CzechFolks.com PLUS

Byl jsem odjakživa dítko zvídavé a tato vlastnost mi vydržela po celý produktivní život až do současného kmetského věku. Díky panu profesoru Kuchyňkovi, který mi ve Vinohradské fakultní nemocnici před více než dvaceti lety nahradil šedě zakalené čočky v obou očích novými, je můj zrak jediným z mých čidel, jež funguje naprosto perfektně.

Tento zázrak moderní lékařské vědy mi tedy umožňuje ukájet svou zvídavost i v tomto kmetském věku, takže toho pilně využívám. A co vidím? No, jistě nic víc než všichni ostatní, ale nutí mne o viděném více a jaksi rozdílně přemýšlet. Mám totiž na mysli tak zvané bederní kalhoty, oblíbené jak u dívek i mladých paní, tak i mezi adolescenty poháněné k životu testosteronem.

Čtěte více ZDE »

Tento propagační slogan vymyslel jeden z našich nejúspěšnějších podnikatelů, Tomáš Baťa, a proměnil v zásadu, již jeho prodejny na celém světě ctily a důsledně dodržovaly.

Čekal jsem tedy, že i ty velké obchodní řetězce, které k nám po roce ´89 vtrhly a způsobily tak bankroty stovek malých obchodníků, se budou chovat podobně. Zejména při vstupu do neznámého prostředí, teritoria, jehož obyvatele, kteří je do té doby znali jen z vyprávění, chtěli proměnit ze spotřebitelů v zákazníky.

Nu, zpočátku se tak skutečně dělo. Tedy nemyslím, že bychom se byli stali jejich pány, ale přece jen se snažily různým způsobem, často takřka i různými reklamními triky, lidi přilákat. Čtěte více ZDE »

Takže čtěte, jako by to bylo ze zvukového záznamu:

„Dovolte, prosím“, začal přítel, „abych vynechal trýznivé líčení toho, co a jak se stalo, to znáte už z mého dopisu. Když jsme bleskově dovezli Julii do nemocnice, čekali s Paolem a Hansem na chodbě asi půl hodiny, přišel přímo ze sálu lékař a oznámil, že je konec, její srdce nevydrželo.

Dovolili nám ji ještě vidět, byl to šok, ale teprve doma se mi zjevil ten fakt jejího odchodu ve své plné a strašné síle. Nemilosrdná rána přišla tak náhle a nečekaně, že jsem byl naprosto neschopen cokoliv udělat. Všechno potřebné zařídili švagr Paolo spolu s Dr. Hansem Freibergem, naším rodinný lékařem a přítelem. Čtěte více ZDE »

Snad by předem neškodila malá úvaha o dvou zcela protichůdných a extrémních citech, nenávisti a lásce. Oba dovedou změnit člověka ve zvíře. První, že může jako zvíře jednat, druhá, že tak může trpět. A oba jsou údělem pouze lidí. Zvíře se, samozřejmě, jinak než jako zvíře chovat nemůže, ale nenávidět a milovat jako my nezná. Jeho city jsou omezeny na to, co mu velí pudy, tedy na pud sebezáchovy a ochranu a péči o mládě.

U některých pak také vyvolá i jistou náklonnost k druhému zvířeti, či k člověku. Zcela výjimečným tvorem je ovšem pes. Nakonec i ten zná něco jako smutek a ztrátu pána těžce nese. Ale jen u člověka to může dojít tak daleko, že ho láska zničí.

Čtěte více ZDE »

Když v prosinci 2011 vyšel v Čechoaustralanu a Czech Foks Plus můj příběh Nejražší dárky o nejkrásnějších dárcích a objevilo se u něho i několik komentářů, připomnělo mi to ještě jednu podobnou příhodu, jíž jsem se náhodou (vidíte, zase jedna náhoda) stal svědkem.

Bylo to na jaře v roce 1988, kdy jsem asi tři  týdny pobýval pracovně v jordánském hlavním městě Ammánu. Krátce před návratem domů jsem si vyšetřil jeden den k návštěvě oné světově proslulé Petry, starodávného sídliště vytesaného do pískovcových skal. Využil jsem k tomu nabídky jedné místní turistické kanceláře a odjel tam se skupinou dalších turistů.

