CzechFolks.com PLUS

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

V malé chaloupce pod lopuchy bydlí Lesní víla. Je jemná a krásná. Až se tají dech každému, kdo ji vidí tančit. Má ve vlasech pomněnkový věneček, červené střevíčky a pavučinový závoj, do kterého chytá měsíční stříbro. A jak že se sem z dalekých lesů dostala?
Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.

Milenky se vyskytují v každé době. Ve válečné vřavě i v době míru. V palácích i v chatrčích. Milenky jsou jako fata morgána na poušti, jako klenoucí se duha po dešti, jako mana padající z nebe. Milenky jsou oheň a led, milenky jsou věčnost i den. Milenky jsou i nevěry. Téma staré jako lidstvo samo. 

Jen další zmínky o některých vyvolených.

Eva Duarte a Juan Domingo Perón

Eva Duarte se narodila jako páté dítě pomocnice na statku v bohem zapomenutém kraji argentinské pampy. Jejím otcem byl ženatý správce statku Juan Duarte. Dceru nikdy neuznal za vlastní. Ta se chudobě a ponížení bránila a mířila výš. Do Buenos Aires utekla ve 14 letech. Chtěla být herečkou.

Její život je jako román, v němž chudé děvče ke štěstí přišlo. Jenomže na jejím příběhu o velké lásce mezi holkou z ulice a plukovníkem vládní junty Juanem Perónem nic vymyšleného není. Čtěte více ZDE »

Pravděpodobně neexistuje muž, který by dobrovolně přiznal milenku.
Byla jste milenkou?
Nikdy jsem nebyla něčí milenkou.
Tak mi řekněte, co si představujete pod tím slovem.
Jasně se mi vybaví milovat chlapa, který už ženskou má.
Inteligentně řečeno být milenkou ženatého muže. Většinou bohatého, který na to má. No a teď mi dáte za pravdu, že je hodně žen, které nikdy do této kategorie nespadaly a nespadají. Taktéž ani já.
A milenky můžete potkat na každém kroku. Jak ve městě, v němž žijete, tak v historii. Často to jsou obdivuhodné ženy, které láska proslavila.
Některé z nich stojí za připomenutí. Nevím, zda je obdivovat. Jsou i tací, kteří jim mohou závidět, jiní je mohou odsuzovat, ale není ani málo těch, které by zajímalo, co jejich svědomí. Jen malou zmínku o některých vyvolených.
Vlaštovčí hnízdo – pseudogotický hrádek je symbolem jižního Krymu. Dal ho postavit na skalnatém výběžku mysu Aj-Todor v Černém moři ropný magnát, pobaltský německý šlechtic baron Steingel v roce 1912 pro svoji milenku. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Letěl obláček nad vysokými horami, prohlížel si skalnaté vrcholky a údolí, ale tam se mu nelíbilo, proto se nezastavil. Letěl dál a pod ním se táhly hluboké lesy. Obláček byl malý, a proto si svou vláhu musel šetřit a také chtěl ji dát tomu, koho si oblíbí. Sletěl do údolí a tam na jedné stráni zahlédl stát o samotě smrček. Nebyl velký, ale také ne moc maličký. Stál u cesty samojediný. Cesta, která se kolem něj ubírala nebyla široká, spíš to byla pěšina, která vedla k lesu. Z toho místa, kde smrček stál, bylo vidět široko do údolí.
„Vidíš ten obláček,“ uslyšel smrček něčí hlas.
Čtěte více ZDE »

Seděli jsme všichni v mikrobusu a čekali. Na Marion. Každý z nás v zorném poli dveře supermarketu, kdy se otevřou, kdy z nich vyjde. Někteří se netrpělivě dívali na hodinky, ale mlčeli. Průvodce byl maličko nervózní, ale prozatím neprojevoval žádnou iniciativu.

„Proboha, co tam kupuje?“ někdo pronesl.

Co tam kupuje, nikdo z nás netušil, dokud nevlezla do mikrobusu a neoznamovala: „Tak jsem si zakoupila třicet sedm foťáků.“

Autobusem proletěla vlna smíchu.

