Poslední motýl je nádherný film (i když specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vůbec), zajímavý i tím, že jeho producentem je Steven North a hudbu složil (na smrtelné posteli s rakovinou, zemřel před premiérou) jeho otec, Alex North (složil hudbu pro dlouhou řadu filmů, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navržen na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteří neslyšeli jeho nejpopulárnější píseň, “Unchanged Melody”.) Film režíroval český režizér Karel Kachyňa a dodatečnou hudbu složil Milan Svoboda. Námětem filmu je plán nacistů vydíráním přinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvořil představení s židovskými dětmi v terezínském koncentráku, které mělo přesvědčit pozvané zástupce Červeného kříže o blahovolném a vysoce kulturním životě v této poslední štaci před cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoří verzi “Hansel and Gretel”, která je otřesnou obžalobou nacistického režimu. Všichni účinkující skončí v transportu do koncentráku.

“Poslední motýl”byl  filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni účinkující a technický personál přerušili natáčení a zúčastnili se demonstrací proti komunistickému režimu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natočil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteří hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavně v něm vystoupili čeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteří by si všichni zasloužili Řád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako občané, kteří beze zbraní (prostě svojí vůlí, svou účastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout režim, který jim čtyřicet roků vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnějších scén filmu je demonstrace proti režimu. Komunistický funkcionář se pokouší demonstrující převést na pravou (komunistickou) víru zesměšňováním studentů, kteří byli zmláceni komunistickou policií. Řekl něco jako, že v žádném vyspělém státě nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté děti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme děti…my nejsme děti…” Komunistický funkcionář se chvíli tvářil překvapeně, co si to ti lidi dovolují, pak to, zřejmě úplně popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhružné slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Představitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúčastnil, hovořil o “sladkosti” českých lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako většina snů – skoro zemřel na úbytě skutečnosti. Prvně jsem viděl, jak se masy našich lidí v těch dnech chovaly. A ověřil si, jak vysoko jejich statečnost i ukázněnost cenili přítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostně dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protože po čtyřiceti letech mordování těl, ale hlavně duší, celého národa režimem, který měl absolutní moc nad životy svých poddaných, nejdříve několik (mezi těmi, kteří byli zmláceni na Národní třídě byl i můj pozdější přítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce řeklo ne, a řekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbřehou pokorou jsem si připomněl závěr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval před torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (překlad): “Jestliže nemůžeme poslat tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, dožadujme se stále silnějším a neodbytnějším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silnější echo se vrací. Přijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovětské tanky budou bezmocné).”

Film zachytil i Václava Havla, jak odchází z vězení, jak přichází s Dubčekem do sálu, dýchajícího slávou, vítězstvím a nadějí a končí záběrem dojatého Václava Havla s první ženou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutně (a nechápavě) jsem si připomněl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem v úřadu předsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúčastnili Petr Pitthart, Jiří Křižan a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlův osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvěčnil v knize “Zrychlený běh dějin”. Havel a jeho kolegové se snaží (necelé tři neděle po zmlácení studentů komunistickou policií) Adamce přesvědčit, aby zůstal předsedou vlády.

Hanzel: Máme to chápat, že vy nebudete…?

Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)

Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?

Adamec (resolutně): Ne !!!

Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.

Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády…

===========================================

Strašně bych si přál, aby to nebylo pravda. Stejně bych si přál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva měsíce později, při Havlově torontské návštěvě v únoru 1990.

* * *

Josef Čermák: The Last Butterfly

The General Consulate of the Czech Republic in Toronto deserves thanks for calling our attention to the screening of the film “The Last Butterfly” at this year’s , already twentieth, Toronto Jewish Film Festival. The film’s name seemed faintly familiar. Then I remembered: the name of the film reminded me of a poem of one of the talented Jewish children, who – before they took them to the camps of death – wrote verses, stories and reports (they were published in their newspaper Vedem) I read in a book published in 1995 called “Is my country a wall of ghettos?” I looked for the poem in my copy of the book, but didn’t find it there. The verse which stuck in my memory (possibly also because for its author, and equally for the huge majority of the Terezin children, it demarcated not only the past, but also the future): I didn’t see there a butterfly…(If I remember well, the last butterfly he saw there sometime in the past, was brightly yellow). A possibility, that the title of the film was inspired by the verse, was a sufficient encouragement for me to hit the street. I didn’t regret it.

The Last Butterfly is a wonderful film (even though it is specifically about the Nazi violence, it is truly a film against any violence), it is also interesting that it was produced by Steven North and the music was composed – on his deathbed – by his father, Alex North, who died from cancer before the film was released. (Alex North composed music for a great number of films, including Spartacus and Death of a Salesman and there are not many people in his generation who never heard his most popular song, The Unchanged Melody). The film was directed by Czech director, Karel Kachyna, and additional music was composed by Czech composer Milan Svoboda. It is about a Nazi plan to blackmail a famous French mime Antoine Moreau into presenting a children’s performance at Terezin, which was to deceive the visiting Red Cross delegation into believing that the Terezin concentration camp, the last stop before the children were transported to the gas chambers, was a benign place with a highly cultured environment. Moreau in the end creates an extraordinary version of “Hansel and Gretel”, based on the book of the same name by Canadian author Michael Jacot, which is a powerful indictment of the Nazi regime. Everyone participating in the performance ends on the train to the concentration camp.

The Last Butterfly was shot in Prague during the Velvet revolution. The entire cast and crew of the film had staged a walk-out to join the revolution which inspired the producer of “The Last Butterfly” to make a film about the Velvet Revolution, and name it “The Gingerbread Revolution”. The cast in the two films was much the same. With one major difference: the main actors in the ”Gingerbread Revolution” were Czech students and actors (one of them was Josef Kemr) and they did not act – they lived their parts. All of them deserve the highest Czech decoration, the Order of White Lion, as citizens who – without weapons (their weapons were their will, their participation in the demonstrations, and their faith that freedom must prevail) – succeeded in bringing down a regime, which for forty years ruled them with a whip of fear. One of the most compelling scenes in the film is a demonstration, during which a Communist leader tries to persuade the crowd of the correctness of the party line by ridiculing the students who few days earlier were beaten up by the Communist police: no developed country can let 15 years old children decide who should be the president of the country…From bellow,  the masses chant: “We are no children…we are no children…” The Communist leader looks confused as if he couldn’t fathom the audacity of the people to contradict him, and then, utterly bewildered, gives up. No one touched him, not one threatening word, not even a single word about just punishment, marred the occasion. The actor who in “The Last Butterfly” played the mime Moreau, Tom Courtenay, spoke about “sweetness” of the Czech people. I don’t know about sweetness, but I know what he means. It was a lovely compliment to a dream, which – as most dreams – subsequently almost died from the decease of reality. This was the first time I really saw how our people behaved in those pregnant days. The film also confirmed how highly their courage and their discipline was valued by foreign observers. And I was –for the first time since the mobilization in the fall of 1938 – profoundly and joyously moved. I was moved, because after 40 years of ravaging the bodies, but even more the soul of the nation by a regime, which had almost absolute power over the lives of its subjects, at first a few (among them those beaten up by the police at the Národní třída, including my later friend, Bohumil Hubálek), then hundreds and in the end hundreds of thousands said No, and said it in a voice which couldn’t be denied. (I recalled – with humility without end – the concluding sentences of my remarks in front of the Toronto City Hall, protesting the invasion of the Warsaw Pact armies: “If we cannot send our tanks against the Soviet tanks, let us at least rededicate ourselves to the high ideals of liberty, let us demand with an ever stronger and  more persistent voice freedom for all. For our voice is heard behind the Iron Curtain, and an ever stronger echo is coming back. One day that echo will gather the force of a hurricane, against which Soviet tanks shall not prevail.”

The Gingerbread Revolution shows Václav Havel leaving prison, then entering – with Dubček a hall, emanating glory, victory and hope, and ending with a shot of profoundly moved Havel and his first wife Olga on a balcony above the rejoicing throng. I recalled – sadly and uncomprehendingly – a record of negotiations between Havel and the then Communist Prime Minister, Ladislav Adamec, at the cabinet’s office on December 5, 1989. Also present were Petr Pitthart, Jiří Křižan and Vladimír Hanzel (I believe Havel’s personal secretary) who recorded the negotiations and immortalized them in his book “The accelerated beat of history”. Havel and his colleagues are trying (not quite three weeks after several students were beaten up by Communist police) to persuade Adamec to continue as the prime minister.

Hanzel: Should we take it that you won’t…?

Adamec. No. I won’t. (hits the table with his fist)

Havel: You won’t be the prime minister?

Adamec (resolutely): No !!!

Havel: Well, then we didn’t grasp it, at least I didn’t.

Havel: Allright, would you then see as real – I have a feeling, that the solution might be that you would be president and Sacher  prime minister…

————————————————————

I would desperately wish to believe that it wasn’t so. And I would equally wish to believe that some of the things that happened a couple of months later during Havel’ s Toronto visit, didn’t happen either.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Nepamatuji se, kdy jsem se s Gordonem setkal poprvé. Mám skoro pocit, že jsem ho znal vždycky.

68PUBLISHERS

Muselo to být někdy v době, kdy do Kanady přišli Zdena a Josef Škvorečtí, poněvadž si vzpomínám, že Gordon se aktivně zúčastnil jednání vedoucích k založení 68Publishers (Sixty-Eight Publishers), instituce, která začala s ničím, ale bylo jí určeno, aby hrála nejvýznamnější roli v přežití české literatury během 40 let komunistické vlády v Československu. Můj příspěvek byla právní práce spojená s inkorporováním nakladatelství jako charitativní organizace v roce 1972. 68Publishers vydala celkem 220 knih, často rukopisů, které byly do Kanady vpašovány z Československa. Jako první členové správní rady jsou v chartě uvedeni H. Gordon Skilling, Gleb Žekulin, Michael Schomberg (všichni tři byli profesory na Torontské univerzitě) a já. H. Gordon Skilling byl zvolen předsedou správní rady a zůstal jím až do roku 1995, kdy Zdena a Josef Škvorecký formálně ukončili činnost svého nakladatelství. Gordonova role při založení nakladatelství, zvlášť v týdnech před inkorporováním, byla životně důležitá.

OBĚD S PROFESORY KATHRYN FEUER A GORDON SKILLING

Ani s přesným datem tohoto oběda si nejsem docela jist. Bylo to buď koncem roku 1966, nebo začátkem roku 1967. Zúčastnil jsem se oběda jako mluvčí Československého sdružení v Kanadě. Na obědě bylo dohodnuto zahájit na Torontské univerzitě Program českého a slovenského jazyka a literatury, který by byl sponzorovaný Československým sdružením v Kanadě. Torontská univerzita reagovala rychle: dopisem, datovaným 21.března 1967, tehdejší prezident univerzity, Claude Bissell, mi oznámil, že Rada guvernérů přijala „s velkým potěšením“ naši nabídku daru, splatného v tříletém období, na částečnou úhradu platu profesora na Katedře Slovanských jazyků a Literatur, který bude zodpovědný za kurz nebo kurzy české a slovenské literatury. Univerzita bude v Programu pokračovat tři roky po roku 1970. Po roku 1973 je úmyslem Univerzity v Programu pokračovat bez omezení, ledaže by nedostatek studentů nebo jiný nepředpověditelný důvod pokračování znemožnil…” Pokud vím, Program nedostatkem studentů netrpí a také se nevyskytl jiný nepředpověditelný důvod, který by pokračování Programu znemožnil – kurz (či spíš kurzy) vedené profesorkou Veronikou Ambrožovou zdárně pokračují. I v tomto případě Skillingova inspirace byla neopominutelnou přísadou pro úspěch této akce.

OSLAVA 70. VÝROČI ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA

Hlavní událostí této oslavy byl seminář na Torontské univerzitě, nazvaný Czechoslovakia – 1918 to 1988. Seven dDecades from Independence” (Československo – 1918 do 1988. Sedm desetiletí od samostatnosti). Seminář byl organizován profesorem Skillingem a zúčastnili se ho profesoři z téměř dvaceti univerzit: Stanley B. Winters z New Jersey Institute of Technology; Gregory F Campbell z Cartage College, Wisconsin; Andrew Rossos, Peter Brock, Paul R. Magosci, Richard Day, Dušan Pokorný, Scott Eddie, Gleb Žekulin a Josef Škvorecký z University of Toronto; Walter Ullman ze Syracuse University; Piotr S. Wandycz z Yale University; Edita Bosak z Memorial University, Newfoundland; Ronald M. Smelser z Univesity of Utah; Gary Cohan z Oklahoma University; Radomír V. Luža z Tulane University; Yeshayahu A. Jelinek z Ben Gurion University of the Negev, Israel; Roman Szporluk z University of Michigan; Frederick Barnard z University of Western Ontario; Joseph Rothshild z Columbia University; Radovan Selucký z Carleton University; Ján Adam z University of Calgary; Igor Hájek z Glasgow University a Markéta Goetz-Stankiewicz z University of British Columbia. Semináře se rovněž zúčastnili George J. Kovtun, Library of Congress, Washington, D.C. a Vilém Prečan z Dokumentačního střediska nezávislé československé literatury, Německá Federální Republika. Recepce se konala v Thomas Fisher Rare Books Library, kde Luba Fraštacký aranžovala výstavu Petlice a jiné nezávislé literatury.

Dalšími akcemi inspirovanými seminářem byl koncert (který jsem měl čest organizovat já) CBC Radio program The Human Face (lidská tvář), jehož autorem byl John Reeves a inscenace (torontským Novým divadlem) Havlovy hry Pokoušení. Na koncertu vystoupili: pianista Antonín Kubálek, hudební skladatel Oskar Morawetz, slovenské operní zpěvačky Maria Mattei a její dcera Nina Mattei, čelista Vít Fiala a Dagmar Rydlo. Krátké projevy pronesli Chaviva Hošek, ministryně ve vládě provincie Ontario, Věra Fraštacká a jeden z posledních žijících ruských legionářů, major Rudolf Hásek. Autora programu The Human Face, Johna Reevese fascinovalo Pražské jaro. Napsal o tom: „Lidé se často ptají, proč já, rozený Kanaďan bez jakéhokoliv českého pozadí, se dlouhodobě zajímám o Československo. Po mém soudu (a mnozí soudí stejně), co se tam dělo, bylo stejně důležité jak reformační hnutí ve středověku.” Reevesův program byl kanadským rádiem vysílán od 24. do 28. října 1988. Havlovou hrou Pokoušení soubor Nového divadla ukončil svoji divadelní sezonu památného roku 1988.

Tato oslava čtyřiceti roků československé samostatnosti byla nejvýznamnější akcí o Československu, jíž jsem byl v Kanadě svědkem. Professor Skilling v ní hrál hlavní roli. Rád si vzpomínám na malou příhodu během semináře. Při jednom zasedání jsem se nechal slyšet , že souhlasím s jedním z přítomných, i když jeho otec mne žaloval pro urážku na cti, jíž jsem se měl dopustit články o jeho činnosti během války. To se samozřejmě na akademických sešlostech nedělá a někteří z přítomných dali svůj nesouhlas najevo. Ne Gordon. Dosud vidím jeho pobavený, skoro uličnický úsměv: nacisty a fašisty v lásce rozhodně neměl.

HAVLOVA TORONTSKÁ NÁVŠTĚVA – 19.února 1990
Torontská návštěva tehdy ještě prezidenta Československé republiky byla zachycena na videu počínaje jeho příchodem do Convocation Hall Torontské univerzity a formálním přivítáním jeho dobrým přítelem, profesorem Skillingem. Návštěvou se podrobně zabýval v sérii článků v pražském Reflexu v červnu 1991 – a zvlášť v čísle datovaném 11. června, novinář Josef Klima. Vzpomínám si na řadu schůzek a telefonických hovorů s Gordonem, hlavně na schůzku v kanceláři  v budově ontarijské vlády nedlouho před Havlovým příjezdem, jejímž účelem bylo prohovořit organizaci návštěvy a bezpečnostní opatření.  Zúčastnil se jí slušný počet lidí, zástupci kanadské a ontarijské vlády, města Toronta, Královské kanadské jízdní policie (to jméno se mi hrozně líbí), torontské policie, Českého a Slovenského sdružení v Kanadě (reprezentované jejím předsedou, Jiřím Cornem) a jiní. Z mého hlediska nejdůležitější byly dvě osobnosti: krásná a zřejmě vysoce kultivovaná žena, zastupující ontarijskou vládu (dozvěděl jsem se o několik dní později, že ona impresivní žena byla sestrou muže, který mne žaloval pro urážku na cti) a profesor H. Gordon Skilling, který reprezentoval University of Toronto. Gordon Skilling – prostě silou své osobnosti schůzku dominoval. Do té míry, že nikdo, poté, co mne nominoval, abych setkání s Havlem v Convocation Hall moderoval, nepřišel s protinávrhem. Účelem setkání bylo jednak udělení prezidentu Československé republiky čestného doktorátu práv ne University of Toronto, ale druhou torontskou universitou, York University, jednak Havlův projev nejen k českým a slovenským uprchlíkům a imigrantům, přítomných v Convocation Hall, ale všude ve světě. Takže musím Gordonovi poděkovat za příležitost (mimochodem nikdy se nezmínil, že mne bude nominovat), za příležitost být svědkem (jak já to vidím) jednoho velkého kroku na cestě k rozdělení Československa. Bez ohledu na výsledek Havlovy návštěvy v Convocation Hall, Gordon chtěl posílit reputaci dávného přítele, kterého se mu podařilo  na Hrádečku navštívit i během komunistického režimu.

Čtyři setkání – čtyři svědectví o věrnosti H. Gordona Skillinga věci československé.

* * *

Autorka anotačního portrétu Marie Gabánková

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Nepředstírám, že píši střízlivou kritiku (jsem příliš zamilovaný do Nového divadla). Ale také si nemyslím, že chvála, kterou si tu přečtete, je nezasloužená. O co jde? O spiknutí Williama Shakespeara (autora hry Komedie omylů), Brigity Hamvašové (režizérky hry), 19 (to je ovšem včetně mne, měl bych říct 18, ale vem to čert)  znamenitých (a nadšených) herců a kolem deseti zákulisníků (počitač mi říká, že toto slovo neexistuje, ale co on ví?) a několika set diváků (myslím, že si moc nevymýšlím, nazvu-li je rovněž nadšenci), kteří dohromady 20. až 22. dubna v divadle Burnhamthorpské knihovny v  Mississauga vytvořili čtyři představení Komedie omylů, na které jsem (a samozřejmě v tom hraje roli i to, že mi dovolili “blýsknout” se v druhé scéně pěti větami) jako český (nebo chcete-li československý) Toronťan, bezostyšně hrdý.

Začnu s těmi, bez kterých by si ani slavní herci nelízli. Když vás dobře neoblečou, nenalíčí, neosvítí, tak si na Oscara zuby nedělejte. My měli na Komedii skvělý tým: o režizérce a jejím asistentovi bude řeč později; kostýmy pro nás navrhly a udělaly Jana Fabiánová (skvělá herečka i zpěvačka a návrhářka, která tentokrát měla – spolu s Dášou Beláčikovou a Radkou Tamchynovou (nestárnoucí brilantní věčnou naivkou Nového divadla )- i reservace a pokladnu, a Věra Ripplová. Ty pro nás vytvořily kostýmy, o jakých se nám ani nesnilo a Věra Ripplová mne a řadu jiných do těch cizokrajných výplodů jejich představivosti a rukou čtyřikrát musela vtěsnat. Absolutní umělkyně! O scénu a rekvizity se starali Laci Hamvaš (myslím, že poslední týden v divadle zůstal přes noc a přibíjel a maloval a představení znesmrtelnil video záznamem) a otec a syn Jančárkovi se postarali o scénu a rekvizity; Ivo Mejzr (jako už tolikrát) o hudbu a zvuk – a k tomu jsem ho viděl natáčet koncerty nocturn; Karel Tamchyna (jinak člen snad nejlepšího kanadského pěveckého sboru, Mendelssohn Choir) nás nasvěcoval do krásy; Věra Kohoutová (jinak redaktorka Nového domova) si vedle inspice vzala na starost foto záznam. A tihle všichni se o nás starali, jako bychom byli mezinárodní hvězdy a samozřejmě určité zásluhy o úspěch představení nemohu (a ani bych nechtěl) upřít Williamu Shakespearovi, i když tu hru – a to si prý ještě vypůjčoval od nějakého římského autora – někdy  v roce 1593 jenom napsal. Je to jeho první komedie – a kdybych byl nevděčný a nestydatě písemně hubatý, asi bych poznamenal, že je to na ní vidět. Jedná se tu o rodinu, rodiče a dvě děti, dva kluky, ke všemu ještě dvojčata, které mohla rozeznat jenom jejich matka (matky prý na tohle mají čuch). Jedná se i o další dvojčata, také kluky – ale protože ti se narodili sice ve stejné době, ale méně zámožným rodičům z nějaké nižší kasty, tak se o jejich rodičích prakticky nic neví. Ty kluky si pro své syny koupil tatínek těch prvých dvojčat, prý aby každý kluk měl vlastního otroka. A osud (nebo Shakespeare ((nebo římský autor, od kterého si Shakespeare vypůjčoval)) všecko důkladně zamotal – i loď s nimi někde – asi na moři – ztroskotala.

