(Krátce před Vánoci roku 2011 jsem měl čest udělat rozhovor se Sonjou Bata. Článek, který následuje, je dítětem onoho rozhovoru)

Příběh života Sonji Wettsteinové a Tomáše Bati  je jednou z nejpěknějších pohádek druhé poloviny dvacátého a prvních roků dvacátého prvního století, jednou z nejpodivuhodnějších verzí dávného příběhu o chlapci a děvčeti, kteří se setkali ( boy meets  girl) krátce před vypuknutím druhé světové války. Tomáš, pěkný urostlý mladý muž, syn moravského ševce (v  deváté generaci), který si troufl založit podnik, jemuž bylo dáno stát se největším rodinným obchodním  mocnářstvím na světě (4, 700 prodejen a 60 továren na boty v třiceti zemích). Sonja, jiskřivá půvabná studentka architektury z “historické švýcarské rodiny” . Ta rodina byla ve švýcarských dějinách vpravdě historická (“nezadala si s žádnou”). Jednomu z jejích dávných předků z otcovy strany (byl tehdy starostou Bernu) se na konferenci, která v roce 1648 skončila v Míru Westfálském podařilo přesvědčit Habsburky, aby uznali nezávislost Švýcarska¨(Švýcarsko se prohlásilo nezávislým státem mnohem dříve, ale Habsburkové to odmítali přijmout jako historickou skutečnost – a kdo je může blamovat?); její otec, George Wettstein, mladý právník na zkušené v Paříži, pracoval pro obhájce židovského důstojníka francouzské armády, Alberta Dreyfuse, nespravedlivě odsouzeného vojenským soudem pro velezradu k degradaci a k doživotnímu vyhnanství; později – článkem o výměně vězňů – urychlil rozšíření agendy Červeného kříže v oblasti ochrany válečných zajatců; a v roce 1943 založil ve svém městě Rotary Club ( Sonjin tatínek a její manžel “se lišili skoro ve všem, ale oba byli vizionáři, oba chtěli změnit svět”). 

To první setkání s romancí nic společného nemělo: Sonjin tatínek, proslulý advokát, zastupoval zájmy Baťovy rodiny ve světě, a kdykoliv někdo z Baťovy rodiny přijel do Švýcar, bydlel u jejích rodičů. Jednou, pár let před válkou( to Sonja byla velmi mladičká), Tomáš (tehdy také hodně mladý), přijel na jednání se Sonjiným tatínkem (ale páni, kteří přijeli na jednání s tatínkem, tehdy Sonju moc nezajímali), a poněvadž  vedle domu Sonjiných rodičů bylo pěkné sáňkování, rozhodl se, že si zasáňkuje. A vyklopil se. A Sonja ho oprašovala a při tom oprašování si uvědomila, že ten pěkný mladý muž, kterého oprašuje, je ten mladý pán, který přijel na jednání s tatínkem. Ale opravdu se poznali až po válce, kdy Tomáš přijel z Kanady, kam přesídlil se skupinou zaměstnanců z mateřského podniku ve Zlíně na jaře v roce 1939 a položil základny k vybudování průmyslového střediska v ontarijské Batawě. Vzali se v roce 1946. Usídlili se v Torontu, a tak začala podivuhodná odysea česko-švýcarské emigrantské dvojice v zemi, kterou si Tomáš vyvolil, poněvadž v jeho očích se v Kanadě prolíná kulturní dědictví Evropy a dravá podnikavost Spojených států.

Začátky nebyly lehké. V roce 1946 většina Evropy i Asie se jen pomalu vzpamatovávala ze zpustošení druhou světovou válkou; čs. vláda, ovládaná komunisty, znárodňovala Baťovy podniky v Československu; soudní spor o vlastnictví Baťových podniků ve světě, vedený v několika zemích mezi Tomášem a jeho maminkou na jedné straně a nevlastním bratrem zakladatele Baťovy firmy, Janem Baťou, na druhé straně, se teprve naplno rozbíhal. Tomáš byl šťastný, že vedle sebe měl ženu tak unikátních vlastnosti, jakou byla Sonja, která plně sdílela jeho sen dobudovat Baťovu výrobní a prodejní síť světově a v Kanadě vytvořit novou organizaci kolem batavského střediska. Byla si vědoma, jak mnoho jejímu manželovi záleželo na tom, aby byl hodným následovníkem svého otce. Ačkoliv svého otce ztratil v roce 1932 v letecké nehodě, kdy mu bylo 17 let, často na něj myslel a viděl v něm vzor pro svůj život, “jednou z jeho starostí (jak to Sonja v jednom interview formulovala), bylo, aby svého otce nezklamal”.  Ztotožnil se i s jeho ideou zodpovědného kapitalizmu. Při oslavě 100. výročí založení Baťovy obuvnické organizace v Praze v květnu 1994, se Tomáš přihlásil k odkazu svého otce (nemám po ruce český originál, překládám z anglického textu): “Služba je samotným životem obchodu. Ekonomický výkon je důležitý – bez něho nemůžeme přežít, ale není jedinou zodpovědností dnešního obchodního dění. Skutečným úkolem obchodní činnosti je odevzdat službu výrobou a prodejem produktů, které uspokojují potřeby a požadavky společnosti a současně být – spolu s komunitou a vládními orgány – organizací pečující o blaho občanů.” (Touto pasáží bylo předznamenáno i zahájení série přednášek, nesoucích Tomášovo jméno, o Zodpovědném kapitalismu, organizované společně Schulich School of Business, York University  v Torontu a Universitou Tomáše Bati ve Zlíně, v  Art Gallery of Ontario 19.února 2010, ). Tomáš a Baťova rodina viděla obchod a podnikání jako veřejný závazek přispívat vytvořením hospodářského rozvoje k blahobytu lidstva na celém světě.

Jako člen ředitelské rady a více prezidentka Bata Shoe Company Sonja byla integrální partnerkou ve všech Tomášových významných rozhodnutích. Jejich kanceláře sousedily a Tomáš moudře spoléhal na Sonjinu mimořádnou inteligenci (v době, kdy ženy nebyly obecně považovány za dostatečně pokročilé ve svém vývoji, aby muži brali jejich ekonomické názory vážně), ale i na její profesionální expertizu, její fascinaci obuví včetně historie vývoje bot v různých zemích a také na její porozumění vlivu západní průmyslové výroby (včetně výroby Baťových závodů) na lokální výrobu. Něco, v čem klíčila idea budoucího muzea obuvi.

Tomášův přístup k podnikání (“kapitalista se sociálním svědomí”) byl jednou z příčin (byl také mladý, pěkný, měl hezké chování), proč Sonja v Tomášovi našla ‘zalíbení’ (krásné slovo s biblickou ozvěnou). Od mládí obdivovala lidi, jejichž život měl účel, a Tomáš chtěl vylepšit svět. Její instinkt pro módní přeměny a nemalé podnikatelské nadání byly pro jejich společný cíl uskutečnit sen Tomášova otce – obout každého muže, ženu a dítě na světě – nemalým přínosem. Ačkoliv celý společný život dělali společná obchodní rozhodnutí (a Tomáš své nápady, myšlenky a řešení problémů zkoušel na Sonje), jejich manželství slavně přetrvalo (Tomáš to přisuzoval tomu, že nemísili lásku s obchodem). A spolu prožili okamžiky tak velkolepé, jakým bylo ku příkladu triumfální přivítání ve Zlíně po pádu komunizmu.

Oba měli silné sociální vědomí, Sonja byla a je přesvědčena, že občané demokratických zemí mají mravní povinnost dát své talenty a čas do služeb svých komunit a ačkoliv její úspěchy v obchodní sféře jsou pozoruhodné (zasedala – vedle Bata Shoe Company – ve správní radě společností tak významných jako Alcan Aluminum Limited, Canada Trust a Canadian Commercial Corporation), poněkud blednou ve srovnání s výsledky její činnosti lidumilné.

Její práce v charitativních organizacích v oborech vzdělání, zdravotnictví a životního prostředí má sotva obdobu. Zastávala funkce předsedkyně National Design Council (kde její přínos Kanadě byl zvlášť významný, poněvadž se zasloužila o rozšíření sortimentu materiálů ve výrobě produktů (například do té doby se ve výrobě nábytku používalo dubové dříví), předsedkyně a čestné předsedkyně World Wildlife Fund Canada (organizace, která vždycky měla speciální koutek v jejím srdci), předsedkyně Governor’s Council, North York General Hospital, The Council for Business and the Arts Canada, zakládající předsedkyně Bata Shoe Museum v Torontu, předsedkyně organizace Junior Achievement (v této organizaci dosud zastává funkci čestné předsedkyně pro Evropu (mimořádně se pro tuto prganizaci exponovala v Rusku, kde Junior Achievement má půl milionů členů), zastávala funkci Trustee (neznám opravdu přiléhavý český termín) Art Gallery of Ontario, a významné funkce v Shastri Indo-Canadian Institute (organizace založená tehdejším kanadským guvernérem Rolandem Michenerem pro výměnu profesorů mezi Indií a Kanadou), Council for Canadian Unity, Canadian Club of Toronto a Girl Guides World Finance Committee, je zakládající členkou Toronto French School a byla Governor of York University. A také je čestným kapitánem kanadského námořnictva ( pokřtila jednu loď) a členkou správní rady Royal Military College v Kingstonu. Její zájem o věci vojenské má kořeny v jejím rodném Švýcarsku, kde mladí lidé považují za povinnost (“v demokracii občané mají nejen práva, ale také povinnosti”) sloužit v armádě, i když jejich země neplánuje válečná tažení ani neočekává přepadení (i Hitler respektoval její neutralitu), ale hraje roli strážkyně pořádku v zemi a zachránkyně životů i majetku v oblastech ohrožených přírodními katastrofami. Imponuje jí výchovný systém Royal Military College, nejen pro zdůrazňování pojmu cti, ale i pro výměnu rolí (studenti se učí jeden den rozkazy dávat, a druhý den přijímat. Sonja vidí – z vojenského, ale také hospodářského hlediska – obrovský význam Arktidy, kudy v budoucnosti  možná povede nejdůležitější obchodní cesta na tomto kontinentě.

Záběr jejích zájmů si uvědomíte, když se rozhovoří o školství ( viděla ho zblízka na všech kontinentech). Domnívá se, že slabostí vzdělávacího systému všude na světě je nedostatek pozornosti základním ekonomickým potřebám. Viděla – hlavně v zemích donedávna komunistických, ale nejen komunistických - pasivnost mladých lidí ve vytváření vlastních osudů. Příliš často spoléhají na vládu, že jim zaměstnání opatří, místo aby se dívali kolem sebe a hledali příležitosti pro uplatnění svých talentů a své energie. Po jejím soudu pracovních příležitostí bude v budoucnosti ubývat a iniciativa jednotlivců ve vytváření vlastní hospodářské základny bude tím důležitější. 

Sonja viděla svět z mnoha úhlů. Svět chudých, kteří měli co dělat, aby nějak propluli životem, i svět bohatých a mocných. Na svých cestách se setkala s prezidenty a představiteli států a posbírala skoro všechny pocty, které svět může nabídnout. Mezi nimi: Officer of the Order of Canada, Shoe Person of the Year (1985), Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClkure International Service Award, Canadian Business Hall of Fame, CESO Award for International Development, BNai Brith Humanitarian Award, Silver Medal of the United Nations Environmental Programme. A sedm nebo osm čestných doktorátů od kanadských a amerických univerzit (Sonja si počtem nebyla jistá a také se s úsměvem zmínila, že jeden známý jí dal na vědomí, že on má skutečný doktorát). Co sama ve své práci považuje za nejdůležitější? Zasévat semínka, pečovat o ně, aby vzklíčila a uchytila se a pak dát příležitost jiným. Jedním z jejích nejúspěšnějších rozsévačských počinů byla už zmíněná organizace Junior Achievement, která jí dělá velkou radost. A aby si někdo nemyslel, že duševní zahradnická práce je vždycky snadná, připomene vám, že je často nesnadné rozsévat semínka i ve vlastní rodině.

Například Bata Shoe Museum. Sonja začala boty po světě sbírat už v čtyřicátých letech a v sedmdesátých letech prostory, kde se boty skladovaly, byly přeplněné. Řešení? Museum obuvi. A proč ne Bata Shoe Museum? Sonja měla fušku svoji rodinu přesvědčit, že to je – jak budoucnost denně dokazuje – fantastický nápad. Ale Sonja se snadno nevzdává a díky její schopnosti vyhrávat i prohrané bitvy, je Toronto o jeden šperk bohatší. Napadlo mi, jak obrovská to musela být práce: najít pozemek v samém středu Toronta, zajistit financování nejen na zakoupení pozemku a stavbu budovy, ale nákup bot prakticky všech dob a v desítkách zemí, a chod muzea ne na měsíc, ne na rok, ale na desetiletí. Bata Shoe Museum (navržené proslulou firmou Moriyama@Teshima) bylo slavnostně otevřeno v roce 1995. Řídí je Bata Shoe Museum Foundation založená v roce 1979. Oficiální účel muzea? Leták muzea ho popisuje takto: “The Bata Shoe Museum Collection zkoumá, do jaké míry boty, víc než kterýkoliv jiný osobní předmět, zrcadlí způsob života, kulturu a zvyky lidí, kteří je nosili.”

Sonja nevidí Museum čistě jako majetek její rodiny. V jakési mystické formě Museum patří všem, kdož se zasloužili o jeho vybudování a jeho každodenní běh (dlouhá léta jednou dobrovolnou průvodkyní byla Hana Pelnářová), všem, kteří přicházejí, aby se poučili nebo potěšili touto skvělou sbírkou předmětů prozaicky nezbytných (nepochybně pomáhaly vyhrát válečné bitvy i zápasy v kopané či hokeji, ale i baletní soutěže) ale i dovršujících krásu ženské nohy ve věčné hře Evy s Adamem.

Sonja (a v tom byl jejím mentorem Tomáš) odmítá žít v minulosti: každý z nás prohrál i vyhrál pár bitev, každý z nás poznal bolest i radost, štěstí i zoufalství. To krásné  a dobré v nás přežívá, to ošklivé a nedobré nezměníme. Minulost nezměníme,  a jestliže se do ní vracíme, plýtváme energií i časem. A vždycky je něco před námi, nový cíl, další možnost zasít semínko a pomáhat mu klíčit. Velká většina – pokud se toho dožije – po osmdesátce už nemá energii na další výboje. To ovšem neplatí o Sonje. Určila si ještě jeden úkol. Odkoupila od Batovy společnosti kolem Batawy 1 600 akrů půdy , kde plánuje vybudovat průmyslové a rezidenční středisko. Dlouho se zdálo, že problémy jako třeba přísun vody projekt znemožní. Ale oblastní i městské úřady jí vyšly vstříc, Sonja dala dohromady plánovací team a mezi pracovními návštěvami v torontském Museu a cestami do Evropy nebo do Indie dává tvář svému možná největšímu projektu.

Sonjinou představou štěstí (vedle toho křehkého, osobního, romantického štěstí, o kterém /myslím/  Wolker napsal, že je “muška jenom zlatá”) je být užitečná, plánovat nové projekty, vylepšovat svoje okolí, pomáhat lidem.  Miluje přírodu (“příroda je zázrak“), tisíckrát při pohledu na noční nebe pocítila, jak nepatrný je každý z nás tváří v tvář vesmíru, ale věří (“náboženství je nejintimnější osobní záležitostí každého člověka”) že v nádheře vesmíru a v tajemství života je skryt účel nad naše chápání (v této filosofii je v dobré společnosti: Einstein, Churchill). Všichni máme povinnost sloužit životu, chránit naši planetu …a nikdy se nepoddat. Nádherný člověk, Sonja Bata. Majetek a jméno Baťovy rodiny jistě pomohly. Ale ta tvůrčí jiskra je Sonjina. Stejně jako životní filosofie. Stejně jako stálost cíle. Málem jsem zapomněl dodat, že Sonja a Tomáš vychovali tři děti (Sonja: “Měli jsme pomoc”). V roce 2001 předali vedení Baťových podniků synovi Tomáši Jiřímu (Thomas George).

* * *

 Josef Čermák: Sonja Bata

(Shortly before Christmas 2011 I had the privilege to interview Sonja Bata. The article that follows is a result of that interview)

The story of Sonja Wettstein and Thomas Bata is one of the finest fairy-tales of the twentieth, and the first few years of the twenty-first, century, one of the most notable renditions of the old story about two young people who met (a boy meets a girl) shortly before the outbreak of the Second World War. Thomas, a good looking young man, the son of a ninth generation Moravian cobbler, who dared to found an enterprise destined to become the largest family business emporium in the world, with a network of more than 4,700 retail stores and 60 shoe-production facilities in over 30 countries; Sonja, from a historical Swiss family, a sparkling attractive student of architecture at the Swiss Federal Institute of Technology in Zurich. The family is rather historical (Sonja rightly describes it as “second to none”); one of Sonja’s ancient predecessors on her father’s side, the mayor of Bern, succeeded in convincing the Habsburg contingent at the conference leading to the Peace of Westphalia to formally recognize the Swiss independence (Switzerland declared its independence many years earlier, but the Habsburgs refused to accept it – and who can blame them?). Sonja’s father, George Wettstein - then a young lawyer - worked in Paris for the lawyer defending a Jewish officer in the French army, Albert Dreyfus, who was convicted of treason in camera by a French court-martial and sentenced to degradation and deportation for life; later – with an article about exchange of prisoners – influenced the decision of the Red Cross organization to extend its agenda to the welfare of prisoners of war; and in 1943 founded in his City a branch of the Rotary Club (Sonja’s father and her husband “were very different people, but both were visionaries, both wanted to change the world”).

Their first meeting had nothing to do with romance: Sonja’s father, a distinguished lawyer, represented Bata’s interests in the world and whenever any member of the Bata family came to Switzerland, they would stay at Sonja parents’ home. A few years before the war (Sonja was still a child) Thomas (a young man then) came to Switzerland for a meeting with her father (at that time men visiting her father were not of major interest fo Sonja), and because close to the family residence was a nice little hill for tobogganing, Thomas decided to have some fun. He did: he turned up. Sonja was directed to brush his jacket. As she brushed him, she realized that the man, whose jacket she was brushing, was the young man who arrived earlier to meet her father. But they didn’t become familiar with each other until after the war when Thomas came for a visit from Canada, where he moved with a group of employees from the Bata enterprise base in Zlin in the spring of 1939 and lay the foundation for developing a major factory in a place in the Eastern Ontariom which was to bear the Bata name, Batawa. Sonja and Thomas married in 1946. They settled in Toronto. So started a remarkable odyssey of the Czech-Swiss immigrant couple in a country which Thomas chose because – in his eyes – Canada was a land offering a blend of European business culture and American more lively entrepreneurial spirit.

The beginnings were not easy. In 1946 most of Europe and Asia were only slowly emerging from the devastation of the Second World War; the Czechoslovak government, dominated by the Communists, was nationalizing Bata properties in Czechoslovakia; the lawsuits about the ownership of Bata’s companies, between Thomas and his mother on the one hand, and the founder’s step-brother, Jan Bata, on the other, were in full swing. Thomas was lucky to have on his side a woman of such unique qualities, who shared his dream to complete the Bata’s production and retail net worldwide, and to create in Canada a new organization around the Batawa centre. Sonja was aware how much her husband wanted to be a worthy successor of his father. Although he lost him to a plane crash in 1932 when he was only 17, he thought of him often and saw in him an example (“His worry in life” /as Sonja put it/ “is that he might not live up to his father’s goals, that he might fail his father”). Thomas identified himself with his father’s idea of ‘responsible capitalisms’. At the celebration of the 100th anniversary of the founding of the Bata organization i Prague in May, 1994, Thomas proclaimed his adherence to his father’s philosophical legacy: “Service is the life of business. Economic performance is important – without it we cannot survive, but it is not the only responsibility of today’s business activity. The real task of business activity is to deliver service by production and sale of products satisfying the needs and demands of the society and at the same time be an organization which – together with the community and government organs – contributes to the well-being of the citizens.” {This passage also served as a motto at the inauguration of the Series of Thomas J. Bata Lectures on Responsible capitalisms, organized jointly by the Schulich School of Business, York university in Toronto and Tomáš Baťa University in Zlín, at the Art Gallery of Ontario on February 19, 2010). Thomas and his family saw business and enterprise as a public undertaking to contribute – by creating economic advancement – to the affluence of people in the whole world.

