CzechFolks.com PLUS

Kanadských zim jsem již prožil či přežil víc než čtyřicet. Mám zimu rád, s nostalgií vzpomínám i na zimy mého mládí. Jako malý kluk jsem občas miloval pohled na pocukrované malostranské střechy. Hned po válce jsem chodil s rodiči na vánoční trhy na Uhelňák a na Karlák. Někdy bylo trochu sněhu, jindy břečka, nebo nic.  Když se Praha oděla na pár dní do bělostného roucha, to byla poezie. Po roce 1948 jsme se odstěhovali na kraj Prahy, a já byl rád, že sníh zůstával celou zimu a my mohli denně sáňkovat či lyžovat, k čemuž bohatě stačilo 20 cm. Pamatuji se, jak nás rodiče vezli na dlouhých saních na půlnoční ke sv. Matěji. 

Čtěte více ZDE »

Nebudu se zde pouštět do recenze velice pěkného filmu téhož jména, pouze mne při čtení úsměvného článku Blanky Kubešové Lahvinka pro zahřátí napadlo více vět, než by unesl ohlas, a to jsem žádnou láhev ani nevyprázdnil. Napadla mne nejen nepraktičnost pana profesora, ale i další vzpomínky spojené s alkoholem v Kanadě.

Z Paříže jsme byli zvyklí si občas kupovat láhev stolního vína v každém krámě za cenu kolem jednoho franku (což bylo asi 20 centů). Zdejší ceny byly trochu vyšší, ale galon vína (4.5 litru) stál jenom asi 5 dolarů, stejně tak jako láhev dobré whisky, či 200 cigaret, což zhruba reprezentovalo asi hodinový plat. Dodnes s láskou vzpomínám na ty krásné začátky v naší nové domovině. Jediné, co nám někdy zpočátku vadilo, byly vzdálenosti prodejen, kde člověk dostal “živou vodu”, víno a pivo, ale v každé čtvrti byla aspoň jedna, dvě. Když jsme jezdili kempovat 500 km na sever do divočiny, tak to bylo horší. Párkrát nám došly zásoby a my museli zajet 160 km do první prodejny, abychom nezůstali jen o vodě.

Čtěte více ZDE »

Je to jako včera, kdy jsme na jaře posílali gratulaci Jiřímu Traxlerovi k jeho 99. narozeninám (a jeho manželce Jarmile k 89. narozeninám). 

Všem nám léta ubíhají, ale on byl v takové formě, jako by se ho neúprosný běh času ani netýkal. 

Bohužel, v neděli 7.srpna jsme dostali z Edmontonu smutnou zprávu, že tento významný český hudebník odešel do hudebního nebe. 

Zažil c. k. Rakousko, první republiku, protektorát, krátkou dobu poválečné demokracie, ba krátce i bolševika. 

Čtěte více ZDE »

5. července oslavila v plném zdraví 98.narozeniny naše nejstarší a nejaktivnější montrealská seniorka Anka Votická. Synové Milan z Toronta a Mike z Texasu pro ni uspořádali super oslavu jejích narozenin v nejužším kruhu rodiny a nejbližších přátel v jednom z nejlepších montrealských restaurantů Rib’n Reef Steakhouse. Protože byl všední den, nemohla se sejít celá rozvětvená rodina z Kanady a USA, což je však plánováno za dva roky na její jubilejní 100. narozeniny. Nejmilejším hostem oslav byla její přítelkyně Ing.Jaroslava Jeslínková, naše bývalá generální konzulka v Montrealu, která měla velké zásluhy na vydání české verze její knihy “Zachráněna v šanghajském ghetu” a která v rámci své dovolené v Kanadě kvůli A. Votické přijela do Montrealu.  Čtěte více ZDE »

Nespokojenost se, až na pár spokojených, šíří napříč celým národem víc a víc a důvěra vlády spadla na mizivých 16%. Tak jako v těžkých dobách se národ upínal ke sv. Václavovi, či k Blanickým rytířům, tak za bolševika se upínal ke Karlu Krylovi. Nyní se národ chytá čehokoliv jako tonoucí stébla. V posledních letech chodilo po internetu nesčetně vtipných, či méně vtipných, ač pravdivých, vtipů a dokumentů. V posledních dnech se začala šířit písnička Karla Kryla “Demokracie” z počátku 90. let, která jako by byla napsána včera. Karel správně vystihl český národ, takže jediné, co se děje, je, že národ povětšině “brblá u piva” a zahlcuje internet různými vtípky. Na české scéně je sice pár odhodlaných aktivistů, jako Jan Šinágl a další, kterým však bývalí komunističtí soudci dávaji co proto.

