CzechFolks.com PLUS

Těch několik set slov, s kterými v denním životě vystačíme, i slova tak posvátná a hutná jako chleba, sůl, žena, muž, jsou slova  ohmataná, šedivá. Ale jsou také slova, jimiž lidé nadaní zvláštním citem pro svůj jazyk, rozšiřují a prohlubují řečiště řeči a sahají po hvězdách.

Loni jsem dostal od Dády a Vládi Rydlových malou knížečku  veršů, Hrubínovu “Romanci pro křídlovku” (vyšla v roce 1962 a byla zfilmována). Je to příběh o dvacetiletém chlapci, který vypráví  o své lásce k Terině, patnáctiletému děvčeti. Ale to jsou všední slova. Ten chlapec (nebo Hrubín) je jedním z těch, kteří svými slovy sahají po hvězdách. A o Terině říká: ” Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt.” Terina vybírala peníze u kolotoče na pouti v Lešanech, vesnici, kam chlapec jezdil k tetě; u kolotoče, kde Viktor hrál na křídlovku a občas “nechal u hvězd zatřepat se solo,” u kolotoče, na kterém chlapec chodil jezdit, Terina si k němu vždycky vyskočla na sedačku “opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi…”  

Čtěte více ZDE »

(Brilantní mladý český historik Vojtech Kyncl, je Ph.D. kandidátem v oboru českých dějin na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde promoval.  V roce 2003 strávil 3 měsíce na studijním pobytu v Trinity College v Dublinu, v letech 2004-2006 studoval jako stipendista na Universitat Jena, SRN, v letech 2006-2007 na Humbolt Universitat v Berlíně a letos na York University v Torontu).

Kynclova kniha vyšla v roce 2009 v Nové tiskárně Pelhřimov za finanční spoluúčasti Grantové agentury Jihočeské univerzity. Původní diplomová  práce s názvem  Akce Ležáky. Obyčejná vesnice, obhájená na Historickém ústavu Filozofické Fakulty Jihočeské univerzity v roce 2007, získala Cenu Edvarda Beneše I.stupně a Cenu děkana Filozofické Jihočeské univerzity.

Čtěte více ZDE »

Autorka knihy “Czechoslovakia: The State That Failed” Mary Heinmannová, je americká historička, která učí na Strathclyde University ve Skotsku. Její kniha byla vydána Yale University Press.

Podle recenze (která by měla sloužit jako vzor, jak recenze psát) v Economist (21. listopadu 2009), slečna Heinmannová vidí bývalé Československo jako politickou jednotku zrozenou v podvodu, za niž je zodpovědná  prohnaná dvojice Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, kteří umluvili vítězné Západní spojence, aby vytvořili nový stát, který ignoroval zájmy všech etnických skupin (obzvláště německé) s výjimkou Čechů a Slováků; jehož zacházení se Sudetskými Němci v první republice slečna Heinmannová považuje za hlavní důvod zhroucení první československé republiky; stát, který po mnichovské dohodě pěstoval antisemitismus - v podstatě (podle slečny Heinmannové) jen  pokračování existujících tendencí; činnost Edvarda Beneše a Jana Masaryka během druhé světové války vidí jako příběh české lstivosti a západní důvěřivosti a tři poválečná léta před komunistickým zmocněním se moci jako odporné údobí rasové msty, znásilňování, loupeží a deportací uvalených na Němce, na ty, kteří se provinili i na ty nevinné. A Pražské jaro bylo prostě vedlejším produktem zápasu mezi frakcemi komunistické strany.

Čtěte více ZDE »

Na paměť Jana Waldaufa st.

Platí-li, že syn je hodným nástupcem svého otce, je snad možno také dedukovat, že otec si svého syna zasloužil. Suďte sami…

Město Borovany (městem se stalo v r.1973) v kraji českobudějovickém má dlouhou historii. Listina českého knížete Bedřicha ze 16.června 1186 se zmiňuje, že borovanští sousedé byli svědky při vymezování hranic pozemků, které kníže daroval klášteru v Světlé. Tuto informaci najdete ve sborníku k osmistému výročí prvé zprávy o obci Borovany. V tomtémž sborníku také najdete (v článku Františka Kadlece) záznam o událostech, které následovaly obsazení  zbytku území bývalého  Československa v březnu 1939: “Ihned po obsazení našeho území vyvinuli Němci nemalé úsilí k tomu, aby zde upevnili své pozice a moc. Verbovali proto do svých řad jednak lidi německé národnosti a jednak národnostně nepevné Čechy, kteří byli ochotni přijmout německou státní příslušnost… Čtěte více ZDE »

V co vlastně věříme?