As a member of the board of directors and Vice-President of the Bata Shoe Company, Sonja was an integral partner in all Thomas’ significant decisions. Their offices were next to each other and Thomas wisely relied on Sonja’s extraordinary intelligence (at a time when women were not considered sufficiently advanced in their development to have their economic views taken by men seriously), as well as her professional expertise, her fascination with shoes, including the history of their development in various countries and her understanding of the influence of the western mass- production {including Bata’s) on the local production. Was that the beginning of the Bata shoe museum?

Thomas’ business philosophy (‘a capitalist with a social conscience’] was one of the reasons (of course he was also a good-looking young man with nice manners) why she became fond of him. Even as a young girl she admired people with a purpose, and Thomas wanted to make the world better. Her instinct for fashion changes and a considerable entrepreneur talent were a real contribution to their joint goal to realize Thomas father’s dream to put shoes on the feet of every man, woman and child in the world. Although during their married life they made business decisions together, and Thomas tested his ideas and solutions on her, their marriage survived gloriously (Thomas’ s explanation was that they never mixed love and business).Together, they experienced  magnificent events, such as the triumphal welcome they received in Zlín after the fall of communism.

Both had strong social conscience, Sonja was (and is) convinced, that the citizens of the democratic countries have a moral duty to use their talents and time in the service of their communities, and although her successes in business are remarkable (she served – in addition to Bata Shoe Company – on the board of great companies such as Alcan Aluminum Limited, Canada Trust and Canadian Commercial Corporation), they pale in comparison with her achievements in the realm of philanthropy.

Sonja’s achievements in the fields of education, health care and environment  have few – if any equals. She chaired the National Design Council (there her contribution was especially significant – she helped to expand the range of materials used in making various products: for example at that time furniture was made from oak wood); she chaired (and then served as honorary chair) the World Wildlife Fund Canada (an organization for which she has a soft spot in her heart); she also chaired the Governor’s Council, North York General Hospital and The Council for Business and Arts Canada. She is the founding chair of the Bata Shoe Museum in Toronto, served as chair of Junior Achievement and presently serves as the organization’s honorary chair for Europe (she is particularly proud of the Junior Achievement’s success in Russia, where it has 500,000 members), served as trustee of the Art Gallery of Toronto, on the advisory Council of the Shastri Indo-Canadian Institute founded by the then Governor-General of Canada, Roland Michener to facilitate exchange of professors between India and Canada), the Council for Canadian Unity an the Canadian Club of Toronto. She sits on the Girl Guides World Finance Committee, she is a founding member of the Toronto French School and served as governor of York University. Since 1989 she served as an honorary Captain in the Canadian Navy (she also christened one of its ships) and on the board of the Military College in Kingston. Her interest in the military has roots in her native Switzerland, where young people consider service in the Swiss army as a duty (“in democracy the citizens have not only rights, they also have duties”), even though their country neither plans attacking other countries, nor does it anticipate being attacked by them (even Hitler largely respected the Suiss neutrality). The Swiss army is the guardian of law and order and does much good work in the event of natural disasters. Sonja admires the approach at the Military Academy in Kingston which stresses the code of honor, and teaches the students to learn to give orders one day and receive them themselves the next. Sonja sees – not only from the military point of view, but also the economic perspective - the enormous importance of the arctic region as possibly the future main business route on the American continent.

You realize the scale of her interests, when you hear her talking about our (and not only on this continent) educational system. In her view the system fails to pay attention  to the economic needs. She saw – especially in the countries ruled until recently by communist regimes – the passivity of young people in shaping their own destinies. Too often do they expect the government to find jobs for them, instead of looking around and seeking opportunity for the use of their talents and their energy. She feels that in the future there will be fewer jobs available and the individual initiative will be more and more important.

Sonja saw the world from many angels: the world of the poor who find it hard to maneuver their lives to a hospitable plateau; as well as the world of the rich and powerful. She met with presidents and world leaders, and has received almost all the honors the world has to offer, including: Officer of the Order of Canada; the Shoe Person of the Year (1985); Woman of the Year (North York Chamber of Commerce), McClure International Service Award; Canadian Business Hall of Fame; CESSO Award for International Development; BNai Brith Humanitarian Award; and Silver Medal of the United Nations Environmental Program (1982). She also collected – from Canadian and American universities – seven or eight honorary doctorates (she isn’t quite sure about the number and also playfully mentioned, how one acquaintance reminded her that he had a ‘real’ doctorate). Which of her activities means the most to her? “To sow seeds, see them sprout, and then let others take over”. One of her most successful and satisfying sowing acts is the already mentioned Junior Achievement organization. But no one should think that this activity is always easy. Sonja will tell you that it is sometimes difficult even in your own family.

For example, the Bata Shoe Museum. Sonja has begun with collecting shoes all over the world in 1940s and by 1970s the area, where they were stored, was overflowing. Solution? Why not a shoe museum? And why not the Bata Shoe Museum? But she had hard time convincing her family that a Bata Shoe Museum was – as the future proved – an fantastic idea. But Sonja doesn’t give uo easily and thanks to her ability to win even lost battles, Toronto is enriched by a unique jewel. It occurred to me what a huge effort was required to find a suitable piece of land in the very centre of the city, to secure financing for purchasing it, for erection of the building, for purchase of shoes made through the centuries in almost every region of the world, to secure the operation of the museum not for a month or a year, but for a very long time. Bata Shoe Museum (designed by a leading firm of architects, Moryama@Teshima) was officially opened in 1995. It is managed by the Bata Shoe Museum Foundation established in1979. The stated purpose of the museum? A leaflet published by the Museum puts it this way: “The Bata Shoe Museum is examining the extent to which shoes, more than any other personal item, mirror the way of life, culture and customs of people who wore them.”

Sonja doesn’t see the Museum as the property of just her family. In some mystic way, the Museum belongs to all who participated in its building and who are securing its smooth everyday operation (for many years one of the voluntary guides was Hana Pelnářová), to all who come to learn and to enjoy this splendid collection of items, prosaically essential (in helping to win war battles and soccer and hockey matches but also ballet competitions) and also adding to the beauty of the woman’s leg in the eternal game of Eve with Adam.

Sonja (in this she learned much from Thomas) refuses to live in the past: each of us lost and won some battles, each of us experienced pain and joy, happiness and despair. The beautiful and good remains in us; we cannot change the ugly and bad. We cannot change the past and by returning to it, we just waste our energy and time. And there i always something ahead of us, a new goal, another opportunity to sow a seed and help it to sprout. A great majority of us – if we live that long – after we reach 80, simply don’t have the energy for new adventures. That doesn’t apply to Sonja. She set for herself a new goal. In 2005 she founded the Batawa Development Corporation and bought from the Bata Shoe Company 1,600 acres (they weren’t cheap), where she plans to develop an industrial and residential centre. For years it looked as if problems- such as for example – the water supply to the area, would kill the project. But lately, the local and district authorities decided to cooperate, Sonja put together a planning team and between working visits to the Toronto Museum and trips to Europe or India, she is providing leadership to realize her possibly largest project.

Sonja’s idea of happiness – apart from the fragile personal romantic happiness, described by a Czech poet (I believe it was Wolker) as “a golden little fly”, is to be useful, plan new projects, improve your neighborhood, help people. She loves nature (“nature is a miracle”), a thousand times, watching the night sky, she experienced the feeling how insignificant, face to face with the universe, everyone of us is, but she feels (“religion is the most intimate personal matter of every human being”) that  in the splendor of the universe and the mystery of life dwells a purpose beyond our understanding (in this Sonja is in a good company: Einstein, Churchill}. Each of us has a duty to serve life, protect our planet… and never give in. A magnificent human being, Sonja Bata. The wealth and name of the Bata family may have helped. But the spark was (and is) Sonja’s. Hers is also the philosophy of life and steadiness of purpose. Perhaps I should add that Sonja and Thomas Bata brought up three children (Sonja: “we had some help”). In 2001, Sonja and Thomas handed the chairmanship of the family concern to their son, Thomas George Bata.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Záznam, o jeho literární činnosti v  Canadian Who’sWho patří mezi nejdelší v celé knize. Jsou v něm uvedeny všechny Škvoreckého knihy, mezi nimi: Zbabělci, Legenda Emoke, Tankový prapor, Mirákl, Prima sezona, Příběh inženýra lidských duší, Dvořák in love, detektivní romány o poručíku Borůvkovi, i příběhy vražd, které Zdena a Josef napsali spolu, počínaje Brief Encounter with Murder (Krátké střetnutí  s vraždou) v roce 1999. Většina byla přeložena do angličtiny i jiných jazyků. Josef Škvorecký byl poctěn mnoha cenami: Gugenheim Fellow, Neustadt International Prize for Literature, Governor General’s Award (za Inženýra lidských duší), Order of Canada, Řád bílého lva a hrst čestných doktorátů.

Škvorecký začal svoji torontskou akademickou kariéru jako hostující docent anglické literatury na Torontské Univerzitě v roce 1968. V roce 1972 byl jmenován mimořádným profesorem anglické literatury a mimořádným profesorem v Drama Centre a v roce 1975 profesorem. Zúčastnil se akcí Centra pro evropská, ruská a eurasijská studia, například Semináře o Československu. Také oba, Zdena i Josef, měli blízko k Novému divadlu: Zdena byla zakládající členkou Nového divadla v roce 1970 (nemýlím-li se, zahrála si v Jiráskově Lucerně, kterou Nové divadlo zahájilo činnost) a Josef pro divadlo napsal hru Bůh do domu.

 Naposled jsme jim tleskali 29. května minulého roku v divadle Myseriously Yours ( kde – tehdy se divadlo jmenovalo Limelight Dinner Theatre – zanechal výraznou stopu na českém i anglickém divadle Adolf Toman). Večer 29. května byl – vedle rozloučení s generálním konzulem ČR Richardem Krpačem – holdem Josefu Škvoreckému. Viděli jsme film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská mata hara”, který vydala v dubnu 2003 Literární akademie (Soukromá škola Josefa Škvoreckého) jako první svazek edice Josefa Škvoreckého. Příběh líčí osudy skupiny mladých lidí po komunistickém puči. Všichni skončili špatně (s výjimkou Danyho Smiřického (alter ego Josefa Škvoreckého), kterého si komunistický funkcionář, který o zatýkání rozhodoval, nechával v záloze. Film končí bolavou i vznešenou větou zestárlého Danyho Smiřického: “Nikdy jsem si neodpustil, že jsem to přežil.” Zdena a Josef Škvorecký přišli úmyslně pozdě a byli na balkon vpašováni zvláštním vchodem. Když se chystali k odchodu, Richard Krpač oznámil jejich přítomnost a sál zabouřil potleskem, který ještě vzrostl, když dr. Škvorecký smekl klobouk (který ještě nedávno kryl bujnou kštici) a odcházel, opíraje se o tlačítko, velkolepý (je hluboce věřící katolík) pokorným přijetím svého lidského údělu.

V posledních měsících svého života se těšil nadějí, že se najde dost finančních prostředků, aby mohlo být zfilmováno jeho snad nejzávažnější dílo, Zbabělci.

Smrt Josefa Škvoreckého byla zaznamenána světovými medii, zvlášť torontským tiskem.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/ 

A běda, čas je pán. Již  staví nám svůj stan,
a v něm, v něm vzpomenem. Na co? Nač zapomenem?

Na co (z toho roku, který za sebou právě zavřel vrátka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodně, co bychom chtěli zapomenout. Například povětrnostní katastrofy na tolika místech světa, mezi nimi uragán Irena v severovýchodní oblasti U.S.A (45 mrtvých a škody v hodnotě 7.3 milard dolarů); zemětřesení a tsumani, které postihly severní Japonsko, způsobily smrt patnácti tisíc lidí a zle poškodily Fukushima nukleární elektrárnu. Nebo hospodářskou krizi, která otřásla Evropou, položila na lopatky Řecko a výhružně civí do oken řady dalších států. 

Chtěli bychom zapomenout televizní záznamy násilí, kterého se dopouštěla (a dopouští) na mužích, ženách i dětech policie v půl tuctu zemí severní Afriky, aby umlčela vzdor a hněv, který se nahromadil v srdcích milionů obyčejných lidí a jen čekal na jiskru, která by zažehla očistný oheň. Tou jiskrou se stala smrt tuniského Jana Palacha, Muhammada Bouaziziho. Bouazizi po dokončení školy nemohl najít zaměstnání. Opatřil si stánek a prodával ovoce. Policie mu to zakázala a jeden z policistů ho údajně udeřil do tváře. Muhammad se začátkem roku, který právě skončil, rozhodl zemřít. Na protest proti režimu, který jemu (a milionům jeho spoluobčanů) vzal lidskou důstojnost. Stejně jako Jan Palach, a po něm druhý Čech, Jan Zajíc. Volil stejnou smrt jako dva čeští Janové. Smrt (jednu z nejbolestnějších a nejpotupnějších), k níž byly před sty lety odsuzováni kacíři (Jan Hus), smrt upálením. Jiskra z plamene, v kterém umíral, zažehla pochodeň protestu, který mění tvář arabského světa.      

Revoluci, kterou pochodeň v Tunisu roznítila, zdánlivě nikdo neorganizoval, neviděli jsme řečnické tribuny a neslyšeli plamenné hecování mas. Poprvé v dějinách jednu z hlavních rolí v šíření revolučního dění hrála sociální media.

Z Tunisu plamen přeskočil do Alžíru, kde příklad tuniského hrdiny následoval ve smrti upálením Mohsen Bouterfit. Pak přišel na řadu Egypt, Jemen, Libye, Syrie… Ze světové scény zmizeli Hosni Mubarak, Moammar Gáddafy (a ovšem v jiné, nerevoluční souvislosti, ve skoro frajerské ukázce americké vojenské vyspělosti, Osama bin Laden a Anwar al-Awlaki). Nikdo (pokud vím) neví, jak tato revoluce skončí. Po mém soudu, je nejvýznamnější epizodou (vedle pokračující výměny stráží nad osudem světa – ústup USA a nástup Číny, Indie, Brazilie..). Jedním ze zastavení na dlouhé cestě, která začala našimi předky v jeskyni, prodírala se (jak jsem se to jednou pokusil pro sebe sesumírovat) “peřejemi nenávisti, mocenských choutek jedinců, rodů a kmenů. mordováním ve jménu národa, vlasti, olejových polí, či víry v jednoho nebo druhého boha”, cestě, o níž doufáme, že ”nás zavede do pokojných zítřků hodných toho, co je v nás nejlepšího”.

Vzpomínáme okamžiků, které bychom chtěli zapomenout, ale vzpomínáme je, poněvadž nám připomínají někoho, kdo nám byl blízký. Minulý rok nám torontským vzal přátele, kteří obohatili náš život.

První, Antonín Kubálek, klasický pianista, zemřel 19.ledna v Praze. S kanadskou ikonou, Glen Gouldem nahrál Korngoldovu Druhou klavírní sonátu. Celkem nahrál víc než dva tucty skladeb kanadských skladatelů a 11 cedéček, získal Národní cenu za nejlepší provedení Bachova Koncertu v D, první cenu za nejlepší provedení Lisztovy Sonáty v B a dvakrát byl navržen na Juno cenu. Učil na Královské konzervatoři hudby v Torontu, na Torontské univerzitě a na York univerzitě. Osud mu dopřál, aby byl svědkem prvních výrazných koncertních úspěchů dcery Karoliny, na stejném hudebním nástroji, kterým se sám proslavil.

6.února v Torontu zemřel herec a režisér Pavel Král. Doma se vyučil ‘špatným soustružníkem’, byl odsouzen na 10 let pro zločin napomáhání ke špionáži, dopracoval se do funkce umělecko-technického šéfa spojených souborů Rokoka a Městských divadel, po invazi odešel do Toronta, kde byl dvacet roků srdcem i duší Nového divadla, vystoupil v 55 rolích a 26 her režíroval.    

8. února v Torontu zemřela Blanka Rohnová, jedna z nejvýznamnějších krajanských pracovnic v Kanadě. Řadu let byla předsedkyní Dámského odboru Českého a Slovenského sdružení v Kanadě a dvě volební období předsedkyní mateřské organizace, během nichž se zvlášť zasloužila o sbírku pro oběti povodní v České republice. 

11. července zemřel v Nymburku herec, režisér (a podnikatel) Adolf Toman. Do Kanady ho vyštvala – jako tolik jiných – srpnová invaze spřátelených vojsk.

Byl iniciátorem založení torontského Nového divadla, které tolik obohatilo život krajanů v Kanadě. Mezi nejzajímavější inscenace jeho éry byla Daňkova hra Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (v něm jako host hrál Jiří Voskovec), Gogolova Ženitba (s Václavem Postráneckým) a premiéry hry Josefa Škvoreckého Bůh do domu a Havlova Pokoušení. Jako ředitel a spolumajitel Limelight Dinner Theatre zanechal výraznou stopu i na kanadské scéně. Když zemřel, členka Nového divadla, Zorka Borovjáková, zapálila dvě svíčky, “jednu za Čechy a druhou za Kanadu.”  

8. září zemřel v Torontu Jan Waldauf, po mém soudu největší Sokol své generace, organizátor skvělých sletů v Torontu, ve Vídni, v Curychu, redaktor Sokolského Věstníku (všeobecně považovaného za nejlepší sokolský časopis) a autor monumentální třídílné historie (1822 stran) “Sokol malé dějiny velké myšlenky”. 

Říjen: sluší se, abych se alespoň několika slovy zmínil o smrti Steve Jobse, kterého někdo nazval pionýrem osobní počítačové revoluce, inovátora a podnikatele, který možná  ovlivnil běh světa víc, než kterýkoli politik. Konečně, co bych si sám bez počítače počal? Za zmínku stojí, že Steve Jobs je biologicky arabský Američan s kořeny v Syrii, jehož rodiče se nevzali, poněvadž tatínek maminky (Steveovy) byl tvrdý konzervativec, a z nějakého důvodu (asi náboženského – peníze to být nemohly: Stevův tatínek, Abdul Fattah “John” Jandali, by velmi bohatý, vlastnil velké plochy včetně vesnic) svatbu nedovolil. Tak rodiče dali Stevea adoptovat americkou manželskou dvojicí. A když se nakonec vzali, už bylo pozdě.

18. prosince zemřeli tři lidé, každý na jiném kontinentě, jejichž životy (jakkoli odlišné skoro ve všem, v čem se životy mohou lišit) se v mém mozku dotýkají. Když ničím jiným, pak  dnem smrti (i když severokoreánský diktátor Kim Jong II snad umřel již 17. prosince, jeho smrt byla oznámena o den později). Ti druzí dva byli Václav Havel a Josef Hynek. Kim Jong II, jeden z posledních diktátorů. které jsme zdědili po minulém století, byl zvlášť nechutný vzorek člověčenství. Zmiňuji se o něm hlavně proto, že je skvělým případem zmanipulovatelnosti mas i ve věku, kdy je nemožné zastavit šíření informací. A snad i toho, jak některá kanadská a americká media (či spíš těch několik málo, na které jsem se podíval, reagovala na jeho smrt – a jak reagovala na smrt Havlovu. Kim Jong obrovskou většinu svého národa živil hladem a strachem (všechen státní příjem šel na armádu, zbraně, včetně nukleárních, a přepychový život diktátorovy rodiny – nástupnický syn zemřelého, Kim Jong Un se jen tak v řeči zmínil, že má ve svém vinném sklepě10 000 láhví vína). Mnohé ze svých poddaných dal mučit a popravit. Když umřel, celá země se otřásala kvílením truchlícího národa. Bylo to kvílení jen otráveným plodem strachu? Nebo je možno masy zhypnotizovat do té míry, že své žalářníky a vrahy vidí jako bohy? Ale je tu snad i  něco jiného: touha nějak vyplnit prázdnotu v nás, umocnit se ztotožněním se s někým mocným nebo slavným (politikem, hokejistou, hercem, zpěvákem) nebo s organizací, zemí, zaměstnavatelem.

Torontský Star přinesl po jeho smrti na první stránce velkou fotografii Kima Jonga II spolu s velkým článkem, pokračujícím na další straně. Článek (docela skrovný) o smrti Václava Havla byl na straně 10. Na CNN  jsem o Havlovi nezahlédl ani zmínku (což neznamená, že o něm nemluvili, když jsem se nedíval), zatím co smrt severokoreánského diktátora a vlastnosti jeho nástupce byly přemílány k zpitomění. Ale samozřejmě: Václav Havel byl penzista a Kim Jong jeden ze dvou nejnebezpečnějších lidí na světě.

