CzechFolks.com PLUS

„Pokud si někdo myslí, že jsem-li člověk s fotoaparátem, upínají se veškeré moje touhy jen k fotografování, vyvedu jej z omylu. I já jsem někdy nefotografoval. Vím, profesionál musí vždy odvést práci, ale autodidakt s poněkud křehkým nitrem nemusí a někdy navíc jeho cit a jednání ovlivní čímsi čpící podivnost, ba dokonce také ošklivost odtržená od normálního žití. To se někdy přihodí, když se fotograf navíc cítí zrozen před dávným časem, kdy se v domě, ve kterém žije zdravilo a říkala se dnes už téměř zapomenutá milá slůvka – prosím, děkuji…“.

Velice často a zcela nahodile bloudívám ulicemi a má pouť někdy začíná na dosud nepřejmenovaném Václavském náměstí. V závěru roku 2007 opět nechci věřit svým očím, když jedno z individuí povstane z lavičky před Weihlovým domem pár metrů od výlohy knihkupectví a začíná močit na přístřešek vstupu do metra. Čtěte více ZDE »

„Povídejme si ale raději o něčem veselejším. Třeba o humoru ve fotografii, i když ve fotografii bývá humor jevem spíše ojedinělým a poněkud výlučným. Běžné slůvko humor, označující přepestrou  škálu chápání úsměvu odlišných národností, však existuje teprve od 18. století. Původní latinské slovíčko humores totiž do té doby označovalo šťávy v lidském těle určující individuální temperament. Také humorné, že? Národní charakter humoru také nelze na nikoho přesně napasovat. My, jako malý národ, máme v sobě cosi z dobrého vojáka Švejka. Legendu komediantství, avšak řádně prorostlou moudrostí Jana Wericha, který se nechal na tohle téma slyšet slovy: „Každý národ má nějaký charakter, jenom Češi ne. A já jsem taky Čech…Blbec jeden.“

„Pomíjím primitivní pokusy o humor, u nichž absentuje popadání se za břicho a vznikající třeba přimalováním vousů na plakát s dívčí tváří. Zajisté, i při podobné exhibici se uplatňuje autorův pohled a názor na to, co je podle něho k uřehtání, a proto se snadno přihodí, že o úsměvnosti snímku ví jen autor sám.“

Čtěte více ZDE »

Fotografa Františka Dostála jsem v době, kdy jsem s ním tvořila svou první novinovou reportáž do týdeníku Nedělní blesk, označila za „Mistra neopakovatelného kouzla okamžiku“, nebo také „Fotografa lidské duše“. Do současnosti jsem svůj názor na něj nezměnila. Krásně se o něm, kromě mnoha jiných, vyjádřil i pan profesor Ludvík Baran: „František Dostál sleduje život laskavým pohledem. Všímá si spontánních výjevů a chování lidí s pochopením, bez výsměchu či ponižování těch druhých. Žije prostě s nimi.“

Včera mi František poslal svou (zatím) poslední knížku „Foto řečiště 4“. Je, stejně jako jsou 1., 2. a 3. Foto řečiště z loňského roku, plná znamenitých obrázků a výstižných doprovodných textů. A právě o nich bude v mém vyprávění řeč. „Františku, co se s Tebou děje?“ otázala jsem se ho poté, co jsem poděkovala za knížku, „vždyť Ty ses nám pustil do nelítostné kritiky ve velkém stylu!“ „To koukáš, jaký jsem rejpal!“, na to František, „když ono to, děvče, začíná jít všechno kolem nás tak nějak od desíti k pěti a to mě štve. Čtěte více ZDE »