V jednoho Boha věřiti budeš - Většina z nás (alespoň těch, kteří věří, že jsme víc než součet svých svalů a kostí) v jednoho Boha věří, ale prodíráme se k němu rozdílnými cestami; někdy tak rozdílnými, že se ve jménu Boha vraždíme… Co Bůh spojil - Jenom 8% žen (a 14% mužů) mladší generace věří v celoživotní manželství…

Nezabiješ - Na bojištích, a dnes častěji uprostřed měst, vybuchují smrtící a mrzačící bomby; ulicemi našich měst se potulují lidé s nenávistí v srdci, připravení zabíjet čistě pro potěšení…

Nepokradeš -.Kolik způsobů vymyslil člověk, aby okrádal své bližní - od drobných zlodějíčků až po prezidenty světových společností, senátory a vládce států…

Čtěte více ZDE »

Film Inside Hana’s Suitcase jsem viděl předposlední den jeho promítání (také předposlední den existence biografu (Carlton cinemas), v němž byl promítán. Je to technicky znamenitě udělaný film, založený na dětské knížce stejného jména, inspirovaný kufrem Haničky Brady, která zemřela v Osvětimi. Ve filmu se kufr zatoulal do Japonska, do instituce, která se snažila vychovávat děti k rasové a ideologické snášenlivosti  poukazem na hrůzy holocaustu. Hanička - až do příchodu nacizmu - prožívala se svým bratrem Jiřím (Georgem) šťastné mládí v Masarykově republice, která se nikoho neptala, v jakého Boha věří a v níž jejich rodiče žili dobrým životem středostavovské profesionální rodiny. Až do příchodu nacizmu. Gestapo si nejdřív přišlo pro maminku, potom pro tatínka a nakonec pro Haničku a Jiřího, které odvezlo do Terezína.

Čtěte více ZDE »

Nedlouho po konci druhé světové války (v červnu 1947) obdrželi brněnští manželé Kapounovi dopis, který je musel alespoň trochu přivést z rovnováhy. Dopis přišel z Aby v Nigerii, tedy z místa, s kterým si brzy po válce moc lidí v Československu asi nedopisovalo.

Dopis začíná docela zdvořile a nevinně:

Předně bych Vás chtěl poprosit o prominutí, že Vám píši, aniž mě znáte. A hned v druhé větě bomba: Jistě je Vám však již známo od Svatavy (Kapounovic dcerušky ), že jsme se domluvili o tom, že přijede za mnou do Afriky, aby se stala mojí ženou. Následuje filosofická úvaha: Jelikož mi není možno požádat Vás o ruku Vaší slečny Svatavy osobně, dovoluji si Vás požádat touto nezvyklou cestou a sice dopisem. Za příští větu by se nemusel stydět ani Clark Gable v Jihu proti Severu: Jistě je to pro Vás velmi těžká věc dát někomu dceru, koho neznáte (příštích pár slov mne uzemnilo): …a kterého nezná osobně ani Vaše dcera.

Čtěte více ZDE »

Zahrada jeho duše

Ten plzeňský je dnes znám jako meditační zahrada Luboše Hrušky (autorka knihy o památníku a jeho tvůrci, Irena Kastnerová, svou knihu nazvala “Luboš Hruška a zahrada jeho duše”). Také je znám jako Památník obětem zla. Původně byl jeho tvůrcem zamýšlen jako památník obětem komunismu, o kterém v lednu 1998 napsal: “Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, zničené životní prostředí, zmrzačená ekonomika, ale především nemocné lidské duše. Čtěte více ZDE »

Nepamatuji se, že bych někdy četl (s výjimkou telefonního seznamu a seznamů “Kdo je kdo”) knížku tak tlustou: 1071 stran! Ale i knížku vydechující tolik hořkosti a intelektuálního zoufalství, knížku, jejíž autor čerpal z nejspodnějších pramenů člověčenství, knížku, která by tak brilantně (slovy často pubertálního sprosťáctví) zachytila život jedné generace v zemi právě se brodící v krvi a slzách jedné z nejtragičtějších epizod svých dějin, jakou je výbor z deníků 36 let Zábranova života. Byl to nedlouhý život (narodil se 4. června 1931 a zemřel 3. září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí).