Měl jsem vlastně začít s nápovědou. Bez té jsme všichni mrtvi. V Komedii se této funkce ujala herečka, která roste od role k roli, Zuzana Borovjaková.

 Daleko hmatatelnější zásluhy o úspěch představení než Shakespeare má režizérka Brigita Hamvašová. Už proto, že komunikace s ní je daleko snadnější než se Shakespearem; také proto, že se narodila o víc než půl tisíciletí po Shakespearovi a výběr hry pro Nové divadlo byl v jejích rukou. Shakespeare musí být vděčný, že si vybrala jeho první komedii. Pak musela dát dohromady 19 herců a to byla fuška: už najít dva páry dvojčat, která si (ta dvojčata) byla podobna jako vejce k vejci; na jednu maličkou roli se musela spokojit se mnou, starcem nad hrobem, s děravou pamětí (za živého Boha jsem si nemohl zapamatovat dvě slova: ‘sehnat výkupné’, dokud jsem neobjevil mnemotechnickou poučku, slovo, které by začínalo začátečními písmeny těch dvou nezapamatovatelných slov, slovo jako ‘svět’, ‘světlo’ nebo ‘svině’(to poslední míněno nikoliv jako nadávka, ale jako maminka podsvinčat). Paní režizérce se nějakým způsobem podařilo přilákat šest herců, kteří s Novým divadlem nikdy předtím nehráli, nepochybně největší zátah od prvních dnů Nového divadla. Pak nastalo nacvičování: příchody a odchody, text, intonace, gesta, reakce někdy všech devatenácti lidí současně. Nevím, jak to bylo s jejím spánkem, někdo se zmínil, že od ní dostal email ve dvě hodiny ráno…

Nebudu vás unavovat podrobnostmi děje a zavedu vás na jeviště v okamžiku, kdy hra vrcholí. Všimněme si, prosím, nejdůležitějších postav, mezi nimiž jsou zvlášť důležití: vévoda efeský (hraje ho – s velkolepou, vpravdě lidovou drsností Milan Crhák (jeho vnuk, Aaron, hrál žalářníka): když vidí, že jedna z postav, kurtizána – ztvárněná neodolatelně, a k tomu s kouzelným slovenským přízvukem – jak jinak, je sestrou velkého hereckého talentu, nebo spíš jeho nositele, Viktora Matějkoviče, Zuzanou Matejkovičovou, není na jevišti, zařve do hlediště:”Kde seš, ty couro, marš na jeviště!”, tentýž Milan Crhák, který před rokem nebo dvěma byl prakticky prohlášen, po desetiměsíčním pobytu v nemocnici, za mrtvého-a takový výkon: bravo, Milane!); Egeon, kupec ze Syrakus, který nezákonně přistál v Efezu a po západu slunce má být popraven – hraje ho – výborně – Jiří Jančárek a na toho vám musím prozradit, že je to dvouobročník (hraje totiž i roli šarlatána, Dr. Skřipce, a navíc na něj prozradím i to, že je jedním z těch šesti nových: píše, že se narodil dávno – to si dovolí napsat mně, třikrát staršímu – jako kluk zpíval s rodiči české a polské písničky – maminka byla Polka – v devíti začal hrát v ochotnickém divadle v naváznosti na divadlo J.K. Tyla v Plzni, pak přešel na muziku – zpíval s kytaristou a zpěvákem Jirkou Kornem (svět je čím dál, tím menší: Korn byl idolem i pastora Slovenského evanjelického kostola sv Pavla, Rev. Ladislava P. Kozáka, v jehož kostele jsme hru nacvičovali!) dokonce i v pražské Lucerně, se skupinou Messengers a Teslar, pohostině vystoupil v Polsku, kde se oženil, vrátili se do ČSR, vychovali děti – jedno z nich Jiří ml., velký fešák (hrál v Komedii dvojníka Antifoluse, ale to mu nestačilo, tak si přibral roli kupce Baltazara), utekli, dostali se do Toronta, hned po příletu byli pozváni na představení Nového divadla a byli tak dojati, že se rozplakali a pak už viděli prakticky všecky inscenace Nového divadla; Antifolus syrakuský a efeský, první várka dvojčat – oba hraje se svou obvyklou přirozenou suverénností vynikající herec, miláček žen, romanticky vypadající, fyzicky vysportovaný (cvičí i během představení, ale jen když nehraje), Martin Bonhard; Adrealisi, manželce Antifola efeského propůjčila svoji podobu živelným výkonem, za který by jí Adrealis měla poděkovat, Zuzana Novotná. Zuzaně a jejímu manželovi (v civilu Martinu Bonhardovi) to moc slušelo, a když se divoce nehádali, tak si náramně rozuměli; v roli její sestry, Lucilly, jsme obdivovali Lenku Novotnou, ženu mnoha talentů (mimo jiné krásně zpívá), která mi v této roli zjevem moc připomínala Melanii ve filmu Jih proti severu.

Druhou nejvýznamnější mužskou roli (a po Egeonovi nejobtížnější) režizérka svěřila Petru Kohoutovi. Byla to moudrá volba: Petr má výbornou paměť, osobitý smysl pro humor a masivní hlasový fond. Všechny tři dary mu v této roli přišly vhod. Jeho dvojníka hravě zosobnil Robert Janoušek (jinak i asistent režie) a také jeden z těch ‘nových’. Jak se k Novému divadlu dostal? Přijel do Kanady studovat film. K divadlu se dostal úplnou náhodou – při natáčení filmu. Lakonicky nám sdělil: “V životě bych si nemyslel, že budu dělat divadlo”. Přijal nabídku Slovenské Mladé Scény režírovat komedii Amant (viděl jsem ji, povedla se mu) a “už byl zatažen do magické atmosféry divadla“ Pak o sobě napsal: “Tento víkend si také poprvé “zahraje” – celé dvě věty!!! Ale bere to sportovně, protože si uvědomuje, že i malé role vytvářejí divadlo”. Svatá pravda, Roberte (moc s Tebou souhlasím, my, představitelé malých rolí, musíme držet dohromady, jinak nás hvězdy převálcují). Chvíli se musíme zastavit u abatyše. Hrála ji administrativní duše souboru, Dáša Belačíková. A panečku, byla to nějaká abatyše: hlas jako zvon, přísný, pevný, prostě každý si rozmyslel jí odporovat; když žena Antifoluse syrakuského žádala (a dost tvrdě), aby jí vydala manžela, abatyše – už na odchodu do svého kláštera – hrozivě zavrčela: “Nevydám!” a to jedno slovo bude ještě dlouho bloudit jevištěm i hledištěm divadla, v němž bylo vyřčeno; ale paní abatyše se vyznala i ve věcech, o kterých by toho jeptišky normálně moc nevěděly: například ( jak se má chovat manželka, když zjistí, že manžel jí zahýbá?). Člověk měl dojem, že musela mít dost rozsáhlé osobní zkušenosti. Zlatníka Angela hrál jeden z mých oblíbených herců (taky mne vozil na zkoušky) Jiří Škoda, a nezklamal mne. Stejně jako mne nezklamal Bohdan Zatovkaňuk v roli divokého Turka s obrovskou kudlou, který se na jevišti pobil (víte, že jsem zapomněl s kým? Záběr s tou bitkou by Nové divadlo mělo poslat na několik filmových společností a Bohdan bude mít o filmovou kariéru postaráno. Moc nás (včetně herců) pobavila Pucka. Nemohli jste si jí nevšimnout: vypolštářovaná ze všech stran (její kyčelní objem musel být alespoň tři a půl metru) a ty vlasy! Nejdivočejší porost, jaký jsem kdy na lidské hlavě viděl; a ty milostné skřeky, které vyrážela, když pronásledovala svého miláčka, Dromia (Petr Kohout), který ale nakonec dal přednost stavu švagrovskému před manželským. Také ‘nová’, ale já ji viděl v jedné hře (už nevím které) Mladé Slovenské scény a udělala na mne dojem. Co jste (vy, kteří jste naše představení viděli) říkali drábovi (Martin Marton)? Chlap jako hora, to by byl gladiátor. Na toho by si ani nejhladovější lvi netroufali (zvlášť v tom jeho brnění: špatně se žvýká). Dal nám o sobě zajímavé povídání: narodil se v srdci Šariša v Prešově (v Prešově mají profesionální divadlo, už vědí, jakou Martin v Torontu dělá kariéru a určitě se ho budou snažit přetáhnout) před 42 roky: “V Toronte som dva roky a přišiel som tu naplnit svoj detský sen. Chcem napisať knihu o ľudˇoch a krajinách a predsudkoch. A v Toronte je asi sto (víc, Martine, kolem stodvaceti, to si smlsneš) národností sveta. K divadlu som sa dostal úplnou náhodou cez kamaráta režiséra, scenáristu a kameramana. Veľmi ma to chytilo a poznal som samých dobrych ľudí, ktorí berú divadlo veľmi vážne. Chcem sa tomu venovať aj nad’alej, aby Thalia mala zo mňa radost.” Nejlepší role měli trhovci a trhovkyně(jak nám napsal jeden z nich a také jeden z těch ’nových’ Juraj Dargaj, 33letý rodák z Vranova nad Tepl’ou na výchonom Slovensku, který vystudoval jako maliar skla a absolvoval 3 roky lekcí kreslení v k v muzeu Andy Warhola): “V tomto představenie hrajem trhovnika čo je pre mna nadherne, že možem sledovať predstavenie a učit sa…Nikdy by som si nemyslel kolko práce je za tym, nastudovat jedno predstavenie.

Nesmiem zabudnut ani na to že je tu skvela skupina hercov a niektory maju za sebou velku karieru.”

Další trhovkyní (a novou herečkou)byla Kamila Priehodová , bratislavská rodačka, která má bakalářský titul psychologie a Certifikát TESOL na York University (v High School jednou pomáhala jako osvětlovač a v jiné hře si i zahrála) a “po niekol’kočnej administrativnej práci mimo oboru sa teraz k psychologii vraciam pokračováním študia na magisterský titul. Spolupracovať do divadla ma pozvala pani Jana Fabiánová…” Nejmladší trhovník a trhovnice byli Tomášek Frynta a jeho sestřika Elinka. Ty dvě děti (stejně jako ostatní Fryntovy děti )jsou skvostná lázeň pro staré oči. Přišly se svojí maminkou Janou, která mne dvakrát vezla domů a po cestě jsme samozřejmě mluvili česky – obě děti mluví perfektní češtinou a trochu starší Elinka dokonce vysoce kultivovanou češtinou žákyně exkluzivní české školy. Všechna jejich vystoupení jsem sledoval s pocitem radostného obnovování života a za jeden z nejpěknějších okamžiků hry považuji scénu , kdy Jana odchází za dětmi z jeviště, pootočí se do hlediště a řekne jediné slovo: “Promiňte” a řekne ho s tak kouzelnou intonací na poslední slabice, že ho slyším ještě teď.

Já vím, chcete vědět, jak to dopadlo. Skvěle: z abatyše se vyklubala manželka Syrakuského kupce Egeona (Jiřího Jančárka), který měl večer přijít o hlavu, ale nepřišel, protože vévoda efeský popravu nejdříve odložil a pak zrušil; a ti dva, které (a jejich dva syny) před dlouhým časem rozdělilo ztroskotání na moři, se objali a obnovili svoji lásku (abatyše s tím pravděpodobně měla potahovačky); ti dva poznali své syny (Martina Bonharda a Jiřího Jančárka ml.); synové se přihlásili jeden k druhému a k rodičům; Martin Bonhard se smířil se svojí manželkou (Zuzanou Novotnou). Ale to mu nestačilo, sundal si klobouk (nebo si ho nasadil?), aby vypadal jako ten druhý Antifolus a začal se objímat se sestrou své ženy, Lenkou Novotnou (a s jakým elánem! Dokonce ji v náručí zvedl, zatočil se s ní a prohlásil, že svatba bude na Karlštejně. Mormon jeden!).

Když bylo po všem a poslední divák opustil budovu, herci v zákulisí uklízeli, v celém hledišti jsme byli jen Tomášek Frynta (luxoval mezi sedadly) a já. Oba jsme čekali na Tomáškovu maminku a Elinku, které mi slíbily, že mě vezmou domů. Najednou ze zákulisí vystoupila Lenka Novotná, přišla až na okraj jeviště a řekla – jako by to bylo část její role – lehce formálním a možná trochu posmutněle usmířeným hlasem: „A je po divadle”

Měla pravdu. Ale divadlo bylo a my jsme ho žili. Než se rozplynulo jako sny, které – smíme-li věřit Hamletovi – jsou uhněteny ze stejné látky jako my…

* * *

Josef Čermák: The Comedy of Errors

Hat off to Shakespeare, Hamvašová and the New Theatre – Bravo, Milan Crhák!

I won’t pretend that I am writing a sober review (I am too much in love with the New Theatre). Nor do I think, though, that the praise you’re going to read is undeserved. What is it about? It is about a conspiracy of William Shakespeare (the author of The Comedy of Errors), Brigita Hamvašová (the director of the play), 19 (which of course includes me, I should write 18, but to hell with it I) excellent (and enthusiastic) actors and approximately ten scene-shifters and several hundred of spectators (I don’t think I could go wrong if I also described them as enthusiastic), who, together, created in the Burnhamthorpe Library Theatre in Mississauga, on April 20th to 22nd, four performances of the Comedy of Errors, I am (partly-no doubt-because I was permitted to “shine” with five-sentence role in the second scene) as a Czech (or if you wish Czechoslovak) Torontonian unbashfully proud of.

I will start with people without whom not even the most famous actors would have a chance. If they don’t dress you well, if they don’t make you up, if they don’t lighten you properly, stop dreaming about an Oscar. We had an outstanding team: the directress and her assistant will be mentioned later; our costumes were designed and made by Jana Fabiánová (an outstanding actress, singer and designer), who was this time around also – together with Dáša Belačíková and Radka Tamchynová (a brilliant actress refusing to age, the New Theatre’s face of the eternal naive young woman) responsible for reservations and box-office) and Věra Ripplová. Those two, Fabiánová and Ripplová created for us costumes we couldn’t even dream of, and Věra Ripplová had to maneuver me and several others four times into the exotic creations of their imagination and their hands. Absolute artists! Laci Hamvaš (I believe he spent the last week before the opening night nailing and painting what happened to stand in his way, in the theatre overnight and, in addition, breathed into our performance – by taping it – an aura of immortality; he had the help of two actors, father and son Jančáreks, about whom more later; Ivo Mejzr – as from time immemorial – looked after music and sound, and lately, I also saw him recording the nocturnes; Karel Tamchyna (who also happens to be a member of the probably best Canadian choir, The Mendelssohn Choir) lighted us so skillfully, that we all look perfect;

Věra Kohoutová (also known as the chief editor of the New Homeland) handled stage management and photo record. And all of them treated us as if we were international stars. I should probably put the prompter first. Without a prompter we are all dead. So we are grateful to Zuzana Borovjaková, an actress growing in stature from play to play, for doing this job in The Comedy of Errors.

Obviously, I cannot (and would not if I could) refuse to give some credit to William Shakespeare, even though all he did was to write the play sometime in 1593, and some people claim that he was heavily borrowing from some Roman playwright. It’s his first comedy and – and if I happened to be ungrateful and shamelessly writtenly (new English word) outspoken, I would very likely comment that it shows. The play is bout a family, parents and its two children, both boys, and to make things more complex, twins, distinguishable only by their mother ( mothers apparently have a nose for these things). There is another set of twins in the play, also boys – and born around the same time – but because their parents were poor and belonged to a lower caste, nothing is known about their parents. The rich father of the first set of twins decided to buy the second set, so that each of his sons could have a slave of his own. And fate or Shakespeare (or the Roman author Shakespeare borrowed from)) mixed things really well: even the ship they were on, somewhere – most likely on the sea – wrecked.

The directress of the play, Brigita Hamvašová has much more tangible reasons to claim credit for the success of this production than Shakespeare. For one reason, to communicate with her is much easier than with Shakespeare; for another, because she was born more than half a millenium after Shakespeare, it was her who was going to chose the play. Shakespeare should be grateful to her, that she picked his first comedy. Then she had to assemble 19 actors, and that wasn’t easy: just to find two sets of twins, each set as like as two peas, was almost impossible; in one small role she had to be content with me, an old man tottering to his grave, with memory so full of holes that I couldn’t remember two words: “sehnat výkupné” (to find ransom money), until I hit on a solution: find a word starting with the letters”sv’” (s for sehnat and v for výkupné). Within two minutes, I had not just one word, but three: “svět”, “světlo”, “svině” (the last words means “swine” in English, and is sometimes used to describe a very nasty person – I am using it in the sense of a mother of sucking pigs). The directress also succeeded to attract 6 people who never before appeared with the New Theatre, withiut question the largest single inflow of new blood since the first days of our theatre. Then came the endless rehearsals, entrances, departures, text, gestures, movements of 19 people on a relatively small stage. I don’t know how much sleep Brigita managed to enjoy during the rehearsals. Someone mentioned that he got an email from her at 2:00 o’clock in the morning.

I won’t exhaust you by detailed description of the action and take you directly to the stage at the moment when everything is being resolved. Please note with me the most important figures, of which particularly important are: the duke of Efezus, played – with the magnificent ruggedness of a man of the people – by Milan Crhák (his grandson, Aaron, plays the jailor): when he notices that one of the actresses (he is at this point introducing – in his capacity of the principal – the members of his troupe), the courtesan, irresistibly portrayed and with a charming Slovak accent at that ( how could it be otherwise, she is the sister of the superbly talented Viktor Matějkovič), Zuzana Matějkovič, is not on the stage, turns to the audience and roars:” Where are you, you slut? To the stage, and move it!”; the same Milan Crhák, who a year or two earlier was – after a ten-months stay at a hospital – practically pronounced dead – and such a performance – Bravo, Milan! Egeon, a merchant from Syrakus, who illegally entered Efez and after the sundown was to lose his head – played, excellently, by Jiří Jančárek, and I have to tell you that he wasn’t content with only one role and  appears also as the charlatan Dr. Skřipec – and that’s not all: he is one of the six new actors the directress managed to entice – this is what he says about himself: he was born “a long time ago” (he has the guts to tell this to me, at least three times as old as he is), as a boy sang with his parents Czech and Polish songs (his mother is Polish), at the age of nine began his acting career with amateur theatricals connected with the J.K. Tyl Theatre in Pilsen, then switched to music- he sang with the guitarist and singer Jirka Korn (the world is getting smaller and smaller: Korn was also an idol of Rev. Ladislav P. Kozák, the pastor of the Slovak Evangelical Lutheran Church of St. Paul, where we rehearsed The Comedy of Errors!), with whom he performed in the Prague Lucerna, with the Messengers and Teslar Group, performed – as a guest – in Poland, where he married, returned with his family to the Czechoslovakia, where they brought up their children (one of them, Jiří jr., a really handsome guy, appears in The Comedy in the role of one of  the first set of twins, but that wasn’t enough for him, so he added the role of the merchant Baltazar), they escaped from Czechoslovakia, settled in Toronto, immediately after their arrival were invited to attend a performance of the New Theatre and were so moved, that they saw practically all of its future productions; now we come to the two Antifoluses, one from Syracus and the other from Efezus – both are played – with his usual inborn masterfulness – an outstanding actor, a darling of women, a romantic hero in appearance, physically chiselled by canoeing and every other sport (he exercises even during the performance but only when he is not on the stage), Martin Bonhard; Adrealis, the wife of Antifolus from Efezus was portrayed with immense vitality (a performance for which Adrealis should thank her) by an outstanding actress, Zuzana Novotná.