Tihle mediální společníci jsou báječní – pomáhají, slouží, často i pobaví, a když se ale pokazí, tak pořádně naštvou. Ačkoliv prý časté mobilní volání škodí sluchu, já slyším stále dobře. Internet zase v jakémsi celosvětovém průzkumu popularity skončil až na deváté příčce nejdůležitějších technických výdobytků této doby, já jej však rozhodně řadím výše. Díky němu dostávám spoustu informací, občas výhodně nakoupím, mailem zase posílám dopisy úřadům i přátelům, zkrátka je toho hodně a co víc – zvládnu ty stovky úkonů i ze svého invalidního vozíku. No, není to paráda! Když si tak občas zapřemýšlím nad svým životem, zmítají mnou smíšené pocity. „Moje ereska“ mi sice hodně vzala, přesto si zase až tak nestěžuji. Už tolik nespěchám, potkávám maličkosti co mi dříve unikaly, mám čas na lidičky okolo sebe a vůbec…

Čtěte více ZDE »

V UNIFORMÁCH HITLERJUGEND

„V polovině v září 1943 dostala makistická skupina rozkaz vysvobodit sestřelené a zajaté spojenecké letce z věznice v Pontarlier. Pokusilo se o to několik desítek našich makistů, ale neuspěli. Navíc utrpěli velké ztráty na životech. Pod střelami německých kulometů zde padlo kolem dvaceti partyzánů. Do opevněné zděné věznice se vůbec nedostali. Ve štábu naší partyzánské skupiny navrhl velitel Poláků, aby tam poslali nás, kluky, oblečené do uniforem Hitlerjugend, kteří by granáty zlikvidovali německá kulometná hnízda. Zavolali nás do štábu a sdělili nám, co požadují. Měli jsme se rozhodnout, zda úkol přijmeme. Za to nám slíbili, že když se takto aktivně zapojíme do boje proti Němcům, budeme mít po válce všechny výhody jako francouzští občané. Za naše bojové zásluhy budeme moci ve Francii studovat, dostaneme zde ubytování, nebo budeme moci zůstat a studovat ve francouzské armádě. Souhlasili jsme. Čtěte více ZDE »

Do života “na plný plyn”

„Po dlouhé jízdě do Německa se poprvé otevřely zamčené těžké dveře našeho dobytčáku až v Norimberku, kde náš vagón stál skoro půl dne. Každý z nás dostal kafe a menší bochánek chleba a odpoledne v kastrůlkách i tzv. „Eintopf“ – rozvařené zelí a brambory. Němci vyložili děti z osobního vagónu a někam je odvezli. Pravděpodobně je přes organizaci Lebensborn předali do Německých rodin k převýchově, lépe řečeno k poněmčování. Podobná selekce nás čekala ve Stuttgartu, který byl druhou zastávkou našeho dobytčího vagónu. Němci vybrali děti do 10 let a ostatní pak pokračovali v dobytčáku do dětské polepšovny pro děti do 15 let, která se nacházela u Villingenu v pohoří Schwarzwald. Na nádraží ve Villingenu jsme všichni zbývající z vagónu vystoupili a Němci nás autem převezli asi 4 kilometry za město, kde byl velký koncentrační tábor pro dospělé.

Čtěte více ZDE »

Ten, kdo ve svém životě nezažil pocit pekla na zemi, si neuvědomí, jak ho zažívá ten, jenž jím musel někdy projít. Jaroslav Čermák prožil vskutku dobrodružný život, doslova „odcházel a vracel se se smrtí v patách“.

Bývalý příslušník cizinecké legie, nad nímž komunistický soud vynesl rozsudek smrti, říká, že v předlistopadovém Československu 15 let pracoval jako tajný agent.

Již ve svých třinácti letech bojoval Jaroslav Čermák v oddílu francouzských partyzánů proti německé armádě. V patnácti se zúčastnil legendární operace Neptun, jež předcházela invazi spojeneckých vojsk do okupované Francie v roce 1944. Dalších patnáct let sloužil ve francouzské cizinecké legii. Vietnam, Kambodža a jiná krvavá bojiště – tím vším prošel, než se před pár léty vrátil zpět domů s pěti válečnými kříži. „Ani moje žena nevěděla, že jsem byl agentem tajné služby. Nebral jsem za to žádné peníze, dělal jsem to „z lásky k nepříteli“, říká Jaroslav Čermák. „V roce 1994 mně francouzský prezident Mitterand udělil jedno z nejvyšších francouzských vyznamenání – Válečný kříž. Když se dnes ohlédnu zpátky, neumím si vybavit, kolik lidí jsem vlastně zabil – ale určitě jich bylo tolik, kolikrát jsem já sám mohl být zabit.“ Čtěte více ZDE »