Zanechal po sobě (cituji redakční poznámku Jana Šulce k prvnímu a druhému vydání ‘Celého života’) nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené esejí a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů. Čtěte více ZDE »

Se svojí robustně stavěnou postavou a úsměvem, který neskrýval geny úspěšného rodu, Bohuš Derer byl předurčen hrát v životě významnou roli. Jeho dědeček z matčiny strany byl slovenským učitelem v Báčke v Jugoslávii. V Jugoslávii, v Silbaši, se narodila Bohušova matka, Emília, která šla ve šlépějích svého otce, a Bohušův otec, Julius Dérer, ‘Senior Evanjelickej Církve a. v.’, poslancoval za republikánskou stranu na středním Slovensku. Bohuš se narodil 16. srpna 1924 v Topol’čanech (ačkoliv rod Dérerovců měl kořeny v městečku Modra, známého dobrým vínem i působením jeho otce). Vyrůstal v obci Dačov Lom se svými sestrami, Vieročkou, která se stala odbornou učitelkou, a Milenkou, profesorkou na střední škole. Gymnázium studoval na třikrát: první tři roky v Novom Meste nad Váhom, dva roky německé gymnázium v Bratislavě, pak do kvinty přešel do Slovenského cvičného gymnázia v Bratislavě, kde v roce 1943 maturoval. Čtěte více ZDE »

Když jsem ji viděl poprvé (někdy začátkem padesátých let minulého století), byla to krásná mladá žena. A moc se za těch posledních skoro šedesát let nezměnilo, jen čas vkreslil nové rysy do její tváře a zpomalil její krok.

Narodila se 14. října 1929 (šest měsíců po svém budoucím manželovi) manželům Tichopádovým v Horšovském Týnci u Domažlic. O deset let později je nacismus vyštval z jejich domova. Usadili se v Torontu, kde jsem Vlastu prvně uviděl. Od té doby jsem ji viděl často, v mladších letech nejčastěji v tělocvičně, ale občas i v kostele Sv. Václava v Torontu. Teď už ji vidím nejvíc v kostele, v radostném a pokojném království Otce Libora Švorčíka, kterého jsem si oblíbil, když před řadou let při nějakých mých narozeninách, byv požádán, aby o mně něco (předpokládám chválivého) řek’, odpověděl: Čtěte více ZDE »

Tisková zpráva skupiny Otevřená kniha (Open Book Group) o postavení památníku obětem komunizmu (předchozí zprávy byly obvykle připraveny Zuzanou Hahnovou, která byla pověřena  bývalým velvyslancem ČR Pavlem Vošálíkem vypracováním návrhu na vybudování památníku obětem komunizmu. Hahnová, známá především činností ve své charitativní organizaci Hearts Open Toronto, vytvořila se Sokolem Canada a DareTheatre pracovní skupinu pod jménem Open Book Group /OBG/, dnes spolupracující také s Českým a Slovenským sdružením v Kanadě a Masarykovým ústavem. Poněvadž Hahnová je v Praze na akci sponzorované senátem ČR a krajanské noviny mají začátkem týdne uzávěrku, připravil jsem tuto zprávu pro krajaský tisk já). Čtěte více ZDE »

Nemyslím, že je mnoho Čechů, kterým jméno Josef Škvorecký nic neříká, i když nutně nevědí, že se narodil v Náchodě 27. září 1924. A skoro každý zná alespoň jednu nebo dvě z jeho knížek, knížek jako Zbabělci, Mirákl, Tankový prapor, Příběh inženýra lidských duší, nebo moje nejoblíbenější, Prima sezona. Jestliže většina nejznámějších Škvoreckého knih zachycuje ideologií rozpolcenou společnost v okamžiku převratných změn, jeho literární paleta je mnohem bohatší. Prima sezona je citlivým portrétem dozrávání nejen Josefa Škvoreckého, ale celé jeho generace. Stejný námět nacházíme i v některých jeho překladech (překládal i poezii, na příklad T.S.Elliota, a sám poezii psal); třeba v jeho překladu Hemingwayovy povídky “Vojákův domov” (úryvek z překladu, který  jsem našel v dárku přítele z nejmilejších, v pozoruhodné knize Jana Zábrany, “Celý život”, výbor z deníku 1948 - 1984): Čtěte více ZDE »

