CzechFolks.com PLUS

Lidé většinou na platonickou lásku nevěří, nebo o ní pochybují. Domnívají se, že každá láska časem dospěje k naplnění. Možná tomu tak ve většině případů je, ale také tomu tak být nemusí. Pro některé je taková láska opomíjená a vysmívaná. Jisté ovšem je, že lidé se domnívají, že je v menšině. Ani v literatuře nezaujímá významné místo. Pro jiné je to ovšem láska vzácná, výjimečná, neobvyklá, nepomlouvaná, opětovaná hodná obdivu.

Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

„Skutečná láska je jako smrt“, kdosi řekl. Nevíš, jak vypadá, dokud nepřijde. Ale ne každého potká a také ne v každém zanechá skutečné krásno. Láska je jedno z těch utrpení, které není možno skrývat. Na lásku má každý jiný názor, každý o ní jinak hovoří, ale když přijde, každý jí podlehne. A není za co se stydět. Na světě není hříchu, kromě hlouposti.

Frederic Chopin a George Sandová

Heinrich Heine o něm říká: „Chopin není jen virtuóz, a když usedne ke klavíru, dává nám radost, jíž se nic nevyrovná.“ Chopin se proslavil jako básník klavíru. Matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska, otec byl francouzský emigrant. Dětství prožil ve Varšavě a jako dvacetiletý se vydal do Vídně, kde svým uměním upoutal pozornost společnosti. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Avšak jsou i milenky, přítelkyně mužů, jejichž postavení není třeba skrývat a naopak je ceněno, někdy dokonce vysoce ceněno. Nejsou to vztahy na zapřenou, nikoho nepodvádějí, jsou čestné, i když jejich stálost není a ani nemůže být zaručena.  

Jen ještě o některých z této kategorie.

Alfred Nobel a Bertha von Suttner

Jméno Alfreda Nobela je známé díky ceně, která je každoročně udělována v oblasti medicíny, ekonomie, literatury či za přispění ke světovému míru. Alfred měl vynalézání přímo v genech, v jeho rodině byli vynálezci po několik generací. Čtěte více ZDE »

Na Olze nebylo nic znát, ale byla od toho dne jaksi jiná, nesvá, prosluněná. Tak nějak rozkvetlá. Jela do města a koupila si nový svetr, rtěnku a umyla a natočila si vlasy. Také koupila nový igelitový ubrus.

Byla přesvědčena, že na něho nemyslí, ale čekala na víkend. Uklidila celý dům a v pátek jí bylo od rána do zpěvu. Když přišla z práce, napekla, navařila a čekala. Čekala ho s večeří. Několikrát kontrolovala, jestli něco nezapomněla. Mezitím přišel Fanda. Sem tam vyhlédla oknem, ale jen když se Fanouš nedíval.

Konečně před domem zastavilo auto a pan doktor přicházel po zápraží jako král.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Měsíček se schoval za mraky a lesní víla přestala tančit. Šla popaměti domů a cestou plakala. Nejdřív si utírala slzičky jen rukama, ale pak hořce naříkala do závoje. Když se blížila k domovu, Vrbátko ji slyšel a vyběhl jí naproti.
„Pročpak pláčeš?“ chtěl vědět.
Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Měli je faraoni, císařové, vojevůdci, prezidenti i církevní hodnostáři. Milenky, toť síla lásky. Lásky, jejíž apel vítězí nad krutou realitou, rozumem, nad svazující vírou i dokonce nad smrtí. Tento apel není dopřán každému. Ale koho potkal, kdo jej okusil, si může říci, že neměl prázdné ruce, že žil naplno.

Jen ještě o některých vyvolených.

Kleopatra a Marcus Antonius

Je to největší milostný příběh všech dob. Jen v něm všechno: láska, nenávist, zrada, boj o moc, válka i smrt. Kleopatra VII. byla poslední panovnicí řecko-egyptské dynastie Ptolemaiovců, která převzala vládu nad Egyptem. Na trůn nastoupila v roce 51 př.n.l. (kdy ji podle dobových záznamů bylo něco přes 17 let. Byla velmi vzdělaná, hovořila plynule několika jazyky. Čtěte více ZDE »

„Mě dostat na skálu, to je jako tahat stojedenáctku z bahna,“ přiznal sebekriticky Geo, zeširoka dopadl na židli, odstříkl si z čela pot a oddechl si na celou hospodu, na jedinou kloudnou putyku v tomto městě, v níž obrovské skleněné tabule jsou výkladní skříně pro kolemjdoucí, do nichž mohou nahlédnout, v nichž je vyloženo poslední slanění, pravý horolezecký večírek, který tíhne k pípě a k čepicím právě natočeného piva.