aneb spousta psiny kolem pejsků

Nedávno mi fotograf lidské duše František Dostál daroval knížku o psech, kterou stvořil v tandemu se známým kreslířem a karikaturistou Jaroslavem Dodalem. Kniha má příznačný název: „Psy Dodal Dostál“ a co stránka, to fotky psů v typicky „Dostálovském stylu“, v kontrastu s Dodalovými karikaturami. U obojího je pak vtipný komentář, prostě nádhera. Beru telefon a volám Františka: „Co vás, chlapi, dohnalo ke zhotovení tak skvělého psího lexikonu?“ ptám se. Čtěte více ZDE »

Tenhle obyčejný příběh se stal před třiceti lety a jeho protagonisty byli můj tenkrát sedmiletý syn Martin, já – jeho matka, stovky cestujících na peróně nádraží Praha-Střed a příslušníci tamní VB.

Již naše prababičky tvrdily (a měly pravdu), že „dítě, které si hraje, nezlobí.“  Martin byl odmalička živé dítě a s vesnickými kluky mi připravil nejednu horkou chvilku. Tu podupali trávu na sousedově louce, tu vypustili babičce králíky či kopacím míčem rozbili nejedno okno. Čtěte více ZDE »

Psýcha – slovo řeckého původu znamená duši, mysl, vnitřní svět. Psycho – to je první část složených slov nesoucí význam duše, duch. Výrazy, začínající „psycho“, mají tudíž společného jmenovatele – jsou spojeny s lidskou duší, s vnitřním světem člověka. Tak se dostáváme i k termínu psychologie, oboru, který se zabývá duševními vlastnostmi, procesy a stavy i jejich příčinami a projevy.

Řeknete si: teorie a pouhá definice. Psychologie však sehrává v našem životě nesmírně důležitou úlohu. Velká většina lidí ji však paradoxně naprosto opomíjí. Čtěte více ZDE »

První díl můžete nalézt ZDE

Když mě v průběhu mého čtyřletého pracovního pobytu na Ukrajině na podzim roku 1988 začaly zlobit oči a málem jsem přestávala vidět, rozhodl lékař na stavbě o mojí hospitalizaci v ukrajinské nemocnici (bolnici) -  na oční klinice v oblastním městě Kirovogradě, vzdáleném 350 km od Dolinské. V bolnici jsem si sice „pobyla“ pouhých deset dnů, moje zážitky  by se stěží  vešly do několikadílné publikace.  Čtěte více ZDE »

Budu vám vyprávět příběhy z daleké, předaleké země. Ta země se jmenuje Ukrajina,  kdysi poeticky přezdívaná  obilnicí Ruska. To a ještě mnohé jiné o této zemi Sovětů nás kdysi učili ve škole. „Ach, jak bychom rádi tuhle zemi viděli na vlastní oči,” vzdychali jsme unešeně, „tam musí být ráj na zemi, tam bychom chtěli žít!”

Léta plynula, mnohé se změnilo a mě v roce 1986 zavál osud do oné kdysi vytoužené země. Důvody mého téměř čtyřletého pobytu na Ukrajině však byly mnohem prozaičtější, než zhlédnutí onoho vysněného ráje na zemi. Čtěte více ZDE »

Na své životní pouti vyhledává běžný člověk obvykle jen ty situace, které mu působí slast. Nikdo totiž není dokonale uzpůsoben pro zdolávání nástrah a životních kolizí a tak pokud už je do negativních situací vehnán, snaží se jim vyhnout.