Čtěte více ZDE »

„Tak už jsem tady,“ vpadla do Klubu důchodců Jouklová, zeširoka dosedla na židli hned u dveří a uvolnila si ze zvyku šátek pod bradou. „Koště jsem koupila,“ opřela smeták o zeď, „ale ani se neptejte, kolik stálo. Měla jsem radši přinést jedno starší z domova.“
„Vy byste tomu dala, abyste tady uklízela a ještě kupovala čistící prostředky ze svého. Máte doklad?“
Jouklová hrábla do kapsy pro lístek, hlasitě se rozesmála, zvedla velké červené ruce a chlapsky se plácla do kolen.
„Jo. Ale bez peněz. Kdybych měla našetříno, koupila bych si Bračkův domek, abych měla kde sušit lupení.“
„Nerouhejte se a buďte ráda, že bydlíte u syna,“ pohrozila jí Ljuba. „Víte, co by za to některé mámy daly, aby si je synáčkové vzali k sobě? Co vám tam schází? Najíte se, jste jak za kamny a o humor žádnou nouzi.“
Jouklová zatáhla za uzel, uvolnila si šátek pod bradou, rozesmála se hrubým smíchem jako chlap a s vervou se uhodila do kolen.
Čtěte více ZDE »

Dívce se zdálo, že Milionář žije jen pro svého malého ptáčka. Žijí si jako jedno tělo, jedna duše. Mají všechno, co k svému životu potřebují. Byt jen pro sebe, prostorný obývák, kde se nestačí usadit ani smítko prachu, ložnici, kde druhou postel nikdo nerozhází, nikdo nesvítí druhou lampičkou a nikdo, kromě Milionáře, v noci nesplachuje záchod. V celém bytě je uklizeno, nikde není odložená tužka, papír, natož brýle. I mobil má své stálé místo. Počítač je samozřejmě v područí vyšívané dečky. Sporák svítí vycíděný jako právě dorazivší z obchodu. Ať se otevřou kterékoliv dveře, začne hrát hudba, V každé místnosti jiná. Jen v koupelně a na toaletě při otevření dveří hraje rádio. Jen na místě odpočinku možno vnímat zprávy ze světa, těšit se na blaženou budoucnost. Čtěte více ZDE »

Samozřejmě že jsem do Istanbulu nejela legendárním Orient Expressem s Agátou Christie, tudíž jsem nebyla svědkem žádné vraždy ve vlaku, ani jsem nepřiletěla na Atatürkovo letiště, ale na letiště Sabiha v Azijské části Turecka. A z letiště rovnou do autobusu a na most přes Bospor a dál za město k jakémusi rozlehlému hotelu u vody. Agáta Christie to měla jednodušší. Nasedla do vlaku Orient Expres a vystoupila v Istanbulu přímo přede dveřmi restaurace stejného jména. Tam se posadila ke stolečku, přijel číšník s miniaturním vláčkem plným skleniček a lahví a nabídl jí, ať si vybere jakýkoliv nápoj k obědu či večeři. Agáta, jelikož nemusela škrblit, si objednala podle chuti a mohla rozjímat, kam a kterým směrem se bude ubírat její další detektivní příběh.

Čtěte více ZDE »

Dívka, že si koupí nové auto, a to byla pro Milionáře voda na jeho mlýn.
„Přijeďte, já vám vyberu a poradím.“
„Nechcete přijet vy ke mně?“ namítla dívka.
„Kolik je to kilometrů?“
Vzápětí, co odpověděla, měl spočítanou cenu benzinu a odmítl.
Tak sedla do svého autíčka a jela za ním dobrou hodinu do města. Jakmile zaparkovala před jeho činžákem, vyběhl ze vchodu a rovnou ke svému autu. Na vzhled jí nepřipadalo jako nějaký zázrak, ale když se do něj posadila, měla dobrý pocit. Neseděla jako na zemi a palubní deska a obložení ladily s červenou barvou.
„Decentní design,“ řekla
„Je to Opel Corsa, třídvéřový. Zvolil jsem si ho proto, že jezdím většinou sám a nesnáším, aby někdo mi bouchal vzadu dveřmi.“ A vzápětí po tom, co se rozjeli, ještě dodal: „Objednal jsem si ho na míru. Černá kombinovaná s červenou. Mám elektrické stahování oken, airbagy, centrální zamykání, ABS,ESP, nastavitelný volant, elektricky nastavitelná zrcátka, palubní počítač, mlhovky. Čtěte více ZDE »