Když odpoledne uhasili oheň pod Totemovou skálou na Doubravce, když posbírali materiál, manželky i děti a zamířili zkratkou přes náměstí do hotelu, Geo se držel při zemi, utíkal drobnými krůčky rychle, tiše jako myška. Nevykřikoval jako jindy, kdy ho zapřáhne žízeň a žene ho sem do hotelu svinským krokem: Hodíme jich tam deset, a žádný vysedávání. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky, toť věčné téma. Jako by byly obdivovány, jako by jim bylo záviděno. Některé vskutku obdivované, jiné odsuzované. Milenka vnáší do mužova světa nevysvětlitelné světelné paprsky, za nimiž muž tíhne, aniž by přemýšlel. Je to síla, jíž není možno odolat. Kdo se dostal do jejich proudu, mi dá za pravdu.

Jen ještě o některých vyvolených.   Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

V malé chaloupce pod lopuchy bydlí Lesní víla. Je jemná a krásná. Až se tají dech každému, kdo ji vidí tančit. Má ve vlasech pomněnkový věneček, červené střevíčky a pavučinový závoj, do kterého chytá měsíční stříbro. A jak že se sem z dalekých lesů dostala?
Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky se vyskytují v každé době. Ve válečné vřavě i v době míru. V palácích i v chatrčích. Milenky jsou jako fata morgána na poušti, jako klenoucí se duha po dešti, jako mana padající z nebe. Milenky jsou oheň a led, milenky jsou věčnost i den. Milenky jsou i nevěry. Téma staré jako lidstvo samo. 

Jen další zmínky o některých vyvolených.

Eva Duarte a Juan Domingo Perón

Eva Duarte se narodila jako páté dítě pomocnice na statku v bohem zapomenutém kraji argentinské pampy. Jejím otcem byl ženatý správce statku Juan Duarte. Dceru nikdy neuznal za vlastní. Ta se chudobě a ponížení bránila a mířila výš. Do Buenos Aires utekla ve 14 letech. Chtěla být herečkou.

Její život je jako román, v němž chudé děvče ke štěstí přišlo. Jenomže na jejím příběhu o velké lásce mezi holkou z ulice a plukovníkem vládní junty Juanem Perónem nic vymyšleného není. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.
Byla jste milenkou?
Nikdy jsem nebyla něčí milenkou.
Tak mi řekněte, co si představujete pod tím slovem.
Jasně se mi vybaví milovat chlapa, který už ženskou má.
Inteligentně řečeno být milenkou ženatého muže. Většinou bohatého, který na to má. No a teď mi dáte za pravdu, že je hodně žen, které nikdy do této kategorie nespadaly a nespadají. Taktéž ani já.
A milenky můžete potkat na každém kroku. Jak ve městě, v němž žijete, tak v historii. Často to jsou obdivuhodné ženy, které láska proslavila.
Některé z nich stojí za připomenutí. Nevím, zda je obdivovat. Jsou i tací, kteří jim mohou závidět, jiní je mohou odsuzovat, ale není ani málo těch, které by zajímalo, co jejich svědomí. Jen malou zmínku o některých vyvolených.
Vlaštovčí hnízdo – pseudogotický hrádek je symbolem jižního Krymu. Dal ho postavit na skalnatém výběžku mysu Aj-Todor v Černém moři ropný magnát, pobaltský německý šlechtic baron Steingel v roce 1912 pro svoji milenku. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Letěl obláček nad vysokými horami, prohlížel si skalnaté vrcholky a údolí, ale tam se mu nelíbilo, proto se nezastavil. Letěl dál a pod ním se táhly hluboké lesy. Obláček byl malý, a proto si svou vláhu musel šetřit a také chtěl ji dát tomu, koho si oblíbí. Sletěl do údolí a tam na jedné stráni zahlédl stát o samotě smrček. Nebyl velký, ale také ne moc maličký. Stál u cesty samojediný. Cesta, která se kolem něj ubírala nebyla široká, spíš to byla pěšina, která vedla k lesu. Z toho místa, kde smrček stál, bylo vidět široko do údolí.
„Vidíš ten obláček,“ uslyšel smrček něčí hlas.
Čtěte více ZDE »

Seděli jsme všichni v mikrobusu a čekali. Na Marion. Každý z nás v zorném poli dveře supermarketu, kdy se otevřou, kdy z nich vyjde. Někteří se netrpělivě dívali na hodinky, ale mlčeli. Průvodce byl maličko nervózní, ale prozatím neprojevoval žádnou iniciativu.