Dlouhý život mne naučil hodnotit lidi víc podle toho, jak žili svůj život, než podle výsledků jejich práce, které zvlášť v politice se vyznačují neobyčejnou křehkostí. V minulém století dva mocenské kolosy si prorokovaly dlouhý život: Hitlerova tisíciletá Třetí říše; Sovětský svaz zřejmě počítaly s vládou nad světem až do konce času. Ten první kolos přežil deset roků; ten druhý málo přes sedmdesát. O nic lépe nedopadl ani stát, životní dílo hlavně T.G. Masaryka, srovnávaný s nejvyspělejším státem antického Řecka, který mimochodem a ironicky zanikl v době, kdy v jeho čele stál Václav Havel. 

S Václavem Havlem jsem se setkal (více méně nepřímo a striktně formálně) jen jednou. Tehdejší prezident ČSR přijel v únoru 1990 do Toronta, aby oslovil exil a vyzvedl si čestný doktorát York Univerzity. Setkání s ním se konalo v Convocation hall Torontské University. Já jsem setkání předsedal (do funkce mne prakticky dosadil Havlův přítel, profesor Torontské Univerzity, Gordon H. Skilling). Byla to zajímavá událost. Tak zajímavá, že se jí ještě o rok později v sérii článků o slovenské otázce v Reflexu zabýval Josef Klíma. V pátém článku série (vyšel 11. června 1991) píše, že v únoru 1990 přiletěla do Toronta “československá reprezentace v čele s prezidentem Havlem. Dušan Toth je na palubě s ním…V Kanadě vystupuje jako člen sboru prezidentových konzultantů.” (Dušan Toth, torontský slovenský luteránský farář, v té době byl generálním tajemníkem Světového Kongresu Slováků, organizace propagující samostatný slovenský stát, založené ‘uranovým králem’ Štefanem Romanem). Toth byl, podle vlastních slov, jedním z iniciátorů Havlovy torontské návštěvy.

Den před konáním setkání na univerzitě (na jehož organizaci se podíleli i zástupci ontarijské a kanadské vlády) mi začaly chodit zprávy od přátel, že dostali z Prahy telegram, jímž jsou prezidentem Havlem zváni na schůzku v katedrále Štefana Romana v pondělí 19. února od 12 do 6 hodin, tedy prakticky na celou dobu, kterou prezident Havel měl strávit na setkání s krajany na Torontské Univerzitě. Zavolal jsem Tothovi (v domnění, že on byl autorem telegramu), že jestliže toto pozvání nebude okamžitě zrušeno a původní program potvrzen, nechci mít s celou věcí nic společného. To se stalo, původní místo schůzky bylo potvrzeno. Ale…Havel přišel na univerzitu, kde na něj čekalo několik tisíc krajanů a kanadští hodnostáři, s velikým zpožděním. Dlouho jsem se domníval, že přišel pozdě, poněvadž jezdil s torontskými policisty po městě na motorce. To sice dělal taky, ale hlavní důvod jeho zpoždění (a na to jsem přišel teprve loni, když jsem znovu Klímův článek pročítal) byla Havlova schůzka s Tothem v Romanově katedrále. V době, na kterou zval vybrané krajany telegram z Prahy. V době, na kterou byla programována jeho řeč na Torontské univerzitě. …Tu řeč nakonec (po projevech zástupců krajanských organizací, včetně Totha) pronesl. Jak celou záležitost viděl – po víc než ročním odstupu – Josef Klíma?: “Viděl jsem kazetu z celé slavnosti a je to dost trapná podívaná. A jen vtipem dr. Čermáka, moderátora celé show, neskončila ještě trapněji” (Tu chválu si nezasloužím: řekl jsem sice - když přítomní krajané se snažili Totha donutit, aby svůj projev skončil - že jsem se s ním dohodl, že bude mluvit “osm hodin”. Ale to mi jen nějak neplánovaně vyletělo z pusy).   

Josef Klíma pokračuje : “Slovák Ján Adam, biskup synody Sion z  USA, píše prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje před Slováky typu Dušana Totha, Čech dr. Čermák v citovaném Věstníku (Věstník Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě) zase s hořkostí připomíná jednu pasáž z Havlova torontského projevu:” Proto musíme oddělit v českých zemích vědomí české státnosti od státnosti československé, a tím posílit národní vědomí a podvědomí obou našich národů, českého i slovenského. Bylo by skvělé, kdyby pokud možno, měly oba naše národy ve světě vlastní národní organizace a struktury, alespoň ve sféře kulturní a politické…”  Napsal jsem tehdy také, že uskutečněním tohoto konceptu by rozdělení Československa bylo pouhou formalitou. Josef Klíma tuto část svého článku uzavřel otázkou: “Zůstalo to pozdní volání, pozdní varování bez ozvěny?”

Slovenská otázka (včetně likvidace zbrojního průmyslu) nebyla jediná, v níž jsem se nedokázal ztotožnit s Havlovým řešením. Nemohl jsem souhlasit ani s rozsahem jeho prezidentské amnestie, ani s jeho postojem vůči komunistům. Myslím si totiž, že spravedlnost je stejně nepostradatelnou hodnotou jako odpouštění. Trochu jsem jeho postoji začal rozumět teprve nedávno, když jsem viděl záznam aktu, při němž se členové ‘nové vlády’ představovali svému údajnému odpůrci, prezidentu Gustavu Husákovi, když jsem viděl Václava Havla přísahat věrnost  Československé socialistické republice a dozvěděl se něco o roli, kterou v jeho politickém životě hrál přední komunistický funkcionář Čalfa. V posledních dvou letech jejího života mi bylo líto Havlovy první ženy Olgy. Vážím si ale jeho skoro drzé odvahy, s kterou (zatím co tolik jiných mlčelo) režim ve svých esejích kritizoval (stejně si vážím Vaculíkova dopisu 2 000 slov, Škvoreckého Zbabělců a autorů desítek knih, které vyšly v nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých, 68 Publishers i jinde). Byl po mém soudu nejvýraznějším českým politickým hlasem své generace a tím, že se dovedl zviditelňovat, zviditelňoval i svoji zemi. A nejvíc si u něho cením toho, že nikdy jsem v jeho hlase nezaslechl ani ozvěnu nenávisti, že v  jeho očích jsem zahlédl pokoru člověka, který zvídavě četl v knize života a naučil se vidět život (i sebe) v nelichotivé nahotě. 

Josef Hynek (třetí z těch tří, kteří zemřeli 18. prosince) se narodil v roce 1915 v Malém Spakově na Volyni. Jako chlapec se s rodinou přestěhoval na Slovensko, kde zůstal i po odjezdu – v roku 1937  – své rodiny do Kanady, aby pomohl bránit svou vlast. Začal u protileteckých kanonýrů v Praze. Po Mnichovu, v lednu 1939, následoval svoji rodinu do Kanady, kde se oženil. V roce 1941 se hlásil do čs. armády v Anglii. Nebyl přijat, poněvadž ženaté muže s dětmi do Anglie neposílali. Vstoupil do kanadské armády, kde sloužil jako instruktor ve výcvikových střediscích. V roce 1999 byl povýšen na plukovníka čs. armády ve výslužbě. Na pohřbu se sním rozloučila jeho dcera Janet Hillen. Vzpomínala na krásné dětství, na modlitby a nábožné písně (mezi nimi ‘Pán Bůh je láska’), které své děti Josef Hynek učil česky, na Československý baptistický kostel v Torontu, kam chodili na mši a v sobotu do školy, kde je učili “tak krásní lidé jako George Tabok a Jerry Skála”, na soboty. kdy se poslouchala opera (Josef Hynek zvlášť miloval Rusalčinu árii, Měsíčku na nebi hlubokém. Janet vzpomínala na víru obou rodičů, která obohacovala každý okamžik života rodiny, ale také na otcovy koníčky (zahradničení, fotografování, amatérská astronomie, volejbal, šachy… Mně zvlášť zaujal jeho mistrný popis čs. legií v první světové válce: “Stojí za zmínku, že československé armády první světové války, složené z Čechů, kteří po tisíc roků byli pod vládou habsburské dynastie rakousko-maďarského impéria a Slováků, kteří po tisíc roků žili pod botou maďarských lordů, byly schopny organizovat – mimo území své země – armádu, která pochodovala přes ruské impérium, plavila se Tichým, Atlantickým a Indickým oceánem, Východočínským a Středozemním mořem, přesunula se přes U.S.A a Kanadu – výkon, jakým se nemůže pochlubit armáda žádného jiného národa.”

Stalo se mnohé v roce 2011, na co bychom chtěli zapomenout. Ale také mnohé, na co chceme vzpomínat, včetně dětských úsměvů, rozkvetlých třešní a životů  těch několika, o kterých jsem se zmínil, a zástupů jiných, s nimiž nám bylo dopřáno prožít několik vteřin věčnosti.

***

Josef Čermák: And alas, time is the master…

So begins the second last verse of a magnificent poem, one of the ‘lyrical miracles’ (as Václav Černý called Hora’s poem) of Josef Hora , The garden:

And alas, time is the master. It is already building for us its tent,
and in the tent, what shall we recall? And what shall we forget?

What of the year, which just closed the gate after itself, shall we recall and what shall we forget? There is much we would like to forget. For example, the enviromental catastrophes in different parts of the world,  the hurricane Irena in the northeast part of the U.S.A (45 dead and losses around 7.3 milliards of dollars); the earthquakes and tsunami, which hit the north Japan, caused the death of 15 000 people and badly damaged the Fukushima nuclear power station. Or the economic crisis, which shook Europe, pinned Greece to the ropes and threateningly stares at the windows of a number of other states.

We would like to forget the television recordings of the violence the police had unleashed (and is still unleashing) on men, women and children in half a dozen countries of the north Africa, to silence the defiance and anger, accumulated in the hearts of the ordinary people, awaiting a spark, which would ignite a cleansing fire. The death of the Tunisian Jan Palach, Muhammad Bouazizi was destined to become that spark. After finishing school, Bouazizi tried to find a job and failed. He bought himself a stall and started to sell fruit. The police prohibited it and a policeman allegedly struck his face. At the beginning of the year which just ended, Muhammad decided to die. In protest against a regime, which took away from him (and millions of others) human dignity. As Jan Palach did, and after him another Czech, Jan Zajíc. He chose the same death as the two Czech Jans. A death (one of the most painful and most ignominious), to which those in power – many centuries ago – used to sentence heretics (such as Jan Hus), the death of burning to death. The spark from the flame, in which he found death, ignited the torch of protest which is changing the face of the Arab world. 

Nobody seemed to be organizing  the revolution, kindled by that torch in Tunis, we didn’t see any platforms, from which the orators would inflame the masses. For the first time in the human history,  the social media played a leading role in spreading the revolt. From Tunis the flame jumped to Algiers, where Mohsen  Bouterfit followed the example of the Tunisian heroes in burning himself to death. After the Algiers came Egypt, Jemen, Libya, Syria..Hosni Mubarak, Moammar Gadaphi (and of course, in another, non-revolutionary connection, in an almost masher’s display of the American military power, Osama bin Laden and Anwar al-Awlaki) disappeared from the world scene. No one – as far as I know – has a clue, how this revolution might end. In my view, it is the most significant event ( beside the ongoing change of guards of the human destiny – a retreat of the USA and the coming of China, India and Brasil…} of our time. It is one of the stops on the road, which started with our predecessors in caves,  squeezed its way (as i once tried to figure it out) “through the rapids of hatred, power lust of individuals, clans and tribes, murdering escapades in the name of the nation, country, oilfields, or faith in one god or another”, a road which we hope will “take us to peaceful tomorrows, worthy of what best in us.”

We recall occasions, we would like to forget, but remember them, because they remind us of someone we had loved. Last year stole from us, Torontonians, a number of friends who enriched our lives.

The first of them, Antonín Kubálek, a classical pianist, died on January 19, in Prague. With the Canadian icon, Glen Gould, Kubalek recorded Korngold’s Second Piano Sonata. In all, he recorded more than two dozen compositions of Canadian composers and 11 CDs, won the National prize for the best performance of Bach’s Concert in D, the first prize for the best rendition of Liszt’s Sonata in B, and was twice nominated for the Juno award. He taught at the Royal Conservatory of Music in Toronto, at the University of Toronto and the York University. The fate was good to him: it allowed him to witness the first concert successes of his daughter, Karolina, playing the same musical instrument, which made him famous, the piano.

Pavel Král, an actor and director, died in Toronto, on February 6th. Back in Czechoslovakia, he served out as a “bad turner”; was sentenced to 10 years in jail for “helping espionage”; attained the position of the artistic-technical director at the merged theatre groups Rokoko and Municipal Theatres in Prague; after the invasion of the armies of the Warsaw Pact emigrated to Toronto, where – for twenty years – he was the heart and soul of the New Theatre, appearing in 55 plays, and directing 26.

Blanca Rohn, one of the most distinguished volunteers in the Czechoslovak community in Canada, died on February 8, in Toronto. For a number of years, she served as the president of the Women’s Council of the Czech and Slovak Association of Canada; and for two terms as the president of the maternal organization, doing a particularly outstanding job as the chair of a committee collecting funds and clothing for the victims of the floods in the Czech Republic. She was a woman of rare integrity and ability.

On July 11, we lost an actor, director (and entrepreneur) Adolf Toman, who died in Nymburk in the Czech Republic. He was driven away from his homeland – as so many others – by the August invasion of ‘friendly forces’. In Toronto, Toman initiated the establishment of “New Theatre”, which enriched the lie of a large number of people in the Czech and Slovak community in Canada. Among the most interesting productions of his era were Danek’s play Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (Forty Villains and One Innocent ), with guest appearance of Jiří (George) Voskovec, Gogol’s The Wedding (with Václav Postránecký), and two world first nights, Škvorecký’s Host do domu (God Comes Visiting) and Havel’s Pokoušení (Temptation). As the director and a co-owner of the Limelight Dinner Theatre, Toman also influenced the English Canadian theatre. When he died, a member of the New Theatre, Zorka Borovjáková, lit two candles, “one for the Czech Republic, the other for Canada”.

 On September 8, Toronto lost Jan Waldauf, in my view the greatest ‘Sokol’ of his generation, the organizer of brilliant Sokol Festivals - in Toronto, Vienna, Curych, the editor and most distinguished writer of the Sokol Věstník (considered by many the best Sokol periodical in the world), and the author of the monumental (three volumes, 1822 pages) chronicle of the Sokol movement, Sokol malé dějiny  velké myšlenky (Sokol  a little history of a great idea).

October: it seems to me fitting to write a few words about the death of Steve Jobs, described as ‘the pioneer of the personal computer revolution’, an innovator and entrepreneur, who probably affected the world more profoundly than any politician. Where would I be without a computer? It maybe worth mentioning that Jobs was biologically an Arab-American with roots in Syria, whose parents didn’t marry, because the father of Steve’s mother was a hard-boiled conservative and for some reason (probably religion – it couldn’t have been money, because Steve’s father, Abdul Fattah “John” Jandal, was very rich – he owned large tracts of land with villages and all) wouldn’t allow it. So Steve’s parents arranged his adoption by an American couple. They finally did marry, but then it was too late.

Three people died on December 18, each on a different continent, who - even though as different as three people can be - somehow connect in my brain. There is, of course, the same date of death (even though the North Korean dictator probably died a day earlier, his death was announced on the 18th). The other two were Václav Havel and Josef Hynek. Kim Jong II, one of the last dictators we inherited from the last century, was a particularly nasty specimen of mankind. I mention him mainly because he is a an excellent example of  the degrading manipulation of the masses even in an age, when stopping the flow of information would seem almost impossible. And perhaps also to show, how differently some American and Canadian media (or rather the media I had a chance to see), reported his death - and how they reported the death of Václav Havel. Kim Jong II fed his people with hunger and fear (all revenue was spent on the army, weapons (especially the development of nuclear capability) and the luxurious life of the dictator’s family – Kim Jong II’s successor, Kim Jong -un, mentioned in passing, that his wine cellar featured 10 000 bottles of wine). He was responsible for the torture and execution of countless citizens of the country he ruled. When he died, the whole country shook with the howling of the mourning nation. Was the howling simply a poisoned fruit of fear? Or being hypnotized that they see their jailers and murderers as gods? There is possibly also something else: a desire to somehow fill the emptiness in our souls, to amplify ourselves by identification with someone powerful or famous (a politician, hockey player, actor, singer), an organization, country, employer. After Kim Jong II’s death, the Toronto Star published on the first page his large photograph together with a long article, continued on the next page. The article (quite modest) about  the death of Václav Havel appeared on page 10. I didn’t  see any mention of Havel’s death on the CNN (perhaps I was watching at the wrong time), while Kim Jong II’s death and the peculiarities of his successor were discussed to the point of nausea. I understand, of course, that Havel was a retired politician and Kim Jong II one of the two most dangerous men in the world. But even so…A long life taught me to value people according to how they live their life rather than by their achievements, which – particularly in the political sphere – are extremely fragile. In the last century two powerful empires expected to last forever: Hitler’s Third Reich was to last one thousand years; The Soviet Union expected to expand its reach and rule until the end of time. Hitler’s empire lasted some ten years; the Soviet Union a little over seventy. Come to think of it, that was also the fate of a state, the crowning achievement of T.G. Masaryk, (compared to the noblest of the city states of the ancient Greece), which, ironically, was dismembered around the time, when it was presided over by Václav Havel. 

I met Václav Havel (more or less indirectly and strictly formally) only once. The then president of Czechoslovakia visited Toronto in February 1990 to deliver a major speech to the exile Czech and Slovak Community and collect his honorary doctorate from the York University. The event took place at the Convocation Hall of the University of Toronto. I had the honor to chair it (I was practically installed by Havel’s friend, a professor of the University of Toronto, Gordon H. Skilling). It was a fascinating occasion. So fascinating that more than a year later Josef Klíma devoted to it considerable space in his series of articles dealing with the Slovak issue, in the Czech periodical Reflex. In the fifth article (which was published on June 11, 1991), Klíma writes that in February 1990 there arrived in Toronto ” A Czechoslovak representation headed by president Havel. Dušan Toth arrives with him…In Canada, he presents himself as a member of the Committee of consultants.”  (Dušan Toth, a Toronto Slovak Lutheran pastor, held at that time the position of the Secretary-General of the Slovak World Congress, an organization promoting an independent Slovak state, founded by the ‘uranium king’, Štefan Roman). Toth was-according to his own words – one of the initiators of Havel’s Toronto visit. A few days before Havel’s appearance at the university (the planning committee included officials of the federal as well as the Ontario governments), I began to get messages from friends that they have received a telegram from Prague inviting them to meet with president Havel in the Stefan Roman cathedral on Monday, February 19, from 12:00 to 6:00 p.m., that is almost exactly the time, president Havel was expected to spend with the Czech and Slovak community at the University of Toronto. I called Toth (who, I thought, was the sender of the telegram) and told him that if the invitation wasn’t immediately cancelled, and the original program confirmed, I’d wash my hands off the whole project. Within a couple of hours, the original plan was confirmed. But…Havel arrived at the Convocation hall, where several thousand people waited for him, with considerable delay. For a long time I thought that he came so late because he was riding a motorcycle with the Toronto police. Apparently he did that, too, but the main reason for his delay was (and it came to me only last year when I was rereading Klima’s article) his visit with Toth at the Roman’s cathedral. A visit which took place at the time indicated in the telegram from Prague. At the time he was supposed to be delivering his speech at the University. The speech which he eventually (after the speeches of the representatives of various organizations, including Toth), delivered.. How did the event  – more than a year after it occurred -  see Josef Klima? “I saw the film of the whole ceremony and it is a rather embarrassing spectacle. And only thanks to the wit of Dr. Čermák, the moderator of the whole show, it didn’t end even more embarrassingly”. (I don’t deserve that praise: it is true that I said – when the audience tried to force Toth to end his speech – that I made a deal with him, that he could speak “eight hours”. But that just came out of my mouth without any planning. Josef Klima continues: “The Slovak, Ján Adam, the bishop of the U.S.A Sion synod warns (in a letter to president Havel ) against Slovaks of  the Toth’s type, the Czech, Dr. Čermák, in the already quoted Bulletin (Bulletin of the Czech and Slovak Association  of Canada), on his part, bitterly recalls one passage from Havel’s Toronto speech: “That is why in the Czech lands we must separate the consciousness of the Czech statehood from consciousness of the Czechoslovak statehood and thus strengthen the national awareness and self-confidence of both nations: the Czechs and the Slovak…It would be wonderful if each of our nations had its own national organizations and structures, at least in the cultural and political spheres…” I also wrote, that if this concept should be realized, the future division of Czechoslovakia would be just a formality. Josef Klima ends this part of his article with a question: “Did this late call, this late warning, remain without echo?”