Čtěte více ZDE »

Nechci zde v žádném případě vzbuzovat soucit proto, že se mi stalo to, co čeká všechny manžele. Nikdo sice nepředpokládá, že by měl to štěstí jako ti bájní Filemon a Baucis, kteří milostí bohů zůstali spolu na věky, ale ztráta životního partnera jistě zasáhne a zdrtí každého.

Mne to potkalo letos v červnu, kdy mne po bezmála šedesáti letech společného života opustila moje drahá žena Lenka. Chci jen otevřít otázku, na niž nenacházím odpověď, pokud odmítám pouhou hru náhody.

Letos, stejně jako v minulých letech, přišel 26. srpen, den mého svátku, či chcete-li jmenin. Rána, kterou mi na duši způsobil odchod mé manželky, se ani po třech měsících ještě zdaleka nezahojila, a tak bych si byl to datum ani neuvědomil, nebýt blahopřejné korespondence od příbuzenstva a dárků od dětí, jichž se mi dostalo ve větší míře než jindy. Jistěže mně všechny, zejména při mém smutku, dodaly trochu síly, ale všechno zastínila událost, kterou bych byl nikdy nečekal.

Čtěte více ZDE »

Tedy původně jsem chtěl napsat Chvála kalhotových punčoch, jenže tím bych se byl vetřel do seriálu pana Vladimíra Vondráčka a navíc použil pro předmět svého obdivu chybný název. Naštěstí jsem náhodou spatřil tento kus dámské garderoby ve výloze jakéhosi butiku s označením „punčochové kalhoty“. Vložil jsem tedy tento zajisté odborný název do titulku, v němž chvála nahrazena termínem jiným, výrazově emotivnějším.

Fejetonek byl dopsán a vhozen k ostatním do šuplíku, aby se řádně uležel a vyčkal druhého, třetího, či kolikátého čtení, než bude případně vpuštěn do světa. A zase náhoda tomu chtěla, že než k tomu došlo, dostalo se mi dalšího poučení.

Jel jsem jednou časně ráno tramvají a nade mnou stály dvě dívenky, tak osmnáctky, dvacítky, jedna blond, druhá brunetka. Čtěte více ZDE »

K článku o  Dravcích pod ochranou zákona  se mi z několika stran dostalo ohlasů, sedmi souhlasných a tří oponujících. Tou většinou byli lidé, kteří měli stejné zkušenosti s touto elitou národa a ta protestující trojka zastupovala přesně ty obory, s nimiž přichází obecný občan nejvíce do styku, tedy právník z oboru občanského práva, advokát a notář.

Protože všichni v důsledku svého pracovního vytížení odmítli můj návrh na společné vyložení svých názorů, nezbylo mi, než abych z jejich připomínek vytvořil takovou diskusi sám. I sedl jsem k ke svému „počitadlu“ (jak mu říká moje pětiletá vnučka) a dal tak slovo i druhé straně. Výsledkem je tento zkrácený záznam.

Představte si, že v hale pražského hotelu Three Seasons sedí v kožených křeslech tři elegantní muži ozdobení svými tituly a proti nim hubený, šedivý a shrbený redaktor jedněch internetových novin s rozsáhlou čtenářskou obcí. Po krátkém uvítacím ceremoniálu padly první otázky a odpovědi.

Čtěte více ZDE »

Nebuďte, lidi, hluší
a nastavte uši
chceme vás na mou duši
upřímně varovat

V+W

Starším snad nemusím vysvětlovat, co byly kdysi u nás cechy (a někde možná ještě pořád jsou) a pro mladé vysvětluji, že to byla řemeslnická sdružení, jejichž smyslem bylo hájit zájmy svých členů. Byly to například cechy řezníků, mlynářů a perníkářů, zedníků a kameníků, atd. později jednoty nebo společenství a dnes třeba svazy nebo komory, jako lékařská, advokátní atp.

Takže k věci. V evropských mediích prý rozkvetla nebývalá aféra: německé cechy prosadily v Bundestagu schválení zákona o ochraně svých podniků a živností. Čtěte více ZDE »

Nebuďte, lidi, hluší
a nastavte uši
chceme vás na mou duši
upřímně varovat

V+W

Žijí mezi námi, víme o nich a možná je i potkáváme na ulici. Jsou nenápadní, od ostatních lidí se příliš neliší a když, tak spíše lepším oděvem a luxusními vozidly, ale modlíme se, abychom s nimi nemuseli přijít do styku, nechceme-li přijít o peníze i sebeúctu.

