CzechFolks.com PLUS

Noční flamendři

Nočním městem projížděla Veřejná bezpečnost. Z auta značky Volha sledovala klid v městě Kladně. VB, tak zněla zkratka ochránců zákona, která se skvěla na dveřích a na střeše slavných sovětských automobilů. Tajně se říkalo, že ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli třída, která byla posledním stupněm vzdělání policajtů.
Ticho ve městě oceli bylo jen zdánlivé.
„Kladnó, ty černé Kladnó, ty město ze sta komínů…“ Tu starou píseň zaslechli příslušníci Veřejné bezpečnosti (tak zněl úřední název policistů) a ihned zamířili do ulice poblíž zimního stadionu. Zastavili u dvou lehce se motajících postav.
„Občanské průkazy!“ zazněl přísný hlas staršího příslušníka. Čtěte více ZDE »

Pozor! Za volantem idioti!

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, že právě tohle je příčina šílené jízdy?“
Přikývla: „Určitě! Já měla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, že je Napoleon. Když ho něco naštvalo, sedl do embéčka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostě nadával a projížděl městem.“
Naslouchal jsem pozorně. Té paní bylo něco přes osmdesát a měla právo na svou filozofii. Čtěte více ZDE »

V První republice se říkávalo – Za Rakouska-Uherska bylo lépe! Za Hitlera se říkávalo – Za První republiky bylo lépe! Za komunistů se říkávalo – Za Hitlera bylo lépe. Za Havla se říká – Za komunistů bylo lépe! Až tady bude (například) prezidentem valašský král Bolek Polívka, bude se říkat – Za Havla bylo lépe!

 
Největší zajímavostí a zároveň nepochopitelnou blbostí jsou setkání, kdy bývalý akční komundíra říká – Za komunistů to bylo lepší. A já vím, že má tři auta, kouří ameriky, pije plzeňskou dvanáctku, má chalupu u Rakovníka, bydlí v baráku za pět milionů, každý rok má dovolenou u moře, děti mu studují a na tričku má nápis – O.K. USA.

 
Vyvstává otázka – po čem se mu stýská? Po schůzích? Po Sovětském svazu? Po oslavách Prvních májů? Po sjezdech? Po konferencích? Po dovolené u Černého moře? Po vodce? Po oslovení – soudruhu? Po pozdravu – Práci čest? Čtěte více ZDE »

Pokaždé, když doznívá vánoční píseň a blíží se Nový rok, mám stejné přání. Ať zář dětských očí, vlídnost, něžná píseň kostelních zvonů, dojímání se nad blahopřáními z dálek, ta starodávná pohádka štědrosti a vzájemné pospolitosti zůstanou s námi všemi co nejdéle a neztratí se s druhým lednovým dnem nového roku.

V těchto svátečních chvílích věřím, že dobro se zlem neprohrává. Modlím se, abychom dokázali odpouštět, pomáhat si navzájem, nezávidět si a myslet pokorně na cestu, kterou máme všichni bez rozdílu před sebou. Od dětství mám ve vzpomínce namalován obrázek papírového Betlému, který je rodinou dobrých lidí, šťastných dětí, žijících uprostřed lásky, beze zloby, hádek a beze strachu. Vím, že mé myšlenky jsou staromódní, tisíckráte vyřčené, ale zůstávám věrný přesvědčení, že žádným bohatstvím nelze nahradit obyčejný domov, kde je porozumění a kde zní ta nejkrásnější věta: “Mám tě rád.” Čtěte více ZDE »

Občas si dávám dršťkovou polévku. S teplou houskou je to pochoutka. A proto jsem vykročil směrem k restaurantu Escaddo, které, ač uprostřed kročehlavského sídliště, skýtá pohodu a je pro mne ostrůvkem tiché inspirace. Už dávno se známe se stálými hosty, pan Volf vypráví o kladenském loutkovém divadle Lampion, vzpomínáme na herce a tvůrce scény, která oslovila a těší stále spousty malých i velkých diváků. Majitel Escadda Milija Dražkovič podává pevně ruku, zeptáme se na zdraví, na počasí a já usedám ke svému stolku, odkud vidím ven do ulice. Právě procházela paní, lépe řečeno cupitala, tažena svým čtyřnohým harlekýnem. Čtěte více ZDE »

V pátek přichází víkendová lavina. Proudy plechových krabiček, tak trochu podobajících se neforemným konzervám, se vydávají na dálnice, silnice, silničky. Jedou na víkend. V autech se natřásají na „tirákových” hrbolech utečenci z měst. Alespoň na několik hodin, na dva dny stanout v zeleni údolí, ve stínu hradů, v zahrádce zahradní restaurace, projít se prezidentským parkem, ochutnat veliké poháry zmrzliny, zaplatit pět set korun za oběd pro dva, třicet káčé za kávu, třicet za minerálku, padesát za parkování, dvě stě za vstupenky na výstavu historických záchodů a jedeme dál.

Svoboda dýše z rozepjatých blůzek, opasek se zařezává do ztučnělých břichů… Na chalupě voní rozkvetlé macešky, nad dveřmi se kývá starobylý palcát, kterým husita mlátil do křižáckého brnění. Na umělohmotném křesle sedí naondulovaný pudlík, v zahrádce se červenají první ředkvičky a v rádiu zpívá optimistický slavík. Sluníčko usedá na oranžový deštník pod rozkvetlou třešní a modří ptáci něžně klovají do pučících plodů ekologické zeleně. Taťka luxuje auto, mamča stříhá ozdobný plot, děda se stará o „bárbekjů” na dřevěném uhlí a občas přihodí biomasu. Čtěte více ZDE »