„Proboha, co tam kupuje?“ někdo pronesl.

Co tam kupuje, nikdo z nás netušil, dokud nevlezla do mikrobusu a neoznamovala: „Tak jsem si zakoupila třicet sedm foťáků.“

Autobusem proletěla vlna smíchu.

Čtěte více ZDE »

„Tak už jsem tady,“ vpadla do Klubu důchodců Jouklová, zeširoka dosedla na židli hned u dveří a uvolnila si ze zvyku šátek pod bradou. „Koště jsem koupila,“ opřela smeták o zeď, „ale ani se neptejte, kolik stálo. Měla jsem radši přinést jedno starší z domova.“
„Vy byste tomu dala, abyste tady uklízela a ještě kupovala čistící prostředky ze svého. Máte doklad?“
Jouklová hrábla do kapsy pro lístek, hlasitě se rozesmála, zvedla velké červené ruce a chlapsky se plácla do kolen.
„Jo. Ale bez peněz. Kdybych měla našetříno, koupila bych si Bračkův domek, abych měla kde sušit lupení.“
„Nerouhejte se a buďte ráda, že bydlíte u syna,“ pohrozila jí Ljuba. „Víte, co by za to některé mámy daly, aby si je synáčkové vzali k sobě? Co vám tam schází? Najíte se, jste jak za kamny a o humor žádnou nouzi.“
Jouklová zatáhla za uzel, uvolnila si šátek pod bradou, rozesmála se hrubým smíchem jako chlap a s vervou se uhodila do kolen.
Čtěte více ZDE »

Dívce se zdálo, že Milionář žije jen pro svého malého ptáčka. Žijí si jako jedno tělo, jedna duše. Mají všechno, co k svému životu potřebují. Byt jen pro sebe, prostorný obývák, kde se nestačí usadit ani smítko prachu, ložnici, kde druhou postel nikdo nerozhází, nikdo nesvítí druhou lampičkou a nikdo, kromě Milionáře, v noci nesplachuje záchod. V celém bytě je uklizeno, nikde není odložená tužka, papír, natož brýle. I mobil má své stálé místo. Počítač je samozřejmě v područí vyšívané dečky. Sporák svítí vycíděný jako právě dorazivší z obchodu. Ať se otevřou kterékoliv dveře, začne hrát hudba, V každé místnosti jiná. Jen v koupelně a na toaletě při otevření dveří hraje rádio. Jen na místě odpočinku možno vnímat zprávy ze světa, těšit se na blaženou budoucnost. Čtěte více ZDE »

Samozřejmě že jsem do Istanbulu nejela legendárním Orient Expressem s Agátou Christie, tudíž jsem nebyla svědkem žádné vraždy ve vlaku, ani jsem nepřiletěla na Atatürkovo letiště, ale na letiště Sabiha v Azijské části Turecka. A z letiště rovnou do autobusu a na most přes Bospor a dál za město k jakémusi rozlehlému hotelu u vody. Agáta Christie to měla jednodušší. Nasedla do vlaku Orient Expres a vystoupila v Istanbulu přímo přede dveřmi restaurace stejného jména. Tam se posadila ke stolečku, přijel číšník s miniaturním vláčkem plným skleniček a lahví a nabídl jí, ať si vybere jakýkoliv nápoj k obědu či večeři. Agáta, jelikož nemusela škrblit, si objednala podle chuti a mohla rozjímat, kam a kterým směrem se bude ubírat její další detektivní příběh.

