CzechFolks.com PLUS

Tak prý to bylo zase jedno magické datum. Vzácné, nekaždodenní a mnohovýznamové. Neznám sice z těch významných ani jediné, no ale když už se o tom tolik mluví…

Těžko už říct, jestli na mě magicky působilo datum 5. 5. 55, když jsem ho jako služba psal na tabuli. Byli jsme totiž ve věku školoupovinném a na to, aby se člověk nechal zblbnout podobnou ptákovinou, musí zřejmě dospět do věku pozdní dospělosti. Usuzuji podle toho, že hned několik zaručených předpovědí konce světa bylo datovaných na den příchodu roku 2000. A tuším, že ti předpovídači byli v podstatě dospělí. Nevyšlo to. Možná i proto, že množství dospělých lidí se dodnes nedokáže dohodnout, jestli se třetí tisíciletí začalo 1. 1. 2000, nebo až o rok později.  Čtěte více ZDE »

Musím se pochválit, že mi nedělá problém všelicos si doma opravit. Vyrobit či přizpůsobit. nic extra, žádný urychlovač částic ani kosmické plavidlo, jen předměty denní potřeby.

Přece jen však zůstaly třinácté komnaty, do kterých z rozličných příčin nevstupuji. Existují totiž hranice mojí „odbornosti“, a tak nerozebírám programátor pračky, nevrtám se v palubním počítači auta a nesnažím se pochopit katodovou trubici v televizoru, no a také jsem si vědom toho, že jakýkoliv zásah třeba jen do přívodního káblu zánovní žehličky mě automaticky vyloučí z kruhu zájemců o záruční opravu v servisu.

To jsou ty příčiny, kvůli kterým zvu do bytu kvalifikovaného odborníka. Málokdy to bývá akademik s tituly ze Sorbony. Mně však stačí, že je to člověk na svém místě. Čtěte více ZDE »

Rozkážeme větru dešti! – takto pyšně zněl populární slogan za sovětské éry a celému „táboru míru“ bylo jasné, že věru určitě dřív či později opravdu rozkážeme, protože Sovětský svaz – náš vzor – se už tak rozhodl. Samozřejmě, ze sovětské techniky jsme si přitom mohutně utahovali, protože například hodinky značky Poběda, Zarja nebo Luč jsme sice ochotně označovali jako nejrychlejší na světě, ale jiná pozitiva nevykazovaly. No ano, ještě byly i o něco lacinější než švýcarské, pravda. Velmi vděčné objekty posuzování technické vyspělosti byly v tomto smyslu i ruské automobily, televizory, ale i například kosmetika, což jsem osobně zažil, když mě ruští novináři obdarovali v Moskvě voňavkami značky „Meždunarodnyj ženskij děň“ a „Ogni Moskvy“ (v lahvičce ve tvaru Kremlu), které při nezpůsobilosti pro jiné použití kapkala moje maminka pravidelně do WC, když její nesnesitelný vrchní soused zase při výkonu kouřil. Čtěte více ZDE »

Vytočil jsem číslo instalatéra a tam se ozvalo: jestli máte poruchu na potrubí, stiskněte jedničku. Jestli poruchu na počítadle, stiskněte dvojku. Jestli voda ohrožuje příbytek, stiskněte trojku. Jestli chcete mluvit s operátorem, stiskněte devítku. Váš hovor bude zaznamenávaný. Zároveň vám nabízíme účast v anketě, která je bezplatná a ve které vám chceme…

Stlačím devítku, pro jistotu dvakrát. „Tady služba zákazníkům, přeji vám pěkný den, jak vám můžeme pomoci?“ Říkám – maličkost, potřebuji vyměnit těsnění na kuchyňské baterii, soustavně kapká voda, nedá se to už dotáhnout. Čtěte více ZDE »

Říká mi kolegyně: – Já si schválně nastavuji hodinky o deset minut dopředu. Abych měla trochu víc času v rezervě. No a vidíš, nestihla jsem to ani tak. Promiň.

To je ještě ten lepší případ. Za pětadvacetiminutové zpoždění se aspoň omluvila. A to se, tuším, už dnes ani tak často nevidí. Meškající člověk dnes už většinou předkládá k politování: – Představ si, skoro půl hodiny jsem trčel v zácpě, po tom městě se už opravdu nedá jezdit!

