CzechFolks.com PLUS

Neděle 10. dubna 2011 nebyl den docela jako každý jiný. Alespoň v Torontu, alespoň v české i slovenské komunitě a rozhodně ne pro ty, kteří se ten den po mši sešli ve společenském sálu kostela sv. Václava, pro ně to byl den sváteční a nejen pro to, že to byla neděle. Ten den torontská sokolská jednota totiž vzpomněla 100leté výročí založení první sokolské jednoty v Kanadě. Před sto lety, 22.října 1911, byla českými horníky a jejich rodinami, žijícími v oblasti Crows Nest Pass v Britské Kolumbii, zvlášť v Michel a Natal (nedaleko dnešního Sparwoodu) založena v Michel sokolská jednota, kterou nazvali “Sokolem Krušnohorským”. Čtěte více ZDE »

V roce 2003 poslali z NASA do vesmíru raketu s osmi členy t. zv. “Columbia Missiom”. Všichni ztratili život v jejím tragickém zakončení. Včetně izraelského člena této mise, Ilana Ramona, který na palubu rakety vzal kresbu krajiny na měsíci, dílo čtrnáctiletého Petra Ginze. I tato kresba vzala za své…

16. března 2011 byl v Lincolnově Centru v New Yorku promítán pro dvě stě pozvaných hostů dokumentární animovaný film, ” The Last Flight of Petr Ginz” (Poslední let Petra Ginze). Film byl vytvořen a prezentován Wake Forest University. Jedním z řečníků, kteří film uváděli, byla paní Tamar Zemah-Marom, Petrova neteř, která na oslavu přiletěla z Izraele.

Mezi dvěma sty pozvanými hosty byl torontský John Freund, který své kouzelné dětství v Českých Budějovicích i hořká léta v nacistických koncentracích popsal ve vysoce ceněné knize vzpomínek (“Spring’s End” – Konec jara – vyšla anglicky a francouzsky v edici Azrieli). Čtěte více ZDE »

Když jsem ho někdy před rokem viděl naposled, připadal mi neuvěřitelně mladý, skoro chlapecký. A mile chlapecký. A teď, když jsem si přečetl, že graduoval na Karlově univerzitě už v roce 1985, jeho vzhled se mi zdá ještě méně uvěřitelný. To znamená, že už mu musí být skoro padesát. A tento muž, který mimochodem je – spolu se svojí ženou Alenou – členem montrealské sokolské jednoty, dosahuje pozoruhodných úspěchů jako výzkumník. A to v oboru, který je mi stejnou záhadou, jako vznik světa.

Na Karlově univerzitě studoval (a poněvadž jsem to četl v anglické tiskovině, uvedu odvětví jeho studia anglicky) ‘nanocomposite films formed by metal clusters in dielectric matrices fabricated by a hybrid PECVD/PVD process’. Teď víte skoro stejně tolik jako já. Tak vám povím i zbytek informací.

Čtěte více ZDE »

Začalo to dávno. Příští rok to bude 60 let. V roce 1952 Jaroslav Roušal otevřel v domě číslo 638 Queen Street West v Torontu “J.Roušal Prague Ham Shop”. Byl to první podnik v Torontu, kde dělali pražské uzeniny. Roušalovi podnik vedli až o roku 1968 (chodil jsem tam, ale poněvadž už je to dávno, a pamět už mi zvlášť dobře neslouží, tak si toho o vládě Roušalova rodu moc nepamatuji a přejdu rovnou k dynastii rodiny Pichlíkovy). Toho roku (1968, kdy se  v Praze a po celé zemi začalo rozvíjet Pražské jaro a pak přišly tanky z východu), na podzim, podnik koupil Jiří Pichlík.

Pichlík se narodil 1. dubna 1917 v Jižních Čechách v městě Protivín. Jak říká pěkný nekrolog, který o něm rodina sepsala po jeho smrti 4. listopadu 2010, Jiří “vyrůstal v malé hospůdce, kterou vlastnil jeho děda a kde se už jako malý kluk naučil maryáš a kšeftovat.” Jiří byl dvakrát ženatý. Čtěte více ZDE »

Josef Hynek, Svatoň, (František Tesař), Karel Wolf

Nikdy jsem si nebyl jist, do jaké míry jsem pánem svého života a v jakém rozsahu je můj život prostě výslednicí sil většinou mimo moji kontrolu (volba rodičů, vzhled, schopnosti, zdraví). Ačkoliv všechno, co děláme, je ovlivněno okolnostmi mimo nás, jsou rozhodnutí, která jsou výrazně projevem našeho nejbytostnějšího já. Například přihlásit se do armády na počátku nebo uprostřed války. Znám v našem zužujícím se okruhu už jenom několik mužů, kteří takové rozhodnutí udělali. Třem z nich (Josefu Hynkovi, Svatoňovi a Karlu Wolfovi, bylo začátkem ledna předáno generálním konzulem ČR v Torontu, Richardem Krpačem, vyznamenání Záslužný kříž ministra obrany ČR III stupně). Předpokládám, že Františku Tesařovi toto vyznamenání bylo uděleno již dříve – jestliže ne, doufám, že se tak stane. Rozhodně si je zaslouží.