Čtěte více ZDE »

O návštěvě Říma a Vatikánu jsem psal v předminulém čísle Čechoaustralana.  Po maratonu v hlavním městě jsme potřebovali odpočinek jako sůl. Dopoledne jsme se šli podívat na místní trhy v našem městečku Martinsicuro, kde se prodávalo všechno možné, ale hlavně se všude hlučně smlouvalo. Manželka se švagrovou jely jako fretky a nestačil by jim snad ani celý den, zatímco já se již těšil na tekuté občerstvení u stanu. Odpoledne jsme si vychutnali pravidelnou siestu a večer zašli s dalšími Čechy z kempu na výbornou a levnou pizzu s vínem. Jídelníček měli i v češtině, dokonce pro Čechy a Slováky měli slevy.

Další den jsme si zajeli do historické horské vesničky Colonnella, samozřejmě na vrcholu 300 metrového kopce. Archeologické vykopávky odhalily lidskou přítomnost již v dobách neolitu. Čtěte více ZDE »

Jak jsem se již před časem zmínil náš nejlepší kanadský jazzový houslista Ed Vokurka se chystal do Prahy, kam byl pozván na týdenní Mezinárodní Festival Mene Tekel koncem února. Jeho úspěšné turné se protáhlo o pár týdnů, takže až nyní se mi podařilo získat pár fotek a tento narychlo improvizovaný rozhovor.

LK: Tak tě i s tvojí paní zase vítám doma v Kanadě. Zjistil jsem, že se tvoje návštěva doma díky tvé popularitě trochu protáhla.

Ed V: Ta koncertní “túra” v ČR byla nad očekávání úspěšná, rozšířená o několik neplánovaných aktivit, a odezva u diváků ve vyprodaných sálech byla opravdu výtečná. Z původního mého plánovaného programu se to nečekaně rozrostlo a během asi tří týdnů jsem absolvoval 3 vyprodané koncerty, 4 zkoušky s mnohokrát se měnícími některými muzikanty podle potřeby, nějaké novinové interview a články, televizní vystoupení s extra hodinovým rozhlasovým interview druhý den. Jedno další televizní vystoupení jsem už musel z nedostatku času odmítnout.  Čtěte více ZDE »

My jsme parta veselá
rádi jezdíme ven,
proto Anglická sobota je náš dávný sen.
Chtěli bychom volna víc
a celému světu říct,
když jedem do přírody,
zpíváme od plic!

Při čtení pěkných článků paní Olgy Janíčkové o Posázavském pacifiku se mi též tu a tam vyrojilo pár vzpomínek z mládí. I když se to stále zdá jako včera, tak opak je pravdou. Ne že bych tehdy zrovna chodil venčit malé dinosaury, to ne, ale pamatuji ještě, jak nám kolikrát vlétla i jiskra z parní lokomotivy do oka. Na čundry pod širákem jsem začal jezdit jako 16-17. letý již v padesátých letech, ale dlouho nám to nevydrželo. Bylo nás pár kamarádů z učňáku, “ostrých hochů”, kteří jsme chtěli vyzkoušet Sázavu pod širákem, a také že to bylo považováno za činnost, kterou režim neměl rád. Věděli jsme, že v prvé řadě musíme mít trampské oblečení, výbavu, kytary, něco k jídlu, k pití, a pokud možno i nějaké děvy. Čtěte více ZDE »

Ve spoustě milých vánočních přání jsem dostal opět jedno od známého torontského jazzového houslisty Eda Vokurky. Mimo soukromých řádků tam bylo i pár informací, o které bych se rád podělil (hlavně s lidmi kteří budou v únoru v Praze). Napřed bych však rád přidal několik informací z jeho života. 

Ed Vokurka (71) je světově známý jazzový houslista, je však také inženýr (P.Eng.) a M.Sc. Téměř 30 let až do odchodu na penzi byl profesorem na Humber College of Applied Arts and Technology v Torontu. Mimo své milované hudby se též věnuje rodině a péči o své tělo. I v jednasedmdesáti pravidelně lyžuje a v létě se věnuje své jachtě a závodům.

Čtěte více ZDE »

Již od mládí jsem miloval knížky o cizích zemích, vždy bylo mým snem se všude podívat a na vlastní oči hltat tu historii, o které jsem četl. Bohužel, za mého mládí se dalo akorát cestovat prstem po mapě. Situace se ani moc nezměnila po našem odchodu do Kanady v roce 1968, kdy jsem začal mít panickou hrůzu z výšek a létání. Sice od “plyšáku” jsme již letěli domů několikrát, ale pro mne byla ta radost z dovolené vždy tvrdě vykoupena těmi hodinami na letadle. 