Není to docela tak. Poměrně spolehlivě se dá odhadnout, že ulicemi města v pracovních dnech už nikdy neprojedeme podle kdysi platného propočtu. Tam, kde kdysi stačilo patnáct minut, je dnes potřeba počítat minimálně s dvojnásobkem, ale raděj s větší rezervou. Anebo to zkusit hromadnou dopravou. A nebylo by jistější kolo? A není dokonce větší jistota v přesunu pěšky – zvlášť na kratší vzdálenosti? Čtěte více ZDE »

„Jsou dvě možnosti: Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě stejně nahánějí strach,“ řekl sir Arthur C. Clarke, známý autor sci-fi, který se na Srí Lance dožil devadesátky. Tento moudrý člověk, který, mimochodem, přišel s myšlenkou přenosu signálů geostacionárními družicemi dávno před startem prvního satelitu, celý život věřil, že ve vesmíru nejsme sami a že se ještě dožije důkazu. Přál jsem mu to jako málokdo, ale nepodařilo se. Právě před rokem nás opustil a nechal nás bezradné tápat v nejistotě. Čtěte více ZDE »

Konců světa jsme už zažili požehnaně. Jen já sám pamatuji takové tři čtyři docela určitě. Ale často ani netušíme, kde která sekta právě sedí na bobku kdesi v podzemí a čeká, kdy to praskne. A ono stále jaksi nic. Ne, že by už dávno nedozrál čas, ale tak jako při stvoření světa zaručeně musely být určité zmatky, tak evidentně všelicos neklape ani při jeho konci. A přitom lidé s tím nemají nic společného. Vždyť jaké úsilí jsme už vynaložili na to, abychom to celé urychlili – štěpením atomu, drážděním ozonové díry či kácením pralesů – nic nepomáhá, svět se ještě stále nepoložil. U i Hollywood, jako kdyby se nemohl dočkat, navrhl útok mimozemšťanů, pád asteroidu, ale nic z toho se neujalo, pokaždé se našel nějaký bláznivý hrdina, co se zamračil, napnul svaly a zase šlo všechno po starém. A člověka to už začíná i znervózňovat: tak co je, kdy to přijde? A jak to vlastně bude vypadat. Čtěte více ZDE »

Vždycky jsem si říkal: kdyby už neplatila žádná stará pravda, tak se vždycky ještě můžeme spolehnout na biblické svaté písmo, které nám naši církevníci tlumočí od nepaměti.

A tu najednou závan nejistoty: přímo z rezidence zástupců stvořitele na Zemi vychází prohlášení, které radikálně mění postoj Vatikánu vůči evoluční teorii: Slyšte, malověrní, dvousetletý pan Darwin má pravdu. Jeho učení nijak neodporuje křesťanství, naopak, vychází přímo z něho! Římskokatolická církev učence nikdy přece oficiálně neodmítala a kdo si myslí, že ano, tak se mýlí nebo si nepamatuje. Podepsaný arcibiskup Gianfranco Ravasi, papežova pravá ruka. Čtěte více ZDE »

Lidé se zdraví odnepaměti. Někdy upřímně a s radostí, jindy pouze ze zdvořilosti, nebo že se to patří. Při osobním setkání je možné vypozorovat vícero přístupů k osobnímu uvítání se. Záleží na tom, jestli se setkají dva (či více) docela plánovaně, anebo náhodně a po delším čase, či jsou to kamarádi na život a na smrt, anebo věřitel s dlužníkem, podřízený se šéfem, milenci či dlouholetí manželé.

Osobní setkání bývají velmi často náhlá a nečekaná, a proto nejednou neposkytnou mnoho času na přípravu. A to už se nezmiňuji o setkáních vícenásobných. Dlouhým bádáním jsem totiž zjistil, že pozdrav platí přibližně jeden den. Když kohokoliv potkáme za den víckrát, není třeba mu stále přát dobrý, krásný a nevím ještě jaký den. Čtěte více ZDE »

Se zvířaty žijeme na tomto světě už pořádně dlouho a určitě jich tu pár bylo i dřív než my. Určitě, protože podle Darwina… Ale o tom jsem nechtěl. Jsme my lidé často namyšlenější než se sluší a patří. Aspoň co se vztahu k našim zvířecím souputníků týká. Vyvyšujeme se nad ně, vymýšlíme pro ně ponižující přirovnání a přitom se od nich odpradávna učíme. Od ptáků létat, od ryb plavat, i když často sami ani pořádně chodit neumíme.

