CzechFolks.com PLUS

Když mí přátelé četli mých Sedm Strategií, děkovali mi, jak tato série článků pomohla buď jim anebo jejich blízkým. Mnoho z nich ale nesouhlasilo s myšlenkou, že je v naší moci dosáhnout všeho, o čem sníme.

Často se setkávám s lidmi, kteří si stěžují, že nejsou šťastni. Navrhnu jim, že není nikdy pozdě na to, abychom změnili vše k lepšímu. Problém ale spočívá v tom, že jen málo z nás je připraveno vynaložit úsilí na cestě k poznáni sebe sama a opustit špatné zlozvyky. Výmluvy, že na nic nemáme čas, jsou nám asi všem velmi dobře známy. A též jsem si všimla toho, že mnoho z nás se žene za něčím, co je v rozporu s tím, co chce naše srdce.

Čtěte více ZDE »

Jsem šťastná, když jsem oblkopena harmonií a mám radost ze všeho,co dělám, když umím lásku dávat, ale též ji přijímat a těším se na každý nový den. Věřím, že radost a štěstí se skrývá v každém, ale mnoho z nás je bohužel tak zaneprázdněno, že si toho ani nejsme schopni povšimnout. Můj táta často podotýkal, jak rychle život utíká, a mně jako dítěti naopak vše připadalo jako věčnost. Dnes, kdy mé děti začínají odrůstat i mně připadá, že to bylo jen včera, kdy se narodily. Ale náhle si začnu uvědomovat, kolik skvělých zážitků jsme společně sdíleli a jsem si vědoma svého štěstí.

Můj syn chce být všude první a rozčiluje se, když já jsem trochu pomalejší než on. Často se ho ptám, jestli si díky svému spěchu všiml nádherné krajiny v okolí. Připadá mi, že plno z nás proplouvá životem, aniž bychom se pozastavili a uvědomili si, co nám přináší radost. Já jsem si třeba dala za cíl, že bych se ráda po osmnácti letech opět vrátila k běhání. Jako dospělá jsem se nechala unést každodenním životním ruchem a bohužel jsem si nenašla čas na svůj koníček. Čtěte více ZDE »

Na kurzu psychologického poradenství jsme narazili na slovo empatie. Jeden Ital a já jsme jediní cizinci v naší skupině a při pokusu o definici tohoto výrazu bylo zajímavé, že jsme oba dva vyřkli, že ani nevíme, jak se to řekne v našem mateřském jazyce.

 
Vskutku jsem o empatii donedávna neměla moc ponětí. Znamená to být schopen vlézt do bot druhého, aniž bychom si je obuli. Lépe řečeno, snažíme se pochopit, co motivovalo určitého člověka k jeho činům. Rozhodně nesouhlasím s proviněním vězňů, ale ve stejnou dobu jsou to zkušenosti z dětství a to především vyrůstání v nestabilních rodinách, které často přispívají k tomu, že lidi skončí ve vězení.

Čtěte více ZDE »

Letošní zimu neuvěřitelná sněhová nadílka neminula ani teplé jihovýchodní pobřeží Anglie, a tak se moji synové konečně po deseti letech dočkali toho, že jim na týden zavřeli školu. Nemuseli tedy závidět svým kamarádům ze severu, kde školy bývají pravidelně zavřené každý rok kvůli sněhovým vánicím. Mé přítelkyně nevěřily, že se na Britských Ostrovech skoro všechno zastaví, doma v Čechách chodí přece děti do školy, i když napadne víc jak půl metru sněhu. Problém tkví samozřejmě v tom, že Angličani nevědí, jak si s tím vším počít. Bílý povlak nikdy déle než den nebo dva nevydrží, tím pádem v odklízení sněhu nemají žádnou praxi. 

  
Jedna výhoda teplejšího klimatu je ta, že nemusím zařizovat každý rok nové lyžařské vybavení pro své ratolesti, ale mně samotné se po lyžích začalo stýskat. Když moji kluci měli minulý rok první lekce lyžování na umělém sněhu, tak jsem se nad nimi mohla konečně  vytahovat, že mi jde něco lépe než jim. Ale říkala jsem jim, aby si z toho nic nedělali, protože i mně to trvalo dobrých deset let, než se ze mě stal lyžařský expert.