Letos jsme rozhodli, že jako penzisté si již můžeme při naší cestě domů odskočit i jinam. Při pohledu na mapu Evropy jsem však s hrůzou zjistil, že na slunný jih je většinou potřeba letět. Čtěte více ZDE »

Když jsem před pár dny četl hezký článek “Můj New York” od Barbary Semenov tak se mi v hlavě začaly rojit i mé vzpomínky na toto město. Původně jsem chtěl článek jen pochválit a přidat pár vět, jenže věty začaly přibývat kvadratickou rychlostí, tak jsem od toho upustil.

Vzpomínám si na naši první návštěvu New Yorku asi před 40 lety. Když už jsme jeli New Yorkem hodně dlouho po dálnici, tak jsem raději vyjel ven, že se podívám do mapy. Najednou mi bylo divné, že se kolem začíná dělat neobyčejně černo. Šel jsem se podívat na roh, kde vlastně jsme. Když jsem zjistil že jsme na Harlem Drive, skočil jsem do auta a už jsme ujížděli pryč. Čtěte více ZDE »

Se jménem Evy Střížovské se již setkalo hodně krajanů na celém světě. V posledních letech ponejvíce také díky jejím článkům na internetu v Pozitivních novinách, či později na novějších CzechFolks a CzechFolksPLUS, ale hlavně díky jejímu Českému dialogu – Czech Dialogue, ať již tištěnému, či na netu, který začala vydávat již před dvaceti lety v roce 1990. K Dialogu začala též vydávat každoročně Kalendář, plný poutavého a zajímavého čtení, receptů z české kuchyně, písniček, poezie, atd. Na svých cestách za krajany už navštívila Ameriku, Kanadu, Australii, o čemž napsala poutavé články, či knížky, a také na toto téma přednášela na Mezinárodní konferenci “Krajané a kultura”, kterou pořádal Koordinační výbor zahraničních Čechů.

Čtěte více ZDE »

Jak se již zmínil Dr. J. Čermák ve svých článcích na CzechFolks.cop PLUS a v torontském Satellitu, při torontských oslavách 92. výročí 28. října v kostele sv. Václava, generální konzul ČR Richard Krpač udělil medaili Jana Masaryka za činnost pro krajanskou komunitu též i “našemu” Otci Liboru Švorčíkovi. 

Libor Švorčík přišel do Kanady 5.1.1999 původně na pět let, ale již téměř 12 let se stará nejen o své farníky v Torontu, ale v posledních letech též i jednou měsíčně v Montrealu (včetně letní poutní mše na blízkém dětském táboře Hostýn, či tamních duchovních cvičení), v Ottawě a Kingstonu, či i dalších vzdálených místech kam ho jeho poslání zavede. Rád zavítá třeba na západ do Calgary, či Winnipegu, ba i třeba až do Vancouveru na břehu Pacifického oceánu. Kolikrát přijede i navzdory šíleným kanadským sněhovým vánicím. Otec Švorčík převzal naše již dávno vzniklé a “zajeté” farnosti, do kterých vdechl moderní mladý pohled na víru. Díky jeho stále mladému věku a smyslu pro humor se dá s ním hovořit o všem. Všichni si ho váží a mají rádi, právě pro jeho lidskost, ať již jsou věřící či ne. 

Čtěte více ZDE »

O nejstarší aktivní montrealské seniorce Anně Votické (97) a její české knížce “Zachráněna v šanghajském ghettu” vyšla na jaře již řada článků v několika zemích světa. S menším zpožděním (a se změněným titulem) nyní přišla na trh její anglická rozšířená originální verze ”Knocking on Every Door”. 

The Azrieli Foundation zahájila třetí sérii oceněných pamětí přeživších obětí holokaustu unikátnímy večery 5. října v Montrealu a 26.října v Torontu se spisovateli, kteří četli ukázky ze svých děl. Jednou z nich byla i Anna Votická se svojí knihou “Knocking on Every Door”, ze které četl ukázku v Montralu její syn Mike a v Torontu syn Milan. Byly to večery plné osobních vzpomínek všech spisovatelů, svědčící o statečnosti, odvaze, překonávání neuvěřitelných životních překážek a přežití holokaustu – příběhy živé i dnes po více než 65 letech. Každý host obdržel na památku zdarma kompletní soubor sedmi knížek 3. série. Po večeru se spisovateli následovala autogramiáda, diskuze se spisovateli a bohaté pohoštění. 

Čtěte více ZDE »