Chameleón nás naučil maskovacím manévrům, netopýr pro nás vynalezl echolokátor, každý z nás by chtěl mít orlí zrak nebo psí čich. Ale přitom nezapomeneme často bohorovně poznamenat, že ten či ten je hloupý jako osel nebo špinavý či tlustý jako svině, i když osel se netváří, že je moudřejší než ve skutečnosti, protože to dokáže jen člověk, a kdo ví, proč si na praseti nevšímáme spíš jeho inteligenci, která často převyšuje schopnosti a projevy našich preferovanějších čtyřnohých známých. To jen my, lidé, jsme prase přeměnili na svini. Čtěte více ZDE »

Pečlivě nacvičené hromadné vystoupení cvičenců či jinak uniformovaných lidí jsem nikdy neobdivoval, ba ani nepochopil. Nechci se vracet k norimberským mnohočetným sevřeným útvarům volajícím slávu velkému vůdci; ostatně u vojska se ty pravidelné formace dají tak nějak pochopit, ačkoliv dnes jsou už asi těžko použitelné v boji, když mušketýři a kopiníci se už dávno zasekli kdesi v historii. Ale ať už je to pochodový tvar nebo přesně na značkách postávající cvičenky s obručemi či jiným nářadím, neumím to obdivovat, ba v situaci, když jsem byl kdysi jako žák sám určený za cvičence, trochu jsem se i styděl. A ne že bych jinak , nebo dokonce hůř mával rukama než ostatní. Jen jsem se jaksi – spíš podvědomě – cítil ponížený. Měl jsem rád učitele, kteří mně vštěpovali vědomí, že jsem člověk rozumný a naučili mě to i latinsky. Uvědomoval jsem si, že každý z nás je jiný, zvláštní, jedinečný a že vlastně jen to je na lidech pozoruhodné. Jenže na těch společných formovaných vystoupeních to vědomí z nás jiní zase vytloukali. Čtěte více ZDE »

Znám nejednoho diplomovaného lékaře, který nemůže přijít na jméno celé „alternativní medicíně“, a vím o jednom zručném masérovi, napravovateli, léčiteli, který v jednom kuse nadává na „šarlatány v bílých pláštích“ a přitom sám nemá diplom ani z bramborové brigády. Oba přístupy jsou podezřelé.

Je mi jasné, že když se člověku začne hroutit zdraví, pak podle hesla „topící se i stébla chytá“ vyzkouší každou možnost, jen aby si pobyt na tomto často nevábném světě ještě trochu prodloužil. Stále existují choroby, na které je současná medicína krátká a postiženému člověku je v té chvíli málo platný pohádkový majetek, exkluzivní známosti, ba i ohromný vliv a nevšední politická moc. Stále však zůstává ještě možnost obrátit se na poslední instanci – lidového léčitele. V takové situaci nikomu nenapadne zkoumat, odkud ten zázračný posel z lidu přišel, jak získal svoje znalosti, jaké je skutečné procento jeho úspěšnosti a na kolik svých zásahů by raději zapomněl. Čtěte více ZDE »

Bývalý režim měl přímo v popisu práce seřadit nás do šestnáctistupů (první máj) či do jiných pravidelných útvarů (celostátní spartakiáda) a v nich jednotně pokřikovat předepsaná hesla a společně mávat rukama, poskakovat či se předklánět. Ano, předklon ve vyrovnaných řadách byl vůbec ten nejžádanější.

A vůbec, ať to byl Adolf v Norimberku anebo Mao či Kim na Dálném východě, každý slaboch v čele totality se cítil mocný jen dotud, když stádo pochodovalo, provolávalo a zpívalo jako jeden muž. Nikdy jsem neviděl v tváři výraz větší nejistoty a strachu, jako když rumunský upír Ceaucescu během svého prosincového projevu zaslechl na náměstí jediný výkřik nesouhlasu. Nového roku se už nedožil. Čtěte více ZDE »

Proboha, vždyť je to jen hra! – říkávala mi maminka, když jsem se málem s pláčem vracel domů po jakémsi fotbalovém megazápase na jednu bránu mezi kluky z naší ulice, když jsem byl akorát v té dvojici nebo trojici, co – samozřejmě nespravedlivě prohrála.

Po letech byl můj švagr-řemeslník ještě lapidárnější. Pokaždé, když jsem v maximálním vytržení byl schopný radostí vyskočit z kůže po úspěších našich na hokejových šampionátech, či naopak vyhlásit dvoutýdenní smutek po gólech v naší síti, řekl: chleba lacinější nebude. A  dodal: je to jen hra, nic jiné.