Kupříkladu pan  Novák –  z nějakých důvodů se cítí dobře, stojí-li ve světle reflektorů, má posluchače, je středem pozornosti a je tázán na své mínění. Už samotné pomyšlení na to, že by stál mimo hru, namísto protagonisty byl pouhým divákem a nebyl tázán na své názory, v něm vyvolává úzkost, možná dokonce strach.

Úplně jiný je pan Svoboda, který je rodilým pozorovatelem, nechává si své mínění pro sebe, bojí se odpovědnosti a nejlépe se cítí daleko stranou z dostřelu. Čtěte více ZDE »

Moje první setkání s tímhle na první pohled uzavřeným, málomluvným člověkem zinscenovala, jak už to v životě bývá, náhoda, potažmo novinářská zvídavost. Bylo to krátce po „sametu”, v době, kdy se Jan Kristofori vrátil do vlasti z mnohaletého exilu v Norsku, kam odešel s rodinou nejen před sovětskou okupací, ale jako nežádoucí i před tehdejší vládnoucí garniturou. Po devadesátém se vrací domů, aby svým uměním představil to, po čem celý život toužil – krásu, nezávislost, porozumění a lásku. Čtěte více ZDE »

Nebojte se, nepůjdeme na maškarní bál, kde se to hemží čerty, princeznami, rytíři, smrtkami, vodníky a vílami. To by bylo příjemné a jednoduché. Ve venkovské hospodě se maškary o půlnoci odmaskují, lidé se smějí a odcházejí domů spokojeni a v rozverné náladě. Tady bude řeč o neviditelných maskách, které si lidé pomyslně nasazují v nejrůznějších životních situacích, aby zakryli skutečné pohnutky svého počínání. Klamou tělem a my se ptáme, jak to ten člověk vlastně myslí, je opravdu takový hrdina, jak by se na první pohled zdálo? Je ten rozverný a žoviální chlapík, který přišel žádat o místo manažera opravdu takový, nebo je to uvnitř jen ustrašený uzlíček nervů, který má strach, aby ho někdo neprokoukl? Čtěte více ZDE »

Co kdy a kdo o Františku Dostálovi řekl a napsal 

PhDr. Antonín Dufek, Moravská galerie Brno

František Dostál začal fotografovat již během studia na Průmyslové škole strojní a pravidelně spolupracuje s tiskem od roku 1964. Dostálovo jméno je spjato s fotografickým humorem a groteskou. V tomto směru autor právem dosáhl světového úspěchu. Jeho snímky jsou nejen kuriózní, nýbrž vyznačují se i originálním a kultivovaným viděním a inteligentním postřehem pro zázračné střety reality všedních dnů. Právě v tomto směru má autor blízko k Elliottu Erwittovi a Vilému Reichmannovi. Čtěte více ZDE »

Zpověď politického vězně Prim. MUDr. Jiřího Z. Krbce, DrSc   

Když jsem se v roce 1995 vypravila do Klatov na novinovou reportáž s primářem Jiřím Z. Krbcem, bývalým politickým vězněm z 50. let, měla jsem smíšené pocity. Samozřejmě jsem věděla, čím si tito lidé kdysi prošli a jaké utrpení jim mnohaleté kruté věznění přineslo. Co jsem ale nevěděla bylo to, jak moc je to poznamenalo a jak ovlivnilo jejich další život. A tak jsem měla strach, strach z nepoznaného. Když jsem tiskla zvonek na zahradní brance tlouklo mi srdce jako zvon. Čtěte více ZDE »

…a fotografická pokračování

„Takhle nějak odstartovala pravidelná a letitá spolupráce s tiskem. Všechny ty tisíce fotografií jsem nazvětšoval já sám, včetně vyvolání filmů. Otištěné snímky jsem přestal po několika tisících již počítat. Do zahraničí se stejně nicmoc necestovalo, takže na exponované filmy nikdy nemohlo čekat na letišti auto a v redakci laborantka, jak tomu bývalo v mládežnickém týdeníku. Přesto mě lidé nějak znali a měli možnost na mne tak i nadávat. To Češi také přece umí. Třeba za legrační obrázek v rubrice pomyslného Alberta v Mladém světě. Ostatně u řeky Sázavy na mě známí pokřikovali: Alberte!  Čtěte více ZDE »