Zuzana and her stage husband (in private life Martin Bonhard) looked great together and when they weren’t engaged in brutal quarrelling, seemed to be getting along extremely well; Adrealis has a sister, Lucilla, played by Lenka Novotná (obviously, being sisters, they must share the surname), a woman of many talents (she is a first-class singer) – in this role Lenka reminded me of Melanie in Gone with the Wind. The directress chose for the second most difficult role, the twin servants of the two Antifoluses, Petr Kohout – it was a wise choice: Petr has excellent memory, an interesting sense of humor and a booming voice – all three gifts came in very handy. Robert Janoušek (also assistant director) had no problem with portraying twin servant of the Antipoluses – Robert is also one of the “new” actors. How did he become a member of the New Theatre? He came to Canada to study film and ended in theatre by accident – while shooting a film. Robert doesn’t believe in wasting words:” I never thought of getting involved in theater.” He accepted an offer from the Slovak Young Scene to direct the comedy “Amant” (I saw it –a very good job) and “I was drawn into the magic atmosphere of the theatre…this weekend he would have his first acting part: two sentences…he looks at it philosophically: small roles, too, make the theatre.” And that’s a fact, Robert (I fully agree with you, we, the performers of small roles, must hang together, otherwise the stars would roll over us). And now we come to a really fascinating personage, the abbes of the convent where Antifolus  (Martin Bonhard) finds refuge. She was played by the administrative soul of the New Theatre, Dáša Belačíková. And what an abbess she was! a voice like a sound of a bell, severe, firm, everyone would think twice before contradicting her: when the wife of the Antifolus from Syracus (Martin) demands (quite roughly) that the abbess releases her husband, the abbess, on the way to her convent menacingly snarls: “Thou shall not have him!” And that response will echo on the stage and in the auditorium for a long  time to come; but the abbess appeared quite knowledgeable even about matters nuns usually know little about; for example: what is the right approach of a woman who discovers that her husband is cheating on her? One felt that she must have had significant personal experience. One of my favourite actors (he also drove me to the rehearsals), Jiří Škoda, played the goldsmith, and he didn’t disappoint me. I also quite enjoyed Bohdan Zatovkanuk in the role of a wild Turk, waving a huge jack-knife, who engaged in a ferocious battle with (would you believe that I forgot who was his adversary; Martin?); I think the New Theatre should send a clip of this engagement to several film companies and Bohdan will become a star in no time. Everyone (including her fellow actors) enjoyed Pucka. You don’t know which one was Pucka? You couldn’t miss her. Upholstered all around (her hip dimension must have been at least three and have meters! And her hair! The wildest growth I ever saw on a human head! And the erotic shrieks she emitted chasing her darling Dromius (Petr Kohout), who, though, in the end, preferred the status of a brother-in-law to that of a husband. She was also one of the ‘new’ actresses, but I saw her in one of the plays of the Young Slovak Scene and was impressed. And what did you, who attended one of our shows, think of the Officer (Martin Marton)? We called him “dráb”. A fellow as big as a mountain – what a gladiator he would make! Not even the hungriest lions would dare to attack him! Especially in his armor- it’s very difficult to chew…He provided us with fascinating information about himself: he was born in the heart of Šariša (unfortunately I don’t know what it means) in Prešov (there is a professional theatre in Prešov, they already know about Martin’s theatrical career in Toronto and will certainly try to win him over) 42  years ago: “ I have been in Toronto two years and I came here to fulfill a childhood dream. I want to write a book about people, countries and prejudices. And in Toronto there are hundred (I think at least 120, Martin, this should be a treat) ethnic groups. I joined your troupe by accident, through a friend, director, screen-writer and cameraman. It really got to me and I met only good people, who take theatre very seriously. I want to stay with it, so the goddess Thalia is pleased with me.” The stall-holders had it best. This is how one of them (and also one of the ‘new’ ones), Juraj Dargaj, a 33 years old native of Vranov nad Tepl’ou in the eastern Slovakia, a graduate glass painter who went through three years of drawing in the Andy Warhol Museum): “In this show I play a stall-holder, which is wonderful, because I can follow the action and learn…I never imagined how much work you must put into one show. I mustn’t forget either, that this is a group of excellent actors and that some of them had distinguished careers.” Another stall-holder (and a new member of the troupe) was Kamila Priehodová, a native of Bratislava, graduate of York University (Bachelor  degree in Psychology and Cerificate TESOL), who once helped with lighting at her High School and had a small part in another production, who “after working several years in administration plans to return to university to get her Master degree.” The youngest stall-holders were Tomášek Frynta and his sister Elinka. These two children (and other Frynta’s children) are a wonderful bath for old eyes. They came with their mother Jana, who twice drove me home and of course we spoke Czech – both children speak perfect Czech and the little older Elinka’s Czech is the advanced Czech of a student from an exclusive Czech school. I followed their every move with a feeling of joyous renewal of life. For me, one of the nicest moments of the play was the moment when Jana follows her children as they leave the stage, turns a little towards the spectators and says one word : “Excuse” and she says the last syllable with such a magic intonation, that I hear it even now.

I know, you want to know how it ends. Brilliantly: the formidable abbess turned out to be the wife of the Syrakus merchant Egeon (Jiří Janáček), who was supposed to lose his head after the sundown, but didn’t, because the Duke of Efezus first postponed, and then cancelled the execution; and the two, the abbess and Egeon, who (and their two sons)were separated by the shipwreck, embraced and renewed their love (the abbess may have later been investigated); the parents recognized their two sons (Martin Bonhard and Jiří Jančárek, jr.) and the sons acknowledged their parents, as well as each other. Martin Bonhard made peace with his stage wife Zuzana Novotná. But that wasn’t enough for him, he took off his hat (or did he put it on?) and embraced his wife’s sister (Lenka Novotná), and you should have seen the passion! He even lifted her, made a dancing movement and announced that the wedding would be in Karlštejn. The Mormon!

When the show ended and the last spectator left the auditorium, the members of the troupe started to clean the bathrooms and the dressing rooms and the only two people in the auditorium were Tomášek Frynta, who was vacuum cleaning the floor and I, both waiting for Tomášek’s mother and sister to take us home. All at once, Lenka Novotná, who was supposed to be married at Karlštejn, crossed the stage right to the edge and said – as if it was part of her role- in a voice a little sad yet appeased: “And the show is finished.” She was right. But the show did happen and we lived it. Before it dissolved as dreams, which – if we may believe Hamlet – are made of the same stuff as we…

* * *

Foto z archivu Jana Crháka a Ivana Roháče

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Trochu by pomohlo, kdybychom si mohli namlouvat, že  vlny násilí, které se za posledních sto let převalily přes naši planetu, jsou novodobým a přechodným úkazem. Historie bohužel mnoho důkazů na podporu takové iluze nenabízí. K Vánocům jsem dostal dárkem od ředitele slánského gymnazia Václava Beneše Třebízského (před sedmdesáti roky i „mého“ gymnázia), Dr. Milana Dundra, několik knížek o Slaném. Zvlášť mne zaujaly „Legendy ze Slaného a Slánska“, možná i proto, že autorem knihy je Jindřich Hulinský a já se před víc než sedmdesáti roky producíroval po Slaném, někdy ve společnosti mimořádně hezkého studenta stejného příjmení jako Jindřich, a stejného ročníku jako já (on chodil do třídy B), oba s dlouhými vlasy (jeho byly uhlově černé), oba v černých širácích (říkalo se nám potápky), hlavně proto, že nacisti potápky nenáviděli, oba frajersky odfukující cigaretový kouř. Nebylo by mile hřejivé, kdyby Jindřich Hulinský byl příbuzný mého dávného kamaráda? Knihu – fotoreprint původního vydání z roku 1931- vydala Knihovna V. Štecha ve Slaném. Hulinského kniha, bohužel, důkazy  na podporu iluzí nenabízí. Naopak.

První dvě kapitoly mají titul „Slánští kališníci. Dvě historické črty z patnáctého věku.“ Začínají lyricky: „O nedělním dni 5. května léta Páně 1420, který byl výročním dnem památky sv. Gotharda, biskupa a mučedníka, probudilo se krásné jitro nad městem Slaným i celým jeho půvabným okolím; ranní slunko vesele vycházejíc, zvedlo se nad „vrchem slaným“ a rozptýlilo lehké mlhy nesoucí se po údolích a hájích, tráva leskla se třpytnou rosou a z mladých smrčin a jedlin prohlédala svěží zeleň prvního jarního rozpuku. Skřivánci, třepotající se v nedohledné výši, pěli svou ranní píseň a z hlubších temných hvozdů hory slánské, z luží a vzdálenějšího „vršku krkavčího” u Ovčár ozývaly se hlasy žežulek; počínalo krásné ráno v boží přírodě.” Dokonalé ráno pro každoroční „slavnost poutní”, kterou slánští občané (po upálení Jana Husa se převážnou většinou přiznali k jeho učení) použili k významné církevní oslavě: „nastolení nově dosazeného plebána, při níž poslouženo býti mělo účastníkům po prvé tělem pod způsobou obojí.” Ale dvacátá léta 15. století nebyla pokojná léta. O duši národa se rvali stoupenci papeže a následovníci Husovi, kteří se po smrti Žižkově rozdělili na Tábority, Kališníky a Sirotky a svářeli se mezi sebou. Čtrnáct dní po svatogothardské pouti tři nejmladší slánští konšelové vytáhli s několika sty zbraně nejschopnějších občanů na pomoc Praze, ohrožené křížovou výpravou krále Zikmunda. Zikmund po porážce pod Vyšehradem odtáhl 24. května k Staré Boleslavi a jeho stoupenec Václav Zajíc z Hasenburku vyrazil ke Slanému, které mu – díky neúmyslné zradě a šíření lživých zpráv, že Zikmund se zmocnil Prahy – padlo do klína. Pro katolickou stranu to bylo významné vítězství. Tak významné, že do Slaného přitáhl i Zikmund, papežský legát a pražský arcibiskup a začalo prověřování pravověrnosti slánských obyvatelů. Téměř všichni se přihlásili ke katolické víře. S výjimkou plebána Ambrože a souseda Vaňka. Ti byli přivedeni do chrámu sv. Gotharda a zatímco vítězové ničili všechno připomínající obřady pod obojí, bylo jim pohroženo,že nezřeknou-li se „bludného učení”, budou potrestáni smrtí upálením. Nezřekli se, „před vraty hřbitova postavena hranice a na ní před zraky ustrašeného obyvatelstva spáleni mučenníci slánští otec Ambrož se sousedem Vaňkem…” Zikmund a jeho vojsko se ve Slaném dlouho neohřáli a vláda města se vrátila do rukou kališníků, jejichž duší byl farář Křišťan.

Historie se opakovala, jen v trochu jiné podobě: Slaný dobyli – úskokem (po jedenácti dnech obléhání předstírali, že odtáhli a v noci se vrátili) Táborité a Sirotci, kteří přišli ztrestat své umírněné spoluvěrce: „Během jediné hodiny vtáhla valná část obléhajícího vojska do vnitra zrazeného města, které octnuvši se v rukou nepřátel, hned na více stranách bylo zapáleno. Kvílení zvonů, křik z ulice do ulice prchajících občanů, nářek raněných a pláč žen mísil se v zuřivý křik a vítězný jásot nepřátel. Nastalo zuřivé řádění proti bližním…suroví a zdivočelí „bojovníci boží” neznali milosrdenství, rozptýlivše se po všech ulicích a prostorách města ubíjeli, pálili a drancovali napořád…Někteří velící panoši…uchýlili se do věže kostela sv. Gotharda. Ta okamžitě obklíčena, hořlavinami naplněna a zapálena. Faráři Křišťan i s střídníkem svým Václavem ze Zvíkovce vyvlečeni z budovy farní a vrženi na hranici při fortně hřbitovní…”

Mnoho jsme se nezměnili – jen místo hranic, na kterých umřelo pár desítek lidí, jsme zřídili plynové komory, v nichž jsme zavraždili miliony.

* * *

Josef Čermák: Humanity’s horrors

As we see almost daily on television and read in the newspapers, bands of creatures in human form move from one impoverished African country to another, murdering people, raping women, cutting of their lips, breasts and penises, and burning their homes. Because the scope of their bestiality is unacceptable even to individuals prepared to rob and burn homes of their victims to gain power, wealth, or just to stay alive, these marauding bands kidnap boys, indoctrinate them with fear and feed their worst instincts. In other places, men generally seen as normal members of their community, see stoning raped women as an act of justice (women – the guarantors of the continuation of life- are the favored target of violence, but not even they escape the virus of man’s brutality to man: I will never forget processions of women marching in the streets of Czech cities, demanding death for Milada Horáková). And if we want to have a look at what’s cooking in the kitchen of the almost scientifically ritualized process of violence, all we have to do is to open a book of memories written by one of the survivors of the Nazi or Communist prisons and concentration camps.

It would help a bit, if we could convince ourselves that the waves of violence which in the last century rolled over our planet, are a modern and passing phenomenon. History, unfortunately, doesn’t offer many proofs in support of such an illusion. Last Christmas one of my nicest presents came from the director of the Václav Beneš Třebízký Gymansium in Slaný (which, seventy years ago, was ‘my gymasium’ as well), Dr. Milan Dundr, three books about Slaný. The volume which immediately caught my attention, was titled ”Legends from Slaný and its environs”, one reason possibly being the name of the author of the book, Jindrich Hulinský –more than 70 years ago I used to show off in Slaný, often in the company of a very handsome student with the same last name as Jindřich, attending same school and same form, only he went to class B. We both had long hair (his was coal black) and huge hats (we were called – heaven knows why – potápky) mainly because the Nazi hated us, both swaggeringly blowing away smoke from our cigarettes. Wouldn’t it be wonderfully gratifying to find that Jindřich Hulinský is related to my long ago friend? The book – a photoprint of the original edition published in 1931 – was published by the Václav Štech Library in Slaný. Unfortunately, Hulinsky’s book hardly offers evidence in support of any illusion.

The first two chapters are tiled : “Slaný’s people of the chalice” (Christians partaking in both the body and the blood of Christ). “Two historical sketches from the fifteenth century.”. The chapters begin lyrically: ”On  Sunday, May 5, 1420, the anniversary date of St. Gothard, a bishop and a martyr, a beautiful morning awoke over Slaný and its lovely environs; the morning sun, rising merrily, raised itself over the “Slaný hill” and dispersed the light mist floating in the valleys and groves, the grass sparkled with glittering dew , fresh green in the first spring bud peeked from young spruces and firs. The skylarks, fluttering in the out of sight heights, sang their morning song and from deep dark forests of the Slaný mountain, the meadows and the žežulky made themselves heard from the somewhat more distant ‘raven hill’ by Ovčáry: the beginning of a beautiful morning in God’s nature. A perfect morning for the annual “pilgrimage festivities”, which the citizens od Slaný (most of them – after Jan Hus’ burning on the stake – by a large majority accepted his teaching) used for an important church celebration: “the installation of a newly appointed pastor, during which the participants would for the first time partake in both the body and blood of Christ.” But the twenties of the 15th century were not peaceful years. The adherents of the pope fought for the soul of the people with Jan Hus followers, who after Žižka’s death, split into Taborites (Táboriti(), the Chalice group (Kališnícj) and the Orphans (Sirotci) and contended violently with each other. Two weeks after the St.Gothard pilgrimage festivities, three young city councillors left Slaný at the head of several hundred militarily most able citizens to help defend Prague, threatened by king Zikmund crusade. Zikmund was defeated under Vyšehrad and on May 24 moved to Stará Boleslav, while his adherent, Václav Zajíc of Hasenburg, moved toward Slaný, which –thanks to unintentional betrayal and false reports that Zikmund seized Prague – became a windfall for him. That was an important victory for the catholic side. So important that Zikmund, the papal legate and the archbishop of Prague pulled up to Slaný and the examination of the purity of faith of the Slaný citizens began. Almost all rejoined the catholic faith. With the exception of pastor Ambrož and a man called Vaněk. Those two were brought to the church of St. Gothard and while the victors were destroying everything reminiscent of the protestant ritual, they were threatened that should they fail to renounce the erring teaching, they would be punished by death on the pyre… They refused to renounce, a pyre was built up in front of the cemetery gate and on that pyre – before the eyes of the frightened inhabitants – the two Slaný martyrs, Father Ambrož and the man called Vaněk, were burnt to death…Zikmund and his troops did not hold  the city long – the government of the city soon returned to the Chalice group and its soul, the priest Křišťan.

History repeated itself, only slightly differently: “Slaný was taken – by guile (they pretended, after eleven days of siege, that they were withdrawing, but returned during the night) –by  the Taborites and Orphans, who came to punish their more moderate followers of Jan Hus: ”Within one hour most of the troops entered the betrayed city, which, once in the hands of the besieging soldiers, was set on fire. The wailing of the bells, screaming of the fleeing citizens, moaning of the injured and weeping of women  mixed with the frenzied shouting and jubilation of the enemy. Then began a ferocious raving mad onslaught on the conquered people – the barbarous and wild ‘God’s fighters’ knew no mercy, spread over the whole city killing, burning and plundering…Some of the defenders took shelter in the tower of St. Gothard’s church. The tower was immediately surrounded, filled with inflammables and set on fire. The priest Křižan with his friend Václav from Zvíkovec were dragged from the parsonage and thrown on the pyre by the cemetery gate..”.

We haven’t changed much – only instead of pyres on which we burnt a few dozen men, we use gas chambers, in which we murder millions.

 * * *

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Ta jména nenajdete jen na budovách a na programech. V jednom z předních předměstí Toronta, zvaném Scarborough, najdete dokonce “město” (town) nesoucí jedno (dokonce jedno z těch nejslavnějších) takové jméno: Masaryktown. Masaryktown město opravdu není. Je to krásný soukromý park s restaurací a kancelářemi (posledních několik let vzorně spravovaný manželskou dvojicí, Ivou a Františkem Ječmenovými), vlastněný (jak skoro všichni torontští krajané vědí), krajanskou charitativní organizací Masaryk Memorial Instittute Inc. S Masarykovým jménem se setkáme i na ulici Cowan Ave., kde bývala Masarykova hala a dnes je společenský dům pro etnické skupiny, ale budova je dosud označena jménem prvního československého prezidenta, i když do nedávna (a snad dosud) špatně hláskovaným. Na Torontské univerzitě (v Robarts Library) najdete přednáškovou síň a knihovnu Franka Josefa Scheybala, vytvořenou z darů jeho matky, Vlasty Scheybalové a její jméno a jméno jejího manžela, Ing. Františka Scheybala, na deskách s jmény významných dárců v několika torontských nemocnicích. Na Torontské univerzitě v Munkově centru je pěkná síň Karla Buzka, stěžejní postavy při zakládání celokanadské organizace Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů na kongresu konaném 24. a 25. června 1939 v Torontu, na kterém Buzek byl zvolen generálním tajemníkem. Původní jméno této organizace, National Alliance of Slovaks, Czechs and Carpathian Ruthenians, prošlo řadou změn, než se ustálilo na dnešním Czech and Slovak Association of Canada (České a Slovenské sdružení v Kanadě). Buzek rovněž hrál vůdčí roli při jejím budování během druhé světové války (jeho cesta se slovenským představitelem Peterem Klimkem napříč Kanadou je nejpěknější legendou historie českých a slovenských přistěhovalců v Kanadě), kdy měla 91 odboček a 6 500 členů, zasloužil se o rozhodnutí kanadské vlády ze dne 10. dubna 1941, jímž českoslovenští občané byli uznáni za příslušníky spojenecké ze,mě a tím osvobozeni od různých válečných omezení, kterým podléhali příslušníci jiných národností, jejichž země byly okupovány nacisty. Jeho práci se dostalo uznání i tím, že byl jmenován ředitelem Canadian Relief Fund.

To echo domova vnímáte, když míjíte římskokatolický kostel sv. Václava, Slovenský evanjelický kostol augsburského vyznania sv. Pavla, Slovenský grécko-katolický kostol sv. Marie, a – donedávna – Československý baptistický kostel; nebo na křižovatce dvou slavných ulic ve středu Toronta jednu z nejznámějších a nejelegantnějších torontských budov ‘Bata Shoe Museum’, duchovní dítě hlavně Sonji Bata, s níž česká torontská televize Nová vize přinesla na pokračování fascinující rozhovor (zaznamenaný i v krajanských novinách Satellite a CzechFolks). I když dnes neuvidíte skoro v každém kanadském městě prodejnu s obuví nesoucí jméno Bata, jak tomu bylo po desítky let v minulém století, Batovo museum obuvi statisícům návštěvníků, či jen kolemjdoucím, připomene, že český švec (v sedmé generaci u verpánku), Tomáš Baťa, si dal za úkol obout svět a málem se mu to (a jeho synovi – rovněž Tomášovi a nevlastnímu bratru Janovi) podařilo: na vrcholu svého úspěchu firma Bata zaměstnávala 71 000 lidí a vyráběla čtvrt miliardy párů obuvi ročně.