The Slovak question (including the liquidation of the armament industry in Slovakia) was not the only one in which I was unable to endorse Havel’s solution. I could not agree with the extent of his amnesty, nor with his stand on communism. I believe that justice is just as indispensible as forgiveness. I began to understand his stand only quite recently when I saw a film record of the members of his new government presenting themselves to their alleged foe, president Gustav Husák, when I saw Václav Havel swear allegiance to the Czechoslovak socialist republic and learned a little more about the role played in his political life by a leading communist functionary, Čalfa. In the last two years of her life, I felt sorry for his first wife, Olga. But I do appreciate the almost insolent courage of his criticism of the regime in his essays and elsewhere (while so many others kept silent) – (I value equally Vaculík’s letter of 2 000 words, Skvorecky’s The Cowards and the authors of the books published in Zdena and Josef Skvorecky publishing house, 68 Publishers, and elsewhere). Havel’s was - in my view – the most distinctive Czech political voice of his generation and by his ability to make himself visible, achieved visibility for his country. What I particularly appreciate is the absence of even an echo of hate in his voice and the humility I saw in his eyes, the humility of a man who read diligently in the book of life and saw life (and himself} in unflattering nakedness

Josef Hynek (the third of the three who died on December 18) was born in 1915 in Maly Pakov in Volhynia. As a boy, he moved with his family to Slovakia, where he remained even after his family emigrated – in 1937 – to Canada, because he wanted to defend his country, Czechoslovakia, against Hitler’s Germany. His first  assignment was with the anti-aircraft artillery in Prague. After the Munich conference he followed his family to Canada where he soon married. In 1941 he tried to join the Czechoslovak army in England, but was rejected, because married men with children living in Canada were not accepted. He joined the Canadian army, serving as an instructor in the training centers. In 1999 he was promoted to the rank of colonel in the Czechoslovak army. Retired. At his funeral, the eulogy was delivered by his daughter, Janet Hillen. She recalled her lovely childhood, the prayers and religious songs (such as  God is love) which Josef Hynek taught his children in Czech, the Czechoslovak Baptist Church in Toronto where they went to mass and, on Saturday, to the Czech language school, where they were taught by “such beautiful people as George Tabok and Jerry Skála”, the Saturdays at home, dedicated to listening to the opera (Josef Hynek particularly loved Rusalka’s  ‘Moon” aria). Janet recalled the deep faith of her parents, which enriched every moment of their lives, and her father’s many hobbies (gardening, photography, amateur astronomy, volleyball, chess. I was always moved by his masterly description of the Czechoslovak legions in the First World War: ” It is worthwhile to notice, that the Czechoslovak armies of the First World War, composed of Czechs, who for 300 years have been under the rulership of the Habsburg dynasty of the Austro-Hungarian empire, and the Slovaks, who for one thousand years have been under the heel of the Hungarian Lords, were able to organize outside of their country an army, that marched right across the Russian empire, sailed the Pacific, Atlantic and Indian Oceans, the East China and Mediterranean Seas, moved right across the U.S.A. and Canada – a feat that no other army of any other nation has ever accomplished.”

Many things happened in the year 2011 we’d like to forget. But there is also much we want to remember, the smiles on the children’s faces, the cherry trees in May, the lives of the few I mentioned, and the host of those with whom we were privileged to share a few seconds of eternity.

***

Montrealští Alena a Ludvik Martinů nejsou jen tak nějaká manželská dvojice. O Ludvíku Martinů jsme psali před časem. Ludvík je brilantní akademik s praktickým zaměřením, který na montrealské McGill University organizuje mezinárodní středisko výzkumu. A teď nadešel čas pro Alenu, šéfredaktorku Montrealského časopisu “Věstník”, aby ukázala, že i k ní byly sudičky laskavé a obdařily ji nevšedním talentem. K tomu, aby se svými dary pochlubila, zřejmě přispěla zcela drobná prozaická skutečnost: šuplíky její pracovny, které plnila svou literární tvorbou (začala tvořit před pěknou řádkou let) začaly přetékat rukopisy, povídkami, romány, filosofickými úvahami, a tak bylo třeba něco podniknout. Třeba proměnit některý z těch rukopisů v knížku. A když už knížku, tak v jazyku, kterým obcuje celý svět, v angličtině.

Knížka (s obálkou fejetonisty a satirika Karla Nováka, známého pod značkou KN), nazvaná podle první ze sedmi povídek ” Scream of Silence”- (Výkřik ticha? - dramatický název, který okamžitě vyvolá představu slavného obrazu “Scream”) vyšla před krátkým časem v nakladatelství iUniverse a dostala ocenění “Editor’s choice”. Je  k dispozici v obchodech Chapters a Indigo (v Montrealu na ulici St. Catherine v Downtownu a v Pointe Claire, v Torontu na Edward Street) a zároveň  je v prodeji na internetu jak v tradičním knižním formátu, tak i jako eBook. Ludvík ve Věstníku o knížce své ženy napsal: ” Toto literární dílko “naší paní šéfredaktorky”….nabízí plno zajímavých nápadů, dramatických situací, záhadných a nečekaných zvratů i filosofických úvah, a to vše s jedním ústředním námětem mezilidských vztahů, s jejich křehkostí i s jejich silou. Na pozadí ulic Montrealu, lesů Laurentinských hor, závodní dráhy F-1 stejně jako koncertních síní Paříže se odvíjejí romantické příběhy mladých lidí…”

Anglický text z vnitřní stránky obálky jakoby navazoval na Ludvíkovo uvítání Aleniny knížky ve Věstníku (viz příloha strana 5): “Ve svém sestavení rozmanitých povídek (Martinů) splétá skupinu charakterů v různých situacích a současně nabízí inspirující poselství, že láska, respekt a komunikování jsou vitálními složkami zdravého vztahu. Chybný začátek přivodí katastrofu pro mladý pár; muž  skoro přijde o možnost štěstí, protože se snaží zachovat správně; nevinné koketování má za následek překvapující pouto pro jinou ženu… Protkaná dramatem, záhadou a fantazií Výkřik ticha je poutavou sbírkou povídek, které vyzývají k uvažování o nekrásnějších a nejpřekvapivějších okamžicích života.” Máme se na co těšit.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Také si nejsme povahou příliš podobní. Já jsem povaha hravá a dost nevážná. Aleš je vážný a karatelský a podle názoru mnohých dovede být ironický a škodolibý - jestliže je tomu tak, pak myslím, že v posledních letech (možná vlivem své paní, velmi úspěšné malířky – Marii Gabánkové) značně zlaskavěl.

Nemohu přísahat, kdy jsme se prvně sešli (do 85 to s pamětí ještě jde, pak to jde rychle z kopce), ale myslím si, že to bylo brzy po jeho příjezdu do Kanady.Poněvadž jsem občas (já dělám všechno občas, jen naživu jsem furt (to rozhodně není české slovo, ale zní tak rozhodně že jsem po něm skočil) přispíval do Nového domova, setkal jsem se i s jeho novým redaktorem, Alešem Březinou. V té době Masaryktownu kraloval Dr. Karel Jeřábek, výrazná a zajímavá postava exilu po komunistickém puči. Po jeho odchodu žezlo převzal Jan Trávníček, jiný člen stejné exulantské vlny, jako Dr. Jeřábek, ale muž velmi rozdílného temperamentu. Hlavně neměl rád, když se mu odmlouvalo. A Jan Trávníček vyzval Aleše Březinu, aby se nastěhoval na Masaryktown. Aleš byl toho názoru, že v našem čase může noviny pomocí všelijakých mašinek (moje terminologie) dělat kdekoliv a tam, kde bydlel, byl spokojen. Tehdy jsem si řekl, Že tenhle člověk, který byl připraven riskovat zaměstnání, které měl rád, v zemi, v které byl nováčkem, je někdo, koho bych mohl respektovat. Aleš riskoval a o zaměstnání přišel. A tak se v Torontu zrodily nové noviny, Satellite.

Začátky nebyly lehké. Pamatuji se, že i já jsem Alešovi půjčil pár dolarů, které mi do halíře (můžete dolary vracet  v halířích?) vrátil.

Příběh Satellitu a Aleše Březiny je zajímavý i z jiného hlediska. Aleš je některými krajany považován za levičáka, myslím i nalevo ode mne (já jsem v podstatě ne-ideologický liberál se silně vyvinutým sociálním cítěním, který se domnívá, že jsme strážci svých bližních a dokonce fandí Obamovi, který se vyjádřil, že by měl platit víc daní, poněvadž příjem jeho daňové skupiny vzrostl za posledních deset nebo dvacet let o 25%, zatímco příjem velké většiny Američanů v podstatě stagnoval). Obdivuhodný postoj (po mém soudu), ale nepřekvapuje mne, že mnoha lidem se jeví jako zvrácený. Říkat si o zvýšení daní? To přece nemůže myslet vážně. A tento údajný levičák, Aleš Březina, se posledních dvacet let – podle všech letošních republikánských kandidátů - chová jako zachránce USA. Je totiž “malý businessman”. Nedává se platit státem nebo organizací. Převzal za sebe zodpovědnost. A ještě dává práci jiným. Když nebude opatrný, dostane se na propagační literaturu republikánských kandidátů jako ideální republikán…

Alešova podnikatelská nezávislost navazuje na nezávislost myšlení v předchozí kapitole jeho života. Ještě doma v republice dělal věci, které se komunistům nelíbily. Co je opravdu muselo přivádět do zuřivosti, bylo jeho odmítnutí sloužit v československé komunistické armádě. To nebylo hození rukavice pouze čs. komunistům, ale komunistickému systému v celém sovětském impériu. A tak ho zavírali, i na Borech byl. Až se zásluhou hlavně mezinárodních organizací, ale také Československého sdružení v Kanadě, dostal do Kanady. Má tedy k dobru pár pěkných epizod. A dá se s dobrým svědomím říct, že se vždycky plavil pod stejnou vlajkou.

Teď si nejsem jistý, jestli jsem se příliš neodchýlil od titulu svého článku. Je to, co jsem napsal, chvála, nebo hana?

* * *

Josef Čermák: In Praise of Aleš Březina

My relationship with Aleš Březina has been developing (and still is developing) at a snail’s pace. We have known each other some 20 years, we are in a regular contact (mainly in connection with Satellite, his Toronto bi-weekly newspaper) and we still call each other Mr. Which is rather funny because I offer all human beings older than 15 years that we use our Christian names. They usually accept. I offered it to Mr. Březina and he refused it with wisdom I didn’t expect was in him. And I must admit that his decision was truly smart. Let’s assume that I send him an article for Satellite and he makes a real mess of it. If we used our Christian names I might (although it is not likely, I wouldn’t exclude it), I just might attack him with something like: “You idiot, you really bullshitted my article!” When you call each other Mr., you just couldn’t do it. With people like that you must be decorous and respectful.

Temperamentally, we are quite different, too. I am basically a playful creature which doesn’t take things (including himself) too seriously. Aleš Březina is a very serious man, a preacher, who doesn’t suffer fools gladly and according to people who know him, if you cross him, he can be quite ironic and even malicious – if that is so, then in the last few years (possibly thanks to his wife, a very successful painter, Maria Gabánková) he has changed into a very kind man.

I couldn’t swear when we first met (until the age of 85 your memory usually does a decent job. After that it is strictly downwards), but I think that it must have been shortly after  his arrival in Canada. Because I occasionally (most of the things I do – except living – I do, I do occasionally) contributed articles to Nový domov published by the Masaryk Memorial Institute Inc. I met with its new editor, Aleš Březina. At that time Masaryktown (where the head office of the Institute is located) was ruled by Dr. Karel Jeřábek, an expressive and interesting figure of the post-February exile wave. After he left the office of the president of the Institute, “the scepter” passed to Jan Trávníček, another member of the same exile wave as Dr. Jeřábek, but a man of a very different temperament. Jan Trávníček didn’t like when people talked back. And Jan Trávníček ordered Aleš Březina to move to Masaryktown. Aleš Březina felt that these days, with the technology available to us, you can produce a newspaper anywhere and he was quite content to continue living where was living. At that point I said to myself that I could respect a man who was willing to risk a job he liked, in a country where he arrived not so long ago rather than accept an unfair order. Aleš Březina took the risk and lost his job. And a new newspaper, Satellite, was born.

The beginning was not easy. I remember that I was one of those who loaned Aleš Březina a few dollars. He quickly fully repaid them.

The Aleš Březina and the Satellite story is also interesting from another point of view. Aleš Březina is by some members of our community seen as a leftist, even left of me (I am basically a non-ideological liberal with a strongly developed social commitment, who believes that we are responsible for each other and applauds Obama, who offered to pay higher taxes, because while income of people like him grew in the last ten or twenty years by 25%, the income of income of the majority of Americans stagnated). In my view, an admirable stand, but it doesn’t surprise me that too many people it would appear as perverse. To offer to pay higher taxes? Surely, he can’t be serious! And this reputed leftist, Aleš Březina, the last 20 years acted – according to the pronouncements of all this year’s Republican presidential aspirants - as a savior of America: he is ”a small businessman”. He isn’t paid by the government, or some organization. He accepted responsibility for himself. He even creates work for others. If he is not extremely careful, he might find himself on the campaign literature of the Republican presidential hopeful as an ideal Republican…(even though he lives in Canada)

Aleš Březina’s entrepreneurial independence links to the independence of thinking in the previous chapter of his life. Back home, in Czechoslovakia, he did things, the Communist government didn’t like. What really must have made them see red (I am not poking  pun) was his refusal to serve in the Czechoslovak communist army. This wasn’t a challenge only to the Czechoslovak army. This was a challenge to the Soviet emporium. And so they jailed him, he made a guest  appearance even at Bory. Until, thanks to the effort of international organizations, but also of the Czechoslovak Association of Canada, they let him go. And so he came to Canada. Aleš Březina boasts of several fine episodes in his life. It could also be said of him that that he always sailed under the same flag.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008070078

V roce 1994 agentura Moody degradovala kanadský kredit a titulek úvodníku ve Wall Street Journal Kanadu neomaleně nazval ”Zbankrotovaná Kanada”; úvodník Kanadu popsal jako “čestného člena Třetího světa”. Kanadský dluh se tehdy pohyboval mezi 60 a 70 procenty  (poměr  dluhu k GDP, který v roce 1980 byl 29%, vyletěl  v letech 1993-94 na 67% (v USA ze 40% v roce 2008 na 74% dnes) a Kanada měla těžkosti najít kupce pro své dluhopisy. 

V roce 1994 ministerským předsedou Kanady byl Jean Chretien, jehož drsné dětství a mládí v Quebecu na něm zanechalo nesmazatelné stopy. Konečný produkt byl značně odlišný od jiného ministerského předsedy z Quebecu, elegantního a uhlazeného Wilfrida Laurier. A také od dalšího ministerského předsedy, Chretienova budoucího nástupce v úřadu ministerského předsedy, Paul Martina, jehož hospodářská i politická základna je rovněž v Quebecu, syna významného kanadského politika téhož jména, jehož politickou ctižádost realizoval. V době, kdy Kanada byla popisována jako “čestný člen Třetího světa”, Martin byl ministrem financí v Chretienově vládě. Těm dvěma připadl úkol zbavit Kanadu hanby čestného členství v Třetím světě. Oběma bylo jasné, že Kanada musí omezit vydání a zvýšit státní příjmy. Poněvadž  kanadští občané platili poměrně vysoké daně, poměr omezení vydání k výnosu daní vyzněl sedm ku jedné.

Liberální strana je – přibližně – kanadskou verzí americké Demokratické strany, tedy stranou většinou úspěšných lidí, z nichž někteří alespoň občas cítí, že jsou strážci svých méně úspěšných spoluobčanů. A to stojí peníze. Ve velkém, peníze ze státní pokladny. Martinův otec na příklad měl nemalé zásluhy o uzákonění medicare, systému zdravotní péče po všechny financovaného z veřejných prostředků, tedy z daní, něco jako systém zdravotní péče, teprve nedávno uzákoněný v USA, který jeho odpůrci ironicky pojmenovali Obamacare. Jedna z otázek, které trápily Martina ( v jeho roli ministra financí) bylo vědomí, že mezi posvátnými krávami, které budou omezením vydání dotčeny, bude medicare, o jehož uzákonění jeho otec tak dlouho bojoval. Stejně jako medicare byla postižena podpora v nezaměstnanosti, rozpočet ministerstva obrany, byly odstraněny daňové úlevy, mezi nimi vynětí ze zdanění částky $100,000.00 přírůstku na hodnotě. Jedině rozpočet ministerstva Indiánských a Severních záležitostí byl nedotčen a podpora pro staré lidi byla snížena jen nepatrně. Jak Reuters uvádí, mezi lety 1994-95  a 1998-99 státní výdaje klesly o 12%  a poměr dluhu k GDP zaznamenal prudký pokles a dnes je 34%. Jak to kanadská vláda docílila? Znovu cituji Reuters: “politická třída se rozhodla nedívat se na problém jako záležitost politického soupeření a začala se problémem zabývat jako otázkou národního zájmu. A někdy to bylo složité.

Nebylo to snadné už proto, že špatně snášíme, když nám stát ubírá z toho, co nám jednou dal. A také proto, že v Kanadě byla vždycky silná Konzervativní strana (strana prvního kanadského ministerského předsedy, Johna Sanfielda MacDonalda), která s politikou Liberální strany zřídka souhlasila a k tomu v Albertě docílila značného vlivu Reform Party Prestona Manninga, něco jako (ale intelektuálně značně lépe fundovaná) americká Tea Party. Také doba byla jednodušší (globální ekonomie nebyla zdaleka tak rozvinutá jako dnes, euro zona se ještě nekonala). A kanadský vládní systém dovoluje ministerskému předsedovi, který má v parlamentě většinu, uzákonit skoro všecko, co ho napadne.Správnost tehdejších rozhodnutí se ukázala i později, v poslední fázi Buschova prezidentství, kdy se v USA zhroutil realitní sektor a bankovní krize hrozila vyvolat největší světovou depresi od 20. a 30. let minulého století. Cena bytových jednotek v Kanadě nejen neklesla, ale pořád stoupá a nevím o žádné kanadské finanční instituci (v Kanadě jsou tyto instituce pod přísnějším dozorem než v USA), která skončila v bankrotu.

Reuters má pravdu: Canada si zaslouží menší dávku potlesku.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/ 

Ale o tom vlastně nechci psát. Už asi padesát roků 11. listopadu před jedenáctou hodinou ranní si vyhledám místo před torontskou starou radnicí. Skoro všude ve světě si v tom okamžiku lidé připomínají nejen konec první světové války, ale i oběti všech válek, které tuto údajně poslední válku následovaly; a vzdají hold všem, kteří v těch válkách bojovali na obou stranách barikády; a zamýšlejí se nad absurdností záminek (únos Heleny, zastřelení následníka trůnu…) často parádujících jako důvody vyvraždění desítek milionů lidí a zpustošení světadílů.

Do této listopadové tradice jsem se zamiloval brzy po příchodu do Kanady. A teprve teď si začínám uvědomovat proč. V mém podvědomí se prolínají (i když na české a slovenské straně legie tvořili zběhové z rakousko uherské armády a Kanaďané bojovali za mateřské impérium) oběti čs. legií (hlavně v Rusku) se ztrátami kanadských jednotek ve Francii. Kanadské ztráty byly brutální – ve skvělém životopisu Josepha Schulleho Laurier The First Canadian jsem našel tento popis situace v roce 1915: (Překlad):” Na konci května dvanáct tisíc Kanaďanů bylo zabito, zraněno nebo byli nezvěstní v oblacích plynu a kráterech po granátech v St. Julien, Festubert a Givenchy. Prapor Princezny Patricie, první prapor v linii, byl téměř vyhlazen.” I když to ani netušili, i Kanaďané se zasloužili o zrod Československa. Vidím před očima fotografii skupiny Bohemian Detachment of the 223rd Battalion, Canadian Expeditionary Force, který vznikl brzy po začátku první světové války, a tedy několik let před vznikem československého státu. A ještě jiné fotografie vidím před očima: stovky čs. ruských legionářů pochodujících Winnipegem v červnu 1920 na cestě domů; fotografie Kanaďanů českého a slovenského původu z velkých měst, i z míst jako Iron Springs nebo Fort William, v uniformách kanadské armády, kteří se dobrovolně přihlásili do armády na začátku druhé světové války.

