Marie Zieglerová: Jak jsem stavěla sněhuláky
16.12.2010
Když jsem dnes navečer po vydatném celodenním sněžení čistila dvorek a kolem mne se až po čumáček bořila do návějí malá půlpudlinka Jessinka a kolem ní poskakoval obr briard Kapi, vzpomněla jsem si na podobný večer před lety a taky na to, že jsem o jeho průběhu tehdy napsala a do složky Naši psi pak pečivě uložila povídání pro rodinnou kroniku. Podělím se s vámi o vzpomínku na nádherné psí kamarády a dva sněhuláky. Dnes jsem na stejném místě taky jednoho postavila.
* * *
Mohla bych začít jako v pohádce – bylo nebylo – sněžilo jako o závod pár dní. Začalo to docela nevinně jemným popadáváním sněhu. Co sněhu – to bylo spíš sněhové tušení, co se dalo poznat jen tak, že člověk zvedl obličej k nebi a na něm ucítil jemňounké studeníčko, jak si sedala jedna vločička za druhou. Mžilo. Čtěte více ZDE »
- Comments
- 6 Comments »
- Categories
- Příběhy, Zieglerová, Marie
Comments rss
Trackback
“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. 
Nejnovější komentáře