Když jsem se vloni posledního října vracela z Floridy domů, překvapila mne na letišti v Miami u odbavovacích přepážek různá strašidla. Vypadala sice hrůzostrašně, nicméně mile, nestrašila mne, navíc se usmívala. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění, než mi někdo vysvětlil, že na poslední říjen připadá svátek Halloween. Toto slovo mi nic neříkalo, představovala jsem si, že je to svátek strašidel, že je to čistě americký svátek, kdy si Američané oblékají masky, vycházejí do ulic a baví se. Nu co: škoda každé chvíle, kdy je příležitost k oslavě a ta se promarní, řekla jsem si a začala se usmívat, neboť mi den tak hezky a příjemně začínal. Musím té veselé nálady využít, neboť až přijedu domů, až vystoupím na letišti v Praze, bude u nás svátek Dušiček. Čas chození po hřbitovech, zapalování svíček a smutek po těch, kteří byli mezi námi a už odešli. Příležitost položit jim na hrob květiny a předat jim vzpomínky a úctu.

Čtěte více ZDE »

„To je noc! Takovou už léta nepamatuju,“ zašeptal Petříček a díval se na ni a obdivoval ji, jako bych tu nebyla. „Úplně jiná než v Nangororo, než v Lourenço Marques.“

Přestala jsem se točit na židli.

Pan Petříček vzpomíná na Afriku!

„Před válkou byl Mozambik portugalskou kolonií. Země úrodná a štědrá jak na slunce, na vláhu, tak na nemoci,“ rozhovořil se tiše Petříček.

Zůstala jsem jako pěna.

„Jel jsem jako vedoucí konstrukce na montáž dieselových motorů do parních turbín do Nangorooro. V Evropě byla nezaměstnanost. Cesta trvala lodí celý měsíc. Na lodi byla většina Němců a Angličanů. V Evropě byla tehdy veliká nezaměstnanost, zopakoval, aby to zdůraznil. Čtěte více ZDE »

Dostala jsem pozvánku na svatbu. Pozvánku vskutku originální. Velkou obálku s lehce hnědými motivy květů a drobných ptáčků. A v ní svatební oznámení. Chateau Mcely stálo v záhlaví dopisu. Rádi bychom s Vámi prožili náš svatební den a srdečně Vás tímto zveme k svatebnímu stolu. Obálku přinesl můj syn a na pozvánce bylo vedle nevěstina jeho jméno.

Na nic jsem se neptala.

Když odešel, nasadila jsem si brýle a začala jsem si pročítat program svatby. Nějaká manikúra a česání mě nezajímaly, zaujala mě jen svatební recepce ve Zlatém sále,  menu, zakrojení dortu a večerní zábava. A vzápětí to nejdůležitější, kde Mcely vlastně jsou. Nikdy jsem to jméno neslyšela. Žádný takový zámek neznám.

Našla jsem v počítači: Navštivte místo konání zázraků, dávné historie a absolutního klidu uprostřed legendami opředeného Svatojiřského lesa – zelený zámek Chateau Mcely, pouhou hodinku od centra Prahy. Čtěte více ZDE »

Kdysi mi bylo řečeno: Jak můžeš žít bez počítače?
Po deseti létech se to opakovalo: Jak můžeš žít bez Facebooku?
Na můj dotaz k čemu to je, mi bylo řečeno, že Facebook je pro komunikaci.
A pro co by měl být víc?
Pro nic víc než pro komunikaci, aby se lidé mohli domlouvat.
A oni se lidi bez Facebooku domlouvat nemohou?
Mohou, ale ne přes počítač.
Oni se musí domlouvat přes počítač?
Musí, protože jinak by museli vyjít z domu.
Z domova se mohou domlouvat telefonem a mobilem.
Ale to není zadarmo.