Ozvěnu domova jsem tento týden zaslechl několikrát. Prvně 3. dubna na slavnostním koncertu orchestru “The National Balet of Canada” v Koerner Hall (už dlouho se chystám vypátrat, jde-li o slavnou hodonínskou rodinu, již TGM navštěvoval v její pozdější rezidenci v Jičíně, která po Mnichově našla domov ve Vancouveru, rozluštila záhadu použitelnosti aljašské borovice, vybudovala jeden z největších dřevařských podniků na kontinentě a podělila sbírkami a milionovými dary hlavně ‘University of British Columbia’). V tištěném programu koncertu najdete jméno Tomas Schramek (je uveden jako hostující učitel a kouč) a mezi reprezentanty diváků a dárců jméno Milan Schramek). Tomas Schramek, slovenský tanečník, se stal členem National Ballet of Canada v r. 1969 a v roce 1973 byl jmenován ‘Principal dancer’. Vystoupil v hlavních rolích v Labutím jezeru, Louskáčku, Romeo a Julie, Don Quichote a Manon. V tištěném programu je z inscenace každého baletu, hudebně reprezentovaného v slavnostním koncertu, uveřejněna jedna fotografie, mezi nimi i fotografie Xiao Nan Yu a Jiřího Jelinka ve scéně z Oněgina. Jelínkovo jméno uvidíme i ve vizuálním doprovodu vyprávění, jímž přední kanadský herec, Colm Feore, jedotlivá čísla uváděl. Jelínek se stal členem kanadské baletní společnosti (jako ‘Principal dancer’) v roce 2010 a sklidil hodně potlesku právě jako Oněgin v Crankově baletu stejného jména.

Den nato se mi do rukou dostaly programy na příští sezonu (2012 – 2013) od Toronto Symphony Orchestra a Canadian Opera Company. V programu opery jsem zahlédl jen jedno české jméno. Ale je to jméno, které vydá. 29. ledna a 2, 8,14, 17,20, a 23. února, 2013, Jiří Bělohlávek řídí inscenaci Wagnerovy opery Tristan und Isolde (hlavní role zpívají Ben Heppner a Melanie Diener), kterou – spolu s Jenůfou a Rusalkou – dirigoval v Glyndebourne Opera. Bělohlávek měl (a dosud má) mimořádně zajímavý život: narodil se v roce 1946 do rodiny advokáta a soudce. V mládí studoval cello u Miloše Sádla, graduoval na Pražské konzervatoři a Akademii umění. Od roku 1977 do roku 1989 byl hlavním dirigentem Pražského symfonického orchestru. V r. 1990 se stal hlavním dirigentem České filharmonie, ale o rok později orchestr odhlasoval, aby hlavním dirigentem byl ustanoven Gerd Albrecht. Bělohlávek reszignoval (v roce 1992) a založil Pražskou komorní filharmonii (kterou řídil na jejím prvním vystoupení  na BBC Proms v roce 2004). Od roku 1995 působí jako dirigent BBC Symphony Orchestra, kde končí v r. 2012, kdy se vrací do Prahy jako hlavní dirigent České filharmonie. V roce 1998 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem opery Národního divadla a předsedou Mezinárodního hudebního festivalu na Pražském jaru. V Kanadě hostoval často – i za komunistického režimu. Posledních osm let se pohostinsky věnoval USA: 17. prosince 2004 dirigoval v Metropolitan Opera Káťu Kabanovou, v lednu a únoru 2007 Jenůfu a v únoru a březnu 2009 Evžena Oněgina a Rusalku. Letos, 23. března, se mu podařil husarský kousek (mohou světoví dirigenti husařit?): v krásně renovované síni Českého národního domu na Manhattanu (vejde se tam 300 diváků) řídil Pražskou komorní filharmonii. Bělohlávek svou torontskou návštěvu doplní dirigováním (13, 15 a 16 února) v Roy Thomson Hall Morawetzovy Sinfoniety for Strings a Beethovenovy Deváté symfonie vrcholící Ódou na radost (Oskar Morawetz se zdá být v dobré společnosti ), se sólisty a The Toronto Mendelssohn Choir.

V programu Toronto Symphony Orcherstra se sejdeme s dalšími jmény: 20. a 21. března 2013 Sir Andrew Davis diriguje (vedle Ravelovy Rapsodie espagnole a Lalovy Symphonie espagnole) Dvořákovu Symfonii č. 8, považovanou spolu s 6. a 7. za nejlepší z jeho devíti symfonických skladeb. Hudební kruh milých jmen se uzavře 17.a 18 dubna, kdy Peter Qundjian diriguje Smetanovu Mou vlast, doprovázenou vizuálními záběry. Má vlast je nejen mnohými považována za nejčesštější hudební dílo, ale je pamětihodná i něčím, co patří do každodenního beethovenovského folkloru, ale o čem je zřídka zmínka v případě Bedřicha Smetany: že úplně ohluchl. V noci 19. října 1874, uprostřed komponování Vyšehradu, první z šesti hudebních básní tvořících cyklus Má vlast, ztratil sluch. Vyšehrad a ostatních pět hudebních básní vytvořil v mrtvém tichu. Ejhle hudební skladatel…ejhle člověk!

* * *

Josef Čermák: Names on Toronto buldings and programs

There may be a bit of jingoism in this. And probably some pride, that the bearers of those names came from the same nest as I. If that be so, than both the jingoism and pride are in my case of a very non-combative, tame variety of those two dubious demotions. It’s rather a feeling we experience when we meet with something agreeably familiar, such as when you visit friends, and the hostess sets before you a plate filled with potato-pasta balls – (which you love but didn’t taste for a long time), practically invisible under snow-drifts of sugar and ground poppy seed, something Eva Mestic, a fine woman (and also an intellectual) did to me several times. Something akin to the scent of home…

Those names don’t appear only on buildings and programs. In one large Toronto suburb, Scarborough, there is a place, called Masaryktown, named after one of the most illustrious Czechs, T.G. Masaryk. It isn’t really a town. It is a beautiful private park with a restaurant and offices (the last few years wonderfully cared for by a husband and wife team, František and Iva Ječmen), owned (as almost all Toronto countrymen know) by a charitable organization, Masaryk Memorial Institute Inc. We meet with Masaryk’s name again on the Cowan Avenue. The building named after the first Czechoslovak president (until recently and perhaps still, Masaryk’s name is misspelled), served for many years as a restaurant, offices and social hall of the Institute. Then it was sold to the City of Toronto and is now used as a social hall by Toronto’s ethnic groups. At the University of Toronto, in the Robarts Library, a library and a lovely lecture hall are named after Frank Joseph Scheybal, whose mother, Vlasta Scheybal, made several substantial gifts to the University and whose name (and that of her husband) appears on boards displaying names of the most significant donors, in several Toronto hospitals. At the Munk Centre of the University of Toronto is a lovely meeting room named after Karel Buzek, a pivotal figure in the founding of the all-Canadian organization of the Czechs, Slovaks an d Carpathian Ruthenians at a Congress held in Toronto on June 24. and 25. 1939, at which he was elected Secretary-General. The original name of the organization, National Alliance of Slovaks, Czechs and Carpathian Ruthenians, went through several changes until it stabilized in today’s Czech and Slovak Association of Canada. Buzek also played a leading role in the building of the organization in the Second World War (his trip with the Slovak representative, Peter Klimek, across Canada is the finest legend in the history of the Czech and Slovak immigrants to Canada), when it had 91 branches and 6,500 members; his work and the work of many members of the Association can claim credit for the decision of the Order in Council of April 10, 1941, whereby Czechoslovak nationals were recognized as citizens of an allied country and thus not subject to various wartime restrictions imposed on non-privileged aliens. His contribution was also recognized by his appointment as executive director of the Canadian Relief Fund.

You hear the echo of the homeland as you pass by the Roman Catholic Church of St, Wenceslaus, Slovak Evangelical Lutheran Church of St. Paul, Slovak Greek Catholic Church of St. Mary and –until recently – The Czechoslovak Baptist Church; or at the intersection of two famous streets in the centre of Toronto, one of the best known and most elegant Toronto buildings, The Bata Shoe Museum, a spiritual child of Sonja Bata, featured recently in several installments on the Toronto Czech television New Vision and also in the Toronto bi-weekly Satellite and the international CzechFolks. Although these days you won’t see in almost every Canadian city and town a Bata shoe store (as was the case for some five decades in the last century), the Bata Shoe Museum reminds hundreds of thousands of visitors or just people passing by, that a Czech seventh-generation cobbler, Tomas Bata Sr. decided to shoe the world and – with the help of his son (also Tomas) and his step-brother Jan– almost succeeded; at the height of its success, The Bata Shoe Company employed 71 000 people worldwide and produced around a quarter of a billion pairs of shoes annually.

This past week, I heard the echo of my homeland several times. The first time, on April 3, at the gala concert of the National Ballet of Canada Orchestra in the Koerner Hall (one of these days I must find out, if the name of the hall is the name of the the great Hodonin family which later moved to Jičín, where it was visited by T.G. Masaryk. After Munich, the family settled in Vancouver, founded the Alaska Pine Company which discovered a way to utilize western hemlock and built one of the great forest industries on the continent, and donated collections and millions of dollars, particularly to the University of British Columbia. The concert’s printed program mentions the name of Tomas Schramek (as one of the guest teachers and coaches) and among the Audience and Donor Services Representatives, Milan Schramek. Tomas Schramek, a Slovak dancer, joined the National Ballet of Canada in 1969 and became a Principal Dancer in 1973. Schramek performed in a number of leading roles including those in Swan Lake, The Nutcracker, Romeo and Juliet, Don Quichote, and Manon. The printed program features a number of photographs of famous scenes from each ballet musically represented in the concert. One of them shows Xiao Nan Yu and Jiří Jelinek in the 2010 production of Onegin. Jelinek who was born in 1977, danced – prior to joining the National Ballet of Canada as a Principal Dancer (he is particularly admired for his performance in the title role in Onegin in the John Cranko’s ballet of the same name – for Stuttgart Ballet.

A day or so later, I received programs of the Toronto Symphony Orchestra and the Canadian Opera Company for the 2012-2013 season. In the Canadian Opera program I noticed only one name (but one that counts quite significantly) that immediately addressed me. The name of the conductor of Tristan and Isolde, Jiří Bělohlávek (Bělohlávek conducted the opera – together with Jenůfa and Rusalka for the Glyndebourne Opera), who will conduct one of the Wagner’s masterworks on January 29, and on February 2,8,14,17,20, and 23, 2013 (the title role will be sung by Ben Heppner who will be joined by the German soprano Melanie Diener). Bělohlávek had (and still has) an exceptionally interesting life. He was born in 1946. His father was a lawyer and a judge. As a boy, he studied cello with Miloš Sádlo. After graduation from the Prague Conservatory and the Academy of Performing Arts, he served as chief conductor (1977-89) of the Prague Symphony Orchestra, and from 1990 to 1992 as chief conductor of the Czech Philharmonic, resigning after the orchestra (in 1991) organized and voted to appoint Gerd Albrecht its new principal conductor. In 1992 Bělohlávek founded Prague Philharmonia. He conducted the orchestra (he is now its conductor laureate) at its appearance at the BBC Proms in 2004. In 1997 he became Professor of Conducting  at the Prague Academy of Music and the following year, the principal guest conductor of the opera company of the Národní divadlo and also  serves as chairman of the Prague Spring International Music Festival. In 1995 he became principal guest conductor of the BBC Symphony Orchestra. His contract has been extended to 2012, when he returns to the Czech Philharmonic, following his 1910 re-appointment as its chief conductor.

You hear the echo of the homeland as you pass by the Roman Catholic Church of St, Wenceslaus, Slovak Evangelical Lutheran Church of St. Paul, Slovak Greek Catholic Church of St. Mary and –until recently – The Czechoslovak Baptist Church; or at the intersection of two famous streets in the centre of Toronto, one of the best known and most elegant Toronto buildings, The Bata Shoe Museum, a spiritual child of Sonja Bata, featured recently in several installments on the Toronto Czech television New Vision and also in the Toronto bi-weekly Satellite and the international CzechFolks. Although these days you won’t see in almost every Canadian city and town a Bata shoe store (as was the case for some five decades in the last century), the Bata Shoe Museum reminds hundreds of thousands of visitors or just people passing by, that a Czech seventh-generation  cobbler, Tomas Bata Sr. decided to shoe the world and – with the help of his son (also Tomas) and his step-brother  Jan– almost succeeded; at the height of its success, The Bata Shoe Company employed 71,000 people worldwide and produced around a quarter of a billion pairs of shoes annually.

This past week, I heard the echo of my homeland several times. The first time, on April 3, at the gala concert of the National Ballet of Canada Orchestra in the Koerner Hall (one of these days I must find out, if the name of the hall is the name of the the great Hodonin family which later moved to Jičín, where it was visited by T.G. Masaryk. After Munich, the family settled in Vancouver, founded the Alaska Pine Company which discovered a way to utilize western hemlock and built one of the great forest industries on the continent, and donated collections and millions of dollars particularly to the University of British Columbia. The concert’s printed program mentions the name of Tomas Schramek (as one of the guest teachers and coaches) and among the Audience and Donor Services Representatives, Milan Schramek. Tomas Schramek, a Slovak dancer, joined the National Ballet of Canada in 1969 and became a Principal Dancer in 1973. Schramek performed in a number of leading roles including those in Swan Lake, The Nutcracker, Romeo and Juliet, Don Quichote, and Manon. The printed program features a number of photographs of famous scenes from each ballet musically represented in the concert. One of them shows Xiao Nan Yu and Jiri Jelinek in the 2010 production of Onegin. Jelinek who was born in 1977 danced – prior to joining the National Ballet of Canada as a Principal Dancer (he was particularly admired for his performance in the title role in Onegin in the John Cranko’s ballet of the same name –for the Stuttgart Ballet.

A day or so later, I received programs of the Toronto Symphony Orchestra and the Canadian Opera Company for the 2012-2013 season. In the Canadian Opera program I noticed only one name (but one that counts quite significantly) that immediately addressed me. The name of the conductor of Tristan and Isolde, Jiří Bělohlávek (Bělohlávek conducted the opera – together with Jenůfa and Rusalka for the Glyndebourne Opera) who will conduct one of the Wagner’s masterworks on January 29, and on February 2,8,14,17,20, and 23, 2013 (the title role will be sung by Ben Heppner who will be joined by the German soprano Melanie Diener). Bělohlávek had (and still has) an exceptionally interesting life. He was born in 1946. His father was a lawyer and a judge. As a boy, Bělohlávek studied cello with Miloš Sádlo. After graduation from the Prague Conservatory and the Academy of Performing Arts he served as chief conductor (1977-89) of the Prague Symphony Orchestra, and from 1990 to 1992 as chief conductor of the Czech Philharmonic, resigning after the orchestra (in 1991)organized and voted to appoint Gerd Albrecht its new principal conductor. In 1992 Bělohlávek founded Prague Philharmonia which he conducted (he is now its conductor laureate) at its appearance at the BBC Proms in 2004. In 1997 he became Professor of Conducting  at the Prague Academy of music and the following year, principal guest conductor of the opera company of the Národní divadlo and also  serves as chairman of the Prague Spring International Music Festival. In 1995 he became principal guest conductor of the BBC Symphony Orchestra. His contract has been extended to 2012, when he returns to the Czech Philharmonic, following his 1910 re-appointment as its chief conductor. Bělohlávek made his Metropolitan debut on December 17, 2004 with Káťa Kabanová, followed in January and February, 2007 with Jenůfa, and in February and March 2009 with Eugene Onegin and Rusalka. This year, on March 23rd, he did something that must have given him a huge satisfaction: conducting the Prague Philharmonia at a beautifully renovated auditorium of the Bohemian National Hall in Manhattan seating 300 people. During his Toronto visit, Bělohlávek will also conduct  (on February 13,15, and 16) the Toronto Symphony Orchestra in a program of Morawetz’s Sinfonieta for Strings and Beethoven’s Ninth Symphony with the sparkling Ode to Joy with soloists and The Toronto Mendelssohn Choir. (Oskar Morawetz keeps good company…).

In the Toronto Symphony Orchestra’s program we meet two more exquisite names: Sir  Andrew Davis will conduct – on March 20 and 21, 2013 – beside Ravel’s Rapsodie espa gnole and Lalo’s Symphonie espagnole – Dvořák’s   Symphony no. 8, considered one of the best three (the other two being nos. 6 and 7) of his nine symphonies, all of them recorded by the London Symphony Orchestra, conducted by István Kertézs. The second name is surely one of the most beloved in the Czech culture, Bedřich Smetana, whose My country will be performed on April 17 and 18, 2013 under the direction  of Peter Qundjian. The performance will be accompanied by Projected Images Co-commissioned  by the TSO.  To many, My country is not  only the most ‘Czech’ piece of music, but also one born in tragedy – while the whole musical world knows of Beethoven’s deafness, only few specialists ever mention it with regard to Smetana. Smetana completely lost his hearing the night of October 19, 1874, in the middle of composing Vyšehrad, the first of the six tone-poems composing My country (beautifully recorded by Karel Ančerl and the Czech  Philharmonic), completing it and the other five tone-poems in deathly silence. Ecce a composer! Ecce a man!

* * *

 Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Se vstáváním 18. března to nebylo snadné: den předtím se totiž na mne vyřítila – bez jakéhokoliv varování (jako kašel, horečka, škrábání v  krku) – naprosto hnusná rýma, takže, když jsem se to ráno probudil, cítil jsem všecko možné, jen ne lásku k světu a chuť vstávat. Hrdinsky (a navztekaně) jsem vstal, oblékl a vydal se do nedělního rána. Během mše se ve mně navztekané vlny trochu uklidnily, smířil jsem se s tím, že jsem se vydal na cestu, a místo abych v  posteli rozmazloval svoji bujarou rýmu, jsem putoval po torontských českých a slovenských luzích a hájích.

Na valnou hromadu jsem dorazil se značným zpožděním v okamžiku, kdy Hana Pelnářová skončila svůj projev (domníval jsem se, že děkovala za nominaci) a shromáždění členové jí tleskali.

Moje funkce byla nenáročná: přezkoumat účetní knihy, kopie šeků a stvrzenky a v případě, že všechno shledám v pořádku, navrhnout, aby odstupujícímu výboru bylo uděleno absolutorium. Poněvadž záznamy a kopie dokladů mi byly zaslány emailem a já je shledal v pořádku, navrhl jsem absolutorium. Cestou k východu ze sálu jsem pocítil potřebu pronést řeč: doporučil jsem, aby nikdo nad 85 (mně je 87) – s výjimkou Hany Pelnářové, která, ač blízko devadesátky, pořád znamenitě funguje – nebyl nominován na žádnou funkci. Odpověděl mi mladý muž, kterého jsem viděl poprvé, co všecko jeho babička na Slovensku, které je přes devadesát, ještě dokáže. V tom okamžiku jsem se – k svému velikánskému překvapení – „utrhl z řetězu“. Ne úplně nevědomě – někde hluboko v podvědomí něco mi tichounce šeptalo, že nejednám správně. Ale já nedbal a silácky mladého muže zprdnul: ”Kdybych Vám měl vykládat, kolik volovin já tu vyvádím, tak byste z toho zlbnul…”

Touto cicerovskou orací (jasně inspirovanou rýmou) jsem nikterak nechtěl snižovat snažení členů sdružení – snažit se udržet plamínek národní víry si zaslouží obdiv, ne výsměch. Ten výsměch patřil mně: mám panický strach z pocitu sebedůležitosti… Ale o to tady nejde. Oč jde, je, že ani já, ani nikdo z  lidí, kteří mne trochu znají, by neočekával, že bych takovou nehoráznost vyslovil. A tady jsme u otázky, kterou jsem se zabýval v posledním článku: Proč se chováme, jak se chováme? Může někdo s určitostí říct o komkoliv, jak se v dané situaci zachová? Může kdokoliv z nás předem vyhmátnout okamžik, kdy jsme připraveni zradit samy sebe? Před několika týdny americký voják v Afghánistánu zastřelil 16 či 17 lidí (z toho devět dětí a dvě ženy). Když členové jeho rodiny a přátelé byli novináři dotazováni, co si o tom myslí, do jednoho odpověděli, že něčeho takového jejich přítel není schopen. Na druhé straně jiný voják na podobnou otázku odpověděl, že sám byl v afghánské válce alespoň jednou v situaci, kdy nad sebou ztrácel kontrolu. Je ovšem rozdíl mezi situací, kdy vás ze všech stran odstřelují a kolem silnic vybuchují bomby, a situací, kdy vaším jediným odpůrcem je rýma. A hodně záleží na  tom, z čeho jsme uděláni…

***

Josef Čermák: Respecting an annual meeting of the Toronto branch of the Czech and Slovak Asociation of Canada

For March 18, 2012 I committed myself to attending a mass at the Toronto Slovak Evangelical Church of St. Paul (the mass usually starts at 10:45 and ends at 12:30), and also the annual meeting of the Toronto branch of the Czech and Slovak Association of Canada, planned to start exactly when the mass ended. Unfortunately, in the lounge of the building the president of the Toronto branch, Radmila Locher, owns a condo, approximately 40 minutes by streetcar from the Slovak Church. This maybe a good time to say a few words why – although I have not been given the gift of faith – I attend church (even though not very regularly), and why I sometimes attend Pastor Ladislav Kozak’ s church, and other times Father Libor Švorčik’s Roman Catholic church, the churches of two men of the cloth I deeply admire for their service to their fellow men. Because I have not been given the gift of faith and with all those who ever confronted a grain of sand with the immensity and mystery of the universe I am aware of my physical insignificance, I seek sustenance for my soul wherever I find myself: the parched earth in the middle of August, when a high blue sky without a single cloud hangs suspended above our heads smells differently than a meadow in blossom which just took a bath in the May dew. The Michelangelo’s frescos on the Sisteen chapel ceiling speak to us in a different language than the simply decorated village churches. The humility we feel face to face with the Milky Way lost in the dazing stillness and balsamic darkness of the night tastes differently than the humility we feel next to the coffin of a beloved friend. And all these impressions fold in our souls with each other like petals of a rose. I attend mass because I feel that it is good for me to occasionally kneel (perhaps more symbolically than physically), to accept (even though it may hurt) that I am not the centre of the universe, that each of us is the centre only of oneself and – if we are lucky – of a small circle of love our love managed to draw.