Čtěte více ZDE »

Občas, po setmění, vidím Toronto jako velkou českou vesnici. Tu a tam – rozhozeny po obrovské ploše - září světýlka. Jsou to lucerny nad vchodem do obydlí mých českých a slovenských přátel. Když některý z nich umře, lucerna zhasne a už se nerozsvítí.  V posledních dvou či třech měsících jich zhaslo několik. Do obydlí, nad jejichž vchody svítily, přišla na návštěvu smrt. První, ke konci minulého roku, zemřela nejskromnější a nejšlechetnější z hrdinek, Eda Ottová. Začátkem ledna tohoto roku v Praze zemřel přední pianista své generace, Toronťan Antonín Kubálek. A v neděli 6. února zhaslo světélko nad vchodem do domova Pavla Krále, herce a režiséra, který po dvacet let byl srdcem a duší českého divadla v Torontu.

Čtěte více ZDE »

Mladý Tunisian Muhammad Bouazizi nemohl najít zaměstnání. Opatřil si stánek a prodával ovoce. Bez povolení. Policie mu to zakázala a jeden z policistů ho údajně udeřil do tváře. Muhammad  se začátkem roku 2011 rozhodl zemřít. Jednou z nejbolestnějších smrtí, smrtí, k níž byli odsuzováni kacíři: upálením. Jako před lety v Praze Jan Palach. Mnozí se domnívají, že jiskra z plamene, který ukončil jeho lidské putování, zapálila pochodeň protestu, měnícího tvář arabského světa: Alžír (kde Muhammada následoval ve smrti upálením Mohsen Bouterfit), Egypt, Yemen, Jordán, Syrie… Hlavně Egypt. Nejlidnatější země arabského světa, s největším počtem nezaměstnaných na světě, země, kde 40 % obyvatelstva přežívá za dva dolary denně, země s prastarou kulturou a pyramidami, které nám dodnes berou dech.

Čtěte více ZDE »

Začátkem ledna 2011 byl pro torontské seniory,  se svolením autora, promítnut televizní film Rytmus v patách podle příběhu Josefa Škvoreckého “malá pražská matahára”.

Knížku vydala V dubnu 2003  Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), jako první svazek Edice Josefa Škvoreckého, kterou autor dokončil v roce 1996 a nazval tragikomedií z dávných časů.

Knížka byla napsána jako filmový scénář. První scéna začíná:

“1. Klubovní místnost“

Přes tuto úvodní scénu jdou titulky. Je to bezvýrazný, pololegální jazzklub z raných padesátých let. Přítomní popíjejí z přinesených lahví vína a limonády. Stěny zdobí  fotografie klasiků swingové muziky, ale je tu už i Dizzy Gillespie a Charles Parker. Na nízkém podiu hraje be-bopový kvintet ne zrovna obvyklého složení: křídlovka, fagot, basa, kytara, bicí. Hudba, kterou vyluzují, bude občas zvukovým pozadím filmu.

Čtěte více ZDE »

Občas ji vídávám na koncertech a jiných krajanských společenských událostech. Statná (v červenci jí bude devadesát , ale to by jí nikdo nehádal), zřejmě naprosto  sebejistá, soběstačná, prakticky nezranitelná žena, o níž jsem vlastně věděl jen to, že učí hrát tenis, a že má syna, který pracuje v nemovitostech a také hraje tenis. V první den roku 2011 jsem se díval na stanici OMNI na reprízu televizního programu české torontské televize, Nová vize. Krásně opálená producentka, Markéta Slepčíková-Rešovská (už má k dobru na 350 televizních programů, z nichž mnohé (zvláště ty natočené během posledních dvou let s kameramanem Igorem Rešovským mají vysokou úroveň) uvedla Vlastu Brankovskou (soběstačnou ženu, kterou občas vídám na koncertech), u vánočního stromečku.