Vzpomínám na 11. listopady posledních padesáti let, kdy mezi pochodujícími veterány před starou torontskou radnicí jsem zahlédl i tváře přátel, nejčastěji vojáků z druhé světové války na východní frontě, Vladimíra Dufka, bratří Kytlů a Josefa Hynka, ale také Pavla Skoka a Tibora Gregora a – myslím – i Františka Tesaře a Rudolfa Sadloně. Už všichni svlékli uniformy, už všichni se (s výjimkou Josefa Hynka, který tak nádherně popsal čs.legie v první světové válce, a Františka Tesaře, který z Nigerie psal neuvěřitelné milostné dopisy své budoucí ženě v ČSR) vytratili do noci. V Kanadě – pokud vím – vedle Josefa Hynka a Františka Tesaře žijí ještě dva krajané, kteří bojovali v druhé světové válce, Josef Svatoň a Karel Wolf. Všem čtyřem byl loni tehdejším generálním konzulem České republiky v Torontu Richardem Krpačem předán Záslužný kříž ministra obrany ČR. Myslel jsem i na další generace krajanů, ochotných nabídnout své životy na oltář svobody: majora kanadské armády, Johna Háska, který po odchodu do výslužby šel do ČSR učit angličtinu a zemřel po převozu do Kanady po postřelení v Bosně, kde pracoval jako novinář. A na Patricka Rechnera, který byl v Bosně zajat, spoután a přivázán k srbskému bunkru munice, aby bylo NATU zabráněno bunkr bombardovat…

Na letošní listopadovou vzpomínku se mi moc nechtělo: únava dlouhého života a silný studený vítr radily zůstat doma. Ale pak jsem na CNN slyšel, že průměrně 16 (ale mohlo to být i 18) amerických veteránů spáchá denně sebevraždu. Jak bych mohl nejít?

Zdálo se mi, že letošní vzpomínky se zúčastnilo víc lidí než jiná léta. Foukal silný studený vítr a odnášel projevy, písně, recitace, orchestrální hudbu pryč od ztichlého zástupu, takže většina těch, kteří nestáli v blízkosti účinkujících, byla odkázána na svoji představivost, což pro pravidelné návštěvníky nebylo nesnadné. Program, včetně projevů (letos to byl torontský starosta Rob Ford), se rok od roku mění jen málo. Ani prosté (a snad proto tak působivé) verše In Flanders Field, kde rostou vlčí máky, nechyběly. Jen ti veteráni byli jiní než před dvaceti lety. Jen hrstka těch, kteří bojovali v největší (zatím) válce lidské historie, pochodovala studenou Královninou ulicí. A nikdo z našich.

* * *

Josef Čermák: 11. 11. 11. 11

This year’s 11th day of November was particularly interesting. To the three elevens of the anniversary of the formal end of the first world war at 11 o’clock, on the 11th day of November 1918, was this year added the forth one (which happens only once every hundred years): this is the year 2011 and that adds a special significance to the 11th hour of the 11th day of the 11th month of the year 2011: this is a date which should practically guarantee success in whatever you do that day, whether it is closing a billion dollar deal, or playing hockey (Toronto Maple Leafs centre, Philippe Dupuis is convinced that had his team played that day, he would have certainly scored – and it would have been his first goal scored for the Maple Leafs). We also saw in many places, particularly in Asia, pairs (here and there of the same sex) promise each other love even beyond the grave. Brave people, indeed! People who refused to be discouraged by statistical obstacles (the other day I heard on TV – most likely I don’t remember it correctly but I think it is in the ball park – that in Hollywood only about 25% of couples go through the marriage ceremony before going on their honeymoon and only about one-half of that number is still married one year later.

But that’s not what I wanted to write about. For the last 50 years or so, every November 11th, before 11:00 o’clock in the morning, I find for myself a good spot in front of the Toronto old city hall. This is the hour when almost everywhere in the world people gather to commemorate not only the end of the first world war, but also the victims of all wars which followed that allegedly last war, to pay tribute to all who fought in those wars on either side of the barricade, and contemplate the absurdity of the pretexts (the abduction of Helen, the assassination of the successor to the throne…) often parading as reasons for the slaughter of tens of millions of people and the devastation of continents.

I fell in love with this November tradition shortly after my arrival in Canada. But why, I am beginning to understand only now. Two streams of thought intertwine in my sub consciousness, the thought of the sacrifices, particularly in Russia, of – on the Czech and Slovak side – the deserters from the Austro-Hungarian army, and on the other side, Canadians fighting for their British emporium. The Canadian losses were brutal – in the outstanding Joseph Schulle’s biography ” Laurier  The First Canadian” we find the following description of the situation in France in 1915: “By the end of May twelve thousand Canadians had been killed or wounded, or were missing among the gas clouds and shell craters of St-Julien, Festubert, and Givenchy. The Princess Patricias, first of the battalions in line, had been almost wiped out…” Although they couldn’t know it, Canadians, too, could claim credit for the birth of Czechoslovakia. I see before my eyes a photograph of the Bohemian Detachment of the 223rd Battalion, Canadian Expeditionary Force, which was formed not long after the beginning of the first world war, years before the Czechoslovak state came into existence. And there are other photographs which touched me: hundreds of Czechoslovak Russian legionnaires marching in Winnipeg on their way to their home in June 1920; photographs of Canadians of Czech and Slovak origin from large cities, but also from places such as Iron Springs or Fort William, in the uniform of the Canadian army, who volunteered at the beginning of the second world war.

I recall the 11th day of Novembers during the last fifty years, when I would see among the marching veterans faces of friends, most frequently soldiers who fought in the second world war on the eastern front, Vladimír Dufek, the Kytl brothers and Josef Hynek, but also Pavel Skok and Tibor Gregor and – I believe – František Tesař and Rudolf Sadloň. They all now took off their uniforms, all of them (with the exception of Josef Hynek, who so brilliantly described the Czechoslovak legions in the first world war and František Tesař, who from Nigeria wrote incredible romantic letters to his future life in Czechoslovakia), passed into the night. As far as I know, beside Josef Hynek and František Tesař, two other countrymen living in Canada, fought in the second world war, Josef Svatoň and Karel Wolf. All four of them earlier this year received from the then Consul General of the Czech Republic in Toronto, Richard Krpač, the Cross of Merit of the Defense Minister of the Republic. And more recently, I thought of newer generations of men, willing to offer their lives on the altar of liberty: the Major of the Canadian Army, John Hasek, who – after retiring from the army – went to Czechoslovakia to teach English and later, as a reporter, was shot in Bosnia and died in Canada. And Patrick Rechner, a Canadian peacekeeper in Bosnia, who was taken prisoner, bound and tied up to a Serbian munitions bunker to protect it from NATO bombardment.

This year, I really didn’t feel like attending the Rememberance Day ceremony. Old age and a cold wind counselled to stay home. But then I heard on CNN that on the average, every day 16 (or was it 18?) US veterans commit suicide. How could I  not go?

I had the impression that this year there were more people at the ceremony than other years. The strong wind carried the speech (this year the speaker was the new Toronto mayor, Rob Ford), the songs, recitation, music away from the crowd, so that people who were not close to the performers, had to rely on their imagination, which for regular attendants was not difficult. The program (including the speech) changes from year to year very slightly.

And, of course, as every year, we heard the simple (and yet so profoundly moving) poem In Flanders Field, where the poppies grow. Only the veterans were different than 20 years ago. And only a handful of those who fought in the (so far) bloodiest war of the human story, marched along the Queen Street. I didn’t recognize a single face…

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Fotokoláž v anotaci pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Podle mých informací – které jsou občas trochu nepřesné (co můžete čekat od sedmaosmdesátiletého staříka) – má dva bratry a všichni tři jsou velmi úspěšní. Jejich maminka, která zemřela v devadesáti letech, byla na své chlapce hrdá. O tom třetím Krajném vím málo, jmenuje se Aleš, je úspěšným slévárenským inženýrem, po invazi odešel do Rakouska, kde pracoval u Metrla (továrník z Kroměříže), ale kvůli silným odborům musel odejít, a tak se usadil v Německu, poblíž Hannoveru, kde udělal dost velkou kariéru ve slévárenském oboru. Byl také profesorem doškolovacího učení technického v Hannoveru a kromě toho měl soukromou firmu, která pomáhala doškolovat slévače z východního bloku, včetně Česka, aby se dostali na evropskou úroveň.

O těch druhých dvou vím víc, i v čem tak znamenitě uspěli. Krátce se zmíním o Borisovi. Je pianistou světového jména. V posledních letech každý rok přijíždí na turné do Kanady (a nejen do Kanady) a v Torontu, v kostele sv. Václava, nám božsky hraje na křídlo, které – myslím, že společně se svým torontským bratrem lékařem Milošem – kostelu před časem  věnoval.

O Milošovi toho vím kapánek víc. Jednak jsem si ho našel na Googlu a tam toho o něm najdete hromadu. Profesionálně má velkou reputaci (ve Vancouvru mají dr. Skálu, my v Torontu máme dr. Krajného). Je specialistou v alergologii – jeho hlavní zájem je v léčbě potravinových alergií, anafylaktického šoku, a astma. Byl presidentem Ontario Allergy Society pět let a dnes slouží jako její jednatel a pokladník. Také pracoval asi osm let v Ontarijské lékařské společnosti, a když mu bylo 65, dostal od ní doživotní členství, které společnost dává za vynikající práci v medicíně vůbec (společnost je s touto poctou velmi lakomá – dává ho ročně dvěma členům). Je členem celokanadské Royal College of Physicians and Surgeons, Ontarijské lékařské společnosti, American Academy of Allergy and Immunology, American College of Allergy and Immunology, New York Academy of Science a European Academy of Allergy, Asthma and Immunology. A také psal (a publikoval). Publikoval – v různých vědeckých časopisech – na 30 vědeckých prací (první – pravděpodobně – v Čs. zdravotnictví v roce 1963). Miloš má dvě děti, obě byly skvělými tenisty. Dcera Marcela byla dokonce v kanadském žebříčku několik let od třinácti do šestnácti na prvním místě. Nyní pracuje po absolvování Univerzity ve Waterloo jako senior advisor v Magne International. Daniel byl v kategorii 12-14 let v tenisovém žebříčku mezi druhou a třetí příčkou, nyní pracuje v hotelu Hilton jako manažér.

Také bych,  myslím, měl napsat pár řádek, jak se Miloš k té dnešní slávě dostal… Maturoval s nejlepším prospěchem ve třídě (úspěch, který sám o sobě vám nadosmrti pošramotí charakter – vážnému pošramocení bylo zabráněno pouze tím, že jako dítě z nestranické buržoazní rodiny (jeho tatínek byl mimo jiné lékařem – takže Miloš za svůj lékařský úspěch vlastně dluží tatínkovi) měl problém s přijetím na medicínu. Ale přijat byl. A mohu-li vám radit, študujte medicínu – dříve nebo později lékaře (a hrobníka – pokud si v poslední vůli nenařídíte, aby váš popel rozházeli na moři) každý potřebuje. Miloš se dověděl o svém přijetí čtyři dny před zápisem na fakultu, kdy přišlo rektorské rozhodnutí, že byl přijat. V roce 1964 Miloš promoval – jeden ze tří s nejlepším prospěchem. Pak jej poslali do Přerova a o něco později se dostal na Internu se zaměřením na alergologii v Olomouci, napsal pojednání o astmatu, a po invazi v roce 1968 odcestoval na studijní pobyt do Montrealu u proslulého prof. Hanse Selyeho, s nímž v příštích dvou letech publikoval kolem dvaceti odborných prací, většinou o prevenci srdečních infarktů a o katatoxických steroidech.

Během druhého roku si udělal nostrifikaci a ze čtyř nabídek z Ontaria si vybral Womens College Hospital, jak sám říká, neboť ten název byl pro něj vždy přítažlivý” (teď nevím, která část názvu ho přitahovala – Womens nebo College Hospital?). V roce 1976 obhájil specializaci v Interním lékařství. Zpočátku pracoval u Dr. Epsteina. V roce 1977 zakoupil alergologickou praxi na rozhraní Willowdale a Scarborough, kterou později přestěhoval do North Yorku. Google tvrdí, že má také praxi v Orilii (a ani Google neví všecko). Také byl pár roků lektorem na University of Toronto a dodnes je součástí personálu ve Scarborough Centennary Hospital.
A nakonec něco o Milošovi a hudbě (a to mne zajímá víc, poněvadž na alergie nevěřím, ale hudbu – hlavně tu, kterou fedruje Miloš – mám rád). Lásku k hudbě Miloš zdědil po mamince – tatínek (lékař a internista – jako Miloš – který si u komunistů moc nešplhnul, když v roce 1948 ve své čekárně veřejně odmítl přihlášku do komunistické strany) “byl naprosto nehudební (neuměl ani tancovat)”, zatímco maminka byla hudebně vzdělaná (a také na Sorboně studovala jazyky a filosofii). (To se to studuje, když máte takové rodiče a zdědíte jejich geny!) Všichni tři synové hráli na klavír a Miloš i na housle. A Boris ke všemu ostatnímu má absolutní sluch (ačkoliv to jeho profesoři nepoznali…) Miloš na housle už dlouho nehraje. Teď slouží hudbě jinak. Řekl bych (i napsal), že po druhém (prvním je Prince Rupert) nejslavnějším teritoriálním Čechu, Nicholasu Goldschmidtovi, je nejlepším vyslancem klasické – a rozhodně české – hudby v Kanadě. Po léta pracoval v kanadských hudebních institucích, poslední léta se – vedle prezidentství v Toronto Philharmonia Orchestra – věnuje Nokturnům, skvělým koncertům většinou v kostele sv. Václava (ale i na Masaryktownu), na které se mu daří do Toronta přilákat hudební esa, jako je jeho bratr Boris a houslista Ivan Ženatý…

Dr. Miloš Krajný je v znamenité formě – jinak by si netroufnul vystoupit na oslavě svých narozenin jako Neptun. Vyšlo mu, pokud vím, skoro všecko. Hodně životu dal. Možná – jako všichni z nás – a tady si vypůjčím verš Karla Tomana: ubližoval, jak všecko, co tu žije…
Ať jakkoliv, všichni jsme mu zavázáni vděčností za to, co komunitě dává a za co mu, víc, než právem byla bývalým generálním konzulem, Richardem Krpačem, udělena cena Jana Masaryka.

***

Josef Čermák: Dr. Miloš Krajný – 70

Towards the end of October 2011, the common room at the St. Wenceslaus Church in Toronto witnessed the celebration of the 70th birthday of one of the most interesting and successful Czechs in Toronto. The honored person arrived at the celebration dressed as Neptune. In astronomy Neptune ranks - as far as distances from the sun go – eighth (a mere 4,5 billions km). To me, Dr. Miloš Krajný’s birthday outfit did not suggest a planet. It reminded me more of Neptune, the Roman God of water (and as such serving also as God of fertility). In modern times he is often identified with the Greek God Poseidon, responsible for the sea (I don’t know whether his responsibility is limited to the planet earth or whether he is responsible for all seas in the universe). Because I never met God Neptune, I cannot judge, how much Dr. Krajný looked like him in his birthday outfit. In any case, he created a powerful impression.

According to my information – which is occasionally not quite precise (what can you expect from a 87 years old fellow) - Miloš has two brothers, and all three are very successful. Their mother – who died in her nineties – was proud of her boys. I don’t know much about the third one, his name is Aleš, he is a successful welder engineer, after the 1968 invasion of Czechoslovakia moved to Austria, where he worked for the Kroměříž industrialist Metrl, but powerful unions forced him to leave. He settled in Germany, close to Hannover, where he crafted for himself a significant career in the soldering industry. He also taught at the postgraduate technical school in Hannover and had a private firm, which helped to raise professional standards of iron founders coming from the East block, including the Czech republic, to the level of European standards.

I know somewhat more about the other two Krajnýs, Boris is a pianist of world renown. In the last several years, he annually toured Canada (and not only Canada) and in Toronto, at the Church of St. Wenceslaus, treated us to magnificent performances on a grand piano which he – I believe jointly with his Toronto brother Miloš – some years ago donated to the Church.

I know a lot more about Miloš. In part, because I looked him up on Google, where you find quite a few things about him. Professionally, he enjoys an enviable reputation (in Vancouver, they have Dr. Josef Skála, Toronto has Dr. Miloš Krajný). He is a specialist in Allergy medicine – with emphasis on treatment of food allergies, anaphylactic shock, and asthma. He held the position of the President of the Ontario Allergy Society for five years, and today serves as the Society’s secretary and treasurer. He also served some 8 years in the Ontario Medical Association and when he reached his 65th birthday, was honored with lifelong membership, given for outstanding achievement in medicine (the Association is greedy with this honor – it is conferred on only two members annually). He is a member of the Royal College of Physicians and Surgeons, Ontario Medical Association, American Academy of Allergy and Immunology, New York Academy of Science and European Academy of Allergy, Asthma and Immunology. Dr. Krajný published some 30 scientific papers in various publications, the first one – most likely – in the Czechoslovak Health Service (Čs. zdravotnictví) in 1963. Miloš has two children, both excellent tennis-players: Marcela ranked, for several years, first in Canada in the 13-16 years category – she graduated from the University of Waterloo and now works as a senior adviser for Magna International. In the 12-14 years category, Daniel ranked between the second and third position and now works as a manager for the Hilton hotels organization. Perhaps I should also say something about Miloš’s march to the summit of his profession. He finished high school on the top of his class, a success, which by itself could damage your character for the whole life – the only reason why this didn’t happen in this case was that Miloš – as a child from a bourgeois family (his father was a physician – so that Miloš in fact owes his success in medicine to his father – he inherited his talent) had trouble being accepted as a medical student. But, in the end, he was accepted. And if I may give you a good advice, study medicine – sooner or later everybody needs a doctor (and a gravedigger – unless you provide in your last will that you want your ashes scattered on the sea). Miloš learned about his admission (by the order of the chancellor) four days before the final date. He graduated from the medical school as one of the top three students. First, he was sent to Přerov and then to Olomouc, where he joined the department of internal medicine with emphasis on allergy – and also wrote a treatise on asthma. Then came the invasion of the Warsaw Pact armies (August 21,1968) and Miloš travelled to Montreal to study with the great Professor Hans Selyie, with whom he published, in the next two years, some twenty scientific papers, mainly on prevention of heart strokes and catatoxic steroids.

During the second year in Montreal Miloš validated his degree and received job offers from 4 institutions in Ontario. He chose the Womens College Hospital in Toronto, because he always found that name attractive (I don’t know which part of the name appealed to him -”Womens” or “College Hospital”?) In 1976 he defended specialization in internal medicine and started practice with dr. Epstein. In 1977 he purchased an practice in the area between Willowdale and Scarborough, which he later moved to North York. According to Google he also has an office in Orilia (and even Google doesn’t know everything). For a number of years he lectured at the University of Toronto and still is on the staff of the Scarborough Centenary Hospital.

Finally, a few words about Miloš and music, which I find more interesting because I don’t believe in allergies, but love music – particularly the music so faithfully served by Dr. Krajný.

* * * 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Fotokoláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Vladimír se narodil 11. listopadu 1931 v plzeňské porodnici (rodiče bydleli v Kralovicích). V Kralovicích začal chodit do obecné školy. Během války – v roce 1941 – byl jeho tatínek, profesor na hospodářské škole, přeložen do Nového Bydžova, kde se o dva roky později stal náměstkem ředitele. V roce 1943 se rodina přesunula do Volyně na Šumavě – to už Vladimír dojížděl vlakem do gymnázia ve Strakonicích. Po konci války se rodina znovu stěhovala – do Stodu, kde tatínek byl jmenován ředitelem rolnické a rodinné školy a Vladimír dojížděl do gymnázia do Plzně, kde jeden rok studoval i angličtinu. V červenci 1947 postihlo rodinu neštěstí: tatínek si jel na kole do správkárny pro auto, aby se mohl s rodinou 6.července v Domažlicích zúčastnit národní slavnosti. Byl zezadu sražen automobilem a v nemocnici zemřel. Po pohřbu se jeho žena s Vladimírem a mladší dcerou odstěhovali k její sestře do Rakovníka. V Rakovníku, kde v roce 1950 maturoval, měl Vladimír možnost studovat franštinu a zúčastnit se plachtařských kurzů létání s kluzákem a větroněm. Také chodil na zemědělské a později uhelné brigády. Maminka našla zaměstnání (než režim výuku náboženství zrušil) jako učitelka náboženství na venkovských školách v okolí Rakovníka.