Čtěte více ZDE »

Dívka, že si koupí nové auto, a to byla pro Milionáře voda na jeho mlýn.
„Přijeďte, já vám vyberu a poradím.“
„Nechcete přijet vy ke mně?“ namítla dívka.
„Kolik je to kilometrů?“
Vzápětí, co odpověděla, měl spočítanou cenu benzinu a odmítl.
Tak sedla do svého autíčka a jela za ním dobrou hodinu do města. Jakmile zaparkovala před jeho činžákem, vyběhl ze vchodu a rovnou ke svému autu. Na vzhled jí nepřipadalo jako nějaký zázrak, ale když se do něj posadila, měla dobrý pocit. Neseděla jako na zemi a palubní deska a obložení ladily s červenou barvou.
„Decentní design,“ řekla
„Je to Opel Corsa, třídvéřový. Zvolil jsem si ho proto, že jezdím většinou sám a nesnáším, aby někdo mi bouchal vzadu dveřmi.“ A vzápětí po tom, co se rozjeli, ještě dodal: „Objednal jsem si ho na míru. Černá kombinovaná s červenou. Mám elektrické stahování oken, airbagy, centrální zamykání, ABS,ESP, nastavitelný volant, elektricky nastavitelná zrcátka, palubní počítač, mlhovky. Čtěte více ZDE »

Když jsem se vloni posledního října vracela z Floridy domů, překvapila mne na letišti v Miami u odbavovacích přepážek různá strašidla. Vypadala sice hrůzostrašně, nicméně mile, nestrašila mne, navíc se usmívala. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění, než mi někdo vysvětlil, že na poslední říjen připadá svátek Halloween. Toto slovo mi nic neříkalo, představovala jsem si, že je to svátek strašidel, že je to čistě americký svátek, kdy si Američané oblékají masky, vycházejí do ulic a baví se. Nu co: škoda každé chvíle, kdy je příležitost k oslavě a ta se promarní, řekla jsem si a začala se usmívat, neboť mi den tak hezky a příjemně začínal. Musím té veselé nálady využít, neboť až přijedu domů, až vystoupím na letišti v Praze, bude u nás svátek Dušiček. Čas chození po hřbitovech, zapalování svíček a smutek po těch, kteří byli mezi námi a už odešli. Příležitost položit jim na hrob květiny a předat jim vzpomínky a úctu.

Čtěte více ZDE »

„To je noc! Takovou už léta nepamatuju,“ zašeptal Petříček a díval se na ni a obdivoval ji, jako bych tu nebyla. „Úplně jiná než v Nangororo, než v Lourenço Marques.“

Přestala jsem se točit na židli.

Pan Petříček vzpomíná na Afriku!

„Před válkou byl Mozambik portugalskou kolonií. Země úrodná a štědrá jak na slunce, na vláhu, tak na nemoci,“ rozhovořil se tiše Petříček.

Zůstala jsem jako pěna.

„Jel jsem jako vedoucí konstrukce na montáž dieselových motorů do parních turbín do Nangorooro. V Evropě byla nezaměstnanost. Cesta trvala lodí celý měsíc. Na lodi byla většina Němců a Angličanů. V Evropě byla tehdy veliká nezaměstnanost, zopakoval, aby to zdůraznil. Čtěte více ZDE »

Dostala jsem pozvánku na svatbu. Pozvánku vskutku originální. Velkou obálku s lehce hnědými motivy květů a drobných ptáčků. A v ní svatební oznámení. Chateau Mcely stálo v záhlaví dopisu. Rádi bychom s Vámi prožili náš svatební den a srdečně Vás tímto zveme k svatebnímu stolu. Obálku přinesl můj syn a na pozvánce bylo vedle nevěstina jeho jméno.

Na nic jsem se neptala.

Když odešel, nasadila jsem si brýle a začala jsem si pročítat program svatby. Nějaká manikúra a česání mě nezajímaly, zaujala mě jen svatební recepce ve Zlatém sále,  menu, zakrojení dortu a večerní zábava. A vzápětí to nejdůležitější, kde Mcely vlastně jsou. Nikdy jsem to jméno neslyšela. Žádný takový zámek neznám.

Našla jsem v počítači: Navštivte místo konání zázraků, dávné historie a absolutního klidu uprostřed legendami opředeného Svatojiřského lesa – zelený zámek Chateau Mcely, pouhou hodinku od centra Prahy. Čtěte více ZDE »

Kdysi mi bylo řečeno: Jak můžeš žít bez počítače?
Po deseti létech se to opakovalo: Jak můžeš žít bez Facebooku?
Na můj dotaz k čemu to je, mi bylo řečeno, že Facebook je pro komunikaci.
A pro co by měl být víc?
Pro nic víc než pro komunikaci, aby se lidé mohli domlouvat.
A oni se lidi bez Facebooku domlouvat nemohou?
Mohou, ale ne přes počítač.
Oni se musí domlouvat přes počítač?
Musí, protože jinak by museli vyjít z domu.
Z domova se mohou domlouvat telefonem a mobilem.
Ale to není zadarmo.