Kdo že to je? Podvodníci, zloději a loupežníci? Ne, ti nás sice připravují o majetek také, ale o ně mi teď nejde. Jednak jich není tolik a jednak se obvykle dost nadřou, riskují svobodu a někdy i život a nejsou pod ochranou paragrafů. Čtěte více ZDE »

Malé připomenutí dokonalosti naší řeči

Když jsem kdysi dávno za hlubokého socializmu navštěvoval svůj první kurz anglického jazyka, přednášela nám několikrát také rodilá Angličanka. Nevím, jak to bylo tehdy možné, ale byla tu a snažila se provést nás bez úrazu přes překážky té západo-germánsko-anglo-saské řeči.

Moc se jí to nedařilo a na naše stesky, jak je těžké pochopit její rozdíly ve stavbě a duchu, odpovídala trpělivě (mluvila slušně česky) a pořád stejně: že nemáme potuchy, jak těžká, zvláštní a často nelogická je pro cizince čeština. Věřili jsme jí tu obtížnost, ale nechápali, co myslí tou nelogičností. Teprve když otevřela svůj notes a začala číst, co je jí na naší mateřštině divné, či co nechápe, museli jsme jí dát někdy za pravdu, když uvedla několik příkladů:  Čtěte více ZDE »

Bylo mi asi osm a byl jsem v šestém semestru, tedy třetím studijním roce základní (tehdy obecné) školy v Újezdě nad Lesy, když se mezi mými spolužáky objevil Ríša Seifert, na něhož jsem ve svých vyprávěnkách už mnohokrát vzpomněl a který byl až do své smrti mým nejlepším kamarádem.

Tenhle kluk mne výjimečně přitahoval z několika důvodů. Byl původem Pražák a na venkov (tedy tehdy venkov, protože dnes je ta obec už několik let součástí Prahy) se jeho rodina přestěhovala pod předtuchou války a hrozbou potenciálních Hitlerových bomb. Už to samo u nás k němu budilo pocit jakéhosi obdivu, podobného tomu, jaký později v letech studené války chovali mnozí lidé k západním cizincům.

Čtěte více ZDE »

Sonda do nitra pražského lidu 

Asi za dva týdny po konferenci „U Pinkasů“ jsem jel tramvají z knihovny na Mariánském náměstí domů, když mi v kapse zavibroval mobil.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem ho vydobyl z kapsy, další dvě tři sekundy ztratil vydloubnutím sluchadla z boltce (telefon přes to zařízení neslyším), až konečně z něho zaznělo na celý vagon: „Ahoj, tak co, jsi připraven k vědeckýmu průzkumu?“
Byl to samozřejmě Zdeněk, jenže jsem hned nepochopil, co tím myslí, protože jsem jeho přiopilý návrh už dávno pustil z hlavy. A teď mi ho připomněl tak hlasitě, že to musela slyšet celá tramvaj od pantografu pod trolejí až po řidiče. Slyší taky špatně, a tak na sebe, jako všichni hlušci, už ze zvyku řveme, i když to kolikrát ani není třeba.
Čtěte více ZDE »

„Hlavní věcí je starat se o sebe především sám, kontrolovat a zdokonalovat se. Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe ty sám“.

( To nejsou slova žádného Japonce, napsal je Tomáš Baťa, Moravák.) 

Seděl jsem nedávno se svým kamarádem Zdeňkem  ve staronové hospodě „U Pinkasů“ při pivě a řešili jsme, jak je v hospodách zvykem, naši i světovou politiku a události poslední doby.

Čtěte více ZDE »

Rozprávěli u toho karetního stolku tři, každý očividně jiné generace. První, prošedivělý padesátník ve světlé rozhalence s límcem ohrnutým přes tesilové sako, seděl zády ke mně, takže jsem mu neviděl do tváře.

Druhý, naproti němu, byl z nich jistě nejstarší. Podle bílého roláku pod sáčkem snad ještě od Nehery blahé paměti, úplně holé lbi a třesu prstů jsem ho odhadl na dobrých osmdesát. Kromě toho ho ti dva oslovovali Mistře.