Getting up on March 18 was tough: I was attacked, the proceeding day, without any warning signals (such as coughing, fever, sore throat) whatsoever, by a cold so vile, that when I got up in the morning, I felt many things, but the love for the world and a desire to get up were not among them. Still, I got up (heroically but angry with myself), dressed myself and marched into the Sunday morning. During the mass the angry waves in me calmed down, I became reconciled with the fact that I did get up and marched on the street, instead of cuddling my cold wandering in the Toronto’s Czech and Slovak meadows and groves. I reached the annual meeting quite late, at the moment when a distinguished member of the group (she is planning to celebrate her 90th birthday in July), Hana Pelnář, was finishing her remarks (I was under the impression that she was thanking the group for nominating her for some office) and the group applauded her. My duties at the meeting were simple: to examine the financial documents (checks, bills, entries in the accounting books) and if I found everything in order, to endorse the executive’s activities. Because I received copies of all documents by email and found everything in order, I moved that the executive’s activities be approved. As I was leaving the lounge, something made me stop and deliver a two-sentence speech: that no person older than 85 years (I am 87) – with the exception of Hana Pelnář, who still had all her marbles, should be nominated for office. A young Slovak man I never saw before answered that his grandmother in Slovakia, well into her 90ties, was doing all sorts of wonderful things.

At that point – to my astonishment – I flew off the handle: not entirely unconsciously – somewhere deep in my subconscious a voice whispered that I was not doing the right thing. I didn’t listen. Instead, I said, quite roughly: “If I should mention all the stupidities I am involved in around here, you would grow idiotic.” By this Cicero-like oration (obviously inspired by my nasty cold) I didn’t mean to demean the activities of the members of the Association: trying to keep the little flame of national faith flickering deserves admiration, not ridicule. The ridicule was directed at myself: I have a panic fear of the feeling of self-importance… But this is about something else. It is about that neither me, nor anyone who knows me, would ever suspect me of uttering such rude nonsense. And here we are touching upon a theme, I wrote about in my last article: Why do we behave the way we behave? Can anyone predict with any certainty how anyone would behave in any situation? Is anyone capable to define the moment when we may be ready to betray ourselves? A few weeks ago an American soldier shot in Afghanistan 16 or 17 people, nine of them children, two women. When questioned by reporters, members of his family and friends all claimed that the soldier was a good man, incapable of committing such a crime. On the other hand, another American soldier with Afghanistan experience, answered a similar question less categorically: he was – at least once – in a situation when he was losing control over himself. There is, of course, a difference between a situation when they shoot at you from every direction and bombs are exploding around you, and a situation where your only enemy is a nasty cold. And much depends on the stuff we are made of…

* * *

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Únor 1948 vynesl na břeh různé vlny: vlnu pachatelů února, strůjců popravy Milady Horákové a Heliodora Píky, zničení vesnice, vlnu Gottwaldů, Zápotockých, Nejedlých…; vlnu lidí, kteří v různém rozsahu na své kůži okusili blahodárnost režimu a některým se podařilo uprchnout; a vlnu někdy idealistů a jindy prospěchářů, kteří v únoru a dlouhou dobu po únoru, vědomě (a někdy snad nevědomě) dělali stafáž pachatelům a pokračovatelům února, z nichž někteří později (hlavně po 21. srpnu1968) se s komunizmem rozešli a často se zasloužili o zhroucení komunizmu ve své zemi. Začátkem března 2012 došlo v knihovně kostela sv. Václava v Torontu ke schůzce mezi představitelem té části třetí vlny, která se nakonec zasloužila o zhroucení režimu, prof. Vilémem Prečanem a skupinou exulantů, z nichž alespoň jeden, Aleš Březina, se stal znalcem komunistických kriminálů a jiný, prof. Josef Svoboda, strávil v komunistických vězeních 9 roků (1949 – 1958). Poněvadž Josef Svoboda sdílí s Vilémem Prečanem povolání – po útěku z Československa v Kanadě dostudoval a svoji mimořádně úspěšnou akademickou kariéru (byl mimo jiné kanadským zástupcem a národním koordinátorem Mezinárodního tundrového experimentu, organizátorem 20 výzkumných expedicí do kanadské Arktidy a autorem řady knih) zakončil jako emeritní profesor Torontské univerzity – jejich výměna názorů při torontském setkání byla zvlášť zajímavá.

Vilém Prečan přiletěl do Toronta dojednat plánovaný pražský seminář ke stým narozeninám před několika roky zesnulého profesora Torontské univerzity, H.Gordona Skillinga, kterého Prečan považuje za pokračovatele díla cizinců tak významných pro naše dějiny, jako byli americký prezident Woodrow Wilson, francouzský historik Ernest Denis a anglický historik Seton-Watson. A poněvadž na dobu jeho torontského pobytu bylo plánováno minisymposium v Munkově centru na torontské univerzitě nejen k oslavě Skillingových narozenin, na které z Vancouveru přiletěl Skillingův syn David, ale i vzpomínka na nedávno zesnulého jiného profesora univerzity, slavného českého spisovatele Josefa Škvoreckého, Vilém Prečan i David Skilling byli pozváni k účasti v programu minisymposia (a Vilém Prečan i k setkání s krajany v kostele sv. Václava v Torontu). O díle Josefa Škvoreckého (jak Aleš Březina uvedl ve svém článku “Nadšenci, na které by se nemělo zapomínat”) v posledním čísle Satellitu z 8. března 2012) hovořili hlavně Sam Solecki a Paul Wilson a Paul R. Magosci, o H. Gordonu Skillingovi uvedl zajímavé epizody Vilém Prečan a Josef Čermák připomněl, že mezi Skillingovy zásluhy patří i iniciativa založit na Torontské univerzitě Program českého a slovenského jazyka a literatur – návrh na založení Programu byl dojednán na schůzce profesorů Skillinga a Kathryn Feuer se zástupcem českého a slovenské sdružení v Kanadě, J. Čermákem, a závazek univerzity pokračovat Program potvrzen prezidentem univerzity, Claude Bissellem, datovaným 21. března 1967. Byl promítnut i televizní záznam připravený Alešem Březinou o Havlově návštěvě v Convocation Hall Torontu v únoru 1990 (byl uvítán prof. Skillingem) a záběry z posledního televizního interview Nové vize s Josefem Škvoreckým.

Minisymposium na Torontské univerzitě mělo neformálně akademický ráz. Pěkně navštívené setkáni v kostele sv. Václava druhý den (v sobotu 3. března) bylo zcela neformální (k neformálnosti přispělo i to, že člověk, který měl profesora Prečana přivítat a “zpovídat “- já – přišel o půl hodiny pozdě. Mezitím se profesor Prečan rozhovořil o prof. Skillingovi: v době mccarthismu mu byla odebrána zelená karta pro neamerickou činnost (sledoval jsem činnost senátora Mccarthyho a jsem naprosto jist, že kdybych tehdy měl zelenou kartu, byla by mi odebrána také). V Torontu Skilling založil katedru Východoevropských studií, napsal knížku o Chartě 77, několikrát na ‘hrádečku’ navštívil Václava Havla, který mu v roce 1992 udělil Řád bílého lva. Profesor Prečan popsal svoji životní dráhu, ale poněvadž jsem celé líčení neslyšel, uvedu text, kterým jsem ho představil (když jsem se nakonec na setkání dostavil) já:

“…Vilém Prečan promoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1955. Patřil, jak v článku k jeho 70.narozeninám ve World Press Review uvedl Andrew Yurkovsky, k idealistickým mužům levice. Krátce na Komenského univerzitě v Bratislavě přednášel marxismus-leninismus…V roce 1957 přešel do Historického ústavu ČSAV, kde působil až do roku 1970, kdy byl propuštěn pro spoluautorství knihy o sovětské invazi Sedm pražských dnů: 21.-27. 8. 1968 a byl trestně stíhán. Několik roků pracoval jako pomocný dělník. V důsledku kampaně solidarity zahraničních novinářů, vyvolané zveřejněním Prečanova otevřeného dopisu světovému kongresu historiků v San Francisku v létě 1975, bylo mu dovoleno vystěhovat se z Československa do Spolkové republiky Německo, kde pracoval jako historik v létech 1976-1990. V Scheinfeldu založil Československé dokumentační středisko a připravil patnáct dokumentačních publikací o Chartě 77. Po návratu do ČSR v roce 1990 založil Ustav pro soudobé dějiny Akademie věd, vydal řadu publikací a dostalo se mu četných vyznamenání.

K výměně názorů mezi Josefem Svobodou a Vilémem Prečanem došlo v okamžiku, kdy si Prečan pochvaloval stav svého manželství a Svoboda vyslovil názor, že bychom se měli věnovat věcem veřejným a specificky uvedl problém s průhledností politické činnosti Václava Havla. Poněvadž jsem se krátce předtím v tisku zabýval neprůhledností (pro mne) Havlova postoje v posledních měsících r. 1989 a jeho aktivity během torontské návštěvy v únoru 1990 (schůzka s představiteli Světového kongresu Slováků v Romanově katedrále v době, kdy byl očekáván v Convocation Hall Torontské university tisíci krajany a představiteli univerzity a vlády), čím dál tím záhadnější, rád jsem se ke komentáři prof. Svobody připojil. Nevím, co si z odpovědi prof. Prečana odnesl prof. Svoboda, ale pro mne to vyznělo jako technická odpověď historika, zatím co mně šlo o politické souvislosti a pohnutky.

Už dlouhou dobu se mě jako klíště drží otázka, proč se chováme, jak se chováme. Z jiného úhlu: Za co jsme odpovědni? Pro sebe jsem přijal filozofii slavného vynálezce (jméno jsem zapomněl) myslím radaru: Nesoudím druhé, poněvadž je možné, že jsou predeterminováni; sebe soudím, protože o sobě jsem přesvědčen, že mám svobodnou vůli. Nesoudím Havla, ale myslím, že každý z nás má právo analyzovat kroky a činy lidí, kteří na sebe převzali zodpovědnost za naši přítomnost a budoucnost.“

Pozoruju-li Havlovo chování v listopadu a prosinci i později doma a v únoru 1990 v Torontu, neubráním se dojmu, že sleduji dramatika, sepisujícího novou hru. Nebo režiséra Havlovy hry na zkoušce torontského Nového divadla. Cítím, že jeho mozek pracuje na plné obrátky. Jde mu o to, aby hra dobře dopadla: jako hra. Necítím v něm Masarykovu vášeň po pravdě a spravedlnosti. V tom, myslím, jsem zajedno s prof. Svobodou.  

Tento článek – i když rozběhaný do mnoha stran – jsem chtěl psát jako setkání dvou vln jedné generace. A specificky jako setkání dvou mužů, dvou univerzitních profesorů, kteří se stali kapacitami ve svých oborech. Ale jestliže sdílejí učitelské povolání, běh jejich životů by nemohl být rozdílnější. Vilém Prečan začal svůj život na rudé straně barikády (i to chápu, jestliže jeho pohnutky byly idealistické: za druhé světové války jsem byl totálně nasazen na Poldovce – pracoval jsem se soustružníkem Karlem Daubnerem. Věděl jsem, že je komunista (být komunistou za nacistů nebyla právě zbabělost) Na nočních šichtách jsme měli vášnivé debaty - jednou jsme se chytli o vesnici, Karel byl pro kolchozy, já pro svobodné vlastnictví půdy. Nakonec řekl: “Teď už bych ti musel dát pár facek.” Tak vášnivě a idealisticky věřil ve svou pravdu, že jsem jeho slova nebral jako hrozbu, ale jako výraz intenzity jeho víry. Prečan svoji minulost neskrývá a toho si vážím (když mu bylo sedmdesát, řekl o sobě redaktorovi Světového přehledu tisku, že je šťastný člověk, poněvadž našel správnou cestu dřív, než bylo pozdě. Ukázal se statečným v záležitosti srpnové invaze a stálo ho to zaměstnání. Udělal ve svém oboru velký kus práce a dostalo se mu za to mnohé uznání.

Životní běh Josefa Svobody byl velmi rozdílný. Z mého hlediska velkolepě rozdílný. Svoboda strávil pěknou část svého mládí v komunistických kriminálech v době, kdy byly hnízdy pomstychtivosti, kdy nejbrutálnější pudy mravně nejprimitivnějších skupin obyvatelstva si bohatě přišly na své. Co dokázal po příchodu do Kanady (většinu až po svém 45. roku) je příkladem jednak obrovských ztrát, které režim na národu napáchal popravováním, vězněním a vyštváním do vyhnanství tolika svých nejschopnějších lidí, ale snad i trochu odpovědí na moji otázku: kdo vlastně jsme, do jaké míry jsme tvůrci svých osudů a do jaké míry čistě výslednicí sil mimo nás. Ale neutlumuje to urputnost našeho pídění se po pravdě a spravedlnosti. Neodpovídá to na Svobodovu (i moji) otázku o průhledností role Václava Havla. To, že si tuto otázku znovu klademe, je možná nejdůležitějším přínosem torontské návštěvy prof. Prečana.

* * *

Josef Čermák: Vilem Prečan visits Toronto

The month of February 1948 brought to the shore diverse waves: the wave of the perpetrators of “February”, of the designers of the execution of Milada Horákova and Heliodor Pika, of the destruction of the village, the wave of Gottwalds, Zápotockys, Nejedlýs…; then there was the wave of people who in various degree tasted the beneficial effect of the regime and some of them managed to escape; and finally, a wave of sometime idealists but more often people who found it easier to adapt than to fight, who in February and a long time thereafter, knowingly (and sometimes perhaps unknowingly) provided pageantry to the perpetrators of February and their successors – some of them later (particularly after August 21,1968) parted company with the party and often significantly helped in defeating Communism in their country. On this year’s first March Sunday, a leading representative of the part of the third wave which contributed to the fall of Communism in Czechoslovakia, Professor Vilem Prečan, met in the library of the St. Wenceslaus Church in Toronto with a group of exiles, one of which, Aleš Březina became an expert on Communist jails, and another, Professor Josef Svoboda, spent in Communist jails 9 years (1949 – 1958). Because Josef Svoboda and Vilem Prečan share a profession – after escaping from Czechoslovakia, Svoboda completed his studies in Canada and after an extraordinary academic career (he served as the Canadian representative and  National Coordinator of the International Tundra Experiment, organized twenty research expeditions to the Canadian High Arctic for monitoring global change in the circumpolar regions, established and directed the most northern Agricultural Research Station, received great many awards, including NATO Senior Fellowship, and published a number of books) – retired as Professor emeritus of the University of Toronto, the exchange between them was particularly interesting.

Vilem Prečan came to Toronto to finalize the program for a Prague seminar honoring the 100th anniversary of the University of Toronto Professor H. Gordon Skilling, who died a few years ago and, in Prečan’s view, ranks among the foreign nationals who most significantly influenced our history, men such as the US president Woodrow Wilson, the French historian Ernest Denis and the English historian Seton-Watson. And because the Munk Centre of Global Affairs at the University of Toroto was planning a mini symposium during Precan’s stay in Toronto, honoring not only the Skilling anniversary (Skilling’s son David was coming from Vancouver to participate in the event), but also paying tribute to another University of Toronto Professor, the celebrated Czech writer Josef Škvorecký who died at the beginning of January of this year, both Vilem Prečan and David Skilling were invited to participate in the mini symposium (and Vilem Prečan was also invited to a meeting with the Czech and Slovak community at the St. Wenceslaus Church). At the symposium – as Aleš Březina wrote in his article “Enthusiasts who should not be forgotten” in the March 8, 2012 issue of the Satellite – the work and life of Josef Škvorecký was expertly and lovingly discussed by Sam Solecki, Paul Wilson and Paul R. Magosci (who recalled a special relationship between Škvorecký and the Sub-Carpathian Ruthenia), while Prečan talked mainly about Professor Skilling, his long relationship with Czechoslovakia and Václav Havel and Čermák pointed out that one of Skilling’s contributions was his initiative in calling a meeting with Professor Kathryn Feuer and Čermák, as the representative of the Czech and Slovak Association of Canada, at which it was decided to establish a Czech and Slovak Languages and Literatures Program at the University of Toronto – the then President of the University of Toronto, Claude Bissel, confirmed the university’s intention to continue the program by a letter to Čermák dated March 21, 1967. David Skilling then showed excerpts (prepared by Aleš Březina) from the television record of Václav Havel’s visit to the Convocation Hall (he was formally introduced by Professor Skilling) and a portion of the last interview the Nova vize television made with Josef Škvorecký, as well as wonderful slides witnessing his father’s rich life.

The mini symposium at the Munk Centre had an informally academic atmosphere. The well-attended meeting with the Czech and Slovak community at the St. Wenceslaus Church the following day was completely informal (the informality was likely enhanced by the fact that the man who was supposed to introduce (and interview) Profesor Prečan – me – was half-an hour late. Because Professor Prečan doesn’t believe in wasting time, he gave his audience a lecture on Profesor’s Skilling fascinating life: at the ugly time of the Senator McCarthy’s rule, Professor Skilling lost his “green card” (I am sure that had I been in the possession of the green card at that time, I would have lost it a well). In Toronto, Skilling founded the Department of East European Studies, wrote a book on Charter 77, several times visited Václav Havel at his ‘Hrádeček’ (the little castle) (Havel years later decorated Skilling with the highest Czechoslovak award, The Order of the white eagle). Because (being late) I heard only part of what Professor Prečan said about himself, I felt that I should (however belatedly) formally him:

“Vilem Prečan graduated from the Faculty of Philosophy of the Charles University in 1955. He belonged – as Andrew Yurkovsky described him in the World Press Review at the occasion of Prečan’s 70th birthday, as an ‘idealistic man of the left’. The next two years Prečan taught Marxism-Leninism at the Comenius University in Bratislava, where he met his future wife. In 1957 he moved to the Historical Institute in Prague, where he worked until 1970, when he was – with several other colleagues – dismissed for co-authorship of a book titled “Seven Prague days: 21. -27. 8. 1968″, documenting the 1968 invasion by the Warsaw Pact armies, and prosecuted. He worked at menial jobs for several years. Following a campaign of solidarity by foreign historians inspired by Prečan’s open letter to the World Congress of historians in San Francisco in 1975, he was allowed to leave Czechoslovakia. He settled in West Germany, where he set up an important center for samizdat literature. and prepared fifteen documentary publications abour Charter 77. After his return to Czechoslovakia in 1990, he founded the Institute for contemporary history at the Academy od Sciences, published nine books and received many awards.”