Ach tak, to mě nenapadlo. Tak jsem se taky dala nachytat a dovolila jsem, aby si mě někdo přidal do přátel. Zakrátko jsem měla najednou sedm set přátel, z toho šest set osmdesát neznámých. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Bylo nás šest. Šest knoflíčků na vestě. Ne na ledasjaké a ne ledasjakých. Byla to frajerská vesta bordó s jemným vzorkem, jakou se pyšní jen frajeři. Někdy v ní chodí bez saka, aby byla všem na očích. Aby byli oni sami všem na očích. Takovou vestu si náš pán pořídil. Nekoupil si ji v nějakém obchodňáku, ani si ji nenechal ušít, ale někdo ji snad vyhrabal ve staré truhle a dal mu ji. A on v ní teď honí vodu, zvláště když oprašuje svůj veterán, starou Aerovku.

Čtěte více ZDE »

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. A když se posuneme proti proudu času ještě dál, uvidíme, že i v pravěku si naši prapředci uvědomovali, jakou nutnost představuje lidská pospolitost. Pro přežití, leč i (hlavně) pro zachování zdravého rozumu. Být vyhnán z lůna rodu či kmene znamenalo v drsných podmínkách nelítostné divočiny většinou fyzickou smrt, jenže osamění a zavrhnutí vlastními lidmi ještě dříve smrt sociální a psychickou. Tahle nit se line i celým středověkem, kde člověk musel někam patřit. Jestli bojoval v armádě, modlil se v klášterech či v potu tváře obdělával půdu, čert to vem! Život mimo obec (v širokém slova smyslu)? Nesmysl! Být sám představovalo horší úděl než smrt.

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Čtěte více ZDE »

V Krucemburku za potokem, od mlýna co by kamenem dohodil, se krčila chaloupka, takový domeček – bleší oko, ušlápnutá chudinka, že by ji jeden dal na záda jak troky a odnesl o kus dál. Střechu měla jak věchýtek a malá okénka: jedno pro Matouše a druhé pro kozu. Ale koza byla už dávno ta tam. Tu poslední slupli, hned jak nouze zaklepala na dveře. A klepat nepřestala. Domkář Matouš nevěděl kudy kam. Žena láteřila, děti plakaly, chleba se nedostávalo a hlad se klacku nebojí. Matouš si div nezoufal, ale ať si stýskal sebevíc, pečení holubi tudy nelétali a ve mlýně mouku zadarmo neprodali. A ještě k lepšímu se žena zase čekala, další hladový krk na cestě. Jak tak Matouš překopával své políčko, vzpomněl si, že v životě je nejdůležitější, když člověk má někoho, kdo mu dobře poradí. Ale Matouš měl jen svou Fanku, a kdyby dal na její rady, jako by spadl do hnoje. Co takhle ve mlýně? Napadlo ho. Schází se tam chasa a kdejaký krajánek protřelý světem nebude skoupý na radu.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

 Jsem v nejlepších letech, srst mám hustou, lesklou, i uši zdravé, drápy ostré dlouhé a sílu v tlapách za dva. O jídlo taky nemám nouzi, sem tam si nějaké sousto vyhrábnu nebo se mi připlete do cesty. Nejsem vybíravý. Žil bych si celkem spokojeně, kdybych nebyl sám. Ta samota je zlá. Jednou jak jsem se tak toulal strání, sešel jsem na parkoviště. Díval jsem se do aut, jestli tam není něco k snědku a koukám, že tam leží mobil. Dobře jsem věděl, že to je telefon, protože jsem to odkoukal od lidí. Toulají se po horách a pořád drží mobil u ucha. Čtěte více ZDE »