Ach tak, to mě nenapadlo. Tak jsem se taky dala nachytat a dovolila jsem, aby si mě někdo přidal do přátel. Zakrátko jsem měla najednou sedm set přátel, z toho šest set osmdesát neznámých. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Bylo nás šest. Šest knoflíčků na vestě. Ne na ledasjaké a ne ledasjakých. Byla to frajerská vesta bordó s jemným vzorkem, jakou se pyšní jen frajeři. Někdy v ní chodí bez saka, aby byla všem na očích. Aby byli oni sami všem na očích. Takovou vestu si náš pán pořídil. Nekoupil si ji v nějakém obchodňáku, ani si ji nenechal ušít, ale někdo ji snad vyhrabal ve staré truhle a dal mu ji. A on v ní teď honí vodu, zvláště když oprašuje svůj veterán, starou Aerovku.

Čtěte více ZDE »

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. A když se posuneme proti proudu času ještě dál, uvidíme, že i v pravěku si naši prapředci uvědomovali, jakou nutnost představuje lidská pospolitost. Pro přežití, leč i (hlavně) pro zachování zdravého rozumu. Být vyhnán z lůna rodu či kmene znamenalo v drsných podmínkách nelítostné divočiny většinou fyzickou smrt, jenže osamění a zavrhnutí vlastními lidmi ještě dříve smrt sociální a psychickou. Tahle nit se line i celým středověkem, kde člověk musel někam patřit. Jestli bojoval v armádě, modlil se v klášterech či v potu tváře obdělával půdu, čert to vem! Život mimo obec (v širokém slova smyslu)? Nesmysl! Být sám představovalo horší úděl než smrt.

Často se omílá otázka, zda je horší (větší) trest vězení, či smrt? Domnívám se, že výš nad oběma ční samota. Čtěte více ZDE »

V Krucemburku za potokem, od mlýna co by kamenem dohodil, se krčila chaloupka, takový domeček – bleší oko, ušlápnutá chudinka, že by ji jeden dal na záda jak troky a odnesl o kus dál. Střechu měla jak věchýtek a malá okénka: jedno pro Matouše a druhé pro kozu. Ale koza byla už dávno ta tam. Tu poslední slupli, hned jak nouze zaklepala na dveře. A klepat nepřestala. Domkář Matouš nevěděl kudy kam. Žena láteřila, děti plakaly, chleba se nedostávalo a hlad se klacku nebojí. Matouš si div nezoufal, ale ať si stýskal sebevíc, pečení holubi tudy nelétali a ve mlýně mouku zadarmo neprodali. A ještě k lepšímu se žena zase čekala, další hladový krk na cestě. Jak tak Matouš překopával své políčko, vzpomněl si, že v životě je nejdůležitější, když člověk má někoho, kdo mu dobře poradí. Ale Matouš měl jen svou Fanku, a kdyby dal na její rady, jako by spadl do hnoje. Co takhle ve mlýně? Napadlo ho. Schází se tam chasa a kdejaký krajánek protřelý světem nebude skoupý na radu.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

 Jsem v nejlepších letech, srst mám hustou, lesklou, i uši zdravé, drápy ostré dlouhé a sílu v tlapách za dva. O jídlo taky nemám nouzi, sem tam si nějaké sousto vyhrábnu nebo se mi připlete do cesty. Nejsem vybíravý. Žil bych si celkem spokojeně, kdybych nebyl sám. Ta samota je zlá. Jednou jak jsem se tak toulal strání, sešel jsem na parkoviště. Díval jsem se do aut, jestli tam není něco k snědku a koukám, že tam leží mobil. Dobře jsem věděl, že to je telefon, protože jsem to odkoukal od lidí. Toulají se po horách a pořád drží mobil u ucha. Čtěte více ZDE »