Vím, jsou na to potřeba roky a tím i poznání a zkušenosti, aby člověk uměl diferencovat, aby emoce vystřídala racionalita, ale ani tak se asi nikdy nezbaví touhy po vítězství, po snaze dokázat, že „my“ jsme lepší. A tu spontánní touhu dát to všechno najevo, tu jsme si nevymysleli my. Čtěte více ZDE »

Není těžké si všimnout, že tam, kde je něčeho málo, se o tom často mluví. Proto nikdy nevěřím v extrémní demokracii tam, kde se jí politici ve svých projevech neustále ohánějí, demokracii opěvují, vyzdvihují ji a především o ní mluví jako o něčem, s čím se narodili a co nejen hlásají, ale hlavně každodenně obětavě prosazují.

Podobným úkazem byl u nás před pár roky jistý supermanažer, jakýmsi omylem ustanovený za ředitele televize. Nevynechal jedinou příležitost k poučnému proslovu. A nebylo snad souvětí, v kterém by nepoužil slovo profesionál. V průběhu několika málo let rozvrátil ten bohumilý podnik tak, jak se to za půlstoletí nepodařilo ani jeho totalitním předchůdcům, a v celé té monumentální výškové budově nezůstala po profesionálech ani stopa. Čtěte více ZDE »

Rozhovor, jaká běžná věc! – řeknete si. Co svět světem stojí si lidé povídali. Dokonce i takoví, co mluvit neumí. Ba co víc, jistý druh rozhovoru vedou i zvířata a věru i hmyz, přinejmenším o včelách je to dostatečně známé. A když jsem jednou vedle dunajského ramene uháněl na kole před mračnem komárů a modlil jsem se, aby mi právě v té chvíli nespadl řetěz, těžko by mě byl kdokoliv přesvědčil o tom, že se na mě ta havěť nedomluvila. No a o člověku škoda mlčet. Je to tvor společenský, a tedy více či méně upovídaný. Asi i ten osamělý poustevník v horách se z času na čas rozpovídá – když už ne jinak, tak aspoň sám se sebou. Aspoň se nepohádá. Čtěte více ZDE »

Nemám rád prohry, dokonce ani tehdy, když postihnou jiné. Proto vždycky dumám nad tím, jak to zařídit, aby slastný pocit vítězství mohli pocítit mnozí, a to co nejčastěji. Mám radost, když po štafetových bězích stojí na stupních vítězů čtyři, když fotbalový či hokejový šampionát končí dekorováním celého houfu rozesmátých zpocených chlapů včetně masérů, i když je pravda, že o to početnější skupinky zůstávají na ostatních místech v pořadí, v poli poražených. A já dobře vidím, jak těžko se jim blahopřeje těm lepším, jak by co nejraději velmi rychle zapomněli na ten den, co nepatřil mezi nejvydařenější. Čtěte více ZDE »

Prý nežijeme proto, abychom jedli. Mělo by to být spíš naopak, hlásají moudré citáty. Znám i takové, co kromě jiného umí i to, jak mluvit a nepůsobit jako hlupák a dokonce i jak jíst a nesklidit v okolí spíš soucit než uznání. Kolik jich  však ještě dnes  nerozumí známému gurmetovi Brillat-Savarinovi, když už před dvěma sty roky řekl, že zvířata se pasou, ale pouze duchaplný člověk umí jíst. O století dříve určitě dokázal narazit La Rochefocauld se svým výrokem „Jíst, to je nevyhnutelnost, ale správně jíst, to je umění!“

Dožili jsme se časů, kdy se naše chuťové receptory mohou libovolně vybláznit. Ale není to tak dávno, kdy jsme byli rádi, že je dostatek zelí a zemáků a až v neděli se i kousek masa objevil na vidličce. Čtěte více ZDE »

Byl to švédský přírodovědec Carl Linné, kdo nazval člověka jako biologický druh pojmenováním homo sapiens, neboli člověk rozumný.

Nic mu nevyčítám, při kategorizování se často zevšeobecňuje, jinak to nejde. Skepse rozhodně není mým světonázorem, proto s jistou rezervou přijímám vyhlášení o tom, že člověk je jediným omylem přírody, protože jeho činnosti směřují ke zničení svého pro život nezbytného prostředí.

Jen nerad připouštím, že si nedokážu poradit s naším nepřiměřeným množením se i tam, kde pro to nejsou podmínky, že se vyvražďujeme ve válkách, jejichž příčinou je neschopnost dohodnout se, tolerovat se a spolužít. No a jsem často nesvůj z nepopiratelné pravdy, že si i v jinak mírumilovných a slušně prosperujících zemích volíme mezi představitele státu lidi, kterým nedělá problém nás oblbnout, oklamat a zneužít kvůli vlastnímu prospěchu.