Jejich dům stál ve velké zahradě na úpatí jižní stráně. Za zahradou se tyčil les. K nejbližším sousedům do vsi nebylo, co bys kamenem dohodil. V zimě to trvalo věčnost, ale teď v létě dvacet minut. Slunce se opíralo do stráně. Často otvírala okna, aby vyhřívalo dům. Milovala ho. Milovala slunce a svého manžela.
Kdo se bere z lásky, společnost často nevyhledává, říkala, když se jí ptal, zdali by nechtěla do města.
Pokaždé se smála a zavrtěla hlavou.
Toho dne odjel na služební cestu. Vyprovodila ho až dolů k silnici, až ke garáži. Mávala mu, dokud se jí neztratil z očí.  
Zůstala sama. Měla pro sebe dva dny. Celé dva dlouhé dny, kdy bude pokračovat ve své práci. Potřebovala napsat odborný článek do krajských novin. Termín už hořel. Než se posadila k počítači, naskládala nádobí od snídaně do myčky. Čtěte více ZDE »

Ne že by to odkoukal z televize, ale zřejmě nějakým nedopatřením dívku pozval na oběd.
Asi mi dá řízek, tak musím něco vybrat ke kávě, řekla si dívka a zakoupila v supermarketu čtyři zákusky. Načiněná dílka s ovocem a vysokou vrstvou šlehačky. Srdce se na ně smálo, jen se zakousnout. Vyplázla za ně stovku a nesla je jak svátost do auta. Zamířila na sídliště. Viděl ji z okna, už na ni čekal. Ale nevyšel před dům, jen stiskl bzučák, aby si otevřela vchodové dveře. Zákusky od ní převzal, rozbalil a komentoval:
„Takové já nikdy nekupuju.“
Přesto vyndal talířek a položil ho vedle cukřenky.
Mrkla na stůl. Tam stály připravené dva talíře, vedle nich příbory, tácek se sušenkami srovnanými do řádků s milimetrovou přesností. Čtěte více ZDE »

Že tajemno má své kouzlo, mě napadlo při pohledu do snových krajin malíře Zdeňka Hajného. Krajiny jenom tušené, vyzařující energii. Když se takovou krajinou procházíte, nevíte kudy kam, všude kolem je tajemno a krásno. Krásno nás obklopuje ze všech stran a přidá-li se k němu tajemno, naše dušička se zachvěje obavou, nebo se zatetelí očekáváním a vzdychne: Bože můj, co to? Co to?

Tajemno je možno potkat téměř na každém kroku, je –li vaše mysl otevřená jeho poznání a přijmutí. Může ho způsobit nevysvětlitelný zvuk, zvláště v neznámé krajině za noci, ve tmě. Může to být i vidina v podobě bílé paní na cimbuří. Bezhlavý rytíř, sedmihlavý drak, cokoli o kom jsme slyšeli v pohádkovém dětství.

Tajemno také vytváří kadidlo linoucí se z pohupující kadidelnice před oltářem v kostele. Její dým promlouvá, velebí, vznáší se k nebi i s jeho tajemným poselstvím. Jaké je to poselství? Komu se posílá? Je vůbec někde někdo, kdo je přijme?

Čtěte více ZDE »

Můj kalifornský přítel si přečetl článek pana Kolaříka Život v posteli a přemluvil mě, abych se postavila do opozice a sesmolila svůj odlišný názor pod názvem Pseudointelektualismus.

„Musím si to slovo dát na internet, abych věděla, co znamená,“ řekla jsem mu a odhalila tak svoji nevědomost.

On se zasmál: „To slovo jsem si teď právě vymyslel.“

Ach tak, tudíž nevím jak a čím argumentovat proti moudře míněným slovům pana Kolaříka a zda vůbec argumentovat proti, neboť postel miluju stejně jako on. A nevidím většího blaha, než do ní vklouznout, uvelebit se v ní a snít o šťastném životě.

Čtěte více ZDE »

Když se ostrov objevil na obzoru, letadlo vyklopilo klapky na křídlech a řítilo se do moře. Slečna začala šmátrat pod sedadlem po plovoucí vestě. Milionář sedící vedle ní se vzepřel v sedadle a zíral do okénka. Letadlo se zakymácelo, zvedlo cestujícím adrenalin a posléze kola podvozku tvrdě křísla o betonovou přistávací dráhu.

„Čemu tleskají,“ podivil se Milionář.

Dívka čekala, že Milionář vezme z pásu oba kufry, ale když viděla, že si vzal jen svůj a její nechal obíhat, přiskočila a vytáhla ho. V autobusu se posadila opět vedle Milionáře. Projížděli ostrovem, pustou krajinou, neuvěřitelným suchopárem. Čtěte více ZDE »