Jejich dům stál ve velké zahradě na úpatí jižní stráně. Za zahradou se tyčil les. K nejbližším sousedům do vsi nebylo, co bys kamenem dohodil. V zimě to trvalo věčnost, ale teď v létě dvacet minut. Slunce se opíralo do stráně. Často otvírala okna, aby vyhřívalo dům. Milovala ho. Milovala slunce a svého manžela.
Kdo se bere z lásky, společnost často nevyhledává, říkala, když se jí ptal, zdali by nechtěla do města.
Pokaždé se smála a zavrtěla hlavou.
Toho dne odjel na služební cestu. Vyprovodila ho až dolů k silnici, až ke garáži. Mávala mu, dokud se jí neztratil z očí.  
Zůstala sama. Měla pro sebe dva dny. Celé dva dlouhé dny, kdy bude pokračovat ve své práci. Potřebovala napsat odborný článek do krajských novin. Termín už hořel. Než se posadila k počítači, naskládala nádobí od snídaně do myčky. Čtěte více ZDE »

Ne že by to odkoukal z televize, ale zřejmě nějakým nedopatřením dívku pozval na oběd.
Asi mi dá řízek, tak musím něco vybrat ke kávě, řekla si dívka a zakoupila v supermarketu čtyři zákusky. Načiněná dílka s ovocem a vysokou vrstvou šlehačky. Srdce se na ně smálo, jen se zakousnout. Vyplázla za ně stovku a nesla je jak svátost do auta. Zamířila na sídliště. Viděl ji z okna, už na ni čekal. Ale nevyšel před dům, jen stiskl bzučák, aby si otevřela vchodové dveře. Zákusky od ní převzal, rozbalil a komentoval:
„Takové já nikdy nekupuju.“
Přesto vyndal talířek a položil ho vedle cukřenky.
Mrkla na stůl. Tam stály připravené dva talíře, vedle nich příbory, tácek se sušenkami srovnanými do řádků s milimetrovou přesností. Čtěte více ZDE »

Že tajemno má své kouzlo, mě napadlo při pohledu do snových krajin malíře Zdeňka Hajného. Krajiny jenom tušené, vyzařující energii. Když se takovou krajinou procházíte, nevíte kudy kam, všude kolem je tajemno a krásno. Krásno nás obklopuje ze všech stran a přidá-li se k němu tajemno, naše dušička se zachvěje obavou, nebo se zatetelí očekáváním a vzdychne: Bože můj, co to? Co to?

Tajemno je možno potkat téměř na každém kroku, je –li vaše mysl otevřená jeho poznání a přijmutí. Může ho způsobit nevysvětlitelný zvuk, zvláště v neznámé krajině za noci, ve tmě. Může to být i vidina v podobě bílé paní na cimbuří. Bezhlavý rytíř, sedmihlavý drak, cokoli o kom jsme slyšeli v pohádkovém dětství.

Tajemno také vytváří kadidlo linoucí se z pohupující kadidelnice před oltářem v kostele. Její dým promlouvá, velebí, vznáší se k nebi i s jeho tajemným poselstvím. Jaké je to poselství? Komu se posílá? Je vůbec někde někdo, kdo je přijme?

Čtěte více ZDE »

Můj kalifornský přítel si přečetl článek pana Kolaříka Život v posteli a přemluvil mě, abych se postavila do opozice a sesmolila svůj odlišný názor pod názvem Pseudointelektualismus.

„Musím si to slovo dát na internet, abych věděla, co znamená,“ řekla jsem mu a odhalila tak svoji nevědomost.

On se zasmál: „To slovo jsem si teď právě vymyslel.“

Ach tak, tudíž nevím jak a čím argumentovat proti moudře míněným slovům pana Kolaříka a zda vůbec argumentovat proti, neboť postel miluju stejně jako on. A nevidím většího blaha, než do ní vklouznout, uvelebit se v ní a snít o šťastném životě.

Čtěte více ZDE »

Když se ostrov objevil na obzoru, letadlo vyklopilo klapky na křídlech a řítilo se do moře. Slečna začala šmátrat pod sedadlem po plovoucí vestě. Milionář sedící vedle ní se vzepřel v sedadle a zíral do okénka. Letadlo se zakymácelo, zvedlo cestujícím adrenalin a posléze kola podvozku tvrdě křísla o betonovou přistávací dráhu.

„Čemu tleskají,“ podivil se Milionář.