The exchange between him and Professor Svoboda came at a point when Prečan at a playful moment commented about his happy marriage (his wife was in the audience) and Svoboda felt that that was very nice but that people came to the meeting to learn about public matters and specifically mentioned lack of transparency of Václav Havel’s public life. Because shortly before the meeting I was puzzling about the same subject, particularly Havel’s conduct in the last two months of 1989, as well as his activities during his Toronto visit in February 1990 (such as his meeting with members of the World Slovak Congress at Roman’s cathedral at a time he was expected to be addressing thousands of his countrymen at the Convocation Hall of the University of Toronto), I gladly joined in Professor Svoboda’s comment. I don’t know how satisfied Professor Svoboda was with Professor Prečan’s response, but for me it was a technical professional response of a historian, just as was his subsequent email reference to Jiří Suk’s book, Labyrintem revoluce, in which the author inquires into the strategic change in the policy of Občanské forum /Citizens Forum/ during the night from the 5th to the 6th December, 1989, “when, after meeting with Adamec, the Forum made an important step/move from the policy of sending representatives to the government (the tactics of advanced sentries) to the preparation of federal government, in which OF (Citizens Forum) and VPN (People against violence) would dominate.” Many of us (certainly myself) believed that the last months of 1989 witnessed the high point of the struggle between the dictatorship of the Communist party and the freedom movement, a struggle which started with the defeat of my generation in February 1848. Instead, the leaders of the freedom movement practically begged the Communist prime minister to remain in the office, and when he declined, Václav Havel offered him the presidency…

For quite a while now one question sticks to my mind like a tick (I am sure that it tortured every man and woman sine the beginning of time): why do we behave the way we do? Or put it differently: What are we responsible for? For myself, I adopted a solution devised for himself by a father of an important invention (I forgot his name but I believe that he invented the radar: I do not pass judgment on others because their action may be predetermined by their genes and circumstances; but for myself, I believe that I possess free will and therefore bear responsibility for my actions. I do not pass judgment on Václav Havel as a man, but all of us surely have the right to ask questions about the acts and motives of people who accepted the responsibility for the nation’s well-being now and in the future. When I attempt to understand Havel’s conduct in November and December 1989 in Prague and in February 1990 in Toronto, I cannot avoid an impression that I am watching a playwright putting together a new play. Or the director of New Theatre in Toronto, directing Havel’s play. What I don’t sense is Masaryk’s passion for truth and justice. In that, I believe, Professor Svoboda and I are not far apart.

I wanted to write this article (which seems to be running in all directions) as a commentary on the meeting of two waves of one generation. And specifically, as a commentary on a meeting of two men, two university professors, who became illustrious successes in their fields. They may share the teaching occupation, but the course of their lives could not be more different. Vilem Prečan started his adult life on the red side of the barricade (I understand that, if his reasons were idealistic: during the last two years of the Second World War I was placed in the Poldovka steel works in Kladno, where the last six months or so my partner was turner Karel Daubner. I knew that Karel was a Communist (being a Communist in a Nazi colony was hardly an act of cowardice). On the night shifts Karel and I engaged in passionate debates – once the subject was the future of the agriculture: Karel favored collective farming, I was for the private ownership of land. At the end Karel said: “Now I’d have to slap you!” He believed in his truth so passionately and idealistically, that I didn’t take his words as a threat, but as an expression of the intensity of his faith. Prečan does not hide his past and I value that (the already mentioned Andrew Yurkovsky closed his article honoring Prečan’s 70th birthday with Prečan’s statement: “I’m a happy person because I found the right life path before it was too late.” He showed courage when told to document the Soviet invasion and it cost him his job. He did a fine job in his profession and was honored for it.

The life story of Josef Svoboda is very different. From my point of view, magnificently different. He spent large portion (nine years) of his youth in Communist jails, at a time when jails were run by nests of primitive vengeance, when the most brutal instincts of the morally lowest segments of the population triumphed. What Josef Svoboda achieved after his arrival in Canada (most of it after his 45th birthday) is among other things evidence of the enormous losses the Communist regime visited on the Czech and Slovak nations by executing, jailing and forcing into exile so many of the ablest people, and it perhaps also throws some light on my question of who we are, to what extent may we see ourselves as makers of our own destinies, and to what extent we are simply a result of the outside forces. But it doesn’t muffle the urgency of our searching for truth and justice. It doesn’t answer Professor Svoboda’s (and mine) quest for transparency of Václav Havel’s role. The fact that we ask this question is perhaps the most important contribution of Professor Prečan’s Toronto visit.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Gizelle Kerney  96

Nevím (a moc by mne to zajímalo), kolik je mezi námi lidí, kteří se tváří v tvář setkali s prvním československým prezidentem. Ale vím, že jedním z nich byla Gizelle, která se svým otcem, regionálním hejtmanem Aladarem Ondrejkovičovem, každoročně na podzim spolu s ostatními hejtmany a jejich rodinami navštívili prezidenta Masaryka v jeho letním sídle v Topolčiankách a ještě si pamatuje, jak pan prezident držel hrnek s kávou (v obou dlaních), a když ho napodobovala a maminka ji kritizovala, odvolala se na svůj prezidentský vzor. Topolčianský zámek nebyl jen tak všelijaký zámek. Do roku 1918 byl jednou z rezidencí rakousko-uherského císaře, který tu zavedl pěstění lipicánských koní. Po pádu habsburského mocnářství stáje převzal čs. stát, a jejich vedením byl o  několik let později pověřen ruský uprchlík, kozácký kapitán Slobodinský. Na jaře v roce 1945, po obsazení oblasti sovětskými jednotkami, se po Slobodinském sháněl jejich velitel. Našel ho ve stájích. Vytáhl pistoli a zastřelil ho. Na uprchlíky musí být přísnost. I skoro třicet let po útěku…

Gizellino “kamarádění se“ s hlavou státu se v trochu jiné formě opakuje v životě její dcery Veroniky. Veronika si vzala za druhého manžela plukovníka kanadské armády. Čestnou velitelkou jeho pluku byla až donedávna (její funkci letos přejala manželka následníka trůnu, prince Karla) princezna Alexandra a s tou se Veronika spřátelila do té míry, že byla pozvána, aby ji i se svým chotěm v Anglii navštívila. A navštívili. A byli krásně přijati. 

Loni Slovenská televize v Bratislavě několikrát promítala film “Slováci v Kanadě”, který už byl vysílán i v Kanadě. Film natočili Markéta Slepčíková a její manžel Igor Rešovský. Jednou z kanadských osobností slovenského původu, ve filmu portrétovaných, je Gizelle Kerney. Bylo jí tehdy kolem 90 roků, ale ve filmu, v němž také vzpomněla na vlaky židovských obětí, které Tisův režim posílal do Hitlerových koncentračních táborů, i na fotografii Juri Dojče ze stejné doby, vypadá jako filmová hvězda o dvacet roků mladší. Před několika málo léty jezdila autem. Poslední tři dny před svými letošními narozeninami (25. února) vařila (například svíčkovou pro šest osob) a pekla – její bábovky jsou mistrovským cukrárenským dílem – a to nemluvím o koulích nadívaných všelijakými rajskými dobrotami a…
A kromě toho je to žena, kterou každá ráno v 7:30 volám, abychom si ověřili, že ještě oba žijeme. Kdyby nebylo těch ranních telefonátů, ani bych to nevěděl. Díky za krásné přátelství, Gizelle.

* * *

Růžena Kytlová 95

Přijdete-li na mši nebo na krajanskou zábavu či jiný podnik do kostela sv. Václava, skoro určitě tam zahlédnete mladého muže vedoucího k lavici někde v druhé řadě starší ženu (doufám, že mi odpustí, že ji popisuji jako “starší”, ale myslím, že v devadesáti pěti na to má absolutní právo). Ta starší žena je paní Růžena Kytlová a ten mladý muž, který se o ni tak krásně stará, je její vnuk, jako tatínek Victor Tichý (paní Kytlová má také vnučku, Josífku, která na Torontské univerzitě studuje francouzskou literaturu, ale mluví výborně česky, také chodí s maminkou a tatínkem (a s babičkou, bratrem a také tatínkovou maminkou Gabrielou – vlastně druhou babičkou Victora – vnuka. (To jsem ale ty příbuzenské vztahy zamotal!) na mši a krajanské podniky. Kdyby tato rodina nedělala pro krajanskou komunitu nic jiného, zaslouží si potlesk (a vím, že za tuto větu mi vynadají, že oni nejsou nic zvláštního a že to nemám dělat – takže teď už mi vynadat nemusí, protože jsem si jejich jménem vynadal sám). Ale mohou mi vynadat za zamotání jejich rodinných vztahů.

Paní Růžena se narodila na Šumavě 27. února 1917 ve vesnici Pich na Šumavě. Měla sedm sourozenců, poslední zemřel loni na podzim. V patnácti letech byla adoptována svým strýcem, žijícím se svou švýcarskou ženou ve Švýcarsku, kde se Růženka zapojila do československého spolku  “Svatopluk Čech” a tam ji v roce 1956 při taneční zábavě v Curychu našel volyňský Čech Josef Kytl, který se – jako nečlen – zúčastnil s kanadskou sokolskou výpravou zájezdu na slet ve Vídni. Josef Kytl v druhé světové válce sloužil v československé armádě na západní frontě, zatímco jeho bratr Jaroslav sloužil ve Svobodově armádě na východě.

Po skončení války se Josef, Jaroslav a třetí bratr Václav z Volyně přestěhovali do Československa a Josef a Jaroslav později emigrovali do Kanady. Ve válce se člověk naučí dělat rychlá rozhodnutí a dělá je potom i v civilu. A tak, než se ten večer v Curychu rozešli, Josef se  Růženky zeptal, jestli by nechtěla do Kanady, a i když nevíme, co odpověděla, víme, že v únoru 1957 ty dva v Torontu oddal Otec Jaroslav Janda. Měli spolu dceru Věru, která se provdala za Viktora Tichého a ti dva spolu měli toho mladého muže, který Věřinu maminku vodí na mši, a dceru Josífku, o níž již byla zmínka.

Paní Růženka nebyla jen vzornou manželkou a maminkou. Byla i obětavou členkou své torontské komunity. Učila v české škole (několik let ji vedla) umístněné v Masarykově hale na Cowan Avenue a později ve škole biskupa Marrocco na rohu Bloor Street a Roncesvalles a řadu let školu vedla. Spolu se svým manželem byli členy Masarykova ústavu a Československého sdružení v Kanadě a také byli spoluzakladateli kostela sv. Václava v Torontu, kde ji s celou její rodinou každou neděli uvidíte při mši. Paní Růženko, k Vašim narozeninám Vám blahopřejeme a děkujeme za Váš život.

* * *

Josef Čermák: A pair of famous birthdays

Gizelle Kerney 96

I don’t know (and I’d love to know} how many people living today have face to face met the first Czechoslovak president, T.G. Masaryk. But I do know that one of them was Gizelle, who every year with her father, regional top governmental official, Aladar Ondrejkovič, and other regional officials of that rank and their families, gathered at the president’s invitation at his summer residence in Topolčianky, and still remembers how he held his coffee cup (in the palms of both hands) and when she imitated him and her mother scolded her, she told her that the great president held his coffee cup exactly the same way. The Topolčiansky castle wasn’t just some ordinary castle. It served, until 1918, as one of the residences of the Austro-Hungarian emperor, who introduced to the region the breeding of the Lipizzaner horses. After the fall of the Austro-Hungarian Empire, the stables were taken over by the Czechoslovak government and a Russian refugee, a Coissack captain named Slobodinsky, was put in charge. In the spring of 1945, when the Soviet army occupied the region, their commander was inquiring after Slobodinsky. He found him in the stables. When he did, he took out a pistol and shot him dead. One just must be strict with these anti-communist refugees even thirty years after their escape.

Gizelle’s “comradeship” with a head of state was in a somewhat different shape repeated in the life of Gizelle’s daughter Veronica. Veronica’s second husband happened to be a much admired colonel of the Canadian army. Until recently, the honorary commander of his regiment was Princess Alexandra (now that position is occupied by the wife of the Crown Prince Charles), and Veronica and the Princess became quite friendly. So much so, that Veronica and her husband were invited to visit her in England. They did… and were treated like a royally.

Last year, the Slovak television in Bratislava several times screened a film “Slovaks in Canada”, since then shown also in Canada. The film was made by Marketa Slepčiková and her husband, Igor Rešovský. One of the Canadian personalities appearing in the film was Gizelle Kerney. At that time she was around ninety, but in that film (in which she also recalled the trains carrying Jewish victims to Hitler’s concentration camps), as well as in the photograph of the well-known Slovak Canadian photographer, Yuri Doic, she looked like a movie star, twenty years younger. Only a few year ago she still drove a car. The last few days before her 96th birthday she cooked (svíčková/beef in cream sauce/ and baked – her cake /for which the English language doesn’t seem to have a word/-is a master piece – and I don’t even mention her balls filled with heavenly substances – and… And beside all that, Gizelle is the lady I call at 7:3o every morning in order to confirm for both of us that we are still alive. If it wasn’t for these morning calls, I wouldn’t really know. Thanks for a wonderful friendship, Gizelle.

***

Růžena Kytlová 95

If you happened to attend the mass (or a ball or other event) at the St. Wenceslaus Church in Toronto, you would almost certainly notice a young man leading to a bench in the second row of the church (or a table in the front of the hall) an older lady (I hope she will forgive me that I am describing her as “older”, but I believe that at 95 she is entitled to that designation). That “older woman” is Růžena Kytlová and the young man is her grandson Victor. (Mrs. Kytlová also has a granddaughter, Josífka, who studies French literature at the University of Toronto, but speaks excellent Czech, and also attends with her mother and father (and her grandmother, brother and often her other grandmother) the mass and other events. If this family did nothing else for our community, it would still deserve our applause (I know they will bawl me out – “they are nothing special, you shouldn’t do it”, so this should save them time: I bawled myself out in their name).

Růžena Kytlová was born on February 27, 1917 in the village of Pich in the Šumava region. She had seven brothers and sisters (the last one, a brother, died last fall). At the age of fifteen, Růžena was adopted by her uncle living in Switzerland, where she joined the Czechoslovak association “Svatopluk Čech”. There, in Curych, she met in 1956, at a dance, Josef Kytl, a Czech born in Volhynia. Josef Kytl served during the Second World War in the Czechoslovak army on the westerrn front, while his brother, Jaroslav, served in the Svoboda army in the east. After the end of the war, Josef, Jaroslav and the third brother, Václav, moved to Czechoslovakia, and later, Josef and Jaroslav immigrated to Canada. In war, soldiers learn to make quick decisions and probably tend to the same after they return to civilian life. And so Josef, who attended the dance in Curych as a non-member of the Canadian Sokol group on the way to the Sokol festival in Wien, asked Růžena – before they parted that night – whether she would mind moving to Canada. We don’t know what her answer might have been, but we know that in February 1957 the two were married in Toronto by Father Jaroslav Janda. They had a daughter, Vera, who married Viktor Tichý and the two had two children: a boy (the young man whom we see accompanying his grandmother to the church) and a daughter Josífka, the UofT student. 

But Růžena Kytlová was not just a wonderful wife and mother. She also was a dedicated member of her community. She taught (and for a number of years was in charge of) the Czech school in Toronto, first at Masaryktown and later at the Bishop Marrocco school at the Marrocco and Bloor Streets. Both she  and her husband were members of the Masaryk Memorial Institute, Inc., and the Czechoslovak Association of Canada, and founding members of the St. Wenceslaus church in Toronto, where we see her every Sunday with her whole family.

Mrs. Růženka, please accept our best wishes for your 95th birthday and our thanks for your life.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Hanzelovu knížku mi připomněla vzpomínka na Václava Havla, uspořádaná před Vánoci Zuzanou Hahnovou, při níž byl promítán film “The Velvet Revolution” za účasti režisérky Fern Levitt. O událostech koncem roku 1989 (kromě uspokojení z konce komunistického režimu) jsem toho nikdy moc nevěděl a z toho, co jsem věděl, jsem hodně zapomněl. Aktivita prezidenta Václava Havla při jeho torontské návštěvě v únoru 1990 mně v luštění sametové rovnice nepomohla. Ve filmu Fern Levittové jsem vyjeveně pozoroval, jak se členové Havlovy vlády představovali odstupujícímu prezidentu Husákovi (já se ve své jednoduchosti domníval, že Husák představoval vládu zla, proti níž se národ pozdvihl (alespoň studenti to udělali) a tyrana smetl. A pak jsem ve filmu viděl Václava Havla přísahat věrnost socialistickému Československu (ačkoliv politologové a historici dělají rozdíl mezi komunizmem a socializmem, komunisté a krajní pravice je zaměňují). Takže začínám pomaloučku chápat, co se v mé rodné zemi dělo. Pomohly mi i zmíněné citáty z knihy “Zrychlený tep dějin”, o které – jak jsem četnými dotazy zjistil – prakticky nikdo neví:

“Hanzel : Máme to chápat, že vy nebudete…?
Adamec : Ne, nebudu (plácnutí dlaní do stolu).
Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?
Adamec (rezolutně): Ne!!!
Hanzel: To bylo tím řečeno.
Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.
Adamec: Tak to musíte pochopit.
Havel: Vy jste to pochopili?
Křižan a Hanzel: Ano.
Havel: Já jsem to nepochopil. To mění ovšem celou situaci.
Adamec:  No tak se nedá nic dělat. Žijeme ve změnách.
Havel: Ano…

= * =

Havel: …My jsme se domnívali, že vládu budete překonstruovávat vy.
Adamec : Ne.

= * =

Havel: My bychom to aspoň… s panem premiérem jsme se domlouvali na formulaci, že my jsme předložili své návrhy na rekonstrukci vlády. Panu premiérovi se zdálo, že s těmito lidmi a s takto strukturovanou vládou nemůže pracovat, a proto podal demisi. Je to tak?
Adamec: Ano.
Pithart: Vždyť já jsem se vás ptal, jestli jsou to určitá jména nebo počet lidí.
Adamec: Ne, já neuhnu od toho – podmínky, které vy dáváte, jsou pro mne nepřijatelné. (Bouchnutí kávovým šálkem do stolu).
Hanzel: Pane předsedo, v čem jsou nepřijatelné?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: I v lidech, i v systému. Předseda vlády musí mít právo si vládu sestavit podle svých představ. Nemůže dělat vlády podle toho, jaké jsou nátlaky. To nejde. Ať to dělá někdo jiný, kdo to bude tolerovat. Já to bohužel tolerovat nemohu.

= * =

Hanzel: Považujeme to opravdu za nedorozumění. Neberte to tak, že jsme vám přinesli, jak má vláda vypadat.
Pithart (tiše): Ne.
Hanzel: To jenom naše ochota, kdybyste nevěděl třeba v určitém resortu a požádal nás o to, jestli někoho můžeme dodat, tak jsme schopni ho dodat.

= * =

Adamec: V tomto parlamentě je dvaasedmdesát procent komunistů a kde já mám jistotu, že mne zvolí? Po včerejšku, když jsem v Moskvě podepsal osmašedesátý rok. Kdo mne zvolí?
Havel: Když dostanete naším prostřednictvím podporu veřejnosti…
Adamec: Tam, prosím vás, oni budou volit, ne vy!

= * =

Havel: Ale parlament, budete-li mít širokou podporu veřejnosti, zvolí spíš vás, než někoho jiného. Než někoho, kdo vůbec nebyl v mocenských strukturách.

= * =

Havel: Když bude mít alternativu třeba Adamec – Dubček nebo já nevím kdo, tak zvolí vás přece.
Pithart: Ano.
Havel: A takovou alternativu my přece můžeme vytvořit.

= * =

Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády a měl volnou ruku pracovat – to je mladý, dynamický člověk, kterej je navíc náš kamarád. Je z Národní fronty, ústřední tajemník lidové strany. Je to přesně průsečík -
Adamec: Podívej se, pro mne je nejlepší – já vám to řeknu upřímně – zítra podepsat demisi a ahoj.
Pithart: To jistě, jistě.
Adamec (rozšafně): sednout si s váma na pivo, tam v šenku U Sojků a vypít si pivko -
Havel: Na rybárně.
Adamec: a diskutovat spolu. Budeme se bavit o literatuře, já se rád o ní bavím, o divadle, o čem chcete.
Havel: Já chodím na Rybárnu.
Adamec: Já nejsem debílek, abych se nemohl s vámi bavit o těchto věcech. Já dokonce to mám velice rád. My jsme se už o ledasčem bavili. Čili pro mne je to nejkrásnější.
Havel: Já už to nemohu vydržet v té vysoké politice, já už se také těším do své hospody Na rybárně, ale zdá se -
Adamec: Vidíte. Čili mně o nic nejde. Jestli máte někdo z vás tady pocit, že Adamcovi jde o křeslo nebo o stůl, prosím vás, jste na ohromném omylu.”