Čtěte více ZDE »

Kde se vzalo, tu se vzalo, přišlo Jaro, o kterém je ve zvyku mluvit jako o nejkrásnějším ročním období. Soustřeďme se, všimněme si toho! Dnes se to zlomí. Ještě nevím jak, ale něco se musí stát. Jaro je totiž odpradávna symbolem probouzení se přírody k životu, což každý respektuje i navzdory tomu, že už dva či tři roky se žádný zimní útlum nekonal. Procitnuvší příroda inspiruje k probuzení i zahrádkáře, domovníky i hospodyňky, kteří příchod jara chápou jako pokyn k menšímu, ale častěji k většímu úklidu. Dalo by se říct, že jaro je bezkonkurenčně pozitivní roční období. Nebýt toho, že existuje i jedna stinná

stránka tohoto opěvovaného ročního období, a to je jarní únava.

Je prý vyvolána zimním vitamínovým deficitem a podobnými pochody v našem nitru, které tady jsou však proto, abychom je překonávali. Proti únavě se totiž bojovat dá. Vícero způsoby. Asi nejhorší případ jsou všelijací tabletkáři. Bez rozdílu věku, pohlaví a sociálního zařazení. Čtěte více ZDE »

Dlhé roky sa debaty o fajčiaroch a fajčení, o zákazoch či obmedzeniach fajčenia a tiež o ochrane ľudí, ktorých zdraviu tie vyfukované fajnovosti nesvedčia, považovali nanajvýš za akési módne vlny, za témy podobné debatám o premenlivosti počasia. A potom nás prijali do Európskej únie, do spoločenstva vyspelých krajín. A naraz tá debata, ten niekdajší folklór, nadobúdajú až prekvapujúco akési ozajstnejšie rozmery.

Tabak sa pred objavením Ameriky v písomných dejinách vôbec nespomína. Domorodci v Karibskej oblasti ho prvýkrát ponúkli Kolumbovi. Po 2.svetovej vojne boli cigarety platidlom od Paríža po Peking. V našom storočí zažíva tabak úplný rozkvet najmä v rozvojových krajinách a v bývalom východnom bloku. Čo je vlastne v určitom zmysle to isté.

Opatrný rozvoj demokracie v týchto našich končinách dokonca prináša so sebou aj argumenty typu „obmedzovanie či zákazy fajčenia sú obmedzovaním demokratických práv, obmedzovaním slobody človeka”, Čtěte více ZDE »

Môj lov na novinky bol zase úspešný, no opäť si nemôžem odpustiť moje rýdzo laické výhrady voči najnovšej vedecko-technickej „bombe”.

Vychádzam zo správy, podľa ktorej sa vo Virginii podarilo vyvinúť tabletku na žalúdočné problémy, ktorá funguje ako kamera. Technológia je založená na tom, že keď pacient prehltne tabletku, kamera urobí približne 50 000 záberov počas cesty tenkým črevom. Pacient zároveň musí nosiť pás s batériou a prístroj na zobrazenie záberov. Celá procedúra, od prehltnutia tabletky až po vyhodnotenie výsledkov trvá iba osem hodín.

Ponechám bokom moje znepokojenie, že ten vynález prichádza zas a zas len z Ameriky. Ani čo by v Novosibirsku nebádali a nevynachádzali. Ale dobre, nevšímajme si chvíľu tie tendenčnosti. Kamera v pilulke je frajerina, s nesympatickou endoskopiou sa nedá porovnať! Čtěte více ZDE »

Že existujú aj jesenné prázdniny, to mi akosi medzičasom vypadlo. A pritom som tiež kedysi chodil do školy a ak si z toho obdobia vôbec ešte voľačo pamätám, tak sú to práve prázdniny. Nie je toho veľa, ak uvážime, že som v tej škole sedel aj v lavici aj za katedrou, intímne som sa oboznámil so školou základnou, strednou i vysokou. Nechodil som len do materskej školy, ale to som si tam vynahradil ako nedobrovoľný učiteľ práve počas hlavných prázdnin vďaka zlomyseľnosti vedenia školy.

K srdcu mi prirástli najmä letné prázdniny. Dobre sa na ne pamätám, lebo som ich pravidelne trávil v Prešove u starej mamy. Vtedy to bol okraj mesta, v okolí len zeleninové polia akýchsi snaživých Bulharov, kde sme si vždy nie príliš legálne prilepšovali k dennej strave. Na neďalekej Toryse som prvý raz v živote videl povodeň a keď bralo most, mal som dojem, že po nej pláva akási obrovská loď. Čtěte více ZDE »