Čtěte více ZDE »

Nedávno mi kamarádka poslala odkaz na internetovou stránku, která by mi měla vypočítat, jak zeleně žije moje rodina. Znám již tento typ otázek z televize a to z pořadů, kde nás učí, jak se lépe chovat k životnímu prostředí. Po absolvování testu se mi vypočítalo mé skórum na dvě planety a to přesto, že auto používáme jen minimálně a raději všude chodíme nebo jezdíme na kole. Též jsme si nechali udělat insulaci půdy a stěn domu a letos na jaře jsme si pořídili solární panely na ohřívání vody i nový bojler, který je prý mnohem úspornější. Vzhledem k tomu, že skoro všechno recyklujeme, je náš odpad minimální.

Proč tedy potřebuje naše rodina alespoň dvě planety? A kdo přišel na tak neuvěřitelně stupidní měřítko, vždyť si víc než jednu planetu nevykouzlíme. Byla pouze ta jediná, která nám byla vždy k dispozici a věřím, že se ještě dost dlouho budeme muset spokojit pouze s ní. Čtěte více ZDE »

Před pěti lety jsem si myslela, že se můj život ubíral správným směrem. Podařilo se mi skloubit studium s prací na částečný úvazek a starala jsem se o své dva syny, kterým se velmi líbilo na jejich základní škole, kde jsem také pravidelně vypomáhala. Chtěla jsem pracovat s dětmi a rozhodla jsem se proto, že si udělám učitelský kurz, abych mohla učit cizí jazyky. I když jsem začala se spoustou nadšení a dařilo se mi dobře, v polovině kurzu jsem onemocněla natolik, že jsem musela vzdát myšlenku stát se učitelkou.

Ráda se s Vámi podělím o svůj příběh, ve kterém se vydám na cestu sebepoznání a hledání svého místa v životě.

Narodila jsem se v bývalém Československu a vyrostla za komunizmu, což nebyl příjemný režim. Nesměla jsem nikdy mluvit, o čem se hovořilo doma – od politických záležitostí až k náboženskému přesvědčení. Čtěte více ZDE »

Musím se přiznat, že jsem musela chvilku přemýšlet, když mi byla položena otázka, jaké je moje oblíbené jídlo. Jako dítěti mi nikdy moc nechutnalo, pravděpodobně díky tomu, že babička, přes veškeré mé protesty, že už nemůžu, se do mne snažila vecpat všechny zbytky. A z toho stejného důvodu jsem ani nikdy nevěděla, co to znamená mít pocit hladu. Fakt byl ten, že mi vždy chutnalo nejvíc u mých kamarádů, stejně tak jako zase mí přátelé obdivovali dobroty mé babičky. To je velmi dobře známé, že u sousedů chutná vždy lépe a až na mého mladšího syna, který urazil maminky svých vrstevníků tím, že nesnědl nic z toho, co ony pečlivě připravily na narozeninové oslavy svých ratolestí, vskutku neznám žádné jiné dítě, kterému by na návštěvě nechutnalo. Čtěte více ZDE »

Za posledních 15 let, co se každé léto vracím do Prahy na prázdniny se svými syny, jsem si povšimla něčeho, co mě velmi mrzí. Případá mi, že lidé se mnou zacházejí mnohem hůř než v Anglii. Před deseti lety jsem založila au-pair agenturu, dívkám a chlapcům zprostředkovávala pracovní pobyt v anglických rodinách a spolupracovala jsem s řadou agentur v Praze. Při mé první návštěvě jedné pražské agentury jsem měla problémy ji najít a zeptala jsem se paní v domě, kde ta agentura je. Ta se na mne divně podívala a udělala ze mě hlupáka, že si nejsem schopna přečíst instrukce na domě. Pravila, „Jak si to” prý „slečno představujete jet do Anglie, když nejsem ani schopna vyznat se doma.” Tak jsem jí odpověděla, že můj domov je v Anglii, kde se vyznám, a i kdybych se nevyznala, tak je tam vždy plno ochotných lidí, kteří mi rádi pomohou. Čtěte více ZDE »

Nedávno jsem se na Beachy Head, což je jedno z nejkrásnějších míst v Anglli, setkala s člověkem, kterého pojmenuji Karel. Tyto útesy, dosahující výšky až 162 metry jsou však zároveň velmi smutným místem. Bohužel se “zamlouvají” sebevrahům jako vhodné místo k ukončení jejich života. Dobrá zpráva je ale ta, že počet lidí, kteří umřou na Beachy Head, rok od roku ubývá. Zásluhu na tom má pravděpodobně charitativní organizace, jejímž dobrovolníkem se Karel nedávno stal, která pořádá hlídky na Beachy Head a snaží se odvrátit lidi, kteří se chystají spáchat sebevraždu, od jejich úmyslu. Čtěte více ZDE »