Asi 110 km severně od Toronta najdete městečko Edenvale a o kousek dál narazíte na Edenvale Aerodome, letiště vybudované krajanem Milanem Kroupou.  Leží uprostřed úrodné roviny, i když se možná docela nevyrovná “žírné Hané”, o níž tak krásně zpíval  básník, jehož jméno mi stařecký mozek odmítá vydat.  Za druhé světové války tu kanadské letectvo trénovalo letce. Po válce místo zpustlo, až je v roce 2003  koupil Milan, rodák od Nového Strašecí, který do Kanady přišel jako politický uprchlík začátkem šedesátých let. A poněvadž je podnikatelský šaman, vybudoval tu (a také dal dohromady největší úklidový podnik v Kanadě) moderní letiště. A to letiště bude 23.srpna 2009 dějištěm připomínky noci na 21. srpen před jednačtyřiceti roky, kdy vystrašení vládcové v Moskvě se snažili zastavit chod dějin a poslali svoji armádu s armádami vazalských států do dalšího bratrského vazalského státu, aby tam vymýtili nákazu “socialismu s lidskou tváří”. Čtěte více ZDE »

Podle názoru jeho obdivovatelů (jako třeba Berry Gordyho, zakladatele Motownu), “Michael Jackson byl největším varietním umělcem, který kdy žil”. Nevím. Snad. Snad jen Elvis Presley (zemřel v roce 1977 ve věku 42 let - o osm let mladší než Jackson) s ním mohl soupeřit v masovosti obdivu, kterým ho svět zahrnoval - a ovšem oba se musí zařadit za egyptskou zpěvačku Umm Kulthum, jejíž rakev v roce 1975 - dva roky před Presleyho smrtí - do její mešity doprovodilo víc než 4 miliony obdivovatelů…

Daleko víc se lidé rozcházejí v hodnocení jejich přínosu lidské společnosti. Zatím co jejich obdivovatelé se domnívají, že žádné uznání a žádné vyznamenání není pro jejich idoly dost dobré, jsou lidé - zvlášť v případě Michaela Jacksona a v jeho případě snad i proto, že náklady s veřejným rozloučením, které převyšují čtyři miliony dolarů, snad budou musit být hrazeny z veřejných zdrojů, Čtěte více ZDE »

O existenci tohoto hudebního souboru jsem se dozvěděl (ach, ignorantství stáří) před nepříliš dlouhou dobou. V posledních měsících - díky plánům generálního konzula ČR v Torontu, Richarda Krpače a celého konzulátu (české Toronto má štěstí, že na konzulátu pracuje tak talentovaná a milá skupina lidí), a zvlášť po oznámení, že Čechomor vystoupí na Masaryktownu - jsem začal být docela zvědavý, o čem ten Čechomor vlastně je. Nakonec z řady důvodů (finanční náklady, neuspokojující předprodej vstupenek, nepředpovídatelnost počasí v den koncertu) se koncert na Masaryktownu nekonal - byl přeložen pod střechu v koncertním klubu Phoenix v Torontu.

Čtěte více ZDE »

V úterý 30. června 2009 zemřel v Torontu Jan Rubeš, jeden z nejvýraznějších, nejvýznamnějších a nejoblíbenějších představitelů československé kultury ve světě. Narodil se ve Volyni 6. června 1920, vystudoval gymnázium ve Strakonicích (maturoval v roce Mnichova 1938), zapsal se současně na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a - získal stipendium - Pražské konzervatoře hudby. Byl mužem mnoha talentů. V mládí vynikal ve sportu (byl znamenitý tenista i v zralém věku: vyhrál seniorské mistrovství Kanady - a lyžař), měl nádherný sametový bas-barytonový hlas, podmanivou osobnost a dobře vypadal. Čtěte více ZDE »

Koncem dubna se v elektronických Pozitivních novinách s Mirko Janečkem a jeho Kanadskými Listy rozloučila spisovatelka a novinářka Blanka Kubešová. V článku, v kterém je i několik zajímavých fotografií, Blanka Kubešová uvádí, že loni, po 42 letech, Mirko Janeček zastavil vydávání Kanadských Listů, které převzal od I. J. Šarouna a vydával nejdříve cyklostylovaně a později jako normální měsíčník. Za svoji význačnou vydavatelskou činnost obdržel řadu vyznamenání (včetně medaile M. R. Štefánika, ocenění Rozal Air Force a nejvyšší skautské vyznamenání, Řád Stříbrného Vlka). Čtěte více ZDE »

Jarmila (rozená Puchýřová) se narodila 30. dubna 1947 v Novém Městě na Moravě, kde dosud žijí její strýc Joza a teta Věra Svítilovi. O jejím mládí, po Jarmilině smrti, hovořila spolužačka Blanka Vystrčilová u příležitosti nedávných ‘Zpěvánek’ v Novém Městě a řekla to tak krásně, že si dovolím ocitovat značnou část jejího rozloučení.