Čtěte více ZDE »

Záleží na tom, koho se zeptáte. Nebo koho čtete. A také na tom, kdo jste vy. A kde žijete. A jak se k Vám život chová. Ale samozřejmě ne docela. Někteří mezi těmi, kteří se ptají, chtějí slyšet jen to nejhorší. že jsme prostě vyřízený národ (jako Mary Heinnann v knížce Czechoslovakia. The State that Failed). Anebo krajan, který usoudil, že ani tucet Schwarzenbergů tenhle národ nespasí. Nebo jiný krajan, který litoval, že Československo vůbec vzniklo. Ale i ti, kteří Československu drželi všecky palce 40 roků a potom přesedlali na Českou republiku, měli důvody, aby k své rodné zemi (nebo spíš k jejímu obyvatelstvu) byli kritičtí. Komunisté, kteří napáchali tolik zla, spolurozhodovali, kdo bude příštích dvacet let prezidentem státu, národ se skoro bez protestu vzdal části dědictví minulosti (společného státu Čechů a Slováků), tunelování, korupce, prodejná policie i administrativa, zvulgárnění mravů i řeči.   Čtěte více ZDE »

Tož (to slovo jsem si zamiloval, protože ho hodně užíval zakladatel státu, který (ani zakladatel ani stát) už – bohužel – není mezi živými). Potěžkejte si to slovo na jazyku: ucítíte jeho hutnost, jeho závažnost, jeho užitečnost, jeho soběstačnost. Řeknete “Tož” a vlastně už nic jiného říkat nemusíte. Ale aby tomu tak bylo, musíte být možná Masarykem (Masaryk to vůbec s krátkými slovy uměl: pamatujete se na tu scénu v Čapkových hovorech s TGM? Nemám tu knížku před sebou a v tom chaosu, ve kterém žiju, by mi trvalo asi tak měsíc, abych ji našel, a tak se musím spolehnout na svoji paměť a všichni víme, jak to s naší pamětí po pětaosmdesátce vypadá. TGM a Čapek seděli v lánském parku v březové besídce. Mlčeli. Byl nádherný podzimní (myslím, že podzimní) den. Když už mlčeli hodnou chvíli, Masaryk rukou ukázal před sebe a řekl jediné slovo:”To” a tím jediným slovem – ještě o hlásku kratším než “tož - pro Čapka objal všechnu krásu toho okamžiku.

Čtěte více ZDE »

V neděli 28. listopadu 2010 Dr. Miloš Krajný do letošní série svých Nocturnes in the City zařadil koncert sponzorovaný pozůstalostí a rodinou Patrišky ze Slaného, Vlasty Scheybalové, rozené Provazníkové. O Vlastě vyšel jak v Satellitu, tak v CzechFolks, článek před několika měsíci.

A tak dnes jenom několik dat: narodila se v r. 1928 ve Slaném a tam také v r. 2009 zemřela. Strávila se svým manželem Františkem a synem stejného jména řadu let v Torontu. Dnes všichni spí v rodinné hrobce na kouzelném hřbitůvku v ontarijském Boltonu. Osud – na pohled – ne nepodobný osudu mnoha českých či slovenských rodin. Až na to, že život Scheybalovy rodiny byl předznamenám tragičtěji. A také proto, že Vlasta po sobě zanechala nezvykle hlubokou stopu.

Čtěte více ZDE »

Koncem října jsem se zúčastnil, díky Rev. Ladislavu P. Kozákovi, pastoru Slovenského luteránského kostela v Torontu, který se zdá mít přátele všude, v North York Cebtre for the Arts – skoro bych řekl slavnosti: zahájení letošního “Holocaust Education Week” (týdne holokaustové výchovy). Sešlo se nás na tisíc, samozřejmě převážně Židé. Slyšeli jsme vynikající hudební program a projevy, ale večer patřil sedmi obdivuhodným lidem, kteří prožili hrůzy nacistického režimu a podali o tom svědectví. Pořadatelem večera byla Azrieli Foundation založená v roce 2005, aby sbírala a uchovávala paměti a deníky těch, kteří nacismus přežili a našli nový domov v Kanadě, a podělila se o jejich svědectví s co největším počtem lidí (knihy jsou zdarma rozesílány knihovnám a vzdělávacím institucím a různým programům v Kanadě a darovány každému, kdo se zúčastní akcí Azriel Foundation). Čtěte více ZDE »

Konec října začal oslavami památného dne.

24. října - první část oslav se konala v kostele sv. Václava. Na oslavě, při níž generální konzul České republiky udělil cenu Jana Masaryka Richradu Bradshaw (in Memoriam), který jako umělecký ředitel a dirigent Canadian Opera Company v Torontu uvedl téměř všechny Janáčkovy opery, Dr. Miloši Krajnému, který má mimořádné zásluhy o českou hudbu (a hudbu vůbec) v Torontu. Za činnost pro krajanskou komunitu byla vyznamenána Radmila Locherová, která je aktivní ve třech organizacích, Sokolu, MMI a ČSSK, a P. Libor Švorčík, který si za 11 let činnosti v kostele sv. Václava získal úctu a lásku snad všech krajanů.  Čtěte více ZDE »