tváře. Muhammad  se začátkem roku 2011 rozhodl zemřít. Jednou z nejbolestnějších smrtí, smrtí, k níž byli odsuzováni kacíři: upálením. Jako před lety v Praze Jan Palach. Mnozí se domnívají, že jiskra z plamene, který ukončil jeho lidské putování, zapálila pochodeň protestu, měnícího tvář arabského světa: Alžír (kde Muhammada následoval ve smrti upálením Mohsen Bouterfit), Egypt, Yemen, Jordán, Syrie… Hlavně Egypt. Nejlidnatější země arabského světa, s největším počtem nezaměstnaných na světě, země, kde 40 % obyvatelstva přežívá za dva dolary denně, země s prastarou kulturou a pyramidami, které nám dodnes berou dech.

Čtěte více ZDE »

Začátkem ledna 2011 byl pro torontské seniory,  se svolením autora, promítnut televizní film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská matahára”.

Knížku vydala V dubnu 2003  Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), jako první svazek Edice Josefa Škvoreckého, kterou autor dokončil v roce 1996 a nazval tragikomedií z dávných časů.

Knížka byla napsána jako filmový scénář. První scéna začíná:

“1. Klubovní místnost“

Přes tuto úvodní scénu jdou titulky. Je to bezvýrazný, pololegální jazzklub z raných padesátých let. Přítomní popíjejí z přinesených lahví vína a limonády. Stěny zdobí  fotografie klasiků swingové muziky, ale je tu už i Dizzy Gillespie a Charles Parker. Na nízkém podiu hraje be-bopový kvintet ne zrovna obvyklého složení: křídlovka, fagot, basa, kytara, bicí. Hudba, kterou vyluzují, bude občas zvukovým pozadím filmu.

Čtěte více ZDE »

Občas ji vídávám na koncertech a jiných krajanských společenských událostech. Statná (v červenci jí bude devadesát , ale to by jí nikdo nehádal), zřejmě naprosto  sebejistá, soběstačná, prakticky nezranitelná žena, o níž jsem vlastně věděl jen to, že učí hrát tenis, a že má syna, který pracuje v nemovitostech a také hraje tenis. V první den roku 2011 jsem se díval na stanici OMNI na reprízu televizního programu české torontské televize, Nová vize. Krásně opálená producentka, Markéta Slepčíková-Rešovská (už má k dobru na 350 televizních programů, z nichž mnohé (zvláště ty natočené během posledních dvou let s kameramanem Igorem Rešovským mají vysokou úroveň) uvedla Vlastu Brankovskou (soběstačnou ženu, kterou občas vídám na koncertech), u vánočního stromečku.

Čtěte více ZDE »

Záleží na tom, koho se zeptáte. Nebo koho čtete. A také na tom, kdo jste vy. A kde žijete. A jak se k Vám život chová. Ale samozřejmě ne docela. Někteří mezi těmi, kteří se ptají, chtějí slyšet jen to nejhorší. že jsme prostě vyřízený národ (jako Mary Heinnann v knížce Czechoslovakia. The State that Failed). Anebo krajan, který usoudil, že ani tucet Schwarzenbergů tenhle národ nespasí. Nebo jiný krajan, který litoval, že Československo vůbec vzniklo. Ale i ti, kteří Československu drželi všecky palce 40 roků a potom přesedlali na Českou republiku, měli důvody, aby k své rodné zemi (nebo spíš k jejímu obyvatelstvu) byli kritičtí. Komunisté, kteří napáchali tolik zla, spolurozhodovali, kdo bude příštích dvacet let prezidentem státu, národ se skoro bez protestu vzdal části dědictví minulosti (společného státu Čechů a Slováků), tunelování, korupce, prodejná policie i administrativa, zvulgárnění mravů i řeči.   Čtěte více ZDE »