Dívka čekala, že Milionář vezme z pásu oba kufry, ale když viděla, že si vzal jen svůj a její nechal obíhat, přiskočila a vytáhla ho. V autobusu se posadila opět vedle Milionáře. Projížděli ostrovem, pustou krajinou, neuvěřitelným suchopárem. Čtěte více ZDE »

Probudil ji šramot. Otevřela oči a rázem byla ve střehu. Hleděla do tmy. Žaluzie byly zatažené a za nimi se táhl kolem východní strany domu balkón. Zvuk šel odtamtud, z balkónu. Hned za oknem ložnice či za jejími prosklenými dveřmi někdo stál.
Zloděj! Blesklo jí hlavou.
Současně ji přibil k posteli strach a hrůza, když si pomyslela: Možná vrah!  Zastavil se jí dech. Byla noc a nikde nikdo. Dům stál na samotě, uprostřed lesa. Jediný soused jako by tu nebyl. Jeho dům stál kus dál, za řekou.
Vrah vyčkává tady. Za oknem, za tenkým sklem. Když si dal práci vylézt na balkón, ví přesně,  co chce. Ona to naopak neví.
Čtěte více ZDE »

Do očí mi na internetu Onadnes.cz uhodil nadpis Muži degenerují… Otevřela jsem si ten článek, který byl od věhlasné psycholožky Jiřiny Prekopové žijící v Německu.

Rozhodně nemohu s ní polemizovat na téma aktuální stav společnosti a světa, neboť problémy jiných zemí světa neznám. Ale její otázka „A jakou cenu platíme za to, co máme dnes? Myslíte, že malou? Minimálně jsme víc sami, než byli naši předkové.“ Už zaslouží zamyšlení.

Co se týká příčin rozvodovosti v Čechách, s ní plně souhlasím v tom, že už mladí nevstupují do závazných vztahů ve dvaceti a ti, co do nich přesto vstoupí, se většinou rozvádějí. Možná je to tím, že se už mladí nebojí rozvodů jako naše generace. Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Karel je obluda. Hadrový panák. Nohy a ruce má vytahané až na půdu, hlavičku a ouška maličké jak lední medvěd. V krabici nikdy nespí, leží s Toníčkem v posteli. A když se Tom vzbudí, bere ho všude s sebou. Když jde do školy, zastrčí si Karla pod tričko a nechá mu koukat jen hlavu. Paní učitelka si už na Karla zvykla. Dobře ví, že Tom se ho nevzdá, že ho všude nosí, že s ním Karel už procestoval kus světa. Ostatně Karel při vyučování nevyrušuje, tak co. Čtěte více ZDE »

Milá maminko, četla jsem její kulaté, ještě dětsky stavěné písmo. Šlo do kopce, maličko utíkalo z řádku a já dobře tušila proč. Milá maminko, psala a já se neodvažovala číst dál, otálela jsem u těch dvou slov, u poslední slabiky, posléze oči přibité k interpunkčnímu znaménku a páteří mi projel mráz.
Za chyby se platí a já udělala zásadní kopanec hned ráno. Leonku jsem znala z tělocviku. Holka jak kyrysar, proti mně vazba a naprosto netělocvikářský typ. Jako někdo nemá hudební sluch, tak jí chyběl v těle grif. Na hrazdu aby ji tahal heverem, kozu spíš přelezla než přeskočila a o ostatním nářadí darmo mluvit.
„Leonko, to nezvládneš,“ řekla jsem jí na rovinu. „Zůstaneš tady dole a vrátíš se s děvčaty vlakem do Poljanky.“
Pro mě to bylo odbyté. Předpokládala jsem, že se beze slova přidá k těm s odřenými patami a odjede s nimi na základnu.
Čtěte více ZDE »

Sedím v letadle, které míří k Tel Avivu. Než dosedneme, než se někde na druhé straně Izraele ponořím do Mrtvého moře, kde se nemohu utopit, jak všichni tvrdí, tak se zastavíme v Jeruzalémě. V hlavním městě. V centru biblických příběhů, tří monoteistických náboženství: judaismu, islámu a křesťanství.