“Blonďatá holčička s taškou na ramenou chodila s maminkou za ruku do školy. Jak jinak - její maminka byla učitelkou na základní škole. Čas plynul, dívenka rostla a téměř všechen volný čas věnovala sportu. Vynikala v atletice - házela kriketovým míčkem a granátem dále než ti nejlepší z chlapců, skákala výborně do výšky i do dálky, běhala sprinty. V některých disciplinách se umísťovala na předních místech v republice. Hrála skvěle volejbal, pěstovala turistiku, nebyla jí cizí skautská myšlenka. Její milovaný otec byl oddaný skaut až do té doby, kdy byl skauting zakázán komunistickým režimem. V zimě lyžovala, chodila do Sokola. Lásku ke sportu v ní pěstoval především její otec. Čtěte více ZDE »

Úvodem 

Na průběh montrealského kongresu, oslavujícímu 70 let trvání (pod různými jmény) Českého a slovenského sdružení v Kanadě, se můžeme dívat z různých perspektiv: 

a) všecko bylo dokonalé.
b) všecko nebylo dokonalé, ale nic se kritizovat nebude, poněvadž kritika je házení klacků pod nohy, mohla by se někoho dotknout a třeba odradit, lepší je jakékoliv nedostatky zamést pod koberec (což se v Kanadě dost dělá, zvlášť kde se jedná o lidská práva nebo když to má něco společného s rasou - celkem chvályhodná a značně úspěšná filosofie, i když leckdy na úkor svobody projevu).
c) leccos bylo nedokonalé a má se o tom pravdivě referovat. Čtěte více ZDE »

Doufám, že Dr. Přemysl (Přemík, Mike) Pelnář je v duchu s námi. Jsem si jist, že kdyby mohl, byl by s námi i lépe: fyzicky. A s největší pravděpodobností by dodal strhující, šarmantní a usměvavý proslov o proměnlivosti svého života. A jaký to byl život!

Přemík (Mike) se narodil v Praze v lednu 1914, tedy v roce, který byl také svědkem vypuknutí první světové války. Jeho otec byl proslulý profesor medicíny na pražské Karlově univerzitě, i když se zdá, že jsem si ho pamatoval spíše jako skvělého doktora chirurgie než vysokoškoláka. Přemík následoval v otcových stopách absolvováním alma mater v roce 1937 a zajištěním svého postavení jako asistent na univerzitě na interním oddělení. Čtěte více ZDE »

Článek odstraněn, protože obsahoval osobní názory na osoby, či krajanské instituce bez vyjádření protější strany.

Omlouváme se všem čtenářům, organizacím, a také autorovi za publikování článku bez důkladného zvážení jeho obsahu.

Děkujeme za porozumění.

Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví. Jeho maminka byla jedním z pilířů pražské společnosti. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Po promoci na právnické fakultě Univerzity Karlovy přišla zkušebná v továrně, kde - jak uvádí autor zdravice k Vladimírovým 80. narozeninám, Ing. Karel Jičínský, v časopise Aero car clubu Aerovkář, v roce 1998 - ” i vypeskování od zkušených zaměstnanců jistě patřilo k Vaší zkušené a přineslo něco k Vašim učednickým létům, čeho jste nikdy nemusil litovat… Čtěte více ZDE »

Ve dnech 18. až 26- dubna probíhal v Torontu Torontský židovský filmový festival. Bylo promítáno 47 filmů. Já měl štěstí, že jsem se dostal - na pozvání Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE, který má hodně společného s jedním z nejsmutněji proslulých míst v mé rodné zemi, Terezínem. Místem, o kterém Václav Havel v průvodním slovu ke knize básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané ‘ Je mojí vlastí hradba ghett?’ napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt.” Jiří Weil, v předmluvě ke knize ‘Motýla jsem tu neviděl’ popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město, vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.” Čtěte více ZDE »