V roce 1950 byl Vladimír přijat na Vysoké učení technické v Praze – podmínkou přijetí byla účast na jednoměsíční brigádě v Ostravě. Během studia – specializoval se na automobily a traktory – praktikoval  ve Škodovce v Mladé Boleslavi a v automobilce Praga v Libni. Po dokončení studia v r. 1954 nastoupil u firmy Autopal v Kralupech, kde pracoval na vývojových konstrukcích chladičů a čističů vzduchu. V roce 1956 přešel do Rakony v Rakovníku, podniku, který do “znárodnění” patřil Ottově rodině (Vladimírova druhá žena, Dáša, profesorka hudby, komentátorka na torontské české televizi, je dcerou zakladatele podniku), kde jako návrhář balících strojů získal tři patenty. V roce 1958 se oženil - v roce1960 se jim narodil syn Vladimír - a přestěhoval se s rodinou do Třebusic a našel si místo u ČKD v blízkém Slaném v oblasti vývojového inženýrství jako vedoucí oddělení technologického rozvoje (mobilní jeřáby a bagry). V polovici šedesátých let se rozvedl a v r. 1967 odešel do Prahy, kde nastoupil v podniku Stavoservis jako vedoucí konstrukce. V Stavoservisu organizoval - pod hlavičkou Vědecko -technické společnosti – akci na podporu Vaculíkových 2 000 slov.

V tom roce se také setkal s Dášou, s kterou se znal už z doby studentských tanečních. Vzali se v březnu 1968 a naplánovali na červenec svatební cestu do Jugoslavie. Vraceli se přes Vídeň, odkud měli do Prahy odejet 21.srpna 1968. Jenomže do Prahy v noci přijely „přátelské“ tanky a hranice byly zavřeny.      

Šli si na rakouské úřady požádat o asyl. Dáša byla tak nervózní, že měla potíže s němčinou, kterou jinak dobře ovládala. Strážník u vchodu ji chvíli poslouchal, pak řekl (česky): “Můžete mluvit česky”. Nakonec – Dášina sestra, Majka Hanuš a její manžel, Jiří Hanuš a i Dášin bratr František v té době už byli v  Kanadě. 15. září odletěli prvním letadlem v akci kanadské vlády na pomoc čs. uprchlíkům – na letišti ve Vídni vlály čs. vlajky, byly hrány hymny a byli

přítomni zástupci Rakouska, Kanady i čs. velvyslanectví, prostě dojemná scéna – do Toronta. A zase slavné vítání, které však trochu zešedlo, když byli na přespání převezeni do ne právě luxusem pověstného hotelu Ford. Ráno autobusem do Montrealu, kde se Dáša po dvaadvaceti letech setkala se svou sestrou Majkou…

Vladimír si našel místo u Electrovert Mfg. Co., v Laprairie v Quebecu jako konstruktér zodpovědný za zdokonalování a testování strojů na automatické spájení součástek na tištěné obvody, používané v elektronických zařízeních (NASA, IBM, computerová elektronika). V roce 1973 se stal vedoucím oddělení kontroly kvality a zlepšování výrobků. U společnosti zůstal až do r. 1975, kdy přešel do montrealské pobočky Atomic Energy of Canada Limited do oddělení Quality Assurance Engineering. Zde mu byl svěřen inženýrský dozor nad podniky vyrábějícími zařízení pro reaktory jaderných elektráren. Hrál významnou roli ve výběru dodavatelů zařízení do jaderných elektráren a dozoru nad kvalitou a testováním jejich výrobků. V jeho pracovní náplni bylo také zařazeno ověřování programu pro řízení kvality celkového výrobního procesu dodavatelských podniků (auditing). V této pozici zůstal až do odchodu do penze v roce 1996 (když mezitím – v roce 1984 – s rodinou, do které v roce 1970 přibyl syn Martin, přesídlil do Oakvillu a pracovně do ústředí AECL v Mississauga-Toronto).

Martin se stal zdrojem radosti rodičů z řady důvodů. Byl úspěšný v zaměstnání: ironicky, v  roce 1994 - po skončení univerzity si našel zaměstnání u firmy Procter&Gamble Inc. v Torontu, tedy u firmy, která po pádu komunizmu se stala vlastníkem nelegálně znárodněného rakovnického podniku, založeného jeho pradědečkem a dědečkem. Martin v sobě objevil i sportovní talent – a nejen tak nějaký všední talent: Vybral si triatlon a v roce 1991 vyhrál jeho evropskou fázi, z Bavorska přes Šumavu do Čech. Na tričku měl jméno Canada, ale při předávání ceny v Čechách také jméno Baťa, firma, která ho sponzorovala.

Vladimír byl členem mnoha profesionálních organizací. V době, kdy v ČSR pracoval pro Stavoservice, byl členem Vědecko-technické společnosti. V Kanadě by členem Association of Professional Engineers of Ontario, Order of Engineers of Quebec, a American Society for Quality Control. Patří také k dvěma krajanským organizacím: Sokol a České a slovenské sdružení v Kanadě. Se svojí ženou Dášou cvičili v Sokole a vystoupili s kanadskou skupinou na Všesokolském sletu v Praze v roce 2000 a 2006. Přejeme mu dlouhou řadu pěkných let s Dášou, Martinem a vnučkou Hanou.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Foto: Linda Hilliard

Vzpomínka na Adolfa Tomana
Na Vzpomínce na Adolfa Tomana jsem se mohl zdržet jen krátce (byl jsem, myslím, jediný ze zakládajících členů, který se Vzpomínky zúčastnil), poněvadž jsem musel pelášit na koncert Borise Krajného a tak nevím, padla-li nějaká zmínka o založení Nového divadla v roce 1970. Zakládajícími členy vedle Adolfa Tomana byli Ferda a Irma Čulíkovi (nazval jsem je nejhezčí legendou Nového divadla), Milan Crhák, Zdena Salivarová-Škvorecká, Hugo Hašek, Joža Ligda, Jindra Polívková, Zlata Novotná, Jan Novotný a Josef Čermák. Adolf dominoval svým nádherným elánem a nakažlivou láskou k divadlu. První hra, v které jsme – vzpomínám-li si dobře – vystoupili všichni (pamatuji si, že Zdena Salivarová-Škvorecká se tam míhala s lucernou) byla Jiráskova Lucerna. Premiéra 14. března 1970 byla slavná a úspěšná, Adolf Toman hrál mlynáře a jaký to byl mlynář!

Během let s námi vystoupili slavní herci: Jiří Voskovec (v Daňkově hře Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko), Václav Postránecký v Gogolově Svatbě, uvedli jsme Škvoreckého hru Host do domu i Pokoušení Václava Havla (obě světové premiéry). Zrno, které Adolf Toman (a nezapomenutelný, alespoň pro ty, kteří ho znali a kteří s ním hráli) Ferda Čulík na oné zakládající schůzce zaseli, vydalo dobrou úrodu.

Program českého a slovenského jazyka
Na večeru Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě v Baťově muzeu obuvi jsem nebyl, viděl jsem jen část v televizním vysílání Nové vize. Večer byl zřejmě poděkováním legionáři Tiborovi Gregorovi za dar UofT na podporu Programu a také měl upozornit na práci profesorky Veroniky Ambrošové. Vybavila se mi řada vzpomínek jdoucích až k samému počátku Programu v roce 1967. V tom roce jsem měl čest se sejít (už nevím jestli to byl oběd nebo večeře) s dvěma významnými profesory Torontské univerzity, Gordonem Skillingem (mimochodem přítelem Václava Havla) a Kathryn Feuer.

Výsledkem schůzky byl plán založit na Torontské univerzitě program (kurz) českého a slovenského jazyka. Když naše komunita připravovala seznam projektů k stému výročí Kanady, na prvním místě byl dar Torontské univerzitě, který měl být použit na plat profesora české a slovenské literatury (druhý projekt byl dar potravin Indii a třetí zbudování koupaliště na Masaryktownu). Posledním, sedmým projektem bylo zvláštní vydání Našich hlasů (Jiří Hlubůček. a Josef Kuřil, kteří dlouhou řadu let na vlastní náklad (stejně jako dnes Aleš Březina tyto noviny) Naše Hlasy vydávali, patřili k onomu rodu pokorných a nezištných vlastenců, kterých se nikdy mnoho nerodilo a dnes se jich rodí ještě méně. A na čtvrté stránce toho zvláštního vydání najdete přetištěn dopis presidenta Torontské univerzity, Clauda Bissella, datovaný 21. března 1967 a adresovaný: Mr. J.R.C. Cermak, Masaryk Memorial Institute Inc.,c/o Wahn, Mayer, Smith….., ve kterém prezident Bissell děkuje za dar a zavazuje Torontskou univerzitu pokračovat v  kurzu po tři roky a poté je “úmyslem univerzity pokračovat bez omezení, pokud by třeba nedostatek studentů pokračování neznemožnil”.

Tento dopis jsme museli o pěknou řádku let později (v té době byl profesorem této katedry Gleb Žekulin) Torontské univerzitě připomenout. České a Slovenské sdružení v Kanadě přispělo další částkou (i původní částka byla věnována Sdružením) a Program, který nyní učí profesorka Ambrošová, zdatně pokračuje. O Program a českou kulturu vůbec se na Torontské univerzitě vedle našich krajanů bohatě zasloužili Gordon Skilling, Robert Johnson a Robert Austen. Profesor Austen úzce spolupracuje s Masarykovou univerzitou v Brně, kde každé léto pořádá přednášky pro kanadské studenty o historii středoevropské oblasti a každý víkend s nimi navštíví jedno hlavní město střední Evropy. Letos s ním do Brna přijelo přes šedesát kanadských studentů, kteří za svoje studium v Brně dostanou kredit na Torontské univerzitě.

S českou a slovenskou literaturou, a tedy i s Programem, souvisí i knihovna české literatury a knih o Československu a České republice, založená ve jménu jejího syna Františka Josefa v Robartsově univerzitní knihovně Vlastou Scheybalovou, která na její udržení a rozšiření přispěla značnou částkou i ve své závěti (zemřela před dvěma roky ve svém rodném Slaném). Symbolicky ji otevřel prezident Václav Klaus, když si do Kanady zajel pro čestný doktorát Torontské univerzity. Pěkný snímek, zachycující jeho, Vlastu Scheybalovou, a prezidenta Torontské univerzity, Roberta Pricharda, visí v Robartsově knihovně v síni, rovněž nesoucí jméno Vlastina syna.

A tak večer organizovaný profesorkou Ambrošovou jako poděkování legionáři Tiboru Gregorovi a snad i zviditelnění vlastní práce a oslava její katedry, mne zavedl skoro 50 let do minulosti, k samému založení Programu českého a slovenského jazyka a literatury, který dnes profesorka Ambrošová učí a k vzniku knihovny Františka Josefa Scheybala v Robartsově knihovně, vzdálené jen několik set metrů od jejího pracoviště.

60 roků od založení farnosti sv. Václava v Torontu
Poslední z mých tří výletů do minulosti byl inspirován oslavou 60. výročí založení farnosti sv. Václava v Torontu 25. září 2011. Oslavy jsem se zúčastnil, byla mimořádně úspěšná (bylo snědeno přes 220 večeří, skvělá svíčková, dílo Mileny Ulrichové a jejího manžela Václava, který oběd také rozvážel, a Hany Juráskové, která obvykle v kuchyni hraje hlavní úlohu), vyhrávala znamenitá moravská kapela Zádruha z kraje, odkud také přišli biskup Esterka a Otec Švorčík, potěšila účast velvyslance Karla Žebrakovského i jeho poznámka, že tento oběd byl největší krajanskou sešlostí během jeho pobytu v Kanadě a generálního konzula v Torontu, Vladimíra Rumla, který přišel se svojí paní a dcerkou). Výborným (už i proto, že nehazarduje slovy) konferenciérem, byl i zřejmý miláček farnosti, Otec Libor Švorčík. Zmínil se stručně o sv. Václavovi a tím mne přiměl k výletu do historie tentokrát dost vzdálené, do doby, kdy členové vladařských rodin s oblibou vraždili jeden druhého a nebyl to jen Boleslav, který dal zavraždit bratra Václava, ale i Václavova matka Drahomíra, která dala zavraždit jeho babičku Ludmilu. Kníže Václav je znám jako dobrodinec, který živil a oblékal chudé a chránil bezbranné, a když rytíř Radislav (jak to jedna legenda traduje) napadl naši pravlast s mocnou armádou, Václav navrhl, aby se místo armád utkali oni dva, a když vyhrál, místo aby na zemi ležícího Radislava poslal na onen svět, nazval ho bratrem a poslal ho domů. Hůře to dopadlo, když jeho zem napadl saský král Friedrich. Václav uznal Friedrichovu svrchovanost a zavázal se, že mu každoročně pošle stádo dobytčat a dávku zlata a stříbra, což údajně byl jeden z důvodů, proč ho Boleslav dal zavraždit. Ale světu je sv. Václav znám jako Good King Wenceslaus z veselé koledy stejného jména, i když jiná verze tvrdí, že onen dobrý král (a to byl skutečně král) byl Václav IV, který sice chodil incognito mezi lidem a dělal dobro, ale také dal zavraždit královnina zpovědníka, který odmítl prozradit zpovědní tajemství.

Historie farnosti není zdaleka tak dramatická, ale nepostrádá zajímavé okamžiky. Na zakládání farnosti jsem nebyl, ačkoliv před šedesáti lety už jsem v Kanadě byl dva roky. Duchovní správce farnosti jsem znal všechny. S Otcem Bernáškem jsem se utkal o Husa tak divoce, že jsem z katolické církve novinovým článkem vystoupil. Jsem rád, že Otec Bernášek dosud žije a dokonce má svůj kostel. A ještě víc mne těší slova, která kardinál Josef Beran pronesl v projevu na Ekumenickém koncilu v šedesátých letech: „…v mé zemi katolická církev dosud trpí za to, co bylo učiněno v jejím jméně proti svobodě svědomí, jako na příklad upálení kněze Jana Husa v 15. století…“ A omluva v podobném duchu, kterou snad největšímu z Čechů adresoval polský papež, Jan Pavel II.

Byl jsem přítomen svěcení kostela v roce 1963, kdy farnosti “vládl” pro mne nezapomenutelný Otec Jaroslav Janda. Doma se nesnášel s nacisty a většinu války byl vězněm v jejich koncentrácích; nesnášel se s komunisty a musel odejít do exilu. V Torontu se staral o lidi, o které komunita nestála, a faru otevřel lidem, kteří neměli kam jít. Miloval své dva psy a jeho šaty byly plné jejich chlupů. Kouřil jako komín (večer před smrtí jsem ho našel v nemocnici, jak kouří pod kyslíkovou maskou). Obdivoval Rakousko-Uherské mocnářství… A měl srdce ze zlata. Za jeho vlády farnost koupila pozemek se starou budovou, kterou používala, dokud nepostavila dnešní kostel. Navrhl ho český architekt František Štalmach a postavil český stavitel Václav Furbacher, který se zúčastnil oslavy 60. výročí založení farnosti.

O tři roky později kardinál Josef Beran vysvětil oltářní kříž. I u toho jsem byl. Hlavně proto, že jsem chtěl vzdát poctu tomuto nádhernému člověku za jeho statečnost v dvou tragických údobích jeho i našeho národa, která mu vynesla tři roky v Dachau, kde se dělil s druhými o svou chudou porci a svoji jedinou přikrývku dal svému italskému spoluvězni; v únorových dnech 1948 apeloval na komunistickou stranu, aby neničila dílo Tomáše Masaryka a Dr. Beneše; 14. března 1948 sloužil slavnou mši v svatovítské katedrále, které se zúčastnila (aby světu dokázala, že se v ČSR nic nestalo) celá komunistická vláda!) – Josef Beran {tehdy arcibiskup) dal na dveře katedrály vyvěsit provolání, že ačkoliv církev nemůže nikomu odmítnout právo žádat Boha o pomoc, nemůže přijmout filosofii strany nebo hnutí, která je v rozporu s učením církve. Kdo v té době v Praze byl, ví jaké statečnosti bylo zapotřebí k podobné akci. Naposled kázal v katedrále 19. června 1949. Ve svém kázání prohlásil komunisty inspirovanou “Katolickou akci” za podvod a ujistil posluchače, že by nikdy nepodepsal něco, co by bylo v rozporu s učením jeho církve a porušovalo lidská práva. Krátce nato se stal prakticky vězněm ve svém paláci, později internován na různých místech a teprve v roce 1963, na intervenci prezidenta Kennedyho a mnoha jiných osobností a organizací propuštěn. Po jmenování kardinálem 25. ledna 1965 mu vláda dovolila cestu do Říma na instalaci a současně dala na srozuměnou, aby se domů nevracel. Tak se stal exulantem. Tak přišel mezi nás: skromný, pokorný, nenápadný. Nejvíc mi v paměti utkvěla fotografie, na níž vidíme českého primase s jiným pěkným člověkem, Otcem Bohuslavem Janíčkem, v táboru Hostýn řezat dříví…

Měl bych se zmínit i o Otci Jaroslavu Blažkovi, který se v mládí těžce rozhodoval mezi technickou a duchovní kariérou a jehož torontský pobyt nebyl nejšťastnější. Měl bych se zmínit i Otci Svaťovi Rusovi, mému poněkud mladšímu spolužáku ze slánského gymnázia, který se svým bratrem (oba výborní matematici) po roce 1945 chvíli uvěřili v komunistickou iluzi, ale brzy se dostali se stranou do křížku, byli vyloučeni a skončili v exilu. Pak jsme se se Svaťou jeden druhému ztratili, až přišel do Toronta – k mému překvapení jako kněz. Toronto bylo jeho poslední štací.

Na konec jen několik slov o dnešním duchovním správci farnosti sv. Václava v Torontu, Otci Liboru Švorčíkovi (oslavy se vedle biskupa Petra Esterky a Otce Švorčíka zúčastnil nestor českých kněží v Kanadě, Otec Josef Šách a tři slovenští kněží z farnosti sv Cyrila a Metoda v MIssissauze, Fr. Josef Vaňo, jezuitský kněz slovenského původu, profesor Fr. Mike Kolarčík profesor a Fr. Gregory Nowicki). Poprvé jsem ho viděl při jeho první mši v kostele sv. Václava, které předcházelo psychologické střetnutí mezi stoupenci jaksi vyhoštěného Otce Blažka a přicházejícího Otce Švorčíka, radostného a slunného člověka, který vdechl do umírající farnosti nový život a z farnosti sv. Václava vytvořil stánek, v kterém se vedle sebe modlí Češi i Slováci a kde se cítí dobře i lidé, kterým nebyl dán dar víry.

* * *

Josef Čermák: Three trips into the past

In the last two or three weeks three events in Toronto reminded me of the past: A Casual Celebration of the Artistic Director and Producer Adolf Toman, An Evening of the Program of the Czech and Slovak Languages and Literature at the University of Toronto at the Bata Shoe Museum, and Celebration of the 60th anniversary of the foundation of the St. Wencesĺaus Church in Toronto.
A Casual Celebration of…Adolf Toman.

Unfortunately, I couldn’t stay at the Celebration very long (even though I believe I was the only member of the group, which founded the New Theatre, present at the Celebration) and so I don’t know, if anyone mentioned the beginning of the theatre or not. I had to leave the Celebration and run to the St. Wenceslaus Church to attend a concert of the distinguished Czech pianist Boris Krajný. The founding members of the New Theatre, beside Adolf Toman, were: Ferda and Irma Čulíkovi (I called them the loveliest legend of the New Theater), Milan Crhák, Zdena Salivarová – Škvorecká, Hugo Hašek, Joža Ligda, Jindra Polívková, Zlata Novotná, Jan Novotný and  Josef Čermák. Ada dominated the meeting with his magnificent élan and his infectious love of the theatre. Our first offering ( in which – if my memory serves me right – all of the founding fathers (and mothers) appeared - I recall Zdena Salivarová-Škvorecká running around  with a lantern). was Jirásek’s The Lantern. The opening night on March 14, 1970 was a huge success. Adolf Toman played the miller, and what a miller he was!