Nejedu se tam modlit. Dalo by se říct, že nejsem věřící. Ale ta věta nevystihuje podstatu vysloveného. Nejsem vyznavačem žádného náboženství. Mám jen svou víru. Nepotřebuji berličku. Prozatím. Věřím jen sama sobě. Neubližovat, nekrást, nezabíjet, usínat každý den s čistým svědomím. Kolem mne je vesmír. Nekonečný. Můj mozek nemá tu kapacitu pochopit nekonečno. Jak jsme zvyklí tady na Zemi, tak všechno musí být řízeno. Někým, z jakéhosi centra. Z toho odvozuji, že i vesmír je řízený. Kým mi není známo. Někdo mu dal jméno Stvořitel. A k tomu se občas obracím. Ne s prosbou, ale s poděkováním.

Čtěte více ZDE »

Stojí uprostřed návsi přímo pod pouťovým tlampačem, patku do čela, klobouček do týla, černý svislý knír, v pravém koutku zapálené retko a jeho očím neunikne ani myš, natož nějaká ženská. I když chytá lelky a zírá do tůně oblohy, ví přesně, která si to nese kolem, to afrodisiakum, které zahlcuje jeho chřípí. A proto tenhle světem protřelý chlápek ví, v které vteřině má sáhnout na brzdu, aby se ta která houpačka dala do pohybu nebo zastavila. Aby ta, kterou má v merku do ní nastoupila, nebo ta, která právě vyprchala, šla k šípku. V očích má liščí výraz pána nad tady tou přehlídkou umolousaných vesnických babek se splihlými okvětními plátky a vdaných kyprých paniček i dosud nerozvitých poupat, on, který lecjaké vůně okusil, aniž by promarnil jedinou nabízející se příležitost. Neohlížel se na to, zda mají tři mozkové závity podle pravítka nebo pět nebo žádný. On, který kus světa procestoval a zná život, on, který má v malíku veškeré erotogenní zóny a svou hladinku alkoholu v krvi pečlivě doplňuje den co den.  

Čtěte více ZDE »

Modrobílé Britisch Airways se blížilo k Praze. Magda ji vyhlížela z okénka. Město jí připadalo proti Londýnu provinční. Už nevystupovala po schůdkách na letištní plochu, jako když cestovala do Anglie poprvé, když se tam ještě za totality provdala.

Z letiště odjela mimo Prahu do své vily. Nekoupila ji přímo v rodném kraji, ale ve větším městě poblíž. Do rodného domu k sestrám jako by cestu zapomněla. Svoji šestinu jedné sestře prodala a vzpomínky zpřetrhala. Vzpomínky na vyprahlý život po otcově smrti, v mizerném hnízdě. Od rána do večera v práci za obolus a vyhlídky žádné. Když se naskytla příležitost ke sňatku v cizině, rozhodla se rychle. A rozhodla se dobře. Anglie jí otevřela pohádkový svět. Těch krásných aut, obchodů, nádherného zboží bez front. Ráno žádné vstávání na šestou, do práce najednou nemusela. Starala se jen o rodinu: manžela a jediného syna. Procestovala s nimi celý svět. Obzvlášť se jí líbilo v Emirátech. V Dubaji. Svět bohatých ji stále udivoval. V padesáti ovdověla. Syn pracoval v Londýně a ona jezdila často do Čech, do své vily. V Čechách se žilo levněji.

Čtěte více ZDE »

Pohádky – kouzelná dvířka – se otevírají proto, aby děti mohly vejít dovnitř a žasly, co je tam tajemna a krásy. Nejprve čtou dospělí, pak ony samy. A dětská představivost je vnímá jako opravdový svět a někdy vezme pastelky a ten pohádkový svět dá na papír, jako můj malý Franci, aby se potěšily i jiné děti.

***

Sylvinka ještě nechodila do školy. Po prázdninách měla jít do první třídy. Bydlela ve městě v panelovém domě. Ten dům měl několik poschodí a výtah. Ale neměl ani jeden balkón. Nestál v zahradě ani poblíž parku, ale na sídlišti. Kolem domu vedla hlavní silnice. Po ní jezdilo jedno auto za druhým. Sylvinka se někdy  dívala z okna svého pokoje. Viděla křižovatku řízenou světly. Když se rozsvítila červená, auta zastavovala, na zelenou se rozjížděla.

Čtěte více ZDE »