Poslední v tom triu vypadal s tím svým kotrfejem a figurou na čtyřicátníka, ale soudě podle dlouhého vlasu barvy šedé slámy spleteného v dredy, řeči a cigarety v ústech bez jednoho z řezáků, mu jistě nebylo víc než pětadvacet. Čtěte více ZDE »

Bylo mi tehdy asi čtyřicet, když jsem přijel do jednoho brněnského podniku na společné jednání s egyptským zákazníkem. Prošel jsem vrátnicí a vystoupal do prvního patra, kde měl podnikový ředitel kancelář. Zaklepal jsem a vstoupil do sekretariátu, kde seděly dvě ženy. Jedna, tak třicetiletá blondýna za stolem, patrně sekretářka (soudružka Holanová, jak ji během porady ředitel oslovil jménem), a za psacím strojem u okna druhá, velmi mladá zrzka.

Pozdravil jsem, řekl, proč přicházím, a blondýna se mne zeptala: „Jaké je, prosím, vaše jméno?“ Řekl jsem podle pravdy, že Ťopka. Čtěte více ZDE »

Šel jsem onehdy po ulici a spatřil asi padesát kroků před sebou člověka tlačícího nákupní vozík. Šel jen pomalu, ta věc kladla na svých malých kolečkách značný odpor, bránila se, otřásala na kamenité dlažbě chodníku a řinčela tak, že se lidé otáčeli.

Dohonil jsem ho až na pár metrů a zdál se mi nějak povědomý. Ohnutý, tváře pohublé, u nosu kapku. Opravdu dědek, ale slušně oblečený, žádný ranec se svým majetkem, takže bezdomovec asi ne. Kam tedy táhne ten vozejk, podle nápisu z marketu Tesco? Nevypadalo to, že ho ukradl, to by se s ním takhle nahlas neproducíroval na ulici.

Čtěte více ZDE »

Na tuhle plačtivou větu z úst malého kluka z francouzského filmu „Knoflíková válka“ si jistě ještě mnozí z vás vzpomenou, ale já jsem ji použil v souvislosti se zcela jiným příběhem.

Když nás v osmašedesátém zaplavila ta legendární vojska z dávných kronik, mému spolužáku Pavlovi se to nelíbilo, a tak vzal manželku, obě děti a současně i roha z ČSSR. Po pěti týdnech od něho došla pohlednice z rakouského Traiskirchenu a pak skoro čtyřicet let už nic. Dočista se mi ve světě ztratil.

Léta utíkala čím dál rychleji, skončil listopad 1989 a s ním i nezapomenutelná socialistická, lidově demokratická epocha našeho státu. Nám se otevřely brány do celého světa a našim exulantům zase dveře do staré vlasti. Přijeli se na ni podívat skoro všichni, ale většina se zase vděčně vrátila do té nové, jež jim kdysi otevřela své brány a podala pomocnou ruku.

Čtěte více ZDE »

… wo meine Wiege stand,
im schönen grünen Wald.

Tak zní první sloka jedné německé písně opěvující ten krásný kus české země (o českých písničkách, z nichž čiší láska našeho lidu k tomuto kraji, ani nemluvě), kterou my, Češi, nazýváme na naší straně Český les, či krátce Šumava, a kterou spolu s námi milovali a milují pod názvem Böhmerwald i naši západní sousedé.

A já teď chci vzpomenout jednoho z  bardů Pošumaví, Karla Klostermanna, který spolu s Němci Adalbertem Stifterem, Hermannem von Schmied a Josefem Rangem, věnoval tomuto kraji a jeho lidu téměř celé své literární dílo.

Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“, část sedmá)

Nebylo a není snad na světě jediného filosofa, historika, vědce, či jen trochu hloubavého člověka, který si nikdy nepoložil otázku, kdo a kdy vlastně vynalezl kolo. Dosud to nikdo nezjistil a myslím, že se už také nikomu nepodaří.

Já zde ale chci uvést zprávu o objevu tohoto, lidstvu tak vynikajícího pomocníka, člověkem dnešního světa. V duchu již slyším smích a vidím jednoznačné poklepy na čelo. Nemám to nikomu za zlé, zní to opravdu jako nesmysl, ale po přečtení této zprávy se ukáže, zda i v takovém případě lze tento úspěch lidského ducha uznat za objev jakkoliv již nepatentovatelný.

Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“ část šestá)

Je smutnou skutečností, že zločin se nevyhnul ani této oblasti lidského ducha, jehož plody jsou předmětem podvodů, obcházení, plagování, či přímo krádeží. Své o tom jistě vědí ti, kdo sledují životopis J. Cimrmana, který přišel machinacemi a zneužitím rozdílnosti časových pásem o udělení patentové ochrany hned několikrát.

Podobným způsobem byl dlouhá léta poškozován i státní průmysl Sovětského svazu, kterému byly kladeny nejrůznější překážky k registraci ve Světové organizaci duševního vlastnictví (WIPO), a tak byly jeho vynikající výrobky v zahraničí, nejčastěji v Německé spolkové republice, hanebně napodobovány.

Čtěte více ZDE »

Nebuďte, lidi, hluší
a nastavte uši
chceme vás na mou duši
upřímně varovat

V+W

(Manévry v korejských vodách a hrozby Severní Koreje krví a ohněm)

Ovšem, to přece všichni víme, ale tím to také asi končí. Už se z toho ale moc neučíme a ani nás to, jak vidno, moc nezajímá. Tím „nás“ nemyslím ale mne a tebe, čtenáři, kamaráde, sousede, kolegyně, ale NÁS jako lidské společenství nebo lidstvo, chcete-li.

Proč si to myslím? Inu všichni se pamatujeme na poválečná léta po druhé světové válce, ale my starší i na ta po té první. To bylo řečí, že k žádné podobné katastrofě už nesmí dojít, lidstvo se přece poučilo, lidstvo to nedovolí! Napříště se nesmí váhat, jako se zaváhalo v raných třicátých letech, kdy se mělo a nezabránilo nacismu vyrůst v hrozivého obra, jenž způsobil hrůzy stokrát větší než „ústřední mocnosti“ dvacet let předtím. „Již nikdy více!“ znělo ze všech stran.

Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“, část pátá)

Když jsem byl ještě malý ježatý kluk, slyšel jsem poprvé o robotech. Bylo to někdy v létě roku 1938, když nám tatínek četl z humoristické přílohy Českého Slova futuristický článek napsaný evidentně pod vlivem nového Čapkova románu „ R.U.R.“. Jeho autor v něm píše, napůl žertem, napůl vážně, o hranatých kovových pohyblivých panácích, kteří už v roce 1950 budou sloužit a tancovat, jak jim člověk píská.

Dnes víme, že v padesátých letech ještě žádní oceloví roboti nebyli, ale zato mnoho těch z masa a krve, kteří tak činili nejen za hvizdu píšťalky, ale k tomu pod práskáním biče. Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“, část čtvrtá)

Pamětníci padesátých let minulého století si jistě v mysli vybaví dva nezapomenutelné geniální a úspěšné sovětské vědce bádající v oblasti biologie, akademiky T. D. Lysenka a I. V. Mičurina, jejichž objevy a následné výsledky jejich usilovné práce se proslavily. A to nejen v socialistickém táboře, ale i  v dalších politicky i ekonomicky významných zemích jako jsou Kuba, Severní Jemen, Uganda, Etiopie, Somálsko, Zimbabwe či Burkina Faso, kterým dala sovětská věda naději na vlastní produkci všeho ovoce na jejich zatím nevyužitelné floře.

Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“, část třetí)

Nevím, kolika mým současníkům řekne něco pojem „věčná zápalka“, a jestliže ano, pak myslím, že ne mnoha. O dnešní generaci, ba ani o mém synovi, dnes už téměř šedesátiletém ani nemluvě. Není divu, je to událost už z dvacátých let minulého století.

V roce 1929 vynalezl jakýsi pan Ringer věčnou zápalku a byl mu na ni udělen patent. To mohla být zajisté velká výhoda pro všechny, kdo potřebovali něco zapálit, od kuřáků přes hospodyňky až po žháře. Člověk musel neustále kupovat nové a nové, a běda, když tak neučinil včas. Bylo velmi nepříjemné, když otevřel to malé šuplátko a v něm poslední sirka, nebo také žádná.

Čtěte více ZDE »

Jestlipak jsem si to nemyslel! Už když jsem psal glosu „Se skalpelem na krku“, v níž se zmiňuji také o policii a hasičích, napadlo mne, že když se lékařům ustoupí, mohli by s podobným požadavkem přijít i tyto dvě skupiny. Taky jsem tehdy s uznáním poukázal na to, že, ač by si rovněž zasloužili vyšší platy, přesto nevydírají. Chrání přece lidské zdraví a životy stejně jako lékaři a na rozdíl od nich ještě nastavují i svoje. A už je to tady, už o tom opravdu uvažují a dokonce toho chtějí použít i k sesazení ministra vnitra Johna.