During the years we were honored by a number of famous actors appearing as guests in our productions: Jiří Voskovec (in Daněk’s play Forty scoundrels and one innocent), Václav Postránecký in Gogol’s The Wedding. We premiered Škvorecký’s play Guest in the House and Václav Havel’s Temptation. The seed sown by Adolf Toman (and the unforgettable – at least to those who knew him and appeared with him, Ferda Čulík) at that founding meeting, brought a good harvest.

The Program of the Czech and Slovak language
I did not attend the Program of the Czech and Slovak language and literatures at the Bata’s Shoe Museum and I saw only a part of it in the New Vision show. The Program was apparently a thank-you to the Czechoslovak Legionary, Tibor Gregor, for his gift to the University of Toronto for the support of the Program, and also to attract attention to the work of Professor Veronica Ambros. The evening at the Bata Shoe Museum evoked in me a chain of memories going back to the very beginning of the Program in 1967. That year I had the pleasure of meeting (I don’t recall whether it was a lunch or supper) two distinguished professors of the University of Toronto, Gordon Skilling (incidentally a friend of Václav Havel) and Kathryn Feuer. It was decided to prepare a plan for developing at the University of Toronto a program of Czech and Slovak languages and literature – when our community was preparing a list of projects to celebrate Canada’s 100th anniversary, the gift to the University of Toronto to be used for covering a part of the salary of the professor of the program ranked first (second was a gift of food to India and the third, a swimming pool at Masaryktown). The last-seventh – project was a special edition of Naše Hlasy. Jiří Hlubůčel and Josef Kuřil, who for many, many years – just as now Aleš Březina publishes this newspaper – published Naše Hlasy at their expense, belonged to that kind of humble and unselfish patriots, who were always in short supply and now more so than ever. And at the fourth page of this special edition you will find a copy of the letter of the president of the University of Toronto, Claude Bissell, dated March 21, 1967 and addressed to Mr. J.R.C. Cermak, Masaryk Memorial Institute Inc., c/o Wahn, Mayer, Smith…, in which president Bissell thanks for the gift and undertakes on behalf of the University to continue the Program for three years and after that “it is the intention of the University to continue without limitation, unless for example a shortage of students should make it impossible.” Quite a few years later (at that time the Program was taught by Professor Gleb Šekulin) we had to remind the University of the existence of this letter. The Czech and Slovak Association of Canada contributed a further sum of money (the first gift to the University in spring 1967 was also made by the Association) and the Program, now taught by Veronica Ambros, marches on. Beside members of our community, much credit for the establishment and continuation of the Program must go to Gordon Skilling, Cathryn Feuer, Robert Johnson and Robert Austen. Professor Austen works closely with Masaryk University in Brno, where every year he runs courses for Canadian students on the history of central Europe, and every weekend takes them to a different capital in that region. This year he took to Brno sixty Canadian students, who will receive credit for their studies in Brno at the University of Toronto.

Closely connected with the Czech and Slovak literature, and so, too, with the Program, is the library of the Czech literature and books about Czechoslovakia and the Czech Republic established in the Robarts library in the name of her son, Frank Josef Scheybal, by Vlasta Scheybal, who added another substantial amount for the maintenance and enlargement of the library in her will (she died two years ago in her native Slaný). The Frank Josef Scheybal library was symbolically opened by president Václav Klaus, when he came to Toronto to receive an honorary doctorate from the University of Toronto. A nice picture showing him, Vlasta Scheybal and the then president of the University, Robert Prichard, hangs in the Robarts library on a wall in the Frank Josef Scheybal Seminar Room.

And so an evening organized by professor Ambros to thank the legionnaire Tibor Gregor for his gift, and perhaps also to make her own work more visible and to celebrate her school, took me back 50 years into the past, to the establishment of the Program, which professor Ambros teaches today and to the establishment of the Frank Josef  Scheybal library in the university library, only a few hundred meters from her workplace.

60th anniversary of St. Wenceslaus Church in Toronto
The last of my three trips into the past was inspired by the celebration of the 60th anniversary of the foundation of the St. Wenceslaus Church in Toronto on September 25, 2011. I was happy to attend. It was very successful (we managed to consume more than 220 diners – excellent roast sirloin of beef, produced by Milena Ulrichová and her husband Václav, who also skillfully served the meals, and Hana Jurásková, who usually rules the kitchen), we were entertained by a first-class folk band Zádruha from Moravia, in fact from the same area which sent to Canada Father Švorčík and to this continent, bishop Petr Esterka; we were pleased by the presence of the Czech ambassador to Canada, Karel Zebrákovský and his remark that this was the largest group of his fellow-countrymen he met since he arrived in Canada, as well as by the attendance of the new Czech general consul in Toronto, Vladimír Ruml, who came with his wife and daughter. The master of ceremonies, Father Švorčík, obviously the darling of his congregation, was masterful, if for no other reason, than his economic use of words. Father Švorčík briefly mentioned the Czech saint, who gave name to the Toronto church and that started my last trip into the past, this time quite distant, the time when the members of ruling families quite frequently enjoyed murdering each other, and it wasn’t just Boleslav who arranged the murder of his saintly brother Václav, but also Václav’s mother Drahomíra, who was responsible for the murder of his grandmother, Ludmila. The good King Weneslaus (who in fact wasn’t a king but a prince) loved to do good, taking care of the poor and defenseless and when the knight Radislav (as one legend hands down) invaded our ancient homeland with a mighty army, and Václav proposed that instead of the two armies, their leaders fight each other, and when he won and Radislav lay wounded on the ground, Václav, instead of dispatching him to the other world, called him brother and sent him home. Unfortunately, it didn’t work out that well, when Bohemia was attacked by the Saxon king Friedrich. Václav acknowledged Friedrich’s outright and agreed to send to him every year a herd of oxen and a portion of silver and gold. This likely was one of the reasons, why Boleslav had him killed. But the world remembers Václav as the Good King Wenceslaus from the cheerful Christmas carol of the same name, even though others claim that that good king Wenceslaus was Václav IV (and that one was a king) who used to walk incognito among his subjects and also did good, but also ordered the murder of the Queen’s confessor who refused to reveal what he was told in confession.

The history of the St. Wenceslaus parish is not even closely as dramatic as that, but it doesn’t lack interesting moments. I was not present when the parish was founded, even though 60 years ago I already resided in Canada for two years. I knew all the priests fairly well. In fact I got involved in a dispute about Jan Hus with the then parish priest, Father Bernášek, so violently, that I withdrew from the Church in a newspaper article. I am happy, though, that Father Bernášek is well and has a church of his own somewhere in Europe. And I am even happier to know that at the Ecumenical Council in the sixties of the last century, Cardinal Josef Beran had this to say about Jan Hus: “…In my country the Catholic Church is still suffering because of what has been done in its name against the freedom of the conscience, such as, for example, the burning on the stake of the priest Jan Hus in the 15th century…” And I am grateful for the apology in the same spirit, addressed to the possibly greatest of the Czechs by the Polish pope, John Paul II.

I was present at the consecration of the church in the year 1963, when the parish priest was the unforgettable Father Jaroslav Janda. At home, during the war, he didn’t get along with the Nazi and spent a better part of the war as a prisoner in their concentration camps; a little later, he didn’t like the Communists, and ended in exile. In Toronto, he cared for the people the community wasn’t interested in and opened the place where he lived to people, who had nowhere to go. He loved his two dogs and his clothes were full of their hair. He smoked like a chimney {the night he died, I found him smoking under his oxygen mask). He admired the Austro-Hungarian empire…And had a heart of gold. During his “reign” the parish bought a piece of land with an old building which the Church used until it built its church. The church was designed by a Czech architect, František Štalmach and erected by a Czech contractor, Václav Furbacher (who attended the celebration of the 60th anniversary of the foundation of the church). Three years later, Cardinal Josef Beran consecrated the altar cross. I attended that, too. Mainly, because I wanted to pay tribute to a magnificent human being for his courage during the two tragic periods of his-and also our nation, for which he paid - in the first period – with three years in Dachau, where he shared his beggary portions with others, and where he gave his only cover to his Italian fellow-prisoner; in the February days of 1848 he appealed to the Communist party not to destroy the work of Thomas Masaryk and Dr. Beneš; on March 14, 1948, he said a solemn mass at the St. Vitus Cathedral which was attended (to show that in spite of the Communist coup d’état, it was business as usual) by the whole Communist government! Josef Beran, then the archbishop of Prague, had on the door of the Cathedral fastened a proclamation stating that – although the Church cannot deny anyone the right to seek help – it cannot accept the philosophy of a party or movement, which is contrary to the teaching of the Church. Who was in Prague in those days, knows how much courage was needed for that kind of action. Beran preached in the Cathedral for the last time on June 19, 1949. In his sermon he declared the Communist inspired “Catholic action” a fraud and assured his audience, that he would never sign anything which would clash with the teaching of the Church and which might infringe on human rights. Shortl\y afterwards he virtually became a prisoner in his own castle, later was interned at different places and  released only in 1963 – at the intervention of President Kennedy and many other personalities and organizations. After he was appointed cardinal on January 25, 1965, the government allowed him to attend his installation in Rome, on the understanding that he would not be allowed to come back. And so he became an exile. He came to us modest, humble, inconspicuous. What I recall most often about him, is a photograph showing the Czech primate sawing wood with another fine man, Father Bohuslav Janíček, at Camp Hostýn…

I should mention Father Jaroslav Blažek, who – as a young man – had a hard time choosing between a technical and spiritual career and whose Toronto sojourn was not the happiest one. I should also mention Father Svaťa Rus, my somewhat younger schoolmate from the Latin shool in Slaný. who – with his brother (both excellent mathematicians) – after 1945 for a while believed the Communist illusion, but soon came to close quarters with the party, were expelled and ended in exile. Then Svaťa and I went different ways, until he came to Toronto – to my surprise as a priest. Toronto was his last stop.
To close, a few words about the present spiritual leader of the Toronto parish, Father Libor Švorčík (the anniversary celebration was attended – in addition to bishop Peter Esterka and Father Švorčík – by  the nestor of the Czech priests in Canada, Father Josef Šách, and three Slovak priests from the St.Cyril and Metod parish in Mississauga, Fr. Jozef Vaňo ( a Jesuit priest of Slovak origin), professor Fr. Mike Kolarčík and Fr. Gregory Nowicki. I first saw Father Libor Švorčík when he said his first mass in the St. Wenceslaus Church in Toronto. The mass was preceded by a psychological clash between the followers of the somehow banished Father Blažek and the incoming Father Švorčík, a joyous sunny man, who breathed into the dying parish new life and transformed it into a place, where Czechs and Slovaks pray next to each other and where even people who did not receive the gift of faith, feel at peace.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Kdykoliv s ní hovořím, uvědomuji si, jak se svět změnil za těch 87 let, co jsem tu na návštěvě. Představte si na příklad obchodní ulici většího města před 87 lety, ulici, kam ženy chodily nakupovat. Všude plno dětských kočárků. Kdo je strkal? Samé ženy. Muži se labužnicky špacírovali vedle svých chotí. A podívejte se na tu ulici dnes. Kočárků možná míň (podle toho, kolik tam bydlí bělochů) a všecky strkají muži. A ženy se labužnicky špacírují vedle svých manželů, skoro jako kdyby ke kočárku (a jeho obyvateli) nepatřily. Koncem padesátých let minulého století jsme v prvním semestru na právnické fakultě torontské univerzity měli jednu ženu. Vydržela jen do Vánoc. Dnes ženy na právnických fakultách i jiných učilištích mají často většinu a s muži drží krok skoro ve všech profesích, vyjímaje špičkové hudební skladatele, mozkové chirurgy, básníky, čelisty…

Mé první setkání s Markétou Slepčíkovou – poněvadž byla první Češkou v plném rozkvětu moderního profesionálního ženství - na mne působilo jako malá lavina. Zřejmě talentovaná, ještě mladá pěkná žena, nabitá energií a ctižádostí přetvářet svět k svému obrazu. Hlavní těžiště její ctižádosti byla zřejmě krajanská televize, také proto, že v televizi pracovala už doma. Ale to předbíhám.

Markéta se narodila, právě když v Československu vrcholilo pražské jaro, 16. července 1968. Ve svých rodných Pardubicích strávila dětství (ale část ho rovněž strávila v kraji českých básníků, ve Vysokém Veselí u Jičína v Českém ráji) a vystudovala gymnázium. V roce 1986 se stala redaktorkou krajských novin v Hradci Králové a od roku 1988 do 1992 studovala žurnalistiku. Po ukončení studií nastoupila v televizi v zpravodajském oddělení jako redaktorka, a poněvadž její diplomová práce se zabývala romskou problematikou, pracovala na dokumentu o tomto problému a dva roky vedla televizní romský program.

Potom přešla v televizi do dramaturgie, čtyři roky pracovala v Krásném filmu na Barrandově a poslední čtyři roky jako redaktorka pražské kabelové televize, kde byla tak úspěšná, že za tři roky se stala šéfredaktorkou. Politická situace se začala zhoršovat a Markéta se s manželem a  synem v roce 1998 odsunuli do Holandska, kde se živili, jak se dalo. Nijak se jim tam nelíbilo a začali plánovat cestu za moře. V roce 1999 se odstěhovali na Nový Zéland, ale po roce (v září 2000) se přestěhovali do Kanady.

Usadili se v Torontu. Ve svém novém bydlišti Markéta působila jako uklízečka a později jako prodavačka v uzenářství a pekařství u Pichlíků. Pak si našla práci jako dobrovolnice ve vládní instituci pro nově příchozí (zvlášť pro rodiny, které se těžko asimilovaly), kde ji nakonec přijali jako placenou sílu až do doby, kdy grant, z něhož byla placena, skončil. Pak se “přeškolila” na sekretářku a ve své novém převlečení vstřebávala do sebe nové pracovní zkušenosti u firmy Trans-Com, ale po devíti měsících se s jejím šéfem, Jerry Formánkem, u něhož našla práci řada krajanů, dohodli, že možná její talent není u něho plně využit a Markéta si našla práci v televizní společnosti OMNI, kde po čase (po předvedení pilotních programů (Masaryktown, povodně v Praze) založila českou (spíš českou a slovenskou) televizi. A to nebylo snadné: musela podepsat kontrakt na 13 programů (13 týdnů), najít kameramana. A neměla peníze. Našla sponzory (Markétě není snadné říct ne): Transco Jerry Formánka, Czech Airlines (v Kanadě dnes blahé paměti – dovedete si představit, že vás odvezly z Toronta rovnou do Prahy?) a menší částky obdržela od Masarykova ústavu a Českého a Slovenského sdružení v Kanadě. Za pouhé tři měsíce si mohla najmout střihače.

“Nová vize“ Markéty Slepčíkové má úcthodné poslání: informovat o životě české komunity v Kanadě, natočit profily některých krajanů a zachytit  kus krajanské historie. A dělat to profesionálně. Za své nejúspěšnější programy Markéta považuje portréty krajanů. OMNI zřejmě za nejvýznamnější považuje Markétin dokumentární film Tři vlny o české emigraci do Kanady, který tato společnost financovala a již několikrát vysílala ve vlastním pořadu. Nová vize ho bude smět vysílat ve svém pořadu teprve po uplynutí určité doby. Mimořádně úspěšný byl i film Nové vize o Slovácích v Kanadě, který byl několikrát vysílán i na Slovensku, poprvé v nejfrekventovanějších večerních hodinách na svátek Cyrila a Matoda (slovenská televize má zřejmě větší zájem o slovenskou komunitu v Kanadě, než česká o českou). Nová vize hraje významnou úlohu i jako inzertní medium pro krajanské firmy i jedince. Nabízí své služby i pro jiné účely: profesionální zvěčnění našich svateb, křtin, výročí, maturit, udělení akademických hodností…

Má několik sponzorů, společnosti Milana Kroupy, Acunu, bez nichž by nemohla přežít, podporu české vlády a několik jedinců. Zaslouží si daleko větší podporu od nás ostatních. V neposlední řadě i proto, že je spolu se Satellitem a Novým domovem a lokálními periodiky  Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, (z nichž mnohé mají vysokou úroveň jako kitchenerský Dobrý den, winnipegský Pramen), Edmontonským Zpravodajem a Zpravodaj ve Vancouveru mluvčím naší komunity a po mém soudu – určitě v Ontariu – nejúčinnějším.

Ani Markéta by nemohla zvládnout složitý proces natáčení a vysílání týdenních programů bez pravidelné anebo alespoň občasné pomoci několika spolupracovníků: Věry Kohoutové, Jiřího  Grosmana, Zuzany Hahnové, “Dagmar Truhlářové a kameramanů Jozefa Karolyho a Dušana Ensingera, k nimž nedávno přibyl i syn Markety, Sebastian”. A Nová vize by  bývala sotva přežila bez masivní pomoci Ládi Horáka, který Nové vizi (i torontské slovenské televizi) dal zadarmo k dispozici své pracoviště, a když končil činnost, oběma krajanským televizím věnoval střižní vybavení. Ale daleko nejdůležitějším přínosem v několika posledních letech je kamera i styky manžela Markéty, Igora Rešovského, kameramana známého divákům slovenské televize i divákům několika světových televizních organizací. Markétě a jejím spolupracovníkům a hlavně Nové vizi blahopřejeme k prvním 400 programům a doufáme, že jim zbývá dost energie na1000 dalších.

Jeden z nich, který bude rovněž financován společností OMNI, slibuje být zvlášť úspěšný: Bude natočen hlavně ve Vancouveru a přiblíží nám české vancouverské Divadlo za rohem a slavného vancouverského Čecha, lékaře, vědce, herce a režiséra, Dr. Josefa Skálu.

* * *

Foto pro CzechFolks.com ©  Zuzana Hahnová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

Stručná životopisná črta (jejíž je Jan autorem) v jeho závažné knize Sokol malé dějiny velké myšlenky říká:

“Jan Waldauf,

narozen 8.dubna 1929 v Nových Hradech. Od roku 1948 v exilu, od roku 1949  v Kanadě. V Československu člen Tělocvičné jednoty Sokol České Budějovice II., člen dorostového odboru Sokolské župy Husovy, cvičil na X. všesokolském sletu v roce 1938 a na XI. sletu v roce 1948. V exilu vedoucí žactva exilové sokolské jednoty Ludwigsburg-Krabbenloch. V Kanadě činovnik Sokola Toronto, Sokolské župy Kanadské, Ustředí čs.sokolstva v zahraničí, Kanadské tělocvičné federace a Poradního sboru kanadské vlády pro tělovýchovu a sport.”

I tak se to dá říct. I když to skoro nic neříká ani o tom, co Jan dělal, ani o tom, kdo jako člověk byl. Jan měl na příklad zcela jiný přístup k odkazu svého otce, také Jana, kterého miloval a obdivoval, než k svému vlastnímu. Bolelo ho, že jeho otec je skoro zapomenut. A bolelo právem: Jan k svému sokolování přišel prostřednictvím svého otce, člověka až do války (a mimo sokolování) skoro všedního. Ale když nacisté obsadili zbytek Československa (už tři dny po obsazení se Hitler a Himmler ptali K.H. Franka na české ilegální hnutí a nejvíce je zajímalo chování Sokolů), Jan otec našel sama sebe. Postavil se na odpor německé rozpínavosti. 3. září 1939 byl zatčen, zbytek války strávil v koncentrácích – naposled v Dachau – odkud se vrátil s podlomeným zdravím 22. května 1945 a o několik roků později zemřel. Svou sebeobětovnou péčí o spoluvězně – hlavně v Dachau – kde měl zásluhu o záchranu mnoha lidských životů – si vysloužil úctu a obdiv nejen Janův (viz článek “Otec svého syna”, Satellite, CzechFolks).

A tak si myslím, že Jan ml. by mi – samozřejmě počítám s jeho svolením - dovolil, abych  jeho život hodnotil nějak tak, jako on hodnotil život a dílo svého otce. Začněme třeba s obohacením jeho popisu vlastní kariéry: Byl jedním z nejmladších uprchlíků. Do Kanady připlul na lodi U.S.A.T LeRoy Etlinge, která přistála v Halifaxu 23. dubna 1949, jako jeden ze 113 pasažérů, mezi nimiž byli četní  krajané: Jiří Brandys, Jaroslav Kasanda, Lub. Kolibáč, David Kroulík, Standa Skála, Jan Marr, Jan Matějovič, Miroslav Pouzar, Svatopluk Tománek, Milan Vítek, Josef Čermák…(Jak se ukázalo, nebyl to náklad k zahození). V Kanadě Jan pracoval jako zemědělský dělník, drvoštěp, špeditér a účetní. V roku 1963 se stal Comptrollorem u firmy Dunwoody and Company (kde byl Jiří Corn partnerem a Dr. Karel Jeřábek pracoval jako Trustee. V roce 1975 přešel k firmě Mitsui&Co (Canada) Ltd., odkud odešel do penze jako Vice-President. Za zmínku stojí i to, že po léta zastával funkci pokladníka Českého a Slovenského sdružení v Kanadě i Kanadského Fondu pro československé univerzity.