Evropa v prosinci 1989: i berlínská zeď už patřila historii, jen Rumunsko ještě třímalo (i když roztřeseně) důkladně roztřepaný praporec sovětského komunizmu. Ti z nás (rozhodně já), kteří odešli po únoru a děj ve své rodné zemi sledovali z ciziny, si občas představovali hrdinný boj na pomyslných barikádách a slavné vítězství po vyhrané bitvě, která začala  porážkou mé generace v únoru 1948. (Jak to opravdu vypadalo, napovídají citáty z Hanzalovy knížky). Havel byl (“na jedno období”) zvolen prezidentem (“rozhodně se mu nedá vytknout, že by se v té době o prezidentství rval”), přijel do Kanady, kde v únoru 1990 pronesl projev, který pro mne vyzněl jako pozvání k rozdělení Československa (viz sérii článků Josefa Klímy v Reflexu, a zvlášť 5. článek v čísle z 11. června 1991), k němuž došlo o necelé dva roky později. Nečekali jsme (a ani si to nepřáli), že se komunisté budou houpat na kandelábrech, ale domnívali jsme se, že budou souzeni představitelé komunistické strany a její pochopové, kteří se nejvíc provinili proti lidskosti (to jsme ovšem nevěděli, že Václav Havel nabízel komunistickému ministerskému předsedovi Adamcovi nejvyšší úřad v zemi).

Ať jakkoliv, to už je všecko dávná minulost a nijak netoužím Havlově památce ubližovat. Konec konců řada lidí, kterých si vážím, mi v rozhovoru o Havlově dědictví: nepotrestané komunistické zločiny a rozdělení Československa řekli, že všecko dobře dopadlo (I kdyby tomu tak bylo, světí výsledek způsob, jakým byl dosažen - zapomenutí obětí režimu; rozhodnutí o rozdělení  státu, aniž by byl vzat v potaz hlas jeho občanů? Ale to je nezměnitelná minulost a co mne do ní vrací, je zvědavost – a také snad žádostivost pravdy: jak to vlastně tehdy bylo? Věděli například studenti, kteří (Jako Bohouš Hubálek) byli policií mláceni na Národní třídě, že nejviditelnější představitel jejich hnutí nabízí komunistickému ministerskému předsedovi prezidentský stolec? Je to, co se tam tehdy dělo, skutečností, nebo jen divadelní hrou psanou dramatikem z absurdní školy?

* * *

Josef Čermák: An accelaretated pulse of history

While liquidating piles of paper which for years accumulated in my apartment, I came across a copy of an article I wrote about a visit to my native land in the summer of 1994. That was quite a year. I took part in the exercise at the All Sokol Slet in Prague, attended (and delivered a paper) at the Congress of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences held (if I remember correctly) in České Budějovice. I spent some lovely time with my classmates at a reunion in Slaný and visited my family in Skury. It was also the year when the world reminisced about the beginning of the First World War, when the Bata shoe concern celebrated its 150th birthday and its founder’s son, Thomas Bata, Jr., his 80th. And it was also the year when I received from a friend, a young Czech lawyer, Bohumil Hubálek, (as a student, Bohumil received in November, 1989, a nasty beating from the police at the Národní třída) a gift, a book written by Vladimír Hanzel (in 1989 the personal secretary of Václav Havel), “An accelerated pulse of history”. The book was supposed to be an almost verbatim record of the meeting between a delegation of the Občanské Forum (Citizens’ Forum) and representatives of power, the Communist government and the Communist party, held at the offices of the chairmanship of the government on December 5, 1989. What a read that was. How could it be otherwise? Among those present at the meeting were: Václav Havel, the prime minister, Ladislav Adamec, Petr Pitthart (the future prime minister of the Czech government), the script- writer Jiří Křižan, and the author of An Accelarated Pulse of History, music publicist, Vladimír Hanzel. At the meeting the spokesmen for the Citizens Forum tried to persuade the Communist prime minister Adamec to rebuild the government and continue as prime minister. My eyes threatened to jump from their sockets. For my 1994 article I selected from the record of that meeting several fascinating exchanges. Then I either lent Hanzel’s book to someone who never returned it, or haggled it away which I almost succeeded in doing with the excerpts from the book as well.

I was reminded of Hanzel’s book while attending a celebration of Václav Havel’s life organized just before Christmas by Zuzana Hahn. We saw a film “The Velvet Revolution”, introduced by its director, Fern Levitt. I never knew much about what really occurred in the last two months of 1989 (and what I knew, I largely forgot – except the feeling of satisfaction that the rule of the Communist party had finally come to an end). Václav Havel’s doings during his Toronto visit in February, 1990 didn’t do much in helping me in deciphering the velvet revolution puzzle. Watching Fern Levitt’s film I witnessed – rather dumbfounded – members of the Havel’s cabinet to introduce themselves to president Gustav Husák (in my naive imagination I thought that Husák represented the reign of evil, against which the nation rose in a just wrath – well, at least the students did – and swept the tyrant to the dust heap of history). And then I saw Václav Havel swear loyalty to the socialist Czechoslovakia (although the political scientists and historians distinguish between communism and socialism, the communists and the extreme right happily interchange them). So that I am beginning to grasp – very slowly – what was then going on in my native country. I was also very much helped by the quotations from the Hanzel’s book, which – as I found out – hardly anyone heard about:

= * =

“Hanzel: Should we understand it that you won’t?
Adamec: No, I won’t (hits the table)
Havel: You won’t be the prime minister?
Adamec (resolutely): No!!!
Hanzel: That’s the meaning of it.
Havel: Well, we didn’t get it. At least I didn’t.
Adamec: Then you must get it.
Havel; You got it?
Křížan and Hanzel: Yes.
Havel: I didn’t get it. That changes the whole situation.
Adamec: In that case, nothing can be done. We live in changes.
Havel: Yes.

= * =

Havel: We thought that you would rebuild the government.
Adamec:  No.

= * =

Havel: We would at least… Mr. prime minister and I were trying to agree on a formulation, that we would submit our proposal for the rebuild of the government. Mr. Premier felt that he couldn’t work with these people and with a so rebuilt government and resigned. Is that so?
Adamec: Yes.
Pithart: But I did ask you, if it’s because of certain names or the number of people.
Adamec: No, I won’t deviate from it – your conditions are not acceptable to me. (Hits the table with his coffee cup)
Hanzel: Mr. Chairman, in what respect are they unacceptable?
Adamec: In every respect.
Havel: In every respect?
Adamec: In every respect.
Havel: In every respect?
Adamec: Both in the people and in the system. The chair of the government must have the right to form a government according to his ideas. He can’t form governments on the basis of pressures exerted on him. That can’t be done. Let someone else do it, someone who is willing to tolerate it. Unfortunately, I can’t tolerate it.

= * =

Hanzel: We see it as a misunderstanding. Don’t see it as if we tried to tell you how the government should look.
Pithart (softly): No.
Hanzel: It’s only our willingness, in case you didn’t know how to fill a certain department and asked us if we could provide someone, we would be able to provide him.

= * =

Adamec: In this parliament sits seventy-two percent of communists and how can I be sure they will elect me? After yesterday, when I signed in Moscow the sixty-eighth year (?). Who will vote for me?
Havel: If you get with our help the support of the public?
Adamec: There, you see, they will vote, not you!

= * =

Havel: But the parliament will have a broad support of the public, they’ll elect you rather than someone else. Than someone who never was in the power structures.

= * =

Havel: But if the public would have to choose for example between Adamec and Dubček or I don’t know who else, it would vote for you.
Pithart:  Yes.
Havel: And such an alternative we certainly can create.

= * =

Havel: Allright, do you then see a realistic – I have a feeling that a solution might be if you were the president and Sacher, the chairman of the government and had a free hand - he is a young, dynamic man who, in addition to everything else, is our friend. He is from the National Front, the central secretary of the popular party. He is exactly in the centre.
Adamec: Look, the best thing for me – and I am telling you this sincerely – is to sign tomorrow my resignation and ahoy.
Pithart: for sure, sure.
Adamec (prudently): To have a beer with you, in the U sojku pub, drink a beer.
Havel:  Na rybárně.
Adamec: and discuss things with you. We’ll chat about literature, I like to talk about literature, about theatre, whatever you like.
Havel: My pub is Na rybárně.
Adamec: I am not a simpleton so that I couldn’t talk about these things. As a matter of fact, I like it. You and I already talked about things. In other words, that’s most beautiful for me.
Havel: I can’t take it any more, this high politics, I, too, look forward to going to my pub Na rybárně, but the way things look -
Adamec:  See. In other words, a far as I am concerned nothing is at stake. If any of you here has a feeling that Adamec cares about the position, I am telling you, he is absolutely wrong.”

This was Europe in 1989: even the Berlin wall was now a part of history, only Romania still grasped (though somewhat shaken) the banner of the Soviet communism. Those of us (certainly myself) who had left after the February debacle and followed the events in their native country from abroad, occasionally fancied a heroic fight on the imaginary barricades and a glorious victory after a battle, which began with the defeat of my generation in February, 1948. (The excerpts from Hanzel’s book suggest a somewhat different reality). Havel was (‘for one term only’) elected president (certainly no one can accuse him that at that time he desperately tried to seize the presidency), visited Canada, where – in February 1990 – he delivered a speech which to me sounded like an invitation to split Czechoslovakia into two pieces (see Josef Klima’s series of articles in Reflex, particularly the fifth article, published on June 11, 1991), which actually took place less than two years later. We did not expect (nor did we desire) to see the bodies of communists hanging from the lamp-posts, but we presumed that the leaders of the Communist party and its most brutal enforcers would be tried for crimes against humanity (we didn’t know that Václav Havel was offering to the then communist prime minister the highest office in the land).

Be it as it may, all that took place long time ago and I have no desire to hurt Havel’s legacy. There are, after all, many people I respect, who told me in discussion of the darker pages of his legacy: the unpunished crimes and the division of Czechoslovakia, that all ended well (even if it were so, does the result consecrate the means used to achieve it?). But the past cannot be changed and what makes me look at it, is curiosity – and perhaps also a desire to know the truth: what did really take place? Did the students, who (like Bohouš Hubálek) were beaten by the police on the Narodní třída, know that the most visible representative of their dreams was offering the communist prime minister the office of the president of the country? Is what was taking place in Prague in those days, reality, or a play written by a playwright of the absurd school?

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Maria výstavu sdílí s Libby Hague, torontskou umělkyní, promovanou absolventkou fine arts programme na Concordia University v Montrealu, mezi jejíž samostatné výstavy patří Sympathetic Connections v minulém roce v Art Gallery of Ontario a v roce 2010 výstava s kouzelným názvem We were young and still believed in heaven (Byli jsme mladí a ještě věřili v nebe) v Gallerie Circuaire v Montrealu.

Gabánková je nepochybně jednou z nejplodnějších, nejnápaditějších a nejúspěšnějších kanadských malířek (učí kresbu, malbu a portrétování na Ontario College of Art and Design University a zasedá v porotách, je zvána na diskuse a panely): její bibliografie uvádí záznamy na CBC, v Novém záběru, Toronto Star, Canadian Art, Sketch, Hamilton Spectator, Právo, Satellite, Canadian Art Review, Lidové noviny, Nový domov, Star Phoenix (Saskatoon), Christian Week, The Catholic Register (Montréal), Finale Daily (Plzeňský filmový festival)…

Na této výstavě (věnované památce Václava Havla, Josefa Škvoreckého a Mariina otce, vancouverského malíře Jozefa Gabánka) Maria vystavuje 11 obrazů. Většina jich byla inspirována sochami Matyáše Brauna (1684-1738), který po studiích v Salcburku cestoval po Itálii, odkoukal leccos od Gian Lorenza Berniniho či Michelangela Buonarrotiho a v roce 1710 založil v Praze vlastní, výborně prosperující dílnu s šesti tovaryši (bohaté slovo). Svět – jak se zdá – nezačal být rozběhaný dnem našeho narození. V Čechách našel mecenáše v hraběti Františku Šporkovi, pro kterého vytvořil před špitálem v Kuksu 24 soch Ctností a Neřestí a plastiky v přilehlém přírodním areálu zvaném Betlém. A do těch skulptur se Maria Gabánková zakoukala a loni v květnu a červnu s nimi strávila několik dnů. Po návratu do Toronta podle nich vytvořila malířské variace, které jsou doplněné dvojicí obrazů Flowers of Mystic Rebirth (Květiny mystického znovuzrození).

Obrazy z východočeského Kuksu počínají malbou Memento Mori – Contemplation (Pamatuj na smrt – rozjímání); přímo sálají živočišnou energií, která některým z účastníků zahájení výstavy vyrazila dech a pro jiné potvrdila jejich přesvědčení, že mezi portrétisty má Maria Gabánková málo rovných (její obrazy najdete v soukromých i veřejných sbírkách v Kanadě, USA, Jižní Koreji a v Evropě). Maria sama vidí obrazy ženských postav, mlčících nebo ječících, oscilovat mezi zármutkem a nadějí, životem a smrtí.  Jejich vnitřní tajemství a napětí vykřesávají záblesk naděje, světlo, které rozptyluje tmu. Noha smějící se ženské skulptury, která vítězně stojí na lidské lebce je symbolem vítězství nad smrtí.

Jedenáctý obraz na výstavě Memento Mori, Společný výslech, je inspirovaný videozáznamem rozhovoru Václava Havla s (dnešním) kardinálem Dominikem Dukou, který byl odvysílán 1. ledna 2012 v České televizi. Oba vzpomínají na okamžiky, kdy mohli spolu hovořit pod záminkou, že hrají ve vězení v osmdesátých letech šachy. Na ztvárnění svalů jejich tváří a hlavně na zachycení výrazu v jejich očích si Gabánková vyhrála. Zcela jasně se tito muži nesoustřeďovali na svoji hru. Ani se nezdá, že by jejich hovor byl zvlášť přátelský. Havel se snaží Duku o něčem přesvědčit. Duka se dívá stranou a výraz na jeho tváři i v očích – alespoň mně se to tak zdálo – vyjadřuje něco mezi lhostejností a naštváním. Asi se mýlím. Znamenitý obraz. (Autorka k tomu říká, že nechtěla do obrazu, kdy dva muži vzpomínají na společný pobyt ve vězení, vnášet úsměv, i když ten se také během rozhovoru objevil; pozn. red.). Pozoruhodná výstava.

* * *

Josef Čermák: Maria Gabánková – Memento Mori

This year’s exhibition (February 4 – 26) of new works of Maria Gabánková at the Loop Gallery in Toronto (Maria is one of its founding members) to a degree represents a thematic continuation of her exhibition Podobenství těla (A Parable of the Body) very successfully mounted in May, 2011 in Hradec Králové under the auspices of the ambassador of Canada to the Czech Republic, Mrs. Valerie Raymond.

This year’s exhibition at the Loop Gallery is a joint showing of Maria’s works (she named her exhibition Memento Mori) and the works of Libby Hague, a graduate of the fine arts program at the Concordia University in Montreal, whose solo exhibits include Sympathetic Connections at the Art Gallery of Ontario in 1911, and We were young and still believed in heaven, at the Gallerie Circuaire, Montreal, 2010.
Gabánková is one of the most productive, inventive and successful Canadian painters (she also teaches drawing, painting and portraiture at the Ontario College of Art and Design University, has been invited to sit on juries, panel discussions, conferences and works in film and theatre): her bibliography includes entries on CBC, Nový záběr, Toronto Star, Canadian Art, Sketch, Hamilton Spectator, Právo, Satellite, Canadian Art Review, Lidové Noviny, Nový domov, Star Phoenix (Saskatoon), Christian Week, The Catholic Register (Montreal), Finale Daily (Pilsen Film Festival)…

At this exhibition (dedicated to the memory of Václav Havel, Josef Škvorecký and Maria’s father, a Vancouver painter, Jozef Gabánek). Maria exhibits 11 paitings. Most of them were inspired by the sculptures of Matyáš Braun (1684-1738), who after studying in Salcburg, traveled in Italy, learned a few things looking at the sculptures of Gian Lorenzo Bernini or Michelangelo Buonarroti, and – in 1710 - founded in Prague his own, highly successful firm with six journeymen (a rich word). (It would seem that moving around has not commenced with the date of our birth). In Bohemia, Braun found a patron in Count Frantiek Špork, for whom he created in front of the hospital in Kuks 24 sculptures of Virtues and Vices as well as plastics in a contiguous natural park known as Betlém. And these sculptures cast a spell on Maria. So much so that last May she spent a few days with them. After her return to Toronto they inspired her to create their paint variations, to which she added two paintings she called Flowers of Mystic Rebirth.

The paintings from the Eastbohemian Kuks begin with Memento Mori – Contemplation; they seem to emit animal energy, which, in a few cases, took people’s breath away, but – more often – reinforced their view of Maria Gabánková as a portraitist with few equals (you find her paintings in both public and private collections in Canada, USA, South Korea and  Europe). Maria herself sees images of female figures oscillate between sorrow and hope, life and death, in silence or in scream. Their inner dilemma and tensions compel a gleam of hope, a light to disperse the darkness. The foot of a smiling female sculpture stands victoriously on a human skull – subjugating death. 

The eleventh painting at the Memento Mori exhibition, Joint interrogation, was inspired by a video recording of a conversation between Václav Havel and (now) cardinal Dominik Duka, which was shown on the Czech television on January 1, 2012. The two men recall moments in the prison when they were able to talk while pretending that they were playing chess. Gabánková must have enjoyed shaping their faces, and – even more – capturing the expression in their eyes. Quite clearly (they must have had stupid guards) these men were not focusing on their game. Nor does their chat indicate particular friendliness. Havel seems to be attempting to convince Duka about something or other. Duka looks aside and the expression both on his face and in his eyes suggest – at least so it seemed to me – an emotion somewhere between indifference and annoyance. But very likely I read the expression on their faces and in their eyes the wrong way (The author of the painting says that she didn’t want to show smile on the faces of men reminiscing about their days in prison, although it did appear during their conversation). A remarkable exhibition.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Fotografie z archívu  © Marie Gabánkové 

(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”). Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany (byl tehdy starostou Bernu) se na konferenci, která v roce 1648 skončila v Míru Westfálském podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska¨(Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost – a kdo je může blamovat?); její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club ( Sonjin tatínek a její manžel “se lišili skoro ve všem, ale oba byli vizionáři, oba chtěli změnit svět”). 

To první setkání s romancí nic společného nemělo: Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Jednou, pár let před válkou( to Sonja byla velmi mladičká), Tomáš (tehdy také hodně mladý), přijel na jednání se Sonjiným tatínkem (ale páni, kteří přijeli na jednání s tatínkem, tehdy Sonju moc nezajímali), a poněvadž  vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. A Sonja ho oprašovala a při tom oprašování si uvědomila, že ten pěkný mladý muž, kterého oprašuje, je ten mladý pán, který přijel na jednání s tatínkem. Ale opravdu se poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.

Začátky nebyly lehké. V roce 1946 většina Evropy i Asie se jen pomalu vzpamatovávala ze zpustošení druhou světovou válkou; čs. vláda, ovládaná komunisty, znárodňovala Baťovy podniky v Československu; soudní spor o vlastnictví Baťových podniků ve světě, vedený v několika zemích mezi Tomášem a jeho maminkou na jedné straně a nevlastním bratrem zakladatele Baťovy firmy, Janem Baťou, na druhé straně, se teprve naplno rozbíhal. Tomáš byl šťastný, že vedle sebe měl ženu tak unikátních vlastnosti, jakou byla Sonja, která plně sdílela jeho sen dobudovat Baťovu výrobní a prodejní síť světově a v Kanadě vytvořit novou organizaci kolem batavského střediska. Byla si vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 v letecké nehodě, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, “jednou z jeho starostí (jak to Sonja v jednom interview formulovala), bylo, aby svého otce nezklamal”.  Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu. Při oslavě 100. výročí založení Baťovy obuvnické organizace v Praze v květnu 1994, se Tomáš přihlásil k odkazu svého otce (nemám po ruce český originál, překládám z anglického textu): “Služba je samotným životem obchodu. Ekonomický výkon je důležitý – bez něho nemůžeme přežít, ale není jedinou zodpovědností dnešního obchodního dění. Skutečným úkolem obchodní činnosti je odevzdat službu výrobou a prodejem produktů, které uspokojují potřeby a požadavky společnosti a současně být – spolu s komunitou a vládními orgány – organizací pečující o blaho občanů.” (Touto pasáží bylo předznamenáno i zahájení série přednášek, nesoucích Tomášovo jméno, o Zodpovědném kapitalismu, organizované společně Schulich School of Business, York University  v Torontu a Universitou Tomáše Bati ve Zlíně, v  Art Gallery of Ontario 19.února 2010, ). Tomáš a Baťova rodina viděla obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva na celém světě.