A přestože jim, a s nimi i tisícům státních zaměstnanců, byly platy sníženy, nepřijali to sice bez námitek, ale nakonec se přizpůsobili. Lékařskům ale na platy nikdo ani nesáhl, a přesto právě v této situaci, kdy úsporná  opatření postihla všechna ministerstva a jejich rozpočty, neváhali naopak žádat jejich zvýšení.

Čtěte více ZDE »

(Ze série „Významné, ale málo známé objevy“, část druhá)

Z historie vědy je známo, že byly a jsou případy, kdy k velkým, někdy až převratným objevům došlo zcela nečekaně, bezděčně a při činnosti, jejíž cíl byl zcela odlišný. Jako dva příklady je možno uvést Roentgenův náhodný objev účinku katodového záření, nebo Galvaniho elektrický článek, k němuž došlo při přípravě oběda ze žabích stehýnek. A zhusta i přesto, že mnohdy byli objeviteli a vynálezci lidé zcela odlišného, ba někdy i žádného vzdělání. Jedním z té druhé skupiny byl i ten, kdo před lety objevil dalšího obyvatele této planety, světové vědecké obci dosud zcela neznámého.

Čtěte více ZDE »

(Významné, ale málo známé objevy, část první)

Od dob objevení kulatosti zemské lpěla světová věda bláhově na představě, že Země a život na ní mohou  být ohroženy toliko zvenčí, tedy z vesmíru.

Všechny tzv. nejvyspělejší země, za jaké se někdy nekriticky považují Spojené státy ame-rické, Velká Británie, Francie a dokonce i jimi ovládaná Německá spolková republika, neučinily v tomto směru ani krok. Naopak, tomuto závažnému jevu se věnovala náležitá pozornost v zemi na opačné straně tehdejšího ideologického spektra, v Sovětském svazu.

Po vítězném 7. říjnu roku 1917, kdy se sovětská věda začala bouřlivě rozvíjet, byla založena moskevská Akademie věd. Po vítězné Velké vlastenecké válce se pak otázka trvale udržitelného zachování  Země a života na ní dostala do samého ohniska zájmů sovětské vlády. V roce 1950 byla SAV pověřena nejvyšším vědeckým arbitrem, generalissimem J.V. Stalinem, úkolem této věci se intenzivně věnovat.

Čtěte více ZDE »

Když Česká lékařská komora v prosinci minulého roku ohlásila tu senzační novinu o plánovaném hromadném exodu našich lékařů ze státních zdravotnických institucí, vzbudilo to zpočátku jen rozruch v parlamentu a souvisejících ministerstvech.

Když však doktoři ze všech krajů a okresů svůj úmysl manifestačně a prostřednictvím všech medií potvrdili, zahučelo to i mezi jejich současnými i potenciálními pacienty. Proboha, opravdu jsou k tomu odhodláni? Nechají nás skutečně na holičkách? To by bylo arci mrzuté, neb je známo, že holičky sice znají práci s nůžkami i břitvou jako chirurgové, leč sotva by stačily nahradit psychiatry (těch je dnes nejvíce třeba), sexuology (těch taky), internisty, pediatry, ortopedy a jiné fachmany nezbytné k udržení zdraví národa.

Čtěte více ZDE »

Lidové rčení:
Každý dobrý skutek je vzápětí po zásluze potrestán

Eduard zbledl (ježíšikriste, přesně tohle vytáhli ve čtyřicátém  gestapáci v Pečkárně na mého tátu, který přesto nepromluvil  a zaplatil svou hrdost pěti lety  koncentráku) a zmohl se jen na chraptivou odpověď: „No, snad to snesu, řekněte kdy a kde.“

„Brzy. Objekt odlétá v pátek, takže zítra v osm večer tady u nás“, zněla krátká odpověď, „a děkuji vám. Podrobné instrukce dostanete tady od soudruhů. Důvěřuji vám, přeji úspěch a těším se brzy na shledanou!“ Tlusťoch mu nalil ještě sklenku, major ji vymlaskl a vypadl těmi čalouněnými dveřmi.

Čtěte více ZDE »