Zmiňme se třeba i o tom, že byl hlavním organizátorem skvělých sletů Ustředí čs. sokolstva v zahraničí ve svobodném světě, včetně památných sletů ve Vídni a v Curychu. Ten curyšský  v červenci 1976 zvlášť chytne za srdce. Už proto, že byl společným dílem mnoha lidí, ale hlavně Jana Waldaufa a jeho ženy Vlasty, náčelníka a náčelnice Ustředí. Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku o tomto sletu napsal, že “se ho zúčastnily jednoty prakticky z celého světa: jednoty sdružené v Americké obci sokolské, australské, brazilské, kanadské; nejvíce však byly zastoupeny jednoty evropské: Basilej, Baden, Curych, Solothurn, Lucern a Winterthur s pobočkami v St.Gallen a v Thurgau. Cvičilo přes 800 sokolů a sokolek (podle Našich hlasů všech cvičících bylo 980 – pozn. autora) a slet zhlédlo více, než 6 000 diváků. Myslíme si, že žádná jiná exilová organizace, ba snad žádná jiná organizace vůbec by nedokázala ve své režii, za své peníze, podporována pouze nadšením jednotlivců, dokázat podobné.” Ludvík Rychtera popsal své dojmy v krajanském rozhlasovém vysílání na stanici WXEN v Clevelandu v USA: ”Prožíváme ovzduší slavných pražských sletů. Jásot do ochraptění, smích a pláč…v ústech slano slzami, za něž se nestydím…sokolský slet v nejkrásnějším slova smyslu”. František Fiedler, SOS – Stručný Oznamovatel Sokola Pařížského -napsal: “Zásluhu o tento povzbuzující úspěch má…náčelnictvo Ustředí, bratr a sestra Waldaufovi, jehož dokonalá organizace se doplňovala s organizací curyšských.” (A nešlo pouze o zásluhy náčelnické: jak uvádí ve své zprávě Marie Provazníková, dívčí prostná ve společném cvičení dorostenců byla složena Vlastou Waldaufovou).

Kapitolou pro sebe byl a zůstává Sokolský věstník, po soudu mnohých nejlepší sokolský časopis na světě. Jan ho redigoval několik desítek (málem jsem napsal ‘set’) let. Zánik časopisu (Jan už nemohl a nikdo jiný neměl odvahu) byl pro mnoho sokolů málem osobní tragedií. Ale k tomu došlo až mnoho let po pádu komunizmu a obnově Sokola. Domníval jsem se, že po pádu komunizmu bude Jan Waldauf povolán do čela ČOS. Byl po mém soudu svým osudem výjimečně připraven vdechnout do potácející se organizace ducha jejích zakladatelů a vlastní věrnost sokolským ideálům. Nestalo se tak. Tehdejší vedení ČOS dokonce odmítlo přijmout Čs. Sokol v zahraničí za svého člena. Činovníci obnoveného Sokola ujišťovali zahraniční sokoly, že jejich jednoty se určitě stanou “nedílnou součástí ” ČOS a stanovy obnovené ČOS “obsahovaly ustanovení o členství zahraničních sokolských jednot”, ale pak byli zahraniční sokolové nejdříve požádáni, aby svůj vstup do ČOS “o jeden nebo dva roky odložili”, a o něco později se “výbor obnovené ČOS na svém zasedání 18. a 19. listopadu 1995 usnesl změnu stanov, která dosavadní ustanovení o členství zahraničních jednot v ČOS zrušila a tím možnost jejich členství v ČOS vyloučila.” Jan, který vždycky odmítal i jen zmínku o vhodnosti svojí osoby na funkci starosty, byl vývojem v hnutí, kterému dal tak velikou část svého života, těžce, ale ne smrtelně zasažen. A kdyby byl býval vtažen do zakalených vod  listopadové české sokolské organizace, našel by čas a sílu napsat své dějiny “velké myšlenky”?

První díl Waldaufovy knihy Sokol  malé dějiny velké myšlenky vyšel v roce 2007 v nakladateltví Atelier IM Luhačovice (kde vyšla celá řada exulantských autorů a také druhý a třetí díl Waldaufových dějin). Zabýval se historií sokolství od jeho založení 16. února 1862 v Praze až do období československého Sokola v exilu. Druhý a třetí díl (které vyšly jako 24. a 25. svazek “Sokolské knihovny” Ústředí československého sokolstva v zahraničí) zaznamenávají “činnost a život sokolských zahraničních jednot a pokus o obnovu Sokola v Československu a obnovu Československé obce sokolské po listopadu 1989″. Zvlášť působivý (jak ukazuje hořejší citát úryvků ze záznamu o curyšském sletu v roce 1976) je popis sletů Ustředí Sokola v zahraničí. Bylo jich sedm. V druhém dílu najdeme reportáž o prvním sletu ve Vídni v roce 1962, druhém sletu v Montrealu v roce 1967 a o třetím sletu (opět ve Vídni)  v roce 1972. Třetí díl zachycuje atmosféru čtvrtého sletu v Curychu 1976, pátého sletu ve Vídni (v pořadí třetího) v roce 1982, šestého sletu v Curychu (v pořadí druhého), a posledního, sedmého, sletu Ustředí v roce 1990 v Paříži. Kdyby Jan Waldauf neudělal nic jiného, než že sepsal tyto dějiny (celkem 1 822 stran!) zasloužil by si zlatou medaili ČOS.

Jan Waldauf byl současně jednoduchý i složitý člověk. Zahleděný do svého úkolu, i když laskavý a skoro hravý, dovedl vládnout pevnou rukou a tvrdě zasáhnout, když se mu zdálo, že se děje něco nepatřičného (jedna z torontských sester se mi svěřila, že se ho v mladším věku bála.) Poněvadž sám byl v každém směru ukázněný (nekouřil, nepil, cvičil, pochodoval, lyžoval a dřel – v zaměstnání, a ještě víc v Sokole), instinktivně očekával – alespoň v mladšíh letech – totéž od druhých. Měl dvě velké lásky: rodinu a Sokol. Většinou se skvěle snášely, už proto, že  Vlasta byla rovněž od mládí sokolkou a spolu slavili triumfy na sletech v celé řadě zemí. Ale pochopitelně občas – v pozdějších letech – Janovo vášnivé soustředění na sokolstvo, jemuž obětoval nejen skoro všechen svůj čas, ale i peníze, vyvolal mezi oběma láskami určité napětí. Vztah zdaleka ne tak dramatický, jak ho ve svém slavném dvojverší popsal Jiří Wolker: “Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má/ proč jednu zabijí a na druhou umírá?” Ale pro Jana i Vlastu to byla zkouška, kterou museli projít. A obstáli.

Jan byl mírný, pokojný člověk, který se vyhýbal sporům. Měl k nim přímo fyzický odpor. Když v jedné krajanské organizaci několik lidí začalo monopolizovat skoro všechen čas ne právě vybíravými útoky na členy, kteří nesdíleli jejich ideologické ladění, Jan se s nimi nepral. Prostě přestal na schůze chodit. Nezúčastnil se přímo ani dvou soudních bitek  (Kirschbaumův případ a případ definice uprchlictví) v nichž řada jeho přátel (i organizací) byla žalována o milionové částky. A měl pravdu – v případě prohry by finančně ohrozil svoji rodinu. Přijal – se vzácnou noblesou, i když s pocitem hořkosti - i rozhodnutí výboru obnovené ČOS v listopadu 1995, jímž byla zrušena dosavadní ustanovení o členství zahraničních jednot v ČOS a tím vyloučena možnost jejich členství v ČOS. Co nepřijal, byla věrolomnost a mravní otrlost některých sokolských funkcionářů v obnovené ČOS, které pranýřoval (ale zase s neuvěřitelnou noblesou) v korespondenci s přáteli, v poddání ČOS i v tisku. Nejtvrdší boj svedl o svůj život. Ten boj mu byl vyhlášen nečekaně: před méně než dvěma roky na šibřinkách v Torontě, kde čiperně roztáčel Barbaru Sherriffovou. Najednou jako by ztratil schopnost mluvit. V nemocnici zjistili, že měl slabou mozkovou mrtvici. A rakovinu na třech místech: na mozku, na plících, v břiše. Diagnóza nebyla dobrá. O pár dní později mi řekl, že je vyrovnám s tím, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. A říkal to tak klidně, jako by mluvil o počasí. Jen jeho oči ztratily lesk. Při poslední procházce v High Parku jsme šli kolem květinového záhonu, ozářeného odpoledním sluncem. Jan se zastavil a řekl, tak nějak teskně, jako by se loučil: “To je krása!”

Jan dal velkou část svého života Sokolu. Ale zbyla mu energie i na činnost méně viditelnou, méně historickou. Myslím, že mi v paměti nejdéle zůstane Jan dirigující před mší dopravu u kostela sv. Václava v Torontu, Jan organizující programy pro schůzky torontského klubu seniorů, Jan vedoucí kolem dušiček skupinku Sokolů po torontských hřbitovech – každý rok jsme navštívili hroby několika Sokolů, kteří nás o pár kosmických vteřin předešli na druhý břeh. Včera se k nim připojil další, snad největší, Sokol své generace.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

* * *

Josef Čermák: Jan Waldauf dead at 82

On Thursday, September 8, 2011, at 2:30 in the afternoon, Jan Waldauf, a remarkable member of the Sokol gymnastic movement, and a truly remarkable human being, died – at the age of 82 – at the Princess Margaret Hospital in Toronto. He disliked pomp and big words and I feel that we should be spare in our tribute to his life.

A biographical sketch in his important book Sokol malé dějiny velké myšlenky (Sokol a little history of a great idea), written by him, reads: “Jan Waldauf, born April 8, 1929 in Nové Hrady. Beginning in 1948, lived in exile, from 1949 in Canada. In Czechoslovakia was a member of the Tělocvičná jednota Sokol České Budějovice (Gymnastic unit Sokol Ceske Budejovice), a member of the youth group of the Hus district, performed at the X. All Sokol Festival in 1938 and the XI. Festival in 1948. In exile, leader of pupils of the exile Sokol unit in Ludwigsburg-Krabbenloch. In Canada held office in Sokol Toronto, Sokol Canada, Central office of Sokol Abroad, Canadian Gymnastic Federation and the Advisory Council of the Canadian Government for physical training and sport.”

That’s one way to put it. Even though it says hardly anything about what Jan did, or about the kind of man he was. He himself looked very differently at the legacy of his father, whom he loved and admired, than at his own. It pained him that his father was almost forgotten. And rightly so: Jan inherited his passion for Sokol from his father (also Jan), a man until the war (and apart from Sokol) almost ordinary. But when the Nazis occupied the remainder of Czechoslovakia on March 15, 1939 (a mere three days later Hitler and Himmler quizzed K.H. Frank (Hitler’s man in in the occupied territory) about the Czech illegal movement and were particularly interested in the actvities of Sokol), Jan, Sr. found himself. He was arrested on September 3, 1939 for resisting the attempts of the occupiers and their local collaborators to poison the soul of his people and spent the rest of the war as  a prisoner in several concentration camps, ending in Dachau, where his self-scarifying care for his fellow prisoners earned him admiration and respect of all (see the article :”Father of his son”, Satellite, CzechFolks). His health, when he returned home on May 22, 1945 was shattered and he died just a few years later.

And so I believe that Jan, Jr. would allow me – I count on his consent – to value his life along the lines he valued his father’s. Let’s start with enriching his description of his own career.

He was one of the youngest refugees. He arrived in Halifax, Canada on the ‘U.S.A.T. Le Roy Eltinge’ on April 23, 1949, as one of 113 passengers, among them many of Czech or Slovak origin: Jiri Brandys, Jaroslav Kasanda, Lub. Kolibac. David Kroulik, Standa Skala, Jan Marr, Jan Matejovic, Miroslav Pouzar, Svatopluk Tomanek, Milan Vitek, Josef Cermak…(Not -as time was to prove – a worthless consignment). In Canada, Jan worked as a farm laborer, a lumberjack, accountant. In 1963, he became Comptroller at the Chartered Accountants firm Dunwoody and Company (where George Corn was a partner and Dr. Karel Jerabek worked as Trustee in Bankruptcy. In 1975 Jan joined Mitsui (Canada) Ltd., eventually retiring as Vice-President. For years, he held the position of Treasurer of the Czech and Slovak Association of Canada, as well as the Canadian Fund for the Czechoslovak Universities.

We should also mention that he was the main organizer of the glorious slets (gatherings in the free world of the Centre of the Czechoslovak Sokols Abroad, including the memorable slets in Vienna and Curych. The Curych slet in July 1976 was particularly significant and heartwarming. For one reason, although it was a joint effort of many people, it was truly an achievement of Jan Waldauf and his wife, Vlasta, the men and women leaders of the Centre. Zpravodaj, a periodical for the Czechs and Slovaks living in Switzerland, had this to say about this slet: ” Participating at this slet were Sokol units from all over the world, units of the American, Australian, Brazilian, Canadian Sokol organizations; but the strongest representation came from the European units: Basilej, Baden, Curych, Solothurn, Lucern and Wintherthurn, with branches in St. Gallen and Thurgau. More than 800  (according to Nase Hlasy (980) athletes took part and their performances was witnessed by more than 6,000 spectators. We feel that no other exile organization (and possibly no other organization of any kind) would be able – on its own, relying only on its own resources, supported only by the enthusiasm of individuals, duplicate this feat.” This is how Ludvik Rychtera described his impressions in his broadcast on the Cleveland radio station WXEN: ” We live in the atmosphere of the magnificent Prague slets… jubilation until we are hoarse, laughter and crying.. our mouths are salty with tears no one is ashamed of …A Sokol slet in the best sense of the word.”  Frantisek Fiedler, SOS-Brief s Announcer of Sokol Paris, wrote: ” The credit for this encouraging success must go …to the leadership of the Centre, brother and sister Waldauf, whose perfect organization complemented the organization of the Curych team.” (And when talking about sister Waldauf, it wasn’t only the leadership as pointed out in her report by Marie Provaznikova: the physical exercises for girls in the joint exercises for the young people were written by Vlasta Waldauf).

A chapter by itself is the Sokol bulletin, in the view of many the best Sokol periodical in the world. It was edited (and largely written) for decades (I almost wrote ‘centuries). The disappearance of the bulletin (Jan was unable to continue, and no one was brave enough to take it on) was for many members of Sokol almost a personal tragedy. But that came about many years after the fall of communism and renewal of Sokol. I thought that after the fall of communism Jan would be appointed president of the Czecoslovak Sokol Organization. He was – in my view – eminently equipped by fate to breathe into the shaky organization the spirit of its founders and his own faithfullness to Sokol ideals. It did not happen. The leadership of the Czechoslovak Sokol Otganization (CSO) even refused to accept the Czechoslovak Sokol Abroad as its member.. The then leaders of the Organization kept assuring Sokols from abroad that their unit would definitely become an “indivisible part” of the Czechoslovak Sokol Organization  and indeed, there was, “in the regulations of the renewed CSO a provision respecting the membership of the external Sokol units ,” but then the external Sokols were asked “to postpone their entry into CSO by a year or two”, a little later the executive of the renewed CSO  decided at its meeting on November 18 and 19, 1995 to change the regulations respecting the membership of the external Sokol units by cancelling them and so cancel any possibility of their ever becoming members of the CSO. “Jan, who always rejected any mention of his being suitable to become the head of CSO, was deeply, but not mortally wounded by the developments in the organization, to which he dedicated a large portion of his life. And had he been drawn into the mudded waters of the November CSO, would he have been able to find the time and strength to write his history of “the great idea”?

The first volume of Waldauf’s book “Sokol a little history of a great idea” appeared in 2007 in the publishing house Atelier IM in Luhacovice (the publishers of a number of the exiled authors, as well as of the second and third volume of Jan Waldauf’s book) covered the story of Sokol from its foundation on February 16, 1862 in Prague, until the period of the Czechoslovak Sokol in exile. The second and third volume (appearing as 24. and 25. volumes of the “Sokol library” of the Centre of the Czechoslovak Sokol Abroad, report the “activities and life of the Sokol external units and the attempt at restoration of Sokol in Czechoslovakia in 1968 , and the restoration of the CSO after November 1989.” Particularly winning (as indicated by the excerpt from the description of the Curych ‘slet’ in 1976) is the reporting on the ‘slets’ of the Centre of the Sokol Abroad. There were seven of them. The second volume features reports on the first ‘slet’ in Vienna in 1962, the second ‘slet’ in Montreal in 1967, the third ‘ slet’ (again in Vienna) in 1972. The third volume captures the atmosphere of the fourth ‘slet’ in Curych in 1976, the fifth ‘slet’ in Vienna (the third in that City) in 1982, the sixth ‘slet’ in Curych (the second in that city), and the last, seventh, ‘slet’ in 1990 in Paris. If Jan Waldauf had not achieved anything other than writing his Sokol history (1 822 pages!), he richly deserves the gold medal of the CSO.

Jan Waldauf was a simple, but at the same time a complex man. Focussed on his task, even though kind and at times almost playful, he knew how to be firm and how to make hard decisions, especially when he felt that something improper was going on (one of the Toronto Sokol women confined in me that – when she was younger – she was afraid of him). Because he himself was highly disciplined (he didn’t smoke or drink, he exercised, walked, ran, skied and worked – at work, and even harder in Sokol), he instinctively expected it – at least in his younger years – from others. He had two great loves: his family and Sokol. Most of the time, they coexisted gloriously, one of the reasons being that Vlasta was also a Sokol member from her early youth, and together they celebrated triumphs at ‘slets’ in an impressive number of countries. But, understandably, in the later years, Jan’s passionate concentration on the Sokol movemenet, to which he gave not only all his free time, but also some money, created between the two loves a measure of tension.

A relationship nowhere as dramatic as the one Jiri Wolker described in his famous verses: “Why does man on this earth always have two loves/ why does he kill one and dies from the other?” But even so, it was a test for Jan and Vlasta. A test they passed.

Jan was a gentle, peaceful man, who avoided argument at almost every cost. It was almost physical distaste. When in one of our organizations a couple of people started to monopolize almost all the time by attacking people who didn’t share their ideology, Jan didn’t fight with them. He simply stopped coming to the meetings. He didn’t directly joined in two court cases (the Kirschbaum case and the case involving definition of ‘refugee’), in which  his friends (and organizations he belonged to) were sued for millions of dollars. And he was right. Had he joined and had we lost either case, it might have financially ruined his family. He accepted – with rare refinement, even though with bitterness - the decision of the executive of the CsO in November 1995, which cancelled the provisions respecting membership of the external units in the CSO and so destroyed any chance of their membership. What he never accepted, was the perfidy and cynicisms of some  officers in the renewed CSO, which he criticized (but even then with incredible refinement) in correspondence with friends, in submissions to the CSO and in publications. The toughest fight he fought was for his life. It came in a strange way: he was nimbly dancing at a Sokol dance with Barbara Sherriff. Suddenly, he couldn’t speak. He was taken to a hospital where they found that he suffered a light stroke, but also found cancer on his brain, on his lungs and in his stomach. The diagnosis wasn’t good. When I saw him a little later, he told me, that he accepted that this fight he couldn’t win. He said it as calmly as if he was talking about weather. Only his eyes lost some of their spark. During our last walk in the High Park three months ago we walked by a flowerbed, bathing in the afternoon sun. Jan stopped and said in a voice full of melancholy, as if he was saying goodbye: “Such beauty!”.

Jan gave a large part of his life to Sokol, but he managed to keep some of his energy for activities less visible, less historic. I think I’ll remember him longest as he was every Sunday before the mass directing traffic at Father Libor Svorcik’s St. Wenceslaus Church in Toronto, or preparing program for the Wednesday meeting of the Seniors Club, or leading – around All Souls Day – a handful of Sokols around theToronto cemeteries, looking for the graves of Sokols who predeceased us to the other shore by a few cosmic seconds. On September 8, 2011, at 3:20, they were joined by another, possibly the greatest, Sokol of his generation.

* * *