Jako člen ředitelské rady a více prezidentka Bata Shoe Company Sonja byla integrální partnerkou ve všech Tomášových významných rozhodnutích. Jejich kanceláře sousedily a Tomáš moudře spoléhal na Sonjinu mimořádnou inteligenci (v době, kdy ženy nebyly obecně považovány za dostatečně pokročilé ve svém vývoji, aby muži brali jejich ekonomické názory vážně), ale i na její profesionální expertizu, její fascinaci obuví včetně historie vývoje bot v různých zemích a také na její porozumění vlivu západní průmyslové výroby (včetně výroby Baťových závodů) na lokální výrobu. Něco, v čem klíčila idea budoucího muzea obuvi.

Tomášův přístup k podnikání (“kapitalista se sociálním svědomí”) byl jednou z příčin (byl také mladý, pěkný, měl hezké chování), proč Sonja v Tomášovi našla ‘zalíbení’ (krásné slovo s biblickou ozvěnou). Od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět. Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl uskutečnit sen Tomášova otce – obout každého muže, ženu a dítě na světě – nemalým přínosem. Ačkoliv celý společný život dělali společná obchodní rozhodnutí (a Tomáš své nápady, myšlenky a řešení problémů zkoušel na Sonje), jejich manželství slavně přetrvalo (Tomáš to přisuzoval tomu, že nemísili lásku s obchodem). A spolu prožili okamžiky tak velkolepé, jakým bylo ku příkladu triumfální přivítání ve Zlíně po pádu komunizmu.

Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.

Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council (kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement (v této organizaci dosud zastává funkci čestné předsedkyně pro Evropu (mimořádně se pro tuto prganizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionů členů), zastávala funkci Trustee (neznám opravdu přiléhavý český termín) Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, je zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu. Její zájem o věci vojenské má kořeny v jejím rodném Švýcarsku, kde mladí lidé považují za povinnost (“v demokracii občané mají nejen práva, ale také povinnosti”) sloužit v armádě, i když jejich země neplánuje válečná tažení ani neočekává přepadení (i Hitler respektoval její neutralitu), ale hraje roli strážkyně pořádku v zemi a zachránkyně životů i majetku v oblastech ohrožených přírodními katastrofami. Imponuje jí výchovný systém Royal Military College, nejen pro zdůrazňování pojmu cti, ale i pro výměnu rolí (studenti se učí jeden den rozkazy dávat, a druhý den přijímat. Sonja vidí – z vojenského, ale také hospodářského hlediska – obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti  možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.

Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovoří o školství ( viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických - pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. 

Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClkure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit (Sonja si počtem nebyla jistá a také se s úsměvem zmínila, že jeden známý jí dal na vědomí, že on má skutečný doktorát). Co sama ve své práci považuje za nejdůležitější? Zasévat semínka, pečovat o ně, aby vzklíčila a uchytila se a pak dát příležitost jiným. Jedním z jejích nejúspěšnějších rozsévačských počinů byla už zmíněná organizace Junior Achievement, která jí dělá velkou radost. A aby si někdo nemyslel, že duševní zahradnická práce je vždycky snadná, připomene vám, že je často nesnadné rozsévat semínka i ve vlastní rodině.

Například Bata Shoe Museum. Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Museum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Napadlo mi, jak obrovská to musela být práce: najít pozemek v samém středu Toronta, zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí, a chod muzea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama@Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Řídí je Bata Shoe Museum Foundation založená v roce 1979. Oficiální účel muzea? Leták muzea ho popisuje takto: “The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili.”

Sonja nevidí Museum čistě jako majetek její rodiny. V jakési mystické formě Museum patří všem, kdož se zasloužili o jeho vybudování a jeho každodenní běh (dlouhá léta jednou dobrovolnou průvodkyní byla Hana Pelnářová), všem, kteří přicházejí, aby se poučili nebo potěšili touto skvělou sbírkou předmětů prozaicky nezbytných (nepochybně pomáhaly vyhrát válečné bitvy i zápasy v kopané či hokeji, ale i baletní soutěže) ale i dovršujících krásu ženské nohy ve věčné hře Evy s Adamem.

Sonja (a v tom byl jejím mentorem Tomáš) odmítá žít v minulosti: každý z nás prohrál i vyhrál pár bitev, každý z nás poznal bolest i radost, štěstí i zoufalství. To krásné  a dobré v nás přežívá, to ošklivé a nedobré nezměníme. Minulost nezměníme,  a jestliže se do ní vracíme, plýtváme energií i časem. A vždycky je něco před námi, nový cíl, další možnost zasít semínko a pomáhat mu klíčit. Velká většina – pokud se toho dožije – po osmdesátce už nemá energii na další výboje. To ovšem neplatí o Sonje. Určila si ještě jeden úkol. Odkoupila od Batovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy , kde plánuje vybudovat průmyslové a rezidenční středisko. Dlouho se zdálo, že problémy jako třeba přísun vody projekt znemožní. Ale oblastní i městské úřady jí vyšly vstříc, Sonja dala dohromady plánovací team a mezi pracovními návštěvami v torontském Museu a cestami do Evropy nebo do Indie dává tvář svému možná největšímu projektu.

Sonjinou představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém /myslím/  Wolker napsal, že je “muška jenom zlatá”) je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem.  Miluje přírodu (“příroda je zázrak“), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář vesmíru, ale věří (“náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka”) že v nádheře vesmíru a v tajemství života je skryt účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnosti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu, chránit naši planetu …a nikdy se nepoddat. Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly. Ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle. Málem jsem zapomněl dodat, že Sonja a Tomáš vychovali tři děti (Sonja: “Měli jsme pomoc”). V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).

* * *

 Josef Čermák: Sonja Bata

(Shortly before Christmas 2011 I had the privilege to interview Sonja Bata. The article that follows is a result of that interview)

The story of Sonja Wettstein and Thomas Bata is one of the finest fairy-tales of the twentieth, and the first few years of the twenty-first, century, one of the most notable renditions of the old story about two young people who met (a boy meets a girl) shortly before the outbreak of the Second World War. Thomas, a good looking young man, the son of a ninth generation Moravian cobbler, who dared to found an enterprise destined to become the largest family business emporium in the world, with a network of more than 4,700 retail stores and 60 shoe-production facilities in over 30 countries; Sonja, from a historical Swiss family, a sparkling attractive student of architecture at the Swiss Federal Institute of Technology in Zurich. The family is rather historical (Sonja rightly describes it as “second to none”); one of Sonja’s ancient predecessors on her father’s side, the mayor of Bern, succeeded in convincing the Habsburg contingent at the conference leading to the Peace of Westphalia to formally recognize the Swiss independence (Switzerland declared its independence many years earlier, but the Habsburgs refused to accept it – and who can blame them?). Sonja’s father, George Wettstein - then a young lawyer - worked in Paris for the lawyer defending a Jewish officer in the French army, Albert Dreyfus, who was convicted of treason in camera by a French court-martial and sentenced to degradation and deportation for life; later – with an article about exchange of prisoners – influenced the decision of the Red Cross organization to extend its agenda to the welfare of prisoners of war; and in 1943 founded in his City a branch of the Rotary Club (Sonja’s father and her husband “were very different people, but both were visionaries, both wanted to change the world”).

Their first meeting had nothing to do with romance: Sonja’s father, a distinguished lawyer, represented Bata’s interests in the world and whenever any member of the Bata family came to Switzerland, they would stay at Sonja parents’ home. A few years before the war (Sonja was still a child) Thomas (a young man then) came to Switzerland for a meeting with her father (at that time men visiting her father were not of major interest fo Sonja), and because close to the family residence was a nice little hill for tobogganing, Thomas decided to have some fun. He did: he turned up. Sonja was directed to brush his jacket. As she brushed him, she realized that the man, whose jacket she was brushing, was the young man who arrived earlier to meet her father. But they didn’t become familiar with each other until after the war when Thomas came for a visit from Canada, where he moved with a group of employees from the Bata enterprise base in Zlin in the spring of 1939 and lay the foundation for developing a major factory in a place in the Eastern Ontariom which was to bear the Bata name, Batawa. Sonja and Thomas married in 1946. They settled in Toronto. So started a remarkable odyssey of the Czech-Swiss immigrant couple in a country which Thomas chose because – in his eyes – Canada was a land offering a blend of European business culture and American more lively entrepreneurial spirit.

The beginnings were not easy. In 1946 most of Europe and Asia were only slowly emerging from the devastation of the Second World War; the Czechoslovak government, dominated by the Communists, was nationalizing Bata properties in Czechoslovakia; the lawsuits about the ownership of Bata’s companies, between Thomas and his mother on the one hand, and the founder’s step-brother, Jan Bata, on the other, were in full swing. Thomas was lucky to have on his side a woman of such unique qualities, who shared his dream to complete the Bata’s production and retail net worldwide, and to create in Canada a new organization around the Batawa centre. Sonja was aware how much her husband wanted to be a worthy successor of his father. Although he lost him to a plane crash in 1932 when he was only 17, he thought of him often and saw in him an example (“His worry in life” /as Sonja put it/ “is that he might not live up to his father’s goals, that he might fail his father”). Thomas identified himself with his father’s idea of ‘responsible capitalisms’. At the celebration of the 100th anniversary of the founding of the Bata organization i Prague in May, 1994, Thomas proclaimed his adherence to his father’s philosophical legacy: “Service is the life of business. Economic performance is important – without it we cannot survive, but it is not the only responsibility of today’s business activity. The real task of business activity is to deliver service by production and sale of products satisfying the needs and demands of the society and at the same time be an organization which – together with the community and government organs – contributes to the well-being of the citizens.” {This passage also served as a motto at the inauguration of the Series of Thomas J. Bata Lectures on Responsible capitalisms, organized jointly by the Schulich School of Business, York university in Toronto and Tomáš Baťa University in Zlín, at the Art Gallery of Ontario on February 19, 2010). Thomas and his family saw business and enterprise as a public undertaking to contribute – by creating economic advancement – to the affluence of people in the whole world.

As a member of the board of directors and Vice-President of the Bata Shoe Company, Sonja was an integral partner in all Thomas’ significant decisions. Their offices were next to each other and Thomas wisely relied on Sonja’s extraordinary intelligence (at a time when women were not considered sufficiently advanced in their development to have their economic views taken by men seriously), as well as her professional expertise, her fascination with shoes, including the history of their development in various countries and her understanding of the influence of the western mass- production {including Bata’s) on the local production. Was that the beginning of the Bata shoe museum?

Thomas’ business philosophy (‘a capitalist with a social conscience’] was one of the reasons (of course he was also a good-looking young man with nice manners) why she became fond of him. Even as a young girl she admired people with a purpose, and Thomas wanted to make the world better. Her instinct for fashion changes and a considerable entrepreneur talent were a real contribution to their joint goal to realize Thomas father’s dream to put shoes on the feet of every man, woman and child in the world. Although during their married life they made business decisions together, and Thomas tested his ideas and solutions on her, their marriage survived gloriously (Thomas’ s explanation was that they never mixed love and business).Together, they experienced  magnificent events, such as the triumphal welcome they received in Zlín after the fall of communism.

Both had strong social conscience, Sonja was (and is) convinced, that the citizens of the democratic countries have a moral duty to use their talents and time in the service of their communities, and although her successes in business are remarkable (she served – in addition to Bata Shoe Company – on the board of great companies such as Alcan Aluminum Limited, Canada Trust and Canadian Commercial Corporation), they pale in comparison with her achievements in the realm of philanthropy.

Sonja’s achievements in the fields of education, health care and environment  have few – if any equals. She chaired the National Design Council (there her contribution was especially significant – she helped to expand the range of materials used in making various products: for example at that time furniture was made from oak wood); she chaired (and then served as honorary chair) the World Wildlife Fund Canada (an organization for which she has a soft spot in her heart); she also chaired the Governor’s Council, North York General Hospital and The Council for Business and Arts Canada. She is the founding chair of the Bata Shoe Museum in Toronto, served as chair of Junior Achievement and presently serves as the organization’s honorary chair for Europe (she is particularly proud of the Junior Achievement’s success in Russia, where it has 500,000 members), served as trustee of the Art Gallery of Toronto, on the advisory Council of the Shastri Indo-Canadian Institute founded by the then Governor-General of Canada, Roland Michener to facilitate exchange of professors between India and Canada), the Council for Canadian Unity an the Canadian Club of Toronto. She sits on the Girl Guides World Finance Committee, she is a founding member of the Toronto French School and served as governor of York University. Since 1989 she served as an honorary Captain in the Canadian Navy (she also christened one of its ships) and on the board of the Military College in Kingston. Her interest in the military has roots in her native Switzerland, where young people consider service in the Swiss army as a duty (“in democracy the citizens have not only rights, they also have duties”), even though their country neither plans attacking other countries, nor does it anticipate being attacked by them (even Hitler largely respected the Suiss neutrality). The Swiss army is the guardian of law and order and does much good work in the event of natural disasters. Sonja admires the approach at the Military Academy in Kingston which stresses the code of honor, and teaches the students to learn to give orders one day and receive them themselves the next. Sonja sees – not only from the military point of view, but also the economic perspective - the enormous importance of the arctic region as possibly the future main business route on the American continent.

You realize the scale of her interests, when you hear her talking about our (and not only on this continent) educational system. In her view the system fails to pay attention  to the economic needs. She saw – especially in the countries ruled until recently by communist regimes – the passivity of young people in shaping their own destinies. Too often do they expect the government to find jobs for them, instead of looking around and seeking opportunity for the use of their talents and their energy. She feels that in the future there will be fewer jobs available and the individual initiative will be more and more important.

Sonja saw the world from many angels: the world of the poor who find it hard to maneuver their lives to a hospitable plateau; as well as the world of the rich and powerful. She met with presidents and world leaders, and has received almost all the honors the world has to offer, including: Officer of the Order of Canada; the Shoe Person of the Year (1985); Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award; Canadian Business Hall of Fame; CESSO Award for International Development; BNai Brith Humanitarian Award; and Silver Medal of the United Nations Environmental Program (1982). She also collected – from Canadian and American universities – seven or eight honorary doctorates (she isn’t quite sure about the number and also playfully mentioned, how one acquaintance reminded her that he had a ‘real’ doctorate). Which of her activities means the most to her? “To sow seeds, see them sprout, and then let others take over”. One of her most successful and satisfying sowing acts is the already mentioned Junior Achievement organization. But no one should think that this activity is always easy. Sonja will tell you that it is sometimes difficult even in your own family.

For example, the Bata Shoe Museum. Sonja has begun with collecting shoes all over the world in 1940s and by 1970s the area, where they were stored, was overflowing. Solution? Why not a shoe museum? And why not the Bata Shoe Museum? But she had hard time convincing her family that a Bata Shoe Museum was – as the future proved – an fantastic idea. But Sonja doesn’t give uo easily and thanks to her ability to win even lost battles, Toronto is enriched by a unique jewel. It occurred to me what a huge effort was required to find a suitable piece of land in the very centre of the city, to secure financing for purchasing it, for erection of the building, for purchase of shoes made through the centuries in almost every region of the world, to secure the operation of the museum not for a month or a year, but for a very long time. Bata Shoe Museum (designed by a leading firm of architects, Moryama@Teshima) was officially opened in 1995. It is managed by the Bata Shoe Museum Foundation established in1979. The stated purpose of the museum? A leaflet published by the Museum puts it this way: “The Bata Shoe Museum is examining the extent to which shoes, more than any other personal item, mirror the way of life, culture and customs of people who wore them.”

Sonja doesn’t see the Museum as the property of just her family. In some mystic way, the Museum belongs to all who participated in its building and who are securing its smooth everyday operation (for many years one of the voluntary guides was Hana Pelnářová), to all who come to learn and to enjoy this splendid collection of items, prosaically essential (in helping to win war battles and soccer and hockey matches but also ballet competitions) and also adding to the beauty of the woman’s leg in the eternal game of Eve with Adam.

Sonja (in this she learned much from Thomas) refuses to live in the past: each of us lost and won some battles, each of us experienced pain and joy, happiness and despair. The beautiful and good remains in us; we cannot change the ugly and bad. We cannot change the past and by returning to it, we just waste our energy and time. And there i always something ahead of us, a new goal, another opportunity to sow a seed and help it to sprout. A great majority of us – if we live that long – after we reach 80, simply don’t have the energy for new adventures. That doesn’t apply to Sonja. She set for herself a new goal. In 2005 she founded the Batawa Development Corporation and bought from the Bata Shoe Company 1,600 acres (they weren’t cheap), where she plans to develop an industrial and residential centre. For years it looked as if problems- such as for example – the water supply to the area, would kill the project. But lately, the local and district authorities decided to cooperate, Sonja put together a planning team and between working visits to the Toronto Museum and trips to Europe or India, she is providing leadership to realize her possibly largest project.

Sonja’s idea of happiness – apart from the fragile personal romantic happiness, described by a Czech poet (I believe it was Wolker) as “a golden little fly”, is to be useful, plan new projects, improve your neighborhood, help people. She loves nature (“nature is a miracle”), a thousand times, watching the night sky, she experienced the feeling how insignificant, face to face with the universe, everyone of us is, but she feels (“religion is the most intimate personal matter of every human being”) that  in the splendor of the universe and the mystery of life dwells a purpose beyond our understanding (in this Sonja is in a good company: Einstein, Churchill}. Each of us has a duty to serve life, protect our planet… and never give in. A magnificent human being, Sonja Bata. The wealth and name of the Bata family may have helped. But the spark was (and is) Sonja’s. Hers is also the philosophy of life and steadiness of purpose. Perhaps I should add that Sonja and Thomas Bata brought up three children (Sonja: “we had some help”). In 2001, Sonja and Thomas handed the chairmanship of the family concern to their son, Thomas George Bata.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Záznam, o jeho literární činnosti v  Canadian Who’sWho patří mezi nejdelší v celé knize. Jsou v něm uvedeny všechny Škvoreckého knihy, mezi nimi: Zbabělci, Legenda Emoke, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezona, Příběh inženýra lidských duší, Dvořák in love, detektivní romány o poručíku Borůvkovi, i příběhy vražd, které Zdena a Josef napsali spolu, počínaje Brief Encounter with Murder (Krátké střetnutí  s vraždou) v roce 1999. Většina byla přeložena do angličtiny i jiných jazyků. Josef Škvorecký byl poctěn mnoha cenami: Gugenheim Fellow, Neustadt International Prize for Literature, Governor General’s Award (za Inženýra lidských duší), Order of Canada, Řád bílého lva a hrst čestných doktorátů.

Škvorecký začal svoji torontskou akademickou kariéru jako hostující docent anglické literatury na Torontské Univerzitě v roce 1968. V roce 1972 byl jmenován mimořádným profesorem anglické literatury a mimořádným profesorem v Drama Centre a v roce 1975 profesorem. Zúčastnil se akcí Centra pro evropská, ruská a eurasijská studia, například Semináře o Československu. Také oba, Zdena i Josef, měli blízko k Novému divadlu: Zdena byla zakládající členkou Nového divadla v roce 1970 (nemýlím-li se, zahrála si v Jiráskově Lucerně, kterou Nové divadlo zahájilo činnost) a Josef pro divadlo napsal hru Bůh do domu.

 Naposled jsme jim tleskali 29. května minulého roku v divadle Myseriously Yours ( kde – tehdy se divadlo jmenovalo Limelight Dinner Theatre – zanechal výraznou stopu na českém i anglickém divadle Adolf Toman). Večer 29. května byl – vedle rozloučení s generálním konzulem ČR Richardem Krpačem – holdem Josefu Škvoreckému. Viděli jsme film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská mata hara”, který vydala v dubnu 2003 Literární akademie (Soukromá škola Josefa Škvoreckého) jako první svazek edice Josefa Škvoreckého. Příběh líčí osudy skupiny mladých lidí po komunistickém puči. Všichni skončili špatně (s výjimkou Danyho Smiřického (alter ego Josefa Škvoreckého), kterého si komunistický funkcionář, který o zatýkání rozhodoval, nechával v záloze. Film končí bolavou i vznešenou větou zestárlého Danyho Smiřického: “Nikdy jsem si neodpustil, že jsem to přežil.” Zdena a Josef Škvorecký přišli úmyslně pozdě a byli na balkon vpašováni zvláštním vchodem. Když se chystali k odchodu, Richard Krpač oznámil jejich přítomnost a sál zabouřil potleskem, který ještě vzrostl, když dr. Škvorecký smekl klobouk (který ještě nedávno kryl bujnou kštici) a odcházel, opíraje se o tlačítko, velkolepý (je hluboce věřící katolík) pokorným přijetím svého lidského údělu.

V posledních měsících svého života se těšil nadějí, že se najde dost finančních prostředků, aby mohlo být zfilmováno jeho snad nejzávažnější dílo, Zbabělci.

Smrt Josefa Škvoreckého byla zaznamenána světovými medii, zvlášť torontským tiskem.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/