Kulturní  kotrmelce  padesátých  let  a  sportování…

„Kdepak, daleko byla ještě fotografie, malovaly se zatím plakáty vodovými barvami, později také temperami. Za šílenými plakáty v duchu Čumpelíkova Holdu Stalinovi se rodily patlanice o rozorávání mezí a určitě se musel pěkně nadřít pošťák, když mi do čtvrtého patra činžáku dovlekl balík knih jako cenu z nějaké soutěže. Nechyběla mezi nimi ani Mladá garda, Syn pluku, Timur a jeho parta… Přitom jsem již „zhltnul” štosy Rodokapsů, Divokých západů a Rozruchů, což byl obsah otcova černého dřevěného vojenského kufru. Navíc kousek od domu bylo knihkupectví Toužimský a Moravec, Čtěte více ZDE »

Cesta do života

Než se pustím do líčení příběhů i oněch křižovatek na cestách života Františka Dostála, dovolila bych si předeslat – a laskavý čtenář se mnou bude dozajista souhlasit, že i ten nejslavnější člověk přichází na svět jako obyčejné a bezbranné, i když někdy pořádně  hlučné novorozeně. A to bez ohledu na letopočet, zeměpisnou polohu země a místa zrodu, sociální původ rodičů atd.

František nebyl tudíž žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Na tento svět se dostavil zcela obvyklým způsobem – nahatý, neověnčený vavříny světské slávy. Čtěte více ZDE »

Fotografovo vyznání

Nemyslím, že jsem objevil nové fotografické směry a podlehl všelijakým subjektivním vizím. Přirostl mi k srdci jen přítomný jazyk fotografie, který jí tak sluší při oslovování lidí. Už třetí desítku let prožívám hřejivý pocit, že jsem se o chvilkový pocit štěstí zasloužil vlastní prací, bez přičinění druhých. Chlácholivé a oslavné texty mně znějí podezřele. K hanlivému slovu nad fotografiemi stačí pouhý úmysl a praxe potvrzuje, že slůvko lze i druhému do textu podstrčit. Spolu s milovaným básníkem Josefem Kainarem „Člověka hořce mám rád” se upřímně vyznávám, že celoživotním námětem u mne byli, jsou a nadále budou lidé, že toužím zachytit pár pomíjivých „perliček na dně” o těch, kteří mě v životě obklopovali nebo kolem mne jenom prošli. Čtěte více ZDE »

Část 2.

Po mojí reportáži se pochopitelně rozjela čtenářská akce na téma: „Jak žije imitátor”, dopisy se do redakce jen hrnuly a já musela „do terénu”. Hned nazítří volám do východočeského Letohradu, kde pan Faltus s maminkou a bratrem žije. „Haló,” ozývá se z telefonu příjemný ženský hlas, „vy asi voláte syna, viďte, tak já vám ho hned zavolám. On se před hodinkou vrátil z Moravy, měl tam vystoupení na dožínkách.” Milý hlas jeho maminky mě pohladil po duši. Tak proto její syn rozdává radost a pouhou svou přítomností vnáší pohodu do srdcí malých i dospělých posluchačů. Jablko zkrátka u Faltusů nepadlo daleko od stromu. „Tak z dožínek přijel, to se podívejme! Kam si ho jen lidi nepozvou…?” pomyslela jsem si, zatímco jsem čekala, až mistr dorazí k aparátu.

„Musím o vás napsat podrobný článek,” vychrlila jsem ze sebe, „lidi o vás chtějí vědět všechno. Že souhlasíte?” Ač jsem se trochu obávala, že mě odmítne, rád souhlasil, i když se vzpouzel a dokonce namítl, že on není přece tak významný, aby se o něm psalo. Ale já už jsem ho „měla” a nepustila, a tak jsme se zakrátko sešli a já nasbírala historek, že jsem se smála ještě v tramvaji  cestou domů z redakce. Čtěte více ZDE »

„Dámy a pánové, buďte srdečně vítáni v našem divadle,” hlaholí konferenciér z pódia, „a dovolte, abych dnes mezi námi přivítal vzácného hosta, kterého všichni dobře známe – umělce a skvělého imitátora pana Václava Faltuse!” Sál nadšeně aplauduje, odkudsi z davu se jako na sportovním mači ozve i rozverný pískot.

Část 1.

Na úvod musím předeslat, že podobné společenské akce, například dříve tolik oblíbené estrády, moc ráda nemám a určitě nejsem sama, koho současná kulturní vlna přetvořila k obrazu svému. Občas mě sice pobaví nějaká ta televizní šou, ale jsou lidé, kteří zůstali dodnes podobným zábavám věrni. Nakonec, proč ne. Mne však k prasknutí narvané sály plné rámusících diváků spíš nahánějí hrůzu a herců je mi upřímně líto. A už vůbec nedokážu pochopit pana Faltuse, který hodiny chrlí do mikrofonu jeden hlas za druhým a s čelem zbroceným potem se usmívá do vydýchaného sálu a má upřímnou radost z toho, že se lidé baví. Čtěte více ZDE »

Je známou pravdou, že nejzajímavější, a rozumí se, nejpravdivější příběhy píše sám život. Příběhů na nejrůznější témata jsou statisíce, veselé i smutné, se šťastným i tragickým koncem, existují dokonce příběhy strašidelné, ba přímo hororové.

V naší rodině se přímo hororových situací až tak moc nikdy nekonalo, což je na jednu stranu dobře, leč pokud takový stresový případ nastane, jen málokdo na něj bývá připraven.

Když se mé dceři narodila malá Natálka, radost to byla veliká – asi jako v každé rodině. Jak šel čas, dostavily se i starosti – opět jako v každé rodině, kromě jiného i potřeba občasného hlídání mimina. Čtěte více ZDE »

…zpátky nedostaneš”, praví jedno staré přísloví. O tom, jak krutě je pravdivé, jsem se bohužel přesvědčila na vlastní kůži i já sama.

Všechno to začalo před patnácti léty, kdy jsem pracovala jako redaktorka v týdeníku Nedělní blesk. Práce novinářky byla pro mě jako stvořená – odjakživa mě zajímal života běh i lidské osudy. Na den, kdy jsem se vracela z jakési reportáže, však do smrti nezapomenu. Na pražském chodníku se mi zčista jasna podlomila kolena a já se poroučela na tvrdou dlažbu. Kolemjdoucí reagovali různě – někdo pokračoval v chůzi, jiní se významně ušklíbli nad ženskou, která to zřejmě přehnala s alkoholem, mnozí mi pomáhali na nohy. Zbytečně, nohy byly jako z papíru, a tak musela přijet sanitka.

Začala se nová etapa mého života, to když mi lékaři sdělili příčinu mého pádu, respektive mojí bezmoci postavit se zpátky na nohy – měla jsem roztroušenou sklerózu. „Tak to mi osud uchystal pěkné překvapení,” napadlo mě, „včera ještě pilná novinářka, dnes doživotní invalida!” Čtěte více ZDE »

Počátek tohoto vyprávění nás vrátí v čase o více než půlstoletí nazpátek, do doby po druhé světové válce, v níž se na šachovnici dějin zemí této planety začíná sehrávat hned několik simultánních partií naráz a kdy se i tak známé pojmy, jako pat a mat, stávají pro soupeře velkou neznámou. Tak už to ale po všech bitvách obvykle chodí – hroutí se trůny, padají hlavy a všechno je najednou vzhůru nohama.

Nejinak tomu bylo i v poválečném Československu, kterému nově nastoupivší systém vnutil více než čtyřicet let trvající vládu kruté a bezohledné totality, tehdy paradoxně nazývanou vládou lidu, ve skutečnosti mocenský kult jediné strany – Komunistické  strany Československa